1841 / 1.2.38. Árno

1841 / 1.2.38. Árno

Celý hořel a místnost jako by se s ním pomaličku otáčela. Zapomněl na Gustava, jenž ho doprovodil. Měl oči jen pro Jasmínu. A pohled, kterým ji propaloval, nebyl ani v nejmenším přívětivý. Ta křivda, ta zrada, jíž se na něm dopustila, v něm vzedmula vlnu hněvu, který roztřásl jeho tělo, a když se pokusil klidným tónem promluvit, ukázalo se, že stejnou měrou i hlas.

„Takže jsem… Jsem syn krále? Krále Damona?“

Dal si záležet, aby v té jediné otázce mohla rozpoznat veškeré překvapení, bolest, zmatek, rozhořčení, frustraci a znechucení, které v něm probudila. Ona si toho patrně povšimla, neboť váhavě a neochotně sňala ruku z té jeho.

„Árno, mrzí mě…“

Dopředu vytušil, jak by pokračovala, a tak ušetřil čas a přerušil ji. Zlostně . ublíženě vzkřikl: „Mrzí tě to?! Mohla jsi mi to říct už dávno! Ne, ty jsi mi to měla říct už dávno. Máš vůbec ponětí, jak mi je? Jak bys mohla? Všichni kolem mě jste to věděli a dělali jste ze mě idiota! Ty, kníže d’Elzzbierppe…“ Samým vztekem se zajíkl. Rozhodil rukama, jako by za něj dál mohla mluvit sama samozřejmost. Pak jí z náhlého popudu vrazil facku. „Chápu, že jsi mi to neřekla jako malému. Ale čekat s tím jednadvacet let?!“ Nevěřícně zakroutil hlavou, aby podtrhl svůj nesouhlas. „Kromě toho,“ pokračoval dopáleně, „vzhledem k tomu, že jsi mi to řekla až ve chvíli, kdy jsem řekl, že chci být s povstalci, se mi nezdá pravděpodobné, že bys mi to za jiných okolností vůbec kdy prozradila!“ Otočil se a přešel ke dveřím. Na prahu se ještě letmo otočil. „Opovažte se mě některý z vás sledovat! Chci být sám!“ A hlasitě za sebou bouchl dveřmi.

 

Nevěděl, kolik uplynulo času. Ležel v parku na lavičce, díval se do korun stromů a do nebe, které tu a tam zkrášloval malý bílý obláček. Zlost už jej přešla. Nahradila ji únava a pocit bezmoci. Najednou nepatřil ani na jednu stranu. Nemohl být ani povstalec (jak by mohl, když je syn krále?) a nemohl být ani na straně roajalistů (proč by ho přijali mezi sebe; dříve se přece paktoval s republikány). Nevěděl, kdo je ani kam patří. Možná nepatřil nikam, nikdy. Všechno byla jen iluze – iluze Jasmíny Öörrové…

Lekl se, když kolem něj prošla postava. Minula jej zleva, takže ji vůbec neslyšel a uvědomil si ji teprve ve chvíli, kdy mu ležérně a poklidně, jako by se mu nevědomky vysmívala, vplula do zorného pole. Öörr očekával, že projde kolem něj a bude pokračovat dál, pročež si jí více nevšímal. Avšak po chvíli si uvědomil, že na sobě cítí její pohled. Také na ni tedy zrakem zabloudil – a v jejím drobném vzrůstu poznal La Farge. Novinář si svlékl kabát, rozložil jej do trávy k Öörrovým nohám a posadil se na něj. Zapálil si.

„Chcete o tom mluvit?“ zeptal se tak, až Öörr krátce zauvažoval, zda jsou ta slova adresována opravdu jemu.

„Ne.“

Nastalo delší ticho.

Potom opět promluvil malíř: „Řekl vám to?“

Novinář jako by chvilinku váhal, než přikývl. „Nám všem,“ upřesnil lakonicky.

Öörrovi připadalo, že tak líně promlouvá proto, že by před mluvením dal přednost poslechu ptačího zpěvu a šumu větru v korunách stromů, bohatě ztěžklých obrovskými barevnými květy. Neměl se proto k odpovědi, aby ten přírodní orchestr nerušil.

Po delší chvíli tedy pokračoval sám La Farge: „Vím, jaké to pro vás musí být.“

„Jak byste mohl? Co vy o tom víte? Co vy o tom můžete vědět?“ ušklíbl se malíř.

La Fargovi okamžik trvalo, než odpověděl, jako by váhal nebo spíše pečlivě volil slova. Nakonec opět lakonicky pravil: „Zažil jsem to.“

Poprvé Öörra zaujal. „Jak to myslíte?“

„Jak to říkám,“ La Farge se podle tónu hlasu pobaveně usmál. Když se na něj ale malíř podíval, úsměv byl už pryč a mladý muž se tvářil vážně. Ještě chvíli nechal svá slova působit a pak je rozvedl: „Dlouho jsem nevěděl, kdo byl můj otec. Moje matka byla nevěstka, navíc brzy zemřela…“ Podíval se jako by na malíře, ale ten měl pocit, že ve skutečnosti ho La Fargovy oči nevnímají.

"Zní to, jako že už jste se pravdu o svém otci dozvěděl," prohodil.

Novinář nepřítomně přikývl. "Letos v lednu. Byl to Murat Renaird."

"Renaird?" zalapal po dechu Öörr.

La Farge přitakal a slabě se usmál. Slušelo mu to. "Reagoval jsem stejně. Už snad ale chápete, Árno Öörre. Jsme na tom podobně."

"To tedy nejsme!" zakroutil hlavou rezolutně malíř. "Vy jste stejně vyvrhel, váš rod je vyvražděný, zapomenutý! Nemáte šanci dobýt zpět svůj majetek, titul, postavení! Kdežto já... Jak se mi zdá, tajně mě celý život připravovali na to, abych se jednou zmocnil trůnu, předurčili mi můj vlastní osud! Ten výcvik s knížetem d'Elzzbierppe..."

"Mému otci bylo třiadvacet, když zemřel. Mně už je pětadvacet. I když na to asi vypadám jen díky těm licousům. Vlastně proto jsem si je nechal narůst, aby si mě nepletli s malým klukem." Usmál se, prchavě. "Ale chápete, co chci říct?"

Öörr zvolna zakroutil hlavou.

La Farge laskavě pokračoval a s každým slovem zavanul k Öörrovi pach tabákového kouře. "Váš otec zabil toho mého. Přesněji řečeno ho dal zabít, ale to už je jedno. Ale to přece není důvod k tomu, abych za to nenáviděl vás a dával vám to za vinu. Nebyl jste tehdy ani na světě. My nejsme naši otcové, Árno."

"Já už asi vůbec nevím, kdo jsem," postěžoval si malíř.

La Farge se na něj podíval téměř soucitně. "Proč? Kým byste byl? Jste malíř Árno Öörr, stejný jako vždycky. Na vás se nic nezměnilo."

"Změnil se můj původ," namítl Öörr.

"Ne," pobaveně namítl La Farge, "váš původ se nezměnil. Změnilo se jen to, co o něm víte." Mírně zaklonil hlavu a odhrnul si bohaté, ani ne krátké, ani ne dlouhé vlasy z čela. Na slunci vypadaly mírně světlejší.

Öörr zaraženě mlčel.

"Je to ironie," mínil vesele novinář. "Chtěl jsem vám nabídnout tykání, ale... teď se to už nehodí."

"Já bych tvou nabídku přijal," zazubil se na něj malíř.

La Farge na něj upřel jasné oči. Pojednou vstal a zašátral v náprsní kapse vesty. Vytáhl hodinky, odepjal řetízek od kabátu a vzal jemně malíře za ruku. Položil mu chladné, mosazné pouzdro do dlaně a sevřel mu kolem něj prsty. "Pro tebe," doplnil celkem zbytečně. "Vezmi si je. Nefungují, je to památka, něco mi připomíná a teď to bude připomínat tobě."

"Co?"

"Když jsme se potkali s Rogerem, došlo mezi námi k souboji. Trefil tyhle hodinky. Kdybych je nebyl měl, byl bych pravděpodobně mrtvý. Vnímám je jako symbol ceny života. Původně svého, ale teď vím, že to byl omyl. Jsou symbol ceny života kohokoli. Mého, Rogerova, Alexandrova... A tvého taky. Díky tomu souboji jsem si ujasnil priority. Třeba pomůžou i tobě."

"Když sis je ujasňoval, změnily se? Ty priority?" zvedl k němu pohled malíř.

"Ani ne," pousmál se novinář.

Öörr tiskl v ruce hodinky. "To přece nemůžeš," hlesl. "To já nemůžu přijmout... Znamenají pro tebe..."

"Neznamenají pro mě víc než ty. Jsou jen předmět. My jsme lidé. A máme moc, věřím v to, že máme moc něco změnit. Nepovedlo se to teď, povede se to příště. Já budu psát, ty bys mohl navrhnout vlajku. A spolu s Alexandrem, Rogerem, Philippem... A určitě se k nám přidají další. Můžeme něco změnit. Nemysli na to, že jsi syn krále. Mysli na to, že ti to dává další důvod Olbrama zabít, jak jsi chtěl. Pomstíš svého otce, bez ohledu na to, kdo to byl."

Öörr přemýšlel. Pak se na něj usmál. "Díky, Murate. Za všechno."

"není zač. My všichni bychom měli děkovat především tobě. Já jen píšu básničky. Ale ty máš odvahu jít do akce, něco opravdu udělat, vlastníma rukama. To je potřeba. Kdyby nebylo lidí jako ty, tebe... moje básně by nic neznamenaly."

"Vrátíme se spolu k doktoru Etümu?" navrhl Öörr.

Novinář nepatrně přikývl.

Autor Rebejah, 25.03.2022
Přečteno 181x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí