Hra o život v herně Rubin

Začátkem října 2015 dostal kapitán Martin Drbal nového parťáka. Poručík Lukáš Horák přešel na oddělení vražd, na Mordpartu, jak se tomu tady říkalo odjakživa. V policejních kuloárech to slovo znělo skoro myticky – něco mezi respektem a tichým varováním.

Většina policajtů celý život strávila u hlídek, na obvodech nebo dopravce. Ti, co skončili na Mordpartě, měli společnou jednu věc: někde cestou přišli o iluzi, že svět je spravedlivé místo. Drbal znal Horáka už pár let. Párkrát spolu běželi ráno v dešti po Ladronce, párkrát seděli večer u piva na Andělu a probírali práci, ženský a policajtský sny, co většinou skončily v šuplíku s nápisem "až jednou". Horák byl přesně ten typ, co se šéfům líbí a kolegům občas leze na nervy: pečlivej, slušnej, na hlídkách bez problémů, papíry měl vždy vypsané, srovnané, založené. V uniformě respektovaný, ale pořád tak trochu "slušnej kluk". Drbal byl pravý opak. Starý praktik, který se řídil heslem: "Hlavně, že je to nějak napsaný." Papíry dopisoval často v noci, pět minut před uzávěrkou, s kafem v jedné ruce a cigárem ve druhé. Ale když šlo o práci v terénu, kontroly a státní zástupci mu lezli na nervy podstatně míň než pachatelé, protože na rozdíl od nich měl výsledky. "Na mordech si zvykneš rychle," říkával, když chtěl dělat moudrýho. "A nebo taky vůbec." Horák zatím netušil, do které skupiny bude patřit. Byla okurková sezona. Praha se tvářila, jako by zrovna usnula – žádná velká vlna násilné kriminality, pár opileckých rvaček, nějaké domácí násilí, ale nic, co by končilo na jejich stole. V kanceláři Mordparty bylo nebezpečně ticho. To ticho, co vždycky znamená, že něco přijde.

PÁTEK 18. ZÁŘÍ 2015, 15:02

Horák si právě skládal služební mobil do tašky a zavíral notebook. Drbal už stál u věšáku s bundou přes rameno, v hlavě myšlenku na pivo a cigaretu na balkóně svého prázdného bytu. Byl unavený – rozvod se táhl už třetí měsíc, dcera s ním sotva mluvila a on sám poslední týdny spal víc na gauči v kanceláři než doma. V tu chvíli zazvonil dosahový telefon. Ten zvuk se zařezal do ticha jako skalpel. Drbal ho vylovil z kapsy, přiložil k uchu. "Drbal." Na druhém konci bylo operační. Hlas, který zněl, jako by už taky dávno zapomněl odpočívat. "Ano… Smíchov… kde přesně? … Císařská louka… Utonulý? … Počkejte, jak jako utonulý… Jasně. Jasně. Jedeme." Položil, zavřel oči a na vteřinu se nadechl. Pak sáhl do zásuvky stolu a vytáhl služební pistoli. Pohyb, který měl zautomatizovaný. "Jedeme," řekl, aniž by se na Horáka podíval.

CÍSAŘSKÁ LOUKA – MÍSTO, KDE VODA VYPLAVUJE PRAVDU

U vjezdu na Císařskou louku už stálo vozidlo poříční policie a sanitka. Žlutá páska křičela do okolí, že tady skončil něčí život. Na břehu leželo tělo. Velké, silné, pokryté řasami. Bez košile, bez dokladů. Jen džíny a boty. Když ho koroner Skalník otočil, ukázala se celá pravda: hluboký řez přes hrdlo, vedený s takovou silou, že téměř oddělil hlavu od těla. Čtyři bodné rány v hrudníku – dvě do srdce, dvě do plic. "Tohle není hádka," zamumlal Drbal. "Tohle je poprava." Na místě nebyly žádné stopy po potyčce. Jen tělo, voda a ticho.

PITVA A IDENTITA MRTVÉHO

Na Studničkově Skalník potvrdil, že smrt byla okamžitá. Utopení byla jen cesta, jak tělo zmizelo z místa vraždy. Daktylky odhalily identitu: Vadim Sidorenko, 47 let, Moldavan. Pracoval načerno kolem Harfy a Palmovky, střídal ubytovny. Nikdo ho nepostrádal.

ŽIŽKOVSKÁ STOPA – HERNĚ RUBIN

Kolegové našli jeho igelitku v baru u Olšan. Uvnitř byla účtenka z herny Rubin, Koněvova ulice. Záznam z kamer ukázal poslední hodiny Vadimova života:

Vadim sedí u stolku. Pije. K němu si přisedne Sergej Kovalenko – vysoký, agresivně působící chlap. Po chvíli ho chytí za límec, táhne ke dveřím. Hádka. Prudké gestikulace.

Barman potvrdil: "Vadim dlužil. Sergej chtěl zpátky. Hrozil mu."

UBYTOVNA U EDENU – ZADRŽENÍ

Kovalenka našli v ubytovně. Na rukách odřeniny odpovídající těm na mrtvole. V jeho skříni nůž s Vadimovou krví. Zadrželi ho podle § 76 trestního řádu.

VÝSLECH – KDYŽ OBRANA ZTRÁCÍ SMYSL

Nad stolem svítila jediná lampa. Kovalenko vypadal unaveněji než při zadržení. "Vadim mi dlužil," začal. "Bez těch peněz bych neměl kde spát." Ukázali mu fotky z herny. Neuhnul očima. "Hádkou to neskončilo," řekl Drbal tvrdě. "Já… já jsem to nechtěl," hlesl Sergej. "Byl jsem opilý. Křičeli jsme. On mě odstrčil. Vzal jsem nůž. Jen jsem… jen jsem chtěl, aby přestal." "Čtyři bodné rány," opravil ho Horák. "A jeden řez na krku. Ten poslední jste věděl, že ho zabije." Sergej se rozplakal. Jeho slzy ale nezměnily nic.

TREST A KONEC

Soud měl jasno. Jednání bylo chladné, brutální a vedené se znalostí účinku.

Rozsudek:

18 let vězení se zvýšenou ostrahou.

Před soudní budovou si Drbal zapálil. "Vražda je většinou jednoduchá," řekl, když šli k autu. "Jen pachatelé si myslí, že jsou složití." Horák se díval směrem k řece. Vltava plynula dál, tichá a lhostejná. V evidenci Mordparty přibyl nový spis. A pro poručíka Lukáše Horáka byla otevřená nová kapitola života, kde pravda není černobílá a spravedlnost nikdy nepřichází včas.