Dovolená v Bulharsku

Anotace: čím víc hvězdiček, tím víc Adidas

Obě dvě jsme cítily, že potřebujeme vypnout. Já si potřebovala vyzkoušet jestli malý synek který, beze mne ještě nikdy nikde nebyl to s tatínkem zvládne a hlavně jestli já to zvládnu bez něho….! Kamarádka potřebovala vyskočit z kolotoče domácího stereotypu, vyprat, vyžehlit, uvařit vysát, navíc dům v rekonstrukci, měla pocit, že žije na staveništi.
Rozhodly jsme se celkem rychle. Dovolená na poslední chvíli, Bulharsko. Po patnácti lech jsem zbalila nově zakoupený kufr a odletěla na dámskou jízdu bez televize, bez fotbalu, bez piva, vidina nekonečného relaxu a nic nedělaní byla okouzlující.
Odbavení proběhlo v klidu, zabavili mi jen láhev s pitím s tím, že je příliš velká do letadla, co se dá dělat, let není dlouhý žízní snad neleknu. Kamarádku, která je hluboce věřící , návykové látky zná jen z učebnicových obrázku si vybrali, na drogový test. Test byl kupodivu negativní a my jsme obě dvě prošly zdárně kontrolou a byly vpuštěny do letadla.
Let byl příjemný. Noční přistání se povedlo na jedničku. Všichni jsme zatleskali pilotovi, že jsme doletěli živí a zdraví, rozloučili se s krásnými letuškami vystoupili z letadla.
V Burgasu na letišti nás čekal upocený delegát v brýlích, odškrtal seznam, sláva, jsme všichni, nikdo nezůstal v Čechách! Rozdal mapičku, abychom se neztratili. To, že mapička seděla úplně do jiné lokality mu vůbec nevadilo a my to zjistily až mnohem později.
Autobus byl připraven, řidič čekal a dirigoval kam co kdo má naložit, sám! On teda ty těžké kufry, bágly a kočárky tahat nebude! Trošku mě v tu chvíli zamrzelo, že gentlemani už dávno vysublimovali někam do vesmíru. Z posledních sil jsme narvaly kufry do zavazadlového prostoru, padly na sedačky a skoro usínaly.
Najednou vzal delegát do roky mikrofon, přivítal nás, představil se jménem, poznamenal, že má ještě kolegyni Aničku se kterou se seznámíme zítra na schůzce. Přečetl kdo kde má vystoupit, pro lepší zapamatování máme počítat zastávky a, aby to bylo ještě veselejší na jedné z těch zastávek, prý má vystoupit více turistů, protože ta jedna zastávka slouží pro tři hotely! Tak si to pamatujte prosím já, si za chviličku vystoupím na první zastávce, teď už Vás nebudu rušit, jste unavení a je noc. Dokončil svůj krátký monolog a považoval celou věc za vyřízenou.
Pan upocený, nelhal, skutečně na první zastávce vyskočil jako srnka a nechal nás, zmožené turisty napospas svému osudu a bulharskému řidiči. První dvě zastávky proběhly ukázkově, řidič zastavil, znovu ze seznamu přečetl název zastávky, hotelu. Na další zastávce nastal zmatek, vystoupila půlka autobusu, vytáhly se zavazadla i spící děti. Všichni se chtěli rozprchnout do hotelů a konečně spát. Řidič vztekle několikrát opakoval název hotelu, kde jsme měly vystoupit jen my dvě hvězdy, ne ty ostatní. Po kratším dohadování se zbytek ztěžka nalodil zase zpět do autobusu a jeli dál. My vzaly svoje kufry a kabelky a šly se ubytovat na recepci hotelu.
Hotel byl nově zrekonstruovaný honosil se pěti hvězdičkami, všude na nás svítil vyleštěný mramor. Působilo to na nás honosně a noblesně, personál byl mladý, milý a příjemný, dokonce i pozdní večeře nám byla nabídnuta, byl to
sice večeřový balíček, co bychom také chtěly ve dvě hodiny ráno. Recepční nám sama zavezla kufry ke dveřím pokoje, předala kartu místo klíče a popřála dobrou noc. Otevřely jsme dveře a byly nadšené. Klimatizace, balkonek, vše barevně sladěné do fialo bílé . Vysoká, prostorná manželská postel, stolečky, toaletka, dvě další válendy s velkými, buclatými polštáři. Lednička minibar, trezor, podotýkám, že kdybychom chtěly používat právě tři posledně jmenované věci, bylo to za poplatek…. .A jako třešnička na dortu mramorová koupelna. Umývadlo, záchod, bidet, vana a vedle vany svítila prosklená sprcha.
Byly jsme spokojené, jak dobře jsme si vybraly. Kamarádka nafotila uklízený pokoj, jako kdyby tušila, že tak to tam už nikdy vypadat nebude, snědly jsme chléb se šunkou, zapily vodou, převlékly se do nočních úborů, kufry hodily za dveře a zapadly do postelí. Doslova a do písmene zapadly, matrace byly nové, ale tak měkké, že jsem měkčí asi v životě neviděla a hlavně v nich neležela. Člověk si časem zvykne.
Ráno jsme šly na vydatnou, snídani, dopoledne jsme věnovaly vybalování, lenošení a sladkému nic nedělání. Odpoledne jsme vyrazily na nedalekou písčitou pláž. Zapíchly zlomený slunečník, ten let do Bulharska nepřežil stejně jako můj kufr, ale tím jsem se moc netrápila ani já ani kamarádka. Rozbalily lehátka a nasávaly sluneční paprsky a vůni i chuť moře. Chaluhy které si tam vegetily ve velkém jsem brala jako léčebnou kůru na pleť, medúzy mě fascinovaly a bylo nám řečeno, že jejich kousnutí není smrtelné ani jinak nebezpečné, jen tak trošku to pálí. Kamarádka na tom byla o poznání hůř, chaluhy jí byly velmi nepříjemné, nacházela je úplně všude, pod plavkami byl jejich nejlepší úkryt. Medúza ji samozřejmě hned bolestivě žahla. Rezolutně prohlásila, že dokud medúzy a chaluhy nezmizí bude raději u hotelového bazénu. Snažila jsem se jí přesvědčit, jak je to vlastně báječné a zdraví prospěšné, ale moje nadšení nesdílela.
Večer jsme přišly na pokoj s tím, že se vysprchujeme, oblékneme večerní garderobu a půjdeme na večeři, dáme si vínko a bude pohoda…. .Pustila jsem jí do sprchy jako první, než se nakrémíčkuje, nalíčí a učeše, budu já dávno umytá, líčení jsem nikdy moc nedala. Při sprchování vylovila zbytek chaluh a písku na místech, kde by je fakt nečekala o oznámila mi, že vůbec neodtéká odpad ať si dám pozor. To, že tam nejsou jiné pro mě důležité pomůcky nám v té euforií prostě nedošlo. Vyšla ze sprchy, zabalila se do veliké, bílé osušky a šla se krášlit.
Já jsem sundala plavky, namočila se, namydlila se , opláchla se a snažila se o to, aby odpad alespoň trošku začal odtékat. A najednou se to stalo, podjela mi noha, protože ve sprše nebyly ani rohože, ani madla a já ani nevím jak proletěla těmi zasklenými dveřmi mramorové sprchy. Dveře nebyly ze speciálně upraveného skla, které neřeže, jak bych v pětihvězdičkovém hotelu předpokládala, to bych chtěla hodně, sklo se rozletělo na tisíce drobných, ostrých kousků. Bylo to, jako kdybych se propadla do křišťálového královští, svítilo všude kolem mě, já ta ležela, krev mi tekla snad ze všeho. Vnímala jsem zřetelně, tak moje uši dobře zaslechly jak kamarádka říká, tak a je to v prdeli! Vlítla do koupelny, asi to musel být hrozný pohled, protože tak vyděšenou jsem jí ještě nikdy neviděla. Duchapřítomně mě vytáhla z těch bodavých střípků poskytla dokonalou první pomoc v rámci hotelových možností. Sama zajistila úklid koupelny, protože krásná delegátka Anička neměla čas, zrovna řešila něco neodkladného, asistenční službu jsem si pro jistotu zavolala druhý den sama.
Ráno jsem zjistila, že bez lékařského ošetření se neobejdu, rány byly velké a hluboké. Asistenční služba mi domluvila lékaře, a abych nemusela běhat po Primorsku, paní delegátce Aničce se podařilo domluvit, aby lékař přijel na hotelový pokoj.
Potom dlouhonohá, štíhlá kráska odešla s tím, ať se nezlobíme, ale má toho opravdu moc, Aničku už jsme potom viděly jen jednou a to u poslední snídaně před odjezdem. Myslím, že si oddechla, že jedeme domů a kdyby měla praporek bude nám mávat na rozloučenou a doufat, že už nás nikdy neuvidí. Měla s mnou „tolik“ starostí.
My jsme zůstaly na pokoji a odevzdaně čekaly na příjezd domluveného lékaře. Po hodině skutečně dorazil, navoněný, zavalitý chlapík s pečetním prstenem na ruce. Valil sebou dva obrovské bágly. Sotva se s nimi vešel do dveří, obě jsme myslely, že mě snad na hotelovém pokoji začne operovat! Bágly odložil na válendu, ujistil se, že jsem to skutečně já, kdo se postaral o nové dveře sprchového kutu… . Domluva s ním byla těžká, bulharsky jsme neuměly my, rusky ani anglicky neuměl on, ruce a nohy byl hlavní komunikační prostředek.
Odlepil mi jednu krvácející ránu, uznale pokýval hlavou, zamlaskal a pravil, nou desinfekce, nou gáza, nemám tady, klinika…. . Co má tedy v těch báglech sakra! Že by prádlo na mandl, nebo jel snad z pláže…? Proběhlo mi hlavou, domluvit co bude dál bylo zbytečné. Oblékly jsme se, vzaly doklady a nasedly do auta i s doktorem. Klinika byla nedaleko.
Jeho pracovna se nacházela ve druhém patře. Tam už na nás čekalo něco, co vypadalo jako zdravotní bratr, ale lékaři neasistoval na to tam měl sestru, zdravotní bratr tam pobíhal jak splašená veverka, tím jeho zásluhy končili. Pracovna byla zařízena ve stylu sedmdesátých let, jediné co tam bylo novější byl pradědeček počítač, ten byl z devadesátek, ale kupodivu fungoval.
Vedro jako na Sahaře, kapalo ze mě jak z vola, doktor přemýšlel co se mnou, jediné čím si byl naprosto jistý, že nebude šít! I když ty rány rozhodně na šití byly, tím jsem si byla jistá nejen já! První fáze byla, že jsem si vyzkoušela všechny lehátka co tam měl, od nejvyššího k nejnižšímu, podotýkám, že mám viditelné pohybové potíže, takže tuto fázi jsem brala i jako rozcvičku, abych nezakrněla. Nakonec usoudil, že to nejnižší bude pro mě nejlepší! Po deseti minutách našel doktor konečně desinfekci, úmysl si ruce, chirurgické rukavice nebyly potřeba a jal se čistit moje pořezané nohy, kamarádka mu musela ty rány ukázat, protože prohlédnout nohy i zezadu u kotníků byl pro něho nadlidský úkol., Společnými silami to zvládli, dokonce mi to ošetřil i nějakou mastí proti infekci, ale zase byl problém, že mu zrovna došla náplast, uběhlo dalších pět minut, než se nová náplast našla. Dílo bylo dokončeno. Zbývalo vyplnit papíry, ofotit doklady, a doktor nás slavnostně odvezl na hotel. Přežili jsme všichni, já, kamarádka i doktor. Já s malými následky, další jizvy do sbírky, ale co, někdo má tetování , já jizvy, jsem originální!
To, že jsem druhý den běhaly po městě a sháněly sprej s antibiotiky, který mi doktor předepsal beru jako orientační a překážkový pochod zároveň.Odměnily jsme se velkým kopcem lahodné zmrzliny. Delegátku Aničku už jsme raději telefonem nenaháněly, její čas byl placený zlatem....
Když jsme zvládly všechny nástrahy a peripetie co nám osud přichystal, začaly jsme si dovolenou konečně užívat. To, že v pětihvězdičkovém hotelu se uklízí tím stylem, že vynesou odpadky, vymění ručníky a dodají toaletní papír.Tím považují úklid za dokonalý.Smeták a lopatka je v Bulharsku asi nedostatkové zboží a prodává se pod rukou. Stejně tak ložní prádlo. Protože jinak si neumím vysvětlit, proč bylo na podlaze písek a já do konce pobytu spala na prostěradle od krve.Možná, kdybych uměla levitovat, bylo vy všechno jinak...! Takhle si můžu říct, že čím víc má hotel hvězdiček tím víc je ADIDAS! Je pravda, že na tuhle dovolenou fakt nezapomeneme!
PS. Máme obě novou hlášku, když se něco nedaří podle našich představ říkáme, to je Bulharsko...:-)