1841 / 1.1.8. Philipp

Anotace: ...

Drožka byla tažena párem mohutných hnědáků huňatých zimou, na jejichž hřbetech, hřívách a ocasech utkvívaly vločky sněhu, které ojediněle spadly z šeré, pošmourné oblohy. Klapot kopyt, která nyní spíše jen čvachtala v jedovaté břečce pokrývající zem, směsi to bláta, trusu a zejména sešlapaného špinavého sněhu, který pomalu tál; ten zvuk skýtal Übovi uklidnění. Připadalo mu to překvapivé, že měl koně stále rád, že ho uklidňovali, přestože to byl právě jeden kůň, kvůli němuž v jistém smyslu ztratil své bývalé povolání.

Jako obyčejně, i dnes si řekl, že nejlepší bude zajet k nádraží, takřka vždy se hemžícího potenciálními zákazníky, které by mohl svézt. Sotva ale nabral směr k nádraží, před jedním hostincem na něj mávl jakýsi muž. Oblečením nebyl nijak výrazný, ale jeho tvář bila do očí svou nápadnou ošklivostí.

Üb okamžitě zastavil. "Kam to bude, monsieur?" zeptal se přitom bodře.

"K budově místní policie," prohlásil neznámý.

"Jak si přejete."

Cesta byla pomalá. Hnědákům se zjevně valně nechtělo brodit se břečkou na zemi a Üb je co chvíli musel pobízet k dalšímu pohybu. Zvířata se líně ploužila se svěšenými hlavami.

"Zjevně to potrvá," omluvně prohodil k svému cestujícímu, který si s hlavou vystrčenou z okénka prohlížel ubíhající budovy. "Doufám, že příliš nespěcháte, monsieur, to víte, mne to opravdu mrzí. Leden je tady v Ykkhó vždycky mokrý a pomalý. Ale během února ulice oschnou a v březnu jako by tu sníh nikdy nebyl. To vy na jihu asi máte jiné zimy." Neznámého měkký přízvuk a pomalejší tempo vyslovování ho přesvědčily o jeho původu z mírného, zeleného jihu Gon.

On se nuceně zasmál. "Pravda, u nás sníh nevidíte," utrousil suše a rychle se vrátil k předchozímu mlčení.

Jeli asi čtvrt hodiny (Üb to odhadoval podle tempa jeho jiných lednových jízd), když najednou musel zastavit. Před ním ulici přehrazoval hřeben namrzlého sněhu, který nestačil roztát. Na první pohled nepůsobil takovou překážku a Üb by si jistě myslel, že snadno projede; nebýt jiné drožky, která se podobného neuváženého pokusu dopustila a setkala se s omylem, když uvízla. Zadní kola se ne a ne přes nízkou sněhovou hradbu přehoupnout. Kočí se zoufale snažil ji přehopnout sám, ale neměl šanci.

Když zaslechl koně, ohlédl se a využil krátké přestávky, aby si osušil pot. Patrně se již namáhal delší dobu. Üb bleskově seskočil a čvachtal mu na pomoc. Jeho kolega se na něj unaveně usmál a vyjádřil pochyby nad jeho pomocí, nicméně ji přijal. Nebylo to nic platné. Když se opět zapřeli do vozu, nohy jim podkluzovaly na břečce. Při další přestávce se Üb zvědavě obrátil na svého druha s otázkou, proč mu jeho cestující nepomůže. Kočí odplivl do břečky pod sebou a ulevil si tichou kletbou. Máchl rukou směrem k drožce. "Škoda mluvit! Sedí tam nějaká dámička, asi moc nóbl, než aby se ráchala tady v tomhle!"

Üb nesoustředěně přikývl. Teprve teď si všiml, že zastavili u budovy, jež byla přímo poseta přibitými plakáty, oznámeními a různými dalšími papíry. Übovy oči mezi nimi našly jeden, který ho zaujal.

To už se jeho cestující také šel podívat, co se děje. Oba vozkové rádi přijali jeho pomoc. Ve třech se jim podařilo drožku osvobodit a pak ještě rozkopali a zadupali líně a váhavě tající sníh, aby dále nepřekážel. Kočí jim srdečně poděkoval a se svou drožkou hned pokračoval dál. Cestující se otočil a vracel se k Übově drožce, ale Üb sám své kroky namířil k budově, kterou si předtím prohlížel, rychle strhl jeden z papírů a s ním v ruce se obrátil. Jeho cestující stál napůl cesty k vozu s překvapenou tváří obrácenou jeho směrem.

"Co to děláte?"

Üb se jen opatrně mírně usmál.

"Co jste to udělal? Proč...?" dožadoval se neznámý vytrvale odpovědi.

Üb zaváhal. "Promiňte, nechce se mi sdělovat své pohnutky cizímu člověku."

"Alexandr Roger Rina," představil se neznámý. "Teď, když mi i vy řeknete své jméno, už ebudeme cizí."

Üb se zasmál. "Philipp Üb," řekl, stále ještě pobaven.

"Tak už mi odpovíte?" naléhal Rina.

"Hmmm... napřed mi něco povězte vy o sobě."

Rina se zamračil. "Nemám, co," řekl nedůtklivě.

"to není pravda."

"Prosím?"

"Každý člověk má svůj příběh. Tak například proč vás mám vézt k policii."

"Ptáte se takhle všech, koho vezete?"

"Jen těch, co mají sami otázky. Něco za něco. Odpověď za odpověď. Informace za informaci. Všechno něco stojí, i když to nemusejí být peníze."

Rina vzdychl. "Budu tam pracovat."

"Jste policista? I já jím býval."

"Opravdu?"

"Ano!" Üb se smutně usmál. "Ale teď už nejsem," dodal zbytečně. "Nu, Monsieur, jsme na místě. Kdybyste něco potřeboval, třeba pomoci vyznat se tu, jsem vám k službám." Dobrosrdečně se na něj usmál.

"Díky," řekl Rina s kyselým výrazem, když vystupoval. Z jeho tónu bylo nanejvýš zřejmé, že rozhodně nemá v úmyslu Üba někdy vyhledat.

Když večer Üb přišel domů, zastihl ji u plotny. Přistoupil k ní a políbil ji na tvář. "Co bude dobrého?" zeptal se.

Usmála se a políbila ho na rty. "Kaše, chlapci ji milují."

"Kde vlastně jsou?" Rozhlédl se po jizbě.

"Vedle. Před chvílí se o něco přeli, to bylo křiku. Teď je tam ticho jako v hrobě."

Zamířil ke dveřím. "Kdy bude večeře?"

"Každou chvíli."

Üb vstoupil a dveře nechal otevřené. Philipp a Tionas seděli na zemi a hráli si s kostkami, které jim Üb koupil k Vánocům. Když zaslechli jeho kroky, vzhlédli, vstali a šli se s ním přivítat. Üb vnořil dlaně do jejich vlasů, stejně řídkých a zrzavých jako byli ty Julietiny. Vlasy měli její, ale oči jeho. Negonské, průzračně modré oči. Čisté oči, pomyslel si, kdykoli do nich hleděl. Čisté oči, za kterými se skrývá čistá, nezkažená dětská duše. Políbil je na čela.

"Běžte si zase hrát, lásky," vyzval je něžně. Jakkoli byl unavený a ztrhaný, pohled na ně mu vždycky vyvolal na rtech úsměv.

"Otče, co to je?!" vypískl mladší z chlapců a hmátl po papíru, který vyčuhoval z jeho kapsy. Jeho starší bratr se k němu okamžitě přidal.

"Nic pro vás. Nechte to být, okamžitě. Tionasi. Oba dva! Běžte si hrát!" zpražil je, tentokrát mnohem ostřeji, Üb. "A co nevidět bude večeře."

Po jídle poslal chlapce spát, ale sám s Juliet ještě poseděl u stolu. Ukázal jí papír, který strhl z budovy. "Podívej, mám další," chlubil se vesele.

"Víš, co si o tom myslím." Juliet se nepatrně zamračila, ale vzala papír a přelétla jej pohledem. Donutil ji lehce se usmát. Prchavě. Jen co opět zdvihla oči k Übovi, opět se mračila. "Proč, Philippe? Proč to děláš? Máš dva syny, baví tě je ohrožovat?"

"Neohrožuji je," namítl lehce. "Nikoho nenapadne hledat tady. Nikdo si ani nevšimne, že chybí."

"Možná máš pravdu," připustila ledově. "Víš, proč? Stejně je berou. Všichni si o tom povídají. Pochodují městem a strhávají jednu po druhé. Měl jsi... štěstí, že jsi na ni ještě narazil."

Üb zaraženě mlčel. Juliet k němu natáhla ruku a položila ji na jeho.

"A ještě něco. Ten troufalec byl zatčen. Slyšela jsem, jak si o tom povídali nějací policisté, kteří kouřili před budovou."

"Věci se dávají do pohybu," utrousil Üb.

"Prosím tě, komu záleží na jednom potrhlém básníkovi?! Neplácej nesmysly, Philippe. Ten La Farge není nikdo, nikdo se o něj nebude zajímat. Jeho zatčení nic neznamená."

"Ale znamená!" nesouhlasil Üb. "Já si myslím, že znamená. Jeho básně se lidem líbí. Proč si myslíš, že všude byly? Všichni je četli. Vsadím se, že je četli i ti, co je strhávali. Ty básně jsou vítr, který zaseje do srdcí to, co už tam dávno mělo klíčit. Ne, jsou vítr, vánek, který rozdmýchá oheň v žhnoucím uhlí! Něco se pohne, to ti říkám, jako že se Philipp Üb jmenuju."

Juliet vrtěla hlavou. "Já si myslím, že se moc pleteš. Půlka města neví, kdo ten La Farge vůbec je. Ty jsi ho někdy viděl? setkal jsi se s ním?"

Üb mávl rukou. "Juliet, mně to nevymluvíš. Srdce mi říká, že se něco hýbe. Je to předzvěst." Vstal. Obešel stůl, sklonil se a jemně ji políbil. Rukou ji pocuchal ve vlasech, jako to dělával Philippovi s Tionasem. "Bon soir," špitl a namířil si to k ložnici.