Anotace: Pátá kapitola příběhu z Černobylu. Vše se začíná přiostřovat.

Sbírka: S.T.A.L.K.E.R. - Příběh Zóny

Začátek konce

 

Slunce již dávno zapadlo a Zónu pohltila tma. Czechow a dalších patnáct stalkerů přenocují v Kordonu a za úsvitu půjdou do Bažin. Vlk s Nikolajem zůstal na základně a prohledávají složky, které by se jim mohli hodit.

 

Dimitri si lehl na postel a v ruce žmoulal Mrázovo PDA. Nerozlučná dvojka, kamarádi od dětství, kteří se zapřísáhli, že odtud odejdou společně bohatí a teď je mrtev.

„Vyspěte se, pokud to budete moct. Ve 3:00 vyrážíme směr Temné údolí.“ Houkl na ostatní.

Vítr si lehce pohrával s větvemi stromů. Vzduch byl chladný a při výdechu stoupal každému obláček páry.  Noc co noc klesá teplota na necelých patnáct možná i deset stupňů. Občas se odněkud ozvalo zaštěknutí, zavití, nebo bojovné chrochtání monstrózních kanců, kteří se rvali o kořist.

Depo pomalu upadalo do nočního klidu.

 

Zatím co to na Depu utichalo, na vojenské základně v Kordonu se stále svítilo a generátor rachotil o sto šest. Vlk a Nikolaj prolézali skříně kvůli některým dokumentům, které by mohli být velmi informativní.

„Tady taky nic.“ Prohlásil Nikolaj a zvedl se od skřínky.

„Prolezl jsem ten starý transportér.“

„Jak si ho prosím tě otevřel?“

„Páčidlem, chlapy jsem vyrušil od střílení těch obrovských můr, co poletují okolo lamp.“ Ušklíbl se Vlk a prstem přejížděl přes PDA.

„A je tam něco důležitého?“  Podíval se na PDA a věděl, že určitě není vlkovo.

„Nevím, třeba se něco najde,“ odmlčel se a dál projížděl přes displej PDA. „Hm, tohle by mohlo ledacos vysvětlit.“ Stiskl soubor a začal číst.

 

Jméno: Pavel Lebedev
Frakce: Armáda
Pozice zápisu: Kordonská základna

Datum/čas: 28. 7. 2006 23:01

Jel jsem vpředu konvoje. Operace Pripyať se nepodařila. Nejdál jsme se dostali k Janovské stanici, dál byla cesta hodně zasažená radiací a tak jsme se vrátili na smluvené místo, kde jsme se měli setkat s druhým vědeckým týmem, který měl najít laboratoře X-18 někde za Kordonem.

Okolo jednadvacáté hodiny jsme dojeli k závoře Kordonské základny. Po dvouminutovém troubení stále nikdo nepřišel otevřít, a tak velitel Sokolov vylezl z transportéru a seřval mne. Otevřel jsem tedy závoru sám a nechal je projet. Zajeli na nádvoří základny…

 

 

Kordon – 2006

 

„Ty vole to je mlha, že sotva vidím svoje ruce.“  Zasmál se jeden z vojáků.

„Hej! Je tu někdo!“ Rozkřikl se Sokolov. Dlouhý kabátec měl až ke kolenům a na hlavě měl velitelskou hranatou čepici s rudou hvězdou, kterou měli soudruzi v SSSR.

Několik vojáků přehodilo samopaly přes ramena a šli najít někoho, jestli náhodou nechrápe v kasárnách.

Udělali pár kroků a jeden z nich spadl na zem.

„Co děláš, ty debile.“

„Do prdele to smrdí.“ Ozval se Saša, který zahučel po hlavě do mazlavé, těžko rozeznatelné hmoty.

„Chytni se, ty blbe.“ Podal mu ruku Suchý a přitom se smál.

„Co se to tu děje?“ Objevil se u nich Sokolov. „Kurva Ivanove, do čeho jste to zase šlápl?“ Přejel ho od paty až k hlavě svým skleněným okem.

„Spadl, pane.“ Pokusil se zasmát Suchý, ale Sokolov ho zarazil svým pohledem.

„Ukažte to?“ Namočil si do slizké tekutiny prst a čuchl si k němu. „Fuj, to už tady musí ležet aspoň dva dny. Dejte sem svítilnu.“

Saša pohotově vytáhl kapesní svítilnu a posvítil na zem. Když spatřil, do čeho spadl, pozvracel se. Na zemi ležela část těla v armádní uniformě.

„Co mu to sakra mohlo udělat?“ Zvedl se od země Sokolov a zhasl svítilnu. „Nasedat pánové, tady nebudeme ani minutu navíc.“

Něco okolo proběhlo, nikdo to neviděl, jen slyšel podivný chraplavý zvuk a rychlé kroky. Všichni sebou trhli za zvukem, ale náhle se to objevilo za nimi a poté proběhl zvuk mezi nimi. Pojistky samopalů zacvakaly a Sokolov vytáhl svého Makarova. Ozvalo se hlasité zařvání, které každému, když měli teplé oblečení, nahnal husí kůži po celém těle.

 

… Z mlhy vyběhl podivný tvor. Na první pohled vypadal jako nahý člověk, ale při rychlém přelétnutí byly poznat známky mutace. Tři dlouhé prsty a místo úst měl jakési čtyři dvaceticentimetrové chapadla. Skočilo to po jednom z vojáků a poté se ztratili v mlze. Než se další stačili vzpamatovat, zmizeli další čtyři.  Vždycky bylo slyšet cupitání, nikde nic, pak se objevil, jako kdyby se zviditelnil, zaútočil většinou na obličej a krk a pak zase zmizel…

 

…První co mne napadlo, bylo zmizet. Zalezl jsem do transportéru a slyšel ty nebožáky, jak tam umírají v bolestech. Občasná střelba a pak jsem zaslechl Sokolova. Blekotal. Střílel na prázdno, přešlapoval z místa na místo a řval. Pak bylo ticho. Zaslechl jsem, jak přebijí a znovu nic…

 

…„Tak dělej! Kde jsi!“ Zařval velitel a vystřelil do prázdna. Před ním se vynořilo to monstrum. Oddychovalo, z chapadel mu kapala krev a za jeho zády se objevila další čtyři monstra.

Po těle mu přejela husí kůže.  S pistolí namířenou na prvního z nich. Pomalu začal ustupovat k vozidlu. Když se zarazil o kapotu, vystřelil. Všichni zmizeli a Sokolov začal znovu bezhlavě střílet…

 

…Seděl jsem tam, se samopalem připraveným ke střelbě, kdyby se otevřely dveře. Čekal jsem a pak jsem slyšel několik výstřelů…

 

…Starý vojenský jeep. Rychle se vysoukal na kapotu, stále se otáčel sem a tam a střílel. Monstra vždy proběhla jen okolo. Zdálo se mu, že jejich útoky jsou už pomalejší a ne tak časté. Přestal střílet a všiml si, že mlha pomalu upadá. Rozhlížel se kolem. Když se mu naskytl pohled na zmasakrovaná těla, která ležela v kalužích krve a vnitřností, udělalo se mu zle. Znovu se pomalu rozhlédl a začal počítat. Ze čtyř útočníků náhle bylo šest, po chvíli osm a za chvíli deset. Stáli tam okolo jeepu a sledovali ho svými černýma očima. Sokolov zkontroloval náboje a poté natáhl. Poslední střela.

„Uvidíme se v pekle.“ Usmál se, zbraň si vložil do úst a vystřelil. Všechna monstra rázem zmizela…

 

…Ticho. Nic víc, než jen zpropadené ticho, které mne ubíjelo.

 

Současnost

„Upíři.“ Zamyslel se Nikolaj.

„Ale ti nikdy neloví ve skupinách. A když už tak maximálně ve třech. Škoda že nevíme, kolik jich přesně bylo.“

„Stejně, takhle nikdy nelovili. Mít aspoň jeden exemplář a…“

„Nemysli jako vědci, Nikolaji.“

„Nemyslím jako oni, jen bych takového jednoho pro ně chtěl. Zajímalo by mne, kde je jejich úkryt.“

„Na to teď zapomeň. Přednější jsou Bažiny a ten zatracený tunel!“ Zvýšil hlas Vlk.

 

Krádce před ránem

 

Ve vísce to ožilo. U ohniště se scházeli stalkeři a nalívali si horký, jablečný čaj. Každému stoupala pára od úst. Z útrob baráčků vylézali další a další. Jak ti, kteří byli pověřeni náročným úkolem, tak i ti co mají vystřídat stráže. Většina posnídala a vodou si ošplouchla obličej a vyčistila zuby. Narychlo pročistila zbraně a zkontrolovali si výbavu.

„Tak jo, chlapi.“ Rozkřikl se Czechow. „Kdo jde do Bažin, tak ať se připraví, za deset minut vyrážíme.“

Neuplynula ani chvilka a Czechow znovu vylezl s mapou Bažiny.

„Takže.“ Odkašlal si a letmo přelétl přes tu sebránku, aby zjistil, jestli dávají pozor. „Bandité ovládají většinu území.“

„Pomalu celé Bažiny.“ Ozvalo se z houfu hlav, ale velitel dělal, jakoby to neslyšel.

„Dneska se pokusíme dobít a udržet starý kostel.“ Rozdělíme se do dvou týmů. Jeden půjde se mnou ze zadu a druhý si vyleze nad krypty a na můj povel zahájí palbu. Bacha na věžičku, určitě tam bude ostřelovač. Rozumíte všemu?“ Znovu je přejel pohledem a nikdo nic nenamítal.

„Dobrá, sbalte si věci a vyrážíme.“

Shromáždili se na silnici a vyrazili směrem k základně, kde se na chvíli zastavili. Czechow se od nich odpojil a přišel k jednomu ze stráží.

„Kde je Vlk a Nikolaj?“

„Někde na hoře.“ Ospale zamumlal.

„Díky.“ Opáčil velitel a šel podél zdi. Oči mu spočinuly na několika přikrytých tělech, které dorána nestihli spálit, protože zápach hnijících těl by přilákal všelijakou chamraď. Šel dál a vyběhl schody, které vedly na střechu, strážní budovy. Oba tam seděli u stolu a hráli karty.

„Jasně, v klidu hrajte dál.“

„Promiň, ale pomalu jsme nic nenaspali.“

„Našli jste něco?“

„Kromě poslední zpovědi nějakého vojáka z roku 2006?“ Zamyslel se Nikolaj. „Ne, nenašli.“

„Hm, tak díky. Jdeme na ten kostel, takže pak se ozveme, až se setkáme s Clear Sky.“

„Jo, hodně štěstí.“ Zamumlal Vlk a hlava mu klesla na stůl.

 

Kdesi ta Temným údolím

„Dobrá, takže počkáme, až konvoj bude projíždět. Nikdo nezačne střílet dřív, než dám rozkaz. Jané? Ivanove, přesuň se s kulometem támhle za to skalisko.“

Dimitri seděl mezi dvěma kmeny stromů a dalekohledem přejížděl přes pozice dvanácti stalkerů.

 Když si byl jist, že je vše připraveno, přesunul se z vršku tunelu k popraskané silnici, kterou v zatáčce halila bílá tma. Přikrčil se za křovisko a čekal.

Neuběhla ani minuta a z mlhy se nejprve vyjely dva žluté kužely a poté šedý čumák náklaďáku. Klasický armádní truck s plachtou přehozenou přes korbu. Vůz se kodrcal po špatné, staré silnici. Za jeho zádí se objevil další náklaďák a po chvíli třetí. Pomalu se plahočili. Už byly dobrých třicet metrů od dimitriho pozice. Už se mělo střílet, ale stále se ozýval rachot motorů.

Dimitrimu něco proběhlo hlavou. Změna plánu.

Vyběhl ze svého úkrytu a hrál zraněného. Zabrkl o vyčnívající asfalt a svalil se doprostřed silnice. Ozval se pískot brd, vozidla sebou škubla a poté zastavila. Dveře prvního tracku u spolujezdce, se otevřeli. Na šedivou silnici dopadly těžké kanady a dveře se zavřely. Z korby vyskákalo šest vojáků a rozmístili se okolo konvoje. Muž v těžkých botách došel až ke schoulenému Dimitrimu. Byl vysoký, měl na sobě důstojnický oblek a teplá kabát. Hustě zarostlou tvář černými vousy.

„Hm,“ zabručel, když k němu přišel. „Svoboda jo.“ Zasmál se a kopl do Dimitriho. „Co kurva pohledává sráč jako ty, na téhle prach zapomenutý cestě!“ Otočil ho na záda, chytl ho za oblek a přitáhl si ho k sobě.

„To co ty, vole!“ Usmál se stalker a stiskl spoušť od pistole, kterou měl připevněnou na levém stehně. Kulka důstojníkovi projela obličejem skrz lebku. Spustila se střelba. Voják se schoulil na zem vedle Dimitriho, čímž dokonale posloužil jako kryt před palbou vojáků. Několikrát vystřelil naslepo a poté se spustila střelba z úkrytů. Rychlá přestřelka, která skončila roztrhanými plachtami a těly vojáků posázená cesta podél konvoje.

„Dost!“ Křikl Dimitri a střelba pomalu utichala. Jeden po druhém vylézali ze svých úkrytů a začali prohledávat korby náklaďáků.

„Jak to vypadá?“

„Nějaké střelivo a detonační nálože.“

„Dobrá, oberte mrtvoly a někdo s těmi vozy zajeďte do tunelu. Nálože dejte podél stěn, tak na čtyřicet metrů.“

Motory naskočily a tracky se pohnuly kupředu. Vjely to temného, studeného tunelu. Stalkeři vzali nálože a začali je připevňovat na slizké zdi. Sem tam zapištěla nějaká ta myš.

„Dimitri, vše je připraveno.“

„Tak to odpal.“ Usmál se a zapálil si cigaretu.

„Pět…čtyři…tři…dva…jedna…“ Ozval se ohlušující výbuch. Plameny vyšlehly z tmavého chřtánu tunelu a jeho strop se poté zbortil. Výbuch se rozlehl po okolí a ještě dlouho dozníval.