Delírie

Delírie

Anotace: Překonání úzkostného stavu. Nedostatek kyslíku, halucinace, znovuzrození.

 

Rytmika zrychleného dechu zatemňuje vidění. Úzkost v bytosti nabírá obrátky, nezvladatelnosti. Tváře modrají, necitelnost mimiky a vyhořelé jádro doutná. Nasávám kouřovou clonu v záblesku světelného parsku, zdá se fialový, živelný, plný pohyblivých forem lesku. Tělo ve třesu, dostává se do stavu šoku, z něhož srdce přestalo bít. Oči obrácené k nevědomé pouťi.

 

Nacházím se v tunelu. Z tělesné schránky odlupující se frakmentálně kusy masa. Rozkladem lidské části, to začíná. Jsem na prahu znovuzrození, znovuobjevení esenciální moudrosti, očisty duše. Důvodu bytí na planetě zemi. Kráčím dále, vidím na krok dopředu, vše okolo v pohybu. Forma houstne z temného prachu, jež požírá poslední kousky mé bytosti. Jen tenká blána svalstva halí duši. Magnetální hmota přitahuje z klínu blanku. Odhaluje světlo mé kořenné čakry. Záře psyché, tunel prokoukne. Točivý element vtahuje mou podstatu do víru hvězdného prachu.

 

Vznáším se nad černobílou krajinou. Koukám na formy tvarující se do vzrostlých hub s volánky závěsu z lián, na planetě neznáma. Pod tělesem dva mimozemští tvorové oddávají se požitkářství houbové liány. Přicházím do jejich blízkosti. Rudé oči jednoho, probodli mé světelné bytí. Chytil mě za poštěváček a tkání přitáhl, ku setkání z očí do očí. Kleká přede mnou. Jako by se mi chtěl klanět, však jeho jazylčí zastavilo se v mém klíně. Vzrůstající rozkoš. Zářím duhovou. Zašedlá krajina okolo přebírá mou semičitou barevnost. Zasela semínka znovuzrození. Mimolidská rasa hlavou k zemi poklekla a úctu skládá mé podstatě vidění.

 

Kráčím rovinatou álejí prošlapávajíc diamantové rostlinstvo. Ach, onen střep třezalky zabodl hrot do mé záře. Ležím při zemi. Oči, kukadla chameleona poletují nad hlavou na růžovém pozadí. Maskování jim tropí trable. „Co to zní?“  Vyjekla jsem z nehyblivosti světelného těla. Ptám se větru, věru odpovídá, ona meluzína nesoucí tón. „Tvor s křídly vážky podobající se zmenšenému pitoresknímu hrochu. To, z jeho úst vychází ohm, rezonující nekonečnou planinou.“ Vznese mě meluzína rychlosti bouřkového větru k nebesům, kde září měsíční květina. Věřím ji, že napomůže hybnosti a nalazení domoviny z výšky.

 

Ale důvěra rychle opadává, při prolétání vzduchu mou bytostí. Padám k zemi. Začíná mě obalovat buněčné tkanivo. Zpátky se světlo obaluje lidskou tkání. Jsem to já. Odrážím se od střepů zrcadel rotující v mimofrekvenční mlze tunelu. Tlak narůstá, hlava obklopená strachem. Bolestí se svíjím, víčka pevně sevřená.

 

Slyším ticho. Vítr ustál. Lehce na kolena dopadám. Nacházím se v kabince wc, kde snažila se v předchozích minutách, překonat úzkost z těžkých těles v mysli. Jak dlouho jsem byla ve stavu delírie?

 

Ta vidina obrazů byla bohatá. Mou duši očistila od veškerého kalu společnosti.

 

Vykvetla duhová rostlina v psyché.

 

Autor MiMiKa, 19.04.2017
Přečteno 643x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter