Vojenská základní služba.

Anotace: Vojna dělá z chlapce muže - i když tam nechce, nic mu nepomůže!

Nadešel ten čas, kdy i já jsem byl nucen splnit svou vlasteneckou povinnost jsa již po osmnáctém roku věku odveden a schopen sice na stupeň C, což je ten pomalu na rozhraní s modrou knížkou, ale s jasným verdiktem schopen. V tom okamžiku jsem sám sobě přísahal, že se armádě musím nějakým způsobem pomstít a to se mi nakonec přece jen podařilo. A bylo to způsobem, který mi nebyl zrovna nepříjemný, neboť účel pomsty armádě splnil a já se při tom měl skoro jako v ráji.
Přivítalo mě do svých řad tehdejší železniční vojsko. To samo o sobě bylo trochu štěstí v neštěstí, neboť zde byli soustřeďováni povětšinou buď zdravotně nebo politicky nespolehliví. Dle odvodové kvalifikace a přístupu k socialistické společnosti jsem bohatě splňoval obě uvedená kritéria. Stal jsem se tedy, ač nedobrovolně, jedním z pokračovatelů černým baronů, bývalých vojsk PTP. Nebudu zdržovat ryze vojenskými záležitostmi jako byl přijímač, buzerace mazáků, budu se věnovat své sladké pomstě armádě. Byl jsem převelen k vojenskému provoznímu oddílu v ABC jako výpravčí, což mělo své nesporné a velké výhody. Tou největší z nich bylo patnáct až šestnáct směn do měsíce ve stanicích mimo vojenský prostor mezi civilními zaměstnanci, dále pak na tu dobu též nezanedbatelný finanční příděl a to pravidelně párkrát do měsíce, neboť kromě žoldu jsme dostávali i malou část platu a náhrady stravného. Zkrátka po této stránce jsem to vyhrál. To jsem ještě netušil, že právě toto zařazení mi pomůže na sto procent splnit si svůj slib ohledně pomsty armádě.
Jako výpravčí jsem nastoupil v železniční stanici XY, později jsem byl převelen do stanice YZ a tam to začalo. Tady bych teprve vlastně mohl začít své vyprávění.
Jako výpravčí jsem ve směnách spolupracoval s několika zaměstnanci. V mé směně to byla také pěkná třicátnice Jitka. Ve stanici jsme měli spolu společné pracoviště v dopravní kanceláři. Takže jsme se pravidelně začali setkávat při denních i nočních směnách. Já byl zpočátku holub, tak jsem vše jen tak oťukával, ale při volných chvilkách mezi jízdami vlaků jsme si uvařili kávičku, dali něco dobrého k snědku, to většinou nosila Jitka do práce z domu a vždy mi také nabídla. Po několika směnách jsme si již povídali o všem možném, mimo jiné jsem zjistil, že je ženou majora naší lidové armády, který slouží daleko od svého bydliště a Jitka s dětmi se zatím za ním odmítala stěhovat. Směnu od směny jsme se začali více sbližovat, deset let věkový rozdíl mezi námi nehrál až tak velkou roli. Docela jsme si rozuměli. Jitka začala nosit do práce čím dál větší dobroty, kterých se mi na vojně nedostávalo, občas k nim přinesla i pár piveček nebo sedmičku dobrého vínka, i řízečky pro nás dva někdy nasmažila, dobrý bramborový salát udělala a já se do práce těšil čím dál víc.
Až jednou při noční směně po odjezdu posledního předpůlnočního vlaku, další měl jet až za dvě hodiny, jsme si dali každý skleničku dobrého bílého vína (to se samozřejmě ve službě nesmělo, ale ono se nesmělo věcí), ona si sedla na můj pracovní stůl, lehoučce si povytáhla sukni, aby se jí pohodlněji sedělo, dala nohu přes nohu a já nevěděl, je-li to úmysl nebo náhoda. Byla to pěkná žena, s postavičkou a poprsím k pohledání. No a pak nějak ke mně přisedla blíž a pak najednou ze stolu si mi sedla na klín a poprvé jsme se objali a také poprvé políbili. Tuto noční se již pak nic dalšího nepřihodilo. Jen o to víc jsem se těšil na další směny s ní. O další noční přišlo to co asi přijít muselo. Odjel poslední vlak, my si dali skleničku dobrého vína, Jitka najednou donesla z náčelnické kanceláře jakýsi kožich, který rozprostřela na zemi vedle kamen, my se spolu na ten kožich nejdříve posadili, líbali se, pak začali jeden druhého svlékat. Kancelář jsme důkladně uzamkli, závěsy na oknech zatáhli a pak už se věnovali jen hrám lásky šálivým a to až do zazvonění prvního telefonu s předhláškou na další vlak. A tak to šlo potom téměř každou společnou noční. Nosila mi čím dál větší dobroty, byla čím dál příjemnější. Jako mazák jsem si později zařídil u dozorčích, že jsem po denní směně nejezdil zpět do kasáren, ale jezdívali jsme někdy k ní do bytu. Tam jsem jednou zažil pěkný šok. Milovali jsme se na zemi na koberci, když v tom někdo kolem půlnoci zaťukal na její okno. Byl jsem jak mě pánbůh stvořil, vzal jsem si aspoň kolem pasu jakýsi ručník a zmizel za dveřmi jedné ze skříní. Ona si oblékla župan a opatrně nahlédla do okna. Byla to její dobrá kamarádka, také z nádraží, která byla na cestě autem se svým milencem a když viděla, že se u Jitky ještě svítí, tak ji chtěla navštívit. Já jsem ji samozřejmě znal. Byl jsem v šoku, když je Jitka pozvala rychle dál, aby nikdo nic neslyšel. A já byl nucen vylézt ze své skrýše jen tak s ručníkem. Byly ale velmi dobré kamarádky a obě dá se říct právě se svými milenci, takže bylo ještě veselo. Nenápadně jsem se odplížil obléci, pak jsme asi do tří hodin ještě poseděli a povídali. V první chvíli jsem si připadal trapně, ale pak jsme se stali takovými spiklenci a bylo to dost originální. Jitčin muž lampasák hold měl smůlu a můj poměr s jeho ženou, ostatně velmi příjemnou ženou, byl tou mojí tajnou pomstou armádě. Ona byla pro mě tou zkušenou zralou ženou a já jí byl vděčný. Jednak proto, že mi velmi zpříjemnila víc jak rok onoho vojenského života a také proto, že mi poskytovala mnoho z tajů svého svůdného těla.