Já a přízrak

Pokusil jsem se včera zabít. Vzal jsem si asi 5 prášků na spaní a 2 piva. Jak je to už zřejmé, nefungovalo to. A tak jsem jsem vstal, bylo to nedělní ráno, možná takových 8 hodin.

Možná se čtenář může tázat, proč bych vstával tak brzy, obzvlášť po takovém prožitku, jako pokus o sebevraždu? Odpověď jest, jelikož poslední dobou nespím. Vstávám okolo 5-6. hodiny. Vstávat každý den je tak ohavná věc, vůbec se snažit jít do školy mezi ty zvířata.

Jakkoliv nihilisticky budu znít, nějak asi nepochopím jak by někdo mohl tak každý den být šťasten, jak by mohl být jeden tak neraněn světem, že má stále energii na to mi dělat můj den ještě horší? Nu, jak opakuji, je to mimo mě, možná lidé jen nemají takovou empatii. Po tom co jsem ležel nějakých dobrých 40 minut v posteli, také poslouchajíc moji matku a bratry, jak se s dohadováním a řevem na jeden druhého snaží stihnout vlak v 8:35, aby mohli jít do kostela do Prahy. Zcela upřímně si myslím, že Praha je ohavné místo.

Páchne to tam jak lidské výkaly, tabák a zvratky. Vždycky když se tam den po dnu vracím, je to s nechutí, a hněvem. Nuže, abych pokračoval v mém příběhu. Po tom, co se rozhodli už konečně odjet, rozhodl jsem se vstát já sám.

Dal jsem si na sebe oblečení, které bylo nejblíže, nějaká košile, kalhoty, a svetr, abych vypadal aspoň trochu řádně, a následně jsem se vydal do svého města kde žiju. Nebydlím v Praze, však bydlím blízko Prahy, nebudu určovat kde, není to za potřebí. Následně jsem tedy šel do kostela sám. Nerad trávím čas se svoji rodinou, jsou to lidé plní nenávisti a zla, jakkoliv dramaticky tož bude znít.

Ale i přesto, že moje rodina je velmi chladné a tmavé místo, pokud je tu něco co mi dává naději, je to Bůh. Čas od času si přeji abych s ním byl víc na blízku, možná pak bych cítil naději více. Kostely jsou klidná místa. Když každý den chodím do třídy, která je plná pištících a sténajících krys, kostely jsou moje oblíbené místo.

Když mše svatá skončila, přemýšlel jsem kam bych mohl kráčet dál. Nějak jsem se rozhlédl, a náhle mě nějak tak lákal rybník, a ani nevím proč, možná jelikož je stejně tichý jako kostel. Nuže tak jsem šel. Šel jsem přes potok, malým mostem.

Náhle se mi do hlavy vbily vzpomínky z mého dětství jak jsem tím mostem chodil. Co se týče mého dětství, předpokládám, že to bylo asi tak půl na půl, ale jelikož trpím depresemi, tak své dětství často považuji za negativní zážitek, ale nenech se svézt mými domněnkami čtenáři, přece jen o mně lidé říkají, že jsem nemocný, šílený a abych vyhledal lékaře. Tož já bohužel ovšem nesvedu. Nedokážu hovořit s lékaři, bojím se jich, cítím k nim nedůvěru, obzvlášť k lidem co pracují v oboru psychiatrie a psychologie.

Vždycky když nějak tak sedím v jakékoliv místnosti sám s nějakým psychologem, rozbrečím se, a následně ho už nikdy znova nezřu ani nepotkám. Mám dojem, že mě tito lidé občas nazývají ,,úzkostlivý typ’’ člověka, ale čím dál nad tímto označením přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že to je jen něco čím lidé označují ostatní aby jim mohli předepsat bůhví jakou faux medicínu. Víš čtenáři, mám známého. Není to můj přítel, někoho tak zlého bych přítele asi nenazval, ale bylo ohledně něho řečeno, nějakým pedagogem, či psychologem, že je úzkostlivý typ, ale není.

Ten člověk nemá ani kus hanby pro to co říká a dělá, a já vím, možná to je jeho dětinčnost, ale vždycky když ke mně promluví, tak se na něj jen zírám, a přemýšlím nad tím, do té doby, než odpoví něco jako ,,Dobře.’’ Ale nuže, budu pokračovat se svoji cestou k rybníku. Šel jsem cestou kterou tak dobře znám. Je zablácená, má kameny, toť ano, ale myslím si, že příroda okolo ni jest převelmi nádherná.

Cesta byla krátká, možná 5 minut. Jak jsem u rybníku, sednu si na lavičku a dívám se kolem sebe. Pomyslím si, jak nádherná příroda ona jest, připomíná mi to Boha. Víš čtenáři, bylo mi jednou řečeno jedním člověkem z církve, že Bůh je všechno nádherné okolo nás. Když půjdeme do nebe, nebudou nám chybět naši domácí mazlíčci, či naši milovaní, příroda či umění, jelikož ve všem co milujeme je Bůh, a je to zajímavé nad tím přemýšlet když vezmete v potaz to, že…

Najednou někdo přišel. A kdo by to mohl být, možná bytost, možná přízrak? Přišel ke mně.
,,Zdravím, známe se?’’, začal jsem s konverzací.
,,Ne, ale kdo se v tomto světě vůbec zná?’’, odpověděl s úsměvem, možná i s posměvkem.
Zíral jsem na něj mlčky. Asi bych od takového cizince nikdy neočekával takovou odpověď.
Abych ho také pro čtenáře charakterizoval, nu, to jest lehce složité. Vypadal mi velmi podobně, ovšem, toť musím uznat. Měl možná lehce bledší kůži, a světlejší vlasy, jinak žádný rozdíl, byl jako já, jako kdyby věděl, že jsem tento den v tento čas měl přijít, přímo jako by byl Bohem.
Náhle si sedl vedle mě, vytáhl s jeho brašny cigaretu a zapálil si ji.
,,A co tu děláš takhle ráno? Chodíš snad do kostela?’’, řekl, jakoby mě chtěl ponížit.
Stále jsem se na něj díval mlčky, a pak jsem ze sebe dostal:,,S-Samozřejmě. Co tu děláte vy?’’
Byl jsem zaražen nad tím, jak mi tak bezstarostně tykal, cítil jsem se jako by mě nějakým způsobem urážel, ani nevím proč…
,,Cha! Tak přece jen jsi stále křesťan! Kdy tu svoji naději vzdáš, čekám na to léta!’’
Odvrátil ode mě pohled.
Stále jsem přemýšlel nad tím kdo by to mohl být, tak jsem se zeptal:,,Omlouvám se, ale vskutku vás neznám. Ohledně čeho to prosím vás hovoříte?’’
,,Vždyť to jsem přece já, potkali jsme se ve snu nepamatuješ si?’’
Náhle co to řekl, jako bych byl potrefen šípem. Ale jasně, že vím kdo to je, znám jeho jméno, jeho tvář, jeho tajemství, záliby i rodinu. Najednou jsem se bál.
,,Jak jsi mě našel, v tomto městě, v tomto státě?’’ řekl jsem s nějakým tím strachem v hlasu.
,,Ale příteli…’’, vzal mě za rameno ,,Vždyť já nad tebou přemýšlel celých tolik let, a teď jsem tě potkal, tak vtipnou náhodou, a na tak nádherným místě!’’
Náhle jsem se začal smát. Ach jaká to komedie, pomyslel jsem si. Pro jednou za tolik let mého života, co jsem se cítil tak beznadějně, jsem se cítil tak kompletní, ale kdož je tento přízrak který se mi zjevil tak živě ve snu? Jest on snad tím Bohem kterého jsem celý život tak marně hledal? Následně jsem se tedy zarazil, když jsme se už ohledně této situace smáli tak hlasitě spolu. ,,Počkej…’’, vstal jsem ,,Kdo ty vůbec vlastně jsi?’’, odstoupil jsem od něho.
Přiložil si dlaň s cigaretou k hlavě a pokýval s ní ze strany na stranu ,,Ach, příteli, ach příteli..’’, potáhl z cigarety ,,Vždyť já jsem ty a ty jsi já, nedochází ti to už?’’ zahodil ji na zem, a zadupl ji. Náhle začal kráčet ke mně. Tohle stvoření, kdo on vůbec je?
,,Kdo jsi, aby jsi určoval můj konec? Jsi snad Bůh?’’ Nějak impulzivně jsem ze sebe vyhrkl.
Náhle položil své ruce na moji tvář, políbil mě.
Co je toto pro pána mého za bizár? Jakážto absurdní divadelní hra by tohle mohla být? To už ze své samoty šílím?
A náhle ve svých ústech pocítím jakýsi prášek. Nevím co by to mohlo být, ale v moment jako takový už ani nepřemýšlím.
,,Spolkni to.’’ Probodl mě pohledem.
V ten moment jsem už ani nerozmýšlel. Přece musí býti Bohem, jakým jiným stvořením by mohl vůbec býti?
Prášek jsem spolkl.
Náhle šel ode mě o pár kroků. Každý jeho tah je tak absurdní, přímo nepředvídatelný. Náhle se vůči mně prudce rozběhl, a náhle, obě naše těla byly ve vodě. V ten moment, kdy jsme se potápěli, držel mě k sobě tak blízko, že jsem mohl cítit tep jeho srdce, který se víc a víc zpomaloval. Náhle na mě upadával spánek, moje tělo bylo těžší a těžší. A v ten moment jsem pochopil, že Bohem nebyl, ale aspoň věděl, jaké to je mít stejný jed v krvi, ten hnusný a odporný zármutek, který jsem celý život musel nést v srdci jak já i on.