Štítař

Anotace: Krátká válečná povídka

     Odhodlání mu z očí přímo sálalo. Přestože se několikrát ocitl v krizové situaci, pokaždé se mu z ní podařilo vymanit, aniž by mu zanechala šrámy na duši či na těle.

     Rozkaz poslouchal pozorně, ani nepohnul brvou. Stal vzpřímeně, šedé oči upřené na svého nadřízeného, a hlavou sem tam chápavě přikyvoval.

     Bylo šero. Šrapnely rozrytá prázdná planina v dáli splývala s pomalu se zatemňující oblohou.

     Štítař stál zády ke svému cíli. Staré, polorozbořené městečko, jehož dominantou byl úzký, avšak vysoký, sněhově bílý panelový dům, již zdáli evokovalo, že se v něm mnoho života nenachází.

     Avšak i onen zbytek, který v něm zůstal, měl štítař sprovodit ze světa.

     „Otázky?“ dokončil svou řeč postarší důstojník s černým baretem na hlavě.

     „Ne, pane.“

     „Dobrá. Nechť se dílo daří,“ zasalutoval důstojník a odkráčel.

     „Díky, pane,“ řekl štítař a odebral se k nedaleko postavenému stanu. Začal z něj mlčky vytahovat vše, co potřeboval. Dvě autobaterie, prodlužovačku, krabici se šrouby, rádiovou vysílačku a nakonec, s obrovským úsilím, i svého mazlíčka.

     Šestihlavňový rotační kulomet M134, čtyřicet kilo těžký rozsévač zkázy. Se svou kadencí ustálenou na nejnižší hranici dva tisíce ran za minutu se stal jednou z nejhrozivějších palných zbraní vůbec. Byl přesný, avšak těžký a dokázal spotřebovat nábojový pás jako nic, proto začal štítař vytahovat jednu krabici s nábojovými pásy za druhou.

     Skupina pěšáků opřená opodál o lehce zaprášený džíp zaujatě pozorovala štítaře, avšak mlčky a soustředěně. Štítař si jich nevšímal a odešel za stan. Po chvíli vykoukl zpoza něj, tlače pomalu před sebou podivný stroj připomínající černou ocelovou krabici.

     Boky stroje tvořily tři dva metry vysoké a asi metr široké ocelové pláty svařené k sobě. Čelní plát měl uprostřed nahoře čtvercovou díru, za níž se uvnitř na vysoké kovové tyči lesklo čtvercové tvrzené sklo, sloužící jako hledí a ochrana pro střelce. Stroj byl na bočních stranách podpírán ocelovými pásy se soukolím, připomínající tank.

     Železná tyč, již obklopovalo tvrzené sklo, byla nahoře zakončena širokým úchytem, do kterého štítař zasunul rotační kulomet. Upevnil ho a zkusmo začal mířit do všech směrů, aby zjistil, zdali má dostatek prostoru k manévrování. Zbraň se pod jeho rukama bez odporu natáčela do všech stran. Poté vzal autobaterie, položil je na spodní plát s drážkami pro ně vyhrazené, a k oběma připojil dvojitý kabel, který následně zespod zastrčil do kulometu. Následně vytáhl dlouhý pás s municí, jenž se mu po chvíli podařil vložit do boční strany kulometu, a rezervní dva pásy ponechal v krabicích, které zavěsil do drážek na vnitřních bocích stroje.

     Stroj byl sám o sobě těžký, ale s výbavou, jíž štítař ověsil stroj jako vánoční stromek, se váha ještě znásobila. Přesto pro svalnatého štítaře nedělalo větší problém tlačit stroj vpřed. Pomalu, ale pravidelně a jistě. Vojáci u džípu z něj nespouštěli zrak. Stál zády k nim, ruce zapřené do úchytů stroje, na krku se mu houpal dalekohled, na břiše ho tlačil kevlar, na hlavě zelená síťovaná přilbice a na zádech vysílačka.

     Po půl hodině se zastavil. Stál již na okraji městečka. Rozbořená hlína se mu mezitím pod nohama postupně proměňovala na ušlapanou cestičku, poté na trávu a nakonec na asfalt.

     Od paneláku stál zhruba 100 metrů. Přesný dostřel rotačního kulometu činil 1000 metrů. Štítař se aspoň trochu pokusil s bojovníky svést rovný boj, i když věděl, že ať už udělá cokoliv, boj zůstane nerovným.

     „PAL!“ zařval náhle kdosi z paneláku. Ostatní dotyčného rázem poslechli.

     Okna v panelovém domě ožila a zasypávala štítaře sprškou ocelových kulek.

     Z oken vykukovaly ruce třímající vesměs zbraně československé výroby – automatické Škorpiony a vzory 58. Štítař se ani nelekl a naprosto klidně tlačil stroj dál. Ruce mu brněly, jak cítil odrážející se kulky čelního pancíře. Po pár metrech se zastavil.

     Střelci v dolních patrech se snažili rozstřílet pásy, ale ty palbě odolávaly. Někdo střílel na štítařovy nohy, které zpod stroje vykukovaly, ale marně. Jeho speciálně upravené boty byly na předních a bočních částech vyztuženy ocelovými pláty, tudíž se střely od jeho bot odrážely.

     Věděl, že bojovníci u sebe nemají výbušniny, jinak by je začaly okamžitě házet. Proto pomalu a flegmaticky přistoupil k rotačáku, odjistil ho a spustil palbu.

     Šestihlavňová zkáza začala vmžiku požírat nábojový pás, jehož obsah uvnitř sebe zběžně přežvýkala a střídavě ho v jedné ze svých šesti otvorů v obrovské rychlosti vykropila do oken.

     Vystřelené nábojnice vylétávaly z kulometu tak rychle, jako by z něj pršela roztavená ocel.

     Všechna okna ve třetím patře pokropil štítař dlouhou salvou. Stejně rychle všechna utichla.

     Systematicky pálil do všech oken v každém patře, aniž by ho kdokoliv zasáhl. Jako hledí mu sloužilo tvrzené sklo, nyní už značně opotřebované; trup a nohy mu kryly ocelové pláty; nábojnice od jeho chodidel odskakovaly díky opancéřovaným botám.

     Okna střídavě utichala a ožívala. Štítař chrlil nábojnice. Hlaveň rotovala a vyplazovala na své cíle krátký žlutý jazyk.

     Po minutě rotačák utichl. Štítař pomalu a soustředěně vytáhl vystřílený pás, odhodil jej na zem, vytáhl z drážky na stroji nový, vyňal ho z krabice a začal nabíjet. Kulky nepřestávaly dorážet na jeho štít – jeho to však nerozhodilo, věděl, že je v bezpečí.

     Opět spustil salvu. Kdosi v okně začal řvát bolestí. Ze stěny paneláku se odrážel prach, jejž štítař vyvolával svým krupobitím. Hlaveň přestala štěkat. Opět výměna. Panelák se mezitím proměnil na zamoučněnou krychli plnou větších i menších děr.

     Poslední zásobník vystřílen.

     Štítař si sundal z ramen vysílačku, vzal do ruky sluchátko a klidným hlasem promluvil:

     „Druhé patro, druhé okno zleva.“

     Pronikavý výstřel, jenž se ozval za jeho zády, umlčel střelce navždy.

     „Nejvyšší patro, čtvrté okno zprava.“   

     Výstřel. Okno utichlo.

     „Díky, Tome, to je vše,“ řekl chladně štítař, ohlédl se přes rameno a kývnul na zakamuflovaného vojáka s odstřelovací puškou v ruce, jenž stál na okraji městečka a oprašoval si maskáčové kalhoty.

     Vylezl zpoza stroje a sebevědomě pohlédl na své dílo.

     Systematické vyhlazování bylo jedinou šancí štítaře, jak zůstat naživu, a to jak během boje, tak i mimo něj. Když byl před třemi měsíci zajat touž armádou, pro kterou nyní zabíjel, byla mu nabídnuta dohoda – vyzkoušej si tuhle novou mašinu, jestli ti to s ní půjde, budeš žít.

     A on chtěl žít.