Cizinec ve vlastním městě

První pondělí v novém roce mě přepadla chuť cestovat. Byl to ten typ výletu, který člověk neplánuje – prostě jen koupit lístek a nastoupit do vlaku. Zatímco Praha mizela za mými zády, mísilo se ve mně těšení s obavami. Cesta to byla úmorná; celou noc se v otevřeném kupé ozýval hlas paní, která prostě nepřestala mluvit. „Slyšíš tohle, slyšíš tamto,“ znělo mi v uších celou noc dokola.

Půlnoční přivítání

Byly čtyři hodiny ráno, když vlak konečně ohlásil mou cílovou destinaci. Vytáhl jsem z kupé těžký kufr a přivítaly mě obrovské závěje sněhu. Místní taxikáři karty neberou. „Kámo, mám u sebe jen stovku v eurech,“ zkusil jsem to na jednoho z nich. Jen se na mě divně podíval.

Rozhodl jsem se, že ten kufr městem raději dotáhnu sám. Byla to chyba. Všude sníh a já za sebou vlekl kufr, kterým jsem v těch závějích vytrvale razil novou cestu. Když jsem konečně dorazil domů, byl jsem promočený skrz naskrz, ale vlastně mi to přišlo vtipné. Plán byl jasný: žádné plány, jen odpočinek.

Tatry v mlze a stíny mládí

Hned první večer mi procházka městem připomněla vánoční zázrak z loňska. Dekorace znovu ožily a já se v duchu vrátil v čase. Podnikl jsem i rychlý výlet do Tater, kde z ledu vytesali monumentální chrám. Každý den jsem pak vyhlížel štíty hor, ale pokaždé je milosrdně nebo tvrdohlavě zahalila mlha.

Potkal jsem i starého kamaráda, se kterým jsme za mlada prováděli věci, o kterých raději psát nebudu – to by bylo mládeži nepřístupné. Naše dny měly zvláštní rytmus. Přes den doma, večer venku. Střídali jsme čtyři nebo pět barů, i když o půlnoci všude zavírali. Číšníci se museli divit, co jsme to za exoty, ale pro mě byl ten noční návrat domů, kdy v tichém městě slyšíte jen křupání sněhu pod nohama, tím nejlepším relaxem.

Stejné tváře, jiný čas

Život už není takový jako před deseti lety, kdy mě nohy odtud odnášely pryč. Lidé ale zůstali stejní. Městské holky s nosem nahoru, které přitom hranice svého města nikdy neopustily. Výlety po Tatrách nebyly úplně podle mých představ – všichni se někam hnali, zatímco pro mě byl čas v tu chvíli naprosto nepodstatný.

Teď procházím městem, mísím se mezi lidi a potkávám známé tváře. Oni mě nepoznávají a já jsem za to rád. Život si píšeme sami podle toho, jak ho cítíme, a ten můj se za tu dobu v jádru vlastně vůbec nezměnil.