Anotace: Sedmá kapitola z děnní v Zóně. Vše začíná být horší a horší a někteří si myslí, že je to vše jen noční můra.

Rychlý spád

 

 Sebranka stalkerů, která spíše vypadala jako menší úderný oddíl, se plynulým krokem přesunula z vísky k hlídkovému stožáru a poté odbočila směrem do středu Bažin.

Procházeli mezi bahnitými, radiací zasaženými jezírky, díky kterým každému chrastily radiolokátory.

Během chvíle se dostali na hlídkové stanoviště, odkud byla vidět střecha pumpy a velké trubky, které se několik metrů za pumpou ztrácely v zemi. Už teď bylo každému jasné, že se něco stalo a to něco, bylo až moc špatné.

Všichni se zarazili na lávkách. Kolem byla krev a neskutečný bordel. Zohavená těla bez končetin či hlav se povalovala ve vodě, v rákosu a na lávkách. Rákos byl potřísněn rudou krví, která ještě skapávala do vody a vytvářela tak zeleno rudou hru barev. Všichni si dali ruku před ústa, aby aspoň trochu odbourali silný zápach.

„To je jak špatný sen,“ pronesl jeden ze stalkerů, když překročil tělo, které bylo rozpůleno v půlce těla, a vnitřnosti vylézaly ven. Nad dalším tělem v rákosí poletovaly mouchy a do ještě živých tkání kladly vajíčka.

Pokračovali mlčky až pod přístřešek, kde ležely dvě těla banditů. Jedno z nich mělo roztrhnuté hrdlo tak, že jste se mohli podívat na hrtan a ohryzek, hlavě chyběla spodní čelist.

„Najděte někoho, kdo přežil.“

„Tady? Myslíš, že tady někoho najdeme?“

„Neptal jsem se. Takže – dělej,“ obořil se do mladíka ze Svobody Lebeděv.

Stalker si něco zabrblal a překročil další tělo.

„Doprdele,“ ozvalo se spod přístřešku, a prkna zapraskala. Všichni se otočili. Jeden ze stalkerů šlápl na něčí vnitřnosti a uklouzl.

Stalker se otočil zpět k budově, ze které vycházel polo chcíplý zvuk generátoru. Nakoukl dovnitř.

V rohu, proti dveřím, se válelo černě oděné tělo s rozpáraným hrudníkem. Lampa nad ním problikávala a znervózňovala každým probliknutím. Pomalu vstoupil dovnitř, ale pod jeho krokem zapraskalo prkno. Z temného koutu vedle dveří se ozvalo cvaknutí zbraně a dvou hlaveň brokovnice vyjela ze tmy.

„Stůj!“ vyhrkl hlas. „Kdo jsi?“

„Já jsem,“ zamyslel se mladík, „stalker. Jsem stalker,“ zariskoval a čekal štěknutí zbraně, ale nic se nestalo.

„Clear Sky. Michalov,“ znovu vyhrkl. „Dědek tě poslal?“

„Je tady, mám ho zavolat.“

„Jo.“ Zakuckal se hlas.

„Lebeděve, mám tady někoho!“ houkl ze dveří a v tu ránu se k nim nasoukali stalkeři.

„Kdo to je?“ vběhl dovnitř a posadil se ke stínu.

„Michalov,“ utrousil stalker, který ho našel.

„Dědku, Dědku já…“ zadrkotal a vykoukl ze tmy. Bílá tvář byla potřísněná krví, která skapávala z brady. Jeho pohled ale vyděsil většinu víc, než odkapávající krev. Byl bez života, prázdný pohled, který koukal do dálky, někam za stalkery, tam skrz ně, ven.

„Já ho viděl,“ hystericky se rozesmál, až každému běhal mráz po zádech. „Viděl, já ho viděl! Byl tu!“

„Zbláznil se,“ pronesl někdo z přihlížejících.

„Koho? Koho jsi viděl?“ zatřásl s ním Lebeděv a on se najednou přestal smát. Pomalu otočil hlavou a díval se těma prázdnýma očima do těch lebeděvových.

„Ďábla,“ zašeptal a znovu se rozesmál. Někdo vyprskl smíchy, někdo kroutil hlavou a raději odešel. Lebeděv tam stále seděl v podřepu a díval se na mladíka, jak se kolébal a hystericky se smál. Co však udělal, nemohl nikdo předpovídat. Dvou hlaveň vylétla a zajela mladíkovi pod čelist a zbraň štěkla. Na stěnu vylétla krev a něco, čemu se, už stěží dalo říkat mozek. Hlava se ztratila v temném koutě.

„Zkontrolujte okolí a deset lidí tady zůstane a uklidí to.“ Zvedl se Lebeděv a vyšel ven z budovy.

„Co teď?“ zeptal se Czechow, když k němu přišel Dědek a opřel se o dřevěné zábradlí.

„Chci to chytit. Chci zjistit, co to je.“

Czechow zakroutil hlavou, ale v podstatě ho i chápal.

 

Limansk  - 14:32 – 12. 10. 2015

 

Limansk je jedním z těch městských částí jako je Pripyať. Leží vedle Rudého lesa a je jedním z největších bojišť v Zóně. Někteří mu říkají Černý Limansk, nebo Krvavé městečko.

 

„Zalatove! Stůj!“ vykřikl voják a vystřelil za prchajícím stalkerem. Kulky se zaryly do rohu oprýskané budovy, za kterým zatočil. Vběhl do úzké, bahnité uličky. Zakopl a svalil se do studeného bahna. Zalatov se pokusil zvednout, ale kvůli svázaným rukám, to nebylo nejlehčí. Látka začala účinkovat. V hlavě se mu ozýval smích, točil se mu svět, v břiše cítil jakési šimrání a oči se mu mlžily.

Doplazil se k okénku od sklepa a vojenskou kanadou ho rozbil. Vyčistil od střepů, které vyčuhovaly, a vklouzl do temných útrob sklepa. Dopadl na madraci a omdlel.

 

23:05

 

„Hej.“ Poplácal někdo Zalatova po tváři. „Hej, kámo, žiješ?“ 

„Kdo jsi?“ promnul si slepené oči stalker a ani si neuvědomil, že má ruce volné.

Venku už byla tma. Déšť dopadal na kovové střechy a vytvářel tak neutichající tón, který už každému lezl krkem. Kdo by taky chtěl usínat, pět dní po sobě, při stejném zvuku.

Zalatov se pomalu rozhlédl a pokusil se postavit. Marně. Látka nejspíš ještě účinkovala a nohy ho neposlouchaly.

„Říkají mi…“ odmlčel se muž a skrčil se před svitem baterky. Po hlavní ulici prošli čtyři vojáci. „Sniper, ale jinak jsem Josef Vladimir Medvědev. Támhle v koutě spí Tichošlápek, můj bratr. Nechápu, jak si jim unikl. Kdybys nebyl v komatu, když jsme se vrátili, nevím, co by s tebou Alexej udělal.“

„Tichošlápek? To mi něco říká. Ti vojclové se o něm bavili. Chce ho nějaký Petrenkov,“ pokusil se znovu postavit a podívat se do rohu, kam ukazoval Sniper. V nohou ho zabrnělo a obličej se mu zkřivil půvabnou grimasou.

„Vrátil se ti cit, co. To je dobře, před východem, budeme muset zmizet a to dost rychle. Jak se jmenuješ? Vím, že jsi od žoldáků. Poznal jsem znak.“

„Ivan. Ivan Mikalejevič Zalatov,“ napil se z polní láhve studené vody. „Žoldák? To jsem býval. Teď jsem na tom jako stalkeři. Armáda, spíš ten posranej Levitskyj, co si sedí v tom svém křesílku na náměstí, na mne poštval Bandity. Spolu s chlapy od Clear Sky jsme získali most do Rudého lesa. Já a další dva žoldáci jsme pokračovali podle souřadnic v PDA, pro jednoho ztraceného stalkera. Myslím, že mu říkali Hejkal, nebo tak nějak. Měl tu být někde v nějakém baráku. Ostřelovač nebo co.  Když jsme došli na souřadnice, přepadli nás zelený mozky. Píchli nám nějaký látky na jejich stanovišti. Na kluky to zabralo hned, padli na zem, aniž bys stihl mrknout, ale na mne ne. Až když jsem zakopl a spadl do toho posraného bahna, tak jsem už necítil levou nohu a v palici jsem slyšel všelijaký smích. Tak blbě mi vážně ještě nebylo,“ usmál se ironicky a snědl proteinovou tyčinku, kterou vytáhl z vnitřní kapsy kabátu a posadil se na starou židli.

„O banditech mi ani nemluv. Jsou to dva dny, co nás odřízli od zbytku skupiny. Ještě že máme tolik úkrytů v téhle části města.“

 

Bažiny – 22:42 – 12. 10. 2015

Přes obří měsíc přeplouvaly černé mraky. V rákosí cvrlikali cvrčci a občas se ozvalo hlasité zachrochtání, které přimělo muže na hlídce šáhnout po zbraních.

„Tak co, jak to tady vypadá?“ ozval se za chlapy hlas patřící jednomu ze stalkerů, kteří šli po bahnité cestě.

„Nic, jen ty prasata mne štvou. Jdete nás vystřídat?“

„Ne, jen máme procházet mezi stanovišti a zjišťovat co a jak.“

„Co Dědek, stále zuří?“

„Zuří a jak.“ Zakýval hlavou jeden z nich.

 

„Lebeděve, ber to tak…“

„Jak to mám brát? Dva z nich byli mladí kluci, začátečníci a já je poslal na smrt!“

„V Zóně nikdy nevíš, co tě čeká,“ ozval se ode dveří hlas a Dědek s Czechowem se za ním otočili. O zeď si zbraň opřel Lovec a právě si sundával batoh.

„Kde ty se tu bereš?“ usmál se Lebeděv, podal mu ruku a poplácal ho po zádech.

„Slyšel jsem, co se tady stalo. Krtek mě informoval, tak jsem co nejdřív sem vyrazil.“

„Dělo se něco v Kordonu, když jsme tam nebyli?“ podal mu šálek s čajem Czechow.

„Hele ani ne. Chlapi se tam už nudí, tak Vlk s Nikolajem sebral pět chlapů a vyrazili na nějaké upíry.

„Upíry?“

„Když jste vyráželi sem, tak našli PDA nějakého vojáka v tom transportéru. Poslední záznamy byly z roku 2006, byl to ten oddíl, který nás měl vyzvednout.“

„Nás?“ podivil se Lebeděv, protože nikdo z Clear Sky nevěděl o jeho minulosti.

„To je dlouhý příběh, třeba ti ho někdy povím.“

 

Kordon – 19:30– 12. 10. 2015

 

Vlk s Nikolajem vyšel z budovy. Prošli okolo dvou stalkerů, kteří se dohadovali o nějaké skrýši jednoho z banditů.

„Vlku, je pravda, co se říká?“ ozvalo se z jeho PDA.

„A co se říká, Vlasenkove?“

„Že dáváte dohromady tým kvůli nějakému doupěti.“

„No, zdá se, že jo.“ Zasmál se Vlk.

„Dobrá, beru tři chlapy a tak do půl hodiny budeme ve vesničce.“

„Dobrá, budeme tě čekat,“ ukončil rozhovor Vlk a podíval se na Nikolaje.

„Co je?“

„Nic, jen že vypadáš, jak kdyby ti uletěly vosy.“

„Jen mě znervózňují ty mračna,“ podíval se na černé nebe, ve kterém to problikávalo.

„Pršet nebude,“ pronesl Vlk a hned se z nebe snesl rudý blesk, který na pár sekund ozářil setmělý Kordon. Hrom zaburácel vysoko nad nimi a ještě dlouho se vytrácel, nebo snad ne?

„Ty vole, to už tu dlouho nebylo,“ ukázal před sebe Nikolaj, když došli nad vesnici. Viděli přímo až k železničnímu mostu. Koleje, které tudy vedou, rozdělují Kordon.  

Nad mostem burácela bouřka, bouřka, která tu už rok nebyla, nebo aspoň ne v Kordonu.  Nebyla to normální bouřka, ale obrovský temný mrak, ve kterém to barevně hrálo a stále hřmělo. Mračno se drželo nad mostem a stále do jeho kovových nosníků zabodávalo své modré, červené a bílé blesky, které osvětlovaly okolí.

„Pěkná podívaná, co,“ pronesl Lovec, který vycházel z vesničky a zamířil k Bažinám

„Ani mi neříkej. To už tu nebylo dost dlouho.“

„Do Bažin? Tam už to je ale čistý,“ pronesl Nikolaj. „Myslím,“ dodal a znovu se otočil k burácejícímu mračnu.

„Mají tam s něčím problém,“ odvětil Vlk. „Tak, že je pozdravuju,“ mrkl na Lovce a namířil si to do vesnice.

 

Limansk  - 8:56 – 13. 10. 2015

Slunce zakrývaly šedivé mraky. Ulice byly mokré, před hodinou přestalo pršet. Z pokoje s postelemi vyšel Tichošlápek.

„Ty vole, ty jsi vážně nezdrhnul,“ podivil se, když spatřil Zalatova sedět u stolu. „Dělo se něco?“

„Ani ne, jen tu prošla čtyřčlenná hlídka.“

„Co? Kdy? To jsi nás nemohl…“ rozzuřil se Tichošlápek.

„Řekl jsem mu, ať hlídá, ne ať nás budí. Ty ses vyspal ve sklepě, ale já byl tři dny v kuse vzhůru,“ položil mu ruku na rameno Sniper a prošel do kuchyně. „Jak ses měl?“ podíval se na Zalatova a nalil si čerstvě uvařené kafe z termosky.

„Nebylo co dělat,“ ušklíbl se žoldák a zakousl se do chleba se slaninou.

„Ty si nedáš?“ otočil se na Tichošlápka Sniper a podal mu termosku. Ten stále stál mezi futry a civěl jak vyoraná myš. „Tak co je?“

„Nic. Jdu se podívat nahoru,“ mávl rukou na odpověď a vyběhl schodiště.

„Tak co teď?“ zeptal se Zalatov.

„My musíme za zbytkem bandy. Jestli chceš, můžeš jít s námi.“

„Kam až?“

„No, budeme muset až za park.“

Zalatov vyprskl kávu: „Za park? To budeme muset projít snad kolem dvacítky vojenských hlídek u náměstí, které je plné zelených mozků a podělaných banditů a co pak? Pak je už jenom řezné pole, kde se střílí armáda s monoliťákama. To jako chcete projít?“

„Kdo říkal, že půjdeme po povrchu? Slyšel jsi už něco o Limanském podzemí?“ ušklíbl se Sniper a pohlédl do  zalatových hltavých očí.

„Myslíš kanalizaci?“

„Ne, to ještě pod tím. Počkej tady,“ zvedl se od stolu a došel do místnosti s postelemi. Vrátil se s ruksakem a samopalem. Batoh postavil na židli a rozvázal ho. Chvíli se prohraboval v kapsách a poté se na jeho, strništěm zarostlé tváři objevil lehký úsměv. Vytáhl hodně krát složený papír. Rozvázal provázek a začal rozkládat.

Vznikla z toho mapa o rozměru papíru připomínající velikost A2. Myla už celkem zašlá, ale i tak se na ní dalo rozeznávat ulice, domy.

„Vidíš ty čárkované čáry?“

„Ty šedivé?“

„Ne, to je kanalizace. Myslím ty červené. Není jich sice moc, ale ty chodby se střetávají pod starým kostelem u náměstí. Ve sklepení je starý tajný vchod. Zatím ho armáda nenašla, takže ty chodby používáme k zásobování a k všemu možnému.“

„Takže se hezky pomalu proplížíme a nazdar,“ zasmál se Zalatov.

„Něco v tom smyslu.“

„Takže taková, tichá válka.“

„Jo, něco takového. Nejbližší vchod je krypta kousek odtud,“ ukázal o tři bloky od zakroužkované budovy, kde se nacházeli.

„Venku je mrtvo,“ ozvalo se od schodiště a Zalatov sebou škubl. „Co je, vole?“ podíval se na něho a otevřel si skříň, která byla hned u schodiště.

„Takže můžeme,“ promluvil Sniper tázacím tónem, ale spíše to konstatoval.

„Můžeme.“

 

Dveře od budovy se pomalu otevřely a ven vykoukla hlaveň samopalu. Ticho. Jen vítr se proháněl po střechách domků, v korunách stromů a v ulicích. Nejprve vyběhl Tichošlápek a poté Zalatov. Oba seběhli menší schodiště a skrčili se. Sniper zabouchl dveře a počkal, až magnetický zámek cvakne.  Poté se připojil k nim.

„Dobrý, všude klid,“ ujistil ostatní Tichošlápek a zvedl se. Všichni vyrazili do mírného kopce. Ulice se stáčela a ztrácela se za oprýskanými zdmi budov. Vítr mlátil s dřevěnými, rozvrzanými okenicemi. Nebe bylo šedivé. Sluneční paprsky jen lehce na některých místech prosvítaly na špinavé ulice.

Netrvalo dlouho a došli k místu, o kterém mluvil Sniper. Byla to krypta s kovovým plotem a rozvrzanou brankou, která se otevírala a zavírala. Vrzající zvuk trojici tahal za uši. Tichošlápek se rozeběhl a kopl do dvířek, ty se otočily v pantech, které zapraskaly díky korozi, a bylo po hnusném zvuku.  Tichošlápek došel ke kamenné kryptě s všelijakými nápisy o věnování a o tom, kdo zde leží. Rozhlédl se, jestli je nikdo nepozoruje. Chytil malý křížek v levém horním rohu desky a stlačil ho dolu. Ozvalo se cvaknutí. Poté chytl růžici uprostřed, otočil s ní o tři sta šedesát stupňů a zatlačil ho dovnitř. Deska lehce popojela dozadu a poté zmizela v zemi. Na Tichošlápka se vyvalil zatuchlý, chladný vzduch. 

Sniper vešel první na kamenité schodiště, kam ho následoval Zalatov a poté za ním šel Tichošlápek, který uzavřel kryptu. Deska se vrátila na svojí pozici a schodiště na chvíli pohltila tma. Sniper vytáhl ze síťované kapsy delší tubu a ohnul jí, až to zapraskalo. Tuba se rozsvítila zeleno žlutým světlem. Stejně tak se to rozsvítilo za zalatovovými zády. Ten pro změnu vytáhl červenou tubu a škrtl s ní o stěnu. Zeleno žluté světlo se smíchalo s červeným, od zalatovovy světlice.

Stěny byl hrubé, z neopracovaného kamene, byly na některých místech vlhké a porostlé lišejníkem a mechem. Kameny byly ručně skládané na sebe a spojované něčím, čemu se stěží dalo říkat malta. Strop byl půlkruhový a vysoký okolo dvou metrů. Podlaha byla taky vykládaná z kamenů.

Všude po podlaze se váleli nedopalky, obaly od proteinových tyčinek, konzery a prázdné láhve. V tom všem si hodovaly krysy, které byly zvyklé na tmu, a teď prchali s pískotem do úkrytů ve zdích.

Došli na první spojení třech chodeb, které na mapě připomínaly Y.

„Kudy?“

„Tudy, po zelený,“ promluvil po chvíli Sniper, když si musel vzpomenout.

Zalatovi chroupalo po jaké zelené, ale poté si všiml nátěru na kamenech.

Vzduch tu byl studený a příjemný. Chodba se všelijak zakrucovala. Procházeli kolo místností s mřížemi.

„Pojď sem. Pomoz mi. Prosím.“

„Co?“ vyhrkl Zalatov.

„Tech hlasů si nevšímej,“ poznamenal Sniper.

„Čí jsou?“

„Nikdo neví, ale tyhle katakomby dřív sloužili jako pohřebiště,“ ozval se od zadu Tichošlápek

„Děláš si ze mne prdel? Řekni, že jo.“

„Proč bych měl,“ odpověděl uštěpačně.

Hlasy se odrážely od stěn a zanikaly v zalatově hlavě, kde volaly jeho jméno, chtěli, prosili ho o pomoc.

„Zalatove,“ objevila se před ním tvář dívky. Bílá jako stěna, Rozevláté vlasy. Nádherná holka. Menší ústa, malý nos a nádherný pohled. Zalatov sebou škubl a dívka zmizela.

„Klid,“ postrčil ho Tichošlápek. „Jsou to jenom vidiny.“

„Duchové,“ opravil ho Sniper.

„Jdi s tím někam, nic takového neexistuje.“

„Jak jste si na to mohli zvyknout.“

„Nijak, jen to ignorujeme.“

Došli do kruhové místnosti. Uprostřed ní se nacházely točité schody někam do hlubin katakomb. Strop byl vyšší a vzduch čistší.

„Kam to vede?“

„To kdybych věděl. Jednou tam někdo vlezl, to jsme tady byli poprvé. Zařval a už jsme ho neviděli,“ pokrčil rameny, zahodil tubu a zlomil další. „Ještě jedno rozcestí a budeme tam, teď jsme tak pět minut od kostela u náměstí.“

 

Chvilku si odpočinuli a poté vyrazili. Znovu procházeli okolo cel. Zalatov měl divný pocit, jako by ho někdo, nebo něco z těch cel sledovalo. Oklepal se a od úst mu vyšla pára: „Ty vole, já mám husinu. Taky máte ten pocit…“

„Že tě někdo sleduje? To tu má každý. Říkáme tomu pohled mrtvých. UŽ jsem to zažil i jinde, než tady. Bylo to v mrtvé oblasti. Ve vypálené části Limansku. Byl jsem tam tři dny. Stopoval jsem nějakého žoldáka. Když jsem procházel mezi baráky, měl jsem pocit, že mne někdo sleduje a občas jsem si myslel, že jsem zahlédl i pohyb,“ oklepal se Sniper.

Netrvalo dlouho a přiblížili se pod náměstí.

„Teď potichu, jsme kousek od sklepení kostela,“ upozornil Sniper a sklonil ruku s tubou. „Tohle je ten vchod do sklepení,“ ukázal na stěnu vlevo, po nějaké chvilce. Bylo to vidět, protože skrz zarovnané strany, které nedoléhaly k okolním zdím, prosvítalo žlutavé světlo. „Pojď. Už je to kousek,“ mávl rukou na Zalatova a ten ho následoval.

„Doženu vás,“ pronesl Tichošlápek a vyndal si z baťohu láhev s pitím.

„Děláte si ze mne prdel, Levitskyj? Jak vám mohl Zalatov pláchnout?“ ozvalo se ze sklepení kostela.

„Nevím, pane. Na minutu jsem se od nich otočil a pak se otočil zpátky a ten hajzl byl pryč.“

„Ty dokumenty měl u sebe on, že?“

„Bohužel,“ přiznal Levitskyj.

„Kurva! Toho sráče mi najdete, rozumíte mi? Jinak tu končíte a pošlu vás hezky na Bariéru, kde se to v jednom kuse řeže!“

„Ano, pane. Nechám prohledat celý Limansk.“

„No tak jsem to zase nemyslel. To by bylo jako hledat jehlu v kupce sena.“

„Doprdele,“ zamumlal Tichošlápek a zandal láhev do baťohu. Zatáhl provázek a zacvakl dvě přezky. Na hrudníku zlomil dvě svíticí tuby a vyrazil za Sniperem a Zalatovem. Na první odbočce na něho oba čekali. Okamžitě chytl Zalatova pod krkem a přimáčkl ho ke zdi.

„Co blbneš?“ pokusil se ho zarazit Sniper.

„Ty drž hubu!“ ukázal na něj ukazováčkem a procedil mezi zuby.

„Tak kamaráde. Teď mi hezky vyklopíš, jaký dokumenty si to armádě ukradl.“

Zalatovova tvář jakoby zkameněla.

„O čem to mluvíš, Alexeji?“ vytřeštil na bratra oči Sniper.

„On moc dobře ví, o čem mluvím. Co si jim vzal!“

„Pust mě a ukážu ti to,“ zablekotal přidušeně Zalatov. Tichošlápek se mu díval do očí. Tvář měl už rudou a jen ztěžka se nadechoval.

„Ale žádný krávoviny. Jasný!“ pustil ho a Zalatov se konečně pořádně nadechl. Tichošlápek šáhl po Berettě 92FS a namířil na něho.

Zalatov si sundal krosnu a rozvázal ji. Prohrabal ji a pochvíli vytáhl žluté desky.