Poslední případ.

Poslední případ.

Začínám psát tento příběh s vědomím, že můj kronikář by měl mnohé výhrady proti některým událostem, které zde popíši. Rozhodl jsem se tedy využít toho, že je stále ještě nemocen a sepsat ho sám.
Krom toho jsem zjistil, že mě to baví a pomáhá mi to zapomenout, že dny mého mládí jsou již dávno za mnou a stáří s četnými neduhy je tu.
……………………………………………………………………………….
Toho jarního rána jsem snídal topinky s opečenou šunkou. Přišoural se můj starý sluha: „Venku čeká starosta od Tří dubů a chce s vámi mluvit pane. Má počkat?“
„Ne, ne, jen ho hned uveďte.“
Jenkins byl starší podsaditý muž, jehož tvář byla protkána sítí červených žilek, což svědčilo o tom, že si rád a často přihne.
„Minule jste mi pane říkal, že kdyby se u nás událo něco zajímavého, tak vám to mám přijít říct,“ začal trochu rozpačitě a hladově koukal po opečené šunce.
„Ano, to je v pořádku, sedni si a povídej,“ pohybem jsem mu naznačil, aby si taky nabídl. Vzhledem ke své mohutnosti velmi hbitě přisedl, popadl topinku, posadil na ní hned tři plátky a pustil se do díla tak vehementně, že nepostřehl, jak jsem kývl na sluhu, aby přinesl další várku. Ten jen zvedl oči k nebi na znamení, že jsem se asi zbláznil, když jsem se rozhodl krmit každého vesničana, co ke mně přijde.
Poté co si starosta dopřál tři várky, otřel si mastná ústa do rukávu a konečně se dostal k tomu, proč přišel: „ Co jsem to chtěl? Jo! Ona je to možná hloupost ale přišel jsem vám říct, co tuhle navečer prý viděl mladý Harry na pastvě poblíž ďáblových kamenů. To je syn toho ševce Harveye, co ho máma jako malýho upustila a on je od té doby takový krpatý a rozumu má sotva jako dítě i když už je to velký klacek. Hodí se jen na tu pastvu….“
„Tak co tam viděl?“
„To je právě to! Prý viděl, jak na tom menším plochém kameni, co se mu říká malý býček, ležela dáma v bílém a nad ní se skláněl obrovitý černý chlap a mordoval ji. To se ví, nikdo mu to nevěřil, on to má, jak už jsem říkal, v hlavě trochu pomotané, ale mě to přeci jen nedalo a šel jsem se tam druhý den ráno podívat. No jasně že tam nic k vidění nebylo. Jen bůh ví, co tam ten kluk vlastně viděl. Svíčkový báby hned, že prý se tam vrátil ďábel, nebo že tam nějaký čaroděj obětoval ženu a takové řeči. To pochopitelně byla voda na mlýn našeho faráře, kdyby on neměl tu bolavou nohu, určitě by se tam už hnal, aby to místo postříkal svěcenou vodou, nebo něco takovýho. Víte já bych vás s tím neotravoval, ale druhý den se tam pochopitelně nahrnuly děti a když se vracely, viděl jsem, že se tahají o něco co tam našly. Nejspíš to tam leželo už dlouho, ale…“ starosta se důležitě zatvářil jako eskamotér, který provádí vrcholné číslo, triumfálně vytáhl z kapsy knoflík a podal mi ho.
Nebyl to obyčejný dřevěný knoflík, ale kovová kulička, která má na konci malé očko a je obšitá kousíčkem látky.
Jestliže jsem si až do této chvíle mohl myslet, že to je nesmysl, tak tahle věcička všechno měnila. Kdyby tam ležel delší čas, jak řekl Jenkins, byla by látka špinavá a opršelá, ale tenhle byl čistý. Neležel tam tedy dlouho. Navíc takový knoflík nemohl patřit nějaké děvečce, ale byl z drahých šatů, což v jistém slova smyslu okruh žen, které ho tam mohly ztratit, značně zužovalo.
„Můžu si ten knoflík nechat?“
„Jistě pane.“
„Také bych si chtěl promluvit s tím chlapcem.“
No nevím, jestli to k něčemu bude, on si to nejspíš už nebude pamatovat.“
……………………………………………………………………………
Klusáka už jsem nechával dožít v spokojeném důchodu a tak jsem dal zapřáhnout bryčku.
Harveyovo stavení byla malá chaloupka přilepená ke skále. Nad vchodem pak visel štít s neuměle nakreslenou botou. Měla dva místnosti. V té jedné větší byla ložnice, kuchyň i dílna zároveň, v druhé pak chlívek pro dvě kozy, které nakukovaly okénkem dovnitř, staraly se o hutný odér a občas svým mečením přispívaly ke konverzaci.
Nejdřív mně starosta představil a pak se obrátil na chlapce, který tam seděl v koutku a civěl do prázdna, aby vyprávěl, co viděl.
„Jo, jo! Nikdo mi nevěří. Ale viděl jsem to jasně, moc velký pán a bílá paní tam na kopečku.“
Jeho otec k nám vzhlédl utrápeným a omluvným pohledem. Vtiskl jsem mu do dlaně měďák a vyšel ven, abych se nadýchal čerstvějšího vzduchu.
„Teď bych se podíval k těm kamenům, pojedete semnou?“
Starosta jen kývl. Nasedli jsme a vyjeli. Nebylo to daleko.
Ďáblův kruh nebo taky ďáblovy kameny je čtveřice černých zhruba deset stop vysokých kamenů zasazených hluboko v zemi a obehnaných kolem dokola mělkým příkopem a nízkým valem. Obojí je na jedné straně přerušeno cestičkou, u které stojí mnohem nižší pátý kámen. Z vyprávění vím, že podobné stavby stávaly i jinde, ale byly zničeny. Tento se zachoval díky mému učenému příbuznému. Snažil se vyzkoumat účel této podivně stavby, studoval jí a zanechal svým potomkům vzkaz, aby jí chránili a pečovali o ni.
Starosta mi pomohl z bryčky a povídá: „ Pane, žádná krev tu nebyla, na to mohu přísahat. Jestli tu náhodou bylo i něco jiného, určitě by to děti našly. Prošmejdily to tu důkladně.“
Měl nejspíš pravdu, ale přesto jsem ve skrytu duše doufal, že najdu něco, čeho si nikdo nevšiml. Jen tak jsem bloumal kolem, přemýšlel jsem, co se tu mohlo odehrát. Vražda? To se mi jevilo jako nepravděpodobné. Proč by vrah tahal svou oběť zrovna sem a pak by mrtvou zase bral sebou? I ďábelské rejdy jsem vyloučil. Za svůj dlouhý život jsem se nesčíslněkrát přesvědčil, že mnohé, na první pohled, tajemné události připisované duchům a démonům, mají prosté a přirozené vysvětlení.
Stejně tak nevěřím na nějaké ty kouzla a čáry, ale je stále množství lidí, kteří studují magii a též jí provozují, i když tím riskují, že se dostanou do spárů inkvizice a skončí na hranici. Mohl by to být také nějaký pěkně bláznivý párek, který se rozhodl uskutečnit své podivné milostné hrádky zrovna na tomto nezvyklém místě?
Na tyto otázky jsem v tu chvíli neznal odpověď a tak jsem šel dále: Byla to dvojice zblízka nebo zdaleka? Kdyby byly zdaleka, nejspíš by je někdo viděl přijíždět, ať již použili bryčku nebo přijeli kůňmo. Jestliže je ten nebohý pasáček viděl někdy za soumraku, když hnal stádo domů, museli by tedy přijet, když byl jste bílý den.
„Zeptejte se lidí ve vesnici, jestli sem ten den neviděli někoho přijíždět.“
„Dobrá pane, zeptám, ale co když sem přijeli odjinud přes luka?“
„To by mohli jen místní, lidé z daleka by sem těžko trefili.“
„Na to jsem nepomyslel, kdepak vy máte fištrón!“
Musím se s lítostí přiznat, že tu byla ještě třetí možnost, na kterou jsem v tu chvíli nepomyslel ani já, ale to bych předbíhal.
Obešel jsem ještě jednou pro jistotu menší kámen a pečlivě prohlédl i jeho okolí, ale pak jsem to vzdal. Nebylo tu nic, co by upoutalo mou pozornost. Starosta mi pomohl do bryčky, rozloučili jsme se a každý se vydal ke svému domovu.
Cestou jsem stále přemýšlel, zda jsem na něco nezapomněl, ale má mysl dlela v bludném kruhu. Nakonec, když jsme dojeli domů a kočí mi pomohl vysednout, poručil jsem mu, ať objede okolní vesnice a poptá se tam, zda tam někdo neviděl cizí kočár či jezdce a že za případnou zpráva bude odměněna.
Moc jsem si od toho nesliboval, ale celá záležitost mne opravdu zaujala a mrzelo mě, že nevím jak tento oříšek rozlousknout.
…………………………………………………………………………………
Jistě i vy jste v životě zažili situace, kdy se události dějí v nenáhodném pořadí. Někdo tomu říká „prokletá smůla“ nebo „z pekla štěstí“, já v tom většinu života viděl boží prozřetelnost, která mi pomáhala napravit alespoň některé nepravosti tohoto světa. Často pak ve chvílích, kdy jsem nevěděl, jak dál, stalo se něco, co vše posunulo dál. Tak tomu bylo i tentokrát.
……………………………………………………………………………………
Abych své myšlenky obrátil jiným směrem, začal jsem třídit a přerovnávat staré dokumenty. K svému překvapení jsem v truhlici našel i starý traktát, který napsal můj dávný předek, učený mnich Bacon. Rukopis se týkal právě kamenného kruhu. Jeho součástí byla nejen ona část, která žádala vlastníky pozemku o ochranu této podivné památky, ale i nákres. Tehdy jsem k svému velkému překvapení uviděl, že prostor mezi kameny byl kdysi v dávných dobách vyplněn řídkým plůtkem sestaveným vždy z několika štíhlých kůlů různé délky.
Zamyslel jsem se. Bylo to podivné, že dávní stavitelé, kteří si dali takovou práci s tím, aby sem obelisky dopravili, potom snadno opracovatelné kmínky neupravili do stejné délky. Na první pohled to opravdu vypadalo jako velmi špatná práce kazící to dílo. Díval jsem se na tu kresbu a náhle, v jediném jasnozřivém okamžiku mi to došlo. To nebyla ledabylá práce, ale úmysl, který měl nějaký důvod. Možná na totéž přišel i můj učený předek, ale v rukopise se o tom nezmínil. Je to škoda, protože dnes, kdy už dřevěné kůly zmizely, nelze určit jejich účel. Bylo by to možno podle kresby znovu obnovit? Možná.
Když jsem se ve svých úvahách dostal až sem, byl jsem přerušen sluhou, který mi přišel oznámit, že semnou chce mluvit nějaká žena. Sešel jsem dolů a byl upozorněn, že nečeká u hlavního vchodu, ale u druhého vzadu.
Bylo to žena středního věku v obnošených a vybledlých šatech. Velmi nervózně v ruce muchlala šátek a oči klopila k zemi. Abych jí trochu zbavil nervozity, zval jsem ji dál, ale zdálo se, že to jen ještě více zvýšilo její rozpaky.
Pokusím se zde i v písemné formě zachovat její svérázný jazyk.
Udělala pukrle: „ Vzásný pane, starosta od nás mi řikál, že prý cete vedít něco o tom košářu, co tuhle projížděl naší sí….“
„Ano, to je pravda.“
„A prej jste za to slíbil vodměnu….“
„Ano, i to je pravda.“ a na důkaz těchto svých slov, jsem vytáhl malou minci, kterou jsem měl náhodou u sebe a podal ji ženě.
Bleskově jí schovala kamsi do záhybů svých šatů a navázala: „… no tak já ten košár viděla. Byl to vodevřenej landovér, jak se řiká…. Seděl v něm pán a krásná dáma, projížděli tudlimá posledního března vodpůldne…. A já náhodou vim, kdo kočíroval,….. ale nebyla by eště edna mince, aby tamatý nebylo smutno?“
V duchu jsem se usmál, ale navenek jsem zachoval neutrální výraz: „ Pojďte dál pani…?“
„Clemansová…estlivá tedy dovolíte…“ a už nakráčela do jídelny pro služebnictvo, kam jsem jí nasměroval. Usedla a zakotvila pohledem na několika krajíčcích chleba na ošatce. Pochopil jsem, že dokud se nenají, nebude s ní žádná pořádná řeč a tak jsem otevřel dveře do kuchyně, kde se Amy motala kolem hrnců a požádal jí, aby jí dala něco k snědku a odešel nahoru. Když jsem se vrátil, měla paní Clemansová před sebou talíř polévky a lžíce jen kmitala. Vytáhl jsem tři měďáky a položil je na stůl. Vrhla se po nich jako kočka po myši, ale tentokrát jsem byl rychlejší a sevřel je v pěsti: „Jméno toho kočího a kde ho najdu a bude to vaše!“
„Byl to Joe Clay. Von si sice nechal narůst fousy, ale byl to tutovka von, já ho poznala, páč sem s ním jako mladá holka trochu randila. Von u nás dřívejc s koníkem pomáhal stahovat dříví z lesa, ale pak mu jeho známý zavonačil místo u nějákýho moc nóbl pána v Londýně,….. dáte mi teď ty prašule?“
Položil jsem mince na stůl a přidal ještě další dvě, které jsem měl schované navíc v kapse.
Její tvář se rozjasnila úsměvem: „ Jééééé , děkan, to nemušelo bejt! Poroučím se!“ a už se hrnula ven.
Možná se bála, abych si to nerozmyslel.
To byl rozhodně obrat k lepšímu a ponouklo mě to k činnosti. Jen co odešla, odebral jsem se do salonu a napsal dopis svému známému do Londýna.
Ten můj známý byl William Shakespeare, On totiž začínal v Londýně tak, že hlídal návštěvníkům divadla koně.
Dnes už o tom slyší jen nerad, protože se považuje za herce a dramatika, ale stále ještě jistě zná kdejakého koňáka v Londýně. Krom toho mi dluží laskavost, když byl podezřelý ( právem) z pytláctví a já jsem se ho před lety zastal.
Už druhý den jel můj posel s dopisem do města, a mě nezbývalo, než čekat jakou dostanu odpověď.
Obrátil jsem znovu pozornost ke kruhu s kameny, který přitahoval mou mysl stejně jako událost, která se tam nedávno odehrála. Jestliže sám původ této stavby byl zahalen tajemstvím v dávné minulosti, pak její účel byl ještě záhadnější. Byla snad nějakým starověkým chrámem, kde mytičtí druidové uctívali pradávné pohanské bohy a konali obřady, jejich součástí prý byly i lidské oběti? Nelze se pak divit, že těmto stavbám zůstala nedobrá pověst míst, kde byla prolita lidská krev, a že později, poté co místní lidé přijali křesťanství, došlo k jejich ničení.
Mé myšlenky se v tuto chvíli obrátily do minulosti, kdy jsem na svých cestách po Orientu, ale zejména po Severní Africe, poznal mnoho bizarních náboženství s ještě podivnějšími bohy a rituály. Vzpomínal jsem na všemožné příběhy, které jsem prožil… až jsem usnul.
Celý další den jsem dlel v myšlenkách u svého posla, neboť jsem doufal, že se již vrátí s nějakou odpovědí. Tak to bylo i další den a já začínal mít o něj strach. Na cestách se může přihodit opravdu ledascos- však jsem já sám mnohé prožil.
K mé veliké úlevě se posel vrátil a předal mi dopis od pana Shakespeara. Jak jsem doufal, odvedl vynikající práci, když dotazy mezi kočími velice brzy zjistil, že onen Joe Clay pracuje pro urozeného pana Christophera Marlowa. Nelenil a hned za ním zašel. Vše bylo usnadněno i tím, že se s panem Marlowem zná.
Ten mu prozradil, že vůz i s kočím půjčuje jinému svému známému, učenci jménem John Dee, kterýž ho měl zapůjčen i v onen poslední březnový den.
Řečený John Dee je prý matematik a astrolog, který se těší nyní velké oblibě u královského dvora a mnoha dvořanům vyhotovil horoskop. Též se proslýchá, že sbírá staré alchymistické rukopisy ale i grimoáry. Má štěstí, ve Španělsku, kde řádí inkvizice, by ho tento zájem o magii jistě přivedl na hranici.
Bylo jasné, že to byl právě on, kdo navštívil ďáblovy kameny, ale pokud tam opravdu došlo k nějakému zločinu, jistě bude zapírat, bude tedy nutné postupovat velmi pomalu.
Po příjezdu do Londýna jsem se nejprve zastavil u pana Shakespeara a ten mi dělal průvodce. Dům Johna Dee stál na předměstí. Dveře přišel otevřít sám pán domu. Byl to muž pozdně středních let, který se však mohutným plnovousem snažil vzbudit dojem vyššího staří. K mému velkému překvapení mě přivítal velmi vřele: „ Vítejte v mém domě sire Bacone. Vaše jméno je mi známo a slyšel jsem vyprávět o mnoha vašich příhodách. Jste, mohu-li to tak říci legendou a o to více mě těší, že vás mohu přivítat pod svou střechou. Pojďte dál a povězte, co vás přivádí. Zatoužil jste snad také po tom znát svou budoucnost, kterou pro vás mám vyčíst z postavení hvězd?“
„Ne, děkuji, po tom opravdu netoužím, ostatně myslím, že mě toho v životě již mnoho nečeká.“
„Ano, ano,“ kýval hlavou, „ slyšel jsem vyprávět, že jste skeptik a nevěříte v nadpřirozené síly a magii.“
„Ano, to máte pravdu, ale jestli dovolíte, nepřišel jsem kuli učené diskuzi, ale kuli zcela jinému problému.“
„Dobrá, rád vám posloužím, pokud to bude v mé moci.“
V jeho hlase byla zvědavost, ale ne strach. Přesto jsem začal zvolna, abych viděl, jak bude reagovat:
„Dozvěděl jsem se, že jste nejen astrolog, ale též i vynikající matematik a proto jsem vás vyhledal, aby jste mi pomohl vyřešit jeden problém s kterým se potýkám. V severní části mého panství je malé návrší, na jehož plochém vrcholu kdysi v šeru dávnověku byl vystavěn kruh s kameny vztyčenými k nebi jako prsty ruky. Lámu si hlavu, jakýže tato stavba měla as účel. Učený mnich Bacon, můj dávný prapředek, který ho též studoval, mi zanechal rukopis s nákresem. Domníval se, že mezi jednotlivými kameny a kůly, které vyplňovaly kdysi mezery, by se daly najít nějaké matematické vztahy.“ a z kožených desek, jsem vyndal nákres, který jsem vzal sebou a podal mu ho.
Chvíli ho studoval a pak s lišáckým úsměvem vzhlédl: „Bacone, mě neošálíte, nejsem nějaký venkovský prosťáček. Vy jste přijel kuli něčemu jinému že? Vy jste se nějakým, pro mě záhadným způsobem, dozvěděl, že jsem kruh navštívil.
Myslel jsem, že mě nikdo neviděl, znám to tam, protože jsem se kousek od toho místa narodil. Býval jsem v přízni královského dvora, ale doba se změnila, bohužel, ulpělo na mě podezření z čarodějnictví. Je to pomluva, ale i ta stačí, však víte. Abyste věděl, vyhledávám po celé naší zemi tyto pradávné stavby a studuji je, stejně jako to dělal váš předek a stejně jako on i já jsem přesvědčen o tom, že při přesném měření lze mezi nimi najít jisté matematické vztahy. Kam mě to zavede, to ještě nevím, svou práci jsem musel prozatím přerušit.
Má manželka, tehdy nedala jinak, než že pojede semnou i když nosila pod srdcem našeho syna, a již se blížil její čas. Náhle se jí však na místě udělalo nevolno a omdlela. Musel jsem jí uvolnit šat, aby mohla znova nabrat dechu a jen co se jí trochu ulevilo, spěchali jsme domů. Naštěstí jsme dorazili včas a ona slehla pak ještě té noci. Ale rád bych se tam, pokud bude čas, vrátil a v práci pokračoval.“
„Samozřejmě budete u mě v domě vždy velmi vítán.“
Hovor se pak stočil k jeho nové knize, Monas Hieroglyphica a Dee se mi pokoušel vysvětlit její obsah, ale bylo to téma pro mě příliš vzdálené a složité a brzy mne i začalo nudit. Jen co to společenské ohledy dovolovaly, ukončil jsem návštěvu a rozloučil se. Mohl jsem být velmi spokojen, aniž jsem na to zavedl přímý hovor, dozvěděl jsem se řešení jedné záhady.
……………………………………………………………………………………
Až sem příběh sepsal můj adoptivní otec sir Roger Bacon. Našel jsem ho, když jsem uklízel jeho pozůstalost a myslím, že je mou povinností ho dokončit i když mi bohužel chybí jeho vypravěčský talent.
Když se tedy tehdy vrátil z Londýna, bylo vidět, že si tou cestou velice ublížil, ale byl jinak velmi spokojen s výsledkem. Musel ulehnout a moje matka o něj osobně pečovala a vařila mu bylinkové čaje. Za nějaký čas se mu skutečně ulevilo a tak nedal jinak, a že vstane a nenechá se opatrovat jako malé nemluvně. Trval na tom, že podnikneme cestu k několika kamenům seskupeným do kruhu, které stojí na malém návršíčku nedaleko od nás. Nejraději by vyrazil hned, ale umluvil jsem ho, abychom cestu odložili, až bude opravdu pěkné počasí.
Vyjeli jsme tedy až třetí den a otčím mi cestou vyprávěl celý příběh, jehož obsah již znáte. Jen co jsme dorazili na místo samé a hotovili se počít s měřením, přihnala se náhle prudká bouře, která nás skropila ledovou sprchou.
Můj otec sice poté co se přehnala, chtěl pokračovat v měření, ale já ho přemlouval tak dlouho, až svolil nechat to na jindy, a spěchali jsme domů.
Ukázalo se, že můj instinkt byl správný, ještě než jsme dojeli, již s ním cloumala prudká horečka a musel rychle znova ulehnout na lože. Ještě té noci začal v horečce blouznit, domníval se, že je někde jinde a stále se sháněl po jakési knize. Bděl jsem u jeho lůžka celou noc. K ránu se mu udělalo lépe a slabým hlasem mě pozval k loži a sdělil, mi že ve své poslední vůli mě zůstavil svým jediným dědicem. Políbil jsem mu vděčně ruku a pro slzy nebyl schopen mluvit.
Byla to poslední slova, která pronesl. Zesnul o hodinu později.
Tu strašlivou bouři, která nás postihla , jsem pochopil jako pokyn osudu, abychom dál nepátrali po významu toho tajemného kruhu a nechali ho být, neboť jsou věci, které mají zůstat skryty.