Cesta do Afriky III

Cesta do Afriky III

Anotace: Další díl mých cest

Henry byl opravdovou studnicí poznání a nerad jsem se s ním loučil. On měl v plánu Španělsko křížem krážem, mým cílem bylo Maroko. Věděl jsem, že si mě taky oblíbil a prozradil na sebe i věci, které se běžně neříkají. Přesto jsme se rozloučili jen tak ledabyle, jako kdybychom věděli, že se za chvíli zase potkáme. Odešel svým směrem a zase jsem osaměl. Tentokrát mi to však vadilo, po tolika hodinách s někým na stejné frekvenci jsem samotu pociťoval docela těžce.
Dobří andělé mi však byli příznivě nakloněni. Po chvilce stopování jsem v dálce zahlédl pomalu jedoucí prastarou rozhrkanou „Kačenu“ od Citroenu. Její dlouhovlasý blonďatý řidič mi mával jako starému známému. Zastavil přede mnou a vyskočil z auta německou SPZetkou, aby mi pomohl se zavazadlem. Přeskočilo mu?
„To snad není pravda, první stopař po 2 tisícíc kilometrech, už jsem myslel, že se zblázním nudou,“ drmolil o překot Andreas, jak se postavička jmenovala. „Kam tě můžu svézt?“
„Co tak Maroko?“ „Bože, vždyť tam právě jedu! Jsem biolog a jedu tam chytat nějaký hmyz a hady, nechceš mi pomoct?“ Jasně že jsem chtěl, bude legrace. Ze zadního sedadla na mě zvědavě pokukoval německý ovčák, byl rád i on, že se mu ta jeho smečka rozrostla? Vyrazili jsme, oba rozradostněni svým štěstím. Aby ho ale nebylo málo, asi po kilometru vidím povědomého stopaře. Henry si tam stál, jako by se nechumelilo. Začal jsem na něj mávat stejně jako Andreas před chvílí na mne. „Tak si říkám, že to Maroko nebyl až tak špatný nápad,“ vysvětloval Henry své rozhodnutí, když své mohutné tělo nasoukal do autíčka. Myslím, že Taro, jak se pes jmenoval, měl čím dál míň radosti z rozšiřování osazenstva, přišel o svůj prostor a pohodlí. Ale do Algecieras, odkud vyjíždí loď, to už snad vydrží.
Cesta do přístavu utekla rychle, Andreas zaparkoval auto v boční uličce, bát se o něj nemusel. Koupil ho na německém vrakovišti za 500 DM a byl připraven na to, že se mu cestou rozsype. Zbytek cesty by sám pak urazil stopem. Ale autíčko drželo a vydrželo i celou cestu zpět do Německa.
Henry nás seznamoval s tuláky, kteří se sem stahovali za teplem z celé Evropy – alespoň z její tenkrát svobodné části. Bylo vidět, že je zde všeobecně respektován jako místní tulácký král. Ochotně mezi sebe přijali i nás naprosté zelenáče. Rozdal jsem jim své zbytky Müssli, oplátkou jsem dostal pár cigaret. Henry jim prozradil svůj záměr podívat se do Maroka, vandráci nesouhlasně potřásali hlavami. „Co vám tady chybí? Je tady teplo, jídlo i pití se dá splašit docela lehce, ani víno není problém. Co máte tam? Budou vás otravovat místní mafiáni, pro ně jste bohatí Evropani, které je potřeba oškubat. Lístek na loď stojí majlant a jestli vám jde o hašiš, ten se dá sehnat i tady. Chcete?“
Starý vousatý tulák si dával záležet, aby nás od našeho nápadu odradil. Začal dokonce prohledávat své kapsy, že by nám on sám kousek drogy dal. Henry jen mávnul rukou a podal mu malou krychličku ze svých zásob. „Neztrácejte čas, my už rozhodnuti jsme, že kluci?“ kývnul na mne a Andrease. Ledabyle jsme přisvědčili a následovaly již jen rady, čeho se máme vyvarovat. „Hlavně se tam nezapleťte s místníma kráskama, to už pak máte jen dvě možnosti – svatba nebo nůž do břicha. Nevím, co je horší volba.“ Ozval se bouřlivý smích z mužské části společenství. Taro evidentně podobný problém neměl. Rychle se seznámil s místními psími dámami, psím klukům dal najevo, kdo je zde nejsilnější a mohl se nerušeně oddávat milostným hrátkám. Myslím však, že jeho snaha o zušlechtění zdejšího genotypu neměla vzhledem k bohaté různorodosti fantastických rasových koktejlů sebemenší šanci na úspěch.

Musím říct, že tuláci tady byli docela udržovaní. Nikdo nesmrděl, alkohol se požíval v únosné míře, občas se objevila nějaká lehká droga, ale v zanedbatelném množství. Přičítal jsem jsem tento stav okolnosti, že většina z lidí se sem dostala z daleka a na takovou cestu se pouštěli jen jedinci, kteří neklesli tak hluboko, museli mít odvahu opustit své známé prostředí a jít vstříc cizím nebezpečím. Jakmile se zde již utvořilo zdravé jádro, žádné odpudivé existence již mezi sebe nepustili.
Henry mi později moje dedukce potvrdil. Říkal, že jsou mezi místními lidmi docela oblíbeni, pomůžou, když je potřeba, nikoho neobtěžují ani neohrožují. Mezi tuláky bylo i několik umělecky nadaných lidí, hráli na hudební nástroje, malovali, psali povídky. Někteří obyvatelé města si s nimi přicházeli popovídat, přinesli s sebou nějaké jídlo, pití, staré šatstvo, někdy i víno. Nevím, jestli se tento idylický stav udržel dodnes, dost bych o tom pochyboval.
Trochu jsem jim tu jejich svobodu záviděl, vypadali docela šťastně a spokojeně. Ale sám bych asi tento životní styl dlouho nevydržel. Takže tady asi nezůstanu, vrátím se do studeného Německa a budu tam budovat něco, o čehož smyslu budu často pochybovat. Ale jsem příliš zakořeněný ve středoevropské civilizaci.
Na trajekt jsme vyrazili ještě před úsvitem – ten jsme zažili již na moři. Plavba byla klidná, stejně jako celní odbavení na hranici města Ceuta, které je ještě pod španělskou správou.
Teprve za hranicí nastal frmol jaksepatří. V ústrety nám běželi domorodci a začali nás přesvědčovat, abychom pro cestu do Tetouanu nepoužívali autobus, ale raději taxi, které nás odveze, kam budeme chtít.
Přitočil se k nám mně od začátku nesympatický chlapík jménem Hassan, který byl naprosto neodbytný.
Na Henryho ale zřejmě zapůsobil, protože mi řekl, že nemá chuť plahočit se autobusem, radši si trošku připlatí za ten taxík, který bude určitě klimatizovaný. Nebyl. Tlačilo se nás tam 6 lidí, myslím, že autobus by byl komfortnější. Ale byli jsme půl hodiny vystaveni Hassanovým přesvědčovacím metodám. Zval nás k sobě domů na čaj a cigaretu. Rozhodně jsem odmítl, dobře jsem si pamatoval varování tuláků: „Hlavně nelezte k těm, co vás osloví u hranice, domů. Vylezete bez botů a budete rádi, že žijete.“
Henrymu se však k mému zděšení pozvání zamlouvalo. Potichu jsem mu německy připomínal varování. Usmál se na mne svým nenapodobitelným způsobem: „Co se nám může stát, nejsme žádné ořezávatka, ne?“ Své rozhodnutí jsem musel změnit, nechtěl jsem ho v průšvihu nechat samotného.
Až později jsem zjistil, že jeho klid hraničící až s letargií, dokáže na okamžik narušit jen bezprostřední ohrožení života.
Vystoupili jsme ve staré zanedbané čtvrti a následovali „hostitele“ do stále užších uliček. Děti na nás něco posměšně pokřikovali, nějaký kluk dokonce hodil kamenem. Hassan jej nepříliš přesvědčivě okřikl. My jsme se tvářili, že nic nevidíme, ale můj vnitřní poplašný systém byl v plné pohotovosti. Úplně zbytečně, protože jsme v cestě do jámy lvové pokračovali, jako by se nic nedělo, Henry se evidentně nějakou intuicí nezatěžoval. Dobře nám tak.
Hassanův byt neměl okna, jednalo se spíš o doupě. Posadili jsme se do staré odrbané sedačky neurčité barvy. Na kdysi bílých zdech nevisel žádný obrázek, místnost svou strohostí připomínala vězeňskou celu. Na stropě svítila holá žárovka, všechno působilo tísnivě a nepřátelsky. Co tady vlastně chceme? Hostitel něco zakřičel, odněkud se vynořila žena v dlouhém špinavě bílém hábitu. Vyslechla si Hassanovy instrukce a začala přinášet na stůl vysoké sklenice se silným a sladkým mátovým čajem. Marokánec dostal těžký kufřík, který ve svém nitru skrýval hroudy hmoty zatavené do igelitových obalů. Dostali jsme odbornou přednášku o hašiši, který v horách pěstuje a vyrábí jeho dědeček. Žena přinesla tlustou cigaretu se vzorkem k vyzkoušení a nechala ji kolovat. Potáhl jsem si beze strachu, věděl jsem, že to na mně moc nepůsobí. Henry se pohodlně rozvalil, svým mohutným tělem zabral polovinu sedačky. Znalecky vtahoval kouř a uznale přikyvoval, jako by se jednalo o koštování vína. Popíjeli jsme čaj a poslouchali výklad o droze, který končil obchodní nabídkou. Měli jsme koupit jednu asi kilovou hroudu.
Do místnosti se začali trousit další chlapi a zvědavě si ná prohlíželi. Já jsem vyjednávání odmítl s poukazem na to, že sám drogám neholduji, nerozumím jim a beztak peníze nemám. Henry nabídku ocenil jako ne nejhorší, ale koupit zatím nemíní, protože nechce takové množství nosit u sebe po kapsách. Koupíme, až se budeme vracet do Španělska. Hassan zavrtěl nesouhlasně hlavou: „Já jsem obchodník a chci obchod udělat tady a teď, protože jinak byste mohli nakoupit u někoho jiného. Dávám dobrou cenu, ale chci to hned.“
Henry zavrtěl hlavou, že nesouhlasí. Atmosféra v místnosti začala houstnout. Pozoroval jsem na sobě, že mi začínají těžknout končetiny, byly náhle jako z olova. Možná jste to sami zažili – máte zlý sen, chcete utéct, bránit se, ale nemůžete se ani pohnout. Ve spáncích mi začala těžce bušit krev. Ti hajzlové nám do toho něco přimíchali, uvažoval jsem a snažil si zachovat pokerface.
Jednání se ujal mladý podsaditý muž s tváří i tělem zápasníka. Posadil se k Henrymu a začal mu domlouvat, že drogu může obratem ruky s dobrým ziskem rozprodat svým krajanům. Ten se na něj mile usmál: „Proč bych to dělal?“ ptal se nevinně. Zápasník se podivil: „Copak ty nepotřebuješ peníze?“
„Na jídlo a pití mám, víc nepotřebuji.“ Marokánec začal popisovat, jaký život by mohl vést, kdyby měl peněz hodně. To už jsem se začal usmívat i já, protože jsem viděl tu ironii – chudý Afričan vysvětloval milionáři, jaký je to báječný pocit, být bohatý. A Henry se tvářil jako prosťáček, který to nechápe.
Dost zdržování, řekl jsem si. Překonal jsem tíhu těla a postavil jsem se. Henry mě následoval.
„Sit down, sit down!“ vyskočili domorodci a tvářili se výhružně. Fronty se vyjasňovaly. Odněkud se objevil asi 15-letý kluk s dlouhým ostrým nožem v ruce. Začal z jedné hroudy odkrajovat jeden tlustý plátek. „Neodejdete odsud, dokud nekoupíte aspoň tohle!“ křičel panovačně. Možná záměrně držel materiál při krájení ve výšce Henryho krku a špička nože se mu nepříjemně míhala před očima.
Angličan se přestal usmívat. Chvíli si chlapce nechápavě prohlížel. Najednou jej popadl za šaty pod krkem, vyzvedl jej jako malé štěně do výšky a ledabylým pohybem jej odhodil na zeď. Otočil se k zápasníkovi a pokračoval v nedončené větě, jako kdyby se nic nestalo.
Marokánci byli úplně bezradní, jako by sami nevěřili tomu, co se stalo. Kluk vstal ze země, oprášil se a zmizel z místnosti. „Jdeme,“ zavelel jsem rázně a vykročil ke dvěřím. Zápasník okamžitě přiběhl a zatarasil východ svým tělem. Probodávali jsme se očima. Ruku jsem měl v kapse a svíral v ní zavírací nůž, který by mi asi moc nepomohl. „Okamžitě nás pusť,“ procedil jsem výhružně mezi zuby a do svého pohledu jsem vložil tak silné odhodlání, že by otevřelo snad i skálu. Chlapík znejistěl, patrně ještě pod dojmem demonstrace Henryho síly a úkosem pohlédl na Hassana. Ten téměř neznatelně přikývl a my jsme vypadli na ulici.
Nadechl jsem se čerstvého vzduchu - šťastný, že jsme nakonec vyvázli. Náhle však chlapi vyběhli za námi, začali pískat, křičet a ukazovat na nás. Něco sousedům vyprávěli a nelichotivými posunky ukazovali na nás. Ulička byla během chvíle ucpána neprostupným davem nepřátelsky vyhlížejících domorodců.
Popadl mě příšerný vztek, začal jsem vidět rudě, celý jsem zbrunátněl, na obličeji mi naběhly žíly. Henry později poznamenal, že by se mě tenkrát snad lekl i bůh pomsty. Krvavá opona mi začala zaclánět zrak. Kdysi dávno v dětství jsem tento vztek už jednou zažil, když na mě na táboře jeden kluk zbaběle vytáhl kudlu. Popadl jsem ho, zvedal jej nad hlavu a mlátil s ním o postel. Jeho bratr mi skočil na záda a škrtil mě. Vůbec jsem to necítil, jen obrovskou sílu a vztek. Naštěstí jsem mu nijak neublížil, ale myslím si, že nůž už v životě na nikoho nevytáhne.
Teď mi začalo být už všechno jedno. Začal jsem na ně křičet nadávky ve všech jazycích, ke kterým jsem kdy přičichl. Nejhrozivěji zněly ty maďarské, které jsem pochytil na vojně. Zuřivost mě až nadnášela. Udělal jsem krok proti lidské zdi. Rozestoupila se. Posledními zbytky rozumu jsem zaregistroval šanci a kráčel vytvářející se uličkou dál jako řvoucí lev. Henry šel jednoduše za mnou, aniž by na sobě dal znát jakékoliv emoce. Byli jsme asi pozoruhodnou dvojicí. Udržoval jsem se na hranici tohoto zvláštního tranzu, abych vzbuzoval respekt, ale bylo to čím dál víc jen hrané, už jsem snad ani neměl sílu k tak namáhavému projevu. Naštěstí jsme se brzy ocitli n konci lidské masy. Dostihl nás Hassan a začal požadovat peníze za čaj a cigaretu.
Drobné, které jsem v kapse vyhrabal, nechtěl akceptovat, žádal desetinásobek. To už jsem byl zase klidný. Otočil jsem se k lidem a hlasitě jsem anglicky řekl: „Jako kluk jsem hodně četl cestopisy, kde se zdůrazňuje arabská pohostinnost. A tento muž,“ ukázal jsem prstem na zkoprnělého Hassana, „Nás nazval svými hosty. Nabídl nám čaj a cigaretu, za které chce najednou zaplatit – jen proto, že jsme od něj nechtěli koupit kilo hašiše! Je toto snad ukázka vaší pohostinnosti?“
Vsadím se, že bělejšího Marokánce jste v životě neviděli. Ta ostuda se s ním potáhne až do smrti, byl jsem si toho vědom a docela mě to těšilo. „You see!“ vyhrožoval nenávistně a probodával mě spalujícím pohledem. „But you no,“ vzdálil jsem se s Henrym v zádech a nechal jej přemýšlet o tom, co už neuvidí. Každopádně jsme se už nikdy nepotkali.
Později jsme měli možnost poznat normální Marokánce, byli to většinou milí a ochotní lidé. Sami mafiány v lásce neměli a moc se divili, že jsme instinktivně zvolili v podstatě snad jediný trochu možný způsob odchodu z téměř neřešitelné situace. „Ti lidé z ulice by vám nic neudělali, byli jen zvědaví, co se děje. Kdybyste nátlaku podlehli, ztratili by jste tvář a nebyli vůbec hodni jakékoliv pomoci. Pokud byste nedělali nic, nechali by vás tam klidně vykvasit do teď, měli čas. A pokud byste na ně fyzicky zaútočili, mohli by vás jako v sebeobraně zapíchnout. Jinak si nikdo na cizince zaútočit nedovolí, zákon turisty chrání a tresty jsou odstrašující. Gratulujeme.“
Nezbylo mi, než poděkovat svému strážnému andělu, asi se tenkrát hodně zapotil 
Autor Angolkin, 03.05.2012
Přečteno 861x
Tipy 2
Poslední tipující: Blázen Viky
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Opravdu se to čte moc dobře. Cestovat na vlastní pěst, bez jakého koliv konfortu, jen s pár švestkami - takhle si představuji dovolenou, ne spíš dobrodružství! :) Je to ůžazný. ST

22.07.2012 12:16:05 | Blázen Viky

Ahoj Wiky, mám radost, že se ti mé zážitky líbily Ale jako holce bych ti takovou cestu rozhodně nedoporučoval. I já jako chlap jsem se musel na cestách bránit pokusu o znásilnění jedním docela udělaným buzíkem. A žekl bych, že dnešní doba je ještě horší. Ale spousta báječných dobrodružství se dá zažít i v Čechách s partou správných kamarádů :-))

23.07.2012 00:41:11 | Angolkin

To jsem chtěla dodat. Já sama bych se takového dobrodrůžství bála. Něco jiného je když cestuje holka, nebezpečí je na každém rohu. Přestože cvičím sebeobranu a celkově bojový umění, nevím zda bych se ubránila partě násilníků. Ale když si čtu takové povídky, jako jsou tyto, mám pocit jako bych sama cestovala- alespoň ve své mysli. :)

23.07.2012 12:34:44 | Blázen Viky

teda, čte se to jedna radost. V Maroku sem byl, 14 dnů, projeli sme to celý půjčeným autem, a snad s výjimkou tohohle hašišovýho severu sme byli všude. Lidi tam sou fajn, i když obchodníci sou všude spíš loupežníci. Protože sme ale mluvili francouzsky, měli k nám trochu víc úcty než k anglofonním turistům. Chtěl bych tam někdy taky takhle jet na vlastní pěst, ale s někym, komu věřim... budu se těšit na pokračování.

13.06.2012 17:41:57 | nepřihlášený komentátor

Dík za komentář, taky na tuto zemi rád vzpomínám. jednalo se o mou nejlevnější a přitom nejkrásnější dovolenou.

24.06.2012 02:11:36 | Angolkin

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí