Autoservis - část druhá

Anotace: Díl druhý. Když vezmete někomu smysl života, hádejte jak se asi zachová. A ano opět poteče krev :)

Kapitola druhá

Uběhlo asi třicet minut, než se vypotáceli oba notorici. Na potřetí zvládl ten střízlivější, k němuž jsem zatím nepřiřadil jméno, otevřít dveře. Sochorovsky hodil dozadu fofr klacky a nijak mu nevadilo, že zadní sedadlo tiše syklo, když mu přistály hliníkové berle na břiše.

Auto se rozjelo a já vyčkával. Když se mi zdálo, že jsme dost daleko, rozhodl jsem se převzít otěže.

Cvaknout závěrem zbraně než na někoho namíříte, je spíš záležitost filmová než něco, co uděláte, když jste odhodlaný zbraň opravdu použít. Než jsem nastoupil do auta, měl jsem ji již nabitou a odjištěnou s pouze vypuštěným kohoutem. Náboj je tak v komoře a vám stačí  zmáčknout spoušť, aby vyšla rána. Pistoli jsem si dnes nevzal, jenom abych někoho pouze strašil.

“Teď mě dobře poslouchejte vy dva idioti,” řekl jsem.

Přísahal bych, že oba snad na sedadlech leknutím povyskočili.

“Uděláme si výlet,” dodal jsem a zatlačil řidiči pistolí do krku. “Máte u sebe nějaké železo?” Oba zavrtěli hlavou. Mlčeli jak partyzáni.

“Tak se zkuste moc nehýbat, zjistím, jak moc kecáte.”

Naštěstí pro mě nikdo z nich u sebe nic neměl. Ani nůž, natož pistoli.

Sochorovský ale pochopil, že je zle. Viděl jsem, jak se snaží vzít za kliku dveří, a tak jsem ho poslal do říše snů úderem do spánku.

“Jak se jmenuješ?” sykl jsem k řidiči.

“Zeptej se tvojí mámy, včera křičela moje jméno, vole.”

“Moje dva roky mrtvá máma? Gratuluji, na stupnici jedna až idiot, jsi někde u těžkého imbecila.”

Abych svým slovům dodal trochu váhy, namířil jsem do volného prostoru mezi řidičovýma nohama a zmáčkl spoušť.

Výstřel v uzavřeném prostoru je vždycky zážitek pro uši. Zbraň sebou cukla, střela opustila hlaveň a prošla skrz podlahu mimo vozidlo. Čeho jsem tím ale chtěl dosáhnout, bylo zahřátí hlavně. Když jsem jí přitiskl ke krku otřesené šoféra, z rány se zadýmilo a  i jemu došlo, že je v průšvihu.

“Takže se tě ptám laskavě ještě jednou. Jak se jmenuješ? A ve tvém vlastním zájmu by to mělo být jméno, kterému se dá věřit. Jestli mi řekneš, že se jmenuješ Ježíš, prostřelím ti stehna.”

“Jan, jmenuji se Jan,” vydrmolil ze sebe rychlostí blesku.

“Chytrá opička. Pokud budeš odpovídat takhle pokaždé, když ti položím otázku, možná ti zůstanou všechny prsty.”

Pravdou bylo, že jsem nežertoval. Moc.

Několikrát jsem ho donutil, aby změnil směr jízdy, jen abych měl jistotu, že nezvládli nějak zavolat posily. Naštěstí noc byla tak klidná, že i policie pomáhala a chránila od kafe na benzínce.

“Zajeď tam nahoru,” ukázal jsem do ulice, kde před několika dny stála hasičská auta.

Poslechl bez keců, nejspíš stejně věděl, kam jedeme. Střecha autoservisu byla pryč, ale obvodové zdi, postavené ještě za dob císaře pána, odolaly jak plamenům, tak následnému hašení.

“Tak, teď oba vypadněte z auta a postavte se čelem k bráně dílny. Žádné prudké pohyby nebo díra v podlaze auta bude vaší poslední starostí.”

Honza podepřel Sochorovského a táhl ho ven z auta. Nedovolil jsem jim vzít berle, aby je nepoužili jako zbraň. Odemkl jsem bránu, odkódoval alarm a popohnal je oba dovnitř. V prostorách autoservisu pořád zbývalo dost vybavení, které nebylo  kam odstěhovat. Některé mělo dostát dnes využití.

Za odborníka jsem se rozhodně nepovažoval ale hodiny sledování Námořní vyšetřovací služby ve mně zanechaly alespoň nějaká ta moudra. Chtěl jsem rozdělit oba ranaře, abych je vyslechl odděleně. Asi tak jak by to udělal Leeroy Jethro Gibss. Pobavila mě však ta myšlenka, že nejspíš za několik dní budu já za záporáka, který bude hlavní hvězdou pátraní.

“Ok, toho kripla nech ležet Honzíku a běž tam k tomu zvedáku.”

“Jak mám vědět, že mě nezastřelíš?”

Namířil jsem mu pistolí na kolenní čéšku a zmáčkl spoušť. Schoulil se k zemi a začal brečet jako malé dítě.

“Nezastřelím tě. Jenom postřelím, když nebudeš poslouchat,” vysvětloval jsem medovým hlasem, jako když maminka kárá dítě. Byl jsem si ale celkem jistý, že si moji radu nevzal moc k srdci. Pro jistotu jsem mu do úst narval hadr a ujistil se, že má vyplněnou celou dutinu. Neudusí se, ale řvát mu taky moc dobře nepůjde.

Řetězovou kladku jsme obvykle používali na vytahování motoru z útrob auta. Tentokrát jsem však řetěz za pomocí dvou zámků změnil na provizorní pouta a vytáhl Jana do takové výšky, aby visel ve vzduchu.

Nevzpouzel se. Bolest v koleni musela být nevýslovná, ale hrál drsňáka. Ocenil jsem to. Byl bych nerad, aby někdo sem poslal policajty kvůli rušení nočního klidu. Ránu v noze jsem mu alespoň převázal obvazem. To že ho později budu sundávat a nejspíš se v ráně trošku povrtám, mi bylo jasné už teď.

“Tak pojď, ty hrdino, “ ukázal jsem na Sochorovského. Vytřeštil oči a začal se plazit směrem ke dveřím. Kdyby na to měl čtvrt hodiny tak možná by těch pětadvacet metrů k bráně zvládl. Jenže on ji neměl.

Chytl jsem ho za flígr a dotáhl do kanceláře. Ta naštěstí byla povětšinou netknutá, pokud nepočítáme škody po vodě a všudy přítomný zápach kouře.

“Jmenuješ se křestním jménem Lukáš, že ano?”

Kývl nezřetelně hlavou.

“Nahlas a jasně, do prdele!” zařval jsem, až sebou trhl.

“Ano, jmenuji se Lukáš Sochorovský,” potvrdil.

“V tomhle duchu budeme pokračovat. Já se zeptám, ty odpovíš. Pokud se mi odpověď nebude líbit nebo bude v rozporu s tím, co mi řekne tvůj kumpán, přijde trest. Rozumíš tomu jasně?”

“Ano.”

“Jméno toho šaška, co visí vedle?”

“Honza.”

“Příjmení.”

“Nevím.”

“Neser mě.”

“Já fakt nevím. Říkám mu Johny. Šéf ho poslal, aby mi dělal dohled a doprovod.”

“Jméno!”

“Čí?” zeptal se nechápavě

“Tvého šéfa, ty inteligente.”

“On mě zabije, když ti něco řeknu!”

“Seriózně? Zlámal jsme ti obě nohy, pár žeber a mířím ti na hlavu. Myslíš, že to může být o moc vážnější?”

“Mám rodinu!”

“Ale nekecej, vím, že nemáš. Co jsme si řekli o tom, když budeš lhát?”

Vstal jsem ze židle a šel na dílnu pro jeden z motivačních nástrojů.

Obličej Sochorovského dostal odstín čerstvě vymalované stěny, když jsem se vrátil. V ruce jsem držel ten největší francouzský klíč, používaný hlavně na náklaďáky.

“Tááák, kde jsme to přestali?” řekl jsem a mimoděk několikrát máchl klíčem ve vzduchu.

“Roman Tukáč. Tukáč…” začal skoro zpívat.

“No tak, kámo zadrž, nestíhám. Nadechni se.”

Na sucho polkl a pak se teprve opravdu zhluboka nadechl.

“Kde bydlí. Kolik je tam s ním lidí? Děti? Psi? Ochranka? Jak jsou ozbrojeni?”

Vychrlil na mě další záplavu informací. Probral jsem si alternativy, jak s tím vším skoncovat a dostat alespoň nějaké kompenzace za zničené dědictví po tátovi. S výslechem jsem však byl teprve v půlce.

Ještě bylo potřeba dát prostor projevit se druhému z vymahačů. Sochorovského jsem přivázal plastovými páskami k židli a jasně mu vysvětlil, že jestli bude v jakékoliv jiné poloze, než v té které ho nechávám, až se vrátím, dostane další lekci francouštiny.

“Johny, Johny, Johny?” vypouštěl jsem z úst pomaličku. Evidentně upadal do šoku, protože mě sotva vnímal. Spustil jsem ho dost nešetrně na zem. Bolest v noze ho vrátila zpět do reality, a když jsem mu vyndal hadr z úst, vypustil na mě záplavu vulgarismů.

“No vidíš, jak jsi krásně při smyslech. Teď si spolu budeme povídat. Mimochodem tvoje tělo má 206 kostí, jestli se nepletu. To znamená, že mi můžeš až dvěstěšestkrát zalhat. Chápeš jak to myslím?”

S pohledem plným nenávisti přikývl.

“Takže mi řekni tvoje celé jméno pro začátek.”

“Jan Kula,” vycedil skrz rty

“Proč Sochorovský nezná tvoje příjmení?”

“Protože ho nepotřebuje. Měl jsem mu dělat jenom řidiče a dohlédnout, že se nedostane do problémů.”

“To jsi neodvedl moc dobrou práci.”

“Polib mně prdel.”

“Ne díky,” odvětil jsem. “Pokračujeme. Jméno tvého šéfa.”

“A když ti ho řeknu, co z toho budu mít.”

Obrátil jsem oči v sloup. Ten blbeček se mnou chce handlovat.

Vzal jsem z ponku kladivo.

“206, 206, 206,” mrmlal jsem si

Celkem vyděšeně mě pozoroval. Nedivil jsem se, že se bojí. Přišlápl jsem mu stehno a prudkým úderem kladiva mu přerazil nohu pod kolenem.

“205.”

Slzy se mu začali zase koulet po obličeji.

“Jediné, co tě drží ještě naživu je to, že potřebuji ověřit informace od tvého kolegy. V ten okamžik kdy pro mě nebudeš mít využití  anebo budeš odporovat, tě střelím do spánku. Chápeš svoji situaci?”

Zakýval hlavou. Upřímně jsem myslel, že bude nakloněný spolupráci, už když jsem ho střelil do kolene, ale dobře mu tak. Hrdinové patří na stránky knih, nikam jinam.

Dalších dvacet minut bylo směsicí stenů a slov vypuštěných jen s velkým vypětím sil.

Potvrdil každé slovo, které mi předtím Sochorovský řekl a tak nebylo nutné k dalším donucovacím prostředkům sahat.

Měl jsem už celkem jasnou představu, jak dostanu osobu zodpovědnou za to všechno i jak se zbavím jeho ochranky. V kanceláři jsem vzal Sochorovského telefon a donutil ho, aby mi našel číslo na Tukáče.

“Teď si spolu zahrajeme takovou scénku. Souhlasíš?”

“Jo,” hlesl.

“Zavoláš svému šéfovi, že jste na mě večer natrefili. Že jsem na vás střílel, a že jsem se zabarikádoval v servisu. Potřebuješ, aby sem poslal všechny chlapy, které má doma k dispozici. Máme zhruba třetí ranní, takže asi nebude moc nadšený, ale ty to zahraješ dobře. Závisí na tom jestli budeš ještě dýchat. Teď zopakuj, co uděláš!”

Odrecitoval to jako básničku. Když jsem pak vytočil číslo na jeho chlebodárce, třásly se mu ruce. Držel jsem mu telefon u ucha a pistoli u zátylku.

Telefon vyzváněl dost dlouho. Tukáčovi se asi dobře spalo, když uvážíme, jak bohato měl pod hlavou.

Museli jsme číslo vytočit ještě dvakrát, než to někdo vzal.

Sochorovský zavrtěl hlavou.

Vyměnil si několik vět s někým, kdo byl nejspíš pobočník. Pak odříkal předem domluvenou báchorku.

“Šéf už spí, mluvil jsem s jedním z jeho zástupců. Pošle sem dvě auta chlapů. Doma tedy zůstane jenom on a další dva lidi.”

“Dobrá. Jakmile přijedou, řekneš jim, ať vás vezmou do nemocnice a pokud chtějí dýchat už se nikdy k baráku pana Tukáče  nepřiblíží. To platí i pro vás dva. Jasné?”

“Jasné.”

“Teď si udělej pohodlí, zase tě přivážu.”

Kula už byl v bezvědomí. Přitáhl jsem ho za Sochorovským do kanceláře a nechal ležet. Konec konců s prostřeleným kolenem a rozdrcenou lýtkovou kostí toho už asi moc nevymyslí.

Měl jsem asi pět minut, než dorazí posily. Zbývala poslední věc. Než jsem začal celou akci plánovat, dlouho jsem tento bod zvažoval. Ale jestli má někdo tuhle pakáž zlikvidovat, šlo asi o nejjistější způsob. A taky se tím zakryjí stopy. Nebo minimálně jejich část.

Většina střechy byla pryč, ale několik nosných trámů pořád zůstávalo. Za pomoci kladky jsem do čtyřmetrové výšky vytáhl sud motorové nafty, do kterého bylo namícháno větší množství ledku. Takto vznikne neuvěřitelně třaskavá směs. Sud pak slouží nejen jako nádoba, ale po explozi jako hlavní zdroj šrapnelů. K sudu byla připevněná jednoduchá rozbuška aktivována stiskem spínače. Třeba takového jako se používá pro dálkové odemykání automobilů.

Vrata autoservisu jsem nechal  pootevřená, zkontroloval, jestli mám všechno co potřebuji pro zbytek plánu a schoval se do nedalekého křoví. Bylo to tak tak. Sotva jsem zalehl, už přisvištěla dvě auta. Jedno osobní a druhé větší. Z dálky jsem přesně nepoznal typ, ale tipoval bych minimálně na transportér. To znamenalo až dvanáct lidí.

Všichni byli viditelně ozbrojení. Někteří jenom pistolemi ale velká část sebou měla i automatické zbraně. Na první pohled jsem poznal vz. 58, familiárně označovanou jako Kosa.

Seřadili se u dveří. Buď se snažili kontaktovat dva svázané nebo dohadovali postup. Ať tak či tak za dvacet vteřin jich deset vběhlo dovnitř.

“Všechno shoří,” zašeptal jsem hlášku z Temného rytíře a stiskl tlačítko dálkového ovládání. Čekal jsem výbuch v tu samou vteřinu, kdy zařízení vyšle signál. Uběhli tři sekundy.

A pak v oblaku jasné záře autoservis explodoval.

Konec druhé kapitoly