1841 / 1.2.37. Gustav

1841 / 1.2.37. Gustav

Pomalu a tiše rodil se ve slunečné krvi 15. den měsíce dubna. Joir nemohl dospat. Jakmile okénkem vniklo do místnosti světlo slunce, právě se vyhoupnuvšího nad obzor, přehodil nohy přes okraj postele a spěšně, tiše se oděl. Vyběhl z pokoje a teprve po cestě nahoru si svazoval vlasy do předpisového culíku u krku. Zaklepal na dveře kapitánovy kanceláře a požádal o Pruh. Zavázal jej kolem nadloktí a s díky kasárna opustil.

Cestou uvažoval, zda si ještě pamatuje, kudy k domu Öörrových. Nebyl u Árna doma hezkých pár měsíců. Potěšilo ho, když jen s minimálním blouděním dospěl onoho obydlí. Árnovu matku znal od vidění, ale ona dobře věděla, jak dlouho se s jejím synem přátelí. Přesto ji musel dlouho přemlouvat a zapřísahat, že by Árnovi nikdy neublížil, než se mu přiznala, že ji navštívil a že mu našla úkryt. Joir se musel naučit dobrému odhadu na lidi. A svého přítele znal nejlíp ze všech. Věděl, že by se za matkou zastavil, že by jí chtěl vše vysvětlit. A když slyšel, že pár dní poté, co Árno uprchl, se uskutečnil atentát na člena královské rodiny, bylo mu jasné, kdo v tom má prsty. Nevěřil v náhody, ne v souvislosti s podobnými řetězci událostí. Zakroutil hlavou. Jak rychle se mohou některé věci změnit... Mladík, který se ještě na začátku roku nemohl rozhodnout, na čí straně stojí, se šmahem přidá k povstalcům a hned podnikne takovou radikální věc jako atentát. A ještě k tomu úspěšně.

V takových myšlenkách došel k Vele. Vyčkal, až někdo půjde ven.

"Prý tady bydlí jistý doktor Etü, nevíte, kde konkrétně?" zeptal se autoritativně, jak si na to musel zvyknout jako poručík.

Muž vytřeštil oči na jeho uniformu. Máchl rukou a naznačil směr. "V přízemí. Dáte se doleva a budou to druhé dveře naproti vám. Zprava," dodal spěšně. Joir kývnutím poděkoval, minul se s ním v bráně a potom přešel malé nádvoříčko ke dveřím vlastní budovy. Za dvě minuty už klepal na dveře příslušného bytu.

"Doktor Etü, přejete si?"

Světlý muž, který otevřel, jeho uniformě nevěnoval takovou pozornost. To Joira trošku rozladilo, ale nedal to na sobě znát.

"Prý tu je v podnájmu jistý Öörr."

"Co od něj chcete?" nápadně zchladl doktorův přístup.

"Jmenuji se Gustav Joir, možná se o mně zmínil..." Trochu znejistěl.

Ale Etü rychle přikývl. Do jeho hlasu se vrátila původní vřelost: "Ach, to je samozřejmě jiná." Letmo se ohlédl za sebe do bytu. "Ehm... Totiž ano, váš přítel tu je, ale..."

"Ale?" Joirovi se sevřelo hrdlo. Okamžitě mu došlo, že když se Árno pokusil vyhodit do povětří kočár (a vlastně nejen pokusil; on to doopravdy udělal) a on nyní hovoří s lékařem, asi nevyvázl bez zranění. Srdce mu sevřely ledové, pevné prsty strachu.

Doktor chvíli volil slova. "Není... docela zdráv."

"Mohu s ním mluvit?" zeptal se sevřeně Joir.

Etü potřásl hlavou, až se mu zlaté vlasy lehce rozvířily. Nepatrně posmutněl. "Mluvit s ním můžete," řekl s podivně mrazivým důrazem na první slovo. "Ale nevím, co z toho budete mít."

"Jak to myslíte?" Joir s nelibostí zaznamenal, že se do jeho hlasu promítlo až příliš strachu a obav, které pociťoval.

"Neslyší."

Joir mírně rozevřel rty a sotva postřehnutelně zalapal po dechu. "Panebože..." uklouzlo mu. "Jako... vůbec...?" Nemohl tomu uvěřit. Nedokázal si představit... V rozrušení hmátl po doktorově ruce. "Prosím vás..." Za řeči si uvědomil, co dělá, a rychle jeho ruku pustil. "Chtěl bych... chtěl bych ho vidět."

"Teď ještě spí," řekl stroze lékař. "Ale pojďte dál. Určitě se za chvíli vzbudí a rád vás uvidí."

Joir vděčně přijal šálek kávy, zatímco trpělivě vyčkával. "Víte, co se stalo?" zeptal se lékaře.

"Vyprávěl nám o tom," řekl Etü. Na vteřinu se zarazil, jako by mu uklouzlo něco, co nemělo. Rychle se však opanoval. Pokračoval, jako by se nic nedělo: "Dovoluji si předpokládat, že víte, o co šlo, když jste od gardy. Stalo se to, co se asi dalo očekávat," vzdychl. "Jeden z gardistů ho viděl. Monsieur Öörr sám říká, že ho prý celou dobu nespustil z očí, jako by dopředu věděl, že něco chystá. Když hodil ten granát, ten gardista ho chytil a on se nestačil osvobodit včas. Byl moc blízko, když granát vybuchl."

Joir krátce, smutně pokývl. "Aspoň, že přežil," hlesl spíš pro sebe.

Z jizby vyšla dívka s prázdnou miskou v rukou. Byla světlá, v prostém oděvu, nepatrně ušpiněném z kuchyně. V jejím obličeji na sebe upozorňovaly hnědé oči, jen nepatrně světlejší než káva v Joirově šálku. Stejné oči jako byly ty doktorovy, stejné, jako byly jeho vlastní.

"Už je vzhůru, právě jsem dohlédla, aby snědl polévku," hlásila lékaři polohlasně.

Joir se nadzvedl a zapřel se dlaněmi o stůl. Tázavě pohlédl na doktora. Ten přikývl a mladý muž vyskočil od stolu tak prudce, až se židle, na které seděl, povážlivě zakymácela a div nespadla. Rychlým krokem zamířil do pokoje a zavřel dveře.

"Ahoj, Árno," pohnul rty dřív, než si uvědomil, že je to zbytečné.

"Ahoj, Gustave," řekl Öörr. Příjemně se na Joira usmíval. Gardista si ho prohlížel. Připadal mu menší, zranitelnější. A on sám sobě připadal tím víc jako jeho ochránce. Ochránce, který selhal. Přešel k němu a uchopil ho zaruku. Öörr sebou pod jeho dotykem škubl. Joir se nechápavě podíval a slabě vzkřikl, když spatřil jeho ruku. Palec, ukazovák a prostředník byly v pořádku, ale z prsteníku zbyl jen jeden článek a malík byl pryč celý. Pahýly někdo převázal tlustou vrstvou obvazů.

"Pořád dost bolí," řekl trochu trhaně Öörr, a když k němu Joir zdvihl pohled, rychle proměnil bolestný škleb v zoufalý pokus o úsměv.

Joir se neusmál. "Mrzí mě to," hlesl bezděčně. Pak si uvědomil svoji opakovanou chybu, sklopil oči a sáhl po tužce a papíru u kamarádova lůžka. Öörr stiskl jeho ruku.

"Nemusíš nic psát," řekl a tentokrát se usmíval upřímněji. "Slyším tě."

"Tak ty mě slyšíš!" usmál se Joir, pln radosti. Lehce ho pleskl přes rameno. "To je báječné, Árno!"

Mírně zkroutil rty a uhnul očima. "No... Pořád dost slabě, ale přece... a každou chvíli je to lepší a lepší... jen..."

"Jen co, prosím tě? Slyšíš, nebo ne?"

Zatvářil se sklesle. "Slyším, ale jenom na pravé ucho."

"Lepší, než neslyšet nic, ne?"

Pokrčil rameny. "To ano," připustil neochotně.

"Víš už, co se stalo?" zeptal se opatrně Joir.

Öörr k němu zvedl pohled. "Co máš na mysli?"

Jemně mu položil ruku na jeho. "Myslím ten tvůj útok."

Zmateně nakrčil obočí. "Co by se mělo stát? Vydařil se, ne?"

Joir potřásl hlavou. "Mířil jsi jím na krále, ne?"

"Ano," přisvědčil malíř a nechápavě se mu díval do očí.

Joir dlouho mlčel.

"Co se stalo, Gustave? Co se nepovedlo? Vždyť ten kočár vybuchl, ten, kdo v něm seděl, rozhodně nepřežil..."

Joir se chopil pomyslné pomocné ruky, kterou mu nevědomky nabídl. "Správně. Ten, kdo v něm seděl." Odmlčel se.

"Gustave?" podezíravě se zeptal Öörr.

"V tom kočáře... neseděl král, Árno," ztěžka ze sebe vypravil gardista.

"Cože?! Jak... Co...?"

"Byla to náhoda. Rozhodl se poučit svého syna o významu rodového hesla. Na tu radnici nejel král, ale jeho mladší syn."

Öörr dlouho zpracovával tu informaci. "Stejně ale nebyl marný," prohodil. "Ten atentát. Králi přece jen ublížil. Byť jinak, než jsem si původně představoval."

"Je otázka, jestli ne hůř," prohodil Joir.

Malíř zakroutil hlavou. "To těžko. Žije, kdežto jinak by byl mrtvý."

"No právě," vedl si svou Joir. Jemně mu stiskl rameno. "Nechám tě odpočívat. Určitě potřebuješ nabrat síly."

"Už jsem je víceméně nabral," pousmál se mdle on. "Přijdeš zítra? Doprovodíš mě k Jasmíně?"

"Rád," souhlasil Joir.

 

A tak následující den stáli před jejím domem a čekali, až jim otevře. Přivítala je, prudce Öörra objala. Pak vyjádřila zděšení nad jeho stavem. "Ach, chlapče," šeptala, kroutíc hlavou, držíc jeho tvář v dlaních. "Co se to s tebou stalo..." Vzdychla. "Dal ses na špatnou stranu, Árno."

Malíř vysunul bradu. "Na špatnou? Proč? Král je špatná strana, Jasmíno. Pro mě už navždycky! Neprávem mě uvěznil, k nám všem se chová jako... Popravil mi přece otce! I Gustavovi, vždyť... jak se ho po tom můžeš zastávat?"

Jasmína sklopila oči, ale jen na okamžik. Když vzhlédla, měla v nich odhodlaný výraz. "To ty nevidíš celou pravdu, Árno. Možná proto, že ji neznáš. A měl jsi ji znát, měla jsem ti ji říct už dávno, ale... tolik se mi zalíbila ta iluze, že... že jsi můj syn..." Povzdechla si. "Jsem slabá žena. Která chtěla syna."

Výraz Öörrovy tváře se proměnil. "Jasmíno?" zeptal se nebezpečně. "Co že jsi mi neřekla?"

"Posaďme se na to," hlesla. Vrhla po Joirovi pohled, který ho vyzýval k odchodu. Pochopil, že se tu bude dít něco, co se ho netýká, co se týká jen a pouze jí a Árna, a hotovil se ji uposlechnout, ale když udělal krok ke dveřím, něco ho zatahalo za rukáv. Obrátil se, aby se podíval, v čem se to zachytil, a shledal, že jeho rukáv vězí pevně v Árnových prstech.

"Nikam nepůjde. Je to můj přítel a zjevně mi na rozdíl od tebe nikdy nelhal." Jeho hlas zněl pevně, rezolutně. Nepřipouštěl námitek ani kompromisů.

Jasmína Öörrová si toho patrně byla vědoma také. "Jak myslíš," vzdychla.

"Myslím," potvrdil odměřeně. "A teď mluv. Kdo je moje matka?"

"Jmenuje se Leonie. Nebo jmenovala... nevím, zda je ještě naživu."

"Leonie?"

Přikývla. "To, co se stalo před jednadvaceti lety, předpokládám víš. Jak král Damon II. uprchl a moci a koruny se chopil Olbram I. Víš také, že se to stalo v den tvého narození. Všechno, co jsi slyšel, co ti kdo řekl, co ti snad vyprávěl Ernest d'Elzzbierppe, všechno je to pravda. Až na jeden drobný detail."

Joir téměř viděl, jak se jeho příteli dere na rty otázka, ale malíř se ovládl a nepustil ji z úst ven. Spolkl ji zpátky do útrob.

Jasmína se roztřeseně nadechla a setřela si několik slz, které jí skanulo po tvářích. Podívala se malíři přímo do očí a Joir viděl v jejím pohledu utrpení a bolest. "Narodili jste se ve stejný den. Byl jsi jen o chvíli mladší než můj syn, snad o hodinu, snad i o míň."

"Já jsem přeci tvůj syn," nevěřícně uklouzlo malíři.

"Ne, Árno," řekla smutně. Olízla si rty. "Můj syn se narodil mrtvý."

"Mrtvý se narodil syn královny!" bránil se stále pravdě malíř.

"Vypadalo to tak. Ale pak se ho podařilo zachránit. Narozdíl... od mého chlapce. A... my se s královnou dohodly. Vyměnili jsme si vás. Celý svět si myslel, že princ zemřel, ona věděla, že je ve skutečnosti naživu a v bezpečí před Olbramem, a já... jsem měla chlapečka, kterého... bych mohla milovat. Mohla jsem si pěstovat nádhernou iluzi, i když... jsem samozřejmě věděla, že jednou pomine." Uchopila ho za ruce. "Snad už chápeš, že nemůžeš být na straně revoluce. Jak bys mohl, když sám jsi dědic trůnu."

Autor Rebejah, 22.03.2022
Přečteno 160x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí