1841 / 1.2.39. Alexandr

Anotace: ...

Etü ležel na zádech na lůžku, ruce složené pod hlavou. Doširoka otevřenýma očima, které se nechtěly zavřít a umožnit mu spát, zíral do stropu. Za poslední dny se stalo tolik věcí, přemítal. Atentát na krále, který se tak docela nevyvedl. Öörrovo zranění. A pak... ten šok. Ten šok, když jim to ten gardista, který podle Öörra má být na jejich straně, řekl. Že ten malíř je ve skutečnosti syn Damona II. Etü nemohl uvěřit, že pod svou střechou hostil tři týdny korunního prince. Uměl si představit, že jeho zmatek a překvapení musejí být jen zlomkem zmatku a překvapení, jaké musel cítit sám Öörr. Předevčírem se tu zastavil La Farge a s Öörrem mu oznámili, že se malíř stěhuje k němu. Etü úsečně odsekl, že to bere na vědomí. Smutně připustil, že se do jejich skupinky vetřely problémy a svár. Asi to byla jeho vina. Jenže nedokázal La Farge snést. Už to věděl. Věděl, že to on píše dopisy jeho sestře. Včera ráno našel další. Chtěl jej spálit, ale ona ho přitom nachytala. Sebrala napůl ohořelý papír a hltala každé slovo.

"Ach, Alexandře!" rozplývala se blaženě a mávala mu dopisem před očima. "To je taková krása. Kéž bych tak věděla, kdo je píše. Tenhle se mi líbí snad ze všech nejvíc! Představ si, píše v něm, jakou skvělou přezdívku jsem si zvolila. Mademoiselle Orfea. Prý jsem snad opravdu Orfeus, ten z těch bájí, a on, ten, kdo mi ten dopis píše, je prý Euridykou. Přeje si, abych ho vysvobodila z podsvětí, kam jej dostala láska ke mně, o níž jsem mu zatím nedala znát, zda je opětovaná, či ne." Ani slůvkem se nevrátila k tomu, že chtěl dopis nechat shořet. Ale Etü počítal, že jednou mu to vmete do tváře.

A pak to pozvání! Přišlo tak nečekaně jako blesk z čistého nebe. V okamžiku, kdy je ten novinář vyslovil, věděl, že Liesa přijme. Odešli spolu Bůh ví kam, pozval ji na procházku... jenže kdo ví, zda se nešli náhodou projít do jeho bytu. Etü se převaloval, nemohl vydržet v klidu, musel něco dělat. Musel si představovat, co se asi děje. Liesa se totiž ještě nevrátila. La Farge ji určitě zatáhl k sobě domů, říkal si v mukách. Koupil svíčky, uvařil... nabídl jí vodku nebo možná dokonce víno... a pak... Bože, co když mu Liesa podlehla docela?! Co když se hned pomilovali?! Při té představě se nejprve otřásl, ale pak se pobaveně ušklíbl. La Farge byl přece tak malinký... Když se miloval se ženou, snad ani nevěděla, že v ní je. Zamračil se. Ne, ať La Farge miluje, koho chce, ale ne Liesu! A proč taky ona musí být tak posedlá těmi pitomými dopisy! Možná by jí taky měl napsat dopis... Byl přesvědčen, že by to zvládl lépe než La Farge. Alespoň ho občas napadala přirovnání a lichotky, které se mu zdály mnohem lepší než La Fargova strohá vyznání. Ale to si asi musejí myslet všichni, kdo někoho milují, že komplimenty, které jim přicházejí na mysl, nemohl vymyslet nikdo před nimi a jsou tak naprosto jedinečné.

Rozhodl se. Vstal, usedl ke stolu a jal se psát. Snažil se změnit písmo, aby je nepoznala, ale v danou chvíli ho nenapadlo zkoušet napodobovat La Fargův rukopis. Když skončil, na poslední chvíli se uchránil, aby se ze zvyku podepsal. Papír přeložil a nadepsal Liesiným jménem. Otevřel dveře, hodil jej před práh a zase zavřel. Vrátil se do postele, ale spát stejně nemohl. Před očima se mu nepřestával vynořovat obraz Liesy s La Fargem. Panebože! To přece nemůže být pravda... Určitě se jen procházejí někde po městě, nanejvýš zašli někam na jídlo nebo možná do divadla... K němu domů by přece hned nešli... I když... kdo ví. Zas tak La Farge nezná. A tihle básníci bývají přeci bohémové... svedou, pomilují, opustí... Ne, ne, ne! Musí si zakázat na to myslet! Jenže... Co na něm Liesa vidí? To by ho opravdu zajímalo...

Pomalu začal dřímat, když tu zaslechl klíče v zámku. Vyletěl z postele. Doběhl ke dveřím v okamžiku, kdy Liesa udělala krok přes práh. Etü rozčileně postřehl, že má na sobě La Fargův kabát.

"Děkuji za příjemný večer, monsieur," usmála se dívka na novináře.

A půlku noci, dodal v duchu Etü.

La Farge se mírně uklonil. "Služebníček," utrousil. Z jeho hlasu zaznívala spokojenost a potěšení.

Etü přistoupil k Liese a strhl jí jeho kabát z ramen. Hodil jej po novináři. "Díky," řekl prkenně. "Už je v teple."

La Farge kus oděvu chytil za letu. "Díky," odvětil. "Ještě by se mi tu mohl znovu vytrousit zápisník."

Etü po něm šlehl pohledem. Ví to? Ví, že ten zápisník ve skutečnosti vytáhl z jeho kapsy sám doktor? Ne, jak by o tom mohl cokoli vědět... To mu jen nalhává jeho vina. Znovu pohlédl na novináře a shledal, že se zvedá ze země. Jak chytal kabát, udělal krok vpřed a uklouzl na dopise, který tam Etü položil. Lékař si povolil chvíli satisfakce, ale pak se vrhl vpřed. Příliš ukvapeně. Chytil se do vlastní, neúmyslné pasti. I jeho noha podklouzla na papíře, do kterého vkládal tolik nadějí. Rozplácl se na chodbě a ve snaze se něčeho zachytit bezděky sevřel novinářovu nohu.

"Promiňte," hlesl a rychle se zvedl.

"Nerozumím vám," zmateně na něj pohlédl La Farge, který už byl také na nohou.

"Za tu nohu," řekl Etü zaraženě.

La Farge vzal dopis a s překvapenou průpovídkou jej podal Liese. Etüho jeho překvapení opět zaplavilo sladkou satisfakcí. Přesto se neodklonil od tématu: "Jak jsem se zachytil vaší nohy... byl to reflex..."

Novinář povytáhl obočí. "Vy jste mne držel za nohu?"

"Vy jste nic necítil?" znepokojeně se zeptal doktor.

"Ne. Vůbec nic," zavrtěl hlavou La Farge. Usmál se. "Nelamte si s tím hlavu. Už půjdu. Na shledanou."

"Sbohem," zavrčel tiše Etü, a když novinář odcházel, díval se mu zamyšleně na nohy. Jak je možné, že nic necítil?

Teď teprve napadlo Etüho, že mohl v dopise alespoň napodobit novinářovo písmo. I když by si na tom nejspíš zkazil oči, jak bylo droboučké. Na takové písmo by snad ani lupa nestačila, musel by vzít rovnou mikroskop. Otočil se na sestru a pátral v její tváři po něčem, co by mu prozradilo, že ho odhalila. Nic ale nenašel. Její výraz byl klidný a potěšený. Usmívala se. A Etü se na ni za dopisem usmál také.