Yperit

Yperit

Anotace: Jak by to mohlo být, ale určitě to tak nebylo 3 :)

 

Francie, 1920

 

,,Už si nevím rady, Thomasi. Těch lidí je v sanatoriu už přespříliš,“ neskrýval své obavy doktor  Gerry, vrchní infektolog britského námořnictva.

,,Jsou to všechno vojáci?“ zeptal se Thomas.

,,Ano, všichni. Máme zákaz starat se o civilní obyvatelstvo. O to se starají jiní,“ odpověděl rozpačitě Gerry.

Thomas se poťouchle zasmál:

,,Jo, to děláme my na venkově. Už jich tu taky máme hafol. Jsme na tom podobně. Proč jsi za mnou přesně přišel? Víš přece, že se nemůžeme stýkat. Kvůli infekci.“

,,Počkej!“ zhrozil se Gerry, ,,vadí ti, že jsem tady? Ještě, že je dneska mlha. Riskuju krk. A ten kluk, co mě převezl přes řeku taky.“

,,Nevadí. Jestli máš na mysli zákazy, z nich si nedělám těžkou hlavu, zbláznil bych se“ pronesl Thomas.

,,O to mi právě jde. Byl bych rád, kdyby jsi se mnou zašel do stájí.“

,,Do stájí? Co tam uvidíme?“ sledoval Thomas nedočkavě Gerryho roztěkaný pohled.

,,Koně. Co jiného? Živé koně. Prosím, zařiď si na zítra propustku. Víš, kde jsou stáje? Kousek od těch vašich. Jen na druhém břehu Seiny. Jo? Prosimtě.“

,,Tak dobře. Řeknu vojákům na mostě, že jdu k vám nakoupit Aspirin a morfium. To dělám běžně. Sice pak sedím týden v karanténě, ale rád si tam od toho shonu odpočinu. Přijdu hned ráno.“

,,Děkuju, Thomasi. Kdyby něco, odvolej se na mě. Že... jdeš za mnou... poo.. povědět mi o... no něco si vymysli. Jo?“

,,Dobře, Gerry. Uklidni se. To zvládneme. Já příznaky nemám.“

 

Tito dva doktoři spolu hovořili jen díky tomu, že se Gerry převlékl za krmiče koní. Ve stejnou dobu, vždy kolem šesté hodiny večerní, chodívali armádní podkoní ke břehu Seiny ve městě Rouen nabírat pro koně vodu do džberů. Stejně tak i lidi na periferii chodívali pro vodu, jenom na druhém břehu řeky. Každý přikládal ruce k dílu, i doktoři. Toho Gerry využil, aby se potkal s kamarádem Thomasem, také doktorem.

 

Mlha se ráno plazila pod mostem a vzduchem voněla zralá jablka, která v bednách dovezli britští vojáci z venkova jako zdroj vitamínů pro pacienty sanatoria. Povoz s koňmi stál zrovna u vjezdu na most. Thomas jej stihl doběhnout ještě předtím, než podkovy dvou vraníků přestaly klapat po žulových kostkách.

Ta mlha na podzim měla výhodu. Některé pohyby v ní hlídka nezaznamenala. Ani nezaznamenala tu tmavou šmouhu, která zmizela pod plachtou povozu. Voják si v té chvíli povídal se známým vozkou fungujícím pro převoz potravin. Ze vzdálenosti čtyř metrů voják požadoval, aby vozka jen na okamžik odhalil svou tvář. Vozka si roušku odhrnul a usmál se na vojáka. Voják si oddychl, že tohoto člověka opravdu zná a pustil ho tedy na most.

,Takhle jsem to asi neměl dělat,´ povzdychl si doktor Thomas v duchu.

,Ale co? Při návratu to zkusím tím přívozem jak Gerry.´

Lehce nadzvedl plachtu, aby se mrknul na hlídku, kterou minuli. Uviděl tři vojáky. Jeden spal v kukani, ze které mu koukala jen jedna noha a šavle. Druhý byl opřený o zábradlí mostu, hleděl na protékající vodu pod sebou a vyhlédal ryby. Třetí voják stál na cestě a s pohledem do nebe si sundával roušku, přičemž se hlasitě nadechoval. Pak vytáhl šavli a máchal jí do mlhy, až se z ní těsně nad zemí tvořili jemné víry. S klokotem koles povozu a klapotem kopyt se vojáci postupně ztráceli v mlze, až zmizeli úplně.

 

,,Ahoj, Thomasi, přišel jsi. To je skvělé, strašně ti děkuju. Hned ti ukážu, o co mi jde,“ rozradostnil se doktor Gerry.

,,Ahoj, Gerry. Můžeme začít. Včera jsi byl hrozně tajemný.“

,,To já jenom tak. Nechceš jablko?“

,,Díky, už jsem měl,“ zasmál se Thomas.

Nato spolu odešli do armádních stájí, podívat se na koně. Thomas oněměl úžasem, jaké krásné zdravé ryzáky tam měli.

,,Opravdu vám žádný kůň nepošel?“ kroutil Thomas nevěřícně hlavou. U nich na periferii totiž koně pozdechaly už třem čtvrtinám sedláků.

Německo před dvěma lety, v roce 1918, používalo na Francouze dělostřelecké granáty s bojovým plynem Yperitem, který zamořil celý pravý břeh Seiny v Rouenu. Zamoření bylo tak mohutné, že poumíralo 40% rezidentů i mnoho hospodářských zvířat. Drůběž pošla prakticky všechna, neboť žila nízko u země a Yperit, ten se právě drží u země a tvoří šedozelenou mlhu. Koně, které sedláci nestihli vyvést na vyvýšeniny, pošli také. Ty zrádné plyny fungovaly hlavně při vdechnutí. V momentě se zasažený začal dusit. Způsobovalo to otoky očí či puchýře na kůži, leptalo sliznice.

Teď už se ale dva roky neválčí. První světová válka oficiálně skončila právě roku 1918. Tehdy řeka Seina pojmula většinu plynu valícího se po zemi a nepustila jej na druhý břeh.

,,Tohle jsou čerství koně dovezení z jihu Francie a krmíme je senem z luk zde na levém břehu Seiny. Tu je tráva čistá, nikdy nebyla zamořena Yperitem,“ vysvětloval Gerry.

,,Aha, a naše koně na pravém břehu Seiny krmíme zamořeným senem. No, oni jsou tam furt nemocní. Mají chřipku skoro furt, jsou slabí a neteční,“ zamyslel se Thomas. ,,Myslíš, Gerry, že rezidua Yperitu zůstávají v půdě, potažmo v trávě, i dva roky po tom chemickém útoku?“

,,Myslíme jako jeden muž,“ usmál se Gerry a uklidnil se, ,,to je přesně to, na co tě chci upozornit. Rezidua toho jedu způsobují i chřipkové stavy našich vojáků.“

,,Počkej, počkej, za chřipku můžou přece viry,“ udivil se Thomas.

,,To jsem si taky myslel, ale dělal jsem pokusy s britskými vojáky z námořnictva, ti jsou čerství, zdraví, dobře živení. Zcela dobrovolně mi stovka z nich posloužila jako pokusné objekty.“

,,V čem spočívaly tvé pokusy?“ zeptal se Thomas a bedlivě naslouchal Gerrymu.

,,Vysál jsem hlen z nosohltanů tady těch nemocných Francouzů, co bojovali na frontě a i po dvou letech od konce války mají furt ty samé příznaky otravy, jako měli tehdy. Ano, mysleli jsme, že je to chřipka způsobená virem, ale těm zdravím Britům jsem ty hleny vpravil do dýchacích cest. Hádej, co se stalo.“

Thomas se zamyslel:

,,No, podle pravidel přenosu infekce aerosolem plným virem infikovaného hlenu, by měl ten voják během krátké doby onemocnět.“

,,A to se právě nestalo. Zkusili jsme to i na koních. Hlenem nemocného jsme infikovali zdravého. Myslíš, že onemocněl? Taky ne.“

,,Takže podle tebe za tuto takzvanou Španělskou chřipku, ve které žijeme už dva roky, může ve skutečnosti otrava Yperitem?“

,,Ano, spolu s tím, že válka způsobila hlad a tím nedostatek výživy pro obyvatelstvo. Hladující tělo se špatně uzdravuje.“

,,Tak proto ta jablka. Ale víš, že jsou od nás z pravého břehu? Co když jsou kontaminovaná?“

,,Hele, já vím, ale dodávky potravin z Británie jsou omezené a logistika z jihu Francie nefunguje pravidelně.  A já těm nemocným nemůžu furt podávat ty stejné léky. To už je risk, ale myslím, že otrávené nejsou. Vidím to na pacientech. Ten strom ty jedy do plodů zřejmě nepřenáší. To bys je musel něčím postříkat nanovo.“

,,Vždyť já moje pacienty taky léčím Aspirinem,“ řekl Thomas. ,,Pravda, když je to horší, tak kokainem nebo heroinem, ale pak už to s nima jde velmi rychle z kopce. Umírají mi skoro denně. Ale jak může být léčba špatná?“

,,No, Thomasi, já už ty léky moc nepoužívám. Je to další intoxikace. Sháním čerstvé potraviny, kde se dá, hlavně ovoce. Maso si zabíjíme sami. Chováme trochu drůbeže a koz. Pojď se ještě podívat na moje pacienty.“

Thomas předpokládal, že v Gerryho sanatoriu uvidí samé vyschlé vojáky s propadlýma očima, těsně před smrtí. Opakem byl překvapen. Málokdo měl zrovna horečku.

,,Mnozí z nich už prošli zvýšenou teplotou, teď nabírají síly. Musí pořád pít, to podporuje vyplavování metabolitů Yperitu z buněk, zvláště při horečce. Denně větráme..“

,,Větráte?“ zhrozil se Thomas, ale zároveň mu srdce poskočilo radostí, ,,vždyť je to zakázáno, aby se virus nešířil po městě.“

,,Jo, toho jsme se drželi a furt mi tady ti chlapi kašlali a stěžovali si, že je bolí na plicích.“

,,Ani roušky nemají na dýchacích cestách,“ všiml si Thomas a usmál se.

,,S tím byly veliké problémy, musel jsem to zrušit. V rouškách se držela vlhkost, rostly tam bakteriální spóry a způsobovalo to další problémy s plícemi. Chlapi se mi dusili. Ale po vysokých dávkách vitamínu C rovnou do žíly se zase spravili. Šlo to naštěstí rychle, vždyť jsou to mladí ogaři, vojáci. Zanedlouho jich polovinu pošlu domů.“

,,Neříkal jsi včera, Gerry, že máš přeplněné sanatorium? Vypadal jsi zoufale.“

,,Thomasi, příteli, bál jsem se, že by ses sem nepřišel podívat, kdybych nebyl v úzkých. Promiň mi to. Není tu žádného jiného, kdo by mě pochopil. Vláda tu vydává nařízení a přitom se sem bojí přijet podívat. Mnohokrát jsem posílal telegramy, ale co můžu dělat? Svět věří tomu, že tato chřipka je způsobena virem a jeho přenosem v aerosolu.“

,,Je fakt, že ty bojové plyny se používaly skoro všude, kde teď ta chřipka řádí," reagoval Thomas. ,,A navíc už byl započat výzkum Yperitu jako léku na zastavení rakovinného bujení. On totiž zamezuje dělení buněk.“

,,No jo, to by pasovalo. Ale omezením dělení buněk v nádoru se zastaví i dělení jiných buněk, tudíž se zpomalí regenerace poškozených tkání. To může léčbu ohrozit.“

,,Dobře, Gerry. Já se podle toho zařídím. Uvidím, co se s tím dá dělat u nás na pravém břehu. Rád jsem tě viděl. Jak jsi se včera dopravil k nám? Já to musím zkusit stejnou cestou.“

,,Jasně, Thomasi, pošlu s tebou převozníka. Je tam ještě mlha?“

____________________________

První světová válka 1914 - 1918

Španělská chřipka 1918 - 1920

 

 

Autor Narragan, 10.10.2022
Přečteno 163x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moje prababička , nar. 25.4. 1890 a datum úmrtí neuvádím, protože její poselství stále žije.Její rodina přežila první světovou válku, že měli pole. Na španělskou chřipku říkala, že to bylo šílené, jak se umíralo. Sama jí prošla a byl to pro ní hrůzný zážitek. Až do své smrti si to pamatovala. Zemřela v nedožitých 96 letech.
Ještě jsem jí stihla vidět.

10.11.2022 19:19:20 | mkinka

To musela byt hrůza. Těžká doba ve všech směrech.

10.11.2022 19:36:46 | Narragan

Ano. Máš pravdu. Opatruj se.

11.11.2022 18:16:30 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí