1841 / 1.1.12. Alexandr

1841 / 1.1.12. Alexandr

Etü zvolna otáčel klíčem v zámku dveří své ordinace. Byl naprosto, dokonale blažený. Zdálo se, že mu nic nemůže zkazit dobrou náladu. Jak udělal dobře, když opustil rodnou Soix! Strčil klíče do kapsy, nechal na ní položenou ruku a vydal se domů. Těšil se na ni. Rychle si zvykl na život s ní. Jen přemýšlel, zda bolest, kterou cítí v srdci, je mu víc nepříjemná nebo naopak příjemná.

I tady rád navštěvoval nevěstince. Jenže... Nebyla v nich Kasandra. Občas ho zarazilo, jak moc mu chybí. A chyběla mu i jeho sestra. Posledních pár dní se neviděli, Etü se ubytoval v hostinci a vyhýbal se jí. Jí ovšem tvrdil, že navštěvuje pacienty, kteří nemohou za ním do ordinace. Zas tak jí nelhal.

Když přišel domů, prala. Zvedla od práce hlavu, a když ho spatřila, věnovala mu milý úsměv. Hned na to odhodila kus prádla do vody, vstala a lehce k němu přeběhla. Musela si stoupnout na špičky, aby ho mohla políbit na uvítanou. Jemně ji odstrčil. Jeho sestra se nepatrně zamračila.

"Vrať se k praní," vybídl ji neutrálním tónem.

Bez zaváhání poslechla.

"Co vlastně ty, má milá sestřičko," zamyšleně broukl Etü, když se pohodlně rozvalil v křesle. "Co říkáš na hlavní město? Líbí se ti tu?"

S úsměvem přikývla, opět ani vteřinu nepřemýšlela. "Ano, je tu příjemně." Ztišila hlas. "Svobodněji."

Etü se natáhl po hodinkách ležících na stolku u postele. "Nevíš, náš soused už je doma?"

Jeho sestra zvedla hlavu. "Proč se ptáš?" zeptala se udiveně.

"Nepřišel jsem domů o nic dříve ani později než jindy. A obyčejně ho zastihnu, jak také míří do bytu. Třebaže on se nikdy neohlédne, aby si mě měl příležitost všimnout. Já vím ale bezpečně, že je to on. Je takový... nezaměnitelný." Oba se pousmáli. "Je takový malinký a... prostě jsem si ho tak všiml. Přitáhl moji pozornost."

"Před pár dny jsem ho viděla U Voňavé růže, když jsem tam zpívala. Bavil se tam s nějakým mužem. Pak už jsem ho nezahlédla. Dnes jsem zaslechla, že ho zatkli."

Etü tiše hvízdl. "Za co?"

"Buřičství."

"On?" Etü spráskl ruce. "Co je on za buřiče? Jen si vklidu kouří tu svoji fajfčičku, a do novin taky určitě nepíše nic... popudlivého."

"Do novin ne."

Tón, jakým jeho sestra tu poznámku pronesla, vzbudil Etüho pozornost. Zvedl hlavu a pohledem ji vyzval, aby to rozvedla.

Dívka ždímala spodky. "Prý psal básničky. Asi nějaké buřičské. Ale dneska už žádnou nenajdeš. Postarali se o to."

"Kdo?"

"Policie, vojáci... všichni. Všichni, kdo mohli."

Policie, vojáci... všichni. Všichni, kdo mohli... Etümu před očima vyvstala vzpomínka. Vzpomínka na onu ženu, která do něj narazila na Náměstí čestných. Náhle pocítil ke svému sousedovi sympatie.

"Co myslíš, že s ním udělají? Popraví ho?" Jeho sestra na něj visela očima.

"Ne, to určitě ne," zakroutil hlavou on.

"Tak co tedy?" hlesla. Z jejího tónu zazníval strach. Zkoumal ji pohledem a snažil se odhadnout, jaké emoce se v ní právě honí.

"Nic."

"Cože?"

"Neudělají s ním nic. Nechají ho shnít ve vězení."

Dívka sklopila oči k prádlu, ale po chvilce je zase zvedla ke svému sourozenci. "Alexandře," oslovila ho nepřítomně, "pověz mi, co... co se mu tam může stát?"

Pokrčil rameny. Pod dolním rtem se mu vytvořila mírná vráska, když se soustředěním zamračil. "No... nejspíš se nachladí. Může dostat zápal plic... Pokud ovšem..." Jeho hlas vyzněl do ztracena. Vzpomněl si, jak vypadalo zmučené tělo té ženy tehdy...

"Pokud ovšem...?" visela mu na rtech ona.

Zamračil se znovu, tentokrát vědomě. "Nic," odsekl. "Nechci se už bavit o našem sousedovi. Sotva jsem přišel, proč bych si měl celý zbytek dne povídat o sousedovi? Změňme už téma, ano?"

Jeho sestra zvedla poslední kousek prádla. Když se pro něj shýbla, viděl plavý cop na bílé košilce. Byl dole svázaný proužkem kůže v barvě jejích očí... Sestra se zase narovnala, energicky vyždímala látku, otřela si ruce do suknice a znehybněla. Hlavu měla mírně pootočenou směrem od něho, ale pomalu, jako by se ho bála, ji obrátila. "Alexandře," špitla nesměle, "provdáš mě za někoho?"

Ta otázka na něj zapůsobila jako kopanec do břicha. Zalapal po dechu, rychle se však opanoval. Oči stočil stranou, aby neviděla, jak se mu v nich zablýsklo. "Ty bys chtěla?" vrátil jí otázku.

"Proč ne?" zamumlala zasněně. "Jsem už dost stará. Většina dívek mého věku je už provdaná. Nechci být stará panna, Alexandře."

Semkl rty. "Tak si někoho najdi," zabručel a snažil se ovládnout hlas.

V očích se jí objevil údiv a mírné pobavení. "To je přeci tvá starost, bratře, najít mi ženicha. Upřímně, odešla jsem s tebou, protože jsem věděla... doufala jsem, že s tebou budu mít šanci. Otec by mne nikdy neprovdal, byla jsem jeho... milovaná holčička..."

"Jistě. Když jeho syn zklamal," hořce poznamenal Etü.

"To jsem neřekla já," upozornila jeho sestra. "Zkrátka jsem si myslela, že ty... mi nebudeš bránit, že... mi někoho najdeš. Já... Chtěla bych manžela... děti... tak malé a roztomilé jako je náš soused," nepatrně se pousmála.

Etü na ni zíral. V životě by ho nenapadlo, že se něco takového jeho sestřičce honí hlavou. Nikdy ani slůvkem nezmínila svatbu ani nic podobného.

"Popřemýšlím nad tím," slíbil jí neupřímně. "Teď mi prosím naber večeři." V noci na lůžku myslel na Liesu.

Výsledkem toho bylo, že ho jeho sestra ráno probudila s mírně pobaveným úsměvem na rtech. "Měl jsi hezký sen, bratře?" zeptala se vesele a odtahovala ruku z jeho ramene. On na ni rozespale, nechápavě zamžoural. Mávla rukou a otočila se k němu zády. "Nabírám snídani," řekla přes rameno. Etü odvrátil pohled a s hrůzou si uvědomil, že v jednom místě pokrývku nadzvedává jeho vztyčené mužství. Zaklel.

Pojedli mlčky v trochu napjaté atmosféře. Etü si byl vědom kradmých, váhavých pohledů, jimiž ho jeho sestra častovala, dobře věděl, proč to dělá, ale svůj slib nedodržel. Nemyslel na její prosbu a věděl, že jí hned tak nevyhoví. Měl pro to vlastní, sobecké důvody. Jak by bez ní žil? Kdo by mu pral, vařil? a...

"Budeš dnes někde zpívat?" zeptal se, když odsunul misku a zvedal se od stolu.

"Nevím, Alexandře..." zdráhala se. "Já... pořád musím myslet na to, že... když jsem zpívala naposled, potom ho... hned potom, co jsem odešla..."

Přešel k ní, sklonil se a políbil ji na tvář. "Ty za to nemůžeš. Nemohla jsi to vědět. Zazpívej. Snad bych si tě také mohl přijít poslechnout."

Na rtech se jí mihl lehký úsměv. "Doprovodím tě kousek cesty?" navrhla.

"Dobře," přikývl lakonicky.

Etü se opláchl a oblékl a chvilku počkal, než se ustrojila i ona. Když vyšla, zatajil se mu dech. On byl ve své obvyklé béžové, ona měla temně fialové šaty, které zdůrazňovaly její světlou pleť. Vyšli z bytu a ona zamykala. Etü pozoroval její trochu pocuchaný drdol, když zaslechl kroky. Otočil se a dech se mu zastavil podruhé. Proti němu kráčel předmět jejich včerejšího rozhovoru. Malý, v tmavém a se svými rozježenými hnědými vlasy a licousy rozšiřujícími jeho kulatou hlavu. Levou rukou lovil v kapse klíče, jako by se nic nestalo a on se jen běžně vracel z práce.

Slyšel, jak za ním jeho sestra zalapala po dechu. Jejich soused k nim pootočil hlavu. Etü viděl, jak se mu mírně rozevřely rty a rozšířily zornice. "Mademoiselle Orfea!" tiše vykřikl a zarazil se. Hlasitěji pronesl: "Vy... tady... vy bydlíte... tady? Vedle..." V očích se mu mihlo pobavení.

"Vy si mě pamatujete?" špitla dívka.

La Farge ji nejspíše neslyšel, neboť na její slova nikterak nezareagoval.

Etü k němu napřáhl ruku. "Doktor Etü," představil se. "Alexandr Daniel Etü."

"La Farge," stiskl mu ruku novinář.

"Toto je moje sestra," kývl Etü směrem k dívce. "Liesa Etüová."

"Je mi potěšením, mademoiselle," nepatrně se usmál La Farge.

"Omluvte mne, pospíchám do práce," řekl Etü, vzal sestru za ruku a spěšně zamířil k východu z budovy. Než k nim došel, slyšel, že novinář vstoupil do bytu a zavřel za sebou.

Autor Rebejah, 03.02.2022
Přečteno 131x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí