Poslední Silvestr

Rok končí, rozum ne

Silvestr 2020 byl jiný než všechny předchozí.
Město bylo tiché způsobem, který policistu znervózňuje. Ne proto, že by se nic nedělo, ale proto, že se ještě nic nestalo.

Seděl jsem u stolu na oddělení vražd a díval se na monitor, kde mi svítila otevřená prázdná zpráva. Psát šlo vždycky nejhůř, když člověk tušil, že to nebude poslední záznam dne. Kafe bylo studené, zářivka nad hlavou problikávala a plastový stromek u kopírky vypadal ještě ubožejší než obvykle. Místo hvězdy měl na špičce připnutý starý služební odznak, který tam někdo pověsil jako vtip. Nikdo už ho nesundal. Kapitán Martin Drbal stál u okna. Ruce v kapsách, pohled ven. Nekouřil. To byl první varovný signál.

„Víš, co je na Silvestru nejhorší?“ zeptal se, aniž by se otočil.

„Alkohol?“ nadhodil jsem.

„Ne,“ odpověděl klidně. „Pocit, že se všechno smaže.“

Otočil se ke mně.
„Lidi si myslí, že když končí rok, můžou udělat tlustou čáru. Jenže čáry se dělají na papír. Ne na lidi.“

Než jsem stačil reagovat, dveře se rozletěly.

„Tak kde jste, kurva?!“

Major Zdeněk Vodrážka vešel dovnitř s výrazem člověka, kterému někdo zrušil Vánoce, Silvestra i zbytek iluzí o lidstvu. Kabát hodil přes židli, respirátor si stáhl pod bradu.

„Ještě není ani jedenáct a já mám pocit, že už je leden a stojím tady s váma,“ procedil.
„Řekněte mi, že dneska nikam nejedeme.“

Drbal se na něj podíval.
„Kdybych ti to řekl, lhal bych.“

Vodrážka si promnul obličej.
„Tak to aspoň udělej profesionálně.“

 

Telefonát

Telefon zazvonil přesně ve 22:30.

Ten zvuk měl ostrou hranu. Přesně takovou, jakou mají zprávy, co se lepí na konec roku.

Drbal zvedl sluchátko. Poslouchal. Mlčel. Jen mu lehce cukl koutek.

„Kladivo?“ zopakoval. „Do hlavy?“

Podíval se na mě.
„Praha 2. Rekonstrukce bytu. Pachatel na místě není.“

Vodrážka ztuhl.
„Jak jako není?!“

„Jak slyšíš,“ odpověděl Drbal. „Odešel.“

Vodrážka vybuchl.
„Takže máme zraněnýho, kladivo a žádnýho pachatele. To je ideální. To je přímo ukázkový.“

„Aspoň se nenudíme,“ poznamenal Drbal.

Vodrážka se k němu naklonil.
„Drbale, jestli tohle skončí vraždou a ty mi řekneš, že ses nenudil, tak tě pošlu dělat preventistu do školky.“

„Tam by mě děti pochopily,“ odpověděl klidně.

 

Cesta

Praha byla prázdná. Světla semaforů svítila do prázdna, ulice zely tichem. Jen občas projelo auto s někým, kdo měl pocit, že zákaz vycházení se ho netýká.

„Takže pachatel pryč,“ shrnul jsem.

„Jo,“ řekl Drbal. „A svědci budou tvrdit, že ho viděli… každý jinak.“

„Myslíš, že utekl?“
Drbal pokrčil rameny.
„Nikdo neutíká tak rychle jako chlap, co právě udělal průser.“

 

Místo činu

Dům v Nuslích vypadal nenápadně. Starší činžák, oprýskaná fasáda, světlo ve třetím patře. Modré majáky se odrážely od mokrého asfaltu.

Hlídka byla nervózní.

„Pachatel odešel pěšky,“ hlásil policista. „Směr nejasný. Svědci se neshodují.“

„To je dobrý,“ řekl Drbal. „To znamená, že lžou všichni stejně špatně.“

Byt byl v rekonstrukci. Bordel, nářadí, prázdné lahve. Krev na podlaze, improvizovaně setřená. A na stole kladivo.

„Tak tady se někdo rozhodl řešit vztahy stavebně,“ poznamenal Drbal.

Vodrážka se rozhlédl.
„Rozjeďte pátrání. Hlídky ven. Okolí. Kamery.“

Podíval se na mě.
„A ty si piš. Protože tohle budeme ještě dlouho číst.“

 

Venku se ozvala vzdálená rána prvního ohňostroje.
Někde začínala oslava.

Tady teprve začínal případ.

 

Pachatel není, svědci lžou

Byt byl malý na to, kolik se v něm stalo. A ještě menší na to, kolik lidí v něm teď stálo. Technik, hlídky, sousedi vykukující ze dveří, každý měl potřebu něco říct a nikdo nic pořádně nevěděl.

„Tak znova,“ řekl Drbal klidně, ale tón měl takový, že se místnost postupně ztišila. „Kdo tady byl naposledy s poškozeným?“

Vedoucí rekonstrukce zvedl ruku, jako by byl ve škole.
„Já. A ještě dva chlapi.“

„Jména?“
„Ehm… Roman a… ehm… ten druhej.“

Drbal přikývl.
„Takže klasika. Všichni kamarádi, dokud nepřijede policie.“

Vodrážka se otočil k hlídce.
„Kolik máme svědků?“

„Čtyři,“ odpověděl policista. „A každý říká něco jiného.“

Vodrážka protočil oči.
„Výborně. To mám rád. To znamená, že pravda je úplně někde jinde.“

 

Svědectví

První soused tvrdil, že slyšel křik a pak kroky po schodech dolů.
Druhý soused tvrdil, že pachatel utekl po střeše.
Třetí sousedka byla přesvědčená, že to byl „nějaký cizinec“, i když ho nikdy neviděla.

„Jak víte, že byl cizinec?“ zeptal se Drbal.

„No… měl přízvuk.“

„Jaký?“
„Takový… cizí.“

Drbal si povzdechl.
„Horáku, napiš si: přízvuk neurčen, ale podezřelý.“

 

Vodrážkův tlak

Vodrážka stál u okna a mluvil do telefonu. Krátce. Ostře.

„Ne, ještě ho nemáme. Ano, hledáme. Ne, nemůžu ti slíbit zázrak, je Silvestr, ne Ježíšek.“

Zavěsil a otočil se k nám.

„Tak poslouchejte,“ spustil. „Venku lítaj petardy, lidi jsou nalitý a my tady máme krvavou podlahu a kladivo. Jestli mi ten chlap zmizí, tak to všichni pocítíte.“

Drbal se k němu otočil.
„Zatím zmizel jenom rozum.“

Vodrážka se k němu naklonil.
„Drbale, jestli mi ještě jednou zlehčíš situaci, tak tě nechám psát hlášení rukou.“

„To už je trest hodnej středověku,“ odpověděl Drbal klidně.

 

Pátrání

Hlídky projížděly okolí. Kontroly parků, zastávek, okolních ulic. Kamery se začaly probírat, ale Silvestr byl milosrdný jen k opilcům – záznamy byly rozmazané, chaotické.

„Máme tip,“ ozval se policista do vysílačky. „Muž odpovídající popisu, agresivní, opilý, směr centrum.“

Drbal se zvedl.
„Tak jo. Jdeme lovit.“

Vodrážka si natáhl kabát.
„Tentokrát si ho nenechte utýct. Už jsem dneska slyšel dost blbostí.“

 

Nález

Našli ho o dvě ulice dál. Seděl na lavičce, klátil se ze strany na stranu a něco si mumlal. Ruce špinavé, obličej červený, oči skleněné.

„Tak to bude on,“ řekl Drbal.

„Jsi si jistej?“ zeptal jsem se.

„Jo. Nikdo jinej tady nevypadá tak, že by právě zkazil Silvestr sobě i ostatním.“

Když ho zvedali z lavičky, začal řvát. Cizí jazyk, nadávky, hrozby. Alkohol z něj táhl na tři metry.

„Dechovka,“ poručil Vodrážka.

„2,6 promile,“ hlásil policista.

Vodrážka zavrtěl hlavou.
„Takže výslech nula. Jen pouta a čekání.“

Drbal se k podezřelému naklonil.
„Víš, co je na tom nejhorší? Že si zítra nebudeš pamatovat ani polovinu.“

Muž se zasmál. Pak se rozplakal.

 

Návrat

Když jsme ho naložili a odváželi, přišla další zpráva z nemocnice.

Drbal zvedl telefon. Poslouchal.

Zavřel oči.

„Zhoršení stavu,“ řekl tiše. „Krvácení do mozku.“

Vodrážka se opřel o auto.
„Takže se to láme.“

Drbal přikývl.
„Jo. Teď už jen čekáme, jestli z toho bude vražda.“

Venku bouchaly ohňostroje.
Někde lidé počítali poslední vteřiny roku.

My počítali něco jiného.

 

Když se zlomí hranice

Z nemocnice volali krátce po půlnoci.

Drbal zvedl telefon, poslouchal a mlčel. Věděl jsem, že je zle, ještě než ho položil. On totiž vždycky mlčel jen ve dvou případech – když se nic nedělo, nebo když se stalo něco nevratného.

„Je to potvrzený,“ řekl tiše. „Mozkové krvácení. Smrt ve 23:58.“

Venku se zrovna rozjela další salva ohňostrojů. Lidi křičeli, smáli se, objímali.
Uvnitř auta bylo ticho.

Vodrážka se opřel o palubní desku a zavřel oči. Na vteřinu. Přesně na jednu vteřinu.

„Takže,“ otevřel oči, „přecházíme na vraždu.“

Drbal přikývl.
„Jo. § 140. Žádný hraní.“

„A Silvestr jde do prdele,“ dodal Vodrážka. „Definitivně.“

 

Přepnutí

Na oddělení se přepnulo. Ten stav byl hmatatelný.
Papíry, spisy, časové osy. Všechno, co bylo do té chvíle „možná“, se změnilo na „musí“.

„Horáku,“ řekl Vodrážka, „udělej záznam o změně právní kvalifikace. A ať je to neprůstřelný.“

„Ano.“

„A ty,“ otočil se na Drbala, „si ho vezmeš k výslechu.“

Drbal si sundal kabát.
„Až vystřízliví.“

Vodrážka se uchechtl.
„Ten už vystřízlivěl dost na to, aby pochopil, že je v hajzlu.“

 

Výslechová místnost

Seděl naproti mně muž, který ještě před pár hodinami pil na konec roku. Teď měl šedý obličej, skleněné oči a ruce složené na stole. Tlumočník seděl vedle něj. Kamera běžela.

Drbal si sedl pomalu. Nikam nespěchal.

„Byl jste poučen o svých právech?“
Tlumočník překládal.

„Ano.“

„Chcete vypovídat?“
Krátké zaváhání. Pak přikývnutí.

Drbal se lehce opřel o židli.
„Tak začneme jednoduše. Proč jste odešel z bytu?“

Muž polkl.
„Bál jsem se.“

„Čeho?“
„Že… že jsem ho zabil.“

Drbal se ani nepohnul.
„Takže jste věděl, že jste mu ublížil vážně.“

Muž zavřel oči.
„Nechtěl jsem…“

„To neříkáte poprvé,“ přerušil ho Drbal klidně. „Ale kladivo není argument. To je rozhodnutí.“

 

Vodrážkův vstup

Vodrážka sledoval výslech za sklem. Pak zmáčkl tlačítko interkomu.

„Zeptej se ho, proč zrovna kladivo.“

Drbal přikývl.

„Proč kladivo?“ zopakoval.

Muž mlčel.

„Bylo po ruce,“ řekl nakonec.

Drbal se mírně pousmál. Ne hezky.
„Víš, co to znamená? Že kdyby tam ležela sekera, bavili bychom se o sekeře.“

Vodrážkův hlas zazněl znovu:
„A zeptej se ho na motiv.“

„Proč jste ho uhodil?“
„Smál se mi. Před ženou. Řekl, že jsem nula.“

Drbal se naklonil blíž.
„A ty ses rozhodl dokázat, že nejsi.“

Muž se rozplakal.

„Jednou,“ řekl. „Uhodil jsem ho jen jednou.“

„Jednou stačí,“ odpověděl Drbal.

 

Proces

Vazba byla nevyhnutelná. Útěková. Koluzní. Všechno sedělo.

Státní zástupce byl stručný.
„Máme dost.“

Vodrážka to shrnul po svém:
„Papírově učebnice. Lidsky tragédie.“

Drbal zavřel složku.
„To je nejhorší kombinace.“

 

Ticho po půlnoci

Bylo po druhé ráno. Město už utichlo. Nový rok běžel, aniž by si všiml, že někomu skončil dřív.

„Víš,“ řekl jsem tiše, „většina lidí si myslí, že vraždy se dějou z nenávisti.“

Drbal se na mě podíval.
„Ne. Dějou se z uraženýho ega a alkoholu.“

Chvíli mlčel.

„A z toho, že lidi neuměj odejít.“

 

Co zůstane

Ráno přišlo bez fanfár.
Žádné „šťastný nový rok“, žádné gratulace. Jen šedé světlo, kafe, co chutnalo jako výčitka, a pocit, že noc byla delší, než měla být.

Seděli jsme na oddělení vražd už skoro tři hodiny. Spis ležel otevřený, papíry srovnané. Všechno dávalo smysl. To byla na tom ta nejhorší část.

Drbal listoval dokumenty pomalu. Vždycky to tak dělal, když byl případ uzavřený. Ne proto, že by něco hledal, ale proto, že se s tím loučil.

„Vazba potvrzená,“ řekl klidně. „Útěková. Soudce ani nezvedl obočí.“

Přikývl jsem.
„Státní zástupce chce vazbu ponechat po celou dobu vyšetřování.“

„Jasně,“ odpověděl Drbal. „Cizinec, závažnej skutek. Učebnice.“

Zavřel desky.

 

Vodrážka naposledy

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Vodrážka. Bez kabátu. Bez řevu. To bylo podezřelé.

„Tak co,“ řekl a posadil se. „Máme hotovo?“

„Máme,“ odpověděl Drbal.

Vodrážka si promnul obličej.
„Takže shrnutí: chlast, uražený ego, kladivo. Jeden mrtvej, jeden ve vazbě.“

Podíval se na mě.
„Horáku, napiš si to. Tohle není výjimka. Tohle je standard.“

„Hele,“ ozval se Drbal, „jestli tohle bereš jako standard, tak bys měl přestat číst statistiky a začít chodit domů.“

Vodrážka se na něj podíval. Dlouze.

„Ty mi tady nebudeš rozdávat životní moudra.“

„Ne,“ řekl Drbal. „Jen konstatuju.“

Vodrážka si povzdechl.
„Víš, co mě na tom sere nejvíc? Že to šlo zastavit.“

„Všechno jde zastavit,“ odpověděl Drbal. „Ne každý to chce.“

 

Poslední pohled

Viděli jsme ho ještě jednou. Při eskortě k vazebnímu zasedání. Artem Volkov šel se sklopenou hlavou. Už nekřičel. Už nevyhrožoval. Alkohol byl pryč. Zbyla realita.

Na okamžik se otočil. Podíval se na Drbala.

Neřekl nic.

Drbal mu pohled oplatil.
Bez hněvu. Bez vítězství.

Jen s tím výrazem, který říkal: teď už je to jen na tobě.

 

Bylo po poledni, když jsem vyšel ven. Praha fungovala. Lidi nakupovali, smáli se, plánovali další rok. Nikdo se neohlížel.

Drbal stál ve dveřích a zapaloval si cigaretu.

„Tak co,“ zeptal jsem se, „myslíš, že se lidi někdy poučej?“

Zhluboka potáhl.
„Ne.“

Vyfoukl kouř.

„Ale možná,“ dodal po chvíli, „se někdo příště otočí a odejde.“

Podíval se na mě.
„A to někdy stačí.“

Otočil se a zmizel zpátky do budovy.

 

MEMENTO

Vraždy nevznikají ve vteřině. Vznikají dlouho předtím – v alkoholu, žárlivosti, tichu a pýše. Policie může přijít až potom. A nový rok je jen číslo v kalendáři a v ETŘ, pokud se lidé nenaučí zastavit včas.

 

 

Poznámka autora

Tato povídka uzavírá jednu etapu psaní pod dosavadním jménem. Možná je klidnější, možná méně výrazná než některé předchozí texty, ale je upřímná a uzavírá kruh. Další příběhy už vzniknou pod jménem Horel Lukáš