Lovec a Lovkyně XVII. - Učitel

Anotace: Milora a Lorkas žijí v malé vesničce, kde utekli od svého života plného násilí a bojů...chtějí v klidu dožít a nezabývat se minulostí...

(271 nového letopočtu)

Lorkas s Milorou byli dobrými rodiči, díky penězům, kterých měli veliké množství díky své minulosti mohli se synovi Maskulovi plně věnovat a dodržovat tak rodičovské povinnosti. Milora se ale přeci jen občas věnovala i něčemu jinému než svému synovy a pletla různé deky a pokrývky pro jednu ženu, která měla ve vesničce obchod s tímto zbožím. Lorkas se vždy ujal hlídání a začal s chlapcem cvičit ty nejjednodušší pohyby a cviky a vytvořit tak v jeho těle základ pro zdravý a bezproblémový život. Za co se ale oba rodiče styděli byla skutečnost, že nemohli naučit svého syna dostatečným intelektuálním znalostem.

Jistě, číst uměli oba, psát rovněž a něco málo o historii věděli, ale nemohli to svého syna učit, proto vyhledali ve vesnici Slunná mladého muže, který svým vzezřením vypadal na mnohem méně, než mu prý ve skutečnosti bylo. Vlastně když se setkali úplně poprvé, byla to spíše náhoda.

Lorkas jako skoro každý cvičil před domem se svojí dvojitou kuší a nespouštěl oči ze synka, který buď pobíhal okolo nebo bedlivě sledoval svého otce. Když vtom se po lesní cestě, která vedla okolo jejich chalupy dolů do vesnice, vynořil muž na koni, trochu shrbený a evidentně unavený. Zamžoural proti jasnému slunci a narovnal se. Zaregistroval Lorkase a svého koně u něj zastavil.
„Dobrý den,“ pozdravil Lorkas.
„Zdravím.“ Nic víc neřekl. Bystrýma očima si prohlížel elfa před sebou a malé dítě u jeho nohou. Chtěl něco říct, ale poté si to rozmyslel. Nakonec se přeci jen ozval. „To je váš syn?“
„Ano,“ poplácal Lorkas hrdě synka po hlavě s hnědými vlásky.
„Hezký hoch. Kolik je mu let?“
„Tři a půl.“
Muž přikývl. „Je tady ve vsi nějaký učitel? Někdo, kdo ho může naučit něco o našem světě, o historii, o vládě…“
„Nikdo takový. Učím ho já se svojí ženou, ale takovéhle studium mu dopřát nemůžeme.“
„Ale můžete,“ pousmál se pomalu muž a seskočil s koně. „Pegrof, jméno mé. Pokud chcete, můžu vyučovat vašeho synka. Mám tady přítele, právě jedu za ním. Nějaký čas se tu zdržím, mohu mezitím vašeho chlapce něčeho přiučit. Pokud si tím vydělám nějaké peníze, ještě lépe.“
Lorkas se naprosto rozzářil a podal učiteli ruku. „No to je bezvadné! Nechcete jít dál, žena dnes napekla koláče, určitě se nebude zlobit, když trochu ujíme,“ zasmál se temný elf a už vedl svého nového hosta do jeho chalupy.

Pegrof se po debatě s Lorkasem a Milorou, které domů přišla když už za sebou ti dva měli dva koláče, poznamenal, že jejich synka je ochoten vyučovat za poplatek, který nebyl přehnaný a který elf učiteli rád poskytl. Milora zhoupla svého synka na klíně a pošeptala mu : „Tohle je pan učitel. Nějaké dny budeš s ním a on tě bude učit a zlepší tvé čtení i psaní.“ Poté se vrátila pohledem k učiteli. „Jen vás poprosím, abyste na něj nebyl nějak zbrklý, je to ještě malý kluk.“
Učitel chápavě přikývl. „To je jasné, není mým prvním žákem. Mě sami učili už od útlého dětství a nebýt určitých…osudových ran, mohl jsem toto povolání dělat již dlouhá léta. Ale o tom teď nemusíme mluvit. Dobrá tedy, zajdu za tím svým přítele a zítra si pro Maskula přijdu.“

K večeru oba rodiče sledovali svého syna a Lorkas hladil Miloru po vlasech. Proplétal prameny mezi prsty a vnímal jejich jemnou strukturu a vůni. Druhou rukou hladil svojí manželku po stehně.
„No vidíš, tak našeho synka čeká výuka, o jaké se nám dvou ani nesnilo.“
Milora se zasmála. „Mně se o ní snilo, jenomže potom do mně v lese narazil temný elf a svedl mě na cestu, která mi změnila celý život.“ Otočila se k němu a láskyplně Lorkase políbila. „Musím se přiznat, že i když jsi se mi líbil už tenkrát, nikdy by mě v tu chvíli nenapadlo, že jednou budeme manželé a budeme mít spolu děti.“
Lorkas pozvedl překvapením obočí. „Říkalas…děti?“
Milora šťastně přikývla.

Další den přišel Pegrof pro Maskula, Milora vypravila svého synka a pohladila ho po tváři, otec mu popřál hodně štěstí a poté si potřásl rukou s učitelem a znovu mu poděkoval. Sešly tedy s kopce, zabočili společně doprava a dorazili takřka až na kraj Slunné. Pegrof celou dobu něco vykládal, pomalu a srozumitelně, aby ho malé dítě slyšelo.
„Dneska tě vezmu do přírody a ukáži ti některá zvířátka a květiny. Do večera budeme zpátky doma.“
Chlapec přikývl, učitel si k němu přiklekl a pohlédl mu do hnědých očí. „Od té chvíle, co jsem tě prvně viděl, jsi mi ještě nic neřekl.“
„Bolí mě nohy,“ zaskučel Maskul. Pegrof se usmál.
„Tak tedy ukaž,“ řekl a posadil si chlapce za krk. Takto s ním vyrazili směrem k lesu.

Pegrof se během několika týdnů a měsíců stal dobrým přítele Milori a Lorkase. Často u nich seděl a bavili se o chlapci i o dění v jejich zemi a Pegrof byl navíc svědkem rostoucího Milořina bříška. Celé to období se zdálo být a
tak idylické a bezstarostné. V zimě chytl Maskul nějakou chřipku, ale jelikož se o něj starala jak Milora, tak i Lorkas s Pegrofem, chlapec byl už na nový rok zdravý jako rybička.

(272 nového letopočtu)

Lorkas zbožňoval sledování své ženy, jak se tak roztomile prochází s tou mírně nejistou chůzí, když se jí bříško zakulatilo do největší možné velikosti a porodní bába tedy byla v pohotovosti, aby mohla kdykoliv poskytnout pomoc při příchodu nového života na svět.

Dva dny po porodu, kdy Milora svírala v náručí svou dceru a odpočívala, kdy se o ní Lorkas bez přestání staral a láskyplně jí dopřával co jí na očích obsypanými vráskami viděl, kdy sníh začal pomalu roztávat a slunce začínalo tepleji hřát, se učitel Pegrof přiřítil se zprávou, kterou řekl jen Lorkasovi. Pokynul mu, aby spolu vyšli před jejich chalupu, aby je dvojnásobná matka neviděla.
„Kde je Maskul?“ zeptal se temný elf, když si uvědomil, že jeho syn měl být právě s Pegrofem. Učiteli se v obličeji objevila bolest. „Unesli ho, Lorkasi.“ Řekl jen.
„Cože!“
„Ano...já, bylo to tak rychlé. Chtěl jsem mu ukázat to údolí kousek za vsí, jenomže po cestě na nás někdo zaútočil. Bylo jich pět a někdo možná ještě stál v křoví a mířil na nás samostříly, co já vím. Jeden z nich promluvil, že mu mám dát Maskula. Zeptal jsem se, proč chtějí zrovna Masklua a oni, že jeho rodiče si to zaslouží, aby se o svého syna strachovali. Nevím, co tím myslel, ale uschoval jsem tvého synka za svá záda, ale beze zbraně jsem proti nim neměl šanci.“ Pegrof ukázal na své pravé rameny, tmavý flek na látce znázorňoval, že byl zraněn. „Unesli ho. Běžel jsem za nimi, ale oni tam měli koně a nemám ponětí kam mohli jet.“
Lorkas se třásl po celém těle a zmateně se snažil přimět sám sebe, aby přemýšlel a vymyslel plán na záchranu jeho syna.
„A jak vypadal!“
„Měl kápi. Ale hlas to byl hrubý, postava statné, uměl zacházet s mečem. Potom ještě zakřičel něco v tom smyslu, že minulosti člověk nemůže utéct a se smíchem dodal, že jí nemůže utéct ani temný elf. Co to mělo znamenat? Co se stalo v minulosti?“ ptal se Pegrof, ale odpovědi se nedočkal.
„Musím něco podniknout,“ panikařil Lorkas a hlas se mu zlomil. „Maskul nemůže za to…za své rodiče. To nejde! Musíš mě zavést na to místo, kde mého synka unesli! Prosím tě. Vystopuji je! Cestou se zastavíme u porodní báby aby byla tak laskavá a postarala se o Miloru než se vrátím. Víš co, běž jí to prosím vyřídit a sejdeme se dole na kraji vsi.“
Pegrof přikývl, v obličeji se mu zračil výraz viny a vyrazil za tou ženou. Lorkas se vrátil domů, snažíc uklidnit třas svého těla, ze stěny sundal svojí dvojitou kuši a z truhly vyndal meč. Koukl nervózně na svojí nic netušící ženu a když zjistil, že ona i čerstvě narozená dcerka spinkají, vydal se na místo setkání s Pegrofem.

Marně hledal na místě, na které ho přítel dovedl, nějaké stopy. Jakoby se tu vůbec nic nestalo, žádná koňská kopyta, stop tu bylo jen pár, žádné známky po událostech, jaké mu Pegrof popsal. Byl naprosto zoufalý, učitel vypadal stejně nešťastně. Pořád opakoval, že to nechápe a zoufale se snažil Lorkasovi pomoct.
„Jako by v tom byla nějaká magie,“ nechal se Pegrof slyšet.
Lorkas si v tu chvíli vzpomněl na magické tvory, které kdysi znal. Na sněhopsy, Firaka, Firakuse. Jak moc by se teď hodila jejich pomoct, mohli svými schopnostmi chlapce najít a ušetřit tak čas a Lorkasova stoupající muka. Zoufale se snažil Firaka přivolat, tak jak to vždycky dělával, ale obával se, že sněhopes ho už nemůže slyšet. Vždyť ho sám požádal, aby už se o něj nestaral, aby žil svůj vlastní život někde v přírodě a zbytečně kvůli temnému elfovi neriskoval. Dalo by se říct, že Lorkas dal sám Firakovi jakousi volnost, ale nyní ho potřeboval, jako už tolikrát v minulosti.
„Beze stop je nemohu sledovat dál,“ přiznal zdrceně Lorkas, usadil se k prašné cestě do vysoké trávy, plné pampelišek a jiných lučních květin a složil hlavu do dlaní. „Je to všechno moje vina. Minulost mě pronásleduje a vždycky to tak bude, dokud se nepodaří někomu z těch, kterému jsem kdysi ublížil, mě zabít.“
Pegrof tam stál nad zkroušeným temným elfem, pozorujíc jeho nemohoucnost s úsměvem. Vzápětí se ale opět tvářil zasmušile. „Je mi to líto. Byla to moje chyba, měl jsem si těch banditů všimnout hned. Všude tady je širá pláň a já si nevšimnu takových holomků…“

Lorkas nic neříkal, jen dál seděl a potichu vzdychal. Tohle byla nejhorší chvíle jeho života, tím si byl jisty. I když se bál o Miloru, když se bál o její život, tenhle pocit, tenhle pocit, který ho svíral jako nějaká příšera, že se jejich nevinný syn dostal do spáru lidí, kteří nenávidí toho Lovce, toho banditu, který jim buďto zabil rodinu nebo vyvraždil vesnici, tihle lidé právě mají jeho syna, který vůbec za nic nemůže.
„Možná bychom měli uvědomit královské stráže,“ navrhl Pegrof.
„To by nebylo nic platné. Víš co Pegrofe? Asi jdi domů,“ zvedl Lorkas hlavu a učitel tak zahlédl v jeho očích slzy. „Nemá to cenu, abys tu byl se mnou. Pokusím se tady ještě něco najít, nějakou stopu, než se úplně setmí.“
Učitel přikývl, poplácal přítele po rameni a pronesl nějaká slova útěchy. Poté se pomalým krokem vydal ke svému domku, který si koupil za peníze vydělané v minulých letech hned první den co do Slunné přijel. Neměl tu žádného přítele, v životě v téhle vesnici nebyl.
Došel až do vesnici, klíčem odemkl vchodové dveře do své chalupy a vstoupil do světnice. Svlékl si kabát a z vody, kterou nabral ráno ze studny, nabral plný hrnec a postavil ji na pec, ve které zatopil.

Maskul byl vystrašený až k smrti. Celý se třásl, protože vůbec netušil, co se děje. Nevěděl, proč je všude taková tma, proč se nemůže hýbat a proč nemůže mluvit. Ve skutečnosti byl svázaný tlustým lanem a přes ústa měl převázaný roubík, který teď byl celý zmáčený od slin a od slz, které ještě před okamžikem kanuly z Maskulových očí. Byl opravdu vystrašený, přál si vidět mámu nebo tátu, přál si být doma.
Když vtom se otevřel nějaký poklop ve stropě místnosti, ve které Maskul seděl. Díky tomu se sem dostalo světlo, jen nevýrazné a ponuré, ale rozhodně bylo světlejší než tma všude kolem. Po dřevěných, vrzajících schodech sestoupil dolů vysoký muž. S úsměvem přišel až k chlapci a pohladil ho po hlavičce.
„Tvůj táta tě už hledá, ale myslím, že nenajde.“ Byl tak zvrhle šťastný z toho, jak dokázal Lorkase vystrašit, jak ho dokázal přimět, aby litoval svých činů. Aby se vinil z únosu jeho syna.
„Pro tvůj klid ti musím říct, že ti nechci nic udělat. Kdepak. I když…jak se to vezme. Víš, co je opravdu horzná životní zkušenost?“ zeptal se malého hocha před sebou a sklonil se k němu. „Když někdo tvého otce zabije. Přímo před tvýma očima mu podřízne hrdlo.“
Chlapec začal plakat a nešťastně vzlykal, oči se mu zúžily a už se z nich draly první slzy.
„Ale toho tě ušetřím. Nezabiju ho před tvýma očima, kdepak. Tobě se mstít nechci, jen tvým rodičům. A proto je asi jasné, před kým toho tvého špinavého otce zabiju, že ano?“
Jenomže Maskul, příliš mlád na to, aby chápal proslov pana učitele, jen plakal, protože cítil ten hrozivý strach.

Lorkas ještě stále bez sebe a s hlavou plnou zmatku, strachu a nenávisti k sobě samému, zmateně prohlížel okolí přepadení jeho syna a Pegrofa. Zbrkle a nesouvisle prohlížel tu pláň bez jediného keře či stromu a přemýšlel, jak nemohl jeho přítel zahlédnout ty přijíždějící jezde. Lorkas se zastavil a donutil se zamyslet. Přes ohromný tlukot srdce a břichabol si vybavil ranní rozhovor mezi ním a učitelem.
„Bylo jich pět a někdo možná ještě stál v křoví a mířil na nás samostříly, co já vím.“ Tohle přece Pegrof říkal. A když si elf vybavil další části hovoru…nebylo tu žádné křoví nikde. Takže se musel splést, k přepadení muselo dojít někde jinde. Nebo…mu Pegrof lhal.
Lorkas musel přijít té zdrcující záhadě na kloub a rozběhl se směrem k vesnici. Snažil se vybavit, jestli třeba Pegrofa nezná z minulosti, jestli mu někdy neublížil, ale nemohl si na nic vzpomenout. I tak se ale nezastavoval a mířil k domu, ve kterém učitel bydlel. Dorazil až k jeho zdem a horlivě zabušil na dveře.
„Je odemčeno!“ ozval se zevnitř jeho přítel.
Temný elf, bývalý Lovec, navzdory svým zkušenostem z minulosti, udělal chybu, která by ho klidně mohla stát život. Otevřel ty dveře a spatřil Pegrofa s kuší v ruce, jak sedí ve svém křesle a usmívá. Tětiva zadrnčela, šipka vyletěla, Lorkas nestihl vůbec nic udělat a projektil ho zasáhl do stehna. Zahalekal a poklekl, to už u něj stál učitel a pažbou samostříle uhodil temného elfa do hlavy. Ten omdlel.