Nerovný svazek II.

Nerovný svazek II.

Byl to jeden z těch prvních podzimních dní, který věští příchod zimy. Z nebe padal mokrý těžký sníh, který na zemi hned tál a měnil cesty v bahnitá koryta.
Sir Roger Bacon měl mizernou náladu a nepomáhalo mu ani svařené víno. Večer však se jeho nálada zlepšila a pozval mě k večeři.
„ Myslíš si, tak jak mnozí, že jsem si své příhody vymyslel?“
„Pane? Nikdy jsem o vašich slovech ani na chvilku nezapochyboval!“
„Mnoho lidí mě ale za lháře má, ale ono je to tak, že někdo žije celý život klidně a bez vzrušení a jiní dobrodružství doslova přitahují.“
Zamyslel se a pak řekl: „Možná bych neměl vypravovat jen ty případy, kdy jsem byl úspěšný, ale také přidat nějaký, kdy jsem selhal.“
A aniž by čekal na mou odpověď, napil se vína, aby svlažil hrdlo a začal:

Ten příběh začal před lety, kdy jsem se již rozhodl vrátit se do rodné země a navštívil své příbuzné a známé. Jeden můj vzdálený bratranec, jméno není důležité, se na stará kolena zbláznil, a ač byl již s vlasem bílým jako sníh, rozhodl se pojmout za choť mladičkou kontessu Vikotorii z nedalekého panství. Tak mladičkou, že jeho vlastní synové byli starší. Rodiče té dívenky samozřejmě souhlasili a jí samotné se nikdo na názor neptal.
Všem byl jen pro smích ten pošetilý stařík, leč on, zaslepen láskou, neviděl a neslyšel. Však ne nadarmo se říká, že lidé trefeni šípem Amorovým jsou napůl blázni a láska je nemoc, která se nedá léčit.
V době, kdy jsem k němu přicestoval, se již vše chystalo k svatbě. Hostina, kterou uspořádal na počest mé návštěvy, tak byla i hostinou zásnubní. Snad jen on neviděl, jak se hosté po sobě rozpačitě dívají, či se po straně ušklíbají a jak je dívka celá nesvá. Také jsem si nemohl nevšimnout, že v jeho blízkosti stále dlí vysoký plavovlasý obr s rukou připravenou na rukojeti meče a tázal se sám sebe, co to má znamenat.
Večeře, jak bývá zvykem, protáhla se dlouho do pozdních nočních hodin a když už jsem se chtěl odebrat na lože, přišel ke mně pánův sluha a že prý by si jeho pán semnou přeje mluvit. Šel jsem tedy za ním úzkými křivolakými chodbami a pak mě uvedl do salonku, kde již byl můj hostitel a hned mi kynul, aby se posadil.
„Omlouvám se, že vás vyrušuji v tak pozdní dobu, ale potřebuji si s vámi promluvit. Jistě také nepohrdnete, když vám nabídnu ještě jednu číši vína.“
Předpokládal jsem, že konečně dostal rozum a chce se poradit jak vhodně ze svatby vycouvat, ale vše bylo jinak.
„Drahý bratranče. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil v době, kdy jste se již odbíral na lože, ale moje záležitost myslím nesnese odkladu. Dozvěděl jsem se, že jste si v mnoha případech vedl velmi obratně a tak bych vás chtěl poprosit o pomoc. Někdo mi od jisté doby usiluje o život. Poprvé to bylo při honu na lišku, kdy jsem pomalu cválal v sedle svého koně a čirou náhodou jsem se sehnul před větvičkou borovice, která mi byla v cestě. Právě v té chvíli, těsně za mými zády, zasvištěl zákeřně vystřelený šíp, který se zabodl do kmenu toho stromu.
Jistě nějaký anděl strážný, který nademnou bdí, nastavil mi onu větvičku. Nebýt jí, šíp by se mi zabodl do zad.
Podruhé to bylo víno, které mi bylo podáno při večeři. Když jsem ho ochutnal, zdálo se mi divné chuti a tak jsem sotva svlažil rty. Přičítal jsem to tomu, že předchozí jídlo bylo silně okořeněné. I v tomto případě zasáhla šťastná náhoda, když sloužící, který mne obsluhoval, svou nešikovností pohár převrhl a rozlil víno na zem. Již jsem ho chtěl zle vyplísnit, když jsem si všiml, že pes, dosud ležící v rohu, přiběhl a začal víno lemtat. Za okamžik sotva párkrát do vína ponořil čumák, začal ale kňučet a netrvalo to dlouho a už ležel na zemi zdechlý.
To mě vedlo k tomu, že jsem zaměstnal tři Vikingy, jako osobní ochránce. Jsou to obři, kteří mne hlídají ve dne i v noci.“
„To je jistě prozíravé, ale myslím, že pokud byly předchozí útoky vedeny takto zákeřně, lze čekat, že takový bude i následující. Jde patrně o zbabělce, který by se rozhodně nikomu nepostavil čelem v čestném boji. Vikingové vás neochrání.“
„Ano, to já vím a právě proto jsem pozval vás. Najděte toho proradného zbabělce dřív, než znova zaútočí. Napotřetí již při mě štěstí stát nemusí.“
„Máte na někoho podezření?“
„Je to sice kruté, ale domnívám se, že za tím by mohl být můj syn Dagobert. Ač by měl mít právo na převzetí zdejšího panství, nejsem s ním nijak spokojen a dal jsem mu to nejednou najevo. Místo cvičení s mečem, jízdě na koni, či soubojích na kolbišti, dává přednost spisování básní či hraní na loutnu. Je to změkčilý muž, nehodný našeho slavného jména. Věřím, že je na vině řídká krev mé první ženy a že s touto mladou počnu nové potomky, kteří budou zmužilejší. Kdybych náhle zemřel, všechno to bohatství, které jsem za svého života nashromáždil, by mu padlo ihned do klína.“
„Dobrá tedy, pokud budete souhlasit, pobudu zde nějaký čas a budu pozorovat lidi kolem. Dám samozřejmě největší pozor na vašeho syna, ale rovnou vám říkám, že lapit takového kluzkého hada, bude velmi obtížné. Jediná možnost je přichytit ho rovnou při činu, tedy při přípravě.“
„Pověst, která vás přechází je naprosto skvělá, plně vám důvěřuji!“
„Přesto vás mám k nevyšší opatrnosti. Možná by bylo záhodno, abyste pod civilním šatem nosil alespoň drátěnou košili.“
Rozhrnul svou košili a pod ní jsem uviděl solidní kroužkový nátělník: „Nosím ho celý den úplně všude, i když je to trochu nepohodlné. Odkládám ho jen na noc.“
Jeho jistota, že se podaří neznámého útočníka odhalit dříve, než uskuteční další výpad, mne nakazila natolik, že jsem odcházel uspokojen a pln víry v úspěch.
Ve dveřích jsem ještě potkal sluhu, který spěchal uklidit poháry a posloužit svému pánu na lože.
Však ráno bylo vše jinak. Měl jsem ložnici na chodbě, kde byla i místnost pána hradu a tu mě probudil nějaký velký rozruch. Rychle jsem se přioděl a vyšel ven. Kolem dveří mého bratrance panoval velký chumel lidí. Přišel jsem blíž a nahlédl dovnitř. Starý muž tam ležel na lůžku, nad ním se nakláněl kněz, který mu právě dával poslední pomazání. Krom dalších lidí jsem tam uviděl i jeho mladičkou snoubenku, jež si kryla tvář v krajkovém kapesníčku i syna Dagoberta. Stál a nevěřícně se díval na otce, jakoby tomu co vidí, stále nemohl věřit.
Jeho sluhu, který právě vycházel ven, jsem drsně chytil za loket a přitáhl k sobě: „Co se to tu sakra děje?“
„Je to hrůza pane. Můj nebohý pán byl v noci zabit. Někdo mu vrazil dýku přímo do srdce, ale tady ten tvrdí, že se od pánových dveří nehnul ani na krok a že nikdo nevešel ani nevyšel. Tedy krom vás. Vy jste byl poslední, kdo ho viděl živého.“
To bylo velmi nepříjemné, neboť to bylo nepřímé obvinění mé osoby, že jsem vinen.
„Ale vždyť jste mě viděl, když jsem v noci od vašeho pána odcházel! To byl ještě živ.“
„Pravda pane, omlouvám se, v tom rozrušení jsem na to zapomněl. Je to velká záhada. Nejen to jak se vrah dostal dovnitř a pak ven, ale ač jsme pečlivě prohledali celý pokoj, nenalezli jsme ani vraženou zbraň.“
Obrátil jsem se na Vikinga: „ Opravdu jste se v noci nevzdálil ani na malou chvilku?“
Neřekl nic, ale ledový lesk jeho světle modrých očí hovořil řečí jasnou.
Chtěl jsem ještě sluhovi položit několik otázek, ale on zatím odkvačil někam do útrob hradu zařizovat vše potřebné pro přípravu pohřbu.
Stál jsem venku, čekal, až kněz dokončí svou modlitbu, prohlížel si pokoj a horečně přemýšlel.
Náhle se někdo dotkl mého ramena. Ohlédl jsem se. Plavovlasý obr se nademnou skláněl a svou kostrbatou řečí mi říkal: „ Pane, v noci žádný hluk boje, žádné kroky, žádný křik. Nikdo cizí ne dovnitř. Musel to být duch nebo snad sám ďábel.“
Ano na první pohled to opravdu vypadalo jako naprostá záhada a ač jsem byl zdrcen, že jsem nemohl dostát svému slibu, věděl jsem, že je nutno abych nyní v klidu usilovně zapřemýšlel a pokusil se tomu přijít na kloub, neboť jsem věřil, že to byla ruka živého člověka, která vedla dýku do srdce spícího starce a ne nějaký nehmotný astrál. Nemohl-li jsem ochránit bratrance, v duchu jsem si slíbil, že alespoň vynaložím veškerý svůj um, abych odhalil pachatele.
Abych našel potřebný klid, nechal jsem si od sloužících, kteří pobíhali po hradě zmateně sem a tam, postupně vysvětlit, kde se nalézá hradní kaple. Ta byla prázdná a tak jsem usedl do lavice, sepjal ruce k modlitbě a přemýšlel.
V prvé řadě jsem si musel připustit, že jsem vlastně ani neměl možnost tomuto hroznému činu zabránit. Byl asi již déle připravován, ale můj příjezd jeho provedení uspíšil? Tušil vrah, že budu požádán, abych se ujal pátrání, a tak neváhal v jeho uskutečnění?
Jediná možnost, která mě v tu chvíli napadla, byla ta, že mi možná Viking lhal a přeci jen si alespoň na chvíli doskočil, třeba na latrínu. Mohl někdo čekat na takový okamžik celou noc? Mohl stačit vpadnout do pokoje, vrazit starci dýku do hrudi a ještě včas zmizet? Ano, při troše štěstí se to tak mohlo odehrát. Uvědomil jsem si ale vzápětí, že když jsem do ložnice večer přicházel, byl tam jiný Viking, což znamenalo, že Sigfrída vystřídal a on tam nestál celou noc a skutečně se od dveří nejspíš ani nehnul. Musel jsem se vrátit a vše znova důkladně přezkoumat.
Na cestě jsem potkal smuteční průvod. Dva vojáci nesli na nosítkách mrtvé tělo. V davu, který je doprovázel, jsem uviděl starého sluhu: „Na momentík:“
Zastavil se, ale tvářil se naprosto nešťastně: „Omlouvám se, ale musím svého pána omýt a obléci mu ty nejlepší šaty, pak bude vystaven v kapli.“
„Jen jedna otázka! Jak to bylo ráno?“
Trochu se zarazil: „No nesl jsem pánovi jako obvykle v osm snídani. Klepal jsem na dveře, ale nikdo neotvíral. Vstoupil jsem tedy dovnitř a uviděl pána na loži v kaluži krve. Hned mi bylo jasné, co se stalo. Pán v poslední době často mluvil o tom, jak je ohrožen na životě. Přistoupil jsem k lůžku a zkusil, zda je ještě na živu, ale již bylo pozdě. Zavolal jsem Sigfrida, aby stál ve dveřích a já prohledal pokoj, ale nikdo nikde. Pak jsem to došel oznámit jeho synovi a snoubence. To je asi vše, Chcete vědět ještě něco? Opravdu už musím jít.“
Mávnutím ruky jsem ho propustil a on odspěchal. Přešel jsem k pokoji svého bratrance. Bylo otevřeno a služebné tu vyměňovali zakrvácené prostěradlo a povlečení peřiny. Opět tu stál na stráži jiný muž. Prohlédl si mě nevlídným pohledem, ale nic proti tomu abych vstoupil, nenamítal.
Během té cesty mě napadla další možnost, jak se vrah mohl dostat do pokoje. Možnost sice velmi krkolomná, ale bylo třeba ji prověřit. Přistoupil jsem k oknu. Bylo dvoukřídlé a uzavíratelné na západku. Otevřel jsem ho a vyhlédl ven. Z nádvoří sem to bylo dobrých dvanáct loktů výšky a navíc parapet okna byl zčernalý a zaprášený. Kdyby se tudy někdo dostával dovnitř, musel by tu zanechat stopy. Přesto, abych měl naprostou jistotu, rozhodl jsem se podívat ještě nahoru. Než jsem došel ke schodišti, napočítal jsem třicet kroku. Vyšel jsem o patro výš, opět počítal kroky a vstoupil do místnosti. Byl to takzvaný dámský hrací pokoj. Stál zde stolek na šach a několik dalších karetních. V rohu pak byla velká harfa. Zde se scházely dámy, popíjely víno či jiné nápoje a hovořily o svých věcech. Přistoupil jsem k oknu a otevřel ho. Ano, byl jsem nepochybně na správném místě, okno do ložnice mého bratrance bylo přímo podemnou. Ale ani tady nebyla žádná stopa na kameni, která by svědčila o tom, že zde bylo připevněno lano, po kterém by se někdo spustil dolů.
Sedl jsem si a v zadumání točil s figurkami. Zůstala mi jen jedna možnost, vrah musel přijít dveřmi a zase odejít. V té chvíli se mi do hlavy vloudil nápad tak bizarní, tak nepravděpodobný, že jsem ho v první chvíli zavrhnul, ale přec jsem se k němu musel zas a znova vracet, protože právě to bylo jediným řešením, byť jen částečným.
Zvedl jsem se a šel dolů. Když jsem k němu přišel, zvedl zrak a naše pohledy se setkaly. Věděl, že vím.
„Já, já jsem to musel udělat! Vím, že teď budu vydán katu a budu se smažit v pekle, ale dvě mladé duše jsem zachránil. Doufal jsem, že nebudu odhalen tak brzo a bude mi dán ještě nějaký čas, abych vykonal, co bude třeba a dal jim čas na útěk.“
Seděl u rakve svého pána a byl ještě scvrklejší, než když jsem ho viděl poprvé.
„Ne vše jsem si domyslel, ale jsou to stále jen mé domněnky. Buď ke mně upřímný, vyzpovídej se mi, jsem v jistém slova smyslu duchovní osoba. Pak uvidíme.“
Sklopil hlavu a začal tiše mluvit: „ Ti dva Dagobert a Viktorie….“
„Kdo je Viktorie?“ přerušil jsem ho.
„Pánova snoubenka přeci. Takže ti dva se znají už dlouho a propukla mezi nimi velká láska. Dagobertův otec jím pohrdal, byl to despotický otec, který vůbec nepřipustil syna k řeči. Když mu oznámil, že hodlá Viktorii pojmout za manželku, ti dva propadli zoufalství. Zoufalství tak velkému, jaké přináší jen nešťastná a nenaplněná láska. A zoufalí lidé se odhodlávají k zoufalým činům. Naplánovali si, že utečou do ciziny, ale nelze žít bez dukátů v kapse. Navíc, čím víc se blížilo datum svatby, tím více se do jejich srdcí vkrádala i nenávist.
Z vlastní vůle, já starý muž, jsem se rozhodl jim pomoci, protože podobný příběh jsem též v mládí prožil. Ano, přiznávám, to já jsem se dopustil nejhoršího zločinu a pokusil zabít svého pána a jen díky tomu, že nad ním držel svou ochranou ruku sám ďábel, podařilo se mu podvakrát přežít.
Pak jsem vymyslel jiný plán, ale než jsem se mohl pustit do jeho uskutečnění, přijel jste vy. Věděl jsem, že vás můj pán pořádá o pomoc a že tedy musím jednat hned, dřív mně vás bystrý zrak objeví.
Pochopil jsem, že když jste v noci odcházel z jeho ložnice, musím jednat. Nespal jsem celou noc, modlil se o radu k našemu pánu, ale žádné rady se mi nedostalo. Ráno jsem pak vzal dýku, vstoupil do ložnice. Pán ještě spal a já mu vnořil zbraň do hrudi. Pak jsem zavolal na Sigfrída a předstíral, že pán je mrtev už dlouho. Teď již víte vše a jsem připraven přijmout trest.“
Sepjal jsem ruce, předstíraje opět modlitbu, přemýšlel jsem. To co mi ten stařík říkal, byla pravda, ale pravda jen částečná. Neuměl lhát ten starý muž. Zasloužil si však potupu a trest? Vždyť jeho pohnutky nebyly mrzké tak jako u většiny vrhů. Mám já být jeho soudcem?
Netrvalo dlouho a došel jsem k rozhodnutí: „ U mě starý muži je vaše tajemství v bezpečí. Vaším trestem bude s touto svou vinou dále žít……tedy pokud se nenajde někdo jiný, kdo vás odhalí.“
Přiskočil ke mně a chtěl mi líbat ruce. Odtrhl jsem je od jeho úst, otočil jsem se a odcházel.
……………………………………………………………………………..
„Ale pane, jak jste věděl, že to udělal ten sluha? A jak jste poznal, že vám lhal a když jste znal pravého viníka, proč jste ho neodhalil?“
Sir Bacon se jen usmál: „Dnes už to mohu vyjevit. Když jsem odcházel, byl můj bratranec ještě živ. Oknem se nikdo dovnitř nedostal a dveřmi také nikdo jiný než sluha nevstoupil.
Za druhé: Tenhle stařec by přeci nebyl schopen vystřelit šíp s potřebnou silou a přesností. Musel to být někdo mnohem mladší, Dagobert to jistě nebyl, takže kdo zbývá? Jak jsem se dozvěděl, když jsem se opatrně poptával, kontesa Viktorie od mládí ráda jezdila na lovy…“
„Ó to je hrozné. Měla by být jata a souzena.“
„Žádný důkaz o tom není. Je to jen moje myšlenková konstrukce a nepřerušuj mě. Dále, sluha se nezmínil o tom, že se pokusil bratrance otrávit. Takže ani v tomto případě, to on nebyl. Kdo asi použil jed? Pravděpodobně Dagobert? Ale ani pro to nemám žádný důkaz.
Ostatně, jak jsem se dozvěděl, starý sluha, krátce po pohřbu svého pána též skonal, neboť ho tížilo svědomí spáchané vraždy, a nyní se již zpovídá ze svých činů před zcela jiným soudem- před stolcem našeho pána Nejvyššího.
„ V čem tedy spatřujete ono selhání?“
Jak to říkal Sigfrid: „Nikdo cizí ne dovnitř. „
Od začátku to bylo jasné, to jen můj mozek odmítal takovou možnost připustit a hledal jsem jiné vysvětlení.“
„A co ti dva mladí?“
„Dagobert, poté, co byly vyřízeny všechny dědické náležitosti, pojal Viktorii za manželku, prodal všechen movitý majetek a odjel hledat lepší život do Nového světa. Co s nimi bylo dál nevím, ale věřím v prozřetelnost boží.“