Kitzar - Část druhá

Anotace: Další pokračování příběhu, jehož směr řídíte vy!

Kitzarská hierarchie – Jedna z hlavních odlišností Kitzarské společnosti byla ta, že Kitzarané netoužili hromadit majetek. Peníze neznali, proto také netoužili po bohatství a moci. Byli si dobře vědomi toho, že jejich síla je v jednotě a čím více budou držet pospolu, tím lépe se jim bude žít. Jejich postavení ve společnosti určovaly především schopnosti každého z nich. A jelikož Kitzarská populace nebyla příliš velká, mohl každý najít své uplatnění. Byli zde lovci, sběrači, kuchaři, řemeslníci a později se jednotlivá povolání podle potřeb dělila na další odvětví. Je jasné, že většinou se povolání dědila z generace na generaci. Nejvyšší společenské postavení měl v Kitzaru takzvaný Strážce Lidu, funkce nejblíže našemu starostovi. V každé vesnici nebo městě byl jeden a nejvyšší byl samozřejmě ten, který působil ve hlavním městě. Nešlo ale o někoho, kdo by druhým pouze přikazoval, co dělat, ale byl to člověk, který svojí moudrostí dokázal řešit problémy a najít nejvhodnější řešení. To potom navrhoval lidu. Později vznikla i takzvaná Rada, která se skládala ze zástupců jednotlivých povolání a která rozhodovala o řešení problémů země. Strážce Lidu této Radě předsedal. O tom kdo bude v Radě nebo kdo bude Strážce Lidu rozhodovali sami lidé. Když některý Kitzaran prokázal své schopnosti, mohl se na tyto funkce dostat. Lid jej ale mohl kdykoli sesadit a na jeho místo dosadit někoho jiného. Jak už ale bylo zmíněno, Kitzarany nezajímala moc a majetek, tudíž se tyto případy prakticky nestávaly… Dalo by se tedy říct, že lidé hovořil k Radě a Strážci lidu a oni tyto hlasy lidí pouze převáděli na jeden hlas Lidu.

Kitzarská armáda – nejednalo se o armádu v pravém slova smyslu. Šlo spíše o jednotlivé skupiny lovců. Kitzarané totiž nikdy nevedli válku, zato však odjakživa lovili. Prakticky každý Kitzaran, ač ne přímo lovec, dokázal ovládat luk a ulovit jím zvíře. V každém Kitzarském městě vždy existovalo několik loveckých skupin, každá zaměřená na něco jiného. Časem si každá skupina oblíbila svůj terén, své počasí, svoji denní dobu. Při lovu pak vyrážely všichni lovci, ale od skupiny, která měla zrovna svoje ideální podmínky se samozřejmě očekával lepší výsledek. V jednotlivých skupinách pak byli opět jinak nadaní jedinci. Jeden se například lépe maskoval, druhý uměl lépe střílet na dálku, další zase byl ve střelbě rychlejší nebo přesnější. Jednotlivé skupiny byly podobné takovým menším rodinám.V každé skupině bylo většinou okolo deseti střelců, kteří byli spolu dokonale sehraní. Věděli, že jejich životy a životy lidí ve vesnici závisí na tom, jak dobře odvedou svou práci.

• • •

Raimo rychle zaběhl do dvora a okamžitě skočil za hromadu sudů. Stráže si ho nevšimly a běžely dál ulicí. Raimo se svalil na zem a rozdýchával svůj zběsilý útěk noční vesnicí. Raimův život nebyl zrovna růžový. Jako sirotek bez místa se už odmalička musel protloukat sám a musel krást aby přežil. Nutno říct, že jako zloděj nebyl příliš dobrý. O tom svědčil jeho pahýl, který kdysi dávno býval levou rukou. Usekli mu ji už dávno v hlavním městě Lardinijské říše, Atillianu. Tenkrát ukradl kus masa řezníkovi a bohužel ho chytili jen pár minut poté, když na útěku městskými uličkami špatně odbočil a vběhl stráži přímo do náruče. Trest zněl: useknout mu tolik z ruky, aby se vyvážila váha masa. Smůla že měl tenkrát Raimo velký hlad a že byl vždycky hubený… I přes to všechno zůstával stále veselý a neztrácel naději. Věřil, že jednou se bude mít lépe a že najde svoje místo. Odešel z Lardinije a cestoval na západ, do Svobodných zemí. Cestou se živil drobnými krádežemi ve vesnicích, které byly zrovna po cestě. Farmáři nebyli většinou tak chytří jako lidé z města a tak se Raimovi zpočátku dařilo se jakž takž uživit. Pak si ale začal až moc věřit a právě dneska v noci se odhodlal a vzal kromě jídla i šperky. Jako naschvál zrovna v tom domě žil místní starosta a ten měl zrovna v ten den na návštěvě starostu z nedalekého města samozřejmě i s početnou ochrankou. Milý Raimo se vplížil do domu a vesele si kradl, ale na zpáteční cestě si spletl dveře a vlezl přímo do jídelny plné stráží, i obou starostů. Starosta z města si to vyložil jako pokus o atentát na svou osobu a okamžitě na Raima poslal své stráže. Ten na nic nečekal, otočil se na podpatku a pelášil pryč. Cestou proskočil oknem (zavřeným) a už si to hasil noční ulicí.
Teď tedy seděl za hromadou sudů a prohlížel si svůj těžce získaný lup a po chvíli zklamaně svěsil ramena. Šperky byly falešné. K tomu ještě za sebou slyšel hlasy. Zahodil bezcenné tretky a vykoukl zpoza sudů. Stráže se vraceli a zdálo se že mířili rovnou k němu. Rozhlížel se kolem sebe, ale to už byly stráže u vchodu do dvora. Rychle se schoval do jednoho ze sudů. Zevnitř slyšel jak stráže pomalu prohledávají dvůr. Jeden ze strážných začal prohledávat sudy. Když chtěl otevřít Raimův sud, Raimo zevnitř chytil víko a se slovy „Tady nikdo není!“ se ho zuby nehty držel. Najednou někdo ten sud převrátil a on se z něho vykutálel ven. Když se vzpamatoval a rozkoukal se kolem sebe, viděl na sebe namířené kopí stráží, které ho obklopovaly ze všech stran. Letmo si je prohlédl, usmál se a zvolal:
„Ahoj hoši!“ Stráže ale nevypadaly moc přátelsky.
„Copak tak naštvaně? Zasmějte se trochu, podívejte jak se támhleten chlap směje,“ řekl Raimo a přitom ukázal na náhodného chodce, který se objevil u vchodu do dvora. Stráže se otočily a civěly na muže u vchodu. Neznámý muž, který se mimochodem vůbec nesmál, se otočil a když viděl, že na něho civí deset stráží polekal se a přidal do kroku. Stráže se podívaly na sebe, pak zpátky dolů na Raima, ale ten už tam samozřejmě nebyl. Rozhlédli se a viděli ho jak rychle vyskočil na vrchol hromady sudů a už šplhal na střechu přilehlé stodoly. Na to že měl jen jednu ruku to dokázal s bravurní elegancí.
„Chyťte ho!“zařval velitel stráží.
„Už byste si taky mohli vymyslet jinou hlášku,“ mumlal si pod fousy Raimo a šplhal dál.
Několik stráží se začalo škrábat nahoru za Raimem, ale to už on po nich malý zlodějíček svrchu házel uvolněné tašky ze střechy stodoly. Když stráže popadaly do hromady sudů, jejich velitel zavelel několika oštěpařům.
Raimo vykulil oči a rychle se dal na útěk. Tancoval po střeše mezi letícími oštěpy jako jelen a přitom se už pomalu polohlasem modlil. Rychle přeskočil na další střechu a pak na další a další. Viděl že za ním už běží stráže po ulici. Skákal mezi střechami noční vesnice, pak skočil na jeden balkón trochu vyšší budovy. Už už chtěl seskočit dolů na ulici ale když viděl pod sebou ostré hroty kopí, zarazil se a radši vtrhnul dovnitř domu a opět jen o vlásek unikl další salvě oštěpů. Hned jak vtrhl dovnitř, zamotal se do záclony. Tu strhnul i s garnyží. Žena která zde měla svoji ložnici se samozřejmě probrala a když viděla před sebou postavu celou zahalenou v bílém, vykřikla a pak hned omdlela. Stačilo to ale na vylekání Raima, který šlápl na záclonu a natáhl se na zem. Když se po chvíli vymotal, zamířil hned k nejbližším dveřím. Když ten šatník zavřel zamířil k dalším dveřím a ty už ho dovedly na chodbu. Vyrazil ke schodům dolů ale jeden pohled dolů na stráže, které se mezitím probily dovnitř, mu stačil na to, aby změnil názor. Pokračoval chodbou a v běhu vyrazil další dveře, když se zvedl rozeběhl se k oknu a opět jím proskočil.
Ty blbče, už si jednou to okno otevři, nadával si, když se hrabal z kupy hnoje, do které dopadl. Byl opět v nějakém dvoře, chtěl vyběhnout vraty ven, ale cestu mu zastoupily stráže. Otočil se tedy a přelezl plot na protějším konci dvora. Když byl na druhé straně opřel se o prkna plotu a vydýchával se. Vzápětí asi dvacet centimetrů od jeho hlavy prorazil plot hrot kopí stráže. Raimo se dal zase do běhu tentokrát temným dvorkem, když tu náhle strnul před boudou pro psa.
„Ale ne…“ povzdechl si. Z boudy vylezl velký černý pes a začal štěkat jak o život. Když se ale přiblížil k Raimovi, který už přeříkával modlitby, najednou začmuchal a zase se stáhl zpátky do boudy. Raimo jen nechápavě svraštěl obočí. Pak si prohlédl jak vypadá a uvědomil si, že je celý od hnoje. Skřivil obličej a pokračoval v útěku. Na druhé straně v ulici už byly zase stráže. Raimův pohled se zastavil na žebříku.
„Támhle je! Střílejte!“ řval velitel stráží když viděl jak Raimo zase skáče ze střechy na střechu. V dešti šipek už Raimo jen v duchu volal „Mamííí.“
Nakonec se dostal až k domu na okraji vesnice, vedle kterého už byla jen nízká dřevěná hradba. Na ní dřímala jedna stráž. Když se ale Raimo přiblížil, muž se vzbudil a s přichystaným kopím zvolal:
„HA!“
Raimo na střeše zabrzdil, byl od palisády dobré tři metry. Usmál se na stráž a s úsměvem zvolal:
„HA! HA!“
Stráž odložila kopí a vytáhla oštěp.
„HA! HA! HA!“
„A do prdele!“ řekl Raimo a otočil se zpátky na útěk, ale noha mu podklouzla a on se svezl po taškách dolů a dopadl na zem přímo pod palisádu, uhodil se do hlavy a ztratil vědomí. Strážný už se připravovala hodit oštěp, když tu najednou stuhnul a otočil se.
V dálce totiž viděl rudou záři od pochodní početného oddílu jezdců…

• • •

Raimo se probral a připadalo mu, jako by se probudil do úplně jiné vesnice. Všude křik a domy hořely. Slyšel dusot koní, řinčení mečů. Rychle vyběhl do ulice a viděl mnoho jezdců v červených zbrojích jak drancují vesnici. Znal ty vojáky, byli z Lardinije!
Rychle zamířil k bráně. Cestou uhýbal vyděšeným, zmateně pobíhajícím vesničanům i rozběsněným jezdcům, kteří projížděli městem křížem krážem a zabíjeli všechno živé. Když se dostal na dohled k bráně, zjistil, že už ji jezdci obsadili a všechny vesničany, kteří se pokoušeli uniknout nemilosrdně pobíjeli. Musím něco vymyslet! Řekl si a zběsile se kolem sebe rozhlížel. Všiml si, že brána je trochu z kopce a pak jeho pozornost upoutal hořící povoz se senem. Běžel k němu a snažil se ho roztlačit. Samotnému, navíc s jednou rukou mu to moc nešlo. Jeden vesničan, který běžel kolem si Raimova snažení všiml se nejdřív zastavil a pak když pochopil jeho záměr, přispěchal mu na pomoc. Pak si jich všimli i ostatní a za chvíli už povoz tlačilo šest lidí. Konečně se jim ho podařilo roztlačit rovnou směrem k bráně. Dva jezdci, kteří bránu hlídali si ho všimli na poslední chvíli a už nestačili uhnout. Povoz je smetl stejně jako dřevěnou bránu. Raimo se dal do běhu a s ním i spousta dalších vesničanů. Po cestě ještě stihl vzít jednomu jezdci meč a někteří vesničané když ho viděli také hned zvedli ze země nějaké zbraně, ať už to byly kopí jejich mrtvých stráží nebo i obyčejné vidle pohozené u domů.
Konečně vyběhli ven. Běželi nazdařbůh do tmy, když v tom uslyšeli za sebou dusot koňských kopyt…

• • •

Té noci Agnar nemohl spát. Přemýšlel. Vracely se mu vzpomínky. I když se tolik snažil zapomenout. Když zavřel oči, viděl ty její. Pamatoval si vůní jejich vlasů i ten nevinný úsměv a podmanivý pohled. Znal ji. Toužil po ní a přesto ji nemohl mít. Zuřivě vstal a rázným krokem zamířil k lesu. Zlobil se na sebe, protože na ní nedokázal přestat myslet ani po tolika letech. Už dlouho bloudil lesem bez cíle, bál se toho co ho čeká když se vrátí. Nemohl se vrátit. On, který by pro ně položil život, byl vyhnán ze svého města, svého domova. A proč? Jen proto, že miloval.
Začalo svítat, rychlým krokem se vracel k místu, kde v se v noci marně pokoušel usnout. Sebral svůj zmuchlaný plášť. Erath už na něho čekal. Agnar se na chvíli zastavil a podíval se na svého věrného společníka. Pokaždé, když se Erathovi zadíval do očí, viděl v nich něco zvláštního. Jakoby ten vlk věděl úplně všechno. Všechno co bylo, co je a i co bude. Neskutečně hluboké vlčí oči. Moudré a plné ohně. Nejlepší přítel plný tajemství.
Vyrazili spolu dál lesem. Slunce už bylo vysoko na obloze a mezi větvemi stromů sahaly na zem jeho prsty. Procházel těmi houštinami, stromy, keři. Jeho jediným domovem.
Najednou ale v dáli zaslechl divné zvuky. Podíval se na Eratha. Ten už vyrazil směrem, odkud se zvuk nesl. Zanedlouho došli k okraji ne příliš hluboké rokle, na jejímž dně vedla stará stezka. Dole viděli lidi. Nebyli to ale Kitzarané, byli to cizinci. Nebylo jich mnoho a vypadali velmi unaveně.
Na protější straně rokle zpozoroval Agnar v křoví dva Kitzarské lovce. Ti počkali až lidé dorazí přímo pod ně a pak se třemi dlouhými skoky dostali před ně a zatarasili jim cestu.
Agnar to všechno sledoval ze svého úkrytu. Lidé se nejdříve vyděsili a vypadalo to, že se dají na útěk, ale pak jeden z nich vystoupil z jejich řad a vyšel se zdviženýma rukama ke Kitzarským lovcům. Agnar přivřel oči a začal cosi šeptat. Když své oči opět otevřel, měly jinou barvu, černou jako uhel. Začal poslouchat.
„Prosím! Přicházíme v míru! Jdou po nás! Pomozte nám, prosím!“ řekl muž, který patřil k těm lidem. Když se ho potom jeden z lovců začal ptát, kdo je a odkud, ucuknul a leknul se. V tom ale Agnar zpozorněl, potom i oba Kitzarští lovci. V dálce totiž uslyšeli dusot koňských kopyt. Jak se ten zvuk přiblížil, uslyšeli ho i vesničané a začali panikařit. Začali zmateně pobíhat a když už se v dálce rýsovaly postavy jezdců, začali někteří i křičet. Kitzarští lovci několika rychlými kroky obešli cizince a s přichystanými zbraněmi čekali až dorazí jezdci. Ti se zastavili až těsně před nimi.
Jeden z jezdců zařval „Uhněte nám z cesty!“
Lovci natáhli své luky a jeden z nich řekl tomu jezdci „Toto je Kitzar, země našeho lidu, odejděte odsud!“
Jezdec nevěděl, co ho udivilo více, jestli to, že dva divní chlapi s nějakými klacky v rukou se snaží zastrašit jeho početnou jízdu anebo to, že ten chlap co s nimi mluvil vůbec nepohyboval ústy!
Nakonec se ale vzpamatoval a řekl „Ha! To zrovna! Tohle jsou naši zajatci! Vydejte nám je, nebo skončíte jako oni!“
Lovci zůstali stát.
Velitel jezdců se zasmál a zařval „Na ně chlapi, zajatce nebereme!“
Jezdci na nic nečekali a vyrazili směrem k lovcům.

Má Agnar zasáhnout a pomoci lidem, kteří jej vyhnali? Nebo má počkat jak to dopadne a nemíchat se do toho? Nebo snad má udělat úplně něco jiného?