1841 / 1.2.33. Árno

1841 / 1.2.33. Árno

Na zadní stranu dopisu, který odcizil mrtvému gardistovi, si pod datum dne, kdy uprchl, začal Öörr kreslit čárky. Jednu za každý den strávený v lese. Živil se rybkami, které se mu podařilo ulovit v říčce, ale k prvním bobulím, které se váhavě začaly objevovat na keřích, pociťoval respekt.

Postupně promýšlel plán, jak proniknout do hlavního města. Totiž proniknout tam, to bude ještě to nejsnazší. Otázkou zůstává, co dál, říkal si. Chtěl by najít Heloisu! Promluvit si, vyptat se jí, jak se jí vedlo, zda se v pořádku dostala ke svému otci... Vyprávět jí o svých dobrodružstvích. Vzpomněl na noc, kdy ji viděl naposled. Na osudnou noc. Noc plesu. Nádvoří plné lidí, oni se prodírají k bráně. Už jsou venku a strážný dává Öörrovi pistoli. Ten se ještě dívá na La Fargova záda... Výstřel. Tak náhlý, nečekaný... Lze jej vůbec někdy čekat? Běží zpátky, Heloise jen říká, že se opět shledají... a nemá tušení, ani jeden z nich nemá tušení, že to bude trvat několik měsíců. Tasí pistoli a přibíhá k Alainovi. Tiskne ruku k ráně, z níž teče horká, životodárná krev. A najednou je obklopen gardisty. Nechce jít s nimi, nic neudělal, je nevinný, nechce jít s nimi... Zvedá pistoli a... Prásk! Jeden z gardistů se hroutí k zemi. François Ona, jak se dovídá později. A je mrtvý. Zabil člověka... Ona byl jeho první obětí. A druhou přede dvěma dny Victor... Ani neznal jeho příjmení. Neznal ani Christianovo příjmení. Znali se tak krátce a přesto ho teď v duchu zval svým přítelem. Jenže... Christian už o tom nemůže vědět, blesklo mu hlavou.

V brašně s náboji našel dřevěný křesací kamínek. Postupně zkoušel pušky i všechny pistole, jestli správně fungují. Pak znova učinil inventuru nábojů. Do města se dostane bez potíží, o tom neměl nejmenší pochyby, otázkou bylo, na jaký odpor mohl narazit za hradbami. Tušil, že půjde o sebevražednou misi, ale... musel ji podstoupit. Už kvůli Christianovi. Musí se pokusit něco změnit. Když mohl Christian před sedmi lety, proč ne on teď?

Hned následující den po útěku začal s rozšiřováním svého arzenálu. Vyhledal vhodný strom a s pomocí nože se dal do výroby luku. Kníže d'Elzzbierppe, jakkoli byl pohodlný aristokrat, kdyby o své pohodlí přišel, lehce by přežil. Öörra naučil kde co. Ze dřeva hojně se vyskytujících smrků začal jeden po druhém vyrábět šípy. Jako tětivu využil šlachy králíka, kterého ulovil.

Svůj plán provedl 6. dubna. Toho odpoledne si zdříml a po soumraku se klidně vydal směrem k Ykkhó. U jednoho z vojáků našel šití, a tak si část jedné uniformy přešil do podoby primitivní kapuce, kterou si přetáhl přes hlavu. Jak předpokládal, pod rouškou tmy mu nečinilo žádné problémy dostat se nikým nezpozorován k rozestavené hradbě. V jednom místě byla ještě dostatečně nízká, aby se přes ni snadno dostal na druhou stranu. Kam ale teď? Chvilku přemýšlel, ale vzápětí se i za ni styděl. Odpověď byla přece nabíledni! Za Jasmínou!

Chvilku bloudil, než proběhl náměstím, jehož název si sice nezapamatoval, ale přesto ho kašna, která stála v jeho středu, ujistila o směru jeho pohybu. Ve středu kašny rostl veliký kamenný leknín. Öörr kašnu oběhl zleva a klusem překonal mírně stoupající uličku. Ta ho vyplivla na křižovatku. Malíř bez váhání zabočil doprava, dvě ulice pokračoval beze změny směru a potom své kroky stočil doleva. Na konci ulice stál jeho dům. Tedy přesněji Jasmínin. Bezděky udělal pohyb rukou, jako by chtěl z kapsy vytáhnout klíče. Zrudl, když si uvědomil, že je to zcela zbytečné. Prudce na dveře zabušil. Chvilku počkal, poslouchal, pak úkon zopakoval a doprovodil jej zvoláním: "Jasmíno!!" Netrpělivě přešlapoval na místě. Znovu tloukl do dveří, přiložil ruce ke rtům, stočil je do kornoutku a znovu tlumeně zavolal: "Jasmíno! To jsem já, Árno!" Rychle umlkl a pozorně poslouchal, spíš aby se ujistil, že ho nejde zatknout nějaký biřic, než že by pátral sluchem po tom, zda mu obyvatelka budovy konečně jde otevřít. Po chvíli počtvrté zabušil na dveře.

Konečně se klika pohnula. Jasmína, na první pohled rozespalá, ustoupila, aby mohl projít dovnitř. Udělal to velice spěšně. Žena za ním zavřela, zamkla a potom se za ním vypravila do hlavní místnosti. Rukama si protírala oči. Pak pohlédla na Öörra a pootevřela ústa.

"Co to máš na sobě? To je... Ty jsi..." Zakryla si dlaněmi ústa. "... uprchl?"

"Ano," přikývl. "Hm... Ty víš, že jsem byl... že mě zatkli?"

Nesoustředěně přikývla. "Víš, Ernest... totiž kníže d'Elzzbierppe mi o tom pověděl."

Zavládlo ticho. Pak Jasmína zničehonic vyhrkla: "Co tvoje vlasy?"

Malíř na ni zazíral a nejistě si sáhl rukou dozadu, aby v prstech sevřel culík u krku. "Co s nimi je?" nechápal.

"Měl jsi je... totiž..." Honem nevěděla, jak zformulovat otázku. "Měl jsi je pořád takhle, viď? Měl jsi zakrytou šíji?"

Zalapal po dechu, plný nevěřícnosti. "Objevím se tu po dvou měsících, víš, že jsem byl ve vězení, že jsem utekl... a zajímá tě, jestli někdo neviděl mou šíji? To myslíš vážně, Jasmíno?"

Kousla se do rtu. "Chceš něco k jídlu?" změnila téma.

"Ne," odsekl, ještě ovlivněný předchozím rozhořčením. "Jedl jsem. Nepotřebuju nic kromě úkrytu."

"Nevybral sis dobře."

"Já vím. Vím, že tu nemůžu zůstat. Ale... chtěl jsem tě vidět. Jsi přece jen moje matka, máš právo vědět, že jsem v pořádku..." Umlkl. Při slově "matka" se Jasmína nepatrně zamračila. Honem napřáhl paže a jemně jí stiskl ruce. "Odpusť," hlesl. "Uklouzlo mi to... Vím, že nechceš, abych ti tak říkal." Na okamžik se odmlčel. "Chápu, že... si asi připadáš mladá na to, abys měla jednadvacetiletého syna."

Jasmína, které ještě nebylo čtyřicet, pomalu přikývla. "To nic. Projednou se nic nestalo. už to neopakuj." Ale do očí se mu přitom nepodívala. Naopak, usilovně držela zornice upřené na najednou nesmírně zajímavý sloupek zábradlí u schodů nalevo od něj.

Políbil ji na čelo. Mírně si přitom musel stoupnout na špičky. "Asi nevíš, kde bych mohl najít nějaký úkryt, že?" zeptal se opatrně.

"Nejlíp se schováš všem na očích," pousmála se. "Asi náhodou vím. Mohl bys zkusit štěstí u mé známé. Je domácí ve Vele. Nedávno jsem s ní mluvila a říkala něco o volném bytě v přízemí."

"Za pokus nic nedám," pokrčil rameny. "Vypravím se tam raději hned."

Ještě chvíli poseděli a malíř rád přijal nabídku teplého čaje, ovšem po jeho vypití nastal čas rozloučení.

"Stejně mi hrozí nebezpečí už jen tím, že ses vrátil do města," namítala Jasmína. "Nezáleží na tom, jestli budeš přebývat někde jinde, nebo přímo tady."

Zakroutil hlavou. "Budu mít alespoň pocit, že jsem udělal vše, co jsem mohl, abych tě ochránil. I když vrátit jsem se musel."

Číhal u Vely asi dvě hodiny, než první obyvatel odemkl bránu a vyšel na ulici. Bylo to ještě za tmy. Dotyčný si nelámal hlavu se zamykáním. Öörr mu v duchu poděkoval za jeho spěch. Chvilku ještě počkal, pak bránu otevřel a vkročil na dvůr, někdejší nádvoří. Zamčené nebyly ani dveře vlastní budovy. Vplížil se na chodbu a po schodech nahoru. Podle Jasmínina popisu našel byt domácí a zabušil na dveře. Trvalo dlouho, než mu rozespalá žena otevřela. Zamračeně si prohlížela postavu před sebou. Öörr si uvědomoval, že nejspíš nevypadá moc vábně ani důvěryhodně.

"Kdo jste? Co chcete?" mračila se žena.

"Jmenuji se Árno Öörr," představil se a rychle dodal: "Jsem syn Jasmíny Öörrové."

Žena na něj zírala.

"Mám tu pro vás od ní dopis," rozpačitě k ní natáhl ruku s papírem. "Prý... byste tu měla volný byt."

"Měla jsem, ještě nedávno," řekla nesoustředěně, větší pozornost věnovala dopisu. "Ale už je obsazený. Ale Jasmína je milá žena, ráda bych jí vyhověla... Jen nevím... Bydlí tu jeden mladý lékař, má velký byt, třeba by se u něj našlo místo a mohl byste tam bydlet v podnájmu."

"Byl bych radši, kdyby o mě vědělo co nejméně lidí..." zdráhal se malíř.

"Asi chápu," pousmála se žena a přejela pohledem jeho sbírku zbraní. "Ale jeho se bát nemusíte. Přátelí se s... no..." Pátrala po vhodném slově.

"S republikány," řekl Öörr.

Domácí přikývla. Znovu mrkla na jeho šípy. "Asi byste si rozumněli, jak se mi zdá." Ztišila hlas. "Přeji vám štěstí."

Öörr si její slova uměl přeložit. Věnoval jí úsměv a poděkoval.

 

Doktor Etü byl už podle jména ze severu, a když promluvil, zazněl z jeho řeči nepatrný, ale vtíravý přízvuk, který to potvrzoval. "Copak mě nemůžete nechat dospat?" mručel rozmrzele, protřel si oči a zamžoural na postavu ve dveřích. "Můžu vám pomoci?" zeptal se otupěle.

Öörr se omluvně usmál. "Jmenuji se Árno Öörr a..." Zaváhal. Nebyl si jistý, jak pokračovat. "Totiž... promiňte, potřeboval bych trochu vašeho času. Mohl bych prosím dál?"

Etü chvíli stál bez pohnutí, ale pak uhnul a uvolnil Öörrovi cestu. Když malíř udělal krok, na něčem uklouzl. Vykřikl překvapením a napřáhl před sebe paže, ale na zem nedopadl. Etü byl ve vteřině u něj a zachytil ho. Oba se podívali na podlahu. Obálku se jménem Liesa Etüová zvedl Öörr, ale Etü mu ji jemně, ale významně vykroutil z prstů.

"Lieso!" křikl do bytu. "Máš tu další dopis!"

Za jeho paží vykoukla mladá dívka. Bylo ji asi tolik co Öörrovi a malíři se na první pohled nelíbila. Vypadala tuctově a obyčejně. Nevýrazná tvář pleti stejně světlé, jako byly její dlouhé vlasy, ve tváři tuctové gonské hnědé oči. Když uchopila dopis, zarazila se a její pohled našel Öörra. Chvíli s mírně rozevřenými rty těkala pohledem mezi papírem a nově příchozím. Etü si toho zjevně všiml. "To je monsieur Öörr, chvíli se tu zdrží. Udělej nám prosím tě kávu." A přitom lehce zakroutil hlavou.

Dívka se kousla do spodního rtu a sklopila pohled. Spustila i ruku s dopisem. "Jak si přeješ, Alexandře," špitla.

"A vy už konečně pojďte dál!" mávl rukou směrem do bytu Etü a hodnotil Öörra pohledem.

Když byla káva hotová, zůstala Etüho společnice nejistě stát u stolu. "Smím si jít přečíst ten dopis?" zeptala se.

Etü pohlédl na Öörra, jako by se ho mlčky tázal, zda netrvá na dívčině přítomnosti. Öörr nasadil lhostejný výraz a rozhodil rukama. Etü přikývl a otočil se zpět k dívce. "Běž," pokývl jí. Ihned odběhla. Nato se mladý lékař opět obrátil ke svému nočnímu hostu. "Poslouchám," vyjádřil se stručně.

Ve vší stručnosti mu malíř vyklopil vše o sobě. Vyprávěl mu o jeho poněkud zvláštním vztahu s Jasmínou, která se vždy tak bránila oslovení matka, svěřil se mu s událostí na Trhu konce zimy a pověděl mu o svém dlouholetém přátelství s Gustavem. Vylíčil návštěvu královského zámku a plesu, pověděl mu o Heloise a pak ve vyprávění přešel k tomu, jak zahlédl odcházet La Farge a jak se potom ozval výstřel a plukovník Alain byl postřelen. Smutně vzpomínal, jak mu chtěl pomoci (svoje pohnutky si nechal pro sebe) a jak byl zatčen. Svěřil se Etümu i s rozporuplnými pocity ke Claře Alainové. Vylíčil, jak se poznal s Christianem a jak při převozu uprchli. Skončil Christianovou smrtí a svým vniknutím do hlavního města.

Etü pozorně poslouchal a jedinkrát ho nepřerušil. Malíř, pozorně sledujíce jeho tvář a oči, vnímal, jak ho příběh zpočátku nudí, ale potom, když líčil postřelení plukovníka, se v Etüho očích rozhořel zájem. A když Öörr otevřeně líčil své pocity, svou zlobu vůči králi, jenž ho neprávem uvěznil, vnímal ve svém společníkovi i něco víc. Souhlas, který nevyjádřil nahlas, aby vyprávění nerušil. Současně si Öörr uvědomil s trochou nelibosti, že v něm Etü probouzí unáhlenou důvěru. Povídal a povídal a hovořil naprosto otevřeně a upřímně. Dokud neskončil, nepřišlo mu na mysl, že by Etü mohl s těmi informacemi naložit v jeho neprospěch. Raději umlkl, také proto, že již stejně nebylo co říct, a s obavami vyčkával.

"Váš příběh pro mne není novinkou," začal lékař. "Píše se o vás v novinách. I když pochopitelně trochu jinak, než celou věc uvedla vaše vlastní slova. Ale jednomu z mých přátel se také nezdála vaše vina. Shodou okolností je to právě Murat, ten La Farge, o kterém jste se zmínil. Za sebe mohu říct jediné, monsieur Öörr. Rozumím vašim pocitům, plně jim rozumím. Mám pár přátel, s nimiž sdílím jisté antipatie k tomuto zřízení, které tu panuje. Vy z nás máte nepochybně největší odhodlání něco podniknout, to jsem z vašich slov poznal okamžitě." Dopil kávu. "Mám návrh. Zůstanete tu, přinejmenším pár dní. Já se spojím s těmi svými přáteli a sjednám, abychom se tu co nejdříve sešli. Uvidíme, co vymyslíme. Mohu se za ně ale zaručit, a budu mluvit i za sebe. Jestli máte v úmyslu podniknout jakékoli kroky ke zrušení monarchie, počítejte s námi."

Öörr dlouho uvažoval. Zkoumal jeho slova, vystupování, ale nakonec usoudil, že Etüho jednání je zcela upřímné, bezelstné a ryzí. Přikývl. "Děkuji vám, monsieur." Byl rád, že se mu jeho důvěra k tomuto muži nevymstila.

Autor Rebejah, 16.03.2022
Přečteno 64x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí