Autoservis - část první

Anotace: Dosti bylo, na nějaký čas, v mé tvorbě zamilovaných canců a nasládle romantiky. První ze tří kapitol povídky o výběru výpalného, pomstě a lekci slušného chování francouzským klíčem. Zbývající dvě kapitoly jsou napsané a uveřejním je do týdne.

Autoservis

 

Když jsem končil střední školu a otec mi tvrdil, že jednou po něm převezmu jeho autoservis smál jsem se. Měl jsem vystudovanou ekonomiku, chystal se na vysokou školu a auta byla to poslední co mě zajímalo.

 

Přesně do chvíle, než jsem si o pár měsíců pořídil svoje první. Ojetá škodovka koupená po známosti sice nebyl můj nejchytřejší obchod ale za to mi dala životní koníček. V ten okamžik kdy jsem poprvé otevřel kapotu a podíval se do útrob automobilu zachvátila mě dosud nepoznaná vášeň.

 

A tak jsem o patnáct let později servis po otci opravdu přebral. A dařilo se mi. Dílna byla umístěna příhodně, v dobře dostupné části města, zakázky se množily a já musel přijmout další mechaniky.

 

Když jsem jednou večer počítal tržbu a dodělával nenáviděné papíry pro účetní, někdo zazvonil od brány. Schoval jsem peníze a vyšel před servis. Stáli tam dva urostlí, holohlaví a podle výrazů v obličeji ne moc chytří chlapy.

 

“Pánové, máme zavřeno, pokud něco potřebujete budeme to muset nechat na ráno.”

“To těžko. Zastupujeme firmu Last Chance a jdeme vybrat splátku z vašeho dluhu.”

 

Zarazil jsem se.

 

V životě jsem o žádné podobné firmě neslyšel, ale co hůř, nikde jsem žádný výrazný dluh neměl. Dodavatelé dostávali peníze nejpozději do čtrnácti dnů od splatnosti, což je na poměry českého podnikaní dost neobvyklé.

 

“Nesmysl, můžete mi to nějak prokázat?”

“Nemusíme vůbec nic, navalte patnáct tisíc jinak vám sem pošlu exekutora nebo něco horšího?”

 

V tu chvíli mi to došlo. Tihle dva šašci byli horko těžko zástupci nějaké agentury pro vymáhaní dluhů. Byli to klasičtí mafiáni.

 

“Co horšího by jste sem chtěli poslat chlapci?”

 

Podívali se na sebe trošku nechápavě.

 

“Ty musíš být úplně blbej, naval patnáct litrů nebo ti zlámem obě nohy.”

“Hodně štěstí s tím, sbalte se a vypadněte nebo volám policajty,” oznámil jsem a sáhl pro telefon. Než se mi podařilo vytočit číslo, vytáhl jeden z kapsy teleskopický obušek, rozmáchl se a trefil mě do ruky. Mobil mi vypadl a já se chytil za poraněnou ruku.

 

“Tohle bylo varovaní, přijdeme zítra pro třicet. A jestli ještě cekneš, udělám z toho pětačtyřicet.”

 

Měl jsem co dělat abych se posbíral ze země. Ruka mě pekelně bolela , ale o něco víc pálila poraněná pýcha. Zamknul jsem vrata a posadil se do kanceláře.

 

“Co se to sakra právě stalo?” vycedil jsem skrz rty. Dobelhal jsem se k ledničce a vytáhl dvě věci. Láhev slivovice a mražený hrášek. Hrášek jsem si přiložil k zhmožděné ruce a láhev ke rtům. Najednou to bylo mnohem lepší.

 

Spočítal jsem si kolik zhruba v kase mám. Třicet tisíc v hotovosti tam zkrátka nebylo. Na účtech ano ale to byl většinou provozní kapitál. Přijít o něj by znamenalo několik týdnů práce navíc, než bych se vyhrabal ze záporných čísel. A co víc, neměl jsem chuť nikomu platit za něco co jsem neudělal.

 

O dvě hodiny a půl lahve později jsem usoudil, že se chci bránit. Sotva jsem vstal ze židle a opřel se poraněnou rukou o stůl, došlo mi že to nebude tak jednoduché. Teď to byla pohmožděná ruka, co kdyby mi příští opravdu zlomili nohu? S berlemi po dílně opravdu chodit nemůžu. Přemýšlel jsem na koho se obrátit. Kdo by mi mohl pomoct? Policie? A co jim řeknu? Že po mě chtějí peníze za dluh, který nemám? Jak asi dokážu, že něco nedlužím? Co když v tom opravdu jedou s nimi?

 

Spolkl jsem hořkou pilulku a rozhodl se zaplatit.

 

Druhý den mě opravdu navštívili zase oba výtečnicí. Peníze jsem měl už nachystané.

 

“No vidíte, ani to nebolelo. Tím bychom měli váš dluh, uhrazený. Příští měsíc přijdeme opět pro platbu.”

“Cože?” vytřeštil jsem nevěřícně oči.

“No jistě, přeci za ochranu. To víte, kriminalita je vysoká a byla by to škoda, kdyby vám to tu nějací pobudové vykradli, nebo, nedejbože, přišel požár. Tomu všemu je naše společnost schopná zabránit. Tedy k prvnímu v měsíci opět patnáct tisíc. Nebo to snad má být víc?”

“Ne,” hlesl jsem rezignovaně.

 

Výpalné. Já mám platit výpalné. Nevěřil jsem tomu. Zaplatím jednou, dvakrát a co potom?

 

Tohle by neskončilo.

 

Autoservis. Táta mi ho předal abych se o něj staral, ne abych ho postupně přivedl ke krachu. A co kdybych jednou nezaplatil? Co potom?

 

Celých čtrnáct dnů jsem chodil jako nemocný. Zkoušel jsem něco zjistit o společnosti Last Chance. Podle všeho byla napsaná na jistého Jana Nováka, ročník 52, s trvalým bydlištěm na magistrátu. Tedy nejspíš na bílého koně. Na internetu kupodivu jediný špatný ohlas. Na druhou stranu ani jediný dobrý.

 

Den po dni se blížil konec měsíce a já začínal být čím dál tím víc nervóznější. Nervozita přešla v paniku. Panika ve zlost.

 

A zlost mě přivedla k rezignaci.

 

Peníze jsem nachystal do ruličky a počkal než gorily přijdou. Předání proběhlo bez zbytečných emocí a vlastně jakéhokoliv rozhovoru. Chvíli jsem se díval za odjíždějícím Audi a v hlavě mi pomaličku zrál plán jak se dopátrat ke konkrétní osobě, která inkasuje mé těžce vydřené peníze.

 

Napsal jsem si poznávací značku a za pár minut už žhavil telefon. Při práci s auty je člověk vlastně na dopravním oddělení magistrátu pečený vařený. Po nějakém čase si začne s dámami tykat, sem tam donese kafe či bonboniéru a společně si zanadává na ty nahoře.

 

Slovo dalo slovo a já měl za chvíli adresu i jméno. Lukáš Sochorovský. Třicet dva let. Několik přestupků za rychlou jízdu a stání na zákazu zastavení. Podle toho jak mi ho do telefonu popsali jsem věděl, že je to ta správná osoba.

 

Z dílny jsem si sbalil pár věcí a vydal se číhat před jeho dům.

 

Navzdory všemu co znáte z akčních filmů a detektivek, je sledování docela nudné. Sochorovský přijel domů až kolem třetí ranní. Měl jsem v plánu počkat, kousek od jeho domu a v ten okamžik jak půjde otevřít bránu mu udělit lekci slušného chování francouzským klíčem.

 

A tak jsem stál schovaný ve tmě a čekal. Když se přiblížila světla Audi, zrychlil se mi tep. Výrazně. Auto zastavilo před branou a v ten okamžik dostal můj “brilantní” plán trhlinu.

 

Sochorovský nevystoupil z auta ale jenom spustil okénko, ležérně vystrčil ruku s dálkovým ovladačem a brána se za pár vteřin otevřela.

 

Nevěřil jsem tomu, že mě zastaví taková pitomost a hlavně, že jsem na tohle nepomyslel. Rozběhl jsem se k domu a na poslední chvíli proklouzl zavírající se bránou.

 

Svalnatá postava se vypotácela z auta, evidentně pod vlivem. Když mě uviděl rozšířili se mu zornice. Nevím jestli strachem nebo pobavením a vlastně mi to bylo fuk. Já měl totiž rudo před očima. Klíč zasvištěl ve vzduchu, gorila se najednou válela po zemi a držela se za koleno. Ale to mi nestačilo.

 

Cítil jsem to ponížení, ten vztek a tu marnost kdy jsem musel ohnout hlavu a platit za něco co jsem neudělal. Nevím kolikrát jsem ho praštil ale vím, že jsem si dal pozor abych nezasáhl hlavu. Chtěl jsem mu dát doživotní lekci, ne ho zabít.

 

“Vnímáš mě, ty ksindle?” zasyčel jsem mu do ucha.

“Prosím, to stačí.”

“Držte se ode mě a od mého autoservisu, kurva daleko. Protože jestli mi ještě jednou strčíš nos do dveří, pověsím tě za koule do průvanu. Je ti to jasné?”

 

Nevím jestli se mu vrátilo sebevědomí a nebo rezignoval na zdravý rozum ale vysoukal ze sebe poslední větu.

 

“Toho budeš litovat.”

 

Pustil jsem klíč na zem. Chytil jsem jej za límec té luxusní košile, ve které vypadal jak italský pasák, podíval se mu do očí a zatnutou pěstí mu přerazil nos.

 

Ani jsem nevěděl, kde se to ve mě vzalo.

 

Když jsem pak nasedal do auta, hřálo mě uspokojení. Konečně jsem byl chlap, který si stál za svým. Byl to báječný pocit.

 

V servisu jsem na autě vyměnil zpátky svoje poznávací značky a francouský klíč  bruskou rozřezal na několik menších částí, které pak putovali do řeky. Ale i tak jsem měl tušení, že člověk jako Sochorovský policii volat nebude.

 

Venku už svítalo když jsem se dostal do postele. Za dvě hodiny mi zvonil budík, který se mě snažil přesvědčit že je na čase vstávat do dalšího pracovního dne. Nerudně jsem ním mrštil do kouta, načež jsem se doplazil do koupelny. Horká voda opravdu dělá s člověkem divy. A taky pořádná káva. Turek silný tak, že v něm bude stát i lžička.

 

Do dílny jsem dorazil akorát včas. Několik dnů pak bylo všechno zase v normálu a já začal celou věc pomaličku pouštět z hlavy.

 

Jenže to by bylo všechno moc jednoduché.

 

Deset dní po francouzské lekci chovaní mi zazvonil ve dvě ráno telefon.

 

Autoservis hoří!

 

Byl jsem na místě asi do pěti minut. Hasiči dělali co mohli a dostali oheň relativně rychle pod kontrolu. Škoda byla ale i tak skoro půl milionu. Jak na budově, tak na jednom ze zákaznických vozidel a na vybavení.

 

Inspektor se nejprve přikláněl k tomu, že byly porušeny předpisy pro skladovaní hořlavých látek. Když jsem mu opakovaně vysvětloval, že se tyhle věci skladovaly na druhé straně dílny ve skříni z nehořlavého materiálu, začal hledat příčinu jinde.

 

Nepřekvapilo mě příliš, když se v místě odkud požár začal šířit našla stopa akcelerantu, konkrétně ředidla. Provizorní molotov koktejl. Hned jsem věděl, která bije. A kde budu hledat odpovědi.

 

Jenže bylo potřeba zařídit ještě několik věcí. Za prvé jsem potřeboval vypracovat plán jak přesně z nich dostanu odpovědi na moje otázky. Za druhé kdo vlastně budou oni a naposled. Co až je budu mít?

 

Věděl jsem, že klíč po druhé používat nechci. Tentokrát to musí působit mnohem strašidelněji a fatálněji. Vybavil jsem  jednoho rusky mluvící známého, který pracovával v myčce aut kousek od servisu. Říkalo se, že je schopen sehnat kde co. Myslím, že se jmenoval Dimitrij nebo tak nějak ale kluci ze servisu mu neřekli jinak než Šmudla z myčky. Nikdy neuměl vyleštit čelní sklo tak, aby tam nezůstala šmouha. Slovo dalo slovo a já měl nové závaží na opasek a o deset tisíc míň v peněžence.

 

Poté co servis zachvátily plameny jsem to ale bral spíš jako investici, než cokoliv jiného. Věděl jsem jenom to, že léta práce a dřiny, kterou po sobě otec zanechal přišly vniveč, protože nějaký bastard chtěl víc a víc. Teď jsem chtěl mít stejně jako on. Nebo aspoň, aby on měl tak málo jak mám já.

 

Pár týdnů jsem věnoval cvičení, přípravě a promýšlení plánu.

 

Po nocích jsem začal obcházet podniky, kde by se mohla lůza jako Sochorovský scházet. Trvalo to nějaký čas ale nakonec se moje pátraní shledalo s úspěchem. Mohl jsem si na něj počkat doma ale bál jsem, že učinili již opatření abych se tam podruhé nedostal. A pokud dostal tak abych neodešel.

 

Ten podnik nebyl ničím speciálním. Jeden z těch barů, které mají otevřeno do rána a zpravidla je tam na plátno promítaný fotbal či běží jedna nebo dvě televize s nabídkou té nejlepší veřejnoprávní nudy. Prakticky bych tam ani nešel kdyby jedna z pokut, o které jsem věděl, že Sochorovský dostal, nebyla uložena kousek od podniku.

 

Inu nespletl jsem se. Vysedával na baru a sebou měl toho druhého výtečníka s kterým byli na návštěvě u mě poprvé. Obhlédl jsem kde by mohli parkovat. Nezklamal.

 

Audi stála na zákazu zastavení. Vytáhl jsem z kapsy drátek s okem na konci.

 

Dnes a denně se lidem podaří si zabouchnout klíče v autech. Je fuk jestli máte škodovku nebo nového medvěda. Prostě se to stane. V takových případech pak pomáhá znalost toho jak funguje takový zámek či západka ve dveřích. U některých modelů je potřeba uvolnit těsnění u okna, nenarušit čidlo alarmu a za pomoci planžety zatáhnout za vodicí drát ke dveřím. Za 2 minuty, maximálně, hotovo. Jiné modely zase vyžaduji, aby se zatáhlo za zobáček ve dveřích. Není potřeba nikde nic odstraňovat a když máte hbité prsty za 30 vteřin jste v autě. Způsobu jak otevřít auto přes centrální zamykání, či elektronicky je taky více.

 

Nastartovat a ujet je pak už věc druhá, a věřte, že opravdu nestačí sklonit se pod přístrojovku, spojit náhodně tři dráty a tvářit se jak hvězda.

 

Jakmile jsem se dostal do auta, udělal jsem tu poslední věc, kterou by normální zloděj udělal. Lehl jsem si na zadní sedadlo a čekal.

Konec první kapitoly