Modré z Nebe

Anotace: V zapadlém motelu daleko od civilizace je nalezeno tělo. K případu je povolána místní policie a jeden městský detektiv, který právě sám převáží nebezpečného vraha do vězení. Jenže tenhle vrah tak docela není tím, kým se zdá být. Kdo vyřeší vraždu dřív?

1.
Husté provazy letního deště svlažovaly taškové střechy rozpálené z odpoledne, kdy bylo slunce nemilosrdnější než kdy jindy. Kapky bubnovaly v rytmu zároveň do listů všudypřítomného lesa a do parapetu několika málo roztroušených domečků vesničky. Měsíc byl zastíněn hustými mračny, světlo tedy mělo na starost zanedbatelný počet venkovních lamp u kamenité cesty a v nepravidelném intervalu blikající bilboard maličké benzinové pumpy s jedním stojanem a skromnou samoobsluhou, u které si mohl být leckdo jistý, že o ní pěknou řádku dní žádné auto nezavadí.
Možná proto, že místní obyvatelé měli málokdy vůz, nebo že když už jej měli, jezdili s ním leda nakupovat, nebo čistě proto, že si jí nikdo většinou nevšiml. I přesto zde seděli střídavě dva prodavači, kteří obstarávali NONSTOP provoz.
Noční směna po osmi hodinách proložena krátkou pauzou byla momentálně přidělena nerudnému vyzáblému staříkovi se směšným šedivým knírem a jmenovkou Antonín. Hrdinně se ujal počítání blesků na nedaleké louce. Přes stromy nebyla vidět, ale on dobře věděl, že tam je. Seděl s hlavou podepřenou pravou paží, jejíž loket se nepatrně klouzal po hromádce časopisů, které od začátku směny stihl přečíst. Znuděně se točil na vysoké židli sem a tam a snažil se pobrukovat jakousi píseň z let již dávno uplynulých.
Z jeho depresivního klidu by ho nedokázal probrat ani náhlý požár. Nic ho nedokázalo vyrušit. Nic, až na zákazníky.
S rozrušeným trhnutím Antonín zareagoval na stolní zvonek: „Co si budete přát?“
Před ním stál nejpodivnější pár, jaký si dokázal představit. Kolem čtyřiceti let starý, vysoký muž s nažehleným tvídovým sakem za sebou táhl o něco mladšího člověka v poutech.
Tažený se znechuceně rozhlížel po regálech s prošlou zmrzlinou, zatímco druhý muž v popředí rozhodně pronesl, že potřebuje zaplatit za benzín.
Pumpař jen chvíli nevěřícně hleděl, že má opravdu koho obsloužit, ale hned se vzpamatoval, aby se zeptal, jestli bude platit hotově, či kartou. Než stačil starší muž odpovědět, byl odstrčen tím druhým v poutech: „Proč tu máte zvonek, když jediná místnost, do které můžete odejít, je záchod?“
Mužův hlas byl uklidňující, ale na jeho intonaci Antonínovi přeci jen něco vadilo. Blonďatý zákazník odstrčil mládence zpět za sebe a usmál se krátce na prodavače: „Hotově.“ Poté se lenivě a přísně podíval na vězně, ten jen s výmluvným výrazem pokrčil rameny.
Prodavač neměl s pokladnou moc praxe, takže mu interakce s ní trvala dobrých pár minut. Možná by mu to šlo lépe, kdyby ho ten mladší stále neatakoval dotazy: „Je na tom záchodě okno, kterým by se protáhl útlý, leč svalnatý dospělý muž?“
„Ano, to je, ale…“
Spoutaný si stoupl vedle věznitele: „Strážníku, potřebuji čůrat.“
Čtyřicetiletý džentlmen se prudce otočil, aby ho okřikl, ale nezněl naštvaně, spíš udiveně a krapet otcovsky: „Sebastiáne!“
Sebastián zas jen pokrčil rameny: „Bylo by trapný, to nezkusit.“
Pokladní se pokaždé, když se na něho jeden z dvojice podíval, snažil nějak zamaskovat, že je celou dobu zvědavě pozoruje. Zabrousil raději pohledem na auto, kterým podivíni přijeli. Nebyl schopen v té tmě rozeznat barvu, ale policejní nebylo. Jedna věc mu však připadala ještě divnější: „Přijeli jste ze severu.“
„No a?“
„Víte, že tahle cesta je po pár seti metrech slepá?“
Sebastián se snažil nebýt odstrčený stranou, tak si troufale opřel lokty o pult, zadíval se na pokladního a s důležitostí ve tváři zopakoval slova policisty: „No a?“
„No…“ Antonín litoval, že nedržel pusu, protože ho výraz muže v poutech děsil: „Jen mě nenapadá, kam byste tak mohli jet.“
„Jedeme do motelu.“
„Aha. Tak to jo!“ prodavač znervózněl a začal cosi mačkat, aniž by věděl, co dělá: „Já myslel,“ nedůvěřivě a nepatrně krátce pohlédl na opírajícího se v poutech a jeho společníka „že jste od policie.“
Sebastián udiveně svraštil obočí a policista začal zarytě odmítat jakékoliv připuštění nechutné představy k jeho čisté mysli: „Já jsem od policie, co jste si sakra myslel?!?“
Pumpař na obranu zvedl ruce a raději se rozzuřenému státnímu úředníkovi snažil nedívat do očí.
„Jedeme do motelu z úplně, ale úplně jiných důvodů. Perverzáku!“
„Dobrá, já vám věřím, jen mě nenapadá, proč jedete sami dva do motelu, v noci,“konečně se mu podařilo otevřít kasu “v poutech.“
„To je tajné.“
Nebylo to vůbec tajné, jen se o tom policista nechtěl bavit. Sebastián nebral na věznitele ohled a jen laškovně zvedl obočí a jemným zvýšeným hlasem vše pokazil: „Jede řešit vraždu, zlato.“
2.
Daliborovi Poštolovi zbýval rovný rok, než mu bude pětačtyřicet. Měl dvě dcery, spořádanou ženu a velmi dobrou práci. Velmi dobrou ve smyslu, že vydělával dost peněz na uživení rodiny. Byl právníkem, a jelikož se mu v poslední době zrovna moc nedařilo, byl nucen jet za malicherným případem jedné rozhádané postarší paní a jejího bývalého manžela. S nechutí musel už tři noci přespat v motelu ‚Modré z Nebe‘, který už dávno ztratil modrou omítku a k pověstnému pohodlí, jako v nebi, měl co do motelů na světě asi nejdál. Pojmy jako čerstvá snídaně, uklízečka nebo alespoň splachovadlo tu nejspíš vůbec neznali a ke ztrátě poslední hvězdičky jim chybělo snad už jen to, aby někdo někde našel pod peřinou zdechlinu.
Stalo se. Zdechlinou byl jakýsi obtloustlý pán v obleku střelen zblízka a titul nálezce si hrdě připsal Dalibor Poštol.
Seděl teď mlčky v náhradním, a popravdě stejně strašlivě páchnoucím pokoji, a hleděl do oprýskané zdi bez jediného obrázku. Podle výrazu mu buďto probíhal celý život před očima nebo snědl jednu z těch zkažených večeří. Protože na jídlo po hrůzném objevu neměl ani pomyšlení, musela to být první možnost.
Bylo mu smutno po rodině. Neviděl je už čtyři dny, ani jim nemohl zavolat, protože v okruhu snad pěti set metrů nechytal signál. Přemítal, zdali má sejít dolů na recepci, jestli se tak barovému pultíku s pevnou telefonní linkou a věčně spící plnoštíhlou dcerou majitele dalo říkat. Nakonec si to rozmyslel, protože nohy by ho stejně neposlouchaly, a hodil sebou na postel, ze které se okamžitě zvedl oblak prachu.
Nevěřícně vyvalil oči a měl obavu, jestli se může pohnout, aniž by na něho z peřin něco nevyskočilo. Vyskočil odtamtud však sám, když do jeho pokoje vtrhla téměř bez varování mladá policistka.
Vypadala, jako by na sobě měla uniformu poprvé a měla z ní irelevantní dětskou radost, jak se neustále usmívala. I když měla hubenou a drobnou postavu, její tváře byly plné a červené jako by jí právě někdo nafackoval: „Pane?“
Dalibor se ztrápeně otočil: „Ano?“
Policistce zmrznul úsměv a chvíli přemýšlela, co chtěla říct, a tak se začala červenat ještě víc: „E…chcete s něčím pomoct?“ vítězoslavně se jí rozzářily velké modré oči a na jejích rtech se zpět objevil nejistý úsměv. Nevěděla, jak má stát, než jí Dalibor Poštol odpoví, a tak si střídavě mnula ruce a odebírala tenké pramínky zlatých vlasů z čela, které jí neposedně vypadávaly velké policejní čepice.
„Jak byste mi asi tak mohla pomoct?“
Mužův hlas byl ironický a hrubý, policistka tedy vypadala dotčeně. Vytratila se z ní veselost a krapet zkrotla. Sklonila hlavu a naposled zamumlala: „Za chvíli přijde vrchní policejní detektiv. Bude vás chtít dole vyslechnout.“
Na ta slova se za ní zabouchly dveře a Libor zůstal opět sám. Se steskem a s neuvěřitelnou depresí složil hlavu do dlaní a prostě se snažil neplakat.
3.
„Modré z nebe? Proč má většina motelů v názvu modrou barvu?“
Sebastián si ze zadních zamřížovaných sedaček prohlížel polorozpadlý nápis na rozlehlé třípatrové budově. Policejní detektiv vytáhl klíčky ze zapalování a pohlédl na tytéž rozvaliny s parkovištěm a dřevěnou stodolou: „Nevím…modrá přináší klid duši.“
„To je žlutá, ne?“
„Ne. A navíc, jak ti zní Žluté z nebe?“
„Jako reklama na pisoáry.“
Policista se na chvíli odmlčel a přemýšlel nad Sebastiánovými slovy, pak jen zavrtěl hlavou a otevřel dveře. Zvenku se naklonil zpátky dovnitř a přes mříž promluvil na podivně usmívajícího se vězně: „Nikam nechoď, za pár hodin jsem tady.“
„Hodin?“ zadržený nevěřícně vyhrkl na vrchního vyšetřovatele, který otevřel jeho dveře, aby mu mírně stáhl okénko. Sebastián cítil, jak několik drobných kapek dopadlo na jeho bundu a zadíval se na věznitele jako odložené štěně: „Vážně? To mi už rovnou můžeš dát klíčky.“
Policista zabouchl dvířka. Sebastián z něj viděl jen trup a ruku, jak něco hledá v kapse, nakonec se s úsměvem sehnul: „To by bylo až moc snadné, nemyslíš?“
Vězněný zůstal sám a zamyšleně se kousl do rtu.
4.
Když mladá policistka, tatáž, jako byla u Dalibora, viděla promoklého detektiva, jak se trmácí se po příjezdové cestě, pohotově vyběhla s rodinným deštníkem. I pod ním se choulil do saka a přivíral oči, i když nevěděl proč, protože víčka už mu nedráždily kapky. Střídavě se díval na veselou důstojnici držící rukojeť potrhaného deštníku a za sebe na firemní vůz, jak Sebastián s úsměvem přestal kopat do mříže, hned co viděl, že je pozorován. Místo aby zasáhl, či cokoliv řekl, zakroutil hlavou a ušklíbl se.
„Lucie Majorová, byla jsem přidělena, jako vaše asistentka.“
Detektiv hleděl zaskočeně na dívku, kterak si stoupla s deštníkem na schůdek pod stříšku, zatímco ho nechala na dešti. Hned si to uvědomila a roztržitě zavřela deštník. Jako obvykle vše s širokým výmluvným úsměvem jen ustoupila policistovi, který chtěl dovnitř: „Jsem vrchní detektiv Martin Nehet a byl bych zpočátku velmi rád, kdybyste mě obeznámila se situací.“
Společně procházeli velmi dlouhou chodbou, která byla tak úzká, že nemohli jít vedle sebe, aniž by se dotkli podezřelé plísně na stěnách.
„No…před necelou půlhodinkou tady jeden pán našel v pokoji mrtvolu, je tady dole v jídelně, až ho budete chtít vyslechnout.“
„Aha, dobře. To počká. Co dál?“
„No, totožnost těla zatím neznáme, Koronerovi chvíli trvá, než vstane z postele a to víte, při takové dešti…“
„K věci!“
Konečně měli chodbu za sebou, vydali se doleva a po pravé straně odbočili na vrzající schody.
„Jistě, pane…někdo ho střelil z malé vzdálenosti do hlavy a pak tělo přikryl pod peřinu.“
„Přikryl ho pod peřinu? Proč by ho vrah přikrýval pod peřinu?“
„Nevím, pane. Možná zpanikařil.“
„To je dobrá úvaha…,“ detektiv Nehet se zastavil na konci schodů a snažil si vybavit dívčino jméno. Ta mu ho jen s radostí připomněla: „Majorová, pane.“
„Jo! Ano! Jasně. Už si vzpomínám a prosím, přestaňte mi říkat pane, nejsme na vojně.“
„Jistě, pane.“
Martin hluboce vzdychl a pustil Lucii před sebe. „Tohle je ten pokoj,“ ukázala policistka deštníkem na olivově zelené dveře s modrým číslem ‚16‘.
„Jak to, že ty dveře nikdo nehlídá?“
„No…popravdě jsme na to nějak nepomysleli.“
Nehet otevřel dveře a vybafla na něho nepřesně překřížená červenobílá policejní páska se zelenými nápisy. „Proč jste… Ach, to je fuk.“
Jedním švihem roztrhl pásku a vstoupil dovnitř.
Pokoj byl v hrozném stavu, jak se dalo očekávat a ke zdejšímu pachu přibyl další z tlejícího těla ve žlutě květovaných peřinách.
„A kdepak jsou další strážníci?“
„Nejspíš v kuchyňce, pane, dávají si kávu.“
Nehet neměl příliš v lásce laxnost policejních sborů z vesnických okresů, ale viděl, že dívka byla krotké a jemné povahy, tak se před ní raději nerozčiloval.
„Skvělé. Dobrý nápad. Počkám na koronera a mezitím si dám preso.“
Na ta slova zavřel dveře a ještě chvíli byl nucen hledět na Majorovou, než jí došlo, že po ní chce uvařit kávu. Následoval ji lenivým krokem dolů, když s rychlým trhnutím a jakousi formou poklony vystartovala do kuchyně, a celou dobu nad ní kroutil hlavou.
5.
Stále spoutanému Sebastianovi se konečně podařilo vykopnout mříž. Za normálních okolností by se mu to jistě nepovedlo, ale tahle byla umístěna na přední sedadla jen provizorně.
I přesto ho noha bolela, ale za svobodu to byla daň jen velmi nízká. Přesně věděl, kde mu nechal policista klíček od pout. Sáhl do přední přihrádky a rázem byl volný, protože měl s otvíráním pout praxi. Udělal si čas, aby si oddechl, že klíč byl na správném místě, a promnul si podrážděné zápěstí.
Pak se přehraboval všude možně- vytahoval a zase zandával nejrůznější předměty od žluté bezpečnostní vesty, až po nůžkový hever. Nejvíce ho ale zaujal obušek, ani nevěděl, že ho detektiv používá. Z poloviny jej zasunul do mezery mezi okénkem a dveřním rámem a použil ho jako páčidlo. Když si byl jistý, že už se mezerou protáhne, obušek odhodil a započal prohnaný plán útěku.
V okénku se zasekl. Pršelo mu na hlavu a hrudník. Uražen svou vlastní hloupostí a nerozvážností hleděl na zataženou oblohu. Z poklidného rozjímání nad tím, jak se dostat ven ho vyrušil zvuk pneumatik brousící vlhké oblázky na kamenitém parkovišti u motelu. Rychle se otočil a zhrozil se, když spatřil policejní vůz. Nabyl dojmu, že ho naštěstí ještě neviděli a se zaťatými zuby se mu konečně podařilo vyprostit.
Dopad nebyl příjemný a ještě chvíli zůstal ležet na zemi s vyraženým dechem. Zakuckal se, posadil a pohotově se rozhlédl. Jediné místo, kam mohl jít, a neznamenalo by to ztratit se v temných lesích nebo nepadnout zpět do spárů policie, byl motel. Vydal se tedy přímo a bez otálení velkou rychlostí k cestě, jež vedla za motel s nadějí, že se mu tam někde podaří ukrýt.
6.
Dalibor Poštol seděl v místnosti, která se do motelu ani trochu nehodila, protože byla nově nahozená a obložená dřevem, kde se dalo. Uprostřed stálo asi pět kulatých stolů se čtyřmi místy, šestý byl obdélníkový a přiražený k vysoké zeleně kostkované pohovce. Právě toto místo okupoval Dalibor.
Otráveně si prohlížel malé záclonky v půli dvou oken, mezi nimiž se tyčil široký sloup s nástěnnými hodinami. Červené ručičky hlásaly čtvrt na deset. Vyndal si zpoza pyžamové gumy mobilní telefon, aby se ujistil, zda náhodou nemá v jídelně signál. Neměl a to pro něho znamenalo další minuty úmorné nudy. Iritovalo ho to o to víc, že všude kolem bylo tolik živo.
Skrz výdejní okénko zahlédl, jak se ke třem skvěle se bavícím policistům přidali další dva. Místo jejich hovoru o nově zavedené vyhlášce, se rozhodl vnímat zvuky přírody. Otočil se tedy k oknu po své levici. Čekal jen les, kapky a sem tam nějaký blesk, místo toho se neuvěřitelně lekl Sebastiána klepajícího na sklo.
Když viděl, jak žalostně vypadá, raději mu otevřel. Ihned ho svlažil letní vánek, vzduch o tolik příjemnější oproti přetopenému vnitřku. „Kdo jste?“
Poštol se distancoval od Sebastiána hned, co si k němu drze přisedl a to hlavně kvůli nechutnému blátu, co měl na podrážkách, jimiž se o něho málem otřel: „Kdo jste vy?“
„Svědek, říká vám něco hlavní vchod?“
Sebastián se upřeně soustředil na Dalibora. Muž kolem čtyřicítky, menšího vzrůstu, krapet tělnatější, vlasy po stranách prořídlé, jinak velmi vitální na to, že právě vstal. Vrásek jen minimum-jeho obličej však zdobily nehezké pytle pod očima. Nejvíc ho na něm však zaujalo pruhované červeno modré pyžamo. Přestal si ho prohlížet a obrátil svou pozornost k policistům.
„Ale ano, říká…prováděl jsem průzkum, zda se tu někde neskrývá pachatel a už jsem byl líný se vracet.“
Sebastian uměl výborně lhát, ale teď se ani nesnažil. Plácl do dlaní a nenápadně chtěl naznačit, že odchází, Dalibor na něho však nepředstavitelně tupě zíral: „Co? Co je? Co tak koukáte?“
„Vy jste policista?“
„Ano. Není to zjevné? Jsem policejní detektiv.“
„Vážně?“ v Daliborovi svitla jiskra naděje: „Tak to mě už konečně vyslechnete, že?“
Sebastián zachovával klid, jen si nervózně promnul ruce a pomalu pokýval hlavou: „No jo. Jasně tak spusťte.“
„Takže začnu od začátku…,“ posluchač si jen arogantně odfrkl, ale Dalibor se nedal zaskočit a pokračoval: „Přijel jsem sem za prací projednat jistý malicherný spor…jen menší případ. V práci se mi teď moc nedaří, víte, jsem právník.“
„A jé…“ Sebastián Baron doufal, že ho nezná, neudá, či neprohlédne, ale že to vyjádřil nahlas, toho si ani nevšiml. Jak vidno, ani Poštol: „No…jinde jsem se tu ubytovat nemohl. Už jsem tu třetí noc a pokaždé odjedu na celý den řešit svou práci, ale tím vás nebudu zatěžovat…na přespání mi to bohatě stačí, až na ty společné sprchy ty jsou…,“ místo posledních slov se oklepal.
Sebastián se ho snažil popohnat, protože věděl, že praví policisté, které sledoval, dopijí svou kávu za pár okamžiků. Dalibor však pokračoval stejným tempem: „A dneska jsem se právě vrátil a šel rovnou do sprch…radši totiž nosím všechny věci s sebou všude v kufříku, nechci, aby mi je ukradli a do zdejších skříní bych to nedal. Chápete. Takže už jsem byl v pyžamu, přijdu na pokoj a chci si lehnout a…“
Svědek se na chvíli odmlčel. Na všechno si vzpomněl. Zrudla mu líčka a ustál to jen s mírným třesem v hlase: „viděl jsem tam ty hrbolky, ale ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že to bude mrtvola…teda aspoň ne lidská.“
Sebastián zpozorněl: „Pod peřinou? Někdo ji udusil?“
„Ne, střelili ho.“
„A on byl pod peřinou?“
„Ano, vy jste ho snad neviděl?“
Baron zvědavě pátral Daliborovi v obličeji, jakoby od něho chtěl slyšet, že si dělá srandu. Sám sebe přesvědčoval, že je hloupý a nevěděl, proč to dělá. Podobná zvědavost a nerozvážnost ho přeci přivedly do problémů, ve kterých se nyní nachází. Tak proč si to dělá ještě horší? Zkrátka si nemohl pomoct: „Zaveďte mě prosím k mrtvému.“
7.
U pokoje nestála žádná stráž, jak Sebastián doufal, takže mohl v klidu a přímo s dětskou radostí otevřít pokoj ‚16‘. Těšilo ho, že může konečně vejít do cizího pokoje, aniž by vážně porušil zákon. Jako první si všiml zbytků policejní pásky na futrech. Podivil se tomu, jelikož od nálezu těla uplynula asi hodina a tělo bylo stále zde.
„Nebude vám doufám vadit, když počkám venku?“ Daliborovi se udělalo nevolno a odporný pach mu nějak zvlášť neprospíval. Dřepl si a opřel se o stěnu. Pěstí si zakryl ústa, aby se nepozvracel a jen sledoval Sebastiana, jak prozkoumává každičký detail neudržovaného pokoje.
Mrtvý muž měl na sobě tmavomodrý a jistě velmi drahý oblek. Límeček neměl dopnutý až nahoru, což by s jeho tučným podbradkem ani nešlo. „Nemá kravatu…“ Baron to říkal potichu pro sebe a připadal si tak důležitě: „To asi znamená, že nemá oblek pro formální účely, ale pro jiné příležitosti…musí to být zazobanec.“
Dalibor v chodbě slyšel jen nesouvislé mumlání, tak jen přikyvoval. Na boty mrtvole vidět nebylo, protože zůstala přesně tak, jak ji zanechal Poštol, a to odkrytý trup, hlava a levá paže. Tělo bylo zarovnané podle spodního rámu postele. Sebastian by i věřil, že zemřel ve spánku, nemít tak hrozivě vytřeštěné oči a to oblečení.
Zkusil se zaměřit na střelnou ránu, ale musel na chvíli odvrátit zrak. Pohled na mrtvolu mu už tak nedělal dobře, natož rozšklebená krvavá rána uprostřed něčí hlavy. Uměl střílet docela dobře. Věděl, jak vypadá polystyren, meloun, telecí, ba i lidský trup zasažený kulkou, ale nikdy ne lidské čelo. Nakonec se přeci jen vzmužil a se zatajeným dechem se podíval na nešťastníkovu zohyzděnou tvář.
Přesně takové díry nechávala kulka malé ráže vystřelena na krátkou vzdálenost do kravského boku. Byl zabit přímo v posteli, ze zátylku mu vytekla značná část krve na zažloutlé prostěradlo.
„Žádné známky zápasu…lehnul si dobrovolně? Vrah ho možná donutil nebo…,“ Sebastián se usmál na v obličeji zeleného Dalibora: „…nebo ho k tomu přiměla nějaká dáma.“
Myšlenka na dámy se Sebastiánovi obzvláště zamlouvala. Měl k něžnému pohlaví velice kladný přístup a vůbec mu nevadilo, že jde o vražedkyni, právě naopak ho případ začínal zajímat čím dál tím víc.
„Proč ho ale u všech svatých přikryla peřinou? Kde ta peřina byla, když ho picla?“
Baron zkoprněl, protože dostal nápad: pokud ho na lůžko dostala dáma a neměl peřinu, proč by měl mít kalhoty. Váhal, ale zvědavost zvítězila. Nadzdvihl peřinu, ale pohled v příštích sekundách se mu moc nelíbil.
Nemýlil se.
Kalhoty byly pryč. „Hle nač jsou dobré roky strávené bez kalhot,“ usmál se sám pro sebe. Okamžik, který rozhodl o tom, že zůstane v tomto zapadákově.
8.
U motelu zaparkovala sanitka a vystoupil z ní středně vzrostlý, pohublý třicátník s odstávajícíma ušima. V ruce si pevně držel jakousi hnědou koženou brašničku a snažil se co nejrychleji opustit déšť. Koroner. Bylo na čase vyslechnout svědka.
Dalibor v duchu proklínal policii, byl poslán zpět do jídelny. Nejprve ho donutí tak dlouho čekat, poté ho hrubě vyslechnou, donutí ho prožít trauma s mrtvolou a krátce na to je mu řečeno, že bude vyzpovídán ještě jednou.
Neochotně vypověděl Nehetovi vše jako Sebastiánovi a nakonec skončil i v té samé místnosti. To pro Libora znamenalo strávení dalších patnácti minut klečením na chodbě a přemáháním sebe sama se nepozvracet.
Celá armáda policistů se vrhla se vším možným náčiním a technikou na jeho bývalý pokoj. Až na Lucii Majorovou na svědka nikdo nebral ohledy: „Já vím jaké to je. Když jsem poprvé viděla mrtvolu, museli mě křísit.“
„Vážně?“
Lucie s úsměvem pokývala hlavou a chtěla si k němu kleknout, když jí v tom zabránil Nehet: „Vy…jak se to jmenujete?“
Důležitě se napřímila: „Majorová, pane.“
„Jo, jo. Správně. Pojďte sem.“
Policistka poslušně přicupitala k detektivovi a stále jí při tom nemizel úsměv ze rtů. Poštol si smutně zakryl oči a složil hlavu ke kolenům. Jen letmo poslouchal hádky policistů provázené Nehetovými nadávkami.
Koroner pečlivě prohlédl odkrytou část mrtvoly a pak se podíval pod peřinu. Byl na lidské tělo zvyklý, ani nevypadal nějak zvlášť překvapeně, přesto ho to zarazilo: „Pane Nehete?“
Martin už o něco překvapenější byl a dával to svými citoslovci pořádně najevo. Když se konečně uklidnil, požádal jednoho policistu, aby řádně zaznamenal jeho slova: „Oběť nemá kalhoty. S největší pravděpodobností mu je vzal vrah, nejspíš protože na nich bude důkaz, který by ho usvědčil-pachatelova krev, či jiná jeho DNA…“
Dalibor zbystřil: „Ten druhý detektiv došel k jinému závěru, nemluvil jste s ním?“
Nehet velice rozčileně vyšel před dveře: „Druhý detektiv?“
„Ano, ten druhý, co mě vyslýchal před vámi. Byl na obhlídce, zatímco jste si v klidu pili kávičku.“
„Vy jste právník, že jo?“
Dalibor netušil, kam tím nervózní Nehet míří: „Jo.“
„Určitě jste ho požádal o odznak, je to tak?“
„No…to ne, ale ani vás…“
„Jste idiot,“ konstatoval Martin a bez jakýchkoliv dalších slov seběhl po schodech a chodbou ven ke svému vozu.
9.
„Proč je tu to auto?“ za Nehetem vyběhla ven Lucie, ale k ní vůbec nemluvil, naopak by byla velká chyba, kdyby to slyšela. Podíval se zoufale přes zadní i přední okénko a pak praštil hlavou o kapotu: „Blbče. Blbče. Měls odjet, ne se zas do toho zaplést.“
„Promiňte, pane, stalo se něco?“
Martin zkoprněl a snad poprvé v životě nevěděl, co má říct podřízenému. Nemůže jen tak tvrdit, že se běžel nadýchat čerstvého vzduchu, takže i když nechtěl, musel to oznámit: „Uprchlý trestanec. Někde v této oblasti se nachází trestanec Sebastian Baron. Běloch, asi sto sedmdesát pět centimetrů vysoký, hubený, tmavě hnědé kudrnaté vlasy, světlé hnědé oči. Naposledy byl spatřen v džínech, šedém triku a tmavě hnědé džínové bundě. Neustále nosí takový trapný dřevěný náhrdelník kolem krku, o kterém tvrdí, že mu přináší štěstí, ale až ho zabiju, tak mu bude na nic.“
„Prosím?“
Lucie si vše zapisovala do bločku a propiska se jí na dešti rozpíjela. Martin Nehet pohlédl zdráhavě na zápisník a pak na ni. „To tam nepište.“
Majorovou by to ani nenapadlo, ale nechtěla řešit, že ji má detektiv za vesnického hlupáka. Smutně pokývala hlavou a nadřízený pokračoval: „Nechte vyhlásit pátrání, nebude daleko a není nebezpečný, takže ani nevolejte posily, chytneme si ho sami.“
„To bohužel musím a smím se zeptat, co provedl, pane?“
Martin sjel váhavě pohledem na štěrk pod nohama: „Pojďme dovnitř, nechci zmoknout.“
10.
Nalézt mrtvolu a vpustit do motelu nebezpečného zločince, bylo pro Dalibora Poštola na jeden den až moc. Těšil se, až usne, probudí se a zjistí, že to byl jen sen. Bylo mu jedno, v jak moc špatném stavu jsou postele, chtěl spát. Pln očekávání prázdného pokoje otevřel ztrouchnivělé dveře. Velmi se lekl, když spatřil Sebastiana Barona opřeného o okno, jak na něho drze hledí: „Jedna z výhod tohohle motelu je, že se nedají zamykat dveře.“
Dalibor nespustil z nechtěného návštěvníka oči. Pomalu zavřel a sedl si na postel. Dodalo mu trochu sebevědomí, že on je státní úředník a čelí zločinci, nad nimiž měli jemu podobní většinu času moc. Odhodlal se dokonce i k sarkasmu: „To je ale náhoda!“
Sebastián trochu odhrnul záclonku právě v čas, aby viděl, jak Lucie s Martinem vchází do budovy. Zatvářil se rozmrzele a zareagoval na Poštola: „Ne, to není. Poptal jsem se u domácí na protivného právníka. Ochotně mi řekla nové číslo pokoje a všechny osobní údaje…,“ usmál se, když viděl, jak nenávistného pohledu se mu dostalo od Dalibora „…tohle místo si ani tu poslední hvězdičku nezaslouží, co myslíš, právníku?“ znova se opřel o parapet a zkoumavě se zahleděl na majestátný les tyčící se nad parkovištěm.
Dalibor se neodvážil udělat sebemenší prudký pohyb a stále Sebastiana Barona sledoval: „Budu křičet, budova je plná policistů.“
Sebastián si vzdychl a letmo se otočil: „Je jich tu asi sedm…ale stejně-být vámi, nekřičel bych.“
„Proč?“
„Protože mám zbraň,“ vyštěkl zločinec a přísně se zahleděl do očí Daliborovi, který si ho v tu chvíli prohlédl od hlavy k patě, ale žádný úkryt pro zbraň nezaregistroval: „Kde?“
„Pro Krista pána! Nesnáším právníky. Nevím kde, asi doma.“
„Co jste provedl, proč vás hledají?“
Baron chvíli mlčel a pak se šibalsky usmál: „Utekl jsem.“
„Proč?“
„Nešťourejte do toho.“
„Zabijete mě?“
Uprchlík se neubránil hlasitému smíchu: „Uvidíme.“
Daliborovi se vyděšením sevřelo srdce a jeho hlas přestal disponovat pevným a odhodlaným tónem, jako předtím: „A co po mně chcete?“
„Ukrýt.“
„Proč já?“
„Jste sympaťák.“
„Nesnášíte právníky.“
„Protože se moc vyptávají.“ Sebastián se k němu naklonil co nejblíže a ztišil hlas, aby Poštolovi nahnal strach. To evidentně zabralo, Poštol hlasitě polkl, opatrně se položil na lůžko a mlčky pozoroval trestancovo jednání. Ten se důležitě napřímil a prohlédl si ležícího advokáta: „Čistě teoreticky, právníku, co byste dělal, kdybych vám teď sundal kalhoty?“
Daliborovi ta myšlenka připadala děsivá, ale byl ochoten pro svoje přežití udělat téměř cokoliv: „Navrhujete-li mi nějaký kompromis, abyste mě pustil, pak…“
„Proboha ne! Copak jsou všichni v tomhle kraji tak úchylný?“
Sebastián znechuceně sevřel rty a Dalibor si jen oddychl.
„Chci vědět jen něco o té vraždě.“
„Máte ji snad na svědomí?“
„Ach, ne, ne. Jen mě to zaujalo…co ty kalhoty?“
„Víte, mám ženu a děti.“
Sebastián protočil panenky: „Chci vědět, jestli byste se bránil.“
„Ovšem, že bych se bránil, ale policie říkala, že je nejspíš vzal vrah kvůli tomu, že na nich je usvědčující důkaz a je dost možné, že to bylo post mortem.“
Sebastián se pro něco sehnul a Daliborovi přejel mráz po zádech: „Neuvěřitelné. Bavím se tu o vraždě s vrahem.“
„Jste přece právník, děláte to často, ne?“ trestanec byl momentálně pod postelí, takže jeho slova se jevila spíše jako tlumené mumlání. Rychle však vylezl na Daliborova slova: „Jsem rozvodový právník.“
Chvíli musel mlčky snášet Baronův překvapený výraz a pak se rozhodl promluvit: „Jo. Správně. Dělám rozvody a zastupuji lidi v obyčejných hádkách, takže vás z toho nevysekám.“
Odvážil se obrátit na lůžku tak, aby viděl, co dělá zločinec pod postelí, pod kterou se vrátil: „Tak znova, já jsem toho chlapa nezabil.“
„Ne? A koho teda?“
„Vás, jestli se už konečně nepřestanete ptát.“
Vysoukal se zpod matrace, nyní už ale triumfálně držel úhledně složené černé oblekové kalhoty: „Kalhoty nemá vrah.“
Dalibor se na něho podezřívavě zamračil. Sebastián dotčeně vzhlédl ke stropu a pak kus oděvu strčil právníkovi téměř do obličeje: „Vrátil jsem se tam do pokoje ještě jednou, byly hozené pod skříní, předtím jsem si jich nevšiml.“
Sebastián začal v Daliborovi zdárně vzbuzovat zájem, a to do mnohem větší míry než strach: „Takže to znamená?“
„Že vrahem byla žena nebo…“
„Nebo co?“
„Nebo někdo, s kým hodlal mít styk. To není zločin.“ Rozhodl se raději změnit téma: „Když jste přišel do pokoje, byl celý přikrytý?“
„Ano. Ano to byl.“
Sebastián si promnul bradu: „Hm…a neměl jste tam svoje věci.“
„No, neměl.“ „Takže nemohla vědět, že tam někdo bydlí a mrtvolu najde hned.“
„Je to dost možné, ale třeba jen zpanikařila. Poslyšte, jste si nějak moc jistý, že to byla žena a vůbec…“
„Jistěže to byla žena, proč by měl kdokoliv jiný důvod sundávat mu kalhoty…je to dokonalá taktika, jak dostat chlapa do polohy ležmo. A když už ho tak má, je snadné střelit ho rovnou doprostřed čela.“ Baron dloubl neurvale Daliborovi ukazováčkem mezi oči: „Byla to úkladná a dobře naplánovaná vražda.“
„A co s tím mám co společného já?“
„Nevím ani, co s tím mám společného já… copak se hledá u plánované vraždy?“
„Že by vrah?“
Sebastián se ironicky zasmál: „Přece motiv. Jste přece právník, chlape, styďte se.“
„Vážně by mě zajímalo, proč vás to tak zaujalo. Můžete klidně utéct a nemontovat se do toho…neprásknu vás!“
Baron se zahleděl na modrý upatlaný koberec a odmlčel se. Advokát přemýšlel, zda ho má něčím praštit a utéci, ale nestihl si to rozmyslet, protože začal Sebastián mluvit: „Tak na to už je teď pozdě…“
11.
Lucie Majorová stála opřena o zeď a mračila se na sluchátko olivově zelené pevné linky na recepci u robustní paní: „Haló?“
Střídavě si dávala telefon k uchu a horlivě mačkala jedno a to samé tlačítko: „Je to hluché.“
„Jo. Blesk musel strhnout vedení, to se tu stává často, máme tu vysoký sloupy uprostřed pole. Je to geniálně vymyšlené.“
Lucie se zašklebila a práskla s telefonem.
„Tak pomalu, děvče. Běžte si ničit majetek někomu jinýmu.“
Policistka povzdychla a složila hlavu do opřené rukou: „Pardon, závidím vám, že nikomu nemusíte sdělovat špatné zprávy.“
Tělnatá slečna si s námahou sedla na židli a soucitně chytla Majorovou za ruku: „Klid paninko, on to určitě pochopí, komu to máte říct?“
„Vrchnímu detektivovi, panu Nehetovi.“
„Tomu blonďatýmu mizerovi, co po sobě nechal v kuchyni vylitý kafe?“
Lucie nešťastně pokývala hlavou a recepční vyvalila oči: „Huh! Tak to se za vás budu modlit, holka.“
Než stačila mladá policistka něco namítnout, lekla se ruky, která jí sevřela rameno: „Co mi chcete říct?“
„Pane,“ prudce se narovnala a nabrala rudou barvu „nejde telefon, nemůžu se spojit s posilou z města.“
„To nejsou moc dobré zprávy.“
Majorová sklopila oči: „A nedostanou se sem.“
„No… jsou to i dobré zprávy-v klidu chytíme zločince bez jejich remcání.“
„Ale…“ v Lucii byla malá dušička, když si představila, jak Martinovi pokazí radost.
„Co? Vymáčkněte se konečně!“
„Nedostanou se sem, protože před chvílí do jednoho ze stromů uhodil blesk a silnice je zatarasená.“
Nehet se podíval na dceru majitele, kývající hlavou ze všech sil. „To jsou dobré zprávy, nemůže nám uprchnout zločinec… i když ani my teď nikam nemůžeme hnout. Kdy ho asi tak odklidí?“
Slečna recepční v růžové noční košili se směle vložila do hovoru: „Počítám tak příští měsíc.“
„Prosím?!?“
„To víte, zdejší obyvatelé v těhlech věcech nejsou zrovínka akční.“
„No to je skvělé. Ani nemůžeme zavolat pomoc!“
Martin zuřivě uhodil pěstí do stolu, až málem vyskočily okousané tužky z děravého kalíšku. Lucie se snažila nadřízeného alespoň trochu uklidnit: „Ale ten uprchlík je tu uvězněn. Snadno ho chytíme.“
„No právě!“ detektiv si hned uvědomil svá nerozvážná slova, když uviděl podezřívavé pohledy obou žen. „Myslel jsem,“ Nehet za žádnou cenu nechtěl být odhalen jako policista, který pomáhá zločinci uprchnout „že ho nebudeme mít kam dát, až ho chytíme…Počkáme do rána a pak někdo z nás dojde do vesnice.“
Obrátil se teď přímo na recepční: „Tam snad signál je, ne?“
„Ne tak docela, ale po cestě tam je jedna telefonní budka, která má připojení na jinčí vedení, než vesnice a motel.“
„Vítejte v zapadákově,“ vyštěkl na Majorovou, která to vzala jako pokyn, že má jít za ním.
12.
Malý snědý policista v uniformě otevřel dveře pokoje číslo ‚4 ‘: „Namátková kontrola pane. Hledáme uprchlého zločince, ale není se čeho obávat.“
Dalibor ležel na boku a podpíral si hlavu levou paží, snažil se na policistu nevině usmívat, ale vypadal spíše komicky, jak křečovitě přivíral pravé oko pod náporem umělého osvětlení místnosti: „Vážně? A co udělal?“
Důstojník se nejprve podíval za dveře, a když nic nenašel, zamířil k velkému oprýskanému šatníku ozdobenému nepovedenými malbami modrých ptáčků.
„Na to byste se musel zeptat vrchního detektiva.“
Otevřel dvoukřídlovou skříň a zase ji zavřel, dále zkontroloval prostor pod postelí, kde mu chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly tmě. Libor se pověsil hlavou dolů z matrace, aby se také podíval a byl stále neodbytný: „Nezabil toho muže? Jak se tu mám pak cítit v bezpečí?“
Poslední místo, kam se policista podíval, bylo ven z okna: „Je to dost možné, ale ujišťuji vás, že je motel chráněný, jste v naprostém bezpečí.“ To si teda buďte jistý, pomyslel si Dalibor.
Když nic nenašel, řekl policista Daliiborovi popis uprchlíka a odporoučel se ke dveřím. Dalibor mu s úsměvem kývl na pozdrav, když tu si malý policista všiml čehosi pod peřinou vedle Poštola. Pokynul nechápajícímu právníkovi levačkou, ať zůstane v klidu, a druhou ruku si připravil na zbraň. S vítězoslavným: „Ha!“ odkryl peřinu, ale spatřil jen pár zmuchlaných polštářů.
Důstojníkovi bylo trapně, tak jen zasalutoval a odběhl k dalším pokojům. Hned jak se za ním zavřely dveře, padl Dalibor na postel s úlevným vzdechem. „Nejsi nejlepší herec, ale neprokoukl nás a to je důležité.“ Sebastián bez jediného vrznutí otevřel dveře staré almary. Poštol se zmateně podíval pod postel: „Co to? Jak jste…? Byl jste pod postelí, jak jste se dostal do skříně?“
Sebastián se usmál a oprášil sebe i oblekové kalhoty, které pořád držel v ruce: „Hráls někdy škatulata, právníku?“
„Cože?“
Zločinec si s hlubokým nádechem sedl vedle advokáta: „Byl jsem pod postelí, když ten polda otevřel dveře skříně, tak jsem šel ven, na chodbu, nejsem idiot, věděl jsem, že se mrkne i pod postel. Když prohledal skříň, tak jsem se schoval tam, znova už by se na to samý místo nekouknul. Byl jsem prostě všude tam, kde mě neviděl. Haha.“
„Neviděl jsem vás vylézt.“
Baron se ušklíbl: „Jo, jsem fakt dobrej.“
„Co chcete podniknout teď?“
„No… asi takhle: vyřeším případ, usvědčím vraha, dostanu milost a pak se odstěhuju na Filipíny.“ ¨
„Myslel jsem spíš, co chcete dělat se mnou.“
„Ptáte se mě na to tenhle večer minimálně potřetí.“
„A vy mi stále neodpovídáte. Zabijete mě?“
„Pěkně popořadě- nejprve ta mrtvola, pak budu mít čas na hlouposti.“
Dalibor se napřímil: „Prosím vás, nechte mě jít, budu mlčet…“
Sebastián si přiložil ukazovák ke rtům: „Pssst… tak mlčte.“
Poštol se s nepořízenou vrátil zpět do polohy ležmo: „Vy mě stejně chladnokrevně zabijete.“
„Hej! Nejsem chladnokrevný vrah.“
„Takže jste nikoho nezavraždil?“
„To jsem neřekl…jen nejsem chladnokrevný.“
Daliborovi to nepřišlo na rozdíl od Sebastiana vůbec vtipné a nechápal, proč se zločinec směje: „Hej, právníku. Kdybys byl vražedkyně v motelu plném lidí, utekl bys hned po vraždě, když jediné únikové cesty, jako jsou okna a dveře v prvním patře, vedou přes recepci, kde tě každý uvidí?“
„Vypadám, jako hlupák? Vrah je podle vás ještě v motelu?“
„Samozřejmě. A máme dost času, abychom ji vypátrali.“
„Máme?“ Libor se posadil a zdůraznil nevěřícně poslední samohlásku.
„Jo. Pomůžeš mi. Máme celou noc.“
„Jak to, že celou noc? Může kdykoliv odjet.“
Sebastianovi se na rtech objevil letmý úsměv: „Řekněme, že se tu šíří velice důvěryhodný drb o spadlém stromu na silnici.“
„Já nechci.“
„Slibuju, že nebudeš dělat nic nezákonného, právníku. Já být tebou, šel bych.“
„Protože jinak mě zabijete?“
„Ne. Protože to bude zábavnější, než tvůj život.“ Drze otevřel Daliborův kufr a hodil mu oblek: „Prohlédneme si podezřelé.“
JUDr. Poštol si zapnul sako, které přes pruhované pyžamo vypadalo komicky nafoukle, a obul si boty: „A jak to chcete udělat? ‚Promiňte, jsem uprchlý zločinec a řeším tu vraždu, kterou jsem nejspíš spáchal, aby byla legrace.‘ “
Sebastian zněl v Liborově podání trochu jako pubertální dívka se zlomeným srdcem. Jen se zaraženě ušklíbl, z čehož nakonec nějakým způsobem vznikl úsměv. S ráznou elegancí sebral Dalibora za rukáv a vyhodil ho na chodbu. Ten se vrávoravě narovnal ve chvíli, kdy Sebastián sáhl po červené protipožární páčce. S nadšením za ni škubl, ale místo jakéhokoliv poplachu mu zůstala v ruce. Nelámal si tím hlavu, zahodil ji za sebe, a co nejhlasitěji zvolal na celý motel: „HOŘÍ!“
13.
Zatímco se snažil Poštol o navrácení sluchového vjemu, Sebastián Baron se nadšeně smál davu složenému z panikařících lidí, řítících se z konce chodby ke schodům. Většina byla v pyžamu a nočních košilích. Sebastian se je snažil korigovat a mimoděk se jich ptal, jestli v pokojích nezůstal ještě někdo. Přitom si je všechny prohlédl, sice spěšně, ale důkladně. Sázel na to, že většina z nich je tolik v šoku, že si ani nevšimnou nepatrné podobnosti mezi ním a popisem uprchlíka, co se teď schovává v komplexu. Z větší části tvořili skupinu vyděšených hostů muži a děti. Suma sumárum našel Seba asi jen tři potencionální vražedkyně a dobře si je zapamatoval.
Celá chodba se vyprázdnila a zůstali tu jen oni dva: „Vy… dělá vám dobře strašit lidi?“ Daliborovi stále bušilo srdce jako o závod.
Baron ho jen umlčel tichým: „Pssst.“ A jako zhypnotizovaný se přiblížil ke čtvrtým dveřím po pravé straně. Až na tyhle byly totiž všechny jiné otevřené. Pomalu váhavě se to rozhodl změnit a vzal za kliku. Pokoj, jako všechny ostatní- strohý, špinavý a nevkusný. Nic zvláštního, až na dokořán otevřené okno.
Jak se Baron k plápolajícím záclonkám přibližoval, čím dál víc chvátal. V plné rychlosti se zarazil o parapet a vyklonil se z okna. Hleděl na tmavou zem asi čtyři metry pod ním. Spousta popelnic a různých beden a přímo pod Sebastianem, tam pod oknem, mrtvé tělo.
14.
S velikou rychlostí opustil útroby motelového pokoje a řítil se ke schodům, za rukáv držící Poštola. Zatřásl rukou, za kterou nebohého advokáta vedl: „Sundej to.“
„Prosím? To je moje nejdražší sako a hlavně jediné, co tu mám, jestli mi ho…“
Dalibor nestačil dokončit větu a Sebastián z něho bez dovolení strhl drahou část oděvu a navlékl si ho přes svou bundu. Ohrnul si límec, čímž si zakryl krk s řetízkem. Za ním v pyžamu kráčející úředník jen nechápavě rozhazoval rukama a chtěl se evidentně na něco zeptat, když tu se znechuceně ušklíbl nad Baronem, který si plivl do dlaně a prohrábl si jí vlasy. Čímž eliminoval svou patku: „To je aby mě nepoznali.“
„Jistěže, na to ještě dokážu přijít sám, ale nestačilo by si jen sundat mikinu a ten řetízek?“
Sebastián se zastavil a zprudka se otočil na Dalibora s výstražně zvednutým ukazováčkem: „Zaprvé: Tohle není mikina, ale džínová bunda a zadruhé: Tenhle řetízek si sundám jen v případě své vlastní smrti!“
„Vy jste narcis.“
„A vy hlupák. Můžete mi tykat. Jdem.“
15.
Rozlícený dav se snažil proniknout k průchodu, který vedl přímo ke dveřím, a k tomu všemu se snažila velet Majorová: „Uklidněte se, prosím. Vše je v pořádku. Nikde tu nehoří. Nepropadejte panice a vraťte se do svých pokojů, prosím…“
„Chcem jet domů! Nemůžete nás tu držet! Zvlášť, když se to tu hemží vrahouny a zloduchy!“ Všichni se k nepříliš vzdělanému promlouvajícímu přidali rozhořčenými výkřiky a neslušnými posunky.
Lucie se vrávoravě postavila před úzkou chodbu a snažila se bránit vstupní dveře vlastním tělem. Na to ale byla příliš drobná: „Ne to nejde. V klidu mě prosím poslouchejte.“
Dívka se snažila artikulovat a doplňovala svou pomalou řeč uklidňujícími gesty: „Silnici blokuje spadlý strom a…,“ ani nečekala, že by je to potěšilo, ale i tak byla překvapená jejich rozčileným a hlavně sprostým halekáním. Začali na chudáka policistku pokřikovat něco o omezování lidské svobody, ale zbytek už naštěstí nevnímala, protože jí u pravého ucha zazněl mužský hlas: „Promiňte, slečno, nechala byste nás prosím projít? Potřebuji jen něco nutně v autě.“
Sebastián patřil přesně mezi typy mužů, ke kterým Majorová chovala větší náklonnost, než k ostatním, takže hned, jak se za hlasem otočila, začala se okamžitě červenat. S přihlouplým úšklebkem, zatímco upřeně sledovala velmi zajímavé rozvrzané parkety, se mu snažila důležitě říci, že ho nemůže pustit, kvůli tomu, že klidně právě on by mohl být jeden z hledaných.
„Ale no tak, hned se vrátím. Stejně bych nemohl nikam uject, když na cestě leží strom, ne?“
„Ale…ale…“
Sebastián se pomalu dotkl Luciiny paže a nevinně se na ni usmál: „Prosím.“
Majorová ztuhla a byla si jistá, že na pár dobrých minut ztratila dech. Nevěděla, jestli se má školácky rozchichotat na celé kolo nebo prostě jen zírat do vřelých očí cizince: „Je mi líto, ale vážně to nejde.“
„Ale prakticky na tom nepřímo závisí život mého přítele,“ přistrčil před policistku Dalibora, který se křečovitě usmál a snažil se ze zločincova sevření nějak vysmeknout.
„Ach zdravím! Jsem ráda, že vás vidím na nohou, je vám snad něco?“
Poštol to popřel, ale Sebastian to potvrdil. Mladší a o mnoho prohnilejší z dvojice poznal, že jejich dvojité ANO a NE, čímž si navzájem protiřečili, slečnu mírně zmátlo, tak se to pokusil zamluvit: „Má problém s psychikou a právě našel mrtvolu, potřebuje svoje léky, aby se mi tu nezhroutil, a ty má v autě.“
Sebastián se jí zahleděl přímo do velkých modrých očí a chytil ji i za druhou paži: „Cítím, že jste velmi empatická a velmi hodná žena. Vím, že byste, stejně jako já, nedopustila, aby se mému drahému příteli něco stalo. Z celého srdce vás o to žádám. Prosím. Budeme hned zpátky. Máte mé slovo.“
Lucie se zmohla na špitnutí: „Tak jo.“ A ustoupila. Nezbylo jí nic jiného, než se dívat na odcházející dvojici a ignorovat i nadále nadávky chrlící hosty.
„Chtěl bych vidět, co byste dělal, kdyby to byl muž.“ Dalibor byl hrubě postrčen do venkovní tmy.
16.
„Už mě můžete pustit, netroufnu si utéct.“
„Musím? Jste tak příjemný na dotek.“
Dalibor vzal Sebastiánovu ruku sám a sundal si ji z ramene se znechuceným výrazem.
„Dobře,“ Sebastián spráskl ruce a dlouze se zahleděl na vlhké oblázky: „Tohle se vám nebude líbit.“
„Co?“
„Jdeme dozadu“
„A?“
„Jdeme dozadu…za mrtvolou.“
„Ne. Ne. Ne. Zabil jste dalšího?“
„Samozřejmě, jsem tu teprve asi hodinu, ale stačil jsem zabít dva lidi. Brilantní právníku… a vážně bys mi měl tykat, tohle je divný.“
„Jsem starší, to já bych to měl nabídnout vám.“
„Jak vidíš, já se tě neptal.“ Baron si svlékl sako, strčil ho Poštolovi do náruče a za ramena ho odtlačil za roh. Dalibor hluboce polkl a sevřel sako ještě pevněji, když na zemi mezi narovnanou hromadou krabic uviděl tmavý obrys připomínající siluetu ležícího člověka.
Sebastian vypadal do jisté míry stejně vytrženě, jako jeho zajatec. Když se konečně trochu vzpamatoval, hlasitě vzdychl a plácl Libora prudce do paže a se slovy: „Musím čůrat“ zmizel v temném lese, jakoby se nic nestalo.
Právník měl už několik příležitostí pro útěk a tahle se jevila zatím nejslibněji. I tuhle ale promrhal. Místo toho, aby se pokusil jakkoliv vzdálit, stál a s otevřenými ústy hleděl mezi bedýnky se shnilým ovocem. Ne snad proto, že by mu úloha rukojmí dělala nějak zvlášť dobře, ale proto, že se v blízkosti mrtvol cítil tak nějak nesvůj a nezvykle ztuhlý.
„V poho, právníku?“
Vracející se Seba znovu položil ruce na Poštolova ramena: „Jo. Jo. Já jen…“ Dalibor si chtěl zakrýt obličej, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a jen mávl rukou: „V pořádku.“
Normálně by ho Baronova starost překvapila, ale ani si nevšiml toho, že si do něho Sebastián mimoděk otřel ruce. Došlo mu to po několika málo vteřinách, kdy si začal hystericky čistit košili od pyžama a rozhořčenými vzdechy se snažil Barona upozornit, že se mu cizí močůvka na pyžamu příčí. Sebastián se jen provokativně culil zády k advokátovi, když se odvážně přibližoval k ležícímu tělu. Měl dokonce takovou neúctu vytáhnout mobil, aby si tu spoušť vyfotil. „Naše milá vražedná Femme fatale.“ Rukou s mobilem si zakryl oči, aby mu do nich nenapadaly kapky, když zaklonil hlavu. Postupně sjel pohledem od otevřeného okna, ze kterého mladá dívka vypadla, až k jejímu tělu.
Slečna měla spoustu odřenin způsobených pádem a potrhané blyštivé šaty, které jí ladně splývaly s hubeným, dalo by se říci až podvyživeným tělem, byly celé od krve. Před pádem měla docela určitě také překrásný účes na svých pocuchaných vlasech. Díky večerní róbě bylo poznat, že nepochybně patří k prvnímu zabitému muži.
„Byla tu s tím druhým. Zabila ho a pak někdo zabil ji.“
„Nebylo by lehčí to prostě prohlásit za vraždu a sebevraždu a jít domů?“
Sebastián se ušklíbl a zhasl mobil, kterým se cosi snažil najít tam, kde by se Dalibor neodvážil hledat. Na mrtvole. „Vím, že tohle je typická právnická metoda, jak řešit případy, ale je mi líto. Byla mrtvá už předtím.“
„Jste si jistý? Je tma.“
„Pojď se přesvědčit,“ pokynul na něj Sebastián rukou.
„Ne, to je v pořádku, myslím, že bych to stejně nepoznal.“
Baron se pomalu zahleděl na společníka jako na idiota a chtěl něco sarkastického říct, nakonec ale usoudil, že to stejně nemá cenu a jen ledabyle zakroutil hlavou: „I kdyby, jsi to na těle nepoznal,“ na toto slovo kladl Baron velký důraz „pořád hodně bije do očí, že by někdo spáchal sebevraždu skokem jen z druhého patra. Tak bys to neudělal snad ani ty!“
„Co tím chcete říct?“
„Naprosto nic. Musí tu být někdo třetí, kdo jí k tomu pomohl. Vyhodil ji buď mrtvou, nebo polomrtvou. Kdyby se chtěla takhle zabít, vylezla by aspoň na střechu.“
Dalibor na chvíli zapomněl, že má co dočinění se zločincem, a nechal se unést myšlenkami na svou práci: „Stavíte své argumenty na chatrných berličkách a vše moc zveličujete. Pokoušíte se z vraždy udělat divadelní inscenaci, či co, ale tady jde o skutečný lidský život!“
„O jaký? Všichni jsou mrtví…“
„O můj!!!“ Dalibor si kapánek hystericky zamutoval při posledních slovech.
Sebastián na něho vrhl nechápavý pohled a vzápětí si vzpomněl, že mu vyhrožoval smrtí: „Aha! Jo vlastně. Já zapomněl, že tě mám pak zabít. Díky za připomenutí.“
Daliborovi ztuhla tvář v nešťastném sevření, než jeho pocity přešly do stavu, kdy už mu je všechno jedno a jen mávl rukou: „Myslím, že zabila toho muže a pak se pokusila utéct z okna a prostě jen nešťastně dopadla. To se přece stává, ne?“
„Tvůj názor tu ale nikoho nezajímá!“ Baron na nechápajícího právníka hrubě vyjel. Uklidnil sám sebe nepatrným gestem ruky: „Ty bys měl mít co největší zájem na tom, aby se to protáhlo. V zájmu prodloužení tvých posledních dnů.“
Sebastián se pokusil o dramatický odchod z místa činu a dokreslil ho vražením do Libora. Ten si to ale v afektu nenechal líbit a otočil se za ním: „Nechcete připustit, že by měl právník pravdu? Jsem daleko chytřejší, než vy! Můžete mi klidně vyhrožovat smrtí, ale nezastrašíte mě!“
Baron obrátil oči v sloup a odfoukl si kus patky z čela. Pobaveně se zašklebil, s nasupeným výrazem se otočil a rychlím krokem se blížil ke strachem se krčícímu, sakem se kryjícímu Daliborovi. Místo očekávaného pěstí, byl Poštol prudce odtažen, jako hadrová panenka přímo k mrtvé. Baron znovu rozsvítil telefon a oslnil jím ženino břicho. Advokát ztratil rovnováhu a rukou si krotil zbytky oběda, jež se mu náhle dostaly z žaludku ven.
Sebastián mluvil rychle a naštvaně: „Tři bodné rány… to jí nejspíš udělal vzduch při pádu, ne? Pořád pochybuješ, že byla zavražděna?“
Oslovený jen zvedl ruku, protože mu nešlo ze sebe vymámit ani hlásku. Kdyby se zmohl na slůvko, pozvracel by Sebastiana a věděl, jak moc má rád svoje oblečení.
„Došly nám argumenty, právníku? Myslel jsem, že jsi chytřejší!“
Baronovi se zdálo, jako by přikrčený Dalibor cosi sípal. V tu chvíli si uvědomil, jak moc přehnaně jednal s úředníkem: „Co? Není ti nic?“ poklepal na záda svíjejícího se Poštola. „Hele sorry…ehm…trochu jsem to přehnal.“
Z právníkových úst uslyšel něco jako: „…měl…by…“
„Co?“
„Měli bysme jít dovnitř, kvůli policistům.“
„No jo. Vidíš. Pravda. Třeba mají nějakou sodu.“
Sebastian přes sebe přehodil sako a zatlačil kuckajícího Dalibora ke vchodu: „O tom silně pochybuju.“
„Jo, já taky."
17.
„Ach, díky bohu. Už jsem myslela, že jste utekli.“
„Jo, jo,“ odbyl Sebastián Lucii suchým pokynutím ruky. Ta se zatvářila poněkud smutně, protože si možná v duchu myslela, že předtím, mezi ní a tajemným přítelem svědka něco vzniklo. Jen se se zklamaným úsměvem vrátila k uklidňování nájemníků.
Už se jí podařilo dostat víc, jak polovinu lidí zpátky do pokojů, teď ji ještě čekalo přesvědčit ten zbytek.
18.
„Anežko, drahá, pamatujete si mne?“
Slečna recepční se na Barona rozsvítila, jako vánoční stromeček a laškovně pootočila hlavu: „Jistěže pane ES, máte pěkné nové sako…i když růžová vám sluší víc.“
„Růžová?!? Co jste to měl proboha na sobě?“
Sebastián zatěkal očima z Dalibora na Anežku, ale dál ho víceméně zazdil: „Zlato, potřeboval bych zjistit jméno jednoho nemanželského párečku. Nakonec se ukázalo, že už je tu i s provizorní slečnou- víš, koho myslím.“
Sebastian na Anežku mrkl a ta mu to opětovala: „Jistěže koloušku. Dokonce jsem si už i vyhlédla pěkné šatičky.“
Dalibor Poštol absolutně nechápal, oč tu běží, ale byl si jistý, že pokud bude tohle ‚škádlení‘ pokračovat ještě chvíli, pozvrací se ještě jednou.
„Moc dobře! Mohla bys mi prosím říct jejich jména a vše, co ti na sebe práskli?“
„No jasně, koblížku, jen mi řekni, kdy se přihlásili.“
„No, víš,“ Sebastián se s prosbou v očích otočil na Dalibora, ale když viděl, jak nevědomě na něho hledí, rozhodl se tak neučinit. „Nevím jistě. Viděl jsem je tu dneska večer a pořád byli oblečeni svátečně… co si budeme nalhávat- pořád byli oblečeni, takže počítám, že dorazili nějak odpoledne.“
„Cha! Chá!“ Poštol se toho zvuku, co Anežka vyloudila z hrdla, trochu lekl, ale víc zmateně už vypadat nemohl, tak jen kroutil hlavou ze strany na stranu.
„ Vím přesně, kdo to byl. Ta paní se k němu lísala opravdu profesionálně, jestli mi rozumíš.“ Recepční mrkla na koblížka podruhé: „Pan a paní…Ajzkafovi.“ Dalibor pohlédl do koše, kde byla vyhozena prázdná krabička od ledové kávy a nejspíš mu začalo docházet, o co přesně Sebastiánovi jde, ujistit se, protože všechny tyhle informace už věděl.
„Byla to děsná šlapka.“ Pokračovala robustní madam „Pořád na něm visela…ale co mi je divný, že za pokoj zaplatila ona.“
Právník si všiml, jak se na Baronově tváři mihl záblesk údivu, ale třeba se mu to jen zdálo. „Jistě, to je součást dohody. V jakém jsou teď pokoji?“
„Jsou v…“ při prohledávání záznamů si žena začala pískat nějakou divnou píseň. „A! Na devatenáctce a – aj.“
„Aj?“ opakoval Sebastián po Anežce a snažil se předstírat, že neví, na co přišla.
„No…“ pomalu odložila bloček: „Myslím, že panu Ajzkafovi už rozlučku se svobodou neuděláte.“
Baron by byl opravdu neodhalitelný, pokud by s sebou neměl nechápajícího advokáta: „Aháááá! To je ten mrt…“ místo konce věty dostal pohlavek od Sebastiána.
„Nevím,“ zakoktala Anežka „nevím, jak vám to mám říct, ale pan Ajzkaf byl tou nalezenou obětí v pokoji číslo 16.“
„NE!“
„Bohužel.“
Recepční se snažila projevit falešnému pořadateli rozluček se svobodou soustrast pohlazením po rameni.
„Můj nejdražší klient.“
Baron složil hlavu do dlaní, když se přidal Poštol: „Jak je možné, že byl nalezený na šestnátce, když jsem tam byl ubytovaný já?“
Sebastián spálil Dalibora vražedným pohledem přes prsty své pravé dlaně. Plnoštíhlá dcera majitele nebyla až tak hloupá a hned jí to došlo: „To vy jste tam našel tu mrtvolu?“
Dalibor zpanikařil a začal zaraženě koktat. Sebastián se rozhodl vzít situaci do vlastních rukou: „Věděls, že je Franta mrtvý a nic jsi mi neřekl!“ zakřičel hystericky a se skloněnou hlavou utekl nahoru po schodech.
„Styďte se!“ Anežka se zamračila a dala ruce v bok, Poštol se výmluvně usmál a odběhl za Sebastiánem, aniž by pomyslel na útěk.
19.
„Pokoj číslo 19. Místo skonu nebohé vražedkyně.“
„Vražedkyně?“
„Nedáváš pozor! Soustřeď se!“
„Na co?“
„Na detaily. Neměl jsem čas si to tu prohlédnout.“
Sebastian Baron otevřel mohutnou skříň s jednou ulomenou klikou, uvnitř byly různě poházené šaty.
„Vražedkyně…říkal jste přece, že někdo zabil ji.“
„To jo, ale ona zabila toho chlápka na šestnátce. O něčem jiném jsem snad ani vůbec nemluvil!“
„Ještě to, že mě chcete zabít!“
„Ah! Přestaň už to dokola omílat, už je to trapný.“
Sáhl náhodně po modré dětské kšiltovce s obrázkem ninji: „Měli s sebou dítě?!?“
Jeho pozornost ale přitáhla spíše zbraň malé ráže nacházející se hluboko uvnitř skříně mezi kufrem a zadní stěnou. Natáhl se pro ni, co nejvíce mohl. Ve chvíli, kdy se jí dotýkal konečky prsteníčku a prostředníčku, se za dveřmi ozvaly hlasy Neheta a policistů: „Musela vyskočit z tohohle pokoje. Prohledáme to.“
Sebastian rychle zatáhl společníka do skříně a zavřel za nimi. Venku bylo nejméně pět strážníků a Martin a Sebastián s Daliborem byli nahraní.
Seděli naproti sobě v tak tmavé almaře, že jim bylo sotva vidět bělmo. Jeden třímal v ruce zbraň a druhý svíral mobil.
„Co teď? Budeme se přemisťovat zase z místa na místo?“
„Nebuď blbec, právníku, je jich tu nejmíň milion.“
„Tak co budeme dělat?“
Baron se nejistě usmál: „Doufat.“
20.
Martin Nehet stál opřený o skříň, zatímco upřeně sledoval své kolegy, jak se hrabou v šuplících, dokumentují okno a dělají bůhvíco s postelí.
Najednou ucítil, jak se almara nepatrně zachvěla.
S dumavě svraštěným obočím přešlápl na místě a nenápadně k ní přiložil levé ucho. Když se rozhlédl a ubezpečil sebe sama, že ho nikdo z týmu nesleduje, sesunul se po boku skříně až k jejím dveřím a otevřel je tak, aby mohl prostrčit svou hranatou bradu.
Sebastiánovy a Martinovy pohledy se setkaly.
Dalibor myslel, že nevydrží být pod takovým nátlakem potichu. Chtěl se začít hájit, prosit, křičet, plakat, cokoliv, ale leknutím se nezmohl ani na nádech. Rychle mu jen prolétlo hlavou, jestli je natolik schopný, aby dokázal u soudu obhájit sám sebe.
Martin namísto vyvolání poplachu zavřel oči a smutně si povzdechl. Sebastián vypadal trochu, jako že se za sebe stydí, ale u něho to byl čirý nesmysl, takže by se spíše dalo říci, že se mu stýská po zadní sedačce policejního vozu.
Pro Daliborovo překvapení Sebastian podal detektivovi zbraň, ale ten jen zabouchl křídlové dveře a zavolal na své spolupracovníky: „Skříň-čistý.“
21.
Pokoj byl zapečetěn bílou páskou a prázdný, tedy relativně prázdný, jako předtím. Sebastián chtěl však ještě chvíli vyčkávat, aby měl jistotu krytí.
„Co to sakra bylo?“ Daliborovi spadl obrovský kámen ze srdce, zároveň ho ale nahlodávala zvědavost.
„Coby? Policisté už našli mrtvolu a dělají jen svou práci.“
„Ale co ten…ten…ten…“ nevěděl, jak to má říci, jelikož si nepamatoval jeho jméno, ani hodnost, tudíž jen naznačoval prstem.
„Detektiv Nehet si nás naštěstí v té tmě nevšiml.“
„Co?!? To je přece blbost.“ Sebastián se k němu co nejblíže naklonil, až to bylo děsivé a zašeptal: „Dokažte to.“
Dalibor si jen povzdechnul a opřel se o vnitřní stěnu skříně. Nepřestával o tom přemýšlet, ale řekl si, že už to raději nebude rozebírat: „Jak myslíte, že to pro vás skončí?“
Baron se Poštolova dotazu podivil: „Máš o mě starost?“
„Ach ne! Kdepak. Jsem jen zvědavý, jaké máte ambice a kam tím vším směřujete.“
Sebastián zmateně zamrkal a chtěl odpovědět, když se podíval pod nohy. Místo nějaké nevhodné poznámky vytřeštil oči: „My jsme ale idioti!“
„Pardon- my?“
Sebastián pozadu vykročil z již otevřené skříně a zastrčil si zbraň za opasek. Naskytl se mu pohled na osvětleného Dalibora sedícího v obsahu skříně: „Co?“
„Sedíte v důkazu.“
Než stačil nechápavě stáhnout jedno obočí-to levé, protože to dělal pokaždé, když něco nechápal natolik, až ho to děsilo- Sebastián ho doslova vytáhl ze skříně a jednal s ním, jako s kusem hadru. Nejspíš si je popletl, protože ke kusu hadru, který opatrně vytáhl ze skříně, se choval, jako k pokladu.
„Velikost D,“ prohlížel si Baron zkoumavě bílou krajkovanou podprsenku a Poštol se v tom neskutečně vyžíval: „Už to mám! Vy jste jeden z těch úchylů, co zabíjejí pro trofeje. Nechte mě hádat-ten muž měl pruhovanou ponožku, která vám chyběla do sbírky.“
„Pokud vám jde o to mě ponížit, nejste ani vtipný, ani originální, jen tím dokazujete svou hloupost- ne, že bych potřeboval víc důkazů.“
Poštol pokrčil rameny, Sebastián se jen usmál, hodil mu nazpět jeho sako, které si právě sundal a začal ze skříně vyhazovat oblečení: „Dětská kšiltovka, pánské trenky, košíčky velikosti D, oblečení, oblečení, oblečení.“ Sebastian rozhořčeně vyházel skoro celou skříň na postel, včetně kufru.
„Pokud jste chtěl tu vraždu shodit na sebe, nemohl jste to udělat líp.“
„To oblečení tady, to celé je hloupost. Když si jdete do motelu užít, neberete si s sebou kufry.“
„Je vidět, že z vás mluví letité zkušenosti.“
„Právníku, za opaskem mám zbraň, myslete na to.“
Poštol se konečně rozhodl vzepřít: „Už mě to začíná unavovat: Tak mě prostě střelte!!!“
Sebastián prudkým pohybem vytáhl zbraň tak, že Dalibor šilhal přímo do hlavně.
Pro efekt chtěl Baron zbraň odjistit. Když ale omylem vytáhl krytku zásobníku, zarazil se. Ve skrytu duše doufal, že si Dalibor jeho krátkého výpadku z role drsného hocha nevšiml, a namířil na něho znova.
„Co se stalo?“
„Nic!“ Sebastian odvětil až příliš rychle a nepodařilo se mu skrýt vnější znaky lži: „A buď hodnej.“
Popotáhl nosem a nastal několikavteřinový trapný okamžik mlčení, nakonec se ale sebral a začal chytrácky vysvětlovat: „Šlápota a jeden chlápek, co si chtějí užít. Jedna noc v jednom motelu. Skříň plná oblečení a velký kufr.“
„Není jejich!“ chytil se Dalibor a Seba ho poplácal po hlavě: „Bystrý právník.“
„Uvědomil jste si to podle podprsenky?“
„A dětské čapky. Mám poslední dobou v hlavě nějak vygumováno. Ta mrtvola měla košíčky velikosti B… Mohlo mi to docvaknout dřív.“
„Trochu nekrofilní, ale budiž.“
I když Baron na advokáta stále mířil, byl rukojmí nezvykle klidný, nejspíš si na výhružky od zločince stačil zvyknout. Stále byl ale ve střehu a schopný udělat vše proto, aby neschytal kulku.
Sebastián se zbraní Pokračoval: „Proč to ale udělali? Museli to někomu šlohnout. Proč by tak riskovali? Teda jasně. Po vraždě už je krádež maličkost. Musela to udělat ona nebo její vrah. Ale proč?“
„Víte, že to říkáte nahlas?“
„Říkám to tobě.“
„Skutečně?!? Ou.“
„Proč to udělali? Jen proto, že chtěli schovat nenabitou zbraň…“
Sebastian zkoprněl, když si uvědomil, co prozradil. Daliborovi chvíli trvalo, než si to v hlavě přebral, ale přeci jen si toho všiml: „Jakouže zbraň?“
„Nerozbitou! Úplně neporušenou zbraň. Říkal jsem nerozbitou.“
„Ne, říkal jste nenabitou. Není nabitá?!?“
Baron si pomalu provinile prohlédl pistoli a děsivě pohlédl na Poštola, který se rozhodl, že právě nyní je nejlepší chvíle pro útěk.
22.
Dalibor se v největší rychlosti vrhl směrem ke dveřím, ale byl zastaven Sebastianem, který odhodil zbraň na postel přeplněnou oblečením a popadl ho okolo pasu.
Poštol chvíli komicky máchal rukama, jako kdyby chtěl dát facku imaginárnímu nepříteli před ním. Zdálo se, že mu je jedno, zda si tím pomůže -a to nepomůže- nebo ne. Prostě chtěl mít pocit uspokojení, že pro svůj útěk udělal alespoň něco.
Když ve své směšné sebeobraně přestal a chtěl Sebastiána ujistit, že už ho může osvobodit ze svého sevření, protože už se nehodlá vzpouzet, Baron povalil právníka obličejem k zemi. Jeho úzká ústa se srolovala pod tlakem Sebastianovy pravé ruky a pozvraceného koberce tak, že jeho podrážděné brumlání o tom, že ho to bolí, znělo, jako když se rozbíjí sekačka na trávu.
Z jejich kompromitující pozice je vyrušil jeden kudrnatý policista, který se pro cosi vracel do pokoje s fotoaparátem v ruce a pobrukoval si známou píseň od Václava Neckáře.
Sebastián i pod jeho břichem znehybněný Poštol přestali zápolit a zdvihli hlavy, aby si prohlédli útlého strážníka, jež právě podlezl pásku. On si však stačil dřív prohlédnout je a v muži navrchu bystře poznal hledaného. Odhodil foťák a sáhl si pro obušek upevněný na svém opasku spolu s odznakem, vysílačkou a baterkou. Proto, aby vlastnil pistoli, byl nejspíš příliš velký packal, soudě dle toho, že držel obušek jako jitrnici a málem mu spadl na zem.
Během policistova vystoupení Sebastián stihl popadnout Dalibora, nenabitou zbraň, kufr a přiblížit se blíže k oknu. Namířil na vyděšeného policistu svírajícího obušek v třesoucích se rukách: „Zastřelím vás, jeho, všechny, jestli mne nenecháte prchnout.“
Strážník polkl a začal si zpívat policejní přísahu z melodie a slov, která ho nejspíš právě napadla. Sebastián viděl, že v této věci je ustrašený nebožák nepoužitelný, ne však neškodný.
„Proč, když chceme prchnout, se blížíme k oknu?“ Dalibor byl také značně vyděšený, protože přesně věděl, kam oba směřují.
Baron jen vyhodil kufr na naskládané bedny s ovocem nebo s čím nalevo pod nimi, aby měli bližší plochu pro doskok, teď už vzdálenost činila jen asi jeden a půl metru. Za kufrem byl na parapet vystrčen Libor, který se okenního rámu držel zuby-nehty, což mu stejně nepomohlo, protože po letmém úsměvu a slovech: „Ta zbraň není nabitá,“ se Sebastián rozeběhl a skočil z okna na bedny i s právníkem.
23.
Sebastian držel balanc jednou rukou na zdi a druhou na Poštolovi, kterému se to viditelně nelíbilo: „Nesahejte na mne! Zvrtnul jste mi kotník.“ „Božínku, to je mi líto.“ Dalibor se přestal klepat a povolil tvář z bolestného šklebu: „Vážně?“ zarazil se. Baron se mu smutně zahleděl do očí a dal mu opatrně do rukou zbraň: „Ne.“ Pronesl potichu a shodil právníka ze zbylých metru a půl beden. Poštol neuměl ani skákat, ani padat. Nejprve dopadl s heknutím na nohy, které se mu tlakem jeho asi osmdesátikilového těla podlomily, důsledkem čehož spadl na podsadu. Nakonec vypadal celkový obrázek tak, že se válel na zádech a s fňukáním se převaloval. Seba s úsměvem skopl kufr k Daliborově pravé ruce, pak jen pokrčil rameny a skočil o něco šikovněji než jeho rukojmí. Doskočil přímo vedle něho, ale zavrávoral a svalil se na advokáta. Chvíli si vyděšeně hleděli do tváře, když se Seba nosem dotkl toho jeho: „Smím tě políbit?“ Libor doslova odkopl smějícího se Barona a s dotčeným výrazem si sedl. Zločinec se energicky narovnal, oprášil si sako a upravil účes: „Teď pojď, musíme zdrhnout.“ „Ne díky, myslím, že tu počkám na policisty.“ „Posluž si.“ „Necháš mě být?“ „Jistě, máš u sebe vražednou zbraň s tvými otisky a právě jsi vyskočil z okna s hledaným vrahem.“ Seba si vzal kufr a namířil si to do lesa: „Jen tu počkej, myslím, že už slyším vycházet komando ze dveří.“ Dalibor vzdychl a s pistolí v ruce se dobelhal k Sebastianovi, který se šťastně usmál a co nejrychleji zmizeli oba v lese.
24.
Když proběhli okolo čerstvě vysázených smrčků mezi vlhkými kameny, ocitli se v hlubokém lese.
Poštol trochu svítil mobilem na cestu a oba se snažili popadnout dech.
Seba Dalibora najednou zarazil vymrštěním pravé paže. Nacházeli se přímo před potokem a podle bouřlivého šumění byl opravdu široký: „Mám plán! Ty si lehneš a já po tobě přejdu jako po mostě!“
Poštola zaskočila vážnost v Sebově tváři: „Cože?!?“
„Neřekl jsem, že je to dobrej plán.“ Pokrčil rameny a oba byli nuceni se otočit, protože v dálce zaslechli křičící policisty.
„Dobře.“ Řekl si Dalibor pro povzbuzení a hlubokými vzdechy se podporoval. Podíval se na mobil, kterým vzápětí posvítil na Sebastiána: „Žádný signál!“
„Ach! Nemůžeme si zavolat taxi,“ pronesl sarkasticky Baron a začal se rozhlížet, protože kužele světla od policejních baterek krájející mlhu už byla docela snadno rozeznatelná.
„Chceme se dostat do vesnice, správně?“
„To já nevím!“ Poštol začínal vážně panikařit.
Sebastián se zamyslel a pokynul Daliborovi rukou, ať se uklidní: „Půjdem podél řeky, dokud nenarazíme na koryto, co teče u silnice, a něco si stopnem.“
„Jste si jistý, že ta řeka vede do toho koryta?“
„Jsem si jistý, že pokud hned nic nepodnikneme, strávíme mládí za mřížemi.“ Prohlédl si Dalibora a spěšně dodal: „Teda já, vy tam spíš dožijete.“
Právník si uraženě povzdechl a slezl za Sebastianem k řece na kluzké oblakovité balvany.

25.
„Kam pojedeme, až si někoho stopneme?“ Poštol se za Sebou šoural rychle, jak jen to s naraženým kotníkem šlo. Vysoké tempo se ale nedařilo ani jednomu z nich, protože podrážky jim po mokrých kamenech klouzaly a čas od času jeden z nich někde uvízl. Policisté naštěstí pátrání ve tmavém nehostinném lese vzdali.
Jak se zdálo, mohli rozsvítit Daliborův mobil a mluvit nahlas: „To s tím stopem, to byl vtip. Touhle cestou snad nikdo zdravý nejezdí, když nemusí. Prostě dojdeme do vesnice a dáme si někde jídlo. Mám už delší dobu hlad.“
„Mám na druhém konci vesnice klienta.“
Sebastián se udýchaně zastavil a ohlédl se na právníka: „Nemyslím, že by byl rád, kdybychom ho navštívili ve dvě v noci.“
Advokát se zamyslel a pak se usmál: „To asi ne, ale kam teda půjdem?“
Baron se dal znovu do kroku a stále zrychloval. Cestu mu ztěžoval mohutný kufr, který dřel do krve jeho kotníky neschované v ponožkách: „To nevím. Cestou sem jsme se tu stavovali na benzínce, kde mají nonstop, mně by ale bodlo něco víc nóbl, nemáš prachy?“
„Mám na sobě pyžamo.“
„To je od tebe milé, ale nejsem si jist, jestli tu mají zastavárnu.“
„Cože?!?“ Dalibor chtěl nějak protestovat, aby neskončil nahý, když mu Seba položil ruku na ústa. Oba uslyšeli, jak se mohutné rameno potoku vlévá do přírodně vymletého říčního koryta u pravého boku silnice.
Poštol se podíval na signál ve svém mobilu, přes ukazatel dostupnosti operátora sítě měl stále jen jeden velký červený křížek a baterka mu s vysokým zapískáním začala rapidně ubývat. Nesouhlasně zamlaskal a strčil si mobilní telefon do kapsy, teď už jim na cestu svítily neony benzinky a pouliční lampy.
„Moc rád bych potěšeně křičel ‚civilizace‘, ale tak se tomu ani říkat nedá.“
Sebastian a Dalibor vylezli z lesa s mokrými nohavicemi a několika větvičkami ve vlasech. Baron se okamžitě začal oprašovat a narovnávat, kdežto Poštol měl jiné ambice, než vypadat hezky. Téměř se rozeběhl k benzínce. Bohužel si nějak neuvědomil, že v ruce stále drží zbraň.
26.
Martin Nehet se pomalu a zamyšleně opřel o zeď, ke které byla přiražena bedna s polštáři jako provizorní pohovka, na které seděl: „Takže podezřelý uprchl do lesa a pravděpodobně měl s sebou rukojmí.“
„Ano, pane.“
Ačkoliv byla v jídelně spousta místa k sezení, Lucie Majorová stála před svým nadřízeným v ponižujícím shrbení a tvářila se, jakoby za všechno, co se stalo, může ona.
„Tak znovu,“ Martin se na bedně narovnal, a protože věděl, že má sklony jednat afektovaně snažil se být co nejklidnější: „Uprchlý zločinec, mimochodem ozbrojený zločinec, s sebou vzal do lesa nejdůležitějšího svědka v případu vraždy, je to tak?“
„A taky vzal kufr, pane!“
Nehet se na Majorovou podíval s oprávněně podrážděným pohledem vyčítajícím jí blbost: „Odpuste, že se spíše než o kufr zajímám o život člověka, který by mohl objasnit zločin, který zde vyšetřujeme.“
Lucie naučeně s úsměvem zvolala: „V pořádku, pane!“
Martin se plácl do čela a krátce se zeptal Boha, proč zrovna on. Policistka si výjimečně-alespoň zčásti-uvědomila chybu a začala pochodovat z místa na místo a přemýšlivě se zaměřila na dávno nefunkční kukačky, aby se situace nestala trapnou, což už nikterak zachránit nešlo.
„Ten unesený tu má jednoho přítele. Šli spolu ven pro léky. On by mohl…,“ jak už bylo zvykem, její nadšené, avšak prosté myšlenkové pochody byly přerušeny křikem nadřízeného, který vyskočil z beden, jakoby se mu do hýždí zaryl velmi ostrý předmět: „Vy jste někoho pustila ven?!? A ještě ke všemu svědka?!?“
Lucie si zakryla uši, jelikož Nehet jí křičel přímo u hlavy. Bylo jí jedno, jak komicky přitom vypadá, ale nechtěla přijít o sluch.
Když si detektiv uvědomil, že dívka skoro pláče, ovládl se a pokusil se ji utěšit poplácáním po rameni: „Prosím, dopovězte to.“
Luciiny ruce se svezly z boltců do obrané pozice, kde byly připraveny vrátit se kdykoliv do původní polohy: „Šli ven pro léky, ale hned se zas vrátili. Jeho přítel je ohromný sympaťák. Určitě by nám pomohl.“ Sice nebyla úplný profesionál, ale i ona poznala, že je nevhodné rozplývat se před šéfem nad nějakým jiným mužem, tak rychle dodala oslovení pane.
„Ohromný sympaťák? Jak vypadal?“ za dobu hovoru uchvátila Martina tato informace nejvíce, není divu, že Majorová nebyla zaskočením schopna odpovědět jakkoliv inteligentně: „Vypadal ohromně sympaticky, pane.“
„Popište mi ho.“
„No, takový docela vysoký, štíhlý, takový pohodový a elegantní. Takové ulízané, ale hezké hnědé vlasy. Dost výrazný nos, hubený obličej a takové rty s roztomilými dolíčky, které byly opravdu…“
„Majorová! Nevíte, kde ho najdu?“
Lucie se ztratila v myšlenkách, takže chvíli trvalo, než odpověděla: „To nevím, pane, ale měl tak nezaměnitelné hodné oči.“
Bylo mu jasné, že šlo o Sebastiána, který sice zdaleka nevypadal tak pěkně, ale u žen budil vždy nevysvětlitelný zájem. Jen se zašklebil a poplácal Lucii po zádech: „Jistě, Majorová, zní to opravdu jako skvělý chlapec.“ Chvíli hleděl do země na čímsi prorostlou pískovou mozaiku a přemýšlel, pak zničehonic vztyčil hlavu: „Pokuste se najít toho jeho přítele. Myslím, že toho bude vědět víc. Já zatím prohledám pokoj, odkud podezřelý uprchl.“ Martin doufal, že hledáním neexistujícího elegána se policie alespoň na chvíli zabaví.
27.
Dalibor vtrhl do skleněných dveří a zvonkohra nad ním se rozřinčela jako kulička vystřelená z praku v továrně na pánvičky.
Antonín, obsluha benzinové pumpy, leknutím upustil časopis vhodný až od osmnácti let a upřeně hledící na zbraň si pomalu třesoucí se rukou sundal brýle: „P-přejete si?“
Dalibor se udýchaně rozhlédl a nevědomky mířil stále na prodavače: „Mohl bych si od vás zavolat?“
„Antonín zoufale svraštil obočí a vykoktal ze sebe něco v tom smyslu, že celá vesnice je napojena na telefonní dráty, do kterých uhodil blesk, ale nedaleko odtud, že je jedna budka s pevnou linkou napojenou jinam.
„A kde?“ vykřikl najednou právník s nadějí v hlase.
Pokladní sebou leknutím trhnul a vymrštil ruce nad hlavu, přičemž se mu nějakým magickým způsobem podařilo ukázat za sebe: „Půl kilometru severozápadně!“
Poštol se nejdříve podivil, proč Antonín tolik křičí a vypadá tak zoufale a vyděšeně, pak si ale vzpomněl na pistoli, kterou drží, a místo toho, aby ji odhodil, si ji začal bezmyšlenkovitě prohlížet. Najednou se úzké ocelové trubičky s motivy andílků nade dveřmi znovu rozezněly. Dveře pomalu s rozvahou otevřel Sebastián a jako první slova do husté atmosféry ho nenapadlo nic lepšího než: „Dobrý den.“
Všichni tři se na sebe bezcílně dívali a nikdo nevěděl, zda se pohnout. Baron si stoupl vedle Poštola a zašeptal mu do ucha: „Trapas, co?“
Právník nejistě polkl a sklopil zbraň. Sebastián ho poplácal po rameni a s rukama za zády se posunul k prodavači: „Určitě si mě pamatujete, protože jsem byl nejspíš váš jediný zákazník, a tudíž víte, že jsem policista. Tato akce proběhla v souladu se zákonem v zájmu bezpečnosti takových těch krámků na benzinkách, jako je tenhle a musím vám pogratulovat, že jste si vedl nesmírně dobře a chrabře. Teď bychom vám s kolegou položili pár otázek, pokud dovolíte.“
Antonín dal s hmitem ruce dolů a trochu se uklidnil: „Promiňte mi, ale mohl bych vidět nějaké vaše doklady?“
Sebastián se zaraženě podíval na Dalibora a ten jen pokrčil rameny. Obrátil se zpět, opřel kufr o pultík s kasou a křečovitě se usmál: „Ne.“
Nečekal na Antonínovu reakci a přikročil rovnou k věci: „Takže projížděl tudy někdo dnes odpoledne?“
Pokladní na něho hleděl mírně vyjeveně a Sebastián se tvářil, jako kdyby sledovat každé auto, co projede, byla samozřejmost. Prodavač nervózně poposedl na židli a nepřestal vyvalenýma očima sledovat zákazníka ‚policistu‘: „Já mám noční směny.“
Zněl, jako poraněná zmatená laň a toho tónu se chytil i Baron a přesně ho po něm zopakoval: „A nemáte tady kamery?“
Díky tomu, že ho Sebastian parodoval, byl Antonínovi silně nesympatický, proto se snažil najít oporu v očním kontaktu s druhým mužem, který byl, byť na něho před chvílí mířil zbraní, lepší alternativou, než Sebastián.
Dalibor se rozhodl raději nekomunikovat slovně, a proto jen znovu zmateně pokrčil rameny. Prodavač Barona probodl pohledem a mužným hlasem odpověděl: „Ukážu vám záznam z kamery na silnici.“
28.
Sebastian a Dalibor stáli v malém prostoru mezi skleněným oknem a točící se židlí, na které seděl Antonín. Sám pořádně nevěděl, co dělá, tak jen instinktivně mačkal knoflíky na malém ovladači namířeném do prostoru mezi kolena. Ve chvíli, kdy se mu povedlo zmáčknout červené tlačítko, se na druhém konci krámku ozval zvuk zapínání starého. Televizor z meziválečného období visel v pravém rohu akorát na dohled tří mužů, kteří vypadali legračně, jak se snažili zaostřit unavenýma očima na vybledlý skákající záznam prázdné silnice.
„Nešlo by to zrychlit?“
Antonín se zahleděl beze slov na hloupě se tázajícího Dalibora a Sebastián se opřel o prodavačovu židli: „Buď rád, že má ten ovladač tlačítko start a stop.“
Ještě chvíli poté dokázali na záznamu udržet pozornost, ale pak se Baron sebral: „Bože to je nuda. Zavolejte mě, kdyby se tam něco dělo.“
„Kam jako jdeš?“
„Jdu si číst zamilovaná psaníčka na zdi záchodku.“
Sotva se za odcházejícím Sebastianem zabouchly dveře od toalety, právník ponechaný o samotě s pokladním znervózněl. Netušil ani mizivě, co má tvrdit, když se ho Antonín zeptá na jeho policejní kariéru. Jeho nejhorší obavy se naplnily, naštěstí nastalou situaci zvládl naprosto excelentně: „Takže vy jste od policie?“
„Ano.“
29.
Otrlý policista v tvídovém saku seděl osaměle, a když jste měli dostatečně velkou dávku představivosti, smutně na posteli plné nepořádku tvořeného převážně oblečením pro denní nošení.
Znenadání se vztyčil a začal přecházet po místnosti, jakoby chtěl dupáním narovnat zkrabacený koberec. Zastavil se u okna, kde bylo značné množství krve zabité ženy ve večerních šatech. Všiml si i nepatrného otisku sportovní podrážky v kaluži zaschlé krve na parapetu. Krom kroužkového vzoru od bot byla i dobře rozeznatelná kolečka od lehkého masivního kufru střední výšky. Rozvážně si jednou rukou zakryl rty chvějící se tichým uvažováním a druhou si dal v bok. Vypadal spíše, jako když má ledvinový kámen, co mu způsobuje nesnesitelnou bolest, ale jen přemýšlel, což mu činilo o něco menší utrpení. Najednou se hlasitě zasmál: „Á. Ty parchante, Ty prostě nemůžeš normálně odejít.“
Opřel se zády o zeď a důležitě zavolal Lucii. Když mladá policistka v rychlosti omylem narazila do futer, narovnala si čepici a naznačila salutování, zadal jí úkol zjistit, zda v motelu nebydlí rodina s malým chlapcem, který má rád ninji a nosí modrou čapku s tímto logem, a jestli nepostrádají kufr.
30.
Sebastián Baron se nacházel v miniaturní místnosti s umyvadlem spojující krámek a jeden jediný záchod, jenž byl noční můrou pro lidi trpící klaustrofobií. První co udělal po umytí rukou, bylo, že se na sebe podíval do zrcadla a upravil se, pak se stačil rychle pochválit, jak mu to sluší a prudce vyrazil nestabilní dveře, které se nedaly zavírat, protože je před lety někdo zamkl na prázdno a zahodil klíč.
Velký světle hnědý kufr se teď opíral o pokladnu, zpoza které se mračil Dalibor a Antonín, vykonavatel noční služby v non-stopu. Zírající muži se soustředily na zaznamenání sebemenšího pohybu na videu, Sebastián si otřel stále ještě mokré ruce do Antonínova kabátu zavěšeného na věšáku ve tvaru mušle přímo vedle mrazících boxů na bagety. Nadmíru hlasitě splácl dlaně.
Pokladní i právník sebou leknutím cukli a vyčítavě pohlédli na Sebastiána, který se šibalsky usmál: „máte něco?“
Dalibor se přiblížil k Baronovi nebezpečně blízko a strojeně, především falešně se usmál: „Ano, ze stromu naproti benzince spadl lísteček.“
Baron od něho pomalu odvrátil hlavu a důležitě se zahleděl na nízkou poličku s předraženými oleji: „Tak to je podezřelé- je červenec.“
„Proboha!“ Poštol si zakřičel a praštil sebe samého pistolí do hlavy, aby se ujistil, že je psychicky v pořádku alespoň do té míry, aby něco cítil. „Jaký má smysl sledovat tohle tříhodinové video jen proto, …“
„Hele!“ Antonínovi se ten zvuk vyloudil ze samotných útrob hrdla a horlivě začal ukazovat na prastarý přístroj, kterému majitelé přezdívali televizor.
Všichni se rychle otočili, aby viděli ten zázrak- na obrazovce se mihlo taxi, které jelo směrem k motelu ‚Modré z nebe‘. Libor se na zaměstnance benzinky soucitně otočil: „Vy tu asi nemíváte moc návštěv, že jste tak nadšen, co?“
Sebastián nečekaně cvrnkl do právníkovy paže a zasyčel, ať mlčí, protože na obrazovce se objevila jakási postava: „Jde to stopnout?“
„Co myslíte?“
Dotyčný pomalu putoval po silnici okolo pumpy a rozhlížel se na všechny strany. Alespoň to tak vypadalo, ale blíže se to určit nedalo, protože záznam byl trhaný, jako by ho někdo špatně prostříhal. Do tváře mu vidět nebylo, jelikož měl na sobě červenou mikinu s kapucí staženou do obličeje. Sebastian se přiblížil k monitoru, div na něj nenalepil špičku nosu: „Vida, vida, vida,“ zašeptal a důkladně si neznámého začal prohlížet.
„Kam jako jde?“
Baron se odlepil a pousmál se: „Do lesa. Na houby.“
Antonín chtěl vypadat zasvěceně, takže se posadil a nasadil zmatený výraz: „Do lesa? V bílých kalhotách?“
Zbytek osazenstva v místnosti na něho chvíli nechápavě hleděl a rozhodl se ponechat jeho reakci bez odpovědi. Místo toho se k sobě Sebastián Baron a Dalibor Poštol otočili a Sebastián zazářil jako rozkrok modelky na stránkách bulvárního časopisu: „To je ten vrah!“
31.
„Takže jste kufr nechal přede dveřmi, protože jste si rychle po tom šoku sbalili, zatímco žena a syn čekali v pokoji a vy jste si byl stěžovat?“
„Ano, ano. Říkám vám to nejmíň po stý. Syn našel v pokoji krysu, tak jsme si šli stěžovat, a co jsem se vrátil, kufr byl fuč.“
Lucie Majorová stála v pozoru s přihlouple soustředěným výrazem před zarostlým mužem ve flanelové košili na teplákovém pyžamu, s rozcuchaným zbytkem vlasů a důležitě založenýma rukama. Položila muži otázku stejného rázu už opravdu tolikrát, že kdyby to měla spočítat, jistě by se v tom ztratila. Stála s nešťastným výrazem a pořád bezradně vzdychala, jelikož netušila, co má napsat do svého nově opatřeného policejního zápisníku, který mnohdy hrdě nosila u pasu jako obdobu opravdové zbraně. V tuhle chvíli s ním ale příliš nebezpečná nebyla, neboť úkol zjistit, komu byl odcizen kufr i jeho rozřešení jí připadaly příliš snadné, až triviální na to, aby si to musela zapsat. O to těžší bylo položit další otázku, když vlastně nevěděla, co řeší dál.
„Je mi opravdu líto vaší ztráty.“ Lucie ve svém okrsku říkala tuto větu dost často vzhledem k tomu, že byla na oddělení jedinou ženou a utěšovat pozůstalé tedy připadlo vždy na ni. Muž však reagoval trochu přemrštěně. Naznačil, že státní orgány jsou dobré pro rychlý průběh exkrementů trávicím traktem, načež prudce zabouchl dveře číslo šest a bylo mu jedno, že je uvnitř stále krysa.
Majorová užuž chtěla jít předat zprávu Nehetovi, když tu jí jako probleskl hlavou nápad. Rychle se otočila, rozeběhla se a začala v předklonu, aby její údery byly co nejefektivnější, klepat na šesté dveře.
„Co je?“ muž v košili byl velmi nerudný, protože ho policistka zrovna vyrušila, jak si vybírá barevná vlákna oblečení z chlupatého pupíku. Nijak se neostýchal a v činnosti před mladou dámou pokračoval.
Lucie celá blažená, že přišla na něco, na co mohla dostat odpověď, kterou si může napsat, narovnala opasek a policejní čepici a zatvářila se jako moderátor soutěže o milion v posledním duelu: „Zapomněla jsem se zeptat, kdy se vám ten kufr ztratil.“
„Nějak kolem devátý večer.“
„Díky.“ Majorová vypadala, že ženatého muže políbí, ale zvolila si ve všech směrech rozumnější variantu- odběhla za šéfem.
32.
„V celé vesnici jedna zpropadená budka se signálem bůhví kde v poli. Co my jsme to za stát?“
Poštol se loudal za Sebastianem, kterému se podařilo vyloudit od obsluhy benzinky pytlík nějakých slaných arašídů na účet podniku, a teď uznale pokyvoval hlavou, jakože vnímá Daliborovo vylévající se srdíčko. Namísto toho se ale spíše věnoval víc těm arašídům.
„Manželka bude zuřit. Nezavolal už jsem jí dva dny.“
„Aha! Tady je někdo podpantoflák.“ Sebastián při svém jedení a pošklebování se nedával pozor na cestu a málem skončil v jámě. Vlastně se jednalo o hlubokou strmou stráň naproti pumpě. Baron se dost lekl, což mu ale nikterak nezabránilo nabírat do pusy nové a nové oříšky.
Dalibor se zastavil těsně vedle něho a nabral do plic čerství horský vzduch, z čehož se mu zamotala hlava, a začal si prohlížet zbraň, aby to nevypadalo hloupě, že se plně věnuje hovoru se Sebastianem: „Máme teď se ženou drobné neshody, víš? Myslel jsem, že když od ní na chvíli vypadnu za prací, uleví se mi, ale víš ty co?“
Sebastián měl stále vytřeštěné oči- ne snad, protože by se bál výšek, ale bál se, že se mu bude Dalibor Poštol zpovídat a on bude muset, nedej Bože, reagovat. Na chlapské řeči mu tedy odpověděl jen chroupáním a vyděšeným: „Hm.“
Dalibor se smutně podíval na vyššího muže vedle sebe a jeho duše teď byla až moc otevřená: „Je to horší.“
Baron se na něho pomalu otočil, rozvážně schroupal oříšek a hluboce polkl: „Jo?“ pokusil se o úsměv a přitom ucítil, že mu pár drobečků uvízlo mezi zuby, tak je začal rychle dolovat a pokaždé, když se mu povedlo nějaký uvolnit, důkladně si ho prohlédl a následně cvrnkl do údolí.
„Ano! Miluju svojí ženu a děti. Nenávidím svoji práci.“
Sebastián se naklonil na jeho úroveň a zatvářil se, jakoby se právě udála nějaká šťastná náhoda: „Taky nenávidím tvoji práci.“
„No tak co? Já mám aspoň práci, co máš ty?“ Sebastián vydoloval poslední slupku, úhledně složil zbytek arašídů v pytlíku tak, aby se mu vešly do kapsy a úplně vážně pohlédl na Poštola: „Já mám hrdost,“ poplácal ho po rameni a vydal se směrem k domu, na kterém bylo napsáno jméno ulice.
Byl to velký rozlehlý dům, jenž dříve jistě sloužil jako stodola. Postaven byl z červených pálených cihel, což ho dělalo ještě starším, než ve skutečnosti byl, střechu měl samozřejmě kýčovitě oranžovou z úplně nových hliněných tašek a začínala jím ulice Na Setkance.
Dalibor chvíli váhal, ale pak svého průvodce kulhavým krokem doběhl: „Hrdost? Jsi zloděj, ne-li vrah, který lidem sebere kufr, vláčí se s ním tři kilometry lesem a pak ho nechá na benzince, to jsi.“
„Správně! Jsem tajemný charismatický záporák, který hledá vodítka k rozřešení vraždy.“
„A taky pěknej trotl.“
„Ale charismatický trotl!“ Sebastián se hrdě napřímil a nahnal do hlasivek jízlivý tón: „Ne, jako ty.“
„Já už si můžu dovolit být ošklivý- už mám ženu a děti.“
„Já můžu mít kteroukoliv dívku, jakou chci, ale jak moc šeredná je tvoje žena, co?“
Sotva to Sebastian dopověděl, Dalibor se bezmyšlenkovitě napřáhl a dal Baronovi pěstí přímo do nosu.
33.
Vrchní detektiv Martin Nehet pobaveně sledoval Lucii, která snaživě udělala vše, co jí řekl, i když jí ten úkol zadal v podstatě jen proto, aby policisty zdržel od pátrání po Sebastianovi. Snažil se tvářit vážně a přitom důležitě usrkávat kávu z bílého oprýskaného hrnku kýčovitě ozdobeného hnědým kudrnatým nápisem ‚Dobrá hospodyňka‘. Na své kamenné tváři by však potřeboval ještě cvičit, protože mu cukaly koutky a cítil, že pokud v sobě bude dusit úsměvy, vybuchne brzy smíchy, což by vůči Majorové bylo netaktní a neférové. Nemohla za to, že pokaždé, když vysvětlovala problém menší, než je nalepená žvýkačka na podrážce, dokázala ho vygradovat do gigantických rozměrů, ale kdyby do toho alespoň nebyla tolik zapálená…
Doslova běhala po prázdné jídelně a s divokou gestikulací vše vysvětlovala. Nehet celou dobu držel před pusou hrnek, aby ji jeho úšklebky nijak neranily. I přes vrozenou natvrdlost si totiž Lucii docela oblíbil. Alespoň z místních policistů ji měl nejraději. Když mu bylo konečně sáhodlouze a podrobně vysvětleno, že kufr se ztratil mezi dobou úmrtí muže a smrtí ženy, sklopil si hrnek od úst a s rachotem ho položil na stůl s plastovým ubrusem. Jeho reliéf se trochu shrnul, tak ho narovnal a tím získal čas rozmyslet si, co poručí Majorové tentokrát.
„No,“ splácl ruce a v tu chvíli si ani neuvědomil, že to vypadá směšně, „dobrá práce.“
Policistce se rozzářily oči a na tvář se jí vloudil široký úsměv: „Díky, pane!“
„Zaveďte toho muže k jeho věcem, jsou prověřené a žádný důkaz to bez kufru není. Ať si je klidně vezme a ať si všechno pečlivě zkontroluje, jestli mu něco nechybí, a když bude něco scházet, sepište s ním protokol a dál jednejte podle stanovených norem.“
Lucii zmrzl úsměv a přešel do posmutnělé grimasy, čehož si Martin na věčně usměvavém děvčeti nemohl nevšimnout: „Máte s tím snad nějaký problém?“
„Ne. To ne. Já jen…“
Nehet se nepřestával divit, když si jindy nesmělá policistka přisedla k němu: „Jen jsem doufala, že tu můžu vyřešit vraždu, víte? Odpuste slova nováčka, pane, ale dva lidé zemřeli, utekl vám nebezpečný zločinec a vy tu jen tak sedíte a posíláte mě zjistit, jestli se nějakému přidrzlému pánovi neztratil kus spodního prádla.“
Při posledním nádechu jemně praštila do stolu a vyčítavě se s bázlivostí podívala na nadřízeného. Martin to u ní považoval za formu sprostých slov a jakéhosi podivného záchvatu zuřivosti. Jen s rukama v klíně nevěřícně hleděl do Luciiných nevinných očí. Překvapila ho nejenom ona sama, ale i to, že někdo z vesnických okrsků pracuje u policie skutečně kvůli policejní práci. Díky tomu se mu teď slečna líbila ještě mnohem víc. Navzdory tomu si u ní chtěl udržet autoritativní respekt a do jeho plánů nezapadalo, aby byla moc aktivní. Rychle se usmál, ale hned povolil svaly v obličeji a hrozivě se na dívku zamračil: „Vykonejte rozkaz.“
34.
Sebastián a Dalibor seděli na lavičce. Zbylo na ní už jen pár nenatřených napůl ztrouchnivělých prkýnek, zřejmě v důsledku nějaké velké všeničící pohromy, které byla vystavena i celá vesnice, jak se zdálo. Lavička směřovala do stráně, i když původně byla nejspíš otočena na druhou stranu.
Sebastián se se zakloněnou hlavou kochal pohledem na hvězdy, kterému nebránil téměř žádný světelný smog. Pravou rukou si držel kořen nosu, levou si pod nosem přidržoval bílý papírový kapesník vonící po jahodách a nechával na něho kapat čerstvou krev.
Dalibor se rozhlížel po nádherných panoramatech zahalených do mlhy a tmy. V noci budilo vše obrovský respekt a tajuplný dojem, zvlášť ta místa, kde byly lesy tak husté, že postrádaly jakýkoliv odstín. Vypadaly jako černé díry, kterými jsou proděrované mohutné hory a hluboká údolí. Celé to vypadalo jako hrůzostrašný ementál. Bylo jedno, že byl daleko od rodiny, měl mizernou práci a byla mu docela zima, protože seděl v horách na lavičce v pyžamu. To všechno mu teď bylo ukradené, protože se cítil nesmírně šťasten. Ostatně tak už to bývá, když člověk udělá něco, po čem toužil už hrozně dlouho.
„Ty jsi mě vážně praštil.“
Sebastián zněl jako nastydlý Rákosníček a Libor si to nesmírně užíval, dokonce se i usmíval: „Neměl jsi říkat o mojí ženě, že je ošklivá.“
Nedalo se říci, že by byl Baron příliš dojat a rána do nosu mu velkorysosti spíše ubrala: „Tos mě špatně pochopil. Myslel jsem tím, že ty jsi ošklivá zoufalá nula.“
„Hele! Klidně tě praštím znovu.“ Když Poštol pohrozil i prstem, bylo ticho.
Ne však nadlouho, protože se znovu ozval Sebastiánův nosový hlas: „Až přestanu krvácet, vrátím ti to.“ Baron se ušklíbl na hlavu Velké medvědice: „Proč jsi neodešel?“
„Co?“ Poštola překvapilo, jak moc vážně navzdory své jízlivosti krvácející zní: „Přemohl jsi mě. Vrazils mi, jako od páté třídy nikdo. Myslel jsem, že jediný, co tě se mnou drží je myšlenka, že jsem silnější-což samozřejmě jsem, jen jsi mě překvapil. Jsme přece v něčem, čemu místní říkají civilizace a poblíž máš klienta, benzinku… tolik míst, kam se můžeš jít schovat. Místo toho tu se mnou dřepíš na zbytku lavičky a zíráš do blba.“ Seba se konečně odvážil narovnat a složit kapesník, protože mu konečně přestala téct krev: „Neber si to špatně, ale musíš být fakt zoufalec.“
Po těch slovech nekonečné moudrosti se Libor zamyšleně podíval na špinavého Sebastiana, kterého zdobily dva potůčky zaschlé krve táhnoucí se z každé nosní dírky přes ústa až na bradu: „Že to říkáš zrovna ty. Zubožený vrah na útěku, který má za rukojmí státního úředníka, který s ním jde dobrovolně.“
„Tohle neberu jako odpověď, právníku.“
„Nevím, proč s tebou zůstávám. Prokristapána. Jsi vrah a snažíš se najít jiného. To není ani cool, ani to nedává smysl. Je to prostě hloupý. A já jsem rozvodovej advokát, co tu řeší sousedskej spor o polohu malinovýho keře. Je to buď tahle práce, nebo řešit vraždu. Tohle jsem chtěl vždycky dělat, nešel jsem na práva kvůli maliníku. Vyřešit vraždu by mi mohlo pomoct vyšvihnout se na pozici advokáta ke skutečným soudních procesů.“
Sebastián si cosi jazykem vytáhl ze zubů a pak sebou praštil o opěrátko lavičky tvořené párem suchých prkýnek, která při opření zakřupala a mírně pohnula i s Daliborem opřeným na druhé straně. „Ježíši. Já pomáhám kryse stát se zmijí.“
„Co prosím?“
„Přece jenom není špatnej nápad utéct mi, právníku, bude to tak pro mě míň ponižující.“
„Tobě vyloženě vadí státní zástupci v případech vražd.“
„Ach tak to nemusím mít strach- s tímhle postřehem se jím nestaneš, ani kdyby ses vyspal s vrchním soudcem.“
„Máš o mě strach?“
Sebastián se prudce narovnal a vzhledem k jeho tónu byl nejspíš dost vytočený: „Ne! Ne o tebe. Mám strach, že na světě bude o další slizkou pakáž víc.“
„Co máš proti advokátům? Až se stanu velkou rybou, budu tě obhajovat, až budeš u soudu.“
„To nejde.“
„Proč?“
„Už jsem tam byl.“
„A?“
„Vidíš, ne?“
„Jak tě odsoudili? Cos provedl?“
„Co tohle má být? Povídací kroužek, protože je to hloupost. Dva neudělají kroužek.“
„Vyhýbáš se odpovědi?“
„Promiň, ale chtěli jsme řešit vraždu, ne?“
„Ne, dokud mi nepovíš, cos udělal a jak tě odsoudili?“
„Ty…,“ Sebastián sevřel rty a výhružně na Dalibora ukázal prstem, jako by poblíž byly nějaké děti, které nechtěl pohoršit sprostým slovem, a pak zašeptal: „Přísahám bohu, že tě tu nechám samotného sedět na lavičce.“
„Aha. Teď jsi mi nahnal strach, Sebastiáne! Pokud si chceš zachovat ještě nějakou tu svojí důstojnost, tak mi radši vyhrožuj, že mě zabiješ, sice to není věrohodné, ale…,“ zbytek už Libor nestačil doříct, protože mu dal Baron pěstí a skácel se z lavičky.
Sebastián si s úsměvem dal nohu přes nohu, zaklonil hlavu, aby měl výhled na hvězdné nebe a spokojeně s velkou dávkou jízlivosti si slastně povzdechl: „Říkal jsem, že ti to vrátím.“
35.
„Vy pláčete, slečno?“
„Ne… já jen…“
Manželka od rodiny se zcizeným kufrem byla v pokoji číslo 19, aby po manželovi zkontrolovala, že nic kromě kufru z jejich věcí nechybí. Její muž mezitím rovnal prádlo do igelitových pytlů vypůjčených z recepce. Zvláštní bylo, že dcera majitele jich měla ve skladu spoustu, ale na chodbách koše trpěly jejich absencí.
Paní v bílém a na omak hebkém županu si všimla červené policistky, která si policejní kravatou z každého oka pečlivě otírala slzy: „Víte,“ začala roztřeseným hlasem a už se ani nesnažila skrývat pláč „myslela jsem si, že když mě teď poprvé pustili k vraždě, bude to jiné! Věděla jsem, že to nechodí tak, jako v kriminálkách, ale vrchní detektiv městské policie se po mně pořád jen vozí a nikdo tu nic nedělá, jakoby všichni čekali, až jim řešení spadne do klína.“
„Ale jděte.“
Žena v županu byla momentálně spícímu chlapci vzornou matkou a tak přesně věděla, jak se v podobných situacích chovat. Vzala popotahující policistku kolem ramen a objala ji. Protože byly obě blonďaté a Majorová byla oproti dámě malá a drobná, opravdu to vypadalo, jako když matka utěšuje dceru: „No tak. Přeci byste se nenechala rozhodit nějakým úřadujícím troubou, který si na vás dovoluje jen proto, že je z města.“
Lucie zvedla hlavu z ženina županu, který byl teď plný slz a nudlí: „On je taky o dost větší. A,“ při vysvětlování se zajíkala a nezapomínala také na své divoké gestikulace „a když nebudu jednat podle rozkazů, mohl by mě suspendovat,“ poslední slova zamumlala už zase do měkkého županu.
Žena si povzdechla, s empatií sobě vlastní se podívala na manžela a poplácala dívku po rameni: „Myslím si, že byste to neměla nechat jen tak, má milá. Váš šéf je sice idiot a přikazuje vám, co máte dělat, na druhou stranu on vám nezakazuje jednat taky podle vlastního uvážení, nebo ano?“ Majorová zvedla hlavu, pohlédla pohublé ženě do očí a usmála se: „Myslíte, že bych měla pátrat na vlastní pěst?“
„Ano, samozřejmě. Třeba to vyřešíte a povýší vás. Nikdo vám nemůže stát v cestě, když nikdo nic nevyšetřuje, že?“
Lucie i přes svůj červený nos a líčka zářila radostí a horlivě přikyvovala. Manžel konečně všechno přebral a naskládal do pytlů: „Nic nechybí, už můžem jít spát.“
Majorová se usmála i na něj, přestože jí byl nesympatický a byl na ni protivný. Objala ženu a někam odběhla.
Žena s chotěm táhnoucím tři pytle vyšli na chodbu: „Cos jí to prosím tě povídala?“
„Jen jsem ji trochu povzbudila. Taky je to ženská, ne? Musíme si pomáhat a dej pozor, ať ti nic nepraskne.“
„Neboj, odposledka už si dávám pozor. Stačí, že nám spí v pokoji jedna nehoda.“
36.
Dalibor podrážděně zamrkal polozavřenýma očima, aby se vyhnul oslepnutí z prvních letních paprsků vycházejícího slunce. Ještě na chvíli oči zavřel a hlasitě si zívl, pak si vzpomněl na všechno, co se v noci událo. Pokusil se zvednout hlavu, ale do krku mu vjela ostrá bolest, protože během spánku ležel na lavičce v pro páteř nepříliš příznivé poloze. Nakonec hlavu s hekáním a sténáním přeci jen zvedl a trochu si protáhl krk. Poté zkontroloval nos.
Zlomený nebyl, ale usnul s kusy smotaného kapesníku v nosních dírkách a ještě ke všemu vsedě. Vyndal si papírové kapesníky a zkusil, jestli může v pořádku dýchat. Mohl a dokonce ani neměl krev po celé tváři, jako Sebastián.
Sebastián, který stále ještě spal na Poštolově rameni. Když si toho Dalibor všimnul, začal nadávat a shodil ze sebe Sebastiána, který se naštěstí probudil a stačil se rukama zachytit okraje lavičky dřív, než si přivodil další krvácení. Rozespale se okolo sebe rozhlédl, zamžoural na východ slunce a otřel si hřbetem ruky oslintanou pusu. Pak se celý protáhl a řekl něco, čemu Dalibor nerozuměl, jelikož Sebastián zíval, ale považoval to za dobré přání do nového dne. „My jsme asi usli.“
Libor se na zločince zle zamračil a poposedl si s námahou dál ke kraji lavičky: „Asi.“
Sebastián se k němu na oplátku přisunul schválně ještě blíž: „Tak, vychází sluníčko a máme letní čas, to znamená, že je něco kolem páté ráno.“
Dalibor byl stále ještě nazlobený kvůli tomu pěstí a dával to Baronovi patřičně najevo, i když ten to plně ignoroval. Poštol mlčky hleděl na hory, za kterými vycházelo slunce. Všechno bylo překrásně zelené a od úsvitu načervenalé, jako by byl přes údolí natažený šarlatový závoj. Po černých místech a temnotě z noci nezbyla nejmenší stopa.
„Povídám, že je pět ráno.“
„No a?“
„No a? Jsi zaměstnaný člověk. Měl bys jít do práce. Já ti s tím pomůžu.“
Dalibor se zarazil a podezřívavě si ho přeměřil pohledem: „Ty pomůžeš právníkovi?“
„No jasně. Krom toho tvůj klient teď určitě dělá snídani.“
Poštol se zatvářil smutně, ale usmál se: „Snídaně, jasně. Já už se lekl, že mi chceš vážně pomoct.“
„Ne, to ani náhodou. Mám plné ruce práce s řešením vraždy.“ Tahle věta teď zněla poněkud komicky, protože si Sebastián zrovna čistil nehty.
„Aha. Byl jsi během spánku osvícen? Dostals nějaký spásný nápad?“
„Vlastně dostal, ale napadlo mě to už v noci, akorát jsem nám nechtěl kazit večer.“
„Takže se ti přeci jen rozsvítilo, když jsem ti vrazil.“
Baron se na právníka ušklíbl a pobaveně se usmál: „Zdá se, že jo.“
Poštol si ještě jednou si zkontroloval nos, jestli skutečně nekrvácí: „No a na cos přišel, chytráku?“
„Oba jsme viděli všechny, kdo byli živí a večer v hotelu.“
Poštol přemýšlivě pokýval hlavou: „Ano.“
„Všiml sis nějakýho chlápka v bílých kalhotách a červený mikině?“
„Ne, ale ukradl kufr s věcma, takže se asi převlík, ne?“
Sebastián se opřel a poklepal si pravým ukazovákem na krvavé rty: „Všichni hosté měli pyžamo. Muž by si na dovolenou nebral dvě pyžama. V kufru nebylo, protože ho měl ten taťka na sobě. A když jsme viděli všechny, kdo byli živí a večer v hotelu…“
„Tak buď nebyl živý, nebo večer v hotelu.“ Libor se zapojil a snažil se znít co nejchytřeji.
Místo pochvaly mu Sebastián lusknul prsty před obličejem a vykřikl: „Bingo.“
37.
Martin Nehet do sebe doslova hodil poslední doušky černé kávy a cítil se v pořádku, jako vždy- nevyspalý, naštvaný na okolní svět a hlavně na Sebastiána. Otřel si ústa a začal zápolit s opaskem a pouzdrem na zbraň, který se v životě nenaučil správně zapínat.
V kuchyni byli zbylí policisté a koroner, kteří nedávno vstali a všichni, až na patologa, který jedl obložený toust s vajíčkem, se chystali do terénu.
Při zapínání opasku měl Nehet jeden ze svých motivačních proslovů, ve kterém všechny označil za neschopné břídily včetně odpočívajícího koronera, který s nimi neměl nic společného. Martin mluvil o okrajovém pročesávání lesa a o hledání vraha, Sebastiána a telefonní budky. Zrovna když policistům nadával do ulívajících se darmošlapů, přiřítila se shora Lucie odhodlaná k čemukoliv.
„Á. Majorová. Tady jste. Skládání oblečení vám trvalo dvě hodiny?“
Celá mužská část osazenstva v kuchyni se zasmála a Lucie cítila, jak se jí v žilách vaří krev, nic ale neřekla, protože se k tomu neodhodlala. Povolila pěsti, které dosud držela pevně sevřené. Veškerá její hrdost a odhodlání, které cvičila celé dvě hodiny před zrcadlem na záchodcích, se tváří v tvář nadřízeného vytratily a začala se cítit opět nesvá.
Nehet se na ni ani nepodíval, protože měl moc práce se zapínáním opasku: „Jděte si lehnout, Majorová, než se vrátíme z města, dávám vám volno. Pořádně se prospěte.“
Lucie se jeho slov polekala. Rozhlédla se po ostatních, jakoby prosila, aby jí napověděli, co má teď říct. Pokaždé otevřela pusu, aby něco řekla, ale vždycky si to zase rychle rozmyslela a ošívala se přitom. Jedinou oporu našla v recepční, která přestala vytírat skleničky, vyčítavě se na ni podívala, jakoby Majorovou kárala za nesmělost a pak ji mávnutím ruky naznačila, ať se nebojí říct, co chce.
Lucie měla zmatek v tom, koho má poslechnout. Srdce jí bušilo jako splašené, ale nakonec to ze sebe dostala. Řekla to. Neznělo to ani jako prosba, ani jako nejistý návrh, ale znělo to pevně a rozhodně: „Půjdu s vámi.“
Všichni náhle přestali dělat to, co doposud dělali a upřeli své zraky na Lucii, která se kupodivu nesložila, ani se neklepala, ale v klidu stála a čekala na šéfovu reakci: „Tak dobře.“ Martin souhlasil, jakoby se nic nedělo a pokračoval v zapínání opasku.
Lucie čekala, že se bude muset nějak hájit, ale ta chvíle nenastala a byla za to tolik ráda, že se jí na rtech objevil úsměv širší, než jindy: „Vážně?!?“
Nehet pokrčil rameny: „Ano.“
„Děkuji!“ Lucie šťastně vyjekla a v opojení Martina Neheta objala, načež se mu za to začala náležitě omlouvat.
Zaskočený detektiv jen vyvalil oči a vrátil se k opasku: „V pořádku.“
38.
„Když teda ten vrah nebyl v motelu, čímž si samozřejmě nemůžeme být jisti, kde je? Je mrtvý?“
„Mrtvý?“ Sebastian šel vedle Libora, který ho vedl na snídani: „Samozřejmě, že není mrtvý, proč by hned měli být všichni mrtví?“
Dalibor rozhodil rukama, aby dal Baronovi najevo, že neví a ani nehodlá hádat.
Sebastián zakroutil hlavou a vytáhl si z kapsy pistácie z benzinky: „Ne. Mrtvý asi není. My taky nejsme v motelu a jsme živí.“
Poštol se vyděšeně zastavil, což Sebu donutilo taky stát, protože neměl nejmenší tušení, kam jdou. „Takže je taky tady ve vesnici?“
Sebastián rozlouskl první skořápku a ochutnal, jestli jsou oříšky tak dobré, jako večer: „Možná.“ Byly.
„Tak to už asi ujel. Došel k hlavní silnici a vzal to stopem.“
Sebastián si sáhl pro další oříšek: „Přijel jsi sem po silnici, předpokládám. Jak je to daleko na hlavní?“
„Dost daleko.“
„A co po ní jezdí v noci tímhle směrem?“
„Nic?“
„Správně. A děkuji, že jsi nebyl sprostý. Takže…,“ Sebastian zandal pytlík a oklepal si z rukou sůl, načež je prudce spráskl: „Takže jaká je nejsnadnější možnost, jak se odtud dostat v celku a po silnici?“
Dalibor nad tím vážně popřemýšlel, než odpověděl: „Ukrást někomu auto?“
Baron na něho mlčky ukázal a právník si nebyl jistý, jestli odpověděl správně. Když ale viděl, že vrahův obličej přešel v posměšnou grimasu, už věděl, na čem je a kapitulačně pokýval hlavou.
„Ne. Ale líbí se mi tvůj styl uvažování. Naneštěstí tady auto asi nikdo nemá, a pokud slyšel v motelu tu zprávu o spadlém stromu, nevzal ho ani tam. A když tohle všechno selže, je tu ještě jeden, celkem pohodlný způsob, jak se odtud dostat-zavolat si taxi.“
„To by musel jít jedině do té budky, ne?“
„Takže změna plánu. Snídaně počká.“
Sebastián se otočil o sto osmdesát stupňů a uchopil Poštola za paži. Vykročil rázně a odhodlaně jako voják, což se nedalo říct o advokátovi, protože toho málem porazil na zem a pak ho za sebou vláčel, až vrávoral, protože mu s nemocným kotníkem nestíhal a zločinec ho ani v nejmenším nehodlal pustit: „Vpřed!“
39.
Letní slunce zářilo na klasy pšenice tak, že oslňovaly skoro jako čerstvě padlý sníh. Pole to bylo malé. Ze tří stran je obklopoval les, z jedné rozpraskaná, do stříbrného lesku rozpálená asfaltová cesta, které místní přezdívali silnice. Úplně na okraji pole blíž silnici směrem na západ stála malá dřevěná bouda, na které se značně podepsalo stáří několika desítek let.
Bylo vidět, že za dobu své existence nepřišla do styku s žádným ochranným nátěrem. Z budky vedlo několik mohutných drátů, které dávaly své poslední sbohem na zeleném kovovém sloupu a dál už se ztrácely bůhvíkde v lese.
Kulhající Dalibor ozbrojený nenabitou zbraní a vzezřením budky vyděšený Sebastián se k poli dostali přivítáni zpěvem několika lesních ptáků a nesnesitelným cvrkotem kobylek, co skákaly na malém plácku trávy přes silnici naproti poli.
Baron proběhl lánem metrového obilí a zklamaně si prohlížel boudu zblízka: „Co to je?“
Dalibor se do pšenice neodvážil, takže stál na silnici a, i přesto, že mu slunce svítilo do zad, clonil si oči levou dlaní: „To bude ta telefonní budka.“
Sebastián si chatku prohlédl ještě jednou se stejně znechuceným výrazem: „Z toho se posílají telegramy, ne?“
Poštol se konečně odhodlal jít k boudě blíž a vlezl do obilí: „Snad jsi nečekal klasickou městskou prosklenou budku se spoustou reklam a zlatejma stránkama?“
Baron se rozhodl, že už ji víc nebude zkoumat a pokrčil rameny: „Na tuhle snad aspoň nikdo nemočí.“ Sebastián sáhl na zkorodovanou kliku od malých dvířek s potrhanou samolepkou černého sluchátka v zažloutlém poli a zatáhl.
Trochu ustoupil, jako by čekal, že na něho vypadne hlava nešťastníka, který se z budky rozhodl volat naposledy. K Sebastianovu překvapení se dvířka ani nepohnula. Nenápadně se koutkem oka ohlédl po Liborovi, který vypadal nesmírně pobaveně. Seba s nimi ještě párkrát zalomcoval oběma rukama, ale jediné, čeho docílil, byl pád několika ztrouchnivělých kusů dřeva, pilin, prachu a smrkových větviček.
Dalibor si spokojeně odkašlal nad zločincovým neúspěchem.
Sebastián nedal ani na chvíli najevo, že ho zrezlá klika porazila. Oprášil si ruce a usmál se na Poštola: „No. Myslím, že se ani nemusíme dívat dovnitř. Je jasné, že tady dlouhá léta nikdo nebyl, takže ani vrah.“
Sebastián svým odchodem Dalibora překvapil. Opravdu vypadal, jako když se dobrovolně vzdává a to se mu zdálo jako atypická vlastnost pro člověka, kterého zběžně znal jako Sebastiana Barona: „Nejsi zvědavý, jak to vypadá zevnitř?“
Sebastián se bez odmlouvání otočil a s výrazem, kterým vyčítal sám sobě zvědavost, zamířil zpátky k budce: „Sakra, jo.“ Odhodlaně a možná až příliš rychle vzal oběma rukama za kliku a zapřel se podrážkou špinavé boty o roh budky. Nabral tolik síly, kolik jen mohl. Prudce, s -alespoň podle Sebastiana- mužným vyjeknutím vytrhl kliku i s dvířky.
Lehce zavrávoral a zkoumavě si prohlédl dvířka s vyvrácenými panty, které se zlomyslně kývaly v jeho ruce: „Hups.“
Dalibor čekal, že za tu námahu a ponížení by stálo za to, kdyby tam objevili nejméně část jantarové komnaty. Dvířka ukrývala jen čtvercovou dutinu s napevno přivařeným černým sluchátkem. Alespoň si myslel, že jde o černou barvu, protože to nešlo jednoznačně určit. Velká část sluchátka byla oprýskaná a odhalovala se tak původní béžová barva. Každopádně šlo o telefon. O funkční telefon. Vlastně už si ani nevzpomínal, kdy se mu naposled dostalo takového komfortu. S nadějí zavřel oči, ale protože byl zvyklý na neúspěchy, obzvlášť když byl Sebastián poblíž, nechtěl se radovat předčasně: „Prosím, řekni mi, že to není na mince.“
„Rozhodně ne. V době, kdy tohle bylo uvedeno do provozu, se nejspíš ještě platilo naturáliemi. Zkus tam strčit jehně.“
Poštol nepředstíral, že tomu rozuměl a raději se věnoval dál telefonní lince: „Funguje?“
Sebastián pokrčil rameny a dal si sluchátko k uchu. Chvíli pozorně poslouchal, pak zavěsil a přikývl: „Jo. Dělá to ‚tů tů‘.“
„Páni! Byl bys unešený z mého klaksonu.“ Dalibor si opravdu připadal, jako když jednou na Vánoce hlídal svého pětiletého synovce. Jeho synovec by ovšem neurval dvířka od cizího majetku, nezatáhl ho do pletek s policií, nenutil by ho skákat z okna, nevyhrožoval by mu smrtí, neřekl by: „Tak zavolej tý svý fůrii, ať už to máme z krku,“ ale hlavně Poštol by svému synovci nikdy jednu nevrazil. Sebastian byl milionkrát horší.
40.
Majorová vylezla z křoví, které podle stavu její uniformy bylo opatřeno trním. Roztrhaná, rozcuchaná a roztržitá dokulhala k Nehetovi. Kdyby na sebe nebyla za práci tolik hrdá, jistě by nad svým zjevem plakala. V ruce držela rukavici, která se už dávno stala součástí mechového porostu, půl porcelánového hrníčku se zbytkem namalovaného ježka a podlouhlou špinavou věc, kterou její čistá duše považovala za igelit. „V této části lesa nic podezřelého, pane.“
Martin celou akci pozoroval z asfaltky a kontroloval policisty tak, že sám sebe označoval různými druhy domestikovaného dobytka, kvůli tomu, že vzal práci u kriminálky a přitom se ještě kochal výhledem na hory. Teď ho však zaujaly poklady, které policistka třímala v rukou špinavých od krve a hlíny: „Oceňuji vaši píli, ale proč mi proboha nosíte ty odpadky? Pokud chcete asistovat u veřejně prospěšných prací, stačí říct.“
Lucie si nikdy nebyla jistá, jestli byla pochválena nebo se jí detektiv vysmívá a ráda věřila v první možnost: „Konám jen svou práci, pane. Mohlo by se jednat o důkazy.“
Nehet přejel pohledem její plnou náruč: „Použitý kondom a střepy? To je přeci v lese celkem rutinní záležitost.“
„Ano, pane, ale co když to patří jednomu z hledaných?“ Chvíli trvalo, než si plně uvědomila, co to vlastně drží: „Myslím tím…myslím…“ začala se červenat a nezadržitelně přihlouple se smát.
Martin nad tím pubertálním výlevem jen protočil panenky a snažil se znít co nejmileji a zároveň nejhloupěji, jako by to říkal kojenci: „Co kdybychom se přesunuli do další části, co vy na to?“
Když se konečně přestala usmívat a představovat si, k čemu by všechny ty věci mohl Sebastian Baron používat, beze slov se vydala směrem, který opisovala paže Martina Neheta. Detektiv ukazoval na odbočku, za kterou se ke smůle uprchlíka a právníka nacházelo pole s telefonní budkou.
41.
Sebastián si klepal na zápěstí, na kterém ovšem neměl žádné hodinky, aby naznačil Daliborovi, který ho odháněl mácháním ruky jako nějaký otravný hmyz, že má hovor s manželkou utnout, protože s ní mluvil dobrých patnáct minut. Vlastně víc, než by mluvil, se omlouval a prosil. Baronovi se zdálo, že polovina z jeho slovní zásoby obsahuje pouze citoslovce a pozitivně zabarvené přitakávající částice. To bylo na jeho vkus až moc, a proto se snažil právníkovi pomoct ve vztahu tím, že čas od času zahulákal něco nevhodného vedle Liborovi hlavy. Jednou se dokonce pokusil napodobit ženský hlas a řekl něco o své žhavosti a baculatých křivkách. Jediné, čeho se od právníka dočkal, byla série zmatených nekoordinovaných gest plných výhružně zvednutých ukazováčků, děsících pohledů a následného zapírání cizích osob v okolí.
Sebastiána už to vážně nudilo, tak se rozhodl ignorovat účastníka hovoru na opačném konci drátu a povídat si s Daliborem: „Kdyby byl ten vrah pryč z města, musel by si odtud zavolat taxi, v tom jsme se shodli. Ale tuhle podivnost nazvanou telefon už nepoužil nikdo nejmíň čtvrt století, mám pravdu?“
„…ano, zlato.“
„Díky, brouku.“ Poštol ho okamžitě probodl pohledem, aby mu bylo jasné, že milé oslovení nepatřilo jemu.
Sebastián si toho nevšímal a pokračoval dál: „Tudíž je jasné, že je někde poblíž…“
Dalibor zakryl levačkou díry ve sluchátku a div na Barona nevyprskl jedovaté sliny: „Nemůžeš prostě na chvíli mlčet?“
„Tudíž je jasné, že je někde poblíž. Určitě se zdržuje v civilizaci, protože si myslím, že má docela za ušima. A protože má docela za ušima, tak by tudy asi těžko prošel, aniž by si zavolal. Takže zůstal v motelu.“ „Tohle všechno by spíš naznačovalo, že je pěkný hlupák.“
„Ba ne! Tak bych to udělal já!“
Dalibor nad rozzářeným Sebastiánem zakroutil hlavou a už se chtěl vrátit k hovoru, když ho poněkud zaskočil Baron tím, že mu prudce vytrhl sluchátko, s klapnutím ho vrátil na původní místo a s výkřikem: „K zemi!“ ho povalil do obilí.
42.
Sebastian ležel v pšenici pokojně vedle Dalibora a líně přežvykoval jeden z tenčích klasů.
Dalibor o poznání více panikařil, i přesto se ani nehnul. Nehnul by se ani v okamžiku, kdyby mu doširoka otevřené oči suchem ztvrdly do podoby švestkových pecek, protože moc dobře věděl, proč se v obilí ukrývají.
Hrstka policistů v čele s Martinem Nehetem se v tichém lesním prostředí pohybovala až příliš hlučně. Dalibor slyšel zdálky detektiva, jak dává rozkazy, kde má kdo hledat: „A je to. Konec. Je s námi amen.“
Sebastián se na něho pomalu otočil, nechápavě svraštil obočí a zamrkal: „Čeho se tak bojíš? Ty jsi jen rukojmí.“
Poštol si nebyl jistý, jestli mu dobře rozuměl, protože v čelistech stále svíral klásek, ale i přesto se ho to hluboce dotklo: „Jen rukojmí? Jsem jen rukojmí? To už přece dávno není pravda. Rukojmí musí být drženo proti své vůli a musíš mu vyhrožovat. Jsem si jistý, že na to jsou nějaké směrnice.“
Sebastián vyplivl klas a znuděně zamrkal na oblohu, jako by tam hledal něco tupého, čím by mohl rukojmího udeřit: „Tak fajn. Neutíkej, nebo tě zabiju.“
Dalibor vytáhl zpod pyžamové gumy zbraň a zamával s ní zločinci před nosem: „A čím asi?“
Sebastián nahmatal dvířka od telefonu ležící nedaleko jeho hlavy a vítězoslavně je pozvedl do výše: „Tímhle tě umlátím!“
Dalibor se zalekl šíleného výrazu ve vrahově tváři a raději si zbraň zastrčil zpět.
Baron se usmál, kus dřeva s panty a klikou odložil a znovu vzhlédl k nebi. Pak udělal tu největší hloupost, které byl schopen. Odkašlal si.
43.
Policisté okamžitě zpozorněli a zaposlouchali se. Ze svých stanovišť se pochopitelně začali všichni zmateně rozhlížet a podezřívavě si prohlíželi své kolegy, jestli zvuk náhodou nevydali oni. Podle vzdálenosti však došli k závěru, že zdrojem nebyl nikdo z policistů.
Martin Nehet byl budce nejblíže. Vlastně stál přímo u pole, v což Sebastian Baron pevně doufal. Nejprve se tvářil zmateněji, než celý jeho tým dohromady, ale neodvážil se otočit, protože si byl jistý, že Sebastián stojí za ním, má na sobě pestrobarevné oblečení a mává duhovými fáborky kolem dokola, aby ho policejní sbor nějakou nechtěnou náhodou nepřehlédl. Nakonec se mu ulevilo, když se otočil a viděl jen pár podezřele zválených klasů u budky. Dal si dvě a dvě dohromady, pohotově se obrátil na policisty a zakašlal: „Horský vzduch mi nedělá dobře.“
S hereckým výkonem vlastním připálené topince se usmál na své podřízené a otočil se zpět k obilí s výrazem rozzuřeného pitbula. Našlapoval tak těžce, že celý lán obilí vedoucí k boudě by se dal s okamžitou platností prohlásit za sklizený. S rukama v bok stanul nad dvojicí ležících mužů.
Dalibor se klepal strachy a Baron nahodil provinilý úsměv: „Jé! Ahoj.“
„Už jsi měl být na míle daleko.“
Poštol se rozhodl, že se hovoru raději nezúčastní, a tak jen mlčky s hrůzou přihlížel. Nezdálo se, že by Sebastián zpytoval svědomí: „Promiň, mami. Zkoušeli jsme tu stát a něco si stopnout, bohužel všechny drožky už byly zabrané.“
„Sebo!“
„Přísahal bych, že jsem tudy viděl projet auto Freda Flinestona!“
Martin zavřel oči, zakroutil hlavou a zhluboka se nadechl: „Čím to, že na tebe pořád všude narážím?“
„Třeba je to naopak a já pořád narážím na tebe. Je dost těžké se ti vyhýbat, když tě mám s tou mordpartou pořád za zadkem.“
„Neměl bys, kdybys odsud vypadnul!“
Poštol si všiml, že hlas obou mužů zvážněl a okolo nepříjemně zhoustla atmosféra.
„Nemůžu odjet, Nehete. Řeším tu na rozdíl od tebe vraždu.“
„No samozřejmě. Jsem Sebastian Baron! Všechno vyřeším na vlastní pěst, najdu vraha a schytám to za někoho. Jsi šílený.“
Sebastián se opřel o předloktí a při jeho posměšném úšklebku se Daliborovi trochu ulevilo, protože v tom viděl zpět toho dětinského idiota, kterým pro něj Baron byl: „Šílený? Já? V očích svých kolegů si tu právě vyměňuješ názory se pšenicí.“
Ve zlomku vteřiny, kdy se Martin podíval na svoje podřízené, aby se ujistil, že si ho nefilmují, nebo pro něj nepřipravují svěrací kazajku, mu Baron bleskově sáhl do jednoho ze zadních pouzder opasku a něco vytáhl. Poštol se však ani neodvažoval tušit, co to bylo. Jak vidno, Martin Nehet si ničeho nevšiml a spokojen s tím, že si policisté pro změnu nevšimli jeho, se rozhodl dál spílat Sebastiánovi: „Musíš odjet. Hrozně riskuješ.“
Sebastián se ani nenamáhal předstírat, že o tom přemýšlí. Pak se ale Nehetovi z úst vydralo něco, co vyrazilo dech všem třem: „Prosím.“
To slovíčko Dalibora přesvědčilo, že detektiv je nejspíš ještě zoufalejší jedinec, než on sám, a to ho přimělo vmísit se do hovoru: „Prosím? Vy ho prosíte, aby vám utekl?“
Martin i Sebastián ho zpražili velmi nepěkným pohledem, ale on stejně pokračoval: „Jsem sice rozvodový advokát, ale nezdá se mi, že by to takhle běžně chodilo mezi policií a vrahy na útěku.“
„On není vrah.“ Martinovi se zúžily zorničky a zaťal ruce v pěst. Vypadalo to, že od něj právník schytá ránu, tak se Daliibor rozhodl pro mlčení. I když jen na chvíli.
Barona to celé nijak nevzrušovalo a stále vypadal i zněl uvolněně: „Ale to víš, že jsem vrah. Zabil jsem člověka, mám tu rukojmí a tak. Víš?“
Nehet mu odpověděl jen napůl zuřivým, napůl ztrápeným pohledem. Pak se obrátil k Poštolovi: „Vy jste jeho rukojmí?“
Sebastián odpověděl namísto právníka, který za to byl rád, protože on sám se dobrovolně promluvit nechystal: „No jasně, že je. Je to můj rukojmí. Sám se mi nabídl.“
Martin ukazoval střídavě na rukojmí a zločince: „Vy…ale to je jedno. Prostě vypadni.“
Sebastián si lehl, složil ruce za hlavu a s přimhouřenýma očima si začal prohlížet mraky, čímž dal velmi dospěle najevo, že policistu neposlechne: „Hele, právníku. Ten mráček vypadá jako kraví zdechlina.“
Dalibor na Barona pohlédl s mírným znechucením a pak se zamračil na Martina Neheta: „Já bych řekl, že tu zůstává.“
Detektiv zakroutil hlavou, obrátil se na podpatku a vydal se zpět za policejním týmem, kterému se snažil velet: „Tak jo, vážení, posuneme se dál. Budka taky nefunguje a hledaní tady určitě nebyli.“

44.
„Já do motelu zpátky nejdu.“
Dalibor Poštol se založenýma rukama propichoval Sebastiana ďábelským pohledem. Ten se snažil nasadit dvířka od telefonní budky alespoň částečně tak, aby nespadla dalších patnáct vteřin. Když se mu to konečně podařilo, utekl od svého díla na silnici k Liborovi, chytil ho za ramena a vyrazil s ním směrem k motelu: „A proč ne? Bude sranda. Už tam nejsou žádní poldové. Aspoň na chvíli.“
Dvířka spadla.
„Ale je tam vrah!“
Sebastián se potěšeně usmál: „Takže ty té mojí teorii vážně věříš. Páni.“
Poštol násilím sundal Baronovy ruce ze svých ramen a zastavil se: „Ne, ale na něco se vymluvit musím. Je to docela dálka a pořád jsme nesnídali.“
Sebastián se vrátil, popadl právníka znovu za ramena a pomalu se dal do chůze: „Tak se nasnídáme v motelu. Ty máš snídaně v ceně a mně stačí, když udělám oči na recepční. Podle její figury tam vaří určitě dobře.“
Dalibor si strčil ruce do saka a Baron ho pustil, protože viděl, že už jde sám: „No vidíš, tak je hodný.“
„Jo, já jdu,“ začal nevrle Poštol, pak se ale usmál: „Hele, je to docela daleko a já mám něco s kotníkem, takže máme spoustu času, než tam dojdeme. Můžeš mi o sobě všechno vyprávět.“
Sebastián znuděně zavrčel: „Co bych ti měl jako vyprávět?“
Dalibor se ohnal po komárovi, který mu bzučel okolo ucha a vesele se zašklebil: „Myslím, že mi máš co vysvětlovat.“
„Například?“
„Například to, že tě vrchní detektiv prosí div ne na kolenou, abys mu utekl.“
Právník spatřil v Sebastiánově pohledu záblesk smutku a byl z toho zmatenější ještě víc, než předtím. „No, kdysi jsem mu prokázal takovou menší laskavost a on mi jako protislužbičku…“
Dalibor ho rázně přerušil: „Ne. Chci to konkrétně a detailně.“
Baron si povzdechl a dvakrát si skousl dolní ret. Prohlédl si důkladně své špinavé boty a s vemlouvavým úsměvem se obrátil na právníka, který se mu poprvé pořádně zahleděl do očí: „Sebastiane Barone, co jsi zač?“
45.
„Pane? Co se stalo s tím stromem přes silnici?“
Martin Nehet dlouho přemítal, jestli tuhle otázku myslela Majorová skutečně vážně nebo to byl pokus o nejapný žert. Usoudil, že to musela být první možnost, jelikož u Lucie postrádal sebemenší náznaky smyslu pro humor. „No, slečno Majorová, řekl bych, že tu není.“
Policistka chvíli nechápavě krčila nos a pak se zeptala znovu: „Oni už ho odklidili?“
Celý policejní sbor, který byl k dispozici, stál na konci dlouhé silnice vedoucí z lesa přímo před benzinovou pumpou.
Pro pokladního Antonína to byla velmi rušná noc i ráno, proto byl celou dobu nabuzený a nervy si nedokázal zklidnit ani dvěma dávkami koktejlu namíchaného z krabicového vína, aspirinu a citronového šumáku. Hned jak uviděl detektiva Neheta, rozeběhl se za ním: „Pane policisto!“
Martin se upejpavě usmál a předstíral, že si Antonína pamatuje: „Ano?“
Antonín k němu doběhl a mezitím, co se vydýchával, mu nastínil situaci: „Váš kolega vám tu nechal kufr. Říkal, že vám ho mám dát, že ho prý určitě budete chtít vrátit.“
Nasnadě teď byly celkem tři možnosti- zapírat, přiznat se, utéct. Martin se samozřejmě rozhodl zapírat a udělat ze sebe hlupáka. Ostatně jako vždy: „O čem to mluvíte? Kdože?“
„No přece ten váš kolega, jak jste tu byli spolu včera večer.“
Detektiv cítil, jak mu Majorová propaluje pohledem do týlu díru, proto se raději otočil.
„Jak je to možné, pane?“ Lucie nechápavě pootočila hlavou.
Nehet se celý zachvěl, zatěkal očima a nadechl se nosem: „No…“ Obrátil se zpátky na Antonína: „To nebyl můj kolega. Byl to odsouzený, kterého jsem převážel do věznice. Utekl nám a ukradl tento kufr.“
Martin si vzal zavazadlo od prodavače opatrně do rukou a prohlédl si ho, jako by bylo plné štěnic a plísně. Majorová se mu naklonila přes pravé rameno a vyvalila oči na držadlo: „Pohrává si s vámi, pane vrchní detektive. Jako kočka s myší. Hází vám klacky pod nohy a pak se vám vysmívá.“
Nehet přemýšlel o Luciiných slovech a poté se na ni zamračil: „Už žádná televize, Majorová.“
Ještě chvíli převracel kufr v rukách na všechny strany, pak ho postavil na zem a opřel se o vysouvací madlo. Zakroutil hlavou a zamžoural na Antonína: „Vy jste si vážně myslel, že je to můj kolega, když měl na rukách pouta?“
Pokladní nepřítomně pokrčil rameny: „Když on měl s sebou ještě jednoho a ten měl zbraň a…“
Nestačil to doříct, protože Nehet ze svého hrdla vydal zvuk podobný dusícímu se chřástalovi vodnímu, aby ho před Lucií umlčel.
Majorová na něho hleděla dost vyděšeně a rozhodovala se, jestli má nebo nemá začít shánět záchrannou službu: „Jste v pořádku, pane?“
Nehet máchl rukou a dal si ji v bok: „Ehm. Ano. To byla taková… stává se mi to. Dostal jsem nápad.“
Policistka z jeho slov nebyla dvakrát přesvědčena o jeho dobrém zdravotním stavu a raději na něho nespěchala: „Aha. To se vám stává, když dostanete nápad?“
„Majorová! Nebuďte drzá.“
Lucie se polekala a s lítostí se začala opravovat: „Promiňte! Tak jsem to nemyslela. Máte spoustu nápadů. Opravdu dobrých. Třeba ten plán jít prohledat les,“ vztyčila oba palce a provinile se usmála: „Skvělý! Brilantní plán.“
Martin si povzdech a otočil se směrem k údolí: „Stejně se teď musíme vrátit.“
„Vidíte? Další skvělý nápad a… smím se zeptat proč?“
„Jsem si naprosto jistý, že vrah je v motelu.“ Žádný jiný důvod, proč by sem Sebastián šel a zase se vracel, nenašel
46.
„Chceš to vědět? To všechno? Fajn.“ Seba se vydal cestou k motelu a tvářil se přinejmenším podrážděně.
Dalibor ho následoval a snažil se z jeho výrazu vyčíst co nejvíce informací. Ve výsledku to vypadalo tak, že Baron nasupeně dupal a Poštol vedle něho šel krabím krokem.
„Kdo jsem? Dobrá otázka, jo. Abys věděl, nevím, co přesně čekáš, že se dozvíš. Žádnou senzaci tu nehledej. Pro začátek-moje jméno je opravdu Sebastian Baron.“
Všechno říkal naštvaně, ale zároveň mluvil pomalu a doplňoval mluvu prostými gesty, aby ho Dalibor stíhal a on nemusel nic opakovat. „No a… zabil jsem úmyslně člověka, jasné?“
Dalibor přikývl.
„Takže soud mě obvinil z vraždy a tadyhle náš milovaný policista mě vezl do vězení. Jenže mu volali, že se poblíž stala vražda, když tu nejspíš nějakým zázrakem chytili signál, no a on byl prostě jediný na tomhle místě, kdo mohl přijet, tak jel i se mnou, protože by to byla jinak docela zajížďka… tak jsem tu zdrhnul a potkal tebe.“
Dalibor celou dobu Sebastiánova monologu pokyvoval hlavou a hleděl kamsi do lesa. Když ani jeden z nich dlouho nic neříkal, uvědomil si Poštol, že Baron už nejspíš s vyprávěním skončil: „Co? To je všechno? Ale vždyť jsi mi řekl všechno, co už vím.“
Sebastián si sevřel kořen nosu a pokrčil rameny: „Bohužel.“
„Tak to teda ne! Řekni mi aspoň, jakou práci děláš?“
Sebastián si vzdychl a podrbal si temeno hlavy: „Jsem momentálně nezaměstnaný a dalších deset let asi budu nezaměstnaný dál, když si trochu nepospíšíme.“
„No jo, no jo. Ale cos dělal předtím? Kdes bral peníze? Máš docela kvalitní oblečení, musels vydělávat.“ Sebastian si temeno škrabal čím dál tím rychleji a silněji. Právníkovi se pohledem vyhnul, jak jen to šlo, a nahodil provinilý výraz: „No… vydělávat… to tak úplně né…“
„Proboha! Ty jsi kradl! Jsi ještě ke všemu zloděj?!?“
Sebastián zakroutil hlavou, zamrkal a prohlédl si nebe. Nijak výrazně se za poslední dvě minuty nezměnilo. Rozhodl se nic neříkat, jelikož to bylo stejně zbytečné.
Poštol se zhluboka nadechl. Někde ve skrytu duše mu stále něco napovídalo, že Sebastian je přeci jen kladný hrdina. Teď to ale bylo všechno pryč. „Jsi zloděj… a vrah. Odsouzený. Na deset let za mříže. A vrchní detektiv tě přes to všechno tak chrání. Proč?“
S každým slovem Daliborovi rostlo sebevědomí a objevil se v něm dávno zapomenutý pocit, kvůli kterému se dal na práva. Naproti tomu Sebastiánovi bylo, jako by se mu s každou další slabikou zarýval do žaludku neviditelný nůž. Cítil, že bylo jen otázkou času, kdy už nátlak nevydrží a začne na právníka křičet.
„Tak proč tě chrání, co? Prodal jsi mu drogy?“ „Co? Ne! Fuj! Co si to o mně myslíš?“
„Já nevím, co si mám myslet. Jsi… jsi zločinec. Na druhou stranu tu riskuješ vlastní svobodu, abys vyřešil vraždu, a máš důvěrný vztah s detektivem Nehetem.“
Sebastián prudce zamával rukama a znechuceně se zamračil: „Počkat, počkat, počkat! Tak důvěrný zase ne!“
Oba muži se zastavili a otočili se na sebe. Dalibor při svých slovech zvedl ukazováček, aby uvedl jejich důležitost na pravou míru: „Zeptám se tě jen jednou, Sebastiáne, a ty mi odpovíš: Proč tě Nehet chrání?“
Nastala nekonečná chvíle ticha. Navzájem si hleděli do očí, dokud Sebastian nesklopil zrak. Dalibor čekal a doufal. Když bylo jasné, že zločinec už nic neřekne, vykřikl na něho: „Nikdo si těch deset let v lochu nezaslouží víc!“
Sebastián se na něho beze slov zadíval a opět bylo ticho. Nakonec Poštol zakroutil hlavou a odešel od Sebastiána směrem k benzinové pumpě.
Sebastián Baron zůstal sám.
47.
Na žhavém slunci začal nekvalitní asfalt ztrácet svou původní konzistenci a přeměnil se do leskle černé hmoty, která budila dojem, že jen čeká na to, až se bude moci někomu přilepit na podrážky.
Dalibor alespoň doufal, že to bylo jen zdání, protože jeho boty ho vyšly dost draho. I přesto vypadaly, jako kdyby švec na dvě papuče průjmově hnědé barvy našil zátky od zavařovací sklenice jako podpatky. Ale měl je rád a teď zrovna se mu hodily jako dobré téma pro přemýšlení. Bránil se tak myšlenkám na Sebastiána.
Jeho myšlenkové pochody probíhaly asi takto: Jsou to docela pěkné boty. Na můj plat až moc luxusní. Moc si jich vážím. Určitě je to takovej grázl? To je přece nesmysl. Ale do háje. Zas na něj myslím. Hele, jak mám krásný boty…
Nakonec Liborova zdravá zvědavost zvítězila nad uražeností a on nemyslel na nic jiného, než že mu Sebastián jistě neřekl čistou pravdu a co mu to, u všech čertů, může tak tajit. Úplně při tom zapomněl na svou dceru, manželku i trauma a taky policisty, kterým šel právě nevědomky naproti.
Byl už asi jen pět kroků od pole s telefonní budkou, když se před ním vynořil zpoza rohu Martin Nehet.
Detektiv na něho doslova vycenil zuby, obrátil se a hned zmizel za rohem, odkud přišel. Libora to krapet zaskočilo a nenapadlo ho v tu chvíli nic lepšího, než stát na místě.
Za zatáčkou uslyšel Martinův arogantní hlas a domyslel si, že dává nějaké rozkazy. Pak se Nehet zjevil podruhé a namířil si to rychlým krokem přímo k Poštolovi: „Co tu sakra děláte? To jste pořád tady? Hele, za chvíli sem dorazí můj tým a vy si tu jen tak postáváte a čučíte. Kde je Sebastián?“
Na Dalibora to bylo příliš otázek vyřčených najednou, takže se zakoktal, když se snažil odpovědět alespoň na tu poslední: „Seba tu to…Sebastián tady není. Šel do motelu.“
„Co? Jako sám?“
Právník přikývl.
Martin se k němu postavil bokem, aby se mohl ohlédnout k zatáčce, zdali už nejde policejní sbor. Zatím měli štěstí a všichni z policistů pilně plnili Martinův rozkaz, a sice dát si pauzu.
„Hele,“ řekl Nehet do větru a ještě jednou se ohlédl, než se k Poštolovi diskrétně naklonil: „Hele. Jsou dvě věci, které byste nikdy neměl udělat: Nechat Barona samotného a rozčílit mě.“ Martin položil zmatenému Liborovi ruku na rameno: „A vy jste teď udělal obojí.“
Dalibor nervózně přešlápl a zavrávoral při tom: „Ano? Jak to?“
Nehet ruku z jeho ramene sundal a povzdechl si: „Protože jste ho nechal jít samotného. Mám vypozorováno, že v těhle chvílích vždycky provede nějakou hloupost… má s sebou jen tu nenabitou zbraň, že ano?“
„Ne! Tu mám já.“ Právník si rukama prohmatal místo, kde by měl mít pistoli, která tam teď samozřejmě nebyla: „A jé…“
Detektiv nechápavě zakroutil hlavou a svraštil obočí: „Co to znamená?“
Dalibor si olízl horní ret a zavřel oči, přičemž se zašklebil, jakoby čekal, že je mu Nehet bude chtít znovu otevřít: „Prosím, řekněte mi, že v zadním pouzdru na opasku nosíte žvýkačky.“
Martin si Poštola důkladně přeměřil pohledem: „Ne, tam nosím patrony, proč?“
Dalibor se odvážil malinko pootevřít jedno oko: „Protože Sebastian se chystá provést nějakou hloupost.“
48.
Sebastián dorazil k Modrému z nebe. Za denního světla ta budova vypadala ještě hůř, než v noci. Překrásně vynikla její popraskaná omítka a na slunci se nádherně třpytily částečky zašlé fasády, která byla oblíbená především v komunistickém Československu. Se zarostlým parkovištěm a krabicovým designem se uprostřed lesa vyjímala jako nudle u nosu. Obrovská ošklivá hranatá nudle u nosu se zašlou pruhovanou roztahovací markýzou a divnou dřevěnou stodolu hned vedle.
Sebastián se na tu dřevostavbu obzvláště zaměřil, protože nikdy dřív si jí víc nevšímal- pravda, neměl moc času prohlížet si okolí a také tam předtím byla tma, ale jeho ego ho i přesto přesvědčovalo, že si jí všimnout měl. Vypadala totiž, že by se do ní dalo celkem dobře ukrýt před policií. Byl si jistý, že policisté by na její prohledání museli získat povolení, protože šlo prakticky o menší samostatnou nemovitost.
Sebastián nebyl policista, takže to povolení nepotřeboval a nikdy si nijak zvlášť nelámal hlavu s tím, do jakých zakázaných prostor vleze a koho tam při čem vyruší. Vlastně pokládal téměř za samozřejmost, že tam najde vraha.
Vytáhl si zpoza kalhot zbraň, kterou vzal právníkovi a z kapsy u saka vytáhl hrst Martinových rezervních nábojů. Pistol držel v pravé, náboje v levé ruce. Chvíli si obě věci potěžkával a přemítal, co s nimi. Nakonec si uvědomil, že vlastně ani neví, jak se ta zbraň nabíjí. Celou si ji prohlédl, od kohoutku po hlaveň, ale jediné, co o ní dokázal říct, bylo, kde má asi tak zhruba jistič a spoušť. Když naposledy po někom střílel i na střelnicích, kam chodil, měl zbraň vždycky nabitou nebo měl alespoň po ruce plný zásobník. Ze zoufalství začal do pistole mlátit pěstí s patronami, dokud něco necvaklo a k veliké radosti nezjistil, že mu vyjel prázdný zásobník. Ani to nevěděl, ale sám pro sebe se šťastně usmál a zvolal: „Ha!“ Byl na sebe pyšný. Okamžitě začal cpát náboje do pouzdra, přičemž bezhlasně klel, protože mu to zrovna dvakrát nešlo. Chvíli trvalo, než zjistil, že nábojnice jsou jiné ráže, než zbraň. Hlasitě zavrčel a všechno vztekle odhodil na ostrůvek trávy mezi kalužemi pomalu zasychajícího bláta.
Popotáhl nosem, zhluboka se nadechl a strčil si ruce do kapes. Rozhlédl se po nudné krajině bez života a kopl do nějakého kamene. Dost mu teď chyběl Dalibor, protože ho plánoval použít jako návnadu. Nyní, ač si to odmítal přiznat, nevěděl, co by měl udělat.
Trochu popřemýšlel o své situaci a nakonec dospěl k závěru, že ho stejně na deset let zavřou, takže nemá co ztratit. Nevědomky si sáhl na řetízek ze dřívek a vykročil ke stodole.
49.
Martin stál s rukama v zadních kapsách a přemýšlivě si pískal. Opatrně vytáhl jednu ruku a pokynul Poštolovi, aby ho pozorně poslouchal. Zamyšleně mlaskl: „Na jaké náboje byla ta zbraň?“
Dalibor zděšeně zavrtěl hlavou: „Jak to mám vědět?“
Nehet s notnou dávkou ignorace pokýval hlavou a snažil se právníka uklidnit: „Jo, jo! Pšt.“
Dalibor však v hysterii nepolevil a vyhrkl ze sebe další důležité postřehy: „To vy se vyznáte v pistolích a mrtvolách! Mně s tím dejte pokoj.“
„Pst! Tiše! Jestli sem chcete přivolat všechny policisty, klidně to udělám za vás.“
Poštol sevřel rty do tenké linky a podíval se na svoje boty, které mu v podobných situacích byly vždy velkou oporou: „Pardon. Co po mně teda chcete?“
„Abyste šel za ním.“
Dalibor udělal svoje oblíbené gesto se zvednutým ukazováčkem a ještě víc ztišil hlas: „Tohle je ohrožování civilní osoby, abyste věděl. Já za ním nepůjdu. Mám právo volby a volím, že tady zůstávám. Už toho mám všeho po krk! Jestli ho nechcete nechávat samotného-fajn! Je to vaše věc, ale mě do toho netahejte. Běžte si za ním sám. Vy jste s tím zločincem přece skvělí kamarádi!“
Martin od právníka poodstoupil a celého si ho váhavě prohlédl: „Vy žárlíte?“
Dalibora tahle otázka na pár vteřin připravila o schopnost dýchat: „Cože? Jak jako… cože? Na koho? Na co?“
Nehet se usmál způsobem, za který by si zasloužil pěstí: „No jasně! Žárlíte na mě, že vím o Sebastianovi všechno, a vy nic.“
Ano, pomyslel si Poštol. „Ne! To není pravda,“ řekl nahlas.
Nechtěl vypadat hloupě a lhaní se mu nepříčilo- koneckonců, jak by řekl Sebastián, byl to právník: „Řekl mi o sobě všechno!“
Martin se ušklíbl: „Nevěřím vám.“
„Jo? A proč ne?“
„Protože kdyby vám to řekl, neopustil byste ho.“
Dalibor nechápavě naklonil hlavu na stranu a svraštil obočí: „Řekl mi, že je zloděj, zabil člověka a dostal za to deset let natvrdo.“ Nehet se pousmál svým populárním povýšeným šklebem: „Takže nevíte nic.“
50.
Stodola byla malá a nedalo se s jistotou říci, k čemu sloužila. Sebastian se nemohl podívat dovnitř, protože nejbližší okno, kterým by kvůli silné vrstvě prachu stejně nebylo vidět, se tyčilo pod střešním výklenkem na čelní straně. Jediný způsob, jak nahlédnout dovnitř, bylo otevřít masivní dveře z červeného dřeva. Problém spočíval v tom, že nikde nebyla k nalezení klika. Jednoduše prostě proto, že dveře od stodol nemají kliky.
Sebastián zaťukal. Měl takový prazvláštní zvyk vyťukávat jakousi rituální melodii, jež zněla asi takto: jedno ťuknutí, tři rychlá ťuknutí, jedno a nakonec dvě rychlá zaklepání. Nikdy se mu nestalo, že by mu někdo z druhé strany odpověděl stejně. Až doteď.
Mírně ho to zaskočilo, protože reakce bývala buďto žádná nebo nějaký křik. Zkusil to ještě jednou a celou dobu se potěšeně usmíval. Doťukal a v napjatém očekávání položil k vratům ucho. Opět někdo na dveře z druhé strany vyťukal stejnou melodii.
Slavnostně se narovnal a povytáhl si bundu: „Můžu dál?“
Dveře od stodoly se pomalu se skřípěním pootevřely. Trvalo to dost dlouho, protože osoba za dveřmi postrádala sílu potřebnou na otevření dveří, do kterých by se vešel středně vzrostlý slon. Otevřely se zhruba na dvacet centimetrů směrem dovnitř, ale ať se Sebastián snažil sebevíc, kvůli nevyváženému světlu nic neviděl. Zapátral ve výšce svých očí a čekal něčí hlavu. Místo toho se mu z úrovně pasu ozvalo nesmělé pípnutí: „Nejdřív heslo.“
Sebastián se málokdy cítil nesvůj a zakládal si většinu času na tom, že má situaci pod kontrolou, i když téměř nikdy neměl. Jeho tradiční postavení k věci se zhroutilo: „Co? Cože?“
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, před kým stojí a začal být zase klidný a nad věcí.
Hlas promluvil znovu: „Jestli chceš dovnitř, musíš říct heslo. Cizí nepouštím.“
Sebastián se zatvářil, jako kdyby přemýšlel: „Jo tak heslo, hm? Co třeba… co třeba ‚prosím‘?“
„Ne, to není správně.“
„A co: ‚Pěkně prosím‘?“
Zpoza dveří vyhlédl asi osmiletý modrooký chlapec v modré kšiltovce s obrázkem ninji. Sebastián se radostí rozzářil a šibalsky na něho mrknul: „Ahoj!“
Chlapec se bázlivě podíval na kamenitou zem: „Ne, to taky nebylo ono.“
Sebastián znovu svraštil obočí v přemýšlivé grimase a začal se kousat do vnitřku levé tváře: „Jo, aha…a co takhle: ‚Ninjaaa‘?“
Jak se zdálo, kluk hned zapomněl na nějaké heslo, otevřel křídlo dveří, jak jen to šlo a zatvářil se jako na Vánoce: „Máš rád ninji?“
Sebastian si s předstíraným nezájmem prohlédl svoje nehty: „No jasně. Jsou to bezva chlapi.“
Dítě se na něho s opovržením zamračilo a s nedůvěrou ho opravilo: „Bojovníci.“
„Jo, vždyť to říkám… Poslyš, co ty tu vlastně děláš?“
Chlapec se zakabonil ještě víc a byl připraven dveře kdykoliv zavřít: „Já si tu přece hraju…“
Najednou si celého návštěvníka prohlédl a skončil mu zírat na řetízek: „Nejsi náhodou ten, co ho hledají?“
„Proč myslíš?“
Kluk začal nervózně přešlapovat a Seba na jeho tváři zachytil nedbalý úsměv: „No vypadáš tak a taky máš to… na nose krev.“
„Jo tak! Tak jsem to asi já.“
Chlapec se usmál a oči se mu zableskly nadšením: „Super!“
Sebastián se nemohl udržet a samým zaskočením se zasmál: „Co je na tom super?“
„Já jsem ještě nikdy neviděl pravýho zloducha.“
Sebastián na sebe vítězoslavně ukázal: „No, tak tady mě máš!“
51.
„Nevím nic? Tak mi to vysvětlete.“
Martin Nehet mávl rukou a polkl přebytek slin. Ty se mu tvořily v nadměrném množství vždy, když byl pod tlakem, ve stresu nebo na návštěvě u své matky. „Je to moc složité a nadlouho. Rozhodně byste už měl jít.“
„Ale neměl.“
Nehet se Daliborovi podíval žhnoucíma očima přímo do těch jeho: „To teda měl. Padejte do motelu.“
„Ale tam je vrah.“
„Já vím.“ V Nehetově výrazu bylo něco tak přesvědčivého, potažmo děsivě výhružného, že se Poštol téměř bez prodlení vydal poklusem, dá-li se tomu tak s pohmožděným kotníkem říkat, rovnou k motelu.
Martin se hrdě nakasal. Tenhle výraz si cvičil před zrcadlem už léta a vždycky zabíral. Odkašlal si a vyrazil za skupinkou policistů- další příležitost, kde mohl použít svůj pohled.
52.
„A když pak zmáčkneš a natáhneš tohle, můžeš střílet.“
„Bezva!“
Sebastián stál rozkročmo v kaluži a ukazoval chlapci, jak se zbavit nepohodlných svědků. Byl pevně přesvědčený, že mladík si z toho vezme hluboké morální poučení.
Máchal tedy sepjatýma rukama před obličejem a držel v nich zbraň. Nesmírně inteligentním způsobem vydával zvuk, který zněl, jako kdyby rozdupával pole spolku pěstitelů pýchavek. Chlapec zdárně rozpoznal, že jde o zvuk střílející pistole a blaženě se usmíval. Sebastián se přivřenýma očima díval na okolí přes hledáček pistole. Snažil se udržet si na něm zrak, i když jeho pohyby akčního hrdiny spočívaly v tom, že se točil dokola.
Viděl přes hledáček chlapce, stodolu, auto, Dalibora, les, motel, chlapce, stodolu, auto, Dalibora,…
Zastavil se pohledem na Poštolovi a svěsil zbraň. Nastala velmi trapná chvíle ticha, dokud ji Dalibor neprolomil tím, že se začal smát: „Co to tu, prosím tě, děláš?“
„Já? Co tu děláš ty? Přece jsi uraženě odešel do vesnice a udělal jsi ten svůj pohled: ‚Už se nikdy nevrátím, Sebastiáne, protože jsem takovej páprda‘.“ Sebastian si ohrnul spodní ret a velice nezdárně tak parodoval Dalibora.
Chlapec se tomu začal smát. Byl to ten dětský smích nevinný smích, jaký mají děti tehdy, když se dospělý dusí potom, co mu hodily písek do tváře.
Dalibor si chlapce hned všiml: „Tak já nejsem pryč ani hodinu a ty už máš za mě náhradu?“
Sebastián chlapci sebral kšiltovku a hodil ji Poštolovi, pak kluka poplácal po hlavě: „Tohle je Kristián, kluk, co zbožňuje ninji a padouchy. Budete si skvěle rozumět, právníku, taky má mentalitu osmiletého kluka.“
Dalibor Sebastiána záměrně přeslechl. V prstech převracel chlapcovu čepici a soustředil se na ni ze všech úhlů. Pak zamrkal na většího, ne však moudřejšího z dvojice před sebou: „Tak už té rodině vrátili věci, co? A co přesně s tím budeme dělat my?“
„No, nic moc, jenže tadyhle Kristián mě nechce pustit do stodoly, ale já tam moc chci a… počkat! Řekl jsi ‚my‘?“
Dalibor pokrčil rameny a nasadil modrou kšiltovku tam, kam patřila-na Kristiánovu hlavu.
Ten si ji upravil a narovnal, jelikož Libor to moc nezvládl. Najednou kopl stále ještě vyjeveného Sebastiana: „Půjčíš mi tu zbraň?“
Sebastiána to vytrhlo z transu a podal mu zbraň s tím, že se na něho přihlouple usmál: „Co? Jo, jasně. Tady ji máš.“
„Sebo!?!“
„Klídek. Není nabitá. Ty náboje se do ní nějak nevešly.“
Dalibor zakroutil hlavou a bez zájmu si prohlédl stodolu: „Mám takový dojem, že to je něco jako prádelna. Alespoň mi to říkala recepční. Ptal jsem se jí, když jsem sem přijel.“
Sebastián zúčastněně ukázal na budovu palcem: „Jo? Takže valcha, šňůry a podobně?“
„To zas asi ne. Každopádně je jasné, že už se nepoužívá.“
Sebastian vyvalil oči na právníka a poklepal na rameno Kristiánovi, který se právě snažil vystřelit na zem: „To byl skoro vtip! Právník se pokusil udělat vtip.“
„Ne, to nebyl vtip, řekla mi to recepční.“
„Aha. Tak to je smutné.“
Kristián si přestal hrát s prázdnou pistolí a otočil se na Sebastiana: „Hele, jak s tím mám střílet, když nemáš náboje?“
Dotázaný váhavě zavrtěl hlavou a s prosebnýma očima pohlédl na Poštola. Když delší dobu nereagoval, kleknul si před chlapce a zhluboka se nadechl. Bylo předem jasné, že z něho vyleze něco geniálního: „Šišky.“
„Šišky,“ opakoval Kristián s neskrývanou dávkou zmatení.
„Jo, správně, šišky. Běž si do lesíka nasbírat nějaký malinký šišky.“
Když si Sebastián uvědomil, že chlapec ho moc nechápe, dodal: „Pak, až ty šišky budeš mít, nastrkáš je tam, jako náboje.“
„Ahá! Šišky!“ Kluk se zbraní doslova odskákal do lesa.
Dalibor se Sebastiánem ho ještě chvíli mlčky pozorovali. Sebastián se dobře bavil, Dalibor se strachoval: „Není to nebezpečné?“
„Ježíš doufám, že ne. Pokud teď na stromech nerostou šišky se střelným prachem, není se snad čeho bát.“
Baron si promnul ruce a s dychtivým výrazem se otočil ke stodole: „Když kocour není doma…“
„…Sebastian mu vykrade byt,“ dokončil za něho Libor.
53.
Určovacím rysem stodoly byl všudypřítomný prach. I kdyby byla- říkejme tomu místnost- osvětlena, skládala by se její základní paleta barev z šedivé, žluté a červené.
Šedá kvůli prachu a něčemu, co na zemi vytvořilo přírodní koberec. Žlutá díky prostěradlům a peřinám poházeným, položeným a poskládaným všude, kde to bylo možné. A červená by byla kvůli barvě dřeva a… „To je krev?“
„Určitě ne, právníku. Je tu špatně vidět a na těch prostěradlech jsou různý skvrny.“
„Ale vypadá to jako krev. Je možné, že je to krev?“
„Já nevím. Třeba je to chilli omáčka. Zkus ochutnat.“
Poštol se raději distancoval od toho, co považoval za skvrnu od krve a snažil se prohlížet si něco jiného. Nemělo to cenu. Oči mu pokaždé sklouzly na tu samou peřinu. Nešlo se tomu moc vyhnout, když to jediné místo osvětloval kužel světla ze střešního okénka.
Sebastián si Dalibora všiml. Postavil se za něj a chvíli pozoroval, jak dlouho dokáže právník kontrolovat svůj dávicí reflex. Potom s nelibostí zamlaskal a odstrčil ho stranou, natáhl ruku k prostěradlu a rozvířil tak prach, který se v kuželu světla roztančil složitým Brownovým pohybem. Dalibor si všiml osvětlených chloupků na jeho ruce. Vypadal, že má okolo sebe zvláštní světelnou auru.
Sebastián si sáhl do skvrny a poválel si mezi prsty ulpělé částečky zaschlé hmoty. Chvíli přemýšlel, pak si ruku otřel do kalhot a s nešťastnou tváří zamrkal na Poštola: „Je to krev.“
„Aha. Já to věděl. Věděl! Další mrtvola.“
„Nešil, právníku, jo? To, že je na té peřině krev ještě nutně neznamená, že je tu další mrtvý.“
Dalibor se na přikrývku zamračil a nejistě upřel zrak na Sebu: „A co to podle tebe znamená?“
„Třeba se jen někdo… říznul.“ „Říznul,“zapištěl právník. „Říznul? Podívej se na ten flek! To by se musel říznout nejmíň do krční tepny!“
„Tak možná měl někdo měsíčky.“
Libor uštědřil Sebastianovi nečekaný a velmi mužný políček: „Ty vole! Tady někdo umřel!!!“
Sebastián už se nadechoval k dalšímu vysvětlení, když tu se za jeho zády ozval zvědavý hlas: „Šišky nefungujou. A vy už to víte?“
Sebastián s Liborem si vyměnili pohledy a téměř jednohlasně se zeptali: „Co víme?“
Chlapec nevzrušeně otočil zbraň na spoušti okolo ukazováčku: „Přece to o tom mrtvým.“
„Ano, o té paní a o tom pánovi, ale kluk jako ty by neměl…“
„Vlastně umřeli tři,“přerušil chlapec Libora, kterému to na okamžik vyrazilo dech: „Vi-vidíš? Já ti to říkal! Další mrtvý. Ty, kluku, jak to víš? Jak ses to dozvěděl?“
„Viděl jsem ho.“
Sebastián předstoupil před Poštola, sehnul se k chlapci a se zájmem naklonil hlavu na stranu: „A kde? Kde jsi ho viděl?“
Kristiána jeho pološílený výraz znepokojil, ale zachoval se jako pravý ninja a nenechal se vyvést z míry: „To vám neřeknu.“
Dalibor poodstoupil a ironicky se usmál: „Nic neví. Vymýšlí si. Je to ještě dítě.“
„Nevymýšlím si. No dobře, neviděl jsem ho, ale vím, kdo ho zabil!“
Oběma mužům zatrnulo.
54.
„Pane? Jste si vědom toho, že tu pořád jen chodíme sem a tam a v podstatě nic neděláme, viďte?“
„Kam tím míříte, Majorová?“
„Já jen… neměli bychom trochu víc vyšetřovat?“
„Poslyšte, policejní metody přenechejte zkušeným z města, ano?“
„Ano, pane, ale jdeme hrozně pomalu.“
Sbor policistů nešel jen pomalu, on se ploužil. Dokonce i staří lidé na přechodu by vyvinuli větší rychlost, než oni. Chvílemi nebylo rozeznat, jestli se vůbec pohybují, nebo stojí.
Martin Nehet v jejich čele kladl pečlivě jednu nohu před druhou a v klidu se rozhlížel: „Děláme průzkum okolí, kdyby tu náhodou číhal někdo z hledaných.“
Nadechl se horského vzduchu a pomalu se spokojeným zamručením zase vydechl: „Prostě pročesáváme okolí. Velmi, velmi, velmi pečlivě. Navíc si takhle užijeme to krásné prostředí.“
55.
„Když nám řekneš, kdo ho zabil a kde je, dáme ti stovku.“
„Ne.“
„Když nám to řekneš, naučím tě karate.“
Sehnutý Dalibor se zaraženě obrátil na Sebastiana: „Ty umíš karate?“
Sebastián ho odbyl pomlasknutím a trhnutím hlavy: „To je jedno. Pověz nám to, kluku!“
„Proč to chcete vědět?“
Sebastián pokrčil rameny: „Aby… aby…“ Otočil se na Libora: „Proč to chceme vědět?“
Poštol se zoufale rozhlédl, pak se zarazil, nemotorně se opřel o dřevěný kotec, ve kterém byla krvavá peřina, a mávl rukou: „Protože… no protože jsme zvědaví!“
Baron jeho směrem uznale pokýval hlavou, ukázal, že je jednička a usmál se na chlapce: „Zvědavý. Tak. Kristiáne? Musíš nám toho třetího ukázat a pak nám říct, kdo ho zabil. Nebo… ti nevrátím čepici.“
„Cože? Vždyť mám čepici na hlav-hej!!!“
Sebastián jedním plynulým pohybem sundal Kristiánovi kšiltovku a držel ji v natažené ruce nad hlavou. Kristián dvakrát vyskočil a snažil se ji přitom zachytit, ale bylo to beznadějné. I když nadskočil, byla mu vzdálená ještě dobrý metr.
„Tohle je šikana!!!“
Vzdal to a zvolil jinou taktiku. Zaujal něco, čemu by se při troše fantazie dalo říkat bojový postoj a zatvářil se tak zle a vyzývavě, jak jen to u osmiletého chlapce jde.
„Co to děláš?“
„To je výzva k souboji. Budu bojovat o svoji čest a ty mi budeš muset vrátit čepici.“
Sebastián svěsil ruku s čepicí, prohlédl si ji a pokynul Liborovi, aby čepici podržel. Ten tak neučinil a postavil se do pozoru. Oči mu těkaly z chlapce na Sebastiána a jeho hlas se třásl směsicí zděšení, znechucení a prosby: „Snad se nechceš prát s dítětem!“
Baron si povzdechl a začal prstem seškrabovat obrázek ninji: „Ne. To nechci.“
Kristián se škrobeně narovnal a zamračil se: „Správný ninja se ničeho nezalekne. Jste sralbotka.“
„Cože jsem?!?“ Sebastiánův okruh vnímání se zúžil pouze na drzého chlapce a čepici, kterou byl připraven kdykoliv roztrhat.
„Sebastiáne, ne.“ Právník Sebastiánovi kšiltovku vytrhl a nechal si ji. Chlapec začal natahovat.
„Ne! Ne, ne, ne! Nesmíš brečet. Nebreč, jsi ninja.“
Sebastián s Daliborem hocha obklopili a začali ho utěšovat. Spíš by se asi hodilo slovo utišovat. Libor se mu dokonce jednou pokusil zakrýt pusu, jenže to udělal s jeho kšiltovkou, kterou mu chlapec okamžitě vytrhl a vyplázl na Poštola jazyk. Ale než si ji stačil nasadit, sebral mu ji znovu Sebastian. Kluk už to nevydržel a dost nahlas zakřičel: „Já vám to nemůžu říct! Mám to zakázané!!!“
„A od koho?“
56.
Matka od rodiny s odcizeným kufrem, teď už kompletně oblečená, se protáhla a s úsměvem vykročila na čerstvý dopolední vzduch. Rozhlédla se po okolí, aby našla své dítě a zavolala ho na snídani. Zůstala stát jako přivařená, když chlapce viděla se dvěma otrhanými muži, z nichž jeden měl na sobě kalhoty od pyžama.
„Kristiáne!“ vyjekla tónem zděšené matky, tedy takovým tónem, který naruší klid i těch nejvyrovnanějších mužů a zprudka vykročila za nimi.
Dvojice tyranizující chlapce a hoch se ohlédli: „A jé.“
„Kristiáne! Pro Krista Pána!?! Co to tu děláš s těmi muži?“
Sebastián pomalu položil kšiltovku s ninjou zpět na Kristiánovu hlavu.
Matka chytla chlapce za ruku a trhla s ním směrem k sobě. Mezitím už se jí na balerínách stačila udělat solidní vrstva bláta, jak stála v kaluži. „Co se tu s nimi vybavuješ? Kolikrát jsem ti říkala…“
„Ale mami, jen jsem si hrál, nic jsem jim neřek‘.“
Žena po dospělé dvojici zatěkala očima a pak se vrátila zpět k chlapci s tím, že na něj chtěla něco zakřičet, ale Sebastian ho zachránil: „Co nám neměl říkat, madam?“
Poštol doširoka rozevřel ústa, udiveně zamrkal a párkrát do Sebastiana strčil loktem, aby se pochlubil, že mu došlo, že když to chlapec nechce říct, řekla mu něco, co nechce nikomu říct a že když předtím chlapec říkal, že nechce nic říct, tak to říkal o tomhle, ale nějak se ztratil ve svých myšlenkách a neuměl to vyjádřit nahlas.
„Nic, co je vám po tom,“ utrhla se na Sebastiána jindy milá paní.
„Vy jste někoho zabila, má milá?“
Kdyby nebylo slyšet zpěv ptáků z lesa a sem tam nějakou kobylku luční, ticho by vyplnilo prostor jako čtvrtý rozměr.
„Co…cože?“ zašeptala, aniž by se pohnula.
„Já jsem jim opravdu nic neřek‘! Vážně, mami!“
Matka si k sobě přitáhla Kristiána a přitiskla si jeho hlavu na břicho: „Prosím tě, mlč,“ zasyčela a do očí jí vhrkly slzy.
„To snad ne,“ vymámil ze sebe konečně Dalibor.
„Kdo jste,“ pohlédla na ně ochraptělá žena.
„Ten mladší je vrah a ten tlustší je právník,“ angažoval se Kristián. Sebastián se nenápadně vítězoslavně vysmál Poštolovým směrem, ale když viděl, že si ho Dalibor pro všechno zaskočení nevšímá, přestal.
„Běž dovnitř, Kristiáne, ano? Buď tak hodný. Řekni tatínkovi, že dovolená končí.“ Kristián poslušně odběhl a žena se stále prohlížela v blátivých kalužích.
„Tak, paní Kristiánová, vám vzali kufr, je to tak? Povíte nám o tom víc?“
Žena s prosebnýma zarudlýma očima pohlédla na Barona. Poštola až znechutilo, jak byl vůči ní Sebastian bezcitný: „No tak. Zabila jste nám vraha nebo ne? Červená mikina, pravděpodobně vám vzal kufr. Asi jste si toho všimla a…“
„Dost!“ přerušil ho Dalibor a chytl plačící ženu za rameno: „Nevšímejte si ho, madam, je to imbecil. Povíte nám to, prosím? My vás nevydáme.“
Sebastián žasl, ale nedával na sobě nic znát.
„Je na střeše,“ vydechla žena.
57.
„Je to oranžové?“
„Odmítám s vámi hrát tuhle stupidní hru, Majorová.“
„Dobrá, pane, ale co tedy chcete dělat?“
Nehet se zhluboka nadechl: „Jít, mlčky. Tak mlčky, jak jen to půjde.“
„Já si myslím, pane, že já a váš tým bychom rádi věděli, zda máte alespoň nějakou teorii, nebo…“
Martin si všiml, jak se Lucie ve svém označení vyčlenila z jeho týmu, zadoufal, že to byl náznak vzpoury a v duchu jí s hrdostí zatleskal.
Majorová to vzala z jiného konce: „Víte, pane, ve městě říkali, že jste jeden z nejlepších a tak a vy zatím, no…“ No tak, řekni to, pomyslel si. „…jste vážně skutečně opravdu moc špatný.“
Výborně. „To víte, Majorová, to ty roky u policie vás naučí brát věci z trochu jiného úhlu. Já už neměl dovolenou léta, tak si ji teď užívám,“ usmál se pobaveně.
„Jenže, pane,“ Majorová se zhluboka nadechla a postavila se před nadřízeného, čímž ale nijak nezpomalila chůzi policistů, ta zůstala vzhledem k dosavadní rychlosti skoro neměnná.
„My tu máme řešit vraždy a uprchlíka, ne vaší dovolenou.“
Výborně, výborně,… možná už ses ale rozjela trochu moc. „Víte, já věřím, že se to nakonec určitě nějak vyřeší, no ne? To je přeci normální postup u lokální policie.“
„Ne, to tedy není,“ zakňourala Lucie a pohlédla přes Nehetvo rameno na zbytek svých kolegů. Ti se smáli, vybavovali a několikrát se vyfotili před keřem, který se jim zrovna líbil. Chtělo se jí plakat: „Možná,…možná je.“
Nehet jí poplácal po zádech: „Asi máte pravdu, mohli bychom trochu zrychlit.“
58.
Střecha, krásná jako zbytek motelu, měla nekvalitní, odlupující se izolaci a na několika místech z ní vystupovala ústí staré klimatizace. Sebastian přemýšlel, kam asi vedou, protože uvnitř žádná ventilační okna nenašel. Střecha vypadala, jako by se na ní ještě pracovalo, protože ty byla spousta kabelů, několik balíků lepenky, dva staré nefunkční hořáky a jedna mrtvola.
Muž v červené bundě a bílých kalhotách ležel v polo sedu s hlavou rozraženou o střešní římsu a na tváři měl docela legrační grimasu, nedaleko těla ležel nůž.
„No potěš, jak se vám tohle povedlo,“ vytáhl Dalibor ženu po žebříku. Ta jen klidně pokrčila rameny.
Sebastián, který tam vylezl jako první, se k mrtvému pomalu sehnul a roztřesenou rukou mu prohledal všechny kapsy. Nebylo mu z toho zrovna nejlíp a nevědomky stále kontroloval mužův obličej, jako kdyby se měl každou chvíli probrat a vybafnout na něj. V mikině měl muž docela moderní mobilní telefon a tlustou hnědou peněženku z pravé kůže, která se zápachem z mrtvého zvedala žaludek ještě více.
Sebastián přešel k Daliborovi, který seděl s ženou na jedné z ventilačních beden a držel ji za třesoucí se ruce. Odepnul mosazný knoflíček peněženky a vyskočilo na něj portfolio složenek, dokladů a karet: „To tedy nebyl moc opatrný, že to nosil všechno takhle u sebe. Copak se vrazi nebojí krádeže?“
„To mi řekni ty, Sebo.“
Sebastián Dalibora ignoroval a vytáhl náhodně vybranou kartičku. Byla to volná průkazka na středy „Sněz, co můžeš!“ do bistra, kde dělali podle grafitově vyvedeného písma žebírka na stovky různých způsobů, podávané s omáčkou dle vlastního výběru. „Jmenoval se,“ Sebastian zamžoural na malá písmena v kolonce „náš nejlepší žrout“: „Josef Basta. Tedy musím upřímně říct, že mu závidím jeho jméno.“
„Nechtěla jsem ho zabít,“ pípla zničehonic žena.
Dalibor ji chtěl obejmout a utěšit, ale Sebastián ho zarazil šeptem: „Ne! Pst! Vyplašíš ji!“
„Viděla jsem tu mrtvou ženu, jak nám krade kufr.“ Po tváři jí stekla jediná slza, která byla předzvěstí vodopádu. „Šla jsem za ní, protože jsem jí chtěla říct něco hezky od plic. Zašla do devatenáctky a za ní hned zašel… zašel ten muž. Lekla jsem se a zůstala přede dveřmi. Muž nesl nějakou peřinu a o té se potom dohadovali, jak ji přehodí přes… jak ji přes někoho přehodí. Teď už vím, o čem to mluvili. Pak ta žena dost hlasitě křičela, že jí zaplatil jen za večeři a hrátky a taky, že tvrdil, že je nějaká pistole atrapa. Potom,…“ žena se odmlčela, polkla a pokračovala ztišeným hlasem: „Potom ta žena řekla, že to nahlásí a on ji asi zabil. Slyšela jsem takové čvachtavé zvuky a úpění,…dopad,“ vodopád začal, „a tolik jsem se lekla, že jsem zůstala stát ve tmě na chodbě. Ten muž vyšel z devatenáctky jen s peřinou a zašel do šestnáctky…jako by se nic nestalo a… vyšel.“
Žena najednou mlčela a dívala se na Sebastiánovy boty, jako na dílo od Rimbauda. Oba muži čekali, co řekne dál a po třech minutách Sebastiánovi došla trpělivost: „Madam, dopovím to za vás, zvládnu to?“
Žena nepřítomně pokrčila rameny a Dalibor udělal vražedný obličej, ať to Sebastián nedělá.
„Vyšel z šestnáctky. Zahlídnul vás a chytře se dovtípil, že by neměl mít svědky. Spěchal za vámi s nožem, vy jste se dostala sem na střechu, on za vámi a bum ho, prásk ho, ukázala jste mu to, co ještě žádná jiná.“
„Sebastiáne, ty jsi zvláštní člověk,“ zavrtěl hlavou Dalibor.
„Díky. Tak bylo to tak?“
Žena si skousla spodní ret a divoce zakývala hlavou: „Když mě chtěl bodnout, vyrazila jsem mu nůž, to jsme se učily v kurzu sebeobrany pro maminky, on se pro něj sehnul, tak jsem mu jen srazila hlavu. Nemůžu za to, že narazil do betonu…“
„Ovšemže, já bych si taky myslel, že spadne do peřin.“
„Sebastiáne!“
„Chci tím jen říct, madam, že jste udělala dobře. Máte skvělý výcvik od kojícího sesterstva, asi se tam taky přihlásím, a spravedlnosti bylo taktéž učiněno zadost. Jenže tak, jako tak vás musíme udat.“
Dalibor i žena vyhrkli téměř naráz zděšeným tónem: „Cože?!?“
Sebastián jim pokynul rukou k uklidnění: „Berte to takhle, opravdu to byl vrah, jednala jste v sebeobraně, pro vás naštěstí přiměřenou silou a jste maminka. Jediné, co vám to může přinést negativního je trauma a zápis. Takhle by ten případ nebyl uzavřen, vy byste se do konce života trápila skrýváním tajemství a vaše vnoučata by plakala, že je nikdy nechcete vzít do tohohle motelu… ne, počkejte, to jsem trochu přehnal. Hlavní je, že budete svobodná a dost možná z vás bude hrdinka, a to nejen v novinách, ale i na serverech pro starostlivé matky.“
Dalibor, vlastně ani Sebastián, nemohli uvěřit, že žena přestala plakat. Opravdu ji to rozveselilo.
Sebastian se znatelně usmál a sedl si před dvojici do tureckého sedu: „Chci vám povědět, jak se to stalo. Bohužel tu nemám kakao, tak budete muset usnout bez toho, pohodlně se usaďte.“
59.
„Byli tedy dva muži.“ Začal Sebastián vyprávět pohádku.
Dalibor by si to nikdy nepřiznal, ale ze Sebastiánova hlasu dostal opravdu chuť na kakao. Cítil, že si ho potřebuje dát s rodinou.
„Ti se neměli moc rádi. Proč? To nevíme.
Jeden z nich byl ale tolik zlý, že chtěl toho druhého rozsekat na malé kousíčky. Vymyslel tedy ďábelský plán. Nejme si nějakou ochotnou paní, která by jeho nepřítele svedla, snad ho pozvala na večeři a pak mu někde v nějakém nejzapadlejším zapadákově snesla modré z nebe. Chápete můj vtip, že?
Tak tedy po večeři v nějaké luxusní restauraci jedou až sem. Bez zavazadel, jen ve večerních šatech. Pěkné dobrodružství, že?
Najatá dívka tu zaplatí pokoj číslo devatenáct z peněz, které jí dal vrah, hlavně, že je to tu nejlevnější, a odebere se s obětí nahoru. Protože pokoj devatenáct čeká na vraha, který zanedlouho přijde do motelu pěšky, jde spolu s obětí do pokoje tady našeho milého právníka, jelikož náš právník se zrovna sprchuje a s vrozenou důvěrou k lidem si s sebou všude nosí svůj kufřík. Pokoj šestnáct tedy vypadá naprosto opuštěně a tak se tu oddají svým milostným hrátkám, bez kalhot, samozřejmě. He he.
To, co si myslím já, je, že vrah předtím řekl najaté dívce, že oběť má nějakou zvláštní úchylku na nebezpečí při sexu a s tvrzením, že jí dal atrapu, dal dívce pravou zbraň, pro jistotu jen s jedním nábojem, s tím, že na něj má v určité chvíli vystřelit. A ona taky vystřelila.
Chudinka celá zmatená a v šoku potom běžela za vrahem do devatenáctky. Ten už tam čekal a nařídil jí, aby tu zbraň někam schovala, vzal z pokoje šestnáct krvavé peřiny, které jsme viděli ve stodole, a šel je tam vyměnit za čisté, asi aby se o mrtvole hned tak nevědělo, kdyby do pokoje někdo nahlédl.
Najatá dívka vám, madam, zatím ukradla kufr, aby věcmi z něj zaházela zbraň. Pravděpodobně to bylo to první a jediné, co jí v tom rozrušení napadlo, tak se na ni nezlobte, prosím. Pak se spolu vrah a najatá dívka setkali v pokoji devatenáct a to jste slyšela vy, madam. Zbytek už známe, je to tak?
Konec, zvonec. Tohle všechno teď musíte říct policii, která se právě vrací z lesa, moje milá, rozumíte?“
„Proč jim to neřeknete vy?“
„Ale prosím vás, vrahy dneska nikdo neposlouchá.“
60.
„Lucie? Hlavně se teď nedívejte na střechu, ano?“
„Proč bych se neměla… oh! Kdo to je, pane?“
„Myslím, že ten, co nám mává, zatímco stojí patami na římse je uprchlík a ten, co se ho snaží dostat z té římsy, je jeho rukojmí.“
I když se na situaci podívala pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, nedokázala Lucie pochopit, o co tam nahoře jde: „Moc nerozumím tomu, jak si ten uprchlík vráží pěstí do břicha a vyplazuje na vás jazyk, pane.“
Martin Nehet poplácal Lucii po rameni a povzdechl si: „On se teď vraždí nožem, Majorová. Nechte to raději být, ano? Měl bych za ním jít na tu střechu.“
Lucie ho bez jakýchkoliv otázek následovala, dokud se na ni Nehet neotočil a neutvrdil ji v tom, co si myslela celou dobu: „Majorová, vy se plížíte za mnou.“
„Ano, pane. Já vím, budu vám krýt záda.“
„Cože mi to budete dělat?“
Majorová místo odpovědi zagestikulovala několik neslušných věcí, o kterých si myslela, že jsou pokyny ve znakové řeči, a se směšně soustředěným výrazem vytáhla taser.
„Oh, ne, ne, ne! Tímhle si akorát ublížíte. Zahoďte to a zůstaňte tady.“
Lucie vykonala rozkaz nadřízeného doslova a paralizér odhodila. Zůstala však ve střehu v postoji, který mohl evokovat cokoliv od artritidy po střevní potíže. „Já si… já si, pane, myslím, že byste se mohl hypoteticky ocitnout v nebezpečné situaci a já jsem… tedy… jsem povinna vás krýt… záda, víte? Smím?“
Martin Nehet neodpověděl, začal totiž přemýšlet. „Dobrá,“ řekl nakonec, „můžete jít se mnou, ale jen vy sama a neozbrojená.“
Letmo přehlédl policisty, kteří debatovali o tom, co zajímavého v lese prožili, a pokynul Lucii, ať jde za ním.
Zamířil k požárnímu žebříku, který by mohl být životu nebezpečný, a začali po něm šplhat. Majorová se projevila asi po třech příčkách: „Tedy pane, to je vzrůšo,“ křikla na Martina, který s mučednickou tváří zavřel oči.
61.
„Ehm, Sebastiane Barone, zatýkám vás za vraždu Alberta Ocáska a pokus o útěk, ehm…“
„Cože? Ty vylezeš až sem a první, co mi řekneš…,“ Sebastian si teď všiml Lucie, která se vysoukala z poslední příčky na střechu plná odhodlání. Doslova zářila štěstím. Sebastian si moc dobře uvědomoval, že je tak veselá, protože ho přišla zatknout a to mu na ní přišlo trochu nesympatické, ale jinak vypadala docela mile.
Martin se na ni snažil upozornit očima, jako by měli přítomni problém si všimnout, že je na střeše pět lidí. Tedy vlastně šest, jak teď Nehet s Majorovou zjistili.
Celá scéna teď vypadala asi takhle: Policisté stáli vedle sebe a pozorovali mrtvého vraha, žena, která vraha zavraždila, si kreslila do prachu nohama a Sebastián se opatrně snažil chytit Poštola pod krkem, aby vypadal, že má rukojmí, ale ten ho vždy jen odstrčil, protože napjatě čekal, co se bude dít dál. Sebastián si zklamaně zasunul ruce do kapes.
Lucie se najednou zúčastněně rozeběhla k mrtvému a ukázalo se, že chce promodralému muži s rozraženou lebkou změřit puls. Když tak učinila, polekaně se otočila na Neheta: „Je mrtvý!“
„Víte, ona je obyčejně docela chytrá a bystrá, jenom je teď trochu rozrušená, musíte jí dát čas,“ hájil Lucii potichu Martin.
„Já jí nechci dávat čas,“ protestoval Sebastián: „Ještě by si mohla uvědomit, že mě máte zatknout.“
„To je pravda,“ usmál se Martin, nepostřehnutelnou rychlostí vytáhl pouta a nasadil je Sebastianovi. „Já ti sakra říkal, že máš utéct, ale ty ne, ty tu ještě ze střechy máváš na celý policejní sbor.“
Sebastián mlčel.
Dalibor ho poprvé viděl s podobným výrazem, a sice s žádným. I když se Sebastián snažil o kamennou tvář, měl v očích jistou dávku něčeho, za co byste neváhali ho praštit. Ale teď nic. Dokonce i jeho hlas byl trochu…
„Mrtvý,“ zašeptala ještě jednou pro efekt šokovaná Lucie.
„Zabila ho támhle ta žena a on zabil ženu, co zabila toho muže. Bylo to v sebeobraně. Víc vědět nepotřebuješ a já se chci ještě rozloučit, takže mě omluv.“
Martin pustil Sebastiána a sehnul se k ženě.
„Mrtvý,“ ozvala se zase Lucie.
Sebastián se přiblížil k Poštolovi. Ten byl teď zaskočený. Nedokázal pomyslet na to, že by to mohlo skončit a teď se to jenom tak dělo. Cítil se zvláštně. Necítil ani úlevu, ani smutek, necítil vlastně nic zásadního, jenom zmatení a byl za to trochu naštvaný. Snažil se v sobě vyvolat nějakou lítost nebo štěstí, ale nic z toho se nedostavilo. Pohlédl na Sebastiána. Už ho chtěl praštit zase, a to mu udělalo malou radost.
„Takže, teď bych ti chtěl jenom říct, právníku, že jsem vážně třída, jak jsi viděl. Jen tak jsem to celý úplně sám rozlousknul.“
Dalibor pokrčil rameny: „Měl jsi většinu času jenom štěstí. A beze mě bys byl v pytli.“
Sebastián se zasmál: „Třeba je to naopak, jo? Ale spíš ne. Ty jsi právník, tobě z toho pytle nepomůže nic.“
Dalibor už začal něco cítit. Byl to vztek na Sebastiána, že si s ním pořád ještě povídá: „Být právníkem je pořád lepší, než být vrahem, jak vidíš.“
„Ale prosím tě, zloděj nebo vrah, vždyť je to jedno,“ usmál se šibalsky Sebastián.
V tu chvíli se dostavila další emoce. Nebyla tolik zřetelná, ale byla to obava. Teď si totiž Dalibor uvědomil, že podobně urážející rozhovor už s nikým nikdy nepovede: „Takže takhle ty dáváš sbohem? Představoval jsem si spíš něco srdceryvného, tak jako víc teatrálního, víš?“
Sebastián o tom chvíli zamračeně přemýšlel: „Aha. Myslíš, že bych měl něco zazpívat? Nedělej takový ksichty, právníku, zpívám skvěle.“
Dalibor teď ucítil smutek, tak se raději zasmál, stejně jako Seba, a ani netušil, proč řekl následující: „Teď bys mě ještě mohl zajmout a utéct se mnou jako s rukojmím.“
„Tobě to snad dělá dobře, nebo co! Ale ne, díky. Po zkušenosti s tebou už nikdy žádný rukojmí nevezmu.“
„Já už se zas nikdy neubytuju v motelu.“
Sebastián pokýval hlavou a prohlédl si okolí: „Ale jo. Rozhlédni se. Tohle je přeci modré z nebe. Jsem si jistý, že teď tu vydělají majlant. Každej chce strávit noc někde, kde se stalo nějaké hrozivé neštěstí.“
„Leda magoři, jako ty, Sebastiáne.“
Sebastián viděl, že oba policisté se i s ženou, kterou držel Nehet okolo ramen, zvedají, a tak napřáhl ruce v poutech k Poštolovi a potřásl mu pravačkou: „Musíš si dobře pamatovat, že jsem byl charismatický magor.“
A odešli.
Všichni čtyři odešli po schodech vedoucích do chodby a Poštol zůstal sám. Moc mu nedocházelo, že o několik stop dál leží mrtvola, měl teď úplně jiné myšlenky.
Moc se mu nelíbilo, na co právě myslí, ani to, co cítí. Tak samozřejmě především vztek. A taky hlavně úlevu. Úlevu a štěstí, že si jeho trýznitele konečně odvedla policie. Byl to přece grázl, no ne? Tak proč mu teď vlhly oči? Ále, to bude určitě ten Stockholmský syndrom.


62.
Sebastián Martinovi vůbec nic nevyčítal. Vlastně byl docela rád, že už nemusí utíkat, i když to teď bylo trochu relevantní. Možná, že by to ještě nějak uhrál, kdyby tam nebyla ta Lucie, ale k čemu by to bylo.
Podíval se Majorové na hýždě a usmál se. Ale jo, té to taky odpustím.
Před policejními vozy byl chaos, ale nakonec ho Martin do nějakého posadil. Sebastián s přátelským úsměvem pozoroval, jak se k němu Nehet sklonil: „Takže znova?“
Sebastián pokrčil rameny: „Já nevím. Baví tě to ještě?“
„Tentokrát je to mnohem zábavnější, protože tě nepovezu já. Majorová totiž vyjádřila kolegům jisté oprávněné podezření ve věci našeho objektivního vztahu, takže je to taková prevence… tyhle lidi nepodplatíš.“
Sebastián nespokojeně mlaskl a zadíval se na palubku: „No, máš pravdu, že to bude zábavnější.“
Martin zakroutil hlavou a chtěl se narovnat, ale Sebastián ho zastavil: „Modré z nebe?“
„Nech toho, Sebastiáne.“
Proč má většina motelů v názvu modrou barvu?“
„Já tě varuju! Přestaň!“
„Říkal jsi, že modrá přináší klid duši.“
Martin si povzdechl: „Ano, to říkal.“
„Ale podle mého to je spíš červená.“
„Červená? Ne. A navíc, jak ti zní ‚Červené z nebe‘?“
Sebastián pokrčil rameny znovu: „Jako reklama na vložky.“
„Sebastiáne Barone, to, že jsi mi zachránil život, mi nijak nezabrání v tom, abych tě zaškrtil.“
„No tak nic, jenom konverzuju.“
Martin sáhl do kapsy a to, co vytáhl, hodil Sebastiánovi na sedačku. Potom zabouchnul dveře a šel sepsat zprávu za poslední dny. Musel ale zastavit, jinak by vrazil do Poštola v pyžamu, který se před ním nečekaně zjevil: „Ach. Když to není Majorová, tak jste to vy. Co potřebujete?“
„Sebastián Baron. Teď už mi sakra můžete říct, co je zač.“
Martin protočil panenky a snažil se tvářit, jako by o nic nešlo. Daliborovi připomínal obsluhu v lékárně, kdy se po jejich vystupování cítí, že je obtěžuje v hrozně vzrušující chvíli, když chce pilulky na migrénu až z té nejvrchnější poličky.
„Pojďte si sednout támhle na schody.“
63.
„Sebastián Baron je magor. To jistě víte. Co o něm ale nevíte je, že je vážně neuvěřitelně vnímavý a relativně chytrý. Má na to deaktivování takový talent, dalo by se říct. Jenže má také dost velké ego a sklony chytat si lidi sám. No nic za tím nehledejte, prostě se chtěl stát detektivem.
Předtím prodával lidem auta, odtamtud ho ale vyrazili, protože byl moc drzý, hyperaktivní a od doby, co tam pracoval, se zvýšil počet odcizených vonných stromečků. Nesmějte se, takhle mi to vyprávěl, když za mnou poprvé přišel. Chtěl po mně, abych mu vyprávěl o svojí práci. Tak jsem to udělal. Nikdy si nic nezapsal, jenom mlčel a pozoroval mě, sem tam si z něčeho udělal legraci.
Asi po půl roce podobných schůzek se mě zeptal, jestli by mi mohl pomoct s nějakým momentálním případem, což samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Civilistům nemůžu prozradit podrobnosti. Nicméně, on si všechny potřebné materiály obstaral sám. Samozřejmě nezákonně, je to Sebastián, ale velmi efektivně.
Zrovna jsme pracovali na případu Alberta Ocáska. Asi nepotřebujete vědět víc, než to, že v podnapilém stavu zabil jednoho mladíka a jeho dívce způsobil slušný otřes mozku. Zjistili jsme, že se schovává u svojí tety, Sebastián to zjistil také. Šli jsme ho tam zatknout, Sebastián… šel také.
Když jsme tam přišli, byla tam jenom tetička. Byla trochu vyděšená a já na ní poznal, že ví, kde její synovec je. Pořád pohledem směřovala ke koupelně. Šel jsem tedy dovnitř a našel Sebastiána, jak se sklání nad Ocáskem se zbraní v ruce, Ocásek měl prostřelenou ruku a dost zřetelně si pamatuju, že Sebastián řekl jen: ‚Hups‘.
To by bylo ještě relativně v pořádku, v rámci možností, jenže Ocásek chtěl využít nastalého zmatku a vytáhl na mě nůž. Problémem je, že by mi ve svém stavu rozhodně nedokázal nic udělat, ale Sebastián se lekl a střelil Ocáska do srdce.
Už to šlo ráz na ráz. Nepřiměřená obrana, plně při smyslech, držení zbraně bez povolení, odmítnutí vypovídat,… Sebastian byl evidován jako vrah. Teprve nedávno skončily soudní tahanice a dostal deset let. To se ani jednomu z nás nelíbilo, já musel vypovídat pravdu a ta je prostě taková, taky mi nikdy neřekl, co přesně se tam stalo, tak jsem mu pomohl utéct. No nekoukejte tak, musel jsem pár lidí podplatit a nakonec to za to ani nestálo, protože se teď nechal chytit. Ale hlavní pro něho je, že dokázal, že to zvládne vyřešit, co myslíte?“
Dalibor celému vyprávění pozorně naslouchal, a když Nehet skončil, musel se nad tím vším ještě jednou zamyslet: „On má svým svérázným způsobem dost spravedlivou duši a vy jste pěkně mizerný policista. A já jsem z toho všeho dost unavený.“
„Není se čemu divit. Váš klient ještě pár dní počká, měl byste si vzít dovolenou. Ale určitě ne tady.“
Dalibor se zasmál: „Ne, to už nikdy,“ promnul si bradu a ukázal na odjíždějící policejní vozy: „Třeba je to lepší. Ten lotr si odsedí pár let a pak třeba dozraje. Mohl bych s ním potom zajít na kafe a…“
Nehet Dalibora přerušil staženým obočím a provinile si odkašlal: „Už ho nikdy neuvidíte.“
„Jak to?“
„Dal jsem mu klíč od pout. Konečně zdrhne.“
Dalibor nechápavě stáhl tvář. A teď si teprve uvědomil, že je docela smutný.
64.
Sebastián se díval z okénka a komentoval každý strom. Nelíbilo se mu, že policista, který řídil, ignoruje jeho názor na duby, a tak si z bundy vytáhl klíč: „Mladý muži, jak daleko to ještě máme?“
Žádná odpověď.
Sebastián na druhý pokus zasunul klíček do pout: „Nutně si potřebuju odskočit.“