Kolonie 703

Píše se rok 2026 válka s Ruskem se přesunula na světovou úroveň. Rusové jsou, jako zahnaná šelma do kouta, jsou čím dál vzteklejší a nebezpečnější. Na podzim roku 2026 přišel zvrat, který celou válku ukončil.

Rusové vysílají atomovou zbraň.

Toho čeho jsme se všichni obávali se stalo skutečností. Rusové odpálili bomby …
Je toto konec světa?

Rozvědka nám potvrdila vyslání atomové bomby. Buďte se svými blízkými a pokud můžete zůstaňte doma ….

Všechna média hlásili ten podzim to samé. Ale pojďme se vrátit o chvíli dřív, kdy byl svět „jen“ ve válce.
Ahoj, moje jméno je Rudolf, je mi čerstvě 18, v listopadu roku 2026 mám nastoupit jako pomocná síla na frontu, a tak zrovna prožívám to úplně nejkrásnější a možná i poslední léto v mém životě. S přítelkyní se celé dny poflakujeme venku a vychutnáváme si letní teplo plnými doušky. Chodíme se koupat do nedalekého jezera, leháváme pod starým dubem na louce za městem a pozorujeme mraky, noci tehdy byly, tak kouzelné, že se člověku nechtělo ani spát a my byly schopni celou noc jen povídat. Když si člověk odmyslel občasné výbuchy a střelbu z nedaleké fronty, tak si připadal jako v ráji. Bohužel tento klid a štěstí co jsme spolu zažívali nám neměl vydržet dlouho, a přesně tak nenadále jak vystřídal studený, deštivý podzim malebné letní počasí, tak i naše štěstí a chvíle pohody vystřídala katastrofa. Jeden podzimní podvečer, když jsem se rozloučil s Hankou, abych povečeřel s rodinou, tak to přišlo. Bylo to ve všech sdělovacích médiích. Rusové prohrávají, vypouští zbraně hromadného ničení. Pokud můžete, zůstaňte doma se svými blízkými a pomáhej vám bůh. Cíle byly města Berlín, Londýn, Řím a Washinkton. Pamatuji si, že maminka plakala a tiskla mě se sestrou k sobě. Táta nás zavřel do sklepa a sám zůstal venku, aby pomohl ostatním. Už jsem ho nikdy neviděl.
Výbuch zničil vybraná města, jejich okolí a radioaktivita se rozšířila, jak morová nákaza. Ze sklepa jsme se rozhodli vylézt až po 14 dnech, kdy nám došlo jídlo a voda. Zem byla spálená, na zemi ležely mrví ptáci a ostatní zvěř, která nestihla utéct a někam se schovat, k tomu i pár lidí, kteří svůj úkryt nenalezli též. Z okolních domů začalo vylézat pár přeživší, většina plakala nebo zvracela. Několik rádií ještě bylo funkčních a ta hlásala jedno a to samé: „Přeživší ať se dostaví do nejbližšího města, kde budou rozmístěné zdravotnické stany.“
Atomová poušť byla hrozná, však lidstvo přežilo, nalezl jsem dokonce i Hanku, která byla i se svými rodiči v pořádku. Dohodli jsme se, že se se sestrou a maminkou přestěhujeme k nim abychom nebyly sami. Lidé si zvyknou rychle, netrvalo to dlouho a zvykli si i na život po takovéto katastrofě. Vytvořili se komunity, které navzájem spolupracovali, vědcům se podařilo najít způsob jak filtrovat vodu, aby nebyla radioaktivní a potraviny jsme se naučili vyrábět i v tak těžkých podmínkách a to díky pokročilé technice in-vitro, stačilo pár buněk a mohl nám ve zkumavce vyrůst třeba stejk z hovězí svíčkové. Však ani ne rok a půl po výbuchu co ukončil válku přišla další katastrofa. Lidé umírali na rakovinu, s tím se počítalo, však co jsme jako lidstvo nečekali, byly mutace entomopatogenních virů. Ty zmutovali tak, že byly schopní napadnout i teplokrevné živočichy. Nevýhodou těchto virů je fakt, že mají až 98% úmrtnost a umírání je opravdu nechutné. Pokud jste nakaženi a nakazíte se snadno pouze pomocí kapének, tak se váš organismus začne rozkládat. Z prvu to není cítit, však brzy vám odejdou játra, ledviny a ostatní orgány následují, však vaší kůže se to ani nedotkne. Vypadá to jakoby se člověk roztekl zevnitř, zbydou z vás jen kosti potažené kůží a pod vámi louže směsi orgánů a masa, ze které je opět virus šiřitelný. Světoví vědci tento virus nazvali DXV neboli Drosophilla X virus podle druhu viru napadající domácí octomilky, ze kterého zmutoval. DXV dokázalo během několika měsíců snížit populaci lidstva na 30%. Zůstalo pouze pár imunních lidí a několik těch, kteří si stihli včas nasadit filtrované dýchací masky. Z mé rodiny jsem zbyl jediný. Maminka se sestrou umřeli mezi prvními následovaní i rodinou Hanky. Hanka umřela poslední pod naším dubem, ze kterého zbylo sice jen ohořelé torzo a z okolní louky vyprahlé strniště, ale i tak jsem jí tam odnesl a i pohřbil. Já jsem imunní.
Nás pár co ve městě přežilo se rozhodlo odejít do hor. Města už dávno padla a radioaktivita v nich byla zbytečně vysoká. Posbíral jsem pár potřebných věcí jako jsou filtry na vodu, vybavení laborek na tvorbu potravin, několik vysílaček a pár zbraní, jen tak pro jistotu. Poslední zprávy uvádí, že si máme pomáhat, držet se v koloniích a neustále nás ujišťovali, že pomoc je na blízku. Po pár týdnech chůze jsme došli do alpského městečka Doss Alto di Nago, kde se jakoby zastavil čas.
Díky vysokým štítům okolních hor nebyla ničivá spoušť bomby tak hrozná. Stále tu byly louky, lesy, potůčky a dokonce jsme nalezli i stádo krav a ovcí. Vesničané nejspíše odjeli do města po výbuchu, když svolávali obyvatele do zdravotních stanů. Rozhodli jsme se tu zůstat. Podle nedalekého vrcholku Doss Alto, který ležel ve výšce 703 m.n.m. jsme se pojmenovali Kolonie 703.
Naše kolonie nebyla moc velká, čítala pouze deset členů. Mě, čtyři ženy, dvě děti a tři další muže. Jedna z žen byla navíc těhotná, a tak se naše kolonie brzy rozšířila o jedenáctého člena. Velení se chopil muž co si říkal Iška. Zvláštní jméno, ale na jménech už moc nezáleží a navíc nás vedl dobře. Byly jsme rozděleni do skupin podle schopností a dovedností. Já byl přidělen ke sběračům. Spolu s Martinou a Štěpánem jsme vyráželi den co den do hor, hledat cokoli, co by se nám mohlo v táboře hodit. Iška a jeho kamarádky Johanka a Lucie se starali o výrobu jídla a filtraci vody. Adéla se staral o děti a o oheň, aby nikdy neuhasl a Lukáš, jelikož byl povoláním tesař, tak se dal do oprav domů v okolí. Život si našel opět svůj stereotyp a nám se žilo dobře. Po pár měsících, jak už to tak bývá se nám v kolonii začali utvářet páry. Johanka se zakoukala do Lukáše, Iška do Adély, které pomáhal nyní i s dětmi, Štěpán do Martiny a mě se líbila Lucka, však neměl jsem příliš možností navázat kontakt, když jsem byl stále na průzkumech v okolí.
Chodíme spolu s mojí skupinou stále dál a dál a sbíráme nejrůznější předměty. Štěpán s Martinou se sem tam zaběhnou, aby měli na chvíli klid, ale mě to nevadí. Sám si prolézám nejrůznější zříceniny domů a mnohdy i jen tak pozoruji přírodu, která se vyrovnává s katastrofou, ke které došlo. Sem tam narazíme i na nějakou zvěř, ale nelovíme, jelikož míra radiace by mohla být stále vysoká. Občas, když mi Štěpán s Martinou zmizí, tak se přistihnu jak ležím na něčem, co kdysi byla bohatě kvetoucí horská louka a koukám nahoru na mraky a vzpomínám na časy, kdy svět byl ještě perfektní. Život naší kolonie je klidný, každý máme svůj úkol, nemusíme řešit žádná nebezpečí, a tak jsme upustili od opevnění naší kolonie a spíše jsme se začali věnovat zmalebňování okolí, tak aby co nejvíce připomínalo krajinu před podzimem 26.
Po přečkání zimy přišlo jaro, dokonce vykvetlo i pár rostlin a na stromech se objevilo pár listů. Do vzduchu se vmísil teplý vítr z jihu a my Chodci, jak si naše skupina říká, jsme už prozkoumali nejbližší i nejvzdálenější okolí naší osady. Lukáš již opravil všechny chaloupky co se ve vesničce nacházeli a Velký oheň uprostřed vesnice už také nebyl potřeba.
Měli jsme každý svoje místo k žití. Já žil sám na okraji, jelikož můj pokus o sbalení Lucky neskončil příliš slavně a stala se z něj zábavná historka na spoustu večerů. Okraj vesnice mi vyhovoval a dovoloval, kdykoli nepozorovaně zmizet, když mi šli ostatní členové lehce na nervy. Iška už nás také neřídí, říkal: „Teď jsme už všichni zajištění, a tak nepotřebujeme vůdce, ať se každý o sebe postará jak nejlépe umí.“ Jelikož jsem byl sám a znal jsem okolí, tak jsem se rád i několik dnů toulal. Při jednom z mích výletů, jsem narazil na něco co jsem nečekal. U potoka vzdáleného asi den cesty od nás objevil jsem muže, měl po těle poseté hluboké řezné rány. Podařilo se mi ho probrat k vědomí. Mluvil Italsky, jenže jsem mu nerozuměl, tak spustil lámanou Angličtinou: „Be carful, they will come.“ Znovu omdlel. Nemohl jsem ho tam nechat! Vyrobil jsem z pár větví a mé košile provizorní tažená nosítka a začal ho táhnout k nám do kolonie. Kdo to jsou oni? Je to nějaká další osada co rabuje ostatní?
Do kolonie jsem se dostal až k ránu dalšího dne a vzbudil jsem všeobecný poplach. Ženy muže začali omývat a ošetřovat a já mezitím vypověděl ostatním co mi řekl, a kde jsem ho našel. Probral se až k večeru. Byl vystrašený, ale podařilo se nám ho uklidnit. Lucka na víc mluvila Italsky, tak nám mohla překládat. „On říká, že přicházejí s nocí, nic je nezastaví, jsou to bestie apokalypsy co stvořila válka. Jo a prý se jmenuje Mario.“ „Who are theys?“ zadrmolil jsem. „Camminatori della pelle.“ Odpověděl Mario a při vyslovení toho jména se mu strachy klepal hlas. Lucka to volně přeložila jako Skinwallkers. Ihned začali nekonečné dohady o tom co bychom měli a neměli udělat, nakonec jsme se shodli, že znovu vybudujeme opevnění a vyslechli jsme Maria ještě jednou. Mario nám prozradil, že jejich osada byla na jižním úpatí těchto hor. Skinnwalkers se prý pohybují rychle a naše nalezení, a že nás podle jeho slov určitě naleznou, jim nezabere víc jak 3 dny.
Chaos, který Mario vyvolal se uklidnil, až když se vedení znovu chytil Iška. Všem rozdal úkoly. Pracovali jsme ve dne v noci a znovu vzplál středový Velký oheň. Iška sestavil plán, který zahrnoval poměrně sebevražednou akci, při které se zkusíme v nedalekém průsmyku, který vel od jihu k našim obydlím zabarikádovat a ubránit kolonii co nejdéle to půjde, aby se ženy s dětmi dostali do bezpečí. Štěpán a Lukáš zaprotestovali, že nehodlají podporovat Iškovo hraní si na hrdinu, a že by byly raději doprovodili ženy z hor. Nakonec Iška povolil a dovolil jim odejít, že pokud budou bránit alespoň ženy s dětmi na cestě, tak souhlasí.
Zbyl jsem tedy už jen já, Iška, Mario a Lucka, která nechtěla odejít s ostatními. Naneštěstí, když se Mario dozvěděl z překladu o našem plánu, tak vzal roha také, zbyl po něm pouze dopis v chatce, kde jsme ho ubytovali. „They are creatures from hell. The God will be with you, but I donť wanna die.“ Četla Lucka nahlas. „Takže jsme už jenom tři, co uděláme?“ „Rudolfe běž na hlídku a pokud něco spatříš zažehni poplašný oheň na kopci a přiběhni zpět. Lucko ty se drž zpět a snaž se, aby nevyhasl Velký oheň, mám teorii, že pokud to jsou stvoření temna, tak jim oheň neudělá moc dobře. A já budu zatím hlídkovat na opevnění. Do průsmyku se už nedostaneme, tak to budeme muset zvládnout zde. Jo a ještě něco, pokud všechno selže…..“ Iška vytáhl z kapsy bobule lýkovce jedovatého a ukázal na skleněné lahve s tekutinou a hadrem co stály na parapetu jedné chatky. „Všechno spalte a snažte se jich vzít co nejvíc sebou.“
Vyběhl jsem na nejvyšší místo za naší kolonií a pozoroval jsem okolí dalekohledem s termovizí. Dlouho se nedělo nic. Mohlo být kolem druhé ranní a já zaznamenal pohyb na úpatí sousedního kopce. Snažil jsem se zaostřovat co nejvíce to šlo a pak jsem je spatřil. Bylo to stvoření hubené a vytáhlé, bez vlasů, s kůží bledější než sníh. Vypadali jako kostry potažené kůží a na zádech měli dva ohromné zářezy protáhlé podél páteře. Pohybovali se velice rychle, po čtyřech lezli po zemi i po stromech, zjevně větřili pachy, jakoby stopovali svou kořist. Rychle jsem zapálil oheň a běžel zpět. „Tak to začalo,“ řekl Iška stojící na opevnění s dlouhým nožem v jedné ruce a zapáleným Molotovem v druhé. Lucka se vyzbrojila také jedním koktejlem a ještě měla luk a šípy. Já popadl sekeru ze špalku, jeden koktejl a odešel na své stanoviště. První Skinwalker přišel asi po 10 minutách co jsem přiběhl a následovalo ho šest dalších společníků. Lucka po nich střelila šíp, však ten se jen svezl po jejich kůži jako po brnění. Rozeřvali se a začali běžet k nám. „Teď! Fáze jedna,“ zakřičel Iška. Lucka zapálila šíp a vypustila ho do nahromaděném klestí s benzínem co jsme na ně nalíčili. Čtyři z nich proběhli hranicí blíže k nám a uvěznilo je to mezi dřevěnými kůly našeho opevnění a hořící bariérou. Dva stihl konec v plamenech. Čtyři Skinwallkeři zařvali, když spatřili svíjející se druhy v plamenech a začali víc běsnit. Znovu se na nás rozeběhli. „Fáze dvě!.....Téď!“ S Iškou jsme nadzvedli pás svázaných ostrých kolíků, na který netvoři naběhli. Probodlo je to všechny, bohužel je to pouze zpomalilo, ale nezabilo. Ihned se začali soukat ven. Iška po nich hodil jeden ze zapálených koktejlů. Zasáhl! Byl konec, hořeli všichni.
Radovali jsem se. „Mám teorii,“ řekl Iška „nepřipomínají vám něco ty jizvy na zádech? Pamatujete ty nemocné po DXV jak jim ze zad vytekl celý tělní obsah? Co když je virus zmutoval a příroda, tak vyrobila predátory, kteří očistí zemi od tvorů co způsobili apokalypsu?“ „To je k zamyšlení, ale to je teď jedno, vyhráli jsme.“ Zaradoval jsem se, však předčasně. Těch šest to byl jen předboj, mezi tím co jsme se s nimi utkali na předních pozicích, nás ostatní pomalu a neslyšně obklíčili a vtrhli do kolonie. Jeden z nich se vynořil ze tmy a skočil po Iškovi. Začal ho sápat a zahryznul se mu do ruky. Iška zařval: „Utečte! Já je zdržím.“ Odkopl jednoho z nich, bez rozmýšlení snědl bobule, počkal až jich bude kolem něj dost a rozbil pod sebou jednu zapálenou lahev. Znovu se rozezněl ten nelidský řev. My s Luckou utíkali co nám síly stačili, však na ty monstra jsme byly moc pomalí. Dostihli nás kousek za kolonií na lesní pasece, kde jsme narazili na mrtvolu Maria, která byla roztržená ve dví. „To je asi konec Lucko,“ pověděl jsem. Hleděl jsem jí do očí a oni nás mezi tím obkličovali. „Ráda jsem tě poznala. Bude to dobrý neboj.“ Usmála se, ale slzy jí také tekly. Vytáhli jsme z kapes bobule. Osud nám byl však ještě nakloněn. Vyšlo slunce a první paprsky nového dne ty monstra zahnaly.
Rozhodli jsme se vypravit za členy naší kolonie a povědět všem o monstrech, jak je zabít a o našem příběhu.
Hodinu po svítání jsme vykročili spolu z hor, radovali jsme se novému dnu. Pokaždé, když jsme však koukli do stínů hlubokého lesa, měli jsme dojem, jakoby na nás jedna z bledých, vychrtlých postav zírala. Díky znalosti okolí jsem Lucku vyvedl po pasekách a světlých částech lesa až na okraj hor, kde jsme spatřili krásné jezero, na kterém si přeživší lidé postavili menší město. Usmáli jsme se a vesele beze strachu jsme vyrazili po louce do údolí.
Však osud si pro nás připravil jednu maličkost. Sluneční kotouč se pomalu začal zastiňovat měsícem. Světla ubývalo a tmy naopak přibývalo. Z lesů kolem paseky se začali vynořovat bledé postavy….