Telefonní seznam část 1.

Anotace: V první čtvrtině si dáme lehkou romantiku, ke které to stejně směřovalo předchozí dvě povídky (linky uvnitř). Posléze se však pustíme do vyšetřování a možná se dostanou ke slovu i pistole :) Komentáře jsou vítány.

Telefonní seznam

Držel jsem v ruce láhev a přešlapoval přede dveřmi. Uplynul již víc jak měsíc a půl od doby, kdy jsem jí vytáhl z díry v Jižní Americe. Od té doby jsem nebyl schopen za ní zajít. Ve službě ještě nebyla, uschopněna měla být až příští týden.

Moc jsem toužil ji zase vidět. Podívat se do jejich zářivě modrých očí, které mě pronásledovali ve Francii. Sám jsem netušil, na co ještě čekám. Vzpomínky na Marseille mě vyburcovali k zaklepání na dveře.

Ještě než moje ruka dopadla, dveře se otevřely. Stála tam oblečena do vytahaného trika, které jí sahalo až ke stehnům. Jednou rukou držela dveře. Ve druhé držela u pasu pistoli, jejíž hlaveň, byla lehce pozvednutá a mířila na hlavu.

A v očích se jí zračil strach.

„Klid madam. Já jsem ten hodný“
„Promiň, ale slyšela jsem někoho za dveřmi. Prostě reflex,“ řekla po vteřině, kdy mozek zpracoval, že tam opravdu stojí její kolega. Nebo kdo ví, jak mě označil.
„Chápu. Mám přijít jindy?“
„Ne pojď dovnitř.“ Kývla hlavou.

Vešel jsem do místnosti a ona za mnou potichu zamknula. Vstoupil jsem do jednopokojového bytu, který byl vybavený poměrně střídmě. Televize, šatní skříň, malý stolek u rozkládací postele, která podle všeho sloužila zároveň jako gauč. Kuchyňka byla oddělena od pokoje těžkým závěsem.

„Sedni si, kde chceš. Promiň ten nepořádek“ řekla a mezitím hledala dvě skleničky na víno.

Ještě jednou jsem přejel pohledem celý pokoj. Bylo vidět, že úklid je to poslední na co má momentálně myšlenky. Dal jsem peřinu na stranu a sedl si na postel. Hlavou se mi honilo spoustu věcí. Bude se mnou o tom chtít mluvit? Co když prostě budeme vedle sebe jenom sedět a mlčet? Tohle nebyla žádná mise. Žádný úkol nebo divadlo kde mám hrát svou roli. Vedle mne si sedala žena, ke které jsem cítil věci, které by mě doposud vůbec nenapadli. A to, že jsem těch 34 let pár ženských potkal.

Nalil jsem víno do sklenic. Připili jsme si, ale pořád mezi námi byla taková divná atmosféra. Nebylo to napětí. Spíše jenom takové trapné ticho. Odložili jsme prakticky zároveň skleničky na stůl. Podívali se na sebe. Rty se nám roztáhli do úsměvu. Na pár úderů srdce jsme se dívali do očí toho druhého.

Vrhli jsme se k sobě jako dvě šelmy lačníci po tom druhém. Ona ze mne oblečení prakticky strhala. Její tričko obloukem letělo po místnosti. Neměla pod ním nic. Několik dalších dlouhých minut jsme prožily v dlouhotrvající extázi. Naše vzdechy se nesly malým pokojíkem. Tiskla mne nohama a nutila mě stále zrychlovat až do absurdního tempa.

Na konci jsme oba už jenom dlouze oddychovali.

„Děkuju,“ zašeptala. Tázavě jsem se na ní podíval. Netušil jsem, za co to poděkovaní mělo být. Odpověděla jednoduše. „Vím, že jsem ještě naživu.“

Po zbytek večera jsme jenom leželi vedle sebe a já ji hladil po vlasech a po lících. Nemluvili jsme. Nejprve. Prostě jsme si užívali teplo našich těl a tu intimitu po společném prožitku.

První otázku položila ona.
„Jak to bude zítra?“
„Co tím myslíš?“ opáčil jsem nechápavě.
„Víš, jaké jsou regule. Zaměstnanci spolu nesmí udržovat jakýkoliv poměr, který by mohl narušovat jejich pracovní zařazení,“ odrecitovala příslušnou literu.
„Nebudeme to hlásit. Okamžitě by nás oba propustili. A taky nepůjdeme od sebe. Chci s tebou být. Nejenom jako kolega.“
„I já s tebou.“
Políbili jsme se a ve vzájemném objetí usnuli.

Ráno nás probudilo vyzvánění mobilního telefonu. Bon Jovi se mě snažil přesvědčit, že „Tohle je můj život“. Já měl touhu mu vysvětlit, že tohle je fakt můj život a právě proto chci spát. Zvlášť když tohle měl být můj volný víkend. Vzal jsem hovor, aniž bych se podíval, kdo volá.

„Jo?“ zavrčel jsem
„Dobrý den, Romana Nováková. Volám vám prostřednictvím vaší banky. Mám pro vás výhodnou nabídku, týkající se financování.“
„No to se mi zrovna hodí. Rád bych to probral se svým bankéřem.“
„Naši bankéři vám jsou k dispozici od 14:00 na vaší pobočce. Vyhovuje vám termín?“
„Rád se zastavím. Děkuji a přeji příjemný den.“
„I vám pane.“

Důvod proč jsem hovor neukončil hned po termínu výhodná nabídka, byl jednoduchý. V případě, že jsme měli mít volno a nebyli jsme dostupní tradičními kanály, volila agentura hovor právě prostřednictvím falešného telemarketingu. Šance, že se někdo splete, byla minimální. Naše telefonní čísla povětšinou nejsou volně dostupné v databázích telefonních operátorů.

Vzbudil jsem svou kolegyni.
„Marti, musím jít. Ve dvě mám být v práci.“
„Nemáš mít volno?“
„Měl jsem, hádám, že asi nějaká pohotovost.“
„Dane?“
„Jo?“
„Poprvé za dlouhou dobu jsi mě oslovil jménem.“

Usmál jsem se.

„Tak to si asi budeš muset zvyknout, že to uslyšíš častěji.“ Opáčil jsem.

Rychle jsem se oblékl a zamířil si to ven z bytu. Usmíval jsem se. Takže nakonec naše city byly vzájemné.

Bohužel to byla poslední dobrá zpráva toho dne.

**************

„Dane, kde sakra jste?“
„Co se děje pane? Měl jsem mít volno.“
„Nic jako volno v našem případě neexistuje.“ Odpověděl mi šéf. Můj kyselý úšklebek se nesetkal zrovna s pochopením.

„Dostali jsme zprávu od spřáteleného zdroje z Egypta, že k nám mělo přijet šest studentů na úplně nové pasy, které byly vytvořeny v Sýrii.“
„A proč máme pocit, že něco nehraje?“
„Protože ty pasy byly, podle všeho vytvořené zhruba tři dny před tím, než ti studentíci letěli. Takže někdo na syrské straně jim udělal oficiálně pasy, na jména, jež jsou pravděpodobně smyšlená, zadal je do systému a nechal je, aby se dostali až k nám. Prakticky nikde, jak víš, ti neudělají pas za tři dny a ještě abys zároveň dostal vízum.“
„Myslíte, že nám něco hrozí?“
„To musíte zjistit vy. Nikam dál neletěli, tedy aspoň zatím ne. Máme jejich adresu, kterou sdělili při žádosti o víza, ale kdo ví, jestli se na ní budou zdržovat. Veškeré informace máte ve složce. Nic nepodceňme. Ano?

Sedl jsem si k počítači a ještě jednou projel záznamy z letiště. Na kamerovém záznamu bylo šest normálních chlapců ve věku kolem třiadvaceti let. Smáli se a vypadali, že spíš místo studia to chystají rozbalit v nějakém baru.

Teda většina z nich. Dva se sice taky smáli a pošťuchovali, ale v jejich očích bylo něco, co mi říkalo, že to pro ně není obvyklé. Jako by se museli přetvařovat.

Jak mě naučila zkušenost. Plně důvěřovat svým instinktům.

Napsal jsem si adresu a vyrazil do terénu.

Cíl byl sotva dvacet minut jízdy od ústředí. Kupodivu na ní vskutku stál dům. Obvykle když někdo udává adresu, která má fungovat jenom jako krycí, skončím na nějaké skládce, chatě a jednou jsem dokonce na adrese, které jedna ze sledovaných osob uvedla, jako místo kde se bude zdržovat, našel psí boudu a obvodové zdi domů, na které dvacet pět let nikdo nešáhl.

Chvilku jsem místo jenom tak obhlížel a jakmile jsem měl jistotu, že nikdo kromě mě dům nepozoruje, zazvonil jsem na zvonek.

Zprvu se nic nedělo. Pak z okna vykoukl jeden z obličejů, které jsem poznal z videa. Tak vida, zásah.

„Dobrý den, pane, jak vám můžu pomoci?“ řekl mladík velice slušnou angličtinou, jakmile přišel otevřít.
„Omlouvám se, že vyrušuji. Hledám slečnu Novákovou, udala mi tuto adresu.“ Lhal jsem, až to hezké nebylo.
„Je mi líto ale já s kamarádem jsme se sem přestěhovali teprve předevčírem. Slečnu Novákovou vůbec neznám.“
„To je špatné, měla půjčený můj laptop. Nevadilo vám, kdybych se podíval, jestli ho to náhodou nenechala? Je to pro mě smrtelně důležité.“

Hoch si mě chvilku měřil pohledem. Bylo vidět, jak svádí vnitřní boj. Odmítnout cizince bylo v jejich zemi považováno za velkou nezdvořilost, nicméně nyní byl v Evropě a mohl mi taky ukázat prostředník na znamení co si o tom myslí.

„Prosím budu pryč do tří minut.“
„Dobrá pane, ale prosím buďte rychlý.“
„Mnohokrát vám děkuji.“

Naprosto suverénně jsem zamířil do míst, kde by měli být ložnice. Pochopitelně, že jsem laptop nehledal. Hledal jsem známku čehokoliv, že něco není v pořádku. Nečekal jsem, že tu najdu plastickou trhavinu nebo něco podobného ale třeba pájku a klubko drátu bych už asi za podezřelé považoval

K mojí smůle však byl dům až přehnaně čistý. Nikde se nic neválelo, nikde nezůstalo nic, co by mohlo studenty usvědčit z čehokoliv podezřelého. Párkrát jsem smutně pokrčil rameny a nechal ho, ať mě vyprovodí. U dveří se mě ještě dotázal:

„Jaká to byla značka, pane?“
„MSI.“
„Hmm, to mi nic neříká. Kdybychom ho náhodou našli, můžu se vám někam ozvat?“
„Dám vám na sebe email, co říkáte?“ odpověděl jsem a nadiktoval mu jeden z pracovních mailů.
„Mimochodem vaše angličtina, je brilantní. Kde jste se ji naučil?“ zeptal jsem se
„Na Irácké univerzitě pane“
„Vy jste z Iráku?“ zbystřil jsem

Student najednou vypadal jako by se v něm krve nedořezal. Uvědomil si, že řekl něco, co neměl. Situace se mohla najednou škaredě zvrhnout a tak jsem se mu silně stiskl ruku na pozdrav.

„Nebojte, nemám žádné předsudky. Mnohokrát vám děkuji za pomoc a přeji hezký den.“

Obešel jsem celý blok a dvakrát se ujistil, že nemám ocásek. Pak jsem teprve zvedl telefon a volal svému šéfovi.

„Tady Dan, slyšíte mě?“
„Mluvte, co jste zjistil?“
„Na adrese byl jenom jeden z nich, podle všeho jsou rozdělení, nicméně podle lůžek tam bydlí dva. Akorát z toho prvního teďka vypadlo, že se anglicky učil na Irácké univerzitě. Máme to šanci nějak ověřit?“
„Pochybuji, elektronickou databázi nemají, a pokud studoval před invazí tak ho stejně nedohledáme.“
„V tom případě, doporučuji, abychom nasadili sledovačku, anebo aspoň kamerový dohled.“
„Nějaké konkrétní návrh?“
„Vzhledem k tomu jak nenávidím sezení v autě tak bych byl pro kameru. Mám i nápad jak ji napájet. Máme ještě někde ty uniformy technických služeb?“
„Jistě. Vraťte se na ústředí. Nasadíme na to někoho z techniky.“

Cestu zpět jsem strávil ponořen do myšlenek. Přemýšlel jsem, co nejhoršího by se mohlo v centru Evropy stát. Nepřemýšlel jsem jenom nad Prahou. Alternativ bylo spousta. Po dálnici je to do Berlína relativně kousek anebo sjezd NATO na Slovensku, který měl být příští měsíc? Civilní cíle v Praze? Kostely jsou na každém kroku dva až tři a to samé další náboženské památky.

Málem jsem minul zastávku, na které jsem měl vystupovat. Z tramvaje jsem vyskočil na poslední chvíli k velkému pobavení několika puberťáku vysedávající na lavičce.