Šarlatýn I., část 1.

Anotace: Libye, Benghází, Římské impérium, 1721.

Sleduji to místo, analyzuji ho, reaguji na okolí, všechno kolem sebe vstřebávám a zpracovávám. Vlastně to není nepříjemný podnik, když to tam navštěvujete častěji. Pokud pominu desítky blikajících světel uprostřed noci, tak i rámus céčkového popu z osmdesátek je zajímavým koloritem, který prolínají technochorály. Neobvyklý paskvil techna a církevních chorálů je novou módou, novým hudebním stylem, který se nyní šíří po říši. Nemluvě o matroši, který nyní leží na našem stole. Prášky, tabletky, stříkačky, rozpité panáky, flašky vína, zápach levného i drahého alkoholu.

Alexa se nahne ke stolu a šňupne si perníku, zatímco Hamíd vedle ní pokuřuje levný doutník, který má sice karibskou značku, ale nejspíše byl vypěstovaný v nějaké italské díře. Alexa se na mě usměje a začne se se mnou líbat. Její ruka jí sjede mezi mé nohy a snaží se nahmatat kalhotky, ale odstrčím ji a zalžu, že to si necháme na později. Pravděpodobně mě po téhle noci už zase neuvidí a sbalí jinou holčinu. Dneska mi slibuje, že se mnou chce být do konce života, ovšem Hamíd říkal, že to slibovala už asi půltuctu bab, na které tu narazila. S Hamídem je větší zábava, ten se i přes koks, co má v sobě, drží při smyslech a dokáže kecat.

„Nechceš si zatancovat?“ spíše je to rozkaz a popadnu Hamída za rukáv, abych ho vytáhla mezi ostatní tančící a zpocená těla na place. Koutkem oka si všimnu, jak Alexa začne vyjíždět po jiné holce a její slib věčné lásky vůči mně je ta tam.

„Po kolikáté už tu seš?“ křičí Hamíd a nechává mi potáhnout z doutníku.

„Dvanáct. Podvanácté,“ odpovídám popravdě a očima si prohlížím všechny ostatní na ploše, jak spolu tancují, baví se a interagují. Muži a ženy, líbají se, tančí a užívají si letního volna. Hlavně mladí lidé, ale je tam i pár protřelejších čtyřicátníků, chlapík za barem není nejmladší, takže je rozhodně zkušený a dokáže se dobře otáčet, lépe než kdejaký dvacátník. Drží si zasloužený respekt všech klientů. „A ty?“ ptám se, aby konverzace neustala.

„Nepočítaně. U tisící návštěvy jsem přestal počítat,“ kecá Hamíd s úšklebkem a já mu vracím doutník. „Tančíš skvěle. Lépe než kdejaká jiná baba, víš to?“

„Díky, snažím se. Nikdy jsem na tohle moc nebyla, ale co jsem se přistěhovala do Benghází, začala jsem být divočejší.“

„Co ta práce?“

„Jo, jde to. Zatím jen úředničina, ale časem se možná dostanu k vlastním případům. Trh s realitami tu zažívá slušný vzestup. Uvidím.“

„Kde vlastně bydlíš? Můžeme pak jít k tobě, co říkáš?“

„Mám doma spolubydlící.“

„Mohou se přidat, čím víc holek, tím lépe, ne?“ usmívá se.

„No, oni to jsou dva kluci a bydlí spolu už dlouho,“ vysvětlím a úsměv mu zmrzne. „Ale možná by ses jim líbil.“

„Vtipné. Nevadíš jim?“

„Ne, byt je dost velký a potřebují někoho, kdo jim pomůže zacvakat nájem, takže…“ ucítím náraz do zad. Jeden z tanečníků se dost surově cpe skupinou. Chci ho okřiknout, ale místo toho mě osloví.

„Schodiště u záchodů,“ zašeptá mi do ucha a pokračuje dál.

„Bacha, debile!“ okřikne ho Hamíd, ale muž mu nevěnuje pozornost a jde pryč. „Nevrátíme se ke stolu?“

„Jdi napřed, jen si odskočím. Už jsem toho vychlastala dost.“

„Jasně, počkám tam na tebe. Kdovíco z našich laskomin zůstalo,“ a s Hamídem se rozcházíme každý jiným směrem. On zpátky k buňce s kulatým stolem a já na opačnou stranu, ke schodišti, u kterého jsou záchody.

Proplétám se davem, hledám volné cesty a snažím se zbytečně o nikoho neotírat, jen dosáhnout svého cíle. Opustím plac a vidím toho muže, který do mě narazil, jak stojí u černého schodiště. Pokyne mi a já vím, co mám dělat. Vycházím po schodišti, rychle, abych zmizela pryč z dohledu, a aby mě ani Hamíd zbytečně neviděl. Zastavím se až u černých dveří, které vedou do velké místnosti nad klubem, střežené hromotluky. Jeden mi překvapivě galantně otevře dveře a já vstupuji do místnosti, pokoje, komnaty, ve které sídlí Rogerios. Zatím se mi nevěnuje, jen sleduje desítky tančících párů, své barmany, dealery a gorily hlídající bar. Sleduje, jak mu tečou peníze do kapsy od místních děcek.