Provaz na půdě

Sobota 6. července 2019 večer. Ten druh soboty, kdy člověk ví, že se něco posere.

Seděl jsem doma, nohy nahoře, studené pivo v ruce, a poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že víkend opravdu začne víkendem. Telefon zazvonil přesně ve 22:01. Dosahový.
Zvedl jsem to hned. Člověk na Mordpartě se učí jednu věc rychle – telefon nikdy nezvoní zbytečně.

„Horák,“ řekl jsem. Operační byl stručný, jako vždycky.
„Jinonice. Šternova. Podezření na sebevraždu. Žena. Máš jet.“

Sebevražda.
Slovo, které většinou znamená papíry, ticho, žádná akce. Ale Mordparta k sebevraždám jezdí jen tehdy, když něco nesedí. Vzpomněl jsem si na Drbala. Určitě bude nasranej. A určitě už je na cestě.

 

Místo činu

Když jsem dorazil do Šternovy ulice, stálo tam už všechno, co tam stát mělo. Hlídky MOP Košíře, ZZS, koroner. Modrá světla se lámala o fasádu starého domu a dělala z ní kulisu, kterou by žádný architekt nenavrhl.

Drbal stál opřený o služební oktávku, cigaretu mezi prsty, a tvářil se, jako by ho někdo vytrhl z nejlepších snů jeho života.

„Nazdar, mladej,“ zavrčel místo pozdravu.
„Tak co máme?“

„Údajná sebevražda oběšením,“ odpověděl jsem.
„Žena, šestadvacet let.“

Drbal se ušklíbl.
„Sebevraždy nikdy nejsou údajný. Buď jsou, nebo nejsou. A když nejsou, tak jsme tady my.“

Vstoupili jsme do domu.
Starší zástavba, omšelé stěny, vrzající schody. Vzduch byl těžký, nasládlý – kombinace starého dřeva, zatuchliny a něčeho, co jsem si nechtěl hned pojmenovat.

Oznamovatel, Milan Procházka seděl v obýváku. Ruce se mu třásly. Buď šok, nebo sehraná role. Uvidíme.

„Najděte si ho,“ pokynul Drbal na hlídku. „A ať mi tu nikdo nešlape po stopách jak prase po bramboře.“

Suchý humor. Typický Drbal.

 

Tělo

Půda byla přístupná jednokřídlými dveřmi v patře. Odemkli jsme je klíčem, který byl stále v zámku.

Tělo sedělo opřené o dveře.
Žena. Eliška Konečná.

Růžový župan, rozevřený.
Opasek kolem krku, konec přivřený do dveří. Pozice, kterou by si laik klidně spletl se sebevraždou.

Jenže já laik nebyl.
A Drbal už vůbec ne.

„Tohle není oběšení,“ řekl tiše.
„Tohle je divadlo.“

Přiklekl jsem. Viděl jsem posmrtné skvrny na zádech, spodních stranách paží, na nohách. Ztuhlost výrazná. Doba smrti minimálně několik hodin.

Koroner MUDr. Pavel Šimek se nadechl a mluvil klidně, skoro monotónně:
„Střelná rána v oblasti pravého spánku. Projektil pronikl lebkou. Smrt okamžitá.“

Sebevražda se tím oficiálně odporoučela.

Ale to nebylo všechno.

„Navíc známky násilného pohlavního styku,“ pokračoval koroner. „Rozsáhlé poranění genitální oblasti, oděrky, trhliny. Jednoznačně znásilnění.“

Drbal zavřel oči a na chvíli si promnul kořen nosu.

„Takže to máme komplet,“ zamumlal.
„Sex, vražda a snaha to hodit na sebevraždu. To je takovej hezkej víkendovej trojboj.“

 

Do domu vtrhl major Zdeněk Vodrážka jako průvan, šéf modrparty.
Dokonalá kombinace ega, praxe a hulvátství.

„Tak co, kurva, máme?“ zařval už ode dveří.
„Doufám, že mi nikdo nebude tvrdit, že tohle je zas nějaká mediální sračka!“

Drbal se narovnal.
„Máme vraždu, pane majore.“

Vodrážka se zasmál.
„No to mě poser. To bych neřekl podle toho růžovýho županu.“

Podíval se na mě.
„Tak poslouchej, Horáku,“ naklonil se ke mně. „Jestli mi tady budete s Drbalem hrát na detektivní román, tak vám osobně zavařím takovej administrativní guláš, že se z toho poserete ještě v důchodu. Chci pachatele. Rychle. Jasný?“

Drbal se ušklíbl.
„Jasný jak facka, šéfe.“

A pak potichu ke mně:
„Vidíš? A pak že literatura je mrtvá.“

 

Začátek pátrání

Zajišťovali jsme stopy.
DNA, sperma, vlákna, otisky. Zbraň na místě nebyla. Nelegální střelná zbraň, to bylo jasné hned.

Mobil oběti – iPhone – zajištěn, stejně tak i notebook.
A hlavně: historie komunikace.

Portál amateri.com.

„Tak co, mladej,“ otočil se ke mně Drbal, když jsme sjížděli schody.
„Poučení dne?“

„Že internet je plnej úchylů?“ zkusil jsem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„Že když se někdo snaží udělat z vraždy sebevraždu, je to proto, že má strach. A strach dělá chyby.“

Podíval se na mě.
„A my ty chyby budeme hledat.“

Na oddělení to vonělo přepálenou kávou a potem lidí, kteří už dávno neměli být vzhůru. Byly dvě ráno a Mordparta jela na setrvačnost. Přesně ten čas, kdy se rodí chyby – a kdy je dobré mít vedle sebe někoho, kdo je už dávno udělal.

Drbal si sundal bundu, hodil ji přes opěradlo židle a zadíval se na tabuli.

„Tak, mladej,“ zabručel. „Shrňme si to.“

Nadechl jsem se.

„Žena, šestadvacet let. Kontakt přes amateri.com. Pachatel cizí, pravděpodobně poprvé v domě. Sexuální útok, následně střelba z krátké palné zbraně, ráže zatím neznámá. Poté naaranžovaná scéna oběšení.“

Drbal přikývl.
„A motiv?“

„Sex. Moc. Kontrola.“

„Výborně,“ řekl. „Takže ne láska, ne žárlivost, ne prachy. Čistej predátor.“

Zhasl cigaretu v popelníku, i když kouřit se tu nesmělo. Nikdo mu to nikdy neřekl.

 

Amatéři

Seděli jsme u počítače a zírali na profil Elišky Konečné.
Fotky obyčejné holky. Žádná pornohvězda, žádná extrémistka. Jen někdo, kdo chtěl blízkost a skončil u špatného člověka.

Zprávy šly rychle. A byly výmluvné.

„Vidíš to?“ ukázal Drbal prstem.
„Krátký věty. Direktiva. Žádný mazlení.“

„Kontrolní typ,“ dodal jsem.

„Ne,“ opravil mě. „Lovec. Kontrola je až potom.“

Do místnosti vešel kpt. Václav Zikmund. V ruce kelímek s kávou, vyvážený klid ve tváři. Typ člověka, kterého chceš u výslechu, ne na rodinné oslavě.

„Balistika říká devítka,“ oznámil bez pozdravu.
„Nelegál. Střela expanzní, domácí úprava. Ten chlap chtěl, aby to udělalo díru.“

„Takže není amatér,“ řekl jsem.

Zikmund se ušklíbl.
„Amatér byl jen jednou. Poprvé.“

Drbal se na mě podíval.
„Zapamatuj si to. Druhej pokus už bývá lepší.“

 

Šéf znovu útočí

Vodrážka vletěl do místnosti bez zaklepání.

„Tak co, géniové?“ vyštěkl. „Už máme vraha, nebo si tu honíte ega nad klávesnicí?“

Nikdo neodpověděl hned.

„Pane majore,“ řekl Drbal klidně. „Pachatel cizí, seznámení přes internet, nelegální zbraň, sexualizovaný útok.“

Vodrážka se zasmál.
„Internet. Tak to jsme v prdeli. To můžeme zavřít půlku republiky.“

Pak se otočil ke mně.
„Horáku, jestli tohle poserete, půjdete zpátky do uniformy. A tam vás rozmažou jak hovno na podrážce.“

„Rozumím,“ odpověděl jsem.

Drbal ke mně naklonil hlavu.
„Vidíš, mladej? To je motivace.“

 

Kamera nelže. Lidi ano.

Začali jsme s kamerami. Ulice, MHD, benzínky. Klasika.
Pachatel se pohyboval jistě. Kapuce, kšiltovka, rukavice. Ale jednu chybu udělal.

Zastavil se u večerky.

„Tady,“ ukázal Zikmund. „Levák. Podívej na ruku.“

Drbal se usmál.
„A tady máme naši drobnou radost. Leváků je míň. A blbů, co střílej bez rukavic ještě míň.“

Profil se začal rýsovat.

Muž, 35–45 let.
Bez stabilního zaměstnání.
Zkušenost se zbraní.
Sexuální dominance.
Pobyt v okolí Jinonic minimálně několik dní.

„Ten se vrátí,“ řekl jsem.

Drbal se na mě zadíval.
„Jo. Vrátí. A udělá chybu.“

 

Zadržení

Udělali jsme ji my.

Profil zafungoval.
Monitorování portálu.
Nová registrace. Stejný styl psaní. Stejné věty. Stejná rychlost reakce.

Setkání domluveno.

Zásah v 19:40.

Muž ležel na zemi, pouta cvakla.

„Policie České republiky,“ oznámil Zikmund klidně.
„Jste zadržen pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy.“

Pachatel se rozbrečel.

„Já… já jsem ji nechtěl zabít.“

Drbal si klekl k němu.
„Ale udělal jsi to. A to je ten rozdíl, chlapče.“

 

Epilog kapitoly

Vazba byla uvalena.
Soudní znalci potvrdili profil.
Balistika seděla.
DNA mluvila jasně.

Vodrážka si nás zavolal.

„Tak jo,“ zavrčel. „Tentokrát jste to neposrali.“

To byl od něj kompliment.

Drbal mi cestou ke dveřím poklepal na rameno.
„Dobrá práce.“

A pak dodal:
„Ale nezvykni si. Svět se nezlepšuje.“

Já jsem mu neodporoval.

Protože měl pravdu.

 

Místnost číslo tři.
Bílá stěna, šedý stůl, dvě židle, kamera v rohu. Místo, kde se lidé buď rozpadají, nebo ztuhnou.

Seděl tam. Roman Král. Čtyřicet jedna let. Bez zaměstnání. Evidence přestupků, nic trestního. Typ, co vypadá neškodně, dokud se nepodíváš na ruce. Ty ruce znaly tlak.

Drbal vešel první, mlčky. Sedl si tak, aby byl ve stínu. Já naproti pachateli. Klasika. Dobrý a zlý polda – i když u Drbala bylo těžké určit, co je co.

„Jméno a datum narození znáš,“ řekl Drbal klidně. „Tak pojďme rovnou k věci.“

Marek se ošil.
„Já… já jsem s ní měl domluvenej sex. To jo. Ale ona…“

„Ne,“ přerušil ho Drbal. „Teď mluvíš jenom, když se tě někdo zeptá.“

Podíval se na mě.
„Tak se ptej, poručíku. A pomalu. Ať to stíhá.“

Nadechl jsem se.
„Jak jste se s Eliškou Konečnou seznámil?“

„Přes amateri.com.“

„Kdy jste se sešli?“

„V sobotu… večer.“

„Kde?“

„U ní. V domě.“

Drbal si pohrával s propiskou.
„A měl jste u sebe zbraň?“

Marek zavrtěl hlavou. Příliš rychle.

„Tak si to pojďme zjednodušit,“ řekl Drbal a položil na stůl fotky. Ne všechny. Jen ty správné.
Detail rány. Detail županu. Detail opasku.

Marek zbledl.

„Střela ráže devět milimetrů,“ pokračoval Drbal. „Nelegální. Upravená. Víte, co to udělá s lebkou?“

Marek polkl.
„Já… jsem se lekl.“

„Ne,“ řekl Drbal suše. „Vy jste se rozhodl.“

Do ticha se ozvalo jen cvaknutí kamery.

„Sex probíhal se souhlasem?“ zeptal jsem se.

Marek mlčel.

„Podle znaleckého posudku ne,“ pokračoval jsem. „Rozsáhlá poranění. Násilí. Dominance.“

Zvedl ke mně oči.
„Ona křičela.“

Drbal se pousmál. Bez humoru.
„To dělaj lidi, když je někdo znásilňuje.“

Marek se sesunul v židli.
„Nechtěl jsem ji zabít.“

„Ale zastřelil jste ji,“ řekl jsem. „A pak jste jí dal opasek kolem krku a opřel ji o dveře. To není panika. To je scénář.“

Drbal se naklonil blíž.
„Víš, co je na tom nejhorší? Že sis myslel, že jsi chytrej.“

Marek se rozplakal.
„Já nechtěl do vězení.“

Drbal si povzdechl.
„To už jsi prošvihl.“

 

Vodrážka si nás zavolal hned ráno.

„Tak co, pánové?“ ušklíbl se. „Už brečí?“

„Doznání částečné,“ odpověděl Drbal. „Důkazy kompletní.“

Vodrážka se ke mně otočil.
„Horáku, napiš to tak, aby to pochopil i soudce po lobotomii.“

„Ano, pane majore.“

„A Drbale,“ dodal, „jestli mi tohle u soudu rozstřelí obhájce, tak vám urvu hlavu a nasadím ji na plot.“

Drbal přikývl.
„Vemte si lístek.“

Venku se ke mně naklonil.
„Vidíš? Lidskej přístup.“

 

Soudní síň Městského soudu v Praze byla chladná. Pachatel seděl ve vazbě, ruce sepnuté, oči sklopené. Už nevypadal nebezpečně. To bývá klam.

Státní zástupce jel přesně.
Znásilnění.
Vražda.
Pokus o zastření trestného činu.

Znalci mluvili. Balistika seděla. DNA křičela. Psychologický posudek byl nemilosrdný: sexuální predátor s potřebou kontroly.

Obhájce to zkoušel. Alkohol. Afekt. Osamělost.

Drbal vedle mě šeptl:
„Kdyby byla osamělost trestná, sedí tu půl republiky.“

Soudce se zeptal pachatele, zda chce říct poslední slovo.

„Lituju,“ zamumlal.

Drbal si odkašlal.
„To my všichni.“

Rozsudek padl jasně:

20 let odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Bez odvolání na místě.

 

Epilog

Když jsme vyšli ven, pršelo. Praha byla šedá, unavená, stejná jako vždycky po rozsudku.

„Dobrá práce,“ řekl Drbal.
„A teď zapomeň. Jinak tě to sežere.“

„To nejde,“ odpověděl jsem.

Pokrčil rameny.
„Jde. Jen to bolí.“

Vodrážka kolem nás prošel bez slova. Pak se zastavil.

„Příště to chci rychlejc,“ prskl. „Ale dneska… dobrý.“

Zase kompliment.

Díval jsem se, jak mizí v davu.

Další spis uzavřen.
Další jméno v kartotéce.
A další důvod, proč Mordparta nikdy nespí.