Quis Nemo

Anotace: Příběh, který ukazuje, že lidé nejsou tak odlišní, jak se to mnohdy jeví. V jádru máme stejný základ, čech, rus, křesťan, muslim, eskymák.

Smutek, prázdnota a šeď bylo jediné, co jsem vnímal. Ledabylými kroky jsem kráčel po popraskaných dlaždicích, hlavu sklopenou k zemi, obličej skrytý pod kapucí, bez cíle, beze smyslu jsem bloumal nočním městem. Byl jsem vyhaslý, bez energie, bez naděje. Napůl jsem doufal, že se stane něco, co by mě z toho rozpoložení vytrhlo, napůl jsem v něm chtěl zůstat. Ubývající ruch města a staré panelákové domy se zhaslými světly umocňovaly ten pocit bezútěšnosti světa.
Jak se to vlastně všechno stalo, přemýšlel jsem. Kde se to všechno posralo? Mohlo to být jinak? A může ještě?
Jenže co mám teď dělat? Bez peněz, bez svých věcí, bez dokladů, ve městě, kde nikomu nerozumím?
Nevím ani, kterým směrem bych mohl jít pěšky. Anglicky neumím, finštině tu nikdo nerozumí a arabsky si nemůžu dovolit v tomhle městě ani kýchnout; už tak mě dvakrát za tuhle noc napadli kvůli tomu, že jsem černej. Kdybych promluvil, nejspíš by mě na místě zlynčovali. Cedulím nerozumím, telefon nemám, lidi se mě bojí. A nenávidí.
Co vy víte vy hlupáci, kým já jsem? Zatraceně, u nás doma jsem byl tolika lidem oporou, chodili za mnou pro radu se svými problémy ze všech koutů našeho malého městečka, měli mě rádi. A já je. Učil jsem je, ať žijí jako dobří lidé, ať druhé nesoudí, ať v sobě hledají to, co je v člověku dobré. Tam jsem byl mužem, který ukazuje ostatním světlo v těch druhých; a teď ho sám přestávám vidět v těch lidech tady. Jak jen mohou být tak zaslepení? Jsem tmavej, mám odlišný oblečení rovná se jsem muslim a chci tu spáchat teroristický útok. Logika level ISIS fakt..
Jsem spisovatel, učitel a psycholog pro mládež, to jsem, zatraceně proč mě máte za svého nepřítele? Svůj život jsem zasvětil filosofii a náboženství; psal jsem knihy, ve kterých jsem rozebíral prastaré učení islámu a upozorňoval na to, že jako většina náboženských spisů se dá vykládat mnohoznačně. Vedl jsem stovky diskuzí o tom, jak ke Koránu přistupovat. ,,Toto je nůž," zvedal jsem nůž nad hlavu, aby si ho posluchači mohli prohlédnout. ,,Je ten nůž dobrý, nebo špatný?" ptal jsem se. Ozvývaly se rozličné odpovědi a já vždy s úsměvem odvětil: ,,Není dobrý, ani špatný. Je to jen věc. To, jak ho použijeme, záleží na tom, co chceme. Chcete ho využít dobře? Pak s ním budete připravovat jídlo, vyřezávat dřevo nebo klidně žonglovat; ale pokud v sobě chováte nenávist a zášť, pak ho uvidíte jako nástroj utrpení. Korán je jako ten nůž. Obsahuje v sobě mnoho pasáží, které vedou lidského ducha k dobru, lásce, pokoře, soucitu a uvědomění; ale stejně tak jsou v něm obsaženy části, volající po krvi, vybízejí k nenávisti, zášti a pomstě. Kterou cestu si chcete zvolit? Co vám přijde smysluplnější?"

Někteří lidé u nás doma jsou od dětství učeni ke strachu a nenávisti ke každému, kdo myslí, koná a žije odlišně. Jenže ve skutečnosti o těchto lidech moc neví. Všechno, co si myslí, že ví, jim pověděl někdo, kdo to slyšel od někoho, kdo tvrdí že... A tak dále. Ale těch není zdaleka tolik, kolik se těmhle středoevropanům zdá. V dnešní době už značná část muslimů bere víru trochu vlažněji, než dříve. Rozhodně nevěříme každé pohádce, co si někdo před tisícemi let namluvil. Ono stačí, aby se prolomilo několik dogmat víry a člověk začne pochybovat o všem, co se v Knize píše. Věda vnesla světlo do islámu stejně, jako do křesťanství. Vždyť oni taky věřili v mnohé absurdní nesmysly; ale když zjistili, že se věci mají jinak, opustili je. V tom jsme všichni na světě stejní, čím víc toho známe, tím uvědoměleji jednáme. Copak nechápou, že víra je jen zoufalý pokus o porozumění světu? Nevědomost není něco, za co by měl být člověk trestán; nevědomost je nemoc mysli, kterou je třeba léčit poznáním. Oni si myslí, že jsou jakýmsi způsobem ,,lepší" než my. Ne. Mají lepší základ; ale to není důvod se nad druhé povyšovat. Pokud má někdo větší svaly než druhý, znamená to jen, že má větší zodpovědnost za to, jak s nimi naloží. Pokud jeden moudřejší, znamená to, že má zodpovědnost za to, jak svůj potenciál využije. Je to stejné, jako s tím nožem - svou inteligenci může jej použít buď konstruktivně nebo destruktivně.

Jednou za mnou přišel Mehmed, student z nejchudší části města, který si se mnou často chodil popovídat o Bohu a životu. Vyprávěl, jak se pustil do křížku se třemi staršími kluky, protože na rozdíl od nich odmítal spílat na adresu bezvěrců a plánovat jim pomstu. Vyprávěl jim, co jsem ho naučil - že hněvem a násilím se nikdy svět nezmění k lepšímu, že je třeba hledat jiné cesty. Začali na něj dorážet, křičeli, porazili ho na zem. Že prý se neřídí slovy Alláha. ,,To vy se jimi neřídíte, to vy v sobě chováte zlo a jste nepřátelé Boha." odověděl jim. A oni ho zbili. Strašlivě.
Znám ty hochy. Znám je už od útlého dětství. Pamatuju si, jak jako malí s radostným halekáním pobíhali po ulicích, usmívali se na všechny, které potkali, jak natrhali květiny a rozdávali je ženám ve městě, jen tak, pro radost. A vnímal jsem, jak se postupem času mění, vinou jejich zkostnaťelých rodičů a jejich omezeného chápání světa. Vím, že byli biti, že museli každý den poslouchat kázání o nenávisti k bezvěrcům, že jim bylo vtloukáno do hlavy všemi prostředky ať se chovají jako mstitelé a bylo jim stále opakováno, že konání násilí ve jménu Boha není špatné.
Teď je nepoznávám. Jejich duch je úplně zlomený. Vidím je jako strašně trpící lidi a mrzí mě, že jim nemohu pomoci. A strašlivě mě štve, že tohle malé a staré myšlení stále přetrvává.

Mehmed tehdy přišel plný hněvu, oči mu planuly nenávistí a tvrdil, jak jim to všechno vrátí, že nedovolí aby zlo vyhrálo. ,,Ale právě teď jsi to udělal." odpověděl jsem mu. Naprosto se zarazil a vytřeštil oči. ,,Vnímáš jako špatné chování násilí a nenávist; tak proč chceš tedy dělat totéž? Vždyť tím se sám stáváš tím, proti čemu bojuješ - takže to vlastně ve výsledku jen posílíš."
Mehmed svěsil ramena. ,,A co mám tedy dělat?" ptal se ztraceně. ,,Měj pochopení. Pochop, jak ti hoši myslí a proč tak myslí. Nauč se soucitu. Moudrý se učí i od hloupého." usmál jsem se na něj.
,,A co když mě znova napadnou?" ptal se vystrašeně. ,,Pak budeš bojovat. Ale silou až na posledním místě. Když porozumíš tomu, jak ti chlapci myslí, zatímco oni sami svému myšlení nerozumí, můžeš je velice snadno odvrátit od toho, aby ti ublížili. Raději se uč i souboji, za těchto podmínek by byla hloupost tak neučinit; ale hlavně buď silnější duchem, svou myslí můžeš porazit i ty nejsilnější protivníky. Povím ti příběh:
Jednou kráčel budhistický mnich Satos v noci jedním evropským městem a proti němu vykročil opilý muž, který měl velmi špatný den. Potřeboval se na někom vybít a zvláštně oblečený Satos se svou holou hlavou byl ideální oběť. Začal ho urážet a napadat, ale Satos se nenechal rozrušit a zdánlivě zcela nesmyslně mu řekl: ,,Došly mi cihly na můj dům." Opilce tato nečekaná a nesmyslná věta naprosto vykolejila z jeho rozpoložení a než se stihl vzpamatovat, Satos se s ním dal do řeči. Soucitně se ho vyptal, co ho tak rozrušilo a vyslechl si jeho příběh. Muže ten den opustila žena a odvedla si s sebou jeho syna. V práci byl nespokojený, nic se mu nedařilo. Satos s ním strávil několik hodin v rozhovoru, uklidnil ho, poradil mu, nakonec ho i pobavil. Opilý muž jej na rozloučenou objal tak srdečně, že drobného mniha málem polámal.
,,Toto je způsob, jak bojovat se zlem Mehmede," řekl jsem. ,,Víš, veškeré zlo pramení z hlouposti a nevědomosti. Lidé, kteří opravdu rozumí své mysli a světu kolem nás nemohou být zlí. Agresoři jsou vždy a bez výjimky lidé, kteří trpí nevědomostí, nerozumí sami sobě; a děsí je, když někdo jiný ano. Nechť je tvou zbraní moudrost Mehmede, a budeš moci léčit tu nejhorší nemoc člověka."

Představoval jsem si, že v Evropě budou lidé o tolik moudřejší a uvědomělejší; ale vidím, že jsou nám až děsivě podobní. Ospravedlněná nenávist, u nás ve jménu překrouceného Koránu, u nich ve jménu vlastenectví. Princip je stejný. Jestli tě zasáhne kulka ze zbraně jménem alfa nebo beta, není to jedno? Podstatná je ta kulka. Tady se mají taky co učit.

Co já si tu teď počnu? Já, nepřítel společnosti na malém městě, kde jsem odpoledne viděl shromáždění snad stovek nacistů, skandujícími hlučné hesla, jimž jsem nemusel ani rozumět abych věděl, o čem mluví. Obrázky přeškrtlé mešity všude okolo, nenávist v očích, úplně stejná, jakou jsem viděl u těch našich hloupých fanatiků.
Pokud potkám někoho takového, zase dojde k boji. A tolik štěstí, abych vyvázl potřetí asi opravdu nemám. Když mě zadrží policie, budu trávit měsíce ve vězení, kterému se ovšem říká jinak. Aby se to tvářilo humánně.
Nevím, kterým směrem mám jít. Nevím, na koho se obrátit. Mám hlad, je mi zima a chce se mi strašlivě spát. Ale bojím se, bojím se usnout, protože se bojím, že bych se už nemusel probudit. Nakonec mi nezbyde nic jiného, než se vloupat někam, kde je počítač, jídlo a postel. Nevím, co jiného můžu dělat. Já, který jsem mládež učil o poctivém životě budu páchat zločin. Zatraceně. A jestli mě přitom chytí... Radši nedomýšlet. Zatraceně.
Ten váš zatracený odpor, hloupost, omezenost, nezájem a nechápavost; podívejte se, jaké vytváříte zlo a utrpení... Vůbec nevíte kdo jsem, odkud jsem, proč tu jsem a kam jdu; a přesto jsem vaším nepřítelem. Tak v čem jste tedy lepší, Češi?