Kompromis s Nemesis 46

Anotace: Kapitola 46 / 30.8.2044 / Tumbas de Héroes /

Sbírka: Kompromis s Nemesis

 

Kapitola 46 / ¿FIN? /

Posléze přestalo pršet. Slunce však svítit nepřestalo. To jen pochodeň vyhasla.

Pár se zařadil do kondolenční fronty, co vedla k mamá pochovaného. Vdova se kondolence zúčastnit nepřála. Někde se zašila a nebylo jí …

Iggyho mamá byla podsaditá ženština, měla tmavé oči a zpoza klobouku jí vyčuhovaly šedé vlasy. Ta byla vdovou dlouho. Manžel jí uhořel na trajektu. Rozen soudil, že jde o opak mamá Isabel. Když se na něj konečně dostalo, uctivě k ní natáhl ruku a … ,,Condolencias,“ popřál jí upřímnou soustrast.

,,Grazias,“ zafňukala mamá Nunez. Hlavu měla dole, když však pozvedla bradu, zvídavě si ho prohlédla. ,,Nejsi ty Eslavo chico?“ zeptala se.

Rozen zvedl koutky. ,,Jak jste to poznala?“ promluvil tiše.

,,Jsi takový bledý a hubený. Víš. Ignazio tě měl moc rád. Hodně o tobě mluvil. A zdá se, že jste spolu zažili hodně zábavy,“ nechala se slyšet.

Eslavo měl co dělat, aby se znovu nedojal. ,,Zažili,“ připustil. Iggyho mamá ho pohladila po bledé tváři, načež se usmála jako její nejmilejší jedináček.

,,Pokud budeš mít cestu přes ciudad capital a dožene tě hlad, zastav se u nás v Getafe. Ráda ti něco upeču.“ Zhola nic si vzpomněl, že Iggy sušenky od mamá miloval.

,,Grazias seňora,“ vážil si toho a zeptal se na ně. ,,Pořád pečete Polvorón?“

Seňora to potvrdila přikývnutím. Poté se zachmuřila a mimo gastronomii podotkla. ,,Hijo miloval nebezpečí. Buďto chtěl být policista, nebo mariňák. Riziko tu vždycky existovalo …“ odmlčela se truchlící žena, aby jí ukápla slza z tmavého oka. ,,Hospodin mi ho vzal příliš brzo …“ zoufala si právem.

,,Bude nám všem chybět,“ nezmohl se na nic lepšího a uvědomil si, že by měl častěji hovořit s vlastní mamá. ,,Nos vemos,“ rozloučil se a uvolnil místo jí …

,,Condolencias,“ popřála Ayoko empaticky. Detektiv musel amigovu mamá obdivovat. Ztratila všechny, přesto se snažila být positivní. K tomu ta její zvědavost.

,,Vy jste kdo zlatíčko?“ nedokázala si psycholožku zařadit.

Rozen se zapojil. ,,To je mio Ayoko,“ představil ji majetnicky.

Dáma přemýšlela a zdálo se, že tou bezpředmětnou úvahou odhání chmury. Zadívala se na ni, poté na detektiva a omluvila se. ,,Lo siento. To jen stará ženská zapomněla, že stará Rus sousedila z Japonskem.“

Rozen zvedl koutky, neboť ho pobavila. Nekorektnost pochytil Iggy od ní.

Ω

Pár se vzdálil od zahrnuté jámy. Rozen z pozice Slunce vydedukoval, že i den za pár hodin umře. Vzhledem k tomu, že většina pozůstalých přijela odjinud, konal se pohřeb v pozdní odpoledne a neplánovala se žádná trachta.

Vtom náhodou objevil skrývající se vdovu! Valentina stála společně se s dvojčetem a s oním neznámým u moderně vypadajícího pomníku. Matea mrzelo, že jí v kině alespoň neobjal. Propásl tím šanci? Nenechal se odradit. On přeci není jen tak někdo!

,,Mio Ayoko. Hodím řeč s Jitřenkou. Mám tvé svolení?“ zeptal se upřímně.

Ayoko přikývla. ,,Hai,“ povolila mu to. ,,Dej mi klíče od Nissanu. Počkám si.“

Stalo se. Šinul se sám k pomníku. Nejprve si změřil tu kamennou věc, aby si přečetl její poselství - Zde leží hrdinní obránci Islas Canarias. Rozen se posmíval sám sobě. Zapomněl totiž, že se Kanáry poměrně nedávno vymanily ze španělského jha ... On historik! Byla to sice vlastizrádná myšlenka, přesto to schvaloval. Proč by si nemohli jít vlastní cestou. Vzápětí se zadíval na trojici ...

Jedno dvojče se dívalo na něj, druhé hovořilo s neznámým Baskem. Měli ještě bratra, nebo to byl Aliciin šamstr? Nebyla ona ... Jitřenka zvedla koutky. Ani v nejmenším nepochyboval o její totožnosti. Nakazila ho úsměvem jako kdysi Noelle.

,,Hola,“ pozdravil do placu, přesto mířil přímo za ní.

První promluvil ten neznámý. ,,Bixente,“ představil se a napřáhl pravici.

Rozen ho odbil. ,,Sorry hombre. Neumím Baskicky.“

Blondýn se tvářil uraženě, jenže to ho vůbec netrápilo. Mlčky objal Jitřenku … nebránila se. Věděla, že je to gesto od srdce. Darovala mu tím část své energie. V tom okamžiku pochopil, že to zvládne. Klamala tělem. Byla silná.

,,Nějak nevím, co říct Jitřenko,“ přiznal se jí amigo z univerzity.

,,Zázrak,“ odlehčila to Tina, načež dodala. ,,Nakonec to ukončil sám.“

Rozen se zarazil. ,,Nakonec,“ vyjádřil se k mistrovi. Zčistajasna si začal uvědomovat, že i jejich příběh dost možná končí. ,,Vracíš se do Gasteizu?“

Jitřenka se vyprostila z obětí. ,,Už mě na jihu nic nedrží,“ zvedla koutky.

Dvojsmysl mu došel. ,,Vyvážená obhajoba,“ chápal její důvody, přesto mu to bylo líto. ,,Bojím se, že byl Madrid jediná naše spojnice a už se neuvidíme.“

Jitřenka ho pohladila po bledé líci. ,,Tak to v životě chodí,“ usoudila mile.

Ta její upřímnost ho vyváděla z míry. ,,Mateo, Mateo. Neházej to na Madrid por favor. Znám tě přece déle, než mio Ignazia. Nejsi mi lhostejný.“

Rozena to potěšilo. ,,Zase máš pravdu Jitřenko,“ uchechtl se a z nervozity se rozhlédl. Bixente si ho podezíravě měřil. Měla milence? Tomu nevěřil ...

Upřímně jí záviděl, že působí tak vyrovnaně. Skrývala ten žal někde pod povrchem? Nebo jen otočila list? Nesoudil jí ... Nedomýšlel si. Valentina zaujatě pozvedla prst.

,,Můžeš mi něco slíbit Mateo?“ zeptala se a přejela si ho vážným pohledem.

Rozen přikývl třikrát. Netušil, co po něm může chtít. Že by další mstu?

,,Slib mi, že pokud budeš hledat svůj původ na východě a já jsem si jistá, že budeš ...“ řekla prosebně. ,,Zastavíš se za mnou v Baskicku? Bai?“

,,Bai,“ potvrdil to Rozen, poklonil se jako rytíř a rozloučil se. ,,Nos vemos.“

Ω

Soukromému očku došlo, že zabloudilo. Putoval dezorientovaně mezi pomníky, než dorazil k prastaré kostnici. Zastavil se a osahal si kapsy, aby našel pager, s nímž by se mohl lépe zorientovat. To by však nebyl on, kdyby …

,,Zase jsem ho nechal v Nissanu. Mierda! Na co ten pager mám?“ nedával si.

Kostnice byla dobrý orientační bod. Milovník minulosti věděl, že vznikali hlavně kvůli hromadným úmrtím, nebo i morovým ranám. Předpokládal, že i v této konkrétní leží kosti vojáků. Těžko by je ale identifikoval. Těžko by se jich ptal na víru. Od dob, co padli, mohlo uběhnout klidně pět století! Na okamžik ho zamrzelo, že bude po čase zapomenut stejně jak oni. Čas byl však neporazitelný soupeř. Čas jednou porazí člověka, stát, hvězdy … je to je otázka jeho samého.

Mateo Rozen si nebyl jist, zdali chce být soukromým detektivem. Inu, případ ho mediálně proslavil, takže by o nové zakázky neměl mít nouzi. Ale ... toužil po nich vůbec? Škodlivé bylo hlavně to, že se do pachatelů snažil vžít. Nebyl s to pochopit, že jim to procházelo. Bylo tu elektrické křeslo a jiné dlouholeté tresty, ale potencionální vrahy to neodradilo! Nebáli se. Zabíjeli dál a dál. Rozen o tom něco věděl. Sám za ...

,,Mateo Rozen?“ náhle ticho zabil příchozí muž. Rozen si ho změřil z úkosu.

Do očí bijící byla jeho průhledná pláštěnka, díky níž připomínal fanouškovi sci-fi cestujícího časem. Delší černé vlasy měl sčesané za ušima, oči měl tmavomodré, nicméně rysy ve tváři španělské. Kuřák si povšiml, že vytahuje zpoza pláštěnky krabičku doutníků. Jenže on slíbil doktorce, že kouřit nebude. ,,Známe se?“ ptal se.

Muž v pláštěnce si zapálil a nabídl i jemu. ,,Victorioso cigaro?“

Rozen se kousl do rtu, zakroutil kdoví proč hlavou a odmítl. ,,Nekouřím.“

,,Oukej. Měl to být vítězný doutník. Já o vás slyšel. Feliciano Collón jméno mé,“ představil se. I Rozen o něm slyšel. Nebyl si jistý tím, že by nebožtík přidal svého rivala na seznam. Pro detektiva to byla mytická osoba, o níž mluvil každý polda, přesto s ním ještě neměl tu čest. Občas pochyboval nad tím, jestli vůbec existuje.

,,Říká se, že jste pěkná svině,“ vyjádřil se upřímně.

Collón zvedl koutek. ,,Říká? Así que lo que,“ opáčil Collón no a co. ,,Evropa se ještě nedávno chlubila svobodou slova. Pominula ta doba? Nevím. Já zase slyšel něco o vás. Prý jste schizofrenik a narkoman. A soudím vás?“

Rozen se ještě od nebožtíka dozvěděl, že Collón získal podezřelým způsobem místo ředitele univerzity v Tarragoně. Křivdil mu jeho rival? Nemohl mít pro ředitelování vhodné předpoklady? Rozen to nemohl posoudit. Byl zaujatý. Navzdory tomu si to nevyložil jako útok. ,,Očividně ...“ opáčil a zíral na ten žhnoucí doutník. ,,Voní hezky seňore. Nejsem si ale jistej, jestli bien chápete pojem slova victoria,“ pozastavil se nad jeho slovy. ,,Stojíme totiž na hřbitově. Nevšiml jste si?“ zeptal se ho. Collón se usmál a bezesporu třídil myšlenky. Mohl mít z Ignaziovi smrti nějaký užitek? Nad tím jeho nejlepší amigo pochyboval. Dodal jinotaj. ,,Pokud je to výhra, tak leda Pyrhova.“

Collón souhlasil. ,,De facto sí. Nějak se to vyřešilo samo,“ připustil, načež se tajuplně dotázal. ,,Znal jste ho?“ O kom mluvil? Rozen hádal, že mluví o sběrateli očí. Nechtěl se v tom ale pitvat. Ostatně, byl by sám proti sobě. Collón byl fakticky jen ředitel. Nemusel se mu zpovídat. Stočil dotaz. ,,Ignazia? Jistě! Jinak bych tu nebyl …“

Collón se usmál. ,,Bien klička. Myslel jsem sběratele,“ nenechal se odbít.

,,Z vyprávění,“ vyjádřil se Rozen neurčitě. ,,Znal jste zhoubu?“ neodpustil si proti otázku. Dobře věděl, že na tom jeho zatčení něco nehrálo. Sevi-Cen ho tehdy našla podezřele rychle a právě díky tomu se dostal Collón na univerzitu. To, že Alexis Kiriakidis nebyl usvědčen, nikoho ani v nejmenším netrápilo. Nově nabité pozice jim zůstaly. Musel to za ně žehlit on s Iggym. Collón si potáhl z doutníku a zakuckal se. Rozenovi to přišlo vzhledem k futuristické pláštěnce symbolické. Ve sci-fi se většinou nekouřilo. Řešili závislost na kyslíku, nó na nikotinu.

,,Nekuřte to jak cigáro seňore. To je sebevražda,“ radil cestovateli časem.

,,Grazias,“ zabrblal Collón. ,,Europol nás na toho Řeka upozornil. Svědectví jsme měli, ale všechny se zakládaly na stereotypech. Ohyzdný a asociální cizinec z metra, co žije sám? Dokonalý podezřelý! Joey o tom nechtěl slyšet. Světec ...“ odsekl pohrdavě.

Rozen měl za to, že je k němu upřímný. Buďto nebyl tak špatný, nebo ho potřeboval.

,,Mezi námi detektive. Když jste ho v Maláze usvědčili, nevěřil jsem tomu. Upřímně jsem s tím nechtěl nic mít,“ prozradil mu, načež konečně správně zabafal. ,,Řeším sám sebe. Své vysněné místo jsem měl. Tečka! Santi se chtěl stejně Ignaziovi revanšovat.“

Rozena začal svědit nos. Musel si ho protřít. ,,Angél už dosbíral ...“

Collón nahodil pohrdavý výraz. Prohlédl si špičku doutníku a jen tak mimoděk pronesl. ,,Mezi náma detektive. Absolutně nechápu, že sériový vrah začne vraždit vlivné lidí jen kvůli ...“

Rozen mu skočil do řeči. ,,Lásce?“ Z pyšného výrazu vyčetl, že on by to rozhodně neudělal. Přítomný polda, navzdory svému ležérnímu vzhledu, myslel jen a jen na sebe a vůbec se tím netajil. Chtěl se mít dobře a nemyslel na vyšší princip. Topil se ve vlastním egu stejně jak Dami-N. Pokud přece jen měl famílii, bral jí jako svůj majetek. Neřešil odkaz předků. Možná i proto chtěl šéfovat univerzitě, kde mohl vnucovat své názory kadetům. Rozen se zastyděl, neboť dříve přemýšlel podobně. Chtěl si užívat, poznávat ženštiny a ze všeho nejradši byl rád, kdy ho podcenili a on je mohl vyvést z omylu. Blíženci v jeho hlavě vyhlásili příměří. Již měl srovnané priority ...

Collón přikývl. ,,Je to jak z nějakýho románu ...“

,,Lépe bych to neřekl Feliciano,“ oslovil jej prvně křestním. ,,Přiznávám, že i já v tom viděl symboliku. Měl jsem za to, že klíčové jsou ty starý zbraně.“

Collón oklepal doutník nechtíc na pláštěnku. ,,Používal je nahodile?“

,,Netuším, co tím chtěl říct. Mstil se,“ odpověděl mu Rozen.

Collón zvedl obočí. ,,O to víc nechápu, proč Nathana odpráskl,“ podělil se.

Na toto detektiv odpověď znal. Neměl žádný důvod k tomu, aby ho prozradil rivalovi nejlepšího amiga. To by bylo poplivání jeho památky, I kdyby byl Collón bien …

,,Koketoval jsem s jednou teorií,“ nadhodil Rozen. V očích ředitele spatřil otazník. Kontroval tedy další otázkou. ,,Hrál jste někdy strategické hry?“

Collón se rozesmál. ,,Nehrál detektive. Se vší úctou k Ignaziovi …“ odmlčel se, u čehož zabafal. ,,Počítačový hry jsou ztráta času.“

Rozen pokrčil rameny. ,,Záleží na úhlu pohledu. Zrovna strategie jsou svým způsobem vzdělávací a dokonce historicky přesný. Jednu takovou jsem hrál i já. Myslím se to jmenovalo Civilization a těch dílů bylo nejmíň tucet. Así que lo que,“ citoval Collóna. ,,Založil jste tam první město a vedl svou civilizaci napříč historií od úsvitu lidstva až do kosmického věku! Bien nápad, že? Představte si, že hrajete za třeba Polynésany a vybombardujete atomovkou Peking, nebo vyšlete kosmickou loď na Alfu Centauri,“ rozmlouval se zaujetím. Zčistajasna se zasnil. Kam by směřoval svět, kdyby mu nevládla Čína a USA? Rozdělit by ho papež kružítkem třeba mezi Polynésii a Irokéze? Tato úvaha byla naprosto zbytečná. Dějiny přepsat nesvedl ...

,,To je ta mlhovina s koňskou hlavou?“ ptal se Collón. Co po něm vlastně chtěl? Očividně to nebylo přiznání. ,,Myslíte si, že to souvisí s astrologií?“

Rozen se zasmál. ,,Totálně mimo Feliciano! Lo siento. Mluvím v jinotajích. Takže k věci. Ve strategiích podobnýho druhu záleželo na technologickém stromu. Jinak řečeno, čím lepší výzkum, tím je pokročilejší civilizace. Lidé zpočátku používali kyje, meče, luky, kuše, muškety, revolvery, samopaly ...“

Collónovi se rozsvítilo. ,,Tím chcete říct detektive, že chtěl starožitník očíslovat stářím zbraní oběti? První je otráven primitivní foukačkou a ten poslední je provrtán kulkou?“ rozvinul jeho teorii. Rozen žasl, jak to Collón vymyslel za něj. Popravdě vařil z vody, jako když v rezidenci řečnil o kříženci Tygra a Lva.

,,Napadlo mě to,“ zalhal řediteli. ,,Myslím si ale, že to dělat čistě náhodou.“

Collóna jeho nápad tuze zaujal. ,,To je geniální nápad! Nechcete to sepsat? Nemyslím tím tuctovou knížku. Dnes stejně nikdo nečte. Co takový filmový scénář? Znám osobně jednoho režiséra,“ naposledy si zabafal a típl doutník o zeď kostnice. Vypálil tím do prastaré omítky černou skvrnu. ,,Pochopitelně bych si vzal provizi. Ve srovnání s tím, kolik dolarů z toho vytřískáme, je to zanedbatelná částka. Co vy na to Rozene?“

,,Vystřískáme,“ zasmál se Rozen, načež začal mluvit ironicky. ,,Filmu dáme jméno Eyes Collector, což je dostatečně matoucí, bude to koprodukce EU a USA, k tomu nesmí chybět sdělení, že je to podle skutečné události a týká se vyvraždění elit in da Spain! Collector zamorduje postupně katolického biskupa, policejního komisaře, šéfa Jakuzy, vrchního soudce z capital city, poté i guvernéra, jen miliardáře z USA se podaří zachránit, neboť on to celou dobu jakýmsi zázrakem tušit,“ vymýšlel si a vymýšlel ...

Jenže muži v pláštěnce ta ironie nedocházela. ,,Perfecto! Lepší to už být ani nemůže detektive! Vy jste studnice nápadů. To bude blockbuster,“ žasl nad jeho fantazii. Rozen se neubránil smíchu. ,,Block ... ho ho ho“ smál se, i když věděl, že to vůbec nehodí. Nó z úcty k řediteli. Tím bezpečně pohrdal. Ovšem z úcty k amigově památce. Teď tu sypal z rukávu absurdní nápady jeho rivalovi. Collón byl totiž první, kdo ty bludy ocenil ...

,,Vždyť je to lež Feliciano!“ zvýšil na něj hlas, aby pochopil, že s tím nechce nic mít. Nebo chtěl? Usměrnili by tím svoji fantazii. Nemusel by se topit ... money, money, money ...

Collón zahodil doutník. ,,Vždyť celá historie je jeden velký klam! Píší jí vítězové a vy jste v týmu vítězů! Na co se budou masy raději dívat? Na slaďák o nešťastné lásce? Mierda. Spiknutí v království potáhne víc!“

Rozen věděl, že má Collón z reklamního pohledu pravdu. Ovšem on reklamy nenáviděl. Popravdě by to dokázal sepsat. Stačilo by mu k tomu pouhých pět dějství. Měl se o to pokusit? Zahodit všechno, na čem Angélovi nešlo? Vymazat ztracenou Noelle? 

Collón bodl prst ke kostnici. ,,V tý kopce leží kopa zapomenutých existencí! Mohli to být hrdinové, zbabělci, nebo nó. Na tom teď vůbec nezáleží! Nikdo si je nepamatuje! Leží mezi nimi nějaký mio předek? Vyloučit to nemůžu. V minulosti se psalo pouze o šlechtě nebo církvi, tedy elitách. Sběratel zabíjel elity, třebaže nevědomky. Proč toho nevyužít? Vždyť máme tolik formátů ...“

,,Takovej kýč Hollywoodskýho střihu nevypotím. Sorry,“ odsekl soukromý detektiv, i tak mu byl vděčný za nápad. Skutečně koketoval s myšlenkou, že to sepíše a natruc formou papírové knihy, aby to četl jen ten, kdo má opravdu zájem. Jen ten, kdo má pro něj alespoň špetku pochopení. Počítal s tím, že to většina nedocení, ale co ... Stejně nebude žít dlouho. Bude to jeho dopis na rozloučenou. Něco, co po něm zůstane, než se v prach obrátí. Zatímco snil, Collón věčně hovořil a věčně ho lákal na slávu a kapitál. ,,Jste loco detektive? Pokud to klapne, budete se v těch dolarech koupat! Využijte tu příležitost ...“

Rozenovi připomněl mistrova slova. Chápal ho. Nevhodně se zazubil. ,,Grazias,“ poděkoval Collónovi, otočil se na patě a pospíchal za Ayoko. Už věděl, kam kráčí ...

Collón mu věnoval poslední slova. ,,Dlouho se nerozmýšlejte detektive! Pokud to nenapíšete vy, někdo námět okopíruje a na nějakýho Rozena si nikdo ani nevzpomene!“ Měl se zaprodat?

,,Nos vemos,“ pozvedl ruku a otočil se k němu zády. Náhoda tomu chtěla, že obloha získala nádech purpury. Rozen věděl, že tu měl amigo nejraději. Symbolismus k němu prostě patřil. Věděl, že nezapomene. Kráčel vstříc západajícímu Slunci ...