1841 / 1.2.31. Árno

1841 / 1.2.31. Árno

Sotvaže zmizeli za hradbou stromů, odhodili mrtvá těla gardistů na zem. Pak si vyměnili vítězoslavný pohled. "Tak jsme to zvládli," usmál se Öörr.

"Zvládli," souhlasil nadšeně Christian. Zhluboka se nadechl. "Ach, to je taková nádhera, Árno, moci se po tak dlouhé době svobodně nadechnout čerstvého vzduchu!"

Öörr mu věnoval úsměv. "To věřím."

Christian se šťastně smál. "Bože, ten útěk se nám povedl! A vlastně nám s tím sami pomohli! Věřil bys, že je tak snadné se dostat přes chlapy od gardy?"

"Ne," zakroutil hlavou upřímně malíř. "Nám se to povedlo, dobře, ale co teď?"

"Chvíli bych se zdržel tady v lese. Vyznám se v rostlinách, poohlédnu se, co je tu jedlého."

"Já můžu nachytat nějaké ryby, když dojdeme k místu, kde tudy protéká Ykkhó," skromně nabídl Öörr.

"To bude skvělé," souhlasil Christian. "A pak bychom za pár dní mohli do města. Kdybys jim pověděl svůj příběh... Třeba by to zapůsobilo. Atmosféra je napjatá, je jako střelný prach. Tvůj příběh, nespravedlivé zatčení a tak... mohlo by to posloužit jako zápalka."

"Snad." Öörr se na něj usmál. "Za pokus to rozhodně stojí."

Christian se usmíval od ucha k uchu. "Jsem svobodný," pronesl zadumaně, vychutnávaje zvuk těch slov. "Jsem svobodný. Ach, Ár..." Jméno svého druha už nedokončil. "...no," se ztratilo v bublavém zasípání, které následovalo. Vyprskl Öörrovi do obličeje spršku krve, tentokrát opravdu své vlastní.

"Christiane!" vyhrkl malíř, napůl překvapeně, napůl vystrašeně. Chytil ho, když se začal hroutit na zem, a přitiskl ho k sobě. Christianovy ruce vystřelily k jeho hrdlu. Öörr si zprvu myslel, že chtějí zastavit krev, která zprudka crčela z jeho krku, kam ho zasáhla kule, jenže Christianovy nehty se namísto toho zaryly do kůže a začaly ji trhat a drásat. Pokoušel se nadechnout, pokoušel se zalapat po dechu, ale vycházelo z něj jen jakési slabé bublání. V doširoka rozevřených očích se zračilo jediné slovo: Prosím!

Öörrovi připadalo, že trvá děsivě dlouho, než mu konečně došlo, co po něm přítel chce. Na vteřinu zaváhal, ale pak se mu zadíval do vyděšených očí znovu. Přikývl. Do očí se mu draly slzy. Začal kolem sebe šátrat rukou a téměř okamžitě našel jeden z nožů, které oba pustili na zem, když Christiana střelili. Sevřel jej co nejpevněji, aby se mu netřásla ruka. Věděl, že jestli někdy potřeboval mířit přesně, bylo to právě teď. Zhluboka se nadechl a pak zadržel dech. Opřel špičku nože o místo na Christianově hrudi, kde předtím dlaní našel divoce tlukoucí srdce, našel mezeru mezi žebry a zvedl zbraň. Pak ji zarazil zpátky. Do ruky se mu opřela síla, kterou se jako by nic nechápající svaly snažily nůž zadržet, ale malíř vzdoroval. Zarazil jej tam až po záštitu a vnímal, jak zubatý konec čepele roztrhal kůži a maso. Pokud by rána padla někam, kde by nebyla smrtelná, hojila by se pořádně dlouho, napadlo ho. Cítil, jak se Christianovo tělo zaškubalo. Vzhlédl k přítelově tváři. Jeho hnědé oči se upíraly do nebe, ale... něco jim chybělo. Bělmo, duhovka, zornice, to vše bylo na svém místě, ale zmizela prvotní radost i následný šok a hrůza. Zmizela i prosba. Strnulý pohled jako by vůbec nic nevyjadřoval. Ale něco přece vyjadřuje, pomyslel si malíř. Smrt. A náhle si uvědomil, že se do těch očí nevydrží déle dívat a že zároveň nevydrží, aby se i ony dívaly. Opatrně přes ně přehrnul víčka. Christianova tvář získala najednou klidný vzhled. Jako by jen usnul. Jenže... to by nesmělo být té krve, čerstvé i zaschlé, v jeho vousech. A nože v jeho hrudi... Öörr znovu sevřel jílec. Zdálo se mu, že vytáhnout nůž z rány je ještě mnohem těžší, než prve bylo jej tam pohroužit. Svaly, jež před chvílí tak protestovaly proti oceli, která si jimi klestila cestu, jako by ji nyní zase odmítaly propustit. Nebo možná naopak, svíraly čepel tak pevně, jako by ji chtěly rozdrtit. Konečně malíř zbraň vyprostil a z rány se vyplazila krev. Skutečnost, že jen pomalu tekla a nestříkala, potvrzovala, že Christianovo srdce už nepracuje. Öörr pečlivě otřel nůž o okolní půdu. Pak vzal i druhý nůž, který ležel na zemi o kus dál, a vrátil je oba do pouzder na botách mrtvého gardisty. Chvilku uvažoval, že by pouzdra odepjal a připnul k vlastním botám, ale pak mu došlo, že je to holý nesmysl. Ihned dostal lepší nápad. Skopl z nohou střevíce, které dostal od knížete, zul vojákovi jeho boty a sám si je obul. Guy byl přibližně stejné postavy jako on sám a jeho boty mu dobře padly.

Jakmile sebral mrtvému jednu věc, bylo snazší pokračovat s dalšími. Řekl si, že oba mrtví by u sebe mohli mít věci, jež by se jemu mohly hodit. A jim už beztoho k ničemu nejsou, proběhlo mu hlavou. Ze všeho nejpalčivěji na něj útočila ze všech stran zima. Svlékl mrtvým kabátce uniforem i košile a všechno na sebe navlékl, přestože oděv špinila krev. V duchu si udělal poznámku, že hned, jak tu pobere vše užitečné, se musí poohlédnout po vodě, v níž by oblečení mohl vyprat dřív, než krev zaschne. Odepjal vojákům od opasků šavle a připnul je k vlastnímu. Bajonety nechal u těl, nepovažoval je za nezbytné. Victor měl kolem krku řetízek s medailonkem s kadeří černých vlasů a vlčí zub na kožené šňůrce. Öörr zub majetnicky vzal a pověsil kolem krku sobě. Sebral jim i stuhy z vlasů a schoval do jedné z brašen, které jim rovněž uzmul, ale blíže její obsah nestudoval. Prozatím. Přidal k němu však také pouzdra se zbylými dvěma noži od Victora a šátky obou gardistů. I ty bude muset přeprat, protože i na nich ulpělo hodně krve. Letmo prohrábl druhou brašnu s Guyovými osobními věcmi, a co šlo, přesunul do brašny Victorovy. Tím udělal místo pro pistole. Bylo mu líto je gardistům nechávat a mohly se hodit, ale nechtěl nosit čtyři pistole za opaskem. Na záda si pověsil pušky obou gardistů a nepatrně se pod jejich společnou vahou nahrbil. Pak se ověsil brašnami i nábojovými pouzdry. Vzal si i pláště gardistů. Když je opouštěl, zůstaly mrtvoly ležet na zemi polonahé, jen v kalhotách s opasky, s rozpuštěnými vlasy a jedna z nich i bez bot.

Už svítalo, když unavený uprchlík dorazil k prameni. Nebyla to přímo řeka Ykkhó, nýbrž jeden z jejích horských přítoků, ale tím lépe. Voda bude čistší a poteče rychleji, říkal si. Když vydrhnul oblečení, umyl se sám. Potom si natáhl spodky a kalhoty a ostatní oděv nechal schnout. Během čekání posbíral větve a větvičky, zbavil je listí a pokusil se rozdělat oheň. Nedařilo se mu to. Nedávno muselo pršet, protože dřevo bylo ještě příliš vlhké a nechtělo chytit. Zápalky, které našel v brašně jednoho z gardistů, samy shořely dřív, než stačily podpálit nasbírané větve. Malíř spotřeboval čtyři, než mu došlo, s jak cennou věcí manipuluje. Uvažoval, jestli obětovat další, když si uvědomil, že má vlastně náboje do pušky. Rychle je přepočítal. Odcizil jich třicet. Krát dva, uvědomil si. Měl dvě nábojové brašny, po jedné od obou gardistů. Rozhodl se, že si určitě může dovolit ztrátu jednoho z nich. A vlastně nepřijde o náboj, jen o dávku prachu, která k němu náleží, a to ještě určitě ne o celou. Zuby natrhl obal a pak odsypal na pánvičku jedné z pušek prachu, jako by se hotovil zbraň nabíjet. Potom ale prach z pánvičky přesypal ke dřevu. Škrtal zápalkou, dokud nevyskočil plamínek, pro jistotu o pár kroků ustoupil a hodil zápalku na střelný prach. Ozvala se sice rána jako při výstřelu, ale prachu nebylo tolik, aby dřevo vyhodil do povětří. Malíř se přesto neubránil nadšenému výkřiku, když plamínky, které rychle pohltily hromádku prachu, nakažlivě zachvátily i dříví.

Ve světle plamenů a vycházejícího slunce prohlédl Öörr obsah brašen. Celkem shromáždil dvě lahvice vína, jeden dopis pro nějakou Alexandru, širokou, pečlivě smotanou zelenou stuhu (nejspíš se onu Alexandru chystal požádat o ruku, pomyslel si trpce Öörr), dva měšce s drobnými mincemi, dva hřebeny, jednu tužku a dvě plnicí pera, dvě lahvičky inkoustu, již zmíněnou krabičku zápalek a dokonce okoralou placku. Öörr ji bez váhání snědl a zapil vínem. Chutnalo mu, i když podle chuti bylo víno zjevně ředěné.

Znovu uchopil dopis. Spěšně jej přelétl očima. Voják psal své dívce, že se včera nemohl dostavit, protože dostal nečekaný úkol: přepravit vězně do pevnosti. Öörr si uvědomil, že dopis byl psán dopředu, že se jej teprve nazítří chystal voják odeslat, protože dnes se mu již nedostávalo času. Datum uvedené v rožku papíru tedy je zítřejší, pochopil. Vzal tužku a na zadní stranu papíru napsal dnešní datum, 4. dubna. Potom uvažoval, co s ostatními věcmi. V podstatě všechny se mohly hodit, a co ne hned, později. Třeba hřebeny. Jeden si může ponechat, ale co s druhým? Až se vrátí do města, prodá ho. Prodat může zkusit ostatně i stuhu. Jenže... Jak se dostat do města?

Tou otázkou se zabýval, dokud neusnul. Jak se dostat do města? Je vyvrhel, psanec, uprchlík. Uprchlý zločinec. Vždyť přece (prý) postřelil plukovníka gardy! Zamrzelo ho, že takovou otázku nestačil probrat s Christianem.

Öörr nebyl věřící. Nevěřil v Boha a tvrdil o sobě, že nevěří ani na zázraky, třebaže v ně někdy bláhově doufal, když se mu to hodilo. Ale toho rána se mu jeden takový zázrak stal. Zdál se mu sen. Seděl s knížetem d'Elzzbierppe v salonku v jeho rezidenci v hlavním městě, jedli malé medové koláčky a pili čaj. Povídali si.

"Změnil jste se, Árno."

"Zamiloval jsem se," vyhrkl, dychtivý vykřičet tu novinu do světa.

"Ale! Do koho?"

Sklopil oči. "To je právě problém. Do Clary Alainové. Proč se mi musí líbit zrovna ona! Její otec je hrozný člověk!"

"A co se vám na plukovníkovi nelíbí?" zeptal se kníže, ale nedal mu prostor odpovědět. "Všechno má nějakou vadu. Svět je takový."

"Všechno?" zvedl k němu opět pohled Öörr.

"Všechno," flegmaticky pronesl aristokrat.

Öörr dlouho přemýšlel. "Ale všechno přeci ne."

"Co nemá chybu?" zeptal se vyzývavě kníže.

"Třeba... třeba..." Malíř se zoufale snažil něco vymyslet. "Třeba naše hradby, pane. Jsou tak silné a vysoké... pevné..."

"Opravdu? Stále se opravují. Jsou hlavně staré, Árno. A co bylo kdysi pevné, se stářím může ochabnout a povolit. Proto, aby hradby pevnými zůstaly, se stále obnovují. Třeba teď se takové práce provádějí na severní straně směrem ke skalám... Škoda o nich mluvit."

"Proč, pane?"

"Nádeníci jsou hrozná cháska. Je tam pár takových, co se ráda nechá najmout na jakoukoli práci, ale za utržené peníze jdou jen do hospody a opijí se. Ráno ještě ani nestačí pořádně vystřízlivět a už musí na další honbu za výdělkem."

"To tam asi musí vypadat," odtušil malíř.

"To vypadá. Práce skoro nepokračují. Je to slabé místo. Mělo by tam být vojáků a strážných, aby hlídali... ale tak už to prostě asi má chodit, že mnohdy není nikoho tam, kde je ho zrovna potřeba. A ne vždy je to jeho vina." A tak zvláštně se na malíře zadíval. Skoro... Skoro jako by tím myslel jeho.

Autor Rebejah, 12.03.2022
Přečteno 58x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Smutné.

13.03.2022 08:42:28 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí