Muž v černém: Upír

Anotace: Povídka o tom, jak je někdy nebezpečné vybavovat se s cizinci uprostřed noci

I.
Byla chladná podzimní noc.
Roger si to štrádoval domů po příjemném večeru s kamarády v hospodě. Roger vůbec nevěděl ,kolik je hodin. Musím se někoho zeptat, pomyslel si. Procházel zrovna parkem, když několik metrů před sebou spatřil siluetu muže v dlouhém plášti. Toho bych se mohl zeptat, pomyslel si a zamířil k němu.
Muž se ani nepohnul. Roger došel až k němu.
„Promiňte, nevíte, prosím vás, kolik je hodin?“ zeptal se docela zdvořilým tónem.
Muž se pomalu otočil. Roger vyjekl překvapením a trochu i strachem. Bylo to z toho důvodu, že ten muž vypadal opravdu divně. Měl podlouhou bledou tvář, kterou zdobily našpičatělé uši. Na krvavě rudých rtech svítily bílé tvrdé špičáky. Nejzvláštnější však byly oči, které rudě žhnuly.
Roger zacouval několik kroků vzad. Pak zakopl a převalil se na trávník.
Probudil se o několik minut později na lavičce v parku. Za nic na světě si nepamatoval, co se stalo. Jen ho trochu bodalo v krku. A usnul ,asi protože toho docela dost vypil. Liz na mě už určitě čeká, pomyslel si, musím si pospíšit. Zvedl se z lavičky a zamířil domů. Šlo se mu velice lehce a tak byl za pár okamžiků ležel v posteli vedle své ženy. Nemohl však usnout a popravdě řečeno se mu vůbec nechtělo spát. Celý zbytek noci probděl.

II.
Ráno, když se jeho žena probudila, dostal pěkně vynadáno, že přišel tak pozdě domů.
„Prosím tě, Liz, prosím, buď ticho. Celou noc jsem nespal, nemohl jsem usnout… bolí mě celé tělo… jsem celý nějak malátný… ani nevím, jestli mám dnes jít do práce…“ sklonil hlavu.
V tu chvíli si Liz všimla dvou malých ranek na jeho krku.
„Co se ti stalo, Rogere?“ ptala se vyděšeně, neboť, když se někdo z rodiny nějak zranil, měla o něj hned starost.
„Co?“
„Na krku máš nějaké ranky…“
„Ranky? O ničem nevím… hm, asi jsem se o něco píchl nebo něco podobného…“ sáhl si na krk.
Liz už se tedy o nic nestarala. Souhlasila s tím, aby dnes Roger zůstal doma. Ten se tedy zahrabal zpátky do peřin a pokoušel se usnout. Liz zatím seběhla dolů do kuchyně, aby připravila snídani.
Celý den proběhl v poklidu. Roger pořád ležel a za celý den smrtelně zbledl. Pořád se cítil slabý a malátný.
Večer se Liz chystala udělat večeři. Zrovna den předtím koupila u řezníka pěkný kus hovězí svíčkové na biftek. V poledne ho vytáhla z mrazáku a teď se ho chystala nakrájet. Zrovna se otáčela pro nůž, když se k smrti vyděsila. Za ní stál její muž v plné síle.

III.
Roger se jako duch přenesl ke stolu a usedl na židli. Byl sice ještě hodně bledý, ale cítil se úplně fit. Celý den mu nebylo dobře a byl unavený, ale jakmile padl soumrak, bylo mu najednou úplně skvěle. Vyskočil z postele a přenesl se do kuchyně.
„To jsem se lekla!“ ulevila si jeho žena. „Chodíš jako duch! Už je ti líp?“
Neodpověděl, ale vypadal jako že souhlasí. Liz se znovu otočila k masu.
„To jsem ráda! Dělám k večeři biftek. Dáš si ho asi propečený, jako vždycky?“
„Krvavej!“ zazněla chraplavě odpověď.
„Co?“ zeptala se překvapeně a otočila se na něj.
„Krvavej!“ odpověděl znovu tím nelidským hlasem jako předtím.
Jeho žena se opět ohlédla. Dělá si snad legraci? pomyslela si. Nikdy přece krvavé bifteky nejedl. Maximálně tak média.
„Au! Zatraceně!“ vyjekla. Jak přemýšlela, vůbec nevnímala ,co dělá a tak se řízla. Z prstu ji vytryskla krev a pomalu stékala na prkénko.
„Kruci! Můžeš mi, prosím tě, podat nějakou náplast? Řízla jsem se!“ otočila se na svého muže, ale jakmile ho spatřila, zarazila se. Roger seděl na židli s kamennou tváří a na bledých rtech mu svítily bílé špičáky.
„Prosím tě, nech si těch blbých srandiček!“ řekla nakvašeně. Neměla smysl pro humor a srandičky neměla ráda vůbec. „Vyndej si ty zu…“
Nestačila to ani doříct. Ozvala se rána ,jak spadla židle a převrhl se stůl. A za pár vteřin už Liz ležela na zádech na podlaze a děsně řvala. Roger klečel na ní. Zuby měl už úplně venku a chystal se ji zakousnout do krku.

IV.
V tu chvíli však křik ustal. Všechno kolem ztuhlo, i Liz se přestala hýbat. Úplně zkameněla. Její vytřeštěné oči nehnutě pohlížely na Rogera, plné hrůzy, strachu a trochu i překvapení. Vůbec nechápala, co to jejího muže popadlo.
Roger se zarazil. Nevěděl, co se děje.
Ještě se do toho ozvalo blik a zhasla všechna světla, která v kuchyni svítila.
Ozvaly se kroky. Byly tlumené, jako když někdo přichází z velké dálky nebo šlape po tenkém koberci, pod kterým je kamenná dlažba. Zvuk kroků se stále blížil. Najednou se ze tmy vynořil muž. Byl celý v černém a tak splýval s tmou naprosto dokonale. Do obličeje mu vidět nebylo.
Roger si ho však prohlédl dokonale. Jeho oči přivykly tmě tak skvěle, že mohl alespoň částečně rozeznat mužovy rysy. Zvedl hlavu a do tmy zazářily jeho rudě žhoucí oči.
„Měl byste ji radši pustit, Rogere,“ prohlásil muž klidným hlasem.
„Jak jste se dostal do mého domu?“ zachraptěl Roger zlým tónem. „Co po mně vůbec chcete?“
„Chci vám jen pomoct! Vím jak!“ odpověděl muž. „Radím vám, abyste ji pustil, Rogere. Vy snad chcete být vrah?“
„Potřebuju čerstvou krev! Nedokážu se ovládnout! Prostě ji musím mít!“
„Nedělejte to, Rogere! To nejste vy! Vím, že to neuděláte, jste dobrý člověk!“
Rogerovy oči zle zasvítily.
„Já už přece nejsem vůbec žádný člověk! Vypadněte odtud! Hned!“ sebral z linky nůž, kterým ještě před chvílí jeho žena krájela maso, a mrštil jím po muži.
Kudla však svůj cíl netrefila, neboť muž okamžitě zmizel. Prostě se vypařil. Nůž se zabodl do dveří.
Ozvala se tupá rána a světla se znovu rozsvítila. Liz už sebou zase škubala a křičela. Roger už neváhal ani vteřinu. Prudce chytil Liz za krk, odhrnul ji z něho vlasy a zakousl se. Z ran vytryskla krev a zacákala podlahu. Čím více Roger pil, tím méně Liz křičela.
Najednou se z vedlejšího pokoje ozvaly nějaké hlasy a vzápětí do kuchyně vtrhly jejich dvě děti. Když viděly, co se děje, zůstaly překvapeně stát.
Roger se také zarazil, ale ve vteřině se vzpamatoval. Rychle pustil svoji ženu, dlouho se nerozmýšlel a vyskočil oknem ven. Bohužel zavřeným. Ozval se třeskot rozbíjeného skla. Děti se vrhly k oknu a vyhlédly z něj. Po jejich otci ani památky.

V.
Roger stál na pustém kopci, na kterém sem tam rostlo nějaké to křovíčko. Sledoval nebe plné hvězd. Oči mu červeně žhnuly.
„Čerňáku! Kde jseš?“ volal směrem k hvězdnatému nebi. „Vylez!“
Nikdo se však neukázal.
„Slyšíš mě?! Koukej se ukázat, Čerňáku!“ volal znova.
Tentokrát se muž ukázal. Vynořil se odněkud ze tmy.
„Copak? Rozmyslel jste si to?“ zeptal se muž ironickým tónem.
„Musíte mi pomoct!“ zaskučel Roger. „Když jsem viděl ty své děti, tak mi došlo, co vlastně dělám!“
„Proč bych vám měl pomáhat? Hodil jste po mě nožem!“
„Je to vaše povinnost!“
„Jak můžete vědět, že je to moje povinnost?“ ozval se muž, ale vzápětí rezignoval: „Ale ano máte pravdu, je to moje povinnost. Najděte toho upíra, co vás pokousal a zabte ho! Tím zachráníte sebe i svou ženu!“
Rogerovi se zablýskly oči. Dál už na nic nečekal. Proměnil se v netopýra a zmizel ve tmě.