Tři tajemství

Když zemřel notář Pšenička, byl z toho ve městě velký smutek. Starý pán byl dobrák a nejednou jen za „pěkně děkuji“ pomohl radou nebo pomocí při sepisování všelijakých úředních listin.
Rohový dům, nazývaný též dům U dvou koček osiřel. Ne na dlouho. Brzy se po městě roznesla zpráva, že ho koupil nějaký bohatý a urozený pán a tak když před domem jednoho dne zastavil velký zdobený kočár, tažený čtyřmi ušlechtilými valachy, seběhlo se k tomu spousta zevlounů.
Ještě před chvílí byla středem pozornosti starostovic Emilka, která si dnes poprvé vyšla na procházku se svým novým oficiálním nápadníkem hejtmanem Horkým, ale teď si jich již nikdo nevšiml a všichni čučeli na to, jak se nejprve se otevřely dveře a svižně vyskočil mladý snědý muž, shodil schůdky a naklonil se dovnitř. Pak se objevil starý muž s trochou bílých vlasů, které mu spadaly až na široký, brokátem zdobený límec. Mladík mu podal ruku, stařec se o ní plně opřel a vysoukal se ven. Obhlédl okolostojící a odbelhal se dovnitř.
Ševcovic Bára pak tvrdila, že se na ní ten staroch tak nějak divně podíval a že jí pak dva dny bolela hlava. Paní lazebníková- Kulíšková zase vyprávěla, že jí se sdrclo mlíko, přeteklo a připálilo se, ačkoliv si oběhla jen na moment vedle do krámu, a že se jí to ještě jaktěživo nestalo a že ten puch pak nemohla vyvětrat až do večera a za to může určitě ten divnej dědek.
Každý k tomu přidával další a další podobnosti a tak než zpráva oběhla město, říkalo se, že je to zlým čaroděj, který strašlivým způsobem zamordoval dvě ženské.
Největší překvapení však přišlo nakonec, když z vozu vystoupila nádherná dívka. Pod těsně upjatým těžkým cestovním pláštěm se rýsovala její štíhlounká postava. Bledá tvář byla rámována uhlově černými vlasy a uprostřed, jako dva velké smaragdy zářily zelené oči.
Její vzhled v jediném okamžiku rozdělil město na dva tábory. Muži bez rozdílu věku se do ní okamžitě zamilovali, zatímco ženy, cítíc v ní konkurenci, ji začaly nenávidět.
Zdvihla nosík a ignorujíc pohledy toužebné i zlostné, graciézním krokem vplula do domu.
Kočí a pomocník mezitím seskočili z kozlíku a lopotili se s bednami, které byly přivázány vzadu silnými řemeny. Další menší zavazadla pak vynášeli z kočáru. Ale to ještě nebylo všechno, pak přijel ještě jeden povoz, naložený až po plachtu spoustou dalších beden.
Uběhlo několik dní, ale přistěhovalci zůstávali stále tajemní. Ven vycházela většinou jen kuchařka s postavou vysloužilého dragouna a hrubiánským chováním.
Když se s ní paní Nulíčková pokusila zapříst hovor, oslovená jen zafuněla tak silně, až se jí zachvěl temný knírek pod nosem, naházela nákup do košíku, vysázela na pult dva stříbrné, odsunula pí Nulíčkovou jako paraván a rázným krokem vyrazila ven.
Urozená dáma se později ostatním na sešlosti, kterou ony nazývaly „čajový dýchánek“ zatímco muži tomu říkali prostě „drbárna“, svěřovala: „Odstrčila mě tak silně, že jsem málem upadla. Ta babizna má sílu!“
Dámy držely v baculatých ručkách titěrné šálečky a říkaly: „Ó!“ a myslely si: To je nána. To JÁ bych… V této chvíli byla myšlenka opuštěna, neboť bylo nutno pochválit pečivo hostitelky, i když bylo tvrdé jako křemen a hodilo by se spíše jako kule do arkebuzy.
…………………………..
Dva dny nato vdova Málková udělala odvážný pokus, když na tržnici přistoupila k nerudně se tvářící kuchařce a nakukujíc jí do košíku, zeptala se: „Co budete dnes vařit?“
Oslovená na ní z výše téměř sedmi stop utkvěla pohledem, jakým hledívá kobra na králíčka.
Po několika vteřinách tíživého ticha vdova zjistila, že se jí podařilo vykonat potřebu, aniž by se byla uchýlila do oné místnosti a prchla, aby se přebalila.
I když se o tom pak vyprávěla, o konci své akce se zapomněla zmínit. Ta ale nějakým záhadným způsobem informace vešla ve všeobecnou známost a vdova všude cítila pronikavé pohledy a slyšela veselý šepot. Vydržela to týden a pak se odstěhovala k sestře žijící daleko odsud na samotě.
Kuchařka od té doby nebyla nijak rušena a další pokusy se soustředily na mladého sluhu. Ten ale uměl česky sotva pár slov a tak jen mával rukama, koulel očima a pitomě se hihňal, z čehož bylo usouzeno, že je mdlého rozumu.
Krásná dívka chodívala jen do kostela a starý pán nevycházel ven vůbec.
Paní Nulíčková, která bydlela naproti a měla strategicky nejlepší výhled, byla zprvu považována za odbornici na záhadné obyvatele, ale když vyprávěla o tom, že po nocích vidí v oknech šlehat plameny v kterých se míhají ďábelské postavy, bylo to už příliš i pro senzacechtivé sousedky. Dokonce (tvrdila) slyší jejich úpění a kvílení. Dámy se pod taktovkou paní starostové Hálkové dohodly na tom, že si to Nulíčková vymýšlí.
Pan Hálek sice byvše dloubnut loktem do žeber, potvrzoval její slova: „Jistě miláčku! ANO miláčku, máš pravdu jako vždy…“, ale stejně řekněte, kdo to kdy viděl, aby nějaká tyč přitahovala blesky?
Nicméně i ty nejúžasnější novinky po čase přestávají být zajímavé a tak se město po čase přestalo o nové obyvatele domu U dvou koček zajímat a vrátilo se na chvilku do šedivé nudy.
………………………………………………………………
Bylo květnové ráno. Sluníčko se vyškrábalo nad obzor a věštilo krásný den. Malý Jakub, který dělala ministranta, přicházel k zadnímu vchodu do kostela svatého Petra, aby připravil vše na ranní bohoslužbu, když v křoví opodál uviděl cosi bílého. Hrůza, kterou spatřil, mu vzala hlas a tak jen vytřeštil oči, otočil se a utíkal směrem k faře a začal vší silou bušit na dveře.
Farář Patera už byl starší pán a rád si přispal. Ještě ne zcela oblečen se vyklonil z okna. Jeho baculatá dobrácká tvář protkaná žilkami, byla zakaboněná hněvem, že ho někdo vyrušil ze sladkého dřímání.
„Co je? Co se děje?“ zeptal se nerudně, ale pak uviděl Jakubovu tvář, který stále nedokázal mluvit a jen ukazoval směrem ke kostelu, a poznal, že se stalo něco vážného. Zabouchl okno, v chvatu na sebe oblékl to nejnutnější a vyšel ven, kde stál Jakub a třásl se jako osika.
„No tak, uklidni se. Co je chlapče, co se stalo?“
„Tam, tam!“ drkotal Jakub a sesul se knězi v mdlobách k nohám.
„Postarejte se o něj!“ houkl do chodby na farskou, která mu zvědavě pokukovala přes záda, a cupital směrem ke kostelu. Uklidnilo ho, že jeho milovaný svatostánek nehoří, což byla jeho první myšlenka. Jak přicházel blíž, rozhlížel se, aby našel příčinu Jakubova děsu. Pak uviděl v křoví nataženou bílou postavu. Byla to Emilka Hálková, dcera starosty. Měla na sobě jen lehkou noční košilku, která byla vpředu roztržena. Celé její tělo bylo rozdrásáno dlouhými hlubokými šrámy, jakoby byla přepadena nějakou lítou šelmou a její nevinné modré oči hleděly nevidoucím zrakem vzhůru.
Farář se v hrůze pokřižoval, ale pak k ní ihned poklekl, zatlačil jí oči, shodil plášť, aby přikryl její nahotu a začal se modlit. Když skončil, těžce se zvedl a drobným poklusem se rozběhl směrem ke strážnici, která byla jen o ulici dál.
Strašlivá zpráva se městem rozletěla jako blesk a nejeden z místních občanů se začal zabývat myšlenkou, kdo je asi vrah. Je tudíž logické, že každého napadalo, že pachatelem by mohl být někdo ze záhadných obyvatelů domu U dvou koček. U domu se sice srotil malý hlouček vzrušeně debatujících občanů, ale přistěhovalcům nebylo nijak ublíženo. Jistě k tomu přispělo to, že ještě dopoledne na rozkaz hejtmana Horkého napochodovala do města setina muškerýrů a ti ve skupinkách procházeli ulicemi.
Tělo nebohé dívky bylo odneseno domů, což se neobešlo bez přítomnosti spousty čumilů, z nich někteří se vecpali i do domu.
A právě tehdy si první radní všiml, že dveře spojující byt starostův s místnostmi radnice, jsou pootevřené, nakoukl dovnitř a zděsil se, když viděl, že mohutná truhlice, ve které byly ještě včera večer uschovány městské peníze, je prázdná. Neštěstí bylo o to větší, že zde byl již několik dní uložen měšec s šesti sty zlatými, pro které si měl přijet císařský posel.
Paní starostová Hálková se z toho nervově zhroutila a musela být odnesena do svého budoáru, kde kolem ní dámy poletovaly. Je třeba ovšem podotknout, že ne všechny tam byly nezištně. Mnohé naopak chladně kalkulovaly s tím, že jim tato starostlivost bude později přičtena k dobru a ony postoupí na společenském žebříčku o nějaký ten stupínek výše a budou, vlekouce za sebou své drahé polovice, častěji zvány na různé akce společenského charakteru. I starosta musel být odveden na své lože, kde mu lazebník zkušeně pouštěl žilou a přikládal promptně přinesené pijavice na prsa.
V jindy klidném město to hučelo jako v úle, větší či menší skupinky lidí postávaly na rozích a sdělovaly si další a další podrobnosti. První radní toho využil a začal se „blýskat“ předstíraje rozhodnost a činorodost.
Paní Nulíčková stála na rohu, kolem sebe měla skupinku debatujících sousedů. Rozkládala široce rukama, takže zdáli připomínala spíše větrný mlýn a vykřikovala: „To byly určitě ty cizinci. Ted dědek má takové krhavé oči a ta holka? Nic bych nedala za to, že je to čarodějnice a mění se v noci na vlčici. Patří všichni upálit na hranici.“
„Ale sousedko!“ pokusil se jí oponovat jeden z posluchačů, „je pravda, že jsou to podivíni, ale to ještě neznamená, že musí být nutně kouzelníci, vždyť chodí pravidelně do kostela na mši jako dobří katolíci.“
„Však já sama jsem byla nejednou svědkem podivných úkazů, to jednou….“
Hlouček už se těšil na úchvatné podrobnosti, když tu do debaty zasáhl náhodou kolemjdoucí hejtman Horký. „ Lidičky nepostávejte mi tu a běžte si po své práci! I já jsem přesvědčen, že v tom mají prsty ti přivandrovalci, ale nechte nás pracovat, však my si již na ty ptáčky posvítíme a brzy najdeme potřebné důkazy a pak se budou smažit v pekle.“
Lidé se pomalinku a neochotně rozcházeli a mnozí z nich uznale pokyvovali hlavou, jaký že je to ten jejich hejtman pašák a jak hrdinně nese smrt své snoubenky.
……………………………………………………..
I já jsem se vydal do kovárny, abych prodebatoval novinky, pod záminkou, že potřebuji opravit růžici, protože jsem věděl, že kovář Berka se svým pomocníkem odešel už včera do nedalekého zámku, aby tam překoval panstvu všechny koně.
Anička byla jeho jediným dítětem, dalších potomků se nedočkal, a tak ji odmalička vychovával jako kluka a ke kovářskému řemeslu se dovedla postavit jako chlap. Bylo vždy zajímavé sledovat, jak tahle zdánlivě drobná dívka jednou rukou rozdmychává oheň velkým měchem a mává těžkým kladivem, tak jako jiné vařečkou. Mě však se na ní líbily drobné pihy, které lemovaly její malý pršáček a co bylo ještě zajímavější, uhnízdily se i v úžlabince mezi nádhernou výplní její blůzky.
Sdělovali jsme si názory na úžasné události dnešního dopoledne, ale popravdě mě více zajímal pohled do jejího výstřihu.
Anička obracela mou růžici v ruce a říkala: „Mě se zdá, že je ještě docela dobrá.“ Pak postřehla směr mého lačného pohledu a spražila mě: „Hele nezírej, nebo ti vypadnou oči a budeš slepejš.“
Je pravda, že mi občas dovolila letmý dotek a nějaké to políbení, ale víc nic. Byla samotářka. Holky na ní pokřikovaly, že je klukanda. Když jich pár zfackovala, s brekem utekly domů stěžovat si rodičům, kteří pak chodili za kovářem. Ten moc dobře věděl, jak se věci mají a tak si nářky vyposlechl, ale nechal Aničku být. Holky jí sice pak daly pokoj, ale o to víc ji pomlouvaly po straně. Kluci, ti se jí zas báli, protože každého přeprala a tak jsem si s ní vlastně povídal jen já, protože i já jsem svým způsobem vyvrhel.
Tatínek (dej mu pán bůh věčnou slávu!), když mě učíval, říkal, že být kominíkem je poctivé a dobré řemeslo a měl pravdu, práce jsem měl pořád dost a kromě peněz jsem vždy dostal i něco dobrého na zub skoro všude. Ale řekněte, jak se má cítit mládenec, s kterým nikdo nechce nic mít, protože je věčně ušmudlaný, začouzený a navíc syn sebevraha! Děvčata se mě štítila a kluci semnou nemluvili.
Když se totiž tatínek před dvěma lety nešťastně zřítil ze střechy zámku, musel jsem převzít jeho řemeslo a snažit se. Kníže pán mu sice zaplatil lékaře a slíbil malou peněžní podporu, ale protože byl často na cestách, přicházela jen občas. Sotva byl pán v cizině, komoří peníze zapartykoval do vlastní kapsy a dovolání žádné nebylo. Tatínek po tom pádu přišel o nohu a už se nikdy neuzdravil, sedával pak doma v koutku jakoby bez zájmu o svět. Tak to šlo rok. Pak jsme ho našli oběšeného v zahradě na staré hrušce.
Patera pak měl v kostele kázání ve kterém to odsoudil jako těžký hřích, ale každý kdo ho znal předtím tohohle mrštného a veselého muže, věděl, jak se pak trápil a v duchu mu odpustil.
Aničce to nevadilo, vždyť v kovárně, i když se snažíte sebevíc, o nějakou tu sazi a trochu kouře nikdy není nouze.
„Ukaž, zdá se mi, že přeci jen potřebuje opravit,“ řekla Anička, „mohl by jsi mít problémy.“
Dala růžici do výhně, pak ji zručně kleštěmi vytáhla, vybrala si kladívko a zručně vykovávala nové špice a přitom povídá: „Všichni si myslí, že to udělal někdo z těch nových přistěhovalců, ale starý pán vypadá sice podivně, jenže ten se sotva belhá. Mladá slečna? Ta jistě ne! Kuchařka? Silná je sice dost, ale proč by to dělala? A mladý sluha? Je to takový třasořitka, že by se mu silná dívka jistě lehce ubránila.“
„Ale paní Nulíčková říkala, že se jistojistě za úplňku mění ve vlkodlaky, prý….“
„Jó tak paní Nulíčková říkala….!“ přerušila mě Anička a nakrabatila nosík, což u ní byl výraz nejhlubšího opovržení. „….a ty víš, že včera byl úplněk?“
„Ne,“odpověděl jsem zaraženě.
„Náhodou byl ve tři čtvrti.“
„A ty znáš jiné vysvětlení všech těch záhad?“
„Jasně. Ony tu žádné záhady totiž nejsou, i když si v některých ohledech nejsem jistá.“
„Tak mi to tedy vysvětli.“
„Ani mě nenapadne. Běž si poslouchat žvásty té bláznivé Nulíčkové.“
Dostal jsem vztek: „Nic nevíš, jinak bys s tím už letěla na radnici.“
„Jsem obyčejná hloupá kovářská holka, zapomněls?“ i ona zvýšila hlas a vypadalo to, že jsem jí pěkně rozzlobil, ale najednou spíš pro sebe dodala klidně, „Ono to není jen tak někoho obvinit, když nemám žádné důkazy…“
„Já ti je seženu.“
„No jistě, ty umouněnče, umouněná. Na tady máš,“ a hodila mi ještě horkou růžici do náruče. „a koukej si hledět svojí práce.“
Věděl jsem, že pro tuto chvíli je bouře zažehnána, ale že s Aničkou již kloudná řeč nebude. Odvrátila se ode mne, jako bych tam nebyl a pokračovala v práci u ponku.
Vydal jsem se tedy po své práci. Shodou okolností jsem měl ten den vymetat i komín na faře.
Odklopil jsem nástřešník a vyhoupl se na hřeben, po kterém jsem přešel ke komínu. Byl odsud skvělý pohled na celé okolí kostela. K jeho zadnímu vchodu se stále ještě trousili zvědavci, aby viděli místo, kde se našla mrtvá. Přišli, postáli, a protože tu k vidění vlastně nic nebylo, tak brzy zas otočili a odcházeli.
Pak jsem uviděl člověka, který v momentě, kdy tu nebyl nikdo, pilně prolezl celé křoví, dokonce si i klekl, jakoby na zemi něco hledal. Poposunul jsem se na střeše, abych lépe viděl, ale jak jsem byl zvědavý, zapomněl jsem na opatrnost, prejzy zarachotily a ten neznámý vyskočil a zmizel v ulici pode mnou. Z té výšky jsem nepoznal, kdo to je, viděl jsem jen, že je to muž a připadal mi povědomý.
Farská Emílie byla baculatá dobrosrdečná žena, která mi pokaždé dala něco dobrého na zub. Tentokrát to byly tři koláčky se sušenou švestkou. Byly ještě teplé a nádherně voněly.
Hned mě napadlo, se o ně i novinky podělit s Aničkou a tak jsem místo dalšího šplhání po střechách zamířil znova do kovárny.
Anička byl na dvoře a věšela prádlo. Z kovárny nebyly slyšet žádné zvuky, což znamenalo, že se její otec zatím ještě nevrátil.
Nabídl jsem jí ten největší koláč, dostal za něj slaďounkou pusinku a pak už jsem vychrlil novinku, ale Anička moc spokojená nebyla. Omlouval jsem se: „Já si ho všiml, až když byl v tom křoví, a to jsem z něj moc neviděl. A potom? To byl jsem mžik. A navíc, viděl jsem ho z velké výšky.“
„Hm, to co říkáš je zajímavé.“
Uždiboval jsem z toho svého koláčku, aby mi ta dobrota co nejdéle vydržela. Anička si toho všimla a dala mi půlku svého nedojedeného: „Na, tady máš, nějak mě přešla chuť a teď utíkej a nech mě přemýšlet.“


Hejtman Horký chodil po kanceláři sem a tam a dusil v sobě vztek, neboť venku čekal otec Patera a on před ním nechtěl dát najevo své nálady. Jako zástupce světské moci i jako nápadník slečny Emilky by teď měl vyvíjet horečnou činnost a ne poslouchat kázání nějakého přitroublého kněze. Ovládl se, protože ho nebylo radno nechat čekat příliš dlouho. Patera vstoupil se slovy požehnání tomuto domu a hejtmanovi zvlášť. Sedl si. Měl připravenou dlouhou řeč, ale v momentě, kdy začal, cítil, že se mu do velmi bolestivého místa v rozkroku zakousla blecha. V duchu zaúpěl a rozhodl se, že bolest musí vydržet, tak jako svatý František z Assisi. Ale blecha byla patrně velmi hladová a bolest se stupňovala. Zavrhl tedy dlouhý úvod, včetně vhodně zvolených citátů z bible, a přešel rovnou k jádru věci: „Došel jsem k přesvědčení, že zde řádí nečisté síly. Ďábelské mocnosti svými démony znesvětily posvátnou půdu kostela, když tu svými pařáty rozsápaly to nebohé děvče, a tak je jasné, že vyšetřování celé věci musí vést církev. Též by mělo být přezkoumáno, zda nebude nutné kostel a jeho okolí znova vysvětit. Již jsem v tomto smyslu napsal dopis na arcibiskupství a jsem přesvědčen, že sem bude brzy vyslán zkušený exorcista, znalý boje proti démonům. Doufám, že nám budete jakožto představitel světské moci při vyšetřování těchto satanských rejdů plně nápomocen……..“
Nutkání podrbat se na intimním místě bylo v této chvíli již tak naléhavé, že kněz na nic dalšího nečekal a bez dalších řečí, ba i bez rozloučení, se vyřítil ven provázen hejtmanovým udiveným pohledem.
Novinka se rozletěla městem rychlostí blesku. Bylo už pozdní odpoledne, já byl s prací hotov a tak jsem toho využil, abych to probral s Aničkou. Byla v kuchyni. Chtěl jsem tam proklouznout přes dvorek, ale narazil jsem na jejího otce, tak jako loďka na skalisko.
„Kampak?“ tyčil se nade mnou.
„Mám úžasné novinky, chtěl jsem je říct vaší Aničce.“
„Úžasný novinky jó?“ duněl jeho bas.
Ačkoliv jsem věděl, že to není zlý člověk, měl jsem z něho příšerný strach. Měkla mi kolena a klepal jsem se jako osika. Jen jsem pípnul: „Ano prosím.“
Jeho ústa skrytá v souvislém roští černých vousů se roztáhla do širokého úsměvu: „Tak leť ty umouněnče, ale nezdržuj, pomáhá s večeří a my už máme hlad.“
Vklouznul jsem dovnitř jako had. Anička smažila vejce na cibulce a v kuchyni to náramně vonělo, ale já na jídlo neměl ani pomyšlení.
„Představ si, co jsem se dozvěděl, budeš se divit. Patera tvrdí, že ten mord má na svědomí nějaký démon a že na to musí pozvat jezuity, aby to vyšetřili.“
S Aničkou to ani nehnulo: „To už vím, ale to mu neprojde, nejsou padlý na hlavu.“
Když viděla můj nechápavý pohled, začala vysvětlovat: „Podívej, Emilka byla v košilce, viď?“ Nečekala na odpověď a pokračovala: „To myslíš, že v noci vyběhla jen tak nalehko ke kostelu, aby ji tam ten démon mohl přepadnout?“
„No to asi ne,“ zahuhlal jsem a Anička se rozjela: „Taky, kdyby jí mordoval nějakej démon, tak by křičela, ale nikdo nic neslyšel, ani psy neštěkali, takže jí musel zabít někdo doma a pak ji vynést ven. Podle mého, ji chtěl shodit ze stráně dolů do šípkového houští, tam by ji nikdo nenašel hezky dlouho. Ale Emilka byla festovní holka a tak i když to byl silnej chlap, už neměl sílu ji nést dál, tak ji strčil tam ke kostelu a rozdrásal ji tělo, aby to vypadalo na vlkodlaka.“
Usmála se, když viděla, jak na ni civím s otevřenou pusou. To, co říkala, bylo naprosto jasné a vůbec jsem nechápal, jak to, že jsem na to už dávno nepřišel.
„Taky to musel být někdo, koho moc dobře znala. Čekala ho a to dokonce oblečená jen do noční košile. To přeci leccos napovídá, ne?“
„Ale proč ji nenechal na místě, proč ji táhl pryč?“
„Chtěl získat čas, kdyby ji nechal doma, tak by se na to přišlo už ráno.“
„Ale to ji našel Jakub stejně.“
„Už jsem ti říkala, že ta schovka u kostela byla pro něj jen nouzové řešení!“
„No dobře, ale na co tedy potřeboval čas?“
Zdvihla oči k nebi: „Každej, kdo nemá v hlavě jen mour a saze jako ty, dobře ví, že tady šlo o těch šest set tolarů, které byly v pokladně. Ten chlap se vloudil do její přízně a dal si s ní rande. Možná ji nabulíkoval, že si to užijí spolu, ona byla taková hloupá husička…“
„Jak jsi zase přišla na tohle?“
„….žádné dveře nebyly vypáčeny, musela mu je odemknout. Pokladnu rozbili, od té klíč neměla.“ odtušila pohotově.
Připadal jsem si jako by mi někdo sejmul pásku z očí: „Tedy! Jak jsi na to všechno přišla!?“
„Poslouchám svůj rozum a né nějakou paní Nulíčkovou,“ zašpičkovala, ale vzápětí využila toho, že jsme sami a mlaskla mi pusinku.
Pak se ale vrátila její matka a zamračila se na mě: „Ty jsi tu ještě? Chlapy už šilhají hlady a večeře ještě není, tak hajdy pryč!“
Pak na mě náhle mrkla a mnohem mírněji řekla: „Pověděli jste si vše, co jste chtěli?“
Překvapeně jsem zamžikal: „Ano-ano prosím,“ vykoktal jsem a vyběhl ven.
Domů jsem se vrátil za tmy. Maminka, která od smrti otce byla nervózní vždy, když jsem se vracel pozdě, mě zahrnula výčitkami. Poslouchal jsem ji jen tak na půl ucha. Zhltnul jsem večeři, zalezl do své komůrky a přemýšlel o tom, co mi Anička řekla. Ačkoliv toho bylo dost, co mi vysvětlila, stále ještě tu byla spousta otázek, které se mi převalovaly v hlavě tak dlouho až jsem usnul.
Další den jsem si přivstal. Měl být pohřeb a potom zádušní mše a já chtěl dodělat práci, kterou jsem zameškal. Všichni, které jsem cestou potkával, mluvili jen a jen o tom. Podle toho, co povídali, rozhodl se otec Patera uspořádat to ve velkém stylu a tak se na to všichni připravovali a těšili.
Zašel jsem do pekařství, kde si stěžovali, že jim netáhne komín. Předpokládal jsem, že to bude práce na celé dopoledne. Sotva jsem se vydrápal na střechu a přišel jsem ke komínu, hned jsem uviděl v čem je chyba. Malta okolo vrchlíku se odrolila, on se posunul do strany a bránil tahu. Stačilo usadit ho zpět, znovu ho omazat a bylo to hotové.
Už jsem chtěl slézt dolů, když jsem si uvědomil, že sousední střecha patří k domu U dvou koček. Vím, že bych to neměl přiznávat, ale posedla mě zvědavost a tak jsem udělal něco, co by nikdy správný kominík udělat neměl: Přešel jsem po střeše vedle a přiložil ucho ke komínu. On totiž takový komín náramně dobře vede zvuk a tak je slyšet vše, jako byste byli v místnosti.
Nejprve jsem slyšel proud kleteb a nadávek za které by se nemusel stydět ani vysloužilý voják, pronesených skřípavým stařeckým hlasem. Pak tentýž hlas povídá: „ Zatracené místo! Nejlepší by bylo sbalit se a jet někam jinam.“
„Ale otče!“ ozval se ženský hlas, patřící jistě té krásné urozené dámě, která mluvila oním uklidňujícím hlasem . kterým hovoříme s věčnými svárlivci, „Už jsme o tom mluvili několikrát. Moc dobře víš, že to byly právě tvé alchymistické pokusy, které upoutaly pozornost, kterou si nepřeješ. Lidé nás podezřívají z té hnusné vraždy a nebýt vojáků, asi by nám i ublížili.“
„Mé pokusy, mé pokusy!“ hořekoval starý, „Jsem již tak blízko, cítím to, že by se mi vbrzku podařilo spoutat tu záhadnou energii a použít ji při výrobě prima matera.“
„Naposledy nám začaly hořet závěsy a nebýt pohotového Pietra, asi by jsme uhořeli. A ta tvá vytoužená prima matera? Otče! Vždyť se ti vždy z pokusů podařilo získat jen břečku tak smrdutou, že ji bylo nutno pevně zašpuntovat, odnést daleko za hradby města a tam hluboko zakopat. Lidé si pak myslí, že chceme o půlnoci vykopávat mandragoru a že jsem čarodějníci. Dřív nebo později se budeme muset stěhovat i odsud, tak jako už mnohokrát, ale zatím tu musíme zůstat. Kdybychom chtěli pryč, považovali by to místní lidé za přiznání viny a nevím, jak bychom dopadli!“
„Nejlepší by bylo, kdyby se nám povedlo nějak najít toho, kdo to provedl, ale i ta tvá skleněná koule je k ničemu a tak musí Agáta i Pietro dál chodit po městě a zkoušet své štěstí.“

Dál už jsem neposlouchal. Opatrně jsem se vzdálil zpět na vedlejší střechu. První nutkání bylo někam běžet a říct, co jsem vyslechl, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem byl na pochybách. Kam bych vlastně měl jít? Na faru? Na radnici nebo za hejtmanem?
Můj zprvu rychlý krok se zpomalil, až jsem šel jen krokem a sám jsem nevědomky v zamyšlení zabočil ke kovárně.
Anička stále ve stáji a pomáhala okovávat koně. Určitě na mě všichni poznali, že mám nové zprávy.
„Zase úžasné novinky?“ přivítal mě kovář se smíchem. „Tak se pochlub komenickej!“
Když viděl jak se ošívám, už skoro smíchy nemohl: „Nějaká tajnost jó? Tak pojď dál.“
Tím jen zvýšil mé rozpaky. Nemám totiž rád koně a už vůbec netoužím být v jejich blízkosti.
Anička se na mě útrpně podívala, vzala mě za rukáv, vytáhla ven na dvorek a povídá otráveně: „To je jen stará ospalá kobylka, proč se jí bojíš?“ Ale hned změnila téma: „Tak co zase máš?“
Už-už jsem se nadechoval, abych vychrlil vše, co jsem slyšel, když se otevřely dveře od domu a stála v nich paní kovářka. Tentokrát byla opravdu nazlobená: „Už si tu zas? Ale koukej zmizet! A ty Aničko, ztratilas rozum? Za chvíli je poledne a musíme se všici převléct na pohřeb.“
Udělal jsem na Aničku omluvný obličejík, pozdravil a vylétl jak vystřelená dělová koule. Pohřeb! Úplně bych na něj zapomněl!
Byl krásný den a na mši přišli opravdu všichni. Přijelo i panstvo ve skvostném kočáře, aby zaujalo vypolstrovaná místa v první řadě. Vedle nich seděl starosta s manželkou, která i přesto, že před chvíli pochovala dceru, se teď viditelně vedle kněžny naparovala jako pávice. Za nimi pak byl hejtman, rychtář, radní a ostatní členové rodiny. Náš kostel není moc velký a tak zbylá místa vybojovalo několik těch nejbohatších měšťanů, ostatní byli v uličkách a ti, kteří se už dovnitř nevešli, postávali venku.
I já jsem stál venku a protože jsem přišel mezi posledními, byl jsem už daleko od dveří kostela a zvuk mše ke mně doléhal jen vzdáleně. Hledal jsem v davu mohutnou postavu kováře, ale nikde jsem ho neviděl, asi se dostali dovnitř a tak jsem vlastně venku jen tak zevloval. Samozřejmě, mě v myšlenkách přitahovalo místo, kde se mrtvá našla a kde jsem viděl šmejdit toho muže. Co tam asi tak hledal?
A pak se v trávě cosi zablesklo. Byl to jen malý okamžíček, ale já zůstal naprosto užasle zírat na to místo. Zapomněl jsem na vše kolem a šel jsem tím směrem jako náměsíčník. Už jsem byl na místě, jen moment jsem se zorientoval a už jsem se shýbal pro kovový knoflík, když v tom se přede mnou jako duch, zjevil hubený vysokánský muž v černém.
Nejsem žádné tintítko, ale na něj jsem musel hledět opravdu hodně vysoko. Úzkou tvář zdobil orlí nos a pomněnkově modré oči. Zůstal jsem stát jako socha. Ten cizinec se sehnul a sebral knoflík ze země: „Tohle jsi hledal?“ zeptal se měkkým hlasem.
„Jo. Totiž ano, pane! Mě teď napadlo se sem podívat a pak…“
„…jsi uviděl. Byla to boží prozřetelnost, která ti synu vnukla myšlenku, aby jsi sem v tuto chvíli zašel.“
Zatajil se mi dech, protože nejsem úplně nedovtipný a začal tušit, co je to zač.
„Ne prosím, já včera zahlédl ze střechy nějakého muže, jak prolézá křoví a teď jsem uviděl tohle se lesknout v trávě.“
„Ze střechy?“
Moje odpověď ho, jak se zdálo, přeci jen vyvedla trochu z rovnováhy.
„Ano prosím, já jsem totiž kominík.“
Jeho modré oči spokojeně zasvítily: „Ach tak!“
Obracel zamyšleně knoflík v ruce a povídá: „Jsem bratr Jan z Tovaryšstva Ježíšova. Zdejší kněz Patera nám psal. Jeho dopis byl tak zmatený:Vlkodlaci! Démoni! Je to jistě dobrý duchovní pastýř svého stáda, ale ve své horlivosti nevidí pravdu, kterou jest nám hledati především, tak jak žíznící hledá pramen čisté vody.“
Vlastně to říkal spíš jen pro sebe. Díval se na knoflík a zdálo se, že mě úplně přestal vnímat. Pak se však přeci jen ke mě obrátil : „Udělal jsi velký objev mládenče! Podařilo se ti nalézt důležitý důkaz a já již vidím světlo na konci temné chodby. Kde najdu švadlenu, která šije pro panstvo?“
Zalapal jsem po dechu. Na co ten podivín potřebuje švadlenu?
„Jsou ještě všichni v kostele.“
Mimoděk jsem se otočil ke vchodu. Mše už skončila a lidé se hrnuli ven.
„Já vám ji uká…“ ale to už jsem mluvil do vzduchu. Jezuita zmizel tak náhle, jako se objevil.
Nikdo si mě nevšímal, většina se mezi sebou tiše bavila, dámy posmrkávaly do kapesníčků a chlapi si mužně otírali oči. Patera byl výtečný řečník a zejména jeho zádušní mše byly opravdu vyhlášené.
V davu jsem uviděl Aničku. Odtrhla se od rodičů a popošla ke mně: „Co je? Co je ti? Jsi bílý jak křída.“
„Já jsem tady….“ Víc jsem nedořekl, protože právě v té chvíli vycházel kníže, kněžna, hejtman a rychtář, já jsem uviděl, kdo má na svém svátečním šatě nový knoflík a začaly se o mě pokoušet mdloby.
Vyzáblá postava jezuity se před nimi zjevila jakoby odnikud.
Jeho hlas teď zněl jako dunění hromu: „Obviňuji vás ve jménu světské i boží moci ze zabití Emilie Hálkové a krádeže šesti set zlatých.“
Horký, zazmatkoval a mimoděk sáhl po meči, ale pak si uvědomil, že tasit zbraň proti duchovnímu nelze. Rozhlédl se po lidech, kteří ho těsně obklopovali a zakoktal: „Já-já tam vůbec nebyl. Já jí nic neudělal.“
„Prozradil jste se sám, vždyť jsem neobvinil nikoho konkrétně.“
„Nemáte důkazy, byl to vlkodlak!“
„Ale mám, díky támhle tomu šikovnému mládenci,“ řekl kněz, ukázal na mě, vytáhl knoflík, přiložil ho k Horkého hrudi a dodal tvrdě, „stráže!“
Další události se seběhly během několika okamžiků. Vypukl obrovský zmatek. Všichni mluvili najednou, gestikulovali a vlastně nevěděli, co dělat. Jen vojáci zvyklí disciplíně, přistoupili k Horkému, ale dřív než se ho mohli chopit, bleskově vytasil dýku a vrazil si ji do těla. Několik dam omdlelo, ostatní ječely a utíkaly pryč. Otec Jan k hejtmanovi poklekl: „Synu, přiznání ulehčí tvé hříšné duši!“
„Zabil jsem jí, ale ty peníze tam nebyly.“ vydechl Horký a zemřel.
Kněz se začal nad tělem tiše modlit.
Chtěl jsem Aničce zakrýt oči, ale odstrčila mu ruku: „Co blbneš? Myslíš, že jsem nikdy neviděla krev? Nejsem žádná cukrová panenka.“
Všechna pozornost lidí byla soustředěna okolo mrtvého a vysokého kněze, tak jsem toho využil a táhl Aničku stranou. Sotva jsme byli sami, vybral jsem si nejdřív hubičku, ale pak už jsem na ni zaútočil:
„Tys to věděla od samého začátku, co? Proč jsi mi to neřekla?“
„No víceméně ano.“ řekla klidně a rozpovídala se, „Tušila jsem, že to musel být někdo, koho Emilka znala, ale o tom jsem ti přece pověděla? Musel to být někdo jí velmi dobře známý a s Horkým byla zasnoubená, tos přece taky věděl, nebo ne? Představuji si, že to bylo asi takhle: Emilka měla to noční rande s Horkým dohodnuté, asi měli domluveno i to, že seberou peníze a utečou, jenže pak se možná Horký nějak prořekl a Emilka začala tušit, že mu jde o peníze a ne o ni, ale v pokladně peníze nebyly
. Došlo k hádce. Chtěla křičet, tak ji popadl pod krkem. Nejspíš ji nechtěl zabít, jen umlčet, uklidnit, ale najednou ucítil, že je mrtvá a propadl panice. Peníze žádné a navíc mrtvá Emilka. Odtáhl ji tedy z domu, ale u kostela mu došel dech, nebo právě tam zjistil, že mu chybí knoflík, tak ji tam dost ledabyle schoval a podrápal ji, aby to vypadalo na vlkodlaka. Honem se vrátil a začal ho hledat. Nevěděl, že ho mrtvá drží v sevřené ruce. To ho napadlo až druhý den, když jsi ho viděl z té střechy. Muselo to pro něj být hrozné, tušil, že se někde válí důkaz proti němu a musel dělat, jakože je vše v pořádku! Tak to máme jedno tajemství vyřešené…“ dodala klidně.
„A jaké jsou ty další?“
„Jak to, že tady byl ten jezuita tak brzo, všichni si mysleli, že se přikulí nejdříve za týden? A taky: když Horký peníze k pokladně nenašel, tak kde jsou? Kdo je ukradl?“
„To už se asi nepodaří zjistit.“
„Ale ano,“ namítla přesvědčivě, „klíče přece nemá kde kdo, tak se okruh podezřelých zužuje na pár lidí. Vlastně si myslím, že to byl sám první radní.“
Vykulil jsem na ní oči. Podezírat tak velkého pána z krádeže? Chtěl jsem to s ní pořádně probrat, ale z davu se vynořil blonďatý kovářův pomocník a houkl na ni: „Anče, rodiče se po tobě shánějí. Pojď!“
Zbytek dne už práce ve městě za moc nestála, lidé se spolu zastavovali a vzrušeně debatovali. Dříve si mě sotva kdo všiml, jen když mě potřeboval, ale teď mě lidé halasně pozdravovali, ba i často mě poplácávali po ramennou a chválili, jak jsem šikovný kluk a taky říkali, že ONI to taky tušili a že na vlkodlaka nikdy nevěřili a že vždycinky věděli, jak šikovnej a bystrej kluk jsem.
Paná Nulíčková se už to odpoledne venku neukázala a když se dámy ptaly služky, bylo jim odpovězeno, že madam má migrénu. Dámy rádoby soustrastně pokyvovaly hlavami a opakovaly: „Jo tak migréna?“ s oním podtónem, jakože ony vědí o migréně paní Nulíčkové své.
A měly pravdu. Paní Nulíčková je totiž pozorovala takticky schována za záclonou a místo migrény se dusila zlostí, protože už stačila vstřebat novinky a věděla, že její společenské postavení je silně poškozeno a o případném pozvání na dámské čajové dýchánky u paní Hálkové může jen snít.
Stejně by se mě jen smály, nány, myslela si a šla vynadat služce, že má špatně složené prádlo. Rozházela jí celý, vzorně vyžehlený štos košil, ale uspokojení jí to nepřineslo a vztek jí zevnitř spaloval jako lučebnina.
Já jsem potřeboval být sám, protože jsem měl spoustu námětů k přemýšlení. Když jsem došel za kostel, uviděl jsem tam vysokou černou postavu. Stál u dřevěného zábradlí a díval se dolů na líně tekoucí řeku. Trochu nevraživě se podíval, kdože to přichází, ale když uviděl, že jsem to já, jeho pohled změkl.
„Á náš hrdina! Taky se jdeš synu pokochat krásou božské přírody?“
„Já jsem hledal trochu klidu, abych o všem popřemýšlel.“
„Stále ještě nevíme, kdo zcizil ty peníze a ty bys na to rád přišel, viď?“
„To taky, ačkoliv Anička říkala, že je jí je to jasné.“
„Anička?“
„Ano, moje přítelkyně. Hned od začátku věděla, že to nebyl žádný vlkodlak, ale někdo, koho Emilka znala.“
„To musí být velmi chytrá dívka. Tak copak si myslí?“
„Že to byl první radní.“
„A to jako proč?“
„Pokladna nebyla vypáčena, takže to musel být někdo, kdo má k ní klíče.“
„Hm! Velmi chytré! Ale to ještě není důkaz, klíče má více lidí.“
„No vám se jistě brzy podaří ho usvědčit. Na to, že vrahem byl Horký, jste přišel bleskově.“
Zabubnoval nervózně prsty o pažení. Pak jakoby se náhle odhodlal, začal povídat: „Víš nás jezuity lidé nemají moc v lásce a myslí si, že jsme zlí a že jsme proti vědě. Ale opak je pravdou. Je to tím, že si nás lidi pletou s františkány a johanity. My se naopak snažíme schraňovat vědění a nad mnoha učenci držíme, pokud to je jen trochu možné, ochranou ruku, ale zato chceme zase od nich pomoc.“
„Nerozumím.“
„Chci tím říct, že i tady ve městě je člověk, který byl mým zrakem i uchem a tak, když jsem do města přijel, nejprve jsem ho navštívil a pak už jsem šel téměř najisto.“
Teď mi to došlo. Nechávají lidi na pokoji, když pro ně špehují a donášejí. Najednou jsem se vedle otce Jana necítil dobře. Připadalo mi jako bych uviděl jeho pravou tvář skrytou pod maskou dobrotivého a přívětivého otce.
„Musím si ještě něco zařídit,“ pokusil jsem se o výmluvu, ale jeho ruka mě pevně zachytila: „Tak první radní, říkala ta tvá přítelkyně? Jakpak se jmenuje?“
„Anička.“
„Víš-li, že je na dopadení zloděje vypsaná odměna dvaceti zlatých? Jestli má ta tvoje Anička pravdu, tak tu přísahám při bohu všemohoucím, že se postarám, aby dostala polovinu, platí? Vlastně bych ti to neměl říkat, ale ten můj informátor mi řekl, že za ním radní byl a nabízel mu sto zlatých, když mu vyrobí elixír mládí. Byl na něj vydán zatykač a je v této chvíli už podroben výslechu.“
Připadalo mi, že si mě tak trochu kupuje, ale deset zatek, to je spousta peněz. Jakoby ve mě četl, naklonil se ke mně blíž a pokračoval: „A těch druhých deset zlatek dám tobě za ten nález knoflíku.“
„A vy?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Složil jsem slib chudoby, nemohu přijmout peníze, nadto peníze, které mi nepatří.“ odpověděl škrobeně.
Pustil mě a jakoby mě přestal vnímat. Odcházel jsem a říkal si, že tenhle člověk je podivín, jakoby složený z více lidí.
Ještě ten večer se po městě roznesla zpráva, že první radní byl zatčen a při první zmínce, že by mohlo být použito práva útrpného, se rozklepal a přiznal, že peníze ukradl.
Druhý den jsem měl celé dopoledne plno práce a tak jsem se ke kovárně dostal až pozdě odpoledne. Nakoukl jsem dovnitř, ale nikdo nikde. Už jsem chtěl odejít, když jsem se s Aničkou srazil ve dveřích.
„Uhni komenickej!“ řekla a strčila do mě košíkem ve kterém nesla zeleninu z tržiště.
„Co je? Co se stalo?“ ptal jsem se nechápavě.
„Ty se ještě ptáš? Kdopak si to pustil pusu na špacír před tím havranem jezuitskym?“
Sklopil jsem oči: „Promiň, prosím já jsem hroznej hlupák!“
„Měla bych ti za to žhavým železem vypálit jazyk, ale protentokrát ti to prominu. Ono se totiž ukázalo, že to není až takovej mizera, víš? Přinesl mi totiž deset zlatek, protože prý mi náleží jako odměna a já si teď budu moct pořídit pořádnou výbavu a nebudu muset shánět měďáček k měďáku.“
„Mě zas dal deset zlatek za ten nález knoflíku, on nechtěl nic, má tenhleten….jó, slib chudoby.“
„Hm,“ řekla zamyšleně, „to bych do něj neřekla.“
„Takže už máme všechny ty záhady vyřešeny,“ převedl jsem hovor na jiné téma a byl rád, že už se na mě nezlobí.
„Ba ne, jedna stále ještě zůstává.“
„A jakápak?“
„Kdy už konečně přijdeš požádat rodiče o mou ruku co?“