Mám v kapse jeden frank II

Anotace: s Nutellou a batohem po Švýcarsku na pokračování..

… sedím ve vlaku. Cesta by měla trvat necelých 40 minut. Nepochybuji o tom, že ve stanici bude vlak naprosto přesně (říkal někdo něco o švýcarských hodinkách?). Se sluchátky v uších, vlak projíždí jednu stanici za druhou a já pozoruji stmívající se oblohu země helvétského kříže. Přes den bylo nádherné počasí a tak i dnešní západ slunce stojí za to. Na místo dorazím prakticky po setmění. Opět, nemám kde spát. Zkusím najít kemp. Lausanne by na podobná místa mohlo být příhodnější město, než Ženeva, kterou jsem před 15 minutami opustil. Jsem zabraný do čtení, tentokráte je to Bůh ví od Josepha Hellera a slabý tón toku hudby linoucí se do mých uší přehluší písnička hrající v rádiu ve vlaku. Známá písnička. Jedna z mých oblíbených. Je to Silenced by the Night skupiny Keane. Jak s oblibou říkám, akustické verze písniček této britské kapely jsou jedny z nejlepších věcí, co kdy lidstvo potkalo. Písnička pojednává o tom „mít naději, i když se nacházíte v nejtemnější tmě, nejtěžších chvílích svého života“. Aspoň tak to chápu já. To je znamení, dnešek dopadne dobře.

Jsem na místě. První pohled mě hned učaruje. Poslední paprsky slunce dopadající na hladinu jezera vytvářejí překrásný obraz. Později, díky cedulím s nápisem „Lac Leman“, které byly stejné jako v Ženevě zjišťuji, že ženevské jezero sahá až sem. Ještě dále, divil jsem se ještě následující den.

Hned, co opouštím nádraží, jako by se za mnou zase zavřely dveře. Slunce je opět o něco níž. Prakticky hned po pár minutách, aniž bych se někoho musel ptát, spatřuji ukazatele popisující cestu ke „Camping de Vidy“. „Proč ne“, říkám si. Cesta není žádná velká romantika. Jdu kolem poměrně rušné silnice. Za pár minut jsem skoro u cíle, těsně před kempem se nachází opět ohromné sportovní středisko, do kterého tentokrát nevcházím na tajňačku, ale obcházím ho. Dnes budu spát ve svým. Zaregistruji se v kempu, podávám občanský průkaz a jsem nucen sympaťákovi na kase vyhláskovat své příjmení, které je leckdy oříškem i pro rodilé mluvčí pocházející ze srdce Evropy, tedy od nás. Platit budu až při odchodu (proto záznam o OP), ale nahlašuji, že budu platit za dva. Za sebe a svůj stan. Dostávám klíč s číslem 39 a nacházím místo v kempu, kde můžu rozbít tábor. Opláchnu se v umývárně, něco sním – v tomto případě to znamená, že prstem vyškrábu poslední zbytky Nutelly a vydávám se obhlédnout okolí.

Kemp prakticky sousedí s Olympijským muzeem, mimo jiné v Lausanne sídlí také Mezinárodní olympijský výbor. To mě teď moc nezajímá. Jdu na pláž. Je to tu uvolněnější, stejné jezero, ale vlastně úplně jiné. Obklopené parky na obou březích, voda zvlněná od nedaleko projíždějících lodí, mírného větru a královen dnešního večera - labutí. Je jich tu požehnaně. V dáli vidím i trénující veslaře nahánějící poslední metry předtím, než padne úplná tma a několik desítek metrů nad hladinou se vznáší několik paraglidistů. Vytahuji foťák, většinu snímků pořizuji sám, na několika se nechám zvěčnit od nedaleko sedících lidí, kteří přišli na piknik. Následně mě pozvou k sobě ke dřevěnému stolu, kterých je tu na 200m úseku pláže asi 10. Ihned mě zasypávají hromadou otázek. Ještě rychleji na každou otázku odpovídám. Odpovědi nejsou úplně přesné a pravdivé, ale když vidím, jak jsou ukecaní, zjednodušuji si to. Připadám si, jako bych hrál tu hru, kdy člověk musí vyjmenovat co nejvíc slov na určité písmeno během 60 vteřin. Takovým způsobem se vyvíjí naše konverzace. Po očku si prohlížím obě dvě dcery. Nejsou můj typ. Rozhovor mě tím pádem přestává zajímat. Během posledních vět ještě hlava rodiny doporučí několik míst, které bych si v zítřejším dni, předtím, než opět půjdu stopovat, mohl prohlédnout a dávají mi tipy na další destinace. Rozloučím se, vydávám se směr kemp. V něm je ještě otevřené něco jako bistro, večerka, a kupuji si láhev vody. Stan mám připravený. Slunce čarující nad jezerem chci vidět i zítra, chci vidět jeho východ. Vstanu před 5 ráno. Na piknik place u jezera je menší, travnatý kopeček, ze kterého bude pozorování optimální. Počasí dnes opět přálo, tak nechávám stan stanem, lezu do spacáku a zalehám opět pod širákem. Dnes v noci však na „svém“ pozemku. Čerstvý, noční vzduch s příjemným vánkem mě natolik omámí, že prakticky ihned usínám.

Vstávání nenechávám náhodě a ve 4:35 mi zvoní budík. Čile vyskočím ze spacáku a jdu se do umývárny opláchnout a vyčistit zuby. Vracím se ke stanu, beru do ruky spacák a upaluju směr pláž. Nejsem rosnička, ale odtušil jsem, že východ slunce by mohl být okolo 5:20 ráno. V 5:05 jsem na místě, ve spacáku si lehám na orosený trávník. S blížícím se východem slunce si vzpomínám a vybavují se mi scény z filmu 127 hodin, natočeného právě podle knížky „Between a Rock and a Hard Place“, kterou jsem dočítal cestou z domova. Otec Aarona ještě za tmy nakládá do auta a vyjíždí s ním směrem k okraji Grand Canyonu. Když se slunce začíná drát nad obzor, otec malého Aarona budí a nasazuje mu brýle. Naskýtá se mu nevídaný pohled a ve filmové scéně si jen řeknete „wau“. V tu chvíli vzpomínám i na svého tátu. Ne na to, že by mě v neděli brával na okraj kaňonu na východ slunce. Ale na všechno ostatní, co kdy pro mě udělal. Co udělat nemusel, ale udělal. Takhle zasněný jsem několik minut. Je to tady. Pro uchování téhle chvíle nechávám zbytek bez komentáře…..

Je 8 hodin, v kempu mám vše sbalené, ale prozatím si to tam nechávám. Vyrážím do města ověřit doporučení z předchozího večera. Procházím poměrně úzkými ulicemi, do centra města to je poměrně do kopce. Jsem na místě. Teď trochu francouzštiny a cizích slovíček. Stojím na Place de la Riponne před Palais de Rumine. To první chápu jako obyčejné náměstí, na kterém právě probíhá trh s uměním. Po zemi se válejí obrazy. Druhé zmiňované je budova z druhé poloviny 19.století, momentálně sloužící univerzitní knihovně. Procházím mezi jednotlivými obrazy a házím pohledy, jako bych chtěl nějaký koupit. Několik lidí, kteří se na mě kouknou mi tuhle pózu v duchu určitě nevěří. Nevěřím si ji ani sám. Samozřejmě, na ani jeden z obrazů bych neměl peníze. Scházím trochu níž ulicí a mezi antikvariátem a barem The Great Escape sedí na červené stoličce muž, oblečený celý v černém, hrající na harmoniku. Je bosí a před sebou má bílý, plastový šálek. V něm pár mincí. Zvuk harmoniky nepatří přímo mezi ty mému uchu lahodící, ale asi se chci trochu duševně spravit ze zážitku z před malé chvíle, kdy na mě, procházejícího mezi obrazy, koukali ostatní prakticky stejně, jako já teď na toho pouličního muzikanta. Vytahuji s kapsy drobáky a házím mu tam 1,2,3,4,5 centů. „Merci, merci beaucoup“ je mi za to odměnou.

Všímám si pár desítek metrů vzdálené Le Cahtédrale de Lausanne, tyčící se nade všemi budovami. Vycházím po dřevěných schodech a pozoruji nápisy na nich napsané „Non au fascisme!“, „Non au sexisme“, Non au specisme!“ a další a další hesla. Po točitém schodišti vycházím až do nejvyššího možného bodu katedrály. V tuhle chvíli si opět vzpomínám na to, jak moc se bojím výšek. Potí se mi ruce. A potí se mi z toho i teď, když to píšu.

Vracím se do kempu, stojím na svých a je příjemné, že lidi už mi nepřidají tak maličký, jako tomu bylo ještě před pár minutami z výhledu z katedrály. Ruce se mi přestaly potit, srdce bije normálních 60 úderů za minutu.

Ještě předtím než na dobro opustím kemp, vydávám se opět na pláž a na chvíli si sedám na dřevěné molo. Kousek od něj je řada velkých kamenů vyčnívajících z moře. Na posledním z nich, nejdále od břehu, sedí muž. Má něco kolem 30, je svlečený v riflích do půl těla a vedle na dalším kameni má položený velký batoh. Je tu klid, během chvíle se muž otáčí mým směrem a za zvuku racků na sebe pokyneme. Přeje mi šťastnou cestu a slyším v tom holandský přízvuk. Oplácím mu stejnou mincí a vydávám se srovnat účty v kempu a následně zkusit dalšího stopa.

Ucházím asi 4 kilometry na okraj města, z batohu sundávám jeden, nepříliš úhledně uříznutý karton a tlustou, černou lihovkou na něj píšu název města Montreux. To vše na radu muže s rodinou během včerejší rychlopalby otázek na pláži. Začínám stopovat. Asi po 20 minutách čekání přojíždí muž v miniaturním autíčku, které vypadá jako starý Fiat 126. Jede v něm sám, ale má ho narvané všelijakými krámy. Když to vše spatřím, automaticky dávám prst dolů, tady to nevyjde. Auto zpomaluje, vyhazuje blinkr a zajíždí ke kraji silnice. „To si snad dělá prdel, ne? Tímhle mě chce svést? Kam se jako vejdu?“, je má první reakce. „No tak to bude akce, jak z Mr. Beana“, říkám si. Koukám na zastavující auto s údivem. S podobným údivem, jaký měla Simona Stašová v Románu pro Ženy, když zjistila, že jí Pažout šoustá dceru. Auto úplně zastavuje a vylézá z něj muž středního vzrůstu s lehce rozpoznatelnými rysy. „Ólá“, zavolá na mě. Tak je to jasný. „Ólá“, odpovídám mu. „Spaniard?“, vyzvídám. „Portuguese“, opravuje mě. Následně se ho ptám, jestli má cestu do Montreux. Odpověděl mi, že ne, ale zastavil mi, že by mě mohl hodit do Vevey, odkud je to kousek a je tam generální pobočka Nestlé, na kterou bych se mohl podívat. Zdvořile poděkuju. Vrháme se na uspořádání vozu. „Budeme tu muset něco nechat“, říkám mu trochu drze. „Ne ne, potřebuji všechno s sebou“, pobaveně odpovídá. Z jeho odpovědi jsem poznal, že to bude fajn chlápek. Ve chvíli, kdy začne přerovnávat jednotlivé věci, vybavujeme se mi scénka ze seriálu Simpsonovi, kdy rodina nakoupí spoustu nepotřebných věcí ve výprodeji zkrachovaného kulturisty, ale sami už se při cestě domů nevejdou. Homer v tu chvíli zúročí hodiny hraní tetrisu a všechny tam postupně naskládá. Až na sebe. „Doufám, že hrál Rui taky tetris“, proběhne mi hlavou. Povedlo se, sice se nemůžu pohnout a až budu za několik desítek minut vystupovat z místa spolujezdce, budou mě muset přijet hasiči vysekat. Nevadí, jedeme.

Během cesty z něj vypadne, že v České republice, učil na jedné škole svůj rodný jazyk a moc se mu u nás líbilo. Jazyk se ale nenaučil, tudíž já odmítám lovit ve své paměti jakékoli španělské slovíčko a konverzujeme v angličtině. Jsme si kvit. Projíždíme kolem vinic a nejen do auta opět praží slunce. No vlastně, hlavně do auta. Navíc jak jsem tam natěsnaný a nalepený přímo na dveře, mám od nich pěkně spálenou ruku. Zanedlouho se rozloučím, na hasiče to nebylo a Rui mě doslova vykopl z auta. Bylo to potřeba. Jinak bych v tom autě seděl ještě teď.

Vystupuji, tedy vypádávám, ve Vevey právě přímo před zmíněnou čokoládovnou. Chci se dostat do Montreux, tak udělám pouze foto na důkaz, že jsem tady byl a pokračuju v chůzi městem. Co mě zaujalo, jsou cedule s nápisem „stopper l’immigration massive“. S ohledem na současný dění, už Švýcaři tak trochu předvídali. Rui měl pravdu, je to odsud opravdu kousíček. Takový kousíček, že tam odsud jezdí hromadná doprava, což se dovídám na jedné ze zastávek. Pojedu ten kousek busem a získám nějaký čas navíc, na prohlídnutí největší atrakce. Nejfotografovanějšího hradu na světě. Chateau de Chillon. Je ze 13. Století a údajně jedním z nejzachovalejších středověkých evropských hradů. Švýcaři vám samozřejmě říkají, že ten vůbec nejzachovalejší.

Jsem v Montreux. Městečko vypadá jak Monte Carlo, prakticky celé si ho prohlížím z poza oken v autobusu. Zastávka u Chateau de Chillon je až na konci města, ne-li za ním. Vystupuji, ze silnice odbočuji doprava a scházím do podchodu pod železnicí. Cestu lemuje spousta okrasných stromů. Projdu pod kolejemi a prakticky ihned mám možnost spatřit tu švýcarskou, národní hrdost. Je tu spousta Číňanů a 2 Norové. Jedna rodina mě žádá, jestli bych je nevyfotil. S hradem, bez hradu. Však to znáte. Ačkoli nemám rád situace a pozorování něčeho, na co se srocují lidi z celého světa a člověk je pak z masy lidí ochuzen o vzácnost té chvíle, tohle je fakt krásný, stejně tak jako její geniální umístění. Ano, přátelé, na břehu stále ženevského jezera, která už tu opravdu končí. Teď si na chvíli zatrapčím, i já a vytahuji foťák. Jdu směrem blíže k hradu. Působí magicky. Na počátku 19. století hrad navštívili básníci George Gordon Byrona a Percy Bysshe Shelley. Lorda Byrona návštěva inspirovala k napsání básně „Věžeň chillonský“ a dodnes se zachoval básníkův podpis na třetím žalářním pilíři. Za přemítání přesně těchto myšlenek a údajů poskytnutých od té bezva ukecané rodiny se ocitám přímo u hradu. Prohlížím ho z blízka a sem tam cvaknu fotoaparátem. Následně se odebírám na zasloužený odpočinek do minibufetu přímo u hradu. Rozmýšlím se mezi jahodovým Cornettem a vanilkovým muffinem. V současnou chvíli je pro mě příjemnější investice muffin. Kupuju ho a sedám si na kovovou židličku, kterou si přisouvám tak, abych nohami dosáhl na kamennou zídku. Nohy zvedám a pokládám na ni. Kolem nich mi poskakuje malý skřivan, který mě sem tam do jedné z nich ťukne zobákem. Kochám se výhledem, obloha není úplně jasná, ale i tak je odsud krásně vidět vzdálená Jungfrau. Tohle jsem si taky zasloužil……

Beru do ruky mapu a zadívám se do ní. „Kde to položím dneska?“, hloubám nad tím, kde strávím dnešní noc. V Montreux je to prakticky vyloučený a navíc by mě v tomhle oblečení stejně nepřijali v žádném hotelu. Jdu na nádraží a stále projíždím prstem po mapě. V tom mi to bleskne a vidím město Gstaad. Před očima mi naskočí film Kopačky, kde se s Jasonem Segelem (Marshallem z How I Met Your Mother) rozejde přítelkyně a on přemýšlí, že někam odcestuje, aby zapomněl a překonal ten žal. Jeho nevlastní bratr má pro něho jasný tip. „Jeď do Gstaadu, ten je nejlepší“. U pokladny zjišťuji, jak se věci mají, následně kupuji místenku do panoramatického vlaku. Jdu si sednout na lavičku, ulevuji si zádům a odhazuji na ni svou krosnu. Do odjezdu zbývá 15 minut. Vlak je tu, tabule u nástupiště ukazuje čas 18.50, já se usazuji a jsem připravený k odjezdu. Jedu do Gstaadu, ten je nejlepší……