1841 / 1.1.5. Alexandr

1841 / 1.1.5. Alexandr

Jako ve snu vracel se Etü k hostinci. Jako ve snu, ale ten sen nebyl vůbec příjemný. Vešel do budovy, němě kývl šenkýři na pozdrav, vystoupal po schodech do patra, našel své dveře, vešel do jizby a zamkl. Posadil se na studenou postel a hleděl do prázdna. Co bude dělat? Nemohl začít znova, ne tady v Soix. Neměl dost peněz. Totiž ano, měl jich dost, ale schovával je, aby mohl vrátit to, co si kdysi do začátku půjčil od otce. Bez dovolení a bez vědomí otce. Bál se navíc, že kdyby pokračoval ve své živnosti zde, otec by ho zase našel. Kdysi utekl z domu, dnes bude muset utéci z městečka, kde se narodil. Když se nad tím zamyslel, bylo s podivem, že to trvalo tak dlouho, než se něco takového stalo. Neochotně musel připustit, že to vlastně svým způsobem očekával.

V té jizbě se rozhodl. Posledním večerním vlakem odejede na jihozápad. V hlavním městě ho nikdo nezná, nikdo ho nebude stíhat. Taky tam najde více pacientů. A lékařů nemůže být nikdy dost. Zatím oběhne několik svých teď už bývalých kllientů a oznámí jim svůj úmysl. Oni se postarají o to, aby se to rozkřiklo. Ať ho tu už nazítří nikdo nehledá. S tou myšlenkou se vydal do ulic a uliček. Po návratu s hekáním odsunul truhlici a zvedl uvolněné prkno v podlaze. Přepočítal peníze, nechal si to nejnutnější a zbytek schoval do brašny. Když si ji znova přehazoval přes rameno, podivil se, jak ztěžkla. Oznámil hostinskému, že už u něj nebude spát ani tuto, ani jiné noci, a pak se vydal ke Kasandře. Cestou se zastavil u klenotníka.

U Kasandry zrovna někdo byl, a tak se Etü musel posadit do měkkého křesla na odpočívadle a chvilku čekat. Prošli kolem něj asi tři hosté, než se nad ním s úsměvem objevila Kasandra a pokynula mu, že je volná. Dychtivě k ní vyběhl. Zatáhla ho do jizby, zavřela a teprve pak mu dovolila, aby se k ní sklonil a políbil ji.

Pomiloval ji rychle a bouřlivě, a když se mu pak upokojila krev v žilách, obrátil k ní tvář.

"Přišel jsem se rozloučit," řekl vážně.

"Rozloučit?" podivila se.

Zachmuřeně přikývl. "Už nepřijdu. Už nikdy, Kasandro."

"Proč?" V jejím hlase zněl upřímný údiv. Vzala ho za ruku. "Danieli, ty… ty jsi můj nejoblíbenější zákazník, opravdu. S tebou to vlastně ani není práce, jen… potěšení." Usmála se. "A své slovo jsem splnila, těhotná nejsem."

Musel se také usmát, ale jen prchavě. "Není to kvůli tobě." Objal ji, hladil ji po vlasech a tiše jí vyprávěl, k čemu dnes došlo. Kasandra vypadala slovo od slova zděšeněji.

"Říkáš, že víš, kdo to udělal? Kdo?" visela mu na rtech.

Zamračil se. "Tuším. Můj otec."

"Cože?!"

"Řekněme, že jsme stran mého zaměstnání na kordy." Jeho hlas byl jako led. "Kdybych neutekl sám, asi by mě vyhodil. A vydědil. Dopadlo by to stejně. Ale nechci se teď o tom bavit. Chci začít úplně znova, a ten oheň mi dal příležitost."

"Chvála mu," protáhla ona.

Etü se zašklebil.

Ve tváři se jí rozhostil zamyšlený výraz. "Danieli, poslyš, kdo je vlastně tvůj otec?"

Vzdychl. Zaskřípal zuby. "André Etü."

Vytřeštila oči. "Ten Etü? Nejbohatší muž v Soix?!"

Přikývl. Pak se na ni něžně usmál. "Mám pro tebe dárek na rozloučenou." Když vytahoval krabičku, zakryla si dlaněmi ústa a vypískla jako malé děvčátko. Vzala si ji od něj a s tichým cvaknutím ji otevřela. Usmála se na náušnice, které jí daroval, byly stříbrné a poseté drobnými perličkami.

"Děkuji ti," vydechla.

Sklonil se k ní a jemně ji políbil. "Chci ti něco říct," hlesl. "Víš, Kasandro… Víš, že miluji Liesu, ale přál bych si, abys věděla, že kdybych byl potkal dříve tebe než ji, zamiloval bych se do tebe. Jsem si tím jistý."

"Osud vede lidi zajímavými stezkami," odtušila.

Usmál se. Použil by jiné slovo, ale její výrok zněl mírněji a vůbec lépe.

Kasandra zdvihla pohled od dárku. "Můj osud už se asi nezmění, ani můj život, jaký je. Ale přála bych si, aby bylo tvým osudem bylo, abys jednou dosáhl lásky té své Liesy."

Svěsil hlavu. "Kéž by to šlo," špitl. "Mne ale osud asi moc rád nemá. Potrestal mě krutou láskou, jež nemůže dojít naplnění."

"Když se vidíme naposledy," jemně ho pohladila po tváři, "co kdyby sis ulevil a pověděl mi, kdo ta tvá Liesa je? Tvé tajemství u mne bude v bezpečí."

"Říká se, že člověk by měl věřit jenom sobě, neboť se může spolehnout jen sám na sebe," odtušil Etü. "Ale tak se žít nedá. Je to příliš těžké. A tobě věřím."

A dotkl se rty jejího ucha a vyslovil tu palčivou, bolestnou větu, jejíž pravda ho trýznila. Snad bláhově doufal, že se mu uleví, ale když se od ní odtáhl, tíha těch čtyř krátkých slov mu dále ležsvírala útroby. A co hůř, svírala nyní i ty Kasandřiny.

 

Se Sibylou se rozloučil o poznání chladněji a pak se vydal na pro něj nejobtížnější cestu toho dne. Došel až k výstavnému domu svého otce na nároží, obcházel kolem něj, ale odvahu zaklepat ne a ne najít. Pod nohama mu zachroupaly drobné kamínky. Zaposlouchal se do toho zvuku, pak si dřepl a rukou v rukavici jich hrst nabral. Sevřel hůlku koleny, aby si uvolnil obě ruce, a jeden po druhém bral kamínky a začal je házet na její okno v patře. Počet kamínků se mu v dlani snížil na polovinu, když se okno otevřelo. Vyhlédla venn, spatřila ho a usmála se na něj. Zamával jí a Máchl paží do strany. Přikývla a okno zavřela. Když po chvíli vyšla, stanula před ním v pomněnkově modrých šatech a bílých rukavičkách, s blonďatými vlasy ve francouzském copu. Dával vyniknout její tváři s plachýma očima a nejistě se tvářícími rty.

Etü jí nabídl rámě. "Projdeme se na chvíli?"

"Ráda," zavěsila se do něj. Věnovala mu pohled rozzářených očí a srdečný úsměv. Bok po boku se vydali ulicí. "Asi mi chceš něco důležitého, když ses odvážil až sem," podotkla, když dlouho nic neříkal. Tiskl jí ruku skoro tak pevně, jako tiskl své rty v úzké čárce. Zastavila ho. "Co se děje, Alexandře?"

Když konečně promluvil, jeho hlas byl zastřený bolestí a smutkem. "Odjíždím. Dnes večer."

"Co?!" zalapala po dechu, ale on vztáhl paže a přivinul ji k sobě. Ovinula paže kolem jeho pasu.

"Pojď ke mně. Budeš mi chybět, sestřičko. Netušíš, jak moc mi budeš chybět."

"Ale tuším," opravila ho se slzami na krajíčku, "vždyť stejně budeš scházet ty mně."

Několik minut stáli v objetí, bez pohnutí, beze slova.

Jeho sestra k němu zvedla oči. "Vezmi mě s sebou," řekla náhle. "Prosím. Budu ti dělat hospodyni, budu vařit, prát, uklízet, budu ti zašívat oblečení, budu… budu ti nablízku."

Nevěděl, jestli ji brát vážně, nebo se jí smát. "To si děláš legraci? Nemůžu tě vzít s sebou! Bůh ví, že jsi mi nejdražší, ale tohle nejde. Co chudák matka? Už jsem jí odešel já, chceš ji definitivně zničit ještě tím, že odejdeš i ty? A dovedeš si představit, co udělá otec, až se o tom doví?"

"Nemluv o něm," zamračila se na okamžik ona, ale pak se jí do tváře vrátil plachý výraz. "Nemůžu ho vystát, budiž mi odpuštěno. Od chvíle, kdy jsi odešel. Vím, že to bylo kvůli němu, i když jsem tehdy byla hodně malá, a… miluji ho jako otce, ale… za to, jak se choval k tobě, ho nenávidím."

"To neříkej!" okřikl ji.

"Přesto tě prosím, dovol mi jet s tebou." Odmlčela se a chvíli váhala. Pak zvedla hlas: "Když mi to neumožníš, povím otci, až se vrátí, co jsi udělal. Pojede do hlavního města a najde tě a přivede zpátky a potrestá."

"Ty se mnou opravdu chceš z celého srdce odjet, že?" pousmál se pobaveně. Pak vzdychl. "Sestřičko z nejmilejších, budu moc rád, když mě doprovodíš." Zalovil v brašně. "Až si půjdeš pro věci, vrátíš to otci, prosím tě?"

Bez otázek přikývla, vzala od něj měšce a rozběhla se zpět k domu.

A tak večer nastupoval Etü na vlak po boku své sestry. Nejistě si začal uvědomovat, že je možná nakonec doopravdy rád za její společnost. Stále se však trápil otázkou, zda ho víc bolelo loučení s ní, nebo naopak to, že se s ní nakonec loučit nemusel.

Autor Rebejah, 28.12.2021
Přečteno 139x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Autentické.

28.12.2021 21:54:46 | mkinka

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí