1841 / 1.1.14. Murat

1841 / 1.1.14. Murat

La Farge rozevřel okno v kuchyni, odhodil kabát otevřenými dveřmi na postel, rozdělal v kamnech oheň a postavil na čaj. O deset minut později seděl u kuchyňského stolu, nohy položené na jeho desce, v ruce hrnek horké tekutiny a kouřil. Tak ho také našla. Obrátil k ní tvář, zaslechnuv její kroky, ale nevstal, třebaže se na ni něžně, unaveně usmál.

"Co tu děláš?" podivil se chraplavě.

"Slyšela jsem, že tě pustili," vyhrkla. "Ach, Murate..."

"Slyšela jsi, že mě pustili? To se to rozkřiklo tak rychle? Nejsem doma ještě ani půl hodiny, Evo."

Jak v jejích očích, tak v její tváři, se výraz Evy Mörgdtové změnil. Ze rtů jí téměř nepostřehnutelně zmizel úsměv, kterým ho přivítala. "Lidi si tě všimnou," odtušila a hleděla do prázdna, evidentně přemítajíc, jak změnit téma.

La Farge ji sledoval. Pak mávl rukou směrem k protější židli. Eva se nepohnula. Její přítel zpozorněl. "Co se děje?" vyhrkl.

Nadechla se. "Když jsem o tobě řekla doma, naši nebyli nadšení. Máti si tě postupně oblíbila, ale otec... vždyť víš. A v poslední době matka často mluví o vnoučatech a otec naznačuje, jak jsem méněcenná, když Gneus už má dítě a já ještě ne. Nechci se cítit méněcenná, Murate. A chci mít děti, mám už načase. A od tebe se jich nedočkám, to oba víme."

La Farge pootevřel ústa, ale ona promluvila dřív: "Ne, já to chápu. Ale... nemůžu už s tebou být. Máme jiné představy o budoucnosti. Někdy mi přijde, že... žiješ v jiném světě, v nějaké iluzi, jíž se nemůžeš zbavit. Já iluze nenávidím, Murate."

"Přestaň," skočil jí do řeči. "Chápu to. Tak to prosím nerozkládej. Chceš mi dát vale, tak to udělej. Neprotahuj to."

Nepatrně se zamračila. "Jak chceš," pronesla. Přešla k němu, sklonila se k němu a jemně ho políbila na čelo. "Sbohem," zašeptala. "Je mi to líto, Murate."

"Mně taky, Evo," přikývl. "Věř, že kdybych byl v jiné situaci, možná by mi dítě ani tak nevadilo..."

"Nevadilo..." opakovala smutně. "A jsme u toho. Kdybys byl v jiné situaci... Ty tvé iluze..."

Neodpověděl. Nenapadalo ho, co by se na to dalo říci. Zamračeně ji sledoval, jak odchází. V duchu si pronesl tu ironii. Pustí ho z vězení, ale hned na to mu Eva dá vale. A proč ho vlastně tak náhle pustili? Aniž si to pořádně uvědomoval, musel si touto otázkou neustále lámat hlavu.

Další rána přišla o půl dvanácté, kdy se zvedl a klekl před stolem přiraženým ke zdi, aby zpoza konvic na mléko, lahví vodky a pampeliškového sirupu vytáhl jednu z konzerv... z konzerv od Evy. Napřímil se, svíraje v ruce plechovku. Hleděl na ni a zároveň jaksi skrze ni někam do neurčita. Málem vyletěl z kůže, když se ozvalo zabušení na dveře, hlasité, dunivé, jako by na ně tloukl obr. I ve své naivitě však La Farge dobře něděl, že obři neexistují. Zvědavě se šel podívat, kdo se ho snaží napodobit.

Když dveře otevřel, srdce se mu zastavilo stejně jako dech. "Paní domácí," učinil pokus obnovit okysličování své krve.

"Monsieur La Farge," pravila ona. Měla na sobě šaty fialové barvy jako ten den, kdy ji La Farge viděl naposledy. S hrůzou si uvědomil, že ani neví, jak dlouhá doba uplynula od okamžiku, kdy za ní zamykal bránu. Ve vězení mohl být tři dny stejně jako týden a týden stejně jako celý měsíc. Čas tam plynul zcela jiným tempem. Ne, opravil se v duchu. Čas tam vůbec neexistoval.

"Dlužíte mi nájem, monsieur La Farge," natáhla k němu bezostyšně ruku domácí.

"Nemám," řekl.

"To je špatné. Jestli nemáte peníze, musíte mi dát klíče."

Smutně se usmál. "Já ale nemám kam jinam jít, madame."

"To není moje starost. Ztrácíte čas nás obou. Peníze, nebo klíče."

Peníze, nebo život, pomyslel si novinář chmurně. Vzdychl. "Dejte mi pár dní, prosím vás. Zaplatím vám. Jen pár dní, týden..." Nevěděl proč, ale na okamžik zadoufal, že by v ní přeci jen mohl vzbudit soucit. Rychle dodal na vysvětlenou: "Víte, nějak dobu jsem zde ani nebyl, zatkli mě a byl jsem ve vězení, nebyl jsem v práci..."

Oči jeho domácí se do něj zabodly s efektem ostrých nožů. "Byla bych vás vyhodila už dávno, když jste nezaplatil. Ale pořád jsem si říkala, že nejste takový, abyste si něco takového dovolil. To vidina vašich peněz mě přiměla, abych vás tu ještě nechala. No, co se dá dělat, nemáte," pokrčila rameny. "Vezmu si tedy vaše klíče, monsieur. Abyste neřekl, že nemám srdce, přijdu sem odpoledne. Bude to tu vyklizené a dáte mi klíče."

"Co takhle nějaký čas?" žasl La Farge.

"Takže asi přinesu i smlouvu, kterou jste mi podepsal," nepříjemně se usmála domácí. "Přeji vám hezký zbytek pobytu, monsieur."

La Farge za ní hlasitě přibouchl dveře a zuřivě otáčel klíčem v zámku, div jej tam nezalomil. Zaklel. Cestou k posteli nakopl stoličku a převrátil ji. Navlékl si kabát a rychle jej zapínal. Vzápětí opět stál u dveří a opět otáčel klíč v prstech, tentokrát opačným směrem. Prošel přes práh, zase zavřel a zamkl a v tu chvíli si uvědomil, že nechal doma šátek. Rozhodl se pro něj už nevracet. Vyšel z budovy a znovva vrazil klíč do zámku, tentokrát u brány.

Jako první ho napadl Mörgdt. Když ho navštívil v jeho tiskárně, jeho přítel se na něj usmál jako vždycky. "Ahoj," pozdravil ho vesele. Vzápětí se ulekl. "No ty zase vypadáš," zalomil rukama.

La Farge se smutně usmál. "Kdybys věděl..."

"Jen povídej," vybídl ho Mörgdt.

La Farge mu všechno vyklopil. O svém zatčení, o náhlém, nevysvětlitelném propuštění... Jak mluvil, náhle mu v mysli vytanula vzpomínka. Na to, co mu řekla Eva, když přišla k okénku jeho cely. Pohlédl na Mörgdta. "Možná zapůsobil ten právník, co jste ho sehnali," navrhl.

"Tak to určitě ne," zavrtěl hlavou jeho kamarád. "Žádného jsme totiž pořádně sehnat nestačili, tedy žádného, který by měl šanci tě odtam dostat. Pustili tě z vlastní vůle."

La Farge pokračoval ve vyprávění tím, jak ho před chvílí vyhodili i z domu, kde uplynulých pět let žil. "Gnee, prosím, nech mě u sebe, aspoň pár dní..." končil úpěnlivou prosbou.

"Já bych rád, opravdu, ale nemám, kde bych tě nechal," namítl lehce on. "Nemůžu se bránit před ženou, která mě přesvědčuje k dalšímu dítěti, tím, že už tak se tu sotva vejdeme, a pak dotáhnout tebe."

Oba chvíli mlčeli a přemýšleli.

"Poslyš," začal Mörgdt, "a co kdybys to zkusil u rodičů? Je tam po mně volná komůrka, mohl bys k nim do podnájmu."

"To nejde..." zanaříkal novinář. "Bude tam Eva..."

"No a? To je snad dobře, ne?" uchechtl se Mörgdt.

Jenže La Farge zakroutil hlavou. "Právě že ne."

Mörgdt se na něj překvapeně zahleděl.

"Je konec," řekl jeho přítel mdlým hlasem. "Dnes mi oznámila, že se k sobě nehodíme. A má pravdu."

"To mě mrzí," řekl on. "Docela mě těšila představa, že bys jednou třeba byl mým švagrem." A povzbudivě se na něho usmál.

La Farge se na Mörgdta naopak zamračil. Opravdu jim její bratr plánoval v duchu takovou budoucnost? Manželství... a snad i kopu dětí?

Rychle se příteli omluvil a spěchal k domu doktora Mörgdta. Jestli mu nevyjde ani tohle, bude se asi muset vrátit na ulici, uvědomil si rozmrzele. Dlužil, kam se podíval, některé menší částky nechával být v naivní iluzi, že věřitelé na něj už zapomněli, a věnoval se těm, kterým dlužil více peněz, jež postupně splácel. Tedy spíše se o to usilovně snažil. Věděl, že dalšími půjčkami by si nepomohl.

Na dveře domu zabušil mocnými údery, které mu málem rozedřely chatrné rukavice. Mosaz, ze které bylo klepadlo, ho mrazivě pálila do kůže. Otevřela mu Yanna Mörgdtová. Žena krátce před padesátým rokem života, která na svůj věk vypadala překrásně. Vlasy měla jen mírně prošedivělé a vrásky kolem očí a úst byly málo patrné.

"Bon jour, madame Mörgdtová," pozdravil ji laskavě.

"Ahoj, Murate," usmála se na něj shovívavě. La fargovi blesklo hlavou, jak je dobře, že mu otevřela právě ona. S Evou neměl chuť se bavit a její otec ho nikdy neměl rád. Zpočátku ho nemusela ani Evina matka, ale postupně si ho docela oblíbila.

Vysvětlil jí situaci. "Gneus říkal, že byste tu měli mít volnou jizbu, prosím, nechte mě tu zůstávat. Peněz mnoho nemám, ale svůj pobyt zde si odpracuju, když to bude potřeba!"

Pohled Yanny Mörgdtové ještě změkl. "Kdyby to tak bylo na mě, můj drahý, hned bych tě sem vzala. Ale snad pochopíš, že se musím o takové věci poradit s manželem, on je pán domu a hlava rodiny. Ale věřím, že když mu povíš, co jsi řekl mně, nebude problém aspoň na pár týdnů tě tu ubytovat. Beru tě ale za slovo, to si pamatuj. Jestli nebudeš v redakci nebo venku za rozhovory, budeš mi pomáhat, a to hlavně v kuchyni. Eva je sice šikovná, ale od té doby, co má moje snacha plné ruce práce s dítětem, chodí spíše pomáhat tam. Budeš mýt nádobí, škrábat brambory a mrkve, loupat cibule, probírat čočku. Občas i něco sám uvaříš, když nebudu moci, občas chodím pomáhat manželovi do ordinace třeba držet pacienty. Budeš mi chodit na nákupy, když to bude třeba."

La Farge se rozesmál upřímnou radostí. Mávl rukou: "Ale madame Mörgdtová, to všechno já beztoho dělám takřka každý den!"

"Takže domluveno. Do večera pro tebe s Evou přijdeme a pomůžeme s věcmi. Mám ale ještě jednu podmínku, Murate."

"Jakou?"

"Nebudeš mi tu kouřit. Jestli ucítím třeba jen náznak tabáku uvnitř v domě, okamžitě se sbalíš a pak si jdi, kam chceš."

"Rozumím," přikývl rozmrzele.

Autor Rebejah, 06.02.2022
Přečteno 115x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ráda jsem četla. Dojemný příběh zoufalosti i soucitu.

06.02.2022 13:00:45 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí