Rozhodnutí

Anotace: ... když si opět vykládáte Učení tak trochu po svém... opětovná omluva všem věřícím.

                                                            Rozhodnutí

                                                                                  

                                                                    I.

Seděl jsem pod jeho mrtvým tělem, objímal břevno a pro pláč nevnímal krev, třísnící po kapkách můj oděv. V nářku žen, klečících v písku okolo, jsem rozeznával jen hlas matky. Hlavou mi běžel celý život…

 Za podivně světlé, zimní noci před více než třiceti lety, jsem přišel na svět jako první. Skoro o hodinu dřív než můj bratr.

Už jako chlapec jsem pochopil, že mám určité poslání a začal se na ně připravovat.

Stranil jsem se vrstevníků, horlivě četl všechny dostupné učené knihy, naslouchal vyprávění starců i duchovních a nekonečné hodiny trávil vážnými rozhovory s…otcem.

Bratr byl úplně jiný. Hrál si a skotačil mezi ostatními chlapci, stále veselý, stále usměvavý, stále středem pozornosti. Moji zádumčivost a sílící přesvědčení o poslání nejprve zlehčoval, později stále častěji kritizoval, a nakonec se proti obojímu ostře vymezil. Den ode dne jsme se sobě čím dál víc odcizovali.

Ostatní členové rodiny mě v mém úsilí horlivě podporovali a časem se pak kolem nás utvořil okruh stejně smýšlejících lidí, se kterými jsem, teď už jako mladík, počal své vize postupně naplňovat. Hodlali jsme přetvořit společnost, udělat ji lepší na základě zcela nového pohledu na život. A úspěchy se dostavily; do našich řad přicházelo stále víc lidí.

Tehdy jsme se s bratrem, který byl založením staromilec a nové názory neuznával, definitivně rozešli. Podezříval jsem ho tenkrát, že žárlí na můj úspěch; jak rád bych ho dnes odprosil!

Na mnoho let jsme pak ztratili jeden o druhém přehled. Vím jen, že zatímco moje popularita nadále rostla a s ní přibývali příznivci, ale i nepřátelé, on se usadil v malém přístavním městě a živil se dosti nuzně jako rybář.

Asi dvakrát jsem se pokusil navázat s ním kontakt, ale pokaždé mě prostřednictvím mého posla stroze odmítl.

A pak, náhle, ve mně začali mí odpůrci spatřovat nebezpečí, protože díky věhlasu, kterého jsem mezitím dosáhl, mi teď už lidé přisuzovali nadpřirozené vlastnosti a houfně se k naší komunitě přidávali.

Ti vlivní pochopili, že svým počínáním ohrožuji jejich moc i majetek, a namířili proto všechny dostupné prostředky proti mně a mému společenství.  Tehdy jsem poznal, že při svých pokusech zastavit mě, jsou schopni všeho, třeba i násilí a poprvé jsem pocítil strach. Nikdo, ani můj…otec, neustále mě povzbuzující ve veškeré mojí činnosti, už jej nedokázal rozptýlit. Několikrát jsem se přistihl, jak uvažuji o předání společenství do rukou někoho jiného, silnějšího a o odchodu do ústraní; časem jsem už nedokázal myslet na nic jiného.

Předat! Ale komu? Vždyť i o těch nejvěrnějších jsem občas míval určité pochybnosti, které se měly u jednoho z nich plně a u druhého aspoň z části, brzy potvrdit.

V úvahách jsem nakonec dospěl k rozhodnutí opravdu odejít a žít jako obyčejný člověk.  Až natolik mě strach ovládl. Bude-li komunita, kterou jsem vybudoval životaschopná, vůdce si najde i beze mě. Zítra ještě vystoupím na zdejších jarních slavnostech se svým poselstvím. Naposledy. Pak odejdu.

Ulevilo se mi a jako by ze mě spadla velká tíha. Strachu i zodpovědnosti.

 

Slunce se pomalu chýlilo k západu a já si náhle uvědomil, že jsem na dnešní večeři pozval své nejvěrnější. Začal jsem právě chystat dříví na zátop, když se zvenčí ozvaly kroky. První host?  Pocit pohledu do zrcadla záhy vystřídalo poznání a radostné překvapení; ve dveřích stál můj bratr!

Tvář, oděv i obuv měl pokryté prachem z dlouhé cesty, ale oči mu zářily zvláštní směsicí radosti i napětí. Všechna léta neshod byla rázem zapomenuta; leželi jsme si v náručí a slzy nechávali volně stékat po tvářích.  Od této chvíle jich měly být potoky.

Mé otázky stran jeho života brzy rázně přerušil: „Počkej, kvůli tomu jsem nepřišel. Hrozí ti velké nebezpečí.“

Počal mi vyprávět zvěsti, které se příliš nelišily od mých obav. Až na jednu podstatnou věc; věděl, že se chystá mé zatčení a znal dokonce i datum, kdy k němu má dojít. Zatajil se mi dech. Tak tedy už zítra…!

Rázem, jako když se uvolní stavidla, jsem mu překotně vypověděl o svých pochybnostech, strachu i rozhodnutí všeho zanechat, ke kterému jsem dospěl.

„Teď, když mám tuhle tvoji informaci,“ uvažoval jsem nahlas, „bude asi nejlépe odejít už dnes. Povečeřím ještě s přáteli, ty jsi samozřejmě také zván, určím svého nástupce a odejdu.“

„Promiň,“ reagoval jsem na jeho zaražený pohled, který jsem ovšem nečekal; myslel jsem, že mé rozhodnutí, vzhledem ke svým názorům spíše uvítá, „pustil jsem se do věci, která mi přerostla přes hlavu, dnes už vím, že ji nezvládnu a pak také…mám prostě strach! Víš, jak tamti dovedou nakládat s protivníky!“

„To jistě, ale mluvil jsi o tom s rodinou, matkou, přáteli a s…otcem?“

„K tomu nemám odvahu,“ sklopil jsem zahanbeně oči.

„Zdá se,“ řekl po chvíli rozpačitého mlčení, „že už nemáš odvahu k ničemu. Myslel jsi na ty, kteří ti věří a stojí za tebou?“

„Nemuč mě, prosím, já…já prostě nemohu. Ukousl jsem si příliš velké sousto…ale,“ pokračoval jsem, po kratičkém zaváhání, „máš asi pravdu. Aspoň s…otcem promluvím.“

 

Našel jsem ho v sadě za domem. Procházel se mezi stromy, prohlížel si jejich větve, bral je do rukou, tiše k nim hovořil, občas je pohladil. Jeho ramena, jindy tak rovná, jako by dnes poprvé poklesla. Stáří? Nikoli! On a stáří…!

 Zaskočen tím, co jsem viděl, zůstal jsem tiše stát několik kroků za ním, čekal, až se ke mně obrátí a přemýšlel, jak začít.

„Vím, proč jsi přišel,“ promluvil najednou, stále otočený zády, „nemusíš mi nic vysvětlovat; je to tvá volba.“

Nadechl jsem se… „Nic neříkej,“ předešel mě, „rozumím ti. A běž, běž už.“

Ve vchodu do zahrady jsem se ohlédl; jeho ramena se mi zdála ještě pokleslejší a záda sehnutější.

 

Bratr seděl v domě stále ještě sám; přátelé dosud nepřišli. Roztržitě jsem začal připravovat večeři.

„Počkej, pojď si ke mně na chvíli sednout, ještě je čas!“ vyzval mě.

Poslechl jsem. Když jsem však usedal a pohlédl do jeho očí, zdálo se mi, jako bych v nich spatřil cosi nového, silného a pevného. Něco, co tam dřív nebývalo. Snad odhodlání.

 „Napij se se mnou, tak dlouho jsme se neviděli,“ usmál se poněkud nepřítomně. Opravdu, tak dlouho, pomyslel jsem si a sáhl po nabízeném poháru. Víno mělo zvláštní, trpkou příchuť…

 

Probudil jsem se, až když mi paprsky slunce zabušily na víčka. Byl jsem podivně malátný, ze včerejšího večera jsem si nic nepamatoval.

Co? Ráno?  Ne, dokonce dopoledne; to přece není možné!  Naklonil jsem se nad džber, abych si opláchl obličej, hned jsem však ucukl. Z hladiny na mě hleděla cizí tvář. Zatřásl jsem hlavou a podíval se znovu, pozorněji. Dlouhé vlasy a vousy byly pryč a to můj, dříve tak typický vzhled, změnilo k nepoznání. Nic jsem nechápal. Otočil jsem se a skokem stál na prahu světnice.

Na stole poháry s nedopitým vínem a drobty chleba; zbytky večeře. Podivný jakoby vznešený smutek. Nikde ani živáčka. Udiveně jsem těkal očima po místnosti, když ke mně zvenčí dolehl hluk mnoha hlasů.

Vyšel jsem na zápraží a rozhlédl se. Kolem mě pospíchal rozvášněný dav. Z útržků řeči jsem vyrozuměl, že se chystá nějaká velkolepá poprava; tři lidé najednou!  A pak jsem zaslechl jména těch odsouzených. Dvě mi nic neříkala, ale u třetího jsem ztuhl. Jmenovali mě!

Jako ve snách jsem se rozběhl směrem, kam se valil proud lidí. Lokty jsem rozrážel kolemjdoucí. Dav houstl, hluk mohutněl.  Postupně jsem začal rozeznávat jednotlivá slova i útržky vět. „To…on! …ho vedou!  Jen…dejte! Hanba!“

Prodral jsem se až do první řady a sleduji výjev jako na divadle. Mezi několika ozbrojenci klopýtá prostředkem ulice kdosi ve zkrvaveném šatě. Rozvášněná lůza po obou stranách na toho ubožáka řve, hrozí pěstmi, plive, občas přiletí i kámen. Každá rána karabáčem od jeho průvodců je diváky přivítána nadšeným pokřikem.

Odsouzenec náhle pootočí hlavu směrem ke mně a já cítím, jak mi tuhne krev v žilách. Ten nešťastník jsem já! Nesmysl! To přece není možné! A pak, když zachytím jeho plachý a jakoby omluvný pohled, mi to, konečně, všechno dojde. Bratr, proboha!

Směsice poznání, zděšení, hrůzy i vzteku mě vymrští směrem ke zbrojnošům.

„Pusťte ho!  On nic neudělal, on za nic nemůže!“ řvu jako smyslu zbavený a tahám nejbližšímu karabáč z ruky. Ten se otočí a prudkou ranou mě srazí k zemi. Dav nejprve výhružně zahučí, ale poté, když vidí, jak si se mnou strážný poradil, nadšeně zajásá.

 Zvedám se a očima plnýma prachu si na protější straně ulice stačím už jen všimnout matky s několika přáteli, než odkudsi přilétne kámen a prudce mě udeří do zátylku. Zástup opětovně propukne v jásot.  Znovu padám do prachu ulice a dřív, než pozbudu vědomí, stačím ještě zašeptat: „To já, to přece všechno já!“

Probral jsem se na liduprázdné ulici. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomněl, co se vlastně stalo a již na nejistých nohou spěchám k popravišti, abych zabránil nejhoršímu.

Marně!

Ortel, při kterém člověk odchází z tohoto světa jen velmi pomalu, byl již vykonán, bratr umírá.

Dav stojící i sedící kolem náhle zaraženě mlčí, jako by si právě uvědomil část své morální odpovědnosti za to, co se stalo.

Vojáci, čekající podle předpisu na smrt odsouzence, snad jako jediní nevnímají hrůzu té chvíle a krátí si čas hrou v kostky.

Hra při, nebo se smrtí?

Pouze hrstka lidí klečící stranou od ostatních, se navzájem objímá, ženy naříkají, muži tiše pláčou. Poznávám rodinu i přátele. Chci k nim vykročit, abych se přidal k jejich žalu, když mě zastaví tiché a prosebné: „Bratře?“

Se skloněnou hlavou k němu doklopýtám, ale pohlédnout mu do tváře se neodvážím. Nakonec přece jen vzhlédnu a chci ho poprosit o odpuštění.  Zarazí mě, než stačím cokoli říci: „Nemám ti co odpouštět,“ pronese, jako by četl moje myšlenky, „byla to má volba.  Já jsem tě uspal, změnil tvou podobu, aby tě nikdo nepoznal, já jsem se rozhodl zahrát si na tebe v té nejdůležitější chvíli…“

„Ale proč?“

„Když jsem viděl tvůj strach před možnými následky a uvědomil si tu hrůzu, která na tebe čeká, bál jsem se, že buď utečeš, nebo nevydržíš muka a odvoláš to, co jsi vždy hlásal a to jsem, ačkoli mi tvé názory byly, jak víš, cizí, nemohl připustit. A…otec? Viděl jsi…otce a jeho zklamání?  Jméno naší rodiny nesmělo být takhle poskvrněno! Proto jsem tě uspal tím trpkým vínem a ve spánku pak ostříhal a oholil. Vzal jsem si tvůj šat, a když přišli tví přátelé, povečeřel jsem s nimi a dal jim pár rad do budoucna, jako bys jim to říkal ty.

„Ale, jak to…?

Smutně se pousmál: „Za ta léta se tvé myšlenky dostaly až ke mně. A nepřerušuj mě, prosím, nemám už moc času.“

Chvíli těžce oddechoval, pak pokračoval: „Povedlo se, nikdo nic nepoznal. Ještě v noci jsem pak byl zatčen, pak souzen a…odsouzen.“

„Vytrpěl jsi strašná muka…“

„Ano, ale o tom teď nechci mluvit.  Zapřísahám tě, tohle víme jen my dva a…otec…samozřejmě. Nikdo, pravím, nikdo jiný se to nesmí dovědět!  Neklesej… na mysli. Tímhle… nic… nekončí……naopak…všechno te…prve za…čí…začíná, věř m… mi. Sbo-hem…bratře!“

Vydechl naposled.

 

A tak jsem seděl pod jeho mrtvým tělem a pro pláč ani nevnímal krev třísnící po kapkách můj oděv…

1.  

Znovu jsem bezvýsledně zacloumal obrovským balvanem ve vchodu do jeskyňky; ani se nepohnul.

Ne. Takhle, holýma rukama, to určitě nepůjde.

Namáhavě jsem se vydrápal na nejbližší vršek a rozhlédl se. Ten suchý cedr, stojící na okraji pouště nedaleko ode mě, mi v okamžiku vnukl nápad…

Jakmile jsem pak jednu z ulomených větví, která se spolu s ostatními ještě před okamžikem vzpínala k nebi, jako paže prosebníka, zapřel do štěrbiny ve skále a kámen se pohnul, věděl jsem, že znám konečně způsob, jak se dostat dovnitř a svůj zoufalý plán uskutečnit.

Ještě několik velmi namáhavých minut, ale nakonec, když byl otvor zvětšen natolik, abych se jím mohl protáhnout, jsem si oddechl, setřel pot s čela, odhodil klacek a unaveně se posadil do písku. Najednou se mi dovnitř nechtělo; výčitky svědomí a obavy z přímé konfrontace se syrovou skutečností, kterou jsem v hrobce očekával, mi znovu vířily hlavou.

Pak jsem si ale uvědomil, že nemám moc času, vzchopil se a opatrně nahlédl.

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na šero, které v jeskyňce vládlo.

Na prostém, kamenném lehátku v rohu, jsem začínal postupně rozeznávat postavu, zabalenou v několika bělostných plátnech. Přestože byla jistě pečlivě omyta a natřena vonným olejem, jak velel pohřební zvyk, na několika místech, kde krev z ran prosákla až na povrch, barvily látku purpurové skvrny.

Nevím, jak jsem si mohl myslet, že pod obaly, které jsem teď postupně odkrýval, najdu něco, vlastně někoho jiného; byla to jen bláhová naděje.

Bratrova tvář působila klidně, vyrovnaně; to tam bylo utrpení, které byl nucen před smrtí zakusit. Zdálo se, jako by jen spal.

Síla okamžiku, kdy jsem ho opět po necelých třech dnech uviděl a vše si znovu do důsledku uvědomil, na mě těžce dolehla; vyčerpaně jsem klesl vedle něj.

„Bratře, bratříčku, můžeš-li, odpusť, prosím,“ drmolil jsem. Brada a po ní i celé tělo se mi roztřáslo. Jak rád bych si o všem promluvil s…otcem, jak rád bych od něj vyslechl slova rady, nebo útěchy, kterou dokázal člověku dát jen on! Avšak od bratrovy smrti jsem ho ani nezahlédl. Jakoby se i on, zaskočen tím, co se stalo, stáhl aspoň na čas do ústraní.

Také proto jsem se rozhodl uskutečnit to, kvůli čemu jsem sem dnes přišel. Dlužil jsem to všem, kteří mi donedávna věřili, naslouchali a šli za mnou. Ale především svému bratrovi.

Byl jsem si téměř jist, že se nepřátelé nesmíří jen s mou domnělou smrtí, ale v obavách, aby se hrob toho, koho dali popravit, nestal poutním místem stejně smýšlejících lidí, se pokusí mrtvolu ukrást, nebo zhanobit.

Tomu jsem chtěl za každou cenu zabránit, bratra z hrobky odnést a pohřbít ho jinde, což ovšem znamenalo, že už se nesmím ničím zdržovat; ti, kterých jsem se obával, se tu mohli objevit kdykoli.

Přemohl jsem vnitřní třas a zrovna se vzchopil, když venku náhle ztichly cikády, v písku zašustily kroky a do jeskyňky padl stín. V přesvědčení, že se moje černá vize právě naplnila, jsem polekaně pohlédl ke vchodu; postava nebyla proti světlu k rozeznání.

Stačilo však jedna ustrašená věta neznámého: „Je tu někdo?“ a bylo mi vše jasné.

Bleskově jsem uvažoval; s tímhle jsem tedy opravdu nepočítal!

„Tak je tu někdo?“ ozval se po chvíli znovu ten hlas, který bych poznal mezi tisíci a donutil mě pospíšit si s odpovědí, byť jsem ještě neměl nově nastalou situaci promyšlenou; musel jsem však jednat dřív, než tazatel vstoupí dovnitř.

„To jsem já, Máří,“ odvětil jsem co možná nejpevněji, ačkoli mě znovu ovládl vnitřní třas; tentokrát však z nové, nečekané skutečnosti. „Poznáváš můj hlas?“ pokračoval jsem nedbaje jejího výkřiku, v němž se leknutí mísilo s radostným překvapením. Děvče, patřící ještě před třemi dny k mým nejvěrnějším souputníkům, sehnulo hlavu a spěšně se chystalo vejít.

„Stůj, kde jsi!“ skoro jsem vykřikl. Kdyby mě dívka spatřila, byť by to bylo v šeru kobky, mohla by poznat, že něco není v pořádku; moje teprve třídenní strniště a krátké vlasy by se daly jen těžko vysvětlit tak, aby nepojala podezření.

Překvapeně vzhlédla, ale poslechla a zastavila, jen se poněkud naklonila dovnitř; snad zkoušela zrakem proniknout přítmím.

„Ale proč, proč?“ zeptala se naléhavě, „zašla jsem sem dnes sama, abych se ještě jednou rozloučila, položila ke vchodu do hrobky pár snítek šalvěje, všude teď kvete, je její čas…“ hlas se jí zlomil.

Po chvíli nejistě pokračovala: „Přijdu sem, vidím kámen odsunutý stranou. Nejdřív jsem se polekala, že mistrovo tělo odnesli vojáci, nebo jeho nepřátelé, ale jakmile zavolám, slyším náhle hlas, který se tak podobá tomu jeho! A když chci dovnitř, abych zjistila, jestli mě šálí sluch a pokud ano, tak proč, nechceš mi to, pane, dovolit. Jakou hru to se mnou hraješ? Proč nemohu dál?“

Tou řečí mi přece jen poskytla trochu času na promyšlení odpovědi.

„Pohled na mě, po té nelehké popravě, není právě pěkný, a tak jsem…“

„Chceš tím říci,“ skočila mi ohromeně do řeči, „že jsi to opravdu ty, pane? Že jsi neumřel? Že jsi to celé přežil? Chceš říct, že jsi živ, pane?

Přes vážnost situace jsem se musel pousmát: „Kdybych nebyl živ, nemluvil bych teď tady s tebou!“

„Ale jak to, vždyť já sama jsem na vlastní oči viděla, jak…“

„A viděla jsi dobře,“ skočil jsem jí do řeči, „tvoje oči se nemýlily. Před třemi dny jsem opravdu zemřel.“

„Ale pak…co to všechno znamená?“ Otázky přibývaly, ke mně dovnitř se však dívka neodvážila.

„Jsem tvůj mistr,“ odpověděl jsem a nebylo mi přitom lehko. Zvláštní pocit, že lžu a zároveň mluvím pravdu, ve mně vyvolával zmatek.

Dál už jsem však musel pouze lhát, nebylo zbytí. Potřeboval jsem děvče dostat pryč, abych mohl dokončit svůj plán.

„Jsem ten,“ slova se mi převalovala na jazyku a klouzala neochotně ven, „koho jsi před třemi dny viděla umírat a kdo se teď vrací zpět proto, aby se ti dal poznat a tys pak mohla všem, které jsem znal a kteří mi zůstali věrní, o tom donést zprávu.“

„Ale to jim přece,“ vydechla roztřeseně, jak si začínala uvědomovat, že by to, co jí tady říkám, mohla být skutečně pravda, „je-li tomu tak, jak říkáš, a já ti chci věřit, můžeš povědět ty sám! Dovol mi tedy, abych tě směla pozdravit, abych před tebou poklekla, objala tvá kolena a vyplakala svou úlevu do tvého roucha!“ Její hlas nabýval na naléhavosti: „A pak, pak hned můžeme jít společně zpět k našim lidem a spolu s nimi se radovat z toho, že víra poráží smrt!“

Vůbec netušila, jak mě každým tím slůvkem víc a víc zraňuje. Čím však byly tyhle „rány“ proti těm skutečným, které za mě utržili jiní!

„Uklidni se, milá Máří!“ pronesl jsem konejšivě, ačkoli uvnitř jsem byl napjatý, jako struna, „a vyslechni mě, prosím. Vrátit se s tebou už prostě nemůžu, mám jiné, důležitější úkoly.“ Aspoň v tomhle jsem nelhal. „Přeji si, abys šla, vyhledala mé žáky a pověděla jim, co jsi zde dnes vidě…zažila. Já teď musím pryč, ale duchem budu vždycky s vámi všemi, kteří tomu chtějí věřit. Až vám bude nejhůř, vrátím se mezi vás!“ dodal jsem spěšně, abych jí i všem, kterým bude svůj zážitek vyprávět, dodal aspoň nějakou naději.

Pokorně sklopila hlavu a o jejím vnitřním rozpoložení teď vypovídala jen třesoucí se ramena.

„Tak co,“ pokračoval jsem naléhavě; čas už mě opravdu velmi tlačil a s rostoucím nebezpečím se zvyšovala i moje nervozita, „slíbíš mi to?“

Žádná odpověď.

„Slíbíš mi to, prosím?“ opakoval jsem naléhavěji.

Váhavě přikývla.

„Tak tedy běž!“ pobídl jsem ji.

„A nemohla bych tě přece jen, aspoň na chviličku…“ zaváhala, pak ale poněkud vzdorně pozvedla hlavu, „jak mám o tobě všem vyprávět, když jsem tě vlastně ani pořádně neviděla. Ano, slyším tvůj hlas, ale vidím jen obrys postavy. Neuvěří mi!“

„Uvěří ti, když ty teď uvěříš mně. Až dosud tomu tak vždy bylo, Magdaleno,“ připomněl jsem jí s nádechem výčitky v hlase.

„To ano, ale…vlastně,“ tvář se jí počala rozjasňovat, „vlastně máš pravdu! Odpusť, že jsem na okamžik zaváhala! Stydím se za to, mistře.“

Zahanbovala mě čím dál víc. Musel jsem to rázně ukončit.

„Nezlobím se na tebe, ale jdi, jdi už! A udělej vše tak, jak jsem tě prosil.“

Lehce se poklonila: „Jak myslíš, pane. Jdu.“

Pomalu se otočila a se skloněnou hlavou odcházela.

Konečně!

Bylo mi jí líto, ale nemohl jsem jinak; čekal mě přece můj úkol!

Opatrně jsem vyhlédl z jeskyňky; prudké světlo mě zabolelo v očích. Na okamžik jsem je přivřel, aby si zrak zvykl.

Všude vládl klid.

To mi však nestačilo; musel jsem se přesvědčit, jsem-li opravdu sám.

Stejnou cestou, jako předtím pro větev, vyšplhal jsem znovu na vrcholek, abych se rozhlédl po kraji. Kromě drobné dívčí postavy, která bez ohlédnutí poslušně klopýtala cestou zpět k městu, nebylo nikde nikoho vidět. Dokonce ani zvířený prach, který by jistě prozradil každého, kdo by se v okolí pohyboval, jsem nikde nespatřil. Jsem tedy opravdu sám!

Ještě jednou můj pohled krátce spočinul na odcházející Magdaléně. Zvěst o „mém velkém návratu“, kterou jsem chtěl původně rozšířit sám, jakmile se prozradí zmizení těla z hrobky, za mě spolehlivě přinese lidem ona.  Má věrná, nejvěrnější žačka, která pro mě vykoná tuhle poslední službu, mi teď navždy mizela z dohledu i života.

Vlastně, uvažoval jsem, tahle služba není pro mě. Vždyť ta zpráva dá naději všem, kteří ji chtějí a potřebují mít. Já mezi ně patřit nebudu a ani nemohu, já jediný, kromě…otce, totiž znám tu skutečnou pravdu. Tím, kdo se měl po třech dnech vrátit, jsem byl přece já! K tomu jsem byl určen a vychován. Jakmile se však bratr rozhodl zastoupit mě v mé smrti, vydalo se vše jiným směrem, než určil…otec.

Ve smrti mě zastoupit mohl, v dalším životě jistě ne.  Už kvůli tomu, že byl úplně jiný než já. Proto jsem si tohle celé vymyslel, a proto teď drama spěje k vyvrcholení.

Otočil jsem se zpět.

Snad to byl jen padající lístek nesený závanem větru, který se mi zlehka otřel o tvář, možná se údolíčkem pode mnou kmitl vyplašený pták; ten letmý pohyb jsem zaznamenal pouze koutkem oka. Trochu mě vylekala obava, jestli jsem přece jen něco, nebo spíš někoho nepřehlédl, zarazil jsem se a pohledem těkal z místa na místo. Nikde se nic nehýbalo. Dokonce i cikády, které před chvílí znovu spustily svůj koncert, pokračovaly nerušeně v monotónním cvrčení.

Ještě chvíli jsem vyčkal, a když se nadále nic nehýbalo, spustil jsem se zpět k odsunutému balvanu a protáhl se otvorem dovnitř.

Překvapení, které mě zde čekalo, jako by rázem naplnilo mé nejčernější obavy; lůžko, na kterém ještě před chvílí spočívalo bratrovo tělo, bylo až na zakrvácené plátno prázdné! Tak tedy přece! Někdo tady musel během mé nepřítomnosti být a mrtvolu odnést.

Skokem jsem byl venku a v písku pátral po stopách únosce, či únosců. Prostranství před hrobkou bylo však natolik rozšlapané; v poslední době se tady pohybovaly spousty lidí, že se nebylo čeho chytit.

Opravdu ne?

Po chvíli bezvýsledného prohlížení země, mě upoutal řetízek tmavých, kulatých skvrn, směřující ven z údolí stejnou cestou, jakou ho před chvílí opustila Magdalena.

Poklekl jsem a jedno takové místečko rozemnul prsty; na bříškách mi kromě písku ulpělo cosi jasně červeného.

Krev! Tudy tedy bratra nesli!

Znovu, dnes už potřetí, jsem se chvatně vyškrábal na vršek, ze kterého byl tak dobrý výhled do kraje. Vydat se rovnou po krvavé stopě jsem se neodvažoval, nejprve jsem musel zjistit, kdo se za únosem skrývá a kde je teď.

Nebylo třeba se rozhlížet dlouho. Touž prašnou cestou, kudy nedávno odcházela má zvídavá žačka, teď důstojně, beze spěchu kráčel k městským branám osamělý muž v bílé říze, s vlajícími vlasy a zvláštní, sotva znatelnou září okolo hlavy. Snad tetelící se vzduch způsobil dojem, jako by se postava vznášela těsně nad zemí.

Rychle jsem seběhl s vršku, rozhodnutý dostihnout neznámého a zjistit, jestli má něco společného se zmizením bratrova těla.

Na úpatí jsem však zastavil. Náhle jako by mě ovládl pocit, že tohle už není můj úkol a věci jdou svou správnou cestou. Postava přede mnou se totiž na okamžik otočila, pomalu zvedla směrem ke mně pravou ruku a já jsem i přes značnou vzdálenost, která nás dělila, rozeznával na dlani otočené ke mně, červenou skvrnu.

 

 

                                                         III.

 

Zbědovaný muž vzhlédl. Od událostí, které mi právě vylíčil, uplynulo teprve osm let, ale z něj už byl stařec.

„Ten příběh jsem pověděl jen tobě,“ pronesl tiše. „Kromě nás dvou ho zná už jen můj…otec. Myslím však, že ty, chceš-li psát dějiny poctivě, jak mi o tobě řekli, musíš znát celou pravdu.  Teď ji tedy znáš a záleží jen na tobě, jak s ní naložíš, milý Matouši. V kronikách by mělo zaznít správné jméno, nikoliv to moje.“

Sotva odešel, pochopil jsem, že přetěžké břímě odpovědnosti právě přeložil ze svých beder, na ta moje.

Kroniku, dá-li se to tak nazvat, jsem tvořil mnoho let. Po celou tu dobu jsem přemýšlel, které jméno v ní použít. Správné, nebo to tradované?  A pak, jednoho dne, jsem se konečně rozhodl.

Otec obou dvou mě za to bude jistě jednou soudit.