Lovili jsme draka, část 3

Anotace: Poslední část. Mise se chýlí ke konci. Padne drak, nebo mise selže?

Malý chlapec s brekem běžel po pěšině k domu. Tiskl si pravou ruku v podpaždí a volal mámu. Dveře otevřela žena se starostlivým výrazem. Chlapec jí vběhl rovnou do náruče a plačtivě jí vyprávěl co se stalo. Ukázal jí spálené prsty.
„No tak, neboj,“ odpověděla mu, „dám ti na to heřmánkovou mast a za chvíli to přestane pálit. A alespoň tě to naučí nehrát si s ohněm, Brodericku.“

Broderick nevěděl, proč si vzpomněl zrovna na tenhle zážitek z minulosti, když kolem něj zuřilo peklo.
Drak zaútočil. Pokud to tedy byl drak. Všichni viděli jen černý stín. A plameny. Jeden dům lehl na popel za několik vteřin a Broderick mohl jen doufat, že nikdo nebyl vevnitř. Vesničané ječely a panicky běhaly po vesnici. Jedna skupinka se snažila utéct přes náves, ale zakryl je černý stín a všichni zmizeli. Až na jejich ukousnuté nohy. Broderick křičel na své muže a snažil se je nějak zorganizovat. Všichni dělali co mohli, ale strach je téměř přikoval na místo. Elfové duchaplně stříleli jeden šíp za druhým. Ty však padaly zlámané k zemi. Drakova kůže byla příliš tvrdá. Broderick zaslechl hvízdnutí. Byl to Oril. Ukázal si na oči a pak na draka. Brode pochopil, oči byly drakova slabina. Zařval to na muže. Plameny už halily půlku vesnice. A černý stín se stále vrhal dolů a lovil. Broderick počítal a chyběli mu dva muži. Zatím. Blesk zasáhl draka do křídla. To ho však jen vyvedlo na chvíli z rovnováhy. Broderick viděl jak se Gavin zamračil nad výsledkem svého kouzla a spěšně zmizel, když místo, na kterém stál pohltily plameny. Broderick už vyplýtval spoustu šípů. Marně. Drak stále létal a ničil.
„Nalákej nám ho! Středem návsi, směrem k radnici! Oslepíme ho!“ Naralean křičela a ukazovala na střed vesnice. Broderick přikývl. Udělal by cokoliv, jen aby ho už zastavil.
„Tohle ti pomůže.“ Řekl Devlin a očaroval mu šíp vodním kozlem. Pak se opět dal do hašení ohně a občasné střele po netvorovi. Broderick spatřil Everila, jak na něj mává. Vše bylo připraveno. Velitel počkal až zahlédne létající stín a pak se s řevem rozeběhl středem návsi. Zastavil se jen aby zamířil a přenou střelou zasáhl draka vodním šípem do mordy. Ozvalo se vzteklé zavrčení a Broderick cítil, jak ho dvě velké žluté oči nenávistivě pozorují.
„Blbej plán!“ zakřičel a rozeběhnul se k radnici. Nemusel se ani otáčet, cítil drakovu přítomnost přesně za sebou. Ucítil strašný žár a přidal do kroku. Radnice se blížila. Broderick neměl moc možností. Zahlédl odlesk vodní hladiny. Jezírko. Minul roh radnice a šipkou do něj skočil. Zabořil se půl metru do bahna, ale to nebyl ten největší problém. Voda byla náhle naprosto vařící. On si mě tady uvaří, pomyslel si Broderick a hrabal se z bahna. Vynořil se nad hladinu a spatřil draka svíjejícího se bolestí. Z jednoho oka mu trčel šíp a za moment i z druhého. Pak druhý i třetí, než se drak zvednul od země a s nenávistným řvaním spálil vše co bylo v dosahu. Pak několikrát mávl křídly a odlétl.

Vesnice byla naprosto v troskách. Domy dohořívaly a pozůstalí oplakávali mrtvé. Byl to bezútěšný pohled. Broderick stál u hrobů svých dvou mužů. Proklínal se, že zemřeli další, a proklínal se, když si pomyslel, že je rád že jen dva. Nechtěl aby zemřel ani jeden. Dělal všechno proto aby nezemřel ani jeden. Neuspěl. Bandity sice přelstili úspěšně, ale drak je překvapil. Stejně jako tehdy skřeti. Spatřil jak Devlin hasí zbylé ohně a Mona léčí kde může, i když vypadala k smrti vyčerpaná. Zbytek roty pomáhal se škodami a další byli na hlídce.
„Půlka vesnice je vyhlazena.“ Gavin to řekl klidným, vyrovnaným hlasem, jako by mu oznamoval, že za půl hodiny je oběd. Broderick na něj pohlédl. Všechny ty zvěrstva a umírání z nich udělali jiné lidi.
„Nevrátí se, Gavine?“
„Nemyslím, zranění má vážná, pár dní se bude skrývat než se uzdraví. Draci se léčí hodně rychle. Teď máme nejlepší šanci ho najít a zabít. A uspět.“
„Kéž by. Chci to už mít za sebou.“
Přikulhal k nim Devlin. Ačkoliv byl naprosto strhaný, neměl na sobě ani kapku potu.
„Další vesnice je odsud asi 30 kilometrů, kdo může balí a půjde tam. Řekněte svým mužům, ať si najdou nějaké šípy, veliteli a pak se někde opevníme. Přečkáme tu noc, protože už opravdu nemám sílu jít dneska dál. A myslím, že kněžka taky.“
„Čím dříve toho draka najdeme, tím je větší pravděpodobnost, že ho dostaneme.“ řekl Gavin.
„To vím, ale já opravdu nemám sílu. Zítra před úsvitem vyrazíme, a budeme doufat, že se večer nezastaví na návštěvu skřeti. Já jdu spát, kdyby jste mě hledali.“
Všichni vesničané během dne odešli a družina zůstala v polorozbořené vesnici sama. Utábořili se v radnici. Ve sklepení stále věznili bandity, kteří teď naříkali a prosili o jídlo. Co však bylo povzbuzující, Broderick objevil malou zbrojnici s dostatečnou zásobou munice. Všichni měli dostatek šípů. Byli připraveni. Ať už na draka, tak na skřety. Jen kněžka spala ve starostově posteli a hlasitě chrápala.
S příchodem noci všichni očekávali, jestli se objeví skřeti.
„Ta tvoje kočka chrápe jako padesátiletej notorik. Nechceš ji vyměnit?“
Broderick měl hlídku s Orilem a čekal, že se dozví něco takového, ignoroval ho. Měli poslední hlídku, za pár hodin vyrážejí na cestu.
„Odkud toho víš tolik o dracích?“ zeptal se Broderick.
„Jednoho už sem zabil.“
„Paráda. Tak mi tu řešíme jak ho dostat, a ty už si jednoho zabil a nic neřekneš.“
„Neptali jste se.“
„Dobrý. Tak, že bys už nám nějak pomohl?“
„Jo. Už sem něco vymyslel, cestou to vyrobíme. Teď bych se ještě rád prospal.“
„Co? Máme hlídku, nemůžeš spát.“
„Za chvíli svítá, kdyby skřeti chtěli zaútočit, tak už by to dávno udělali. A navíc hlídáš ty. Dobrou.“
„Už ti někdo řekl, že seš nesnesitelnej?“
Oril něco zamumlal a zachumlal se pod deku.

Muži byli nervózní. Všichni věděli, že se blíží ke konci. A nějak nadšení z toho nebyli. Ráno se sbalili a nechali vězněným banditům nějaké jídlo. A pak, za východu slunce, vyrazili na sever. Za drakem.
A cestou poznali, že se blíží k cíly cesty. Asi deset kilometrů od vesnice našli vyhořelý les a něco co předtím vypadalo jako pastvina plná krav. Teď byla spálená a plná kostí a zbytků mršin. A jedné velké hromady trusu.
„Brodericku,“ řekla Naralean, „běž a šáhni do toho, ať zjistíme jestli je to čerstvé.“
„Co? Proč já? Řeknu nějakému vojáku.“
Ale jakmile to všichni slyšeli, ustoupili o pár kroků vzad a znechuceně ho pozorovali.
„Cože? Žádný dobrovolník? To budeme losovat? No tak, roto.“
„Tak jim jdi vzorem.“ řekla Mona Harrisonová.
„Nejdu. Ať si to udělají elfové sami, když to chtěj.“
„U Světla, vy jste bábovky.“ řekla Lena Hamiltonová a sundala si plátovou rukavici. S odporným mlasknutím zabořila ruku do drakova díla.. Všichni znechuceně oddechli.
„Je to už vychladlé,“ řekla a druhou rukou odháněla všudypřítomné mouchy.
„Výborně,“ řekla Naralean, „takže to je staré už několik dní. Pokračujeme k severu, draci si rádi vybírají vyvýšená místa. A kdyby jste byla tak laskavá, Světlonoško, a šla na konci družiny a hlídala. Děkuji. Jdeme dál.“
Kapitán Hamiltonová se ironicky ušklíbla a utírala si ruku do té málo zeleně, co ještě přežilo.
Na noc se utábořili v další jeskyni co našli. Byla podstatně menší a všichni se v ní pořádně mačkali. Přesto však byli rádi, že si našli bezpečné útočiště. Byli stanoveny hlídky a kdo mohl, upadl do neklidného spánku. Broderick hlídal s Jimem Prattem. Seděli u vchodu jeskyně v naprosté tmě a šeptali si. Oba měli pocit, že je někdo pozoruje. Pocit nebezpečí.
„Jakmile zahlédneš něco podezřelého, střílej, Jime.“
„Já vím, Brode.“
„Já zase vím, že tam někde jsou, skoro je cítím.“
„To jsem já, už týdny jsem se nemyl.“
Broderick se sípavě zachechtal. „Čuně.“
Šustot listí je donutil napnout tětivy. Ale byla to jen Naralean s Gavinem, co je přišli vystřídat na hlídce.
„Jaká je situace?“
„Klid, ale napětí. Řekl bych, že tam někde jsou a pozorují nás.“
„Dobře. Běžte se prospat, kdyby něco, tak snad stačíme zakřičet.“
„Brodericku,“ řekla Naralean, „zítra svoláme muže, blížíme se a ráda bych jim vysvětlila taktiku, jak kdysi draka zabil můj dědeček. Je sice trochu složitá, ale zabírá.“
„Proč si nám to neřekla už dřív?“
„No, neptali jste se. Teď je pravý čas.“
„Vy elfové máte nějaký problém s komunikací. Dobrou noc.“
„Světlo s vámi.“
Broderick měl divné sny. Běžel jako malý s popálenou rukou za matkou, ale když ji vpadnul do náruče, proměnila se nejprve ve skřeta, a poté v draka. Broderick (už dospělý) zakřičel strachy, ale drak ho nemilosrdně spolkl. Pak ho probudil výkřik.
Všichni byli v mžiku vzhůru a s připravenými zbraněmi zjišťovali co se děje. Ale bylo už ticho. Žádné ječení skřetů, řvaní draka. Nic. Jen zvuky noční přírody. Pak se ale ve vchodu objevil Gavin. Byl celý bílý a z jeho rukou kapala krev. Jeho šokovaný výraz všechny vyděsil.
„Elfka,“ zašeptal.
Everil se okamžitě rozeběhl ke vchodu a všichni za ním. Naralean tam ležela opřená o stěnu, s hlavou opřenou o rameno. Z těla jí trčely tři šípy. A její elfí oči, ty které vždy zářily tím zvláštním světlem životy, nyní byly vyhaslé a chladné jako led. Everil jí jemně setřel krev z úst a zavřel oči. Tiše šeptal modlitbu v elfštině. Všichni tam stáli v němé hrůze. Broderick se podíval na trčící šípy. Byly bezesporu skřetí. Everil jeden zlomil a pak se s rozhodným výrazem podíval po ostatních. Jediný Oril jako by ho pochopil a společně zmizeli ve tmě. Nikdo se je nepokusil zastavit. Elfové měli právo na svou pomstu.
Noc dále plynula klidně. Posílené hlídky střežily okolí a kněžka Světla zatím odstranila šípy z elfčina těla. Když nastal úsvit, byla již připravena k pohřbu. Everil a Oril se vrátili. Každý z nich držel několik utnutých skřetích hlav. Avšak z jejich výrazu bylo jasné, že spokojení nejsou. Vojáci narychlo vykopali hrob a pak do něj uložili Naralean zabalenou do deky. Everil zazpíval elfskou pohřební píseň a pak všichni šli dál. Byla to jen další smrt v družině a všichni už si zvykly, pomyslel si Broderick. Jsou z nás cynici, myslíme jen na to abychom sami přežili. Naštěstí jsme už u konce.
Další den putování. Nikdo moc nemluvil. Na všech byla znát nervozita a napětí. Všichni věděli, že se blíží ke konci a bylo jen na nich, jaký konec to bude. Devlin poklepal Broderickovi na rameno.
„Tady se utáboříme. Kryje nás tu tenhle masív a tady řeka. Měli by jsme se tu ubránit. Oril říkal, že vyrobí s tvými muži nějakou zbraň proti drakovi. Zbytek zatím půjde na obhlídku okolí. Vezmeme to takhle dokola a setkáme se na támhletom kopci.“
„Není to nebezpečné? Půjdeme po dvojicích?“
„Dobře. Já a Everil. Ty a kněžka. Hamiltonová a Gavin. Na tom kopci za dvě hodiny.“
„Hodně štěstí.“

Asi hodinu poté se Broderick a Mona prodírali lesem k dané lokaci. Broderick se snažil nějak navázat konverzaci, ale zatím prohodili jen pár slov o tom, že zřejmě bude pršet. Brode toho měl dost, nejradši by se ji zeptal, co dělá po tom co tohle dokončí, v sobotu večer. Ale byla tu velká možnost, že o nikdy nedokončí.
„Poslyš, Mono. Jak je vůbec možný, že můžeš dělat ty svoje kouzla?“
„Moc Světla. A promiň nesmím o tom mluvit.“
„Aha.“
Mona se usmála a odstrkovala si větve jehličnanů z cesty.
„A proč máš ty holou hlavu?“
„No, v patnácti mi vypadaly všechny vlasy. Nevím proč.“
„A přesně takhle je to i s mým kouzlením. Všichni někde mají tu schopnost, ale u někoho se to projeví a u někoho ne. Církev pomáhá tyhle schopnosti rozvinout.“
„Chápu. Takže i já bych mohl být kněz?“
„Ty radši zůstaň dobrým lučištníkem.“
„Nevím, někdy přemýšlím o změně. Usadit se, mít rodinu, vypěstovat si účes.“
„To bys nejdříve musel dokončit tohle. Támhle se zvedá země, zřejmě to už bude ten kopec.“
Vyšplhaly po lesnaté stráni až nahoru, kde byl pěkný výhled na okolí. Žádné známky o drakovi ani přítomnosti skřetů. Posadili se u kmene starého dubu. Blížil se večer a slunce dostávalo rudý nádech. Ze západu uslyšeli kroky. Broderick napjal tětivu a čekal kdo se objeví. Byl to Everil s Devlinem.
„Nic?“
„Nic.“
Posadili se k nim a dál čekali. Dokud neuslyšeli ženský výkřik.
Všichni se okamžitě, ale obezřetně rozeběhli za hlasem. A naproti nim běžela, tedy spíš kulhala kapitán Hamiltonová. Její zbroj byla silně poškozená a vypadalo to, že nemůže hýbat levou rukou. Když je uviděla, s úlevou padla na zem. Mona jí setřela krev z obličeje a podívala se na její zranění.
„Co se stalo, kde je Gavin?“
Lena Hamiltonová vyplivla krev.
„Napadl mě.“
Všichni se zarazili.
„On-on je démon.“
Nevěřícně na ní koukali. Jediný Everil vypadal, jako by se mu vše vyjasnilo.
„Já, cítit z něho něco divného. Nejdříve myslet, že čarodějná aura, ale bylo to něco jiného, temnějšího. On opravdu zlý. Teď mi to dojít. On…Naralean…“ Domluvil lámanou lidskou řečí a podíval se na ostatní.
„Jak to, že jsi přežila, kapitáne?“
„Něco ho vyrušilo, a tak sem toho využila a utekla.“
„No jistě,“ řekl Devlin, „On chce ovládnout toho draka, démoni mají tu moc. U Světla, musíme ho zastavit.“
„A myslím, že ty skřeti jsou taky jeho dílo.“ řekl Broderick a vzpomněl si na tu noc, kdy ho při skřetím útoku nikde neviděl.
„Tak to máme, u Světla, velký problém.“ podotkla kapitán Hamiltonová.
„Půjdeme zpátky do tábora a…“ Devlin to nestačil doříct, protože se náhle otočil vítr a všichni ucítili strašný smrad. Broderick opatrně odhrnul křoví a naskytl se jim pohled na obrovskou hromadu dračího trusu.
„Jak tu to je asi dlouho?“
„U Světla, vždyť se z toho ještě kouří. Je to čerstvý.“
Strašlivé dračí zařvání jim řeklo, že jsou v průšvihu.

První zareagoval Devlin, z jeho hole vyrazil paprsek vody a zkropil drakovu hlavu. Everil vypálil několik šípů do oblasti jeho očí, ale nic nezasáhl. Broderick s Monou pomohli kapitánu Hamiltonové na nohy a snažili se dostat dál od boje. Ale marně. Drak zařval a vychrlil plamen po elfovi, ten ale díky svým smyslům hbitě uskočil stranou. Drak měl však i jiné zbraně. Máchl svým dlouhým ocasem a Devlin už nestačil uhnout. Rána ho odmrštila několik metrů daleko a měl štěstí, že dopadl do hromady tlejícího listí. Podařilo se mu udržet svou hůl. Broderick mezitím napjal tětivu a přesnou ránou trefil draka do jazyku. Mona se zavřenými oči odříkávala nějakou melodii.
„Nemyslím, že teď je čas na básničky.“ podotkl Broderick.
Ale kněžka se jen zamračila vypětím a u rukou se jí začaly tvořit dvě světelné koule. Spojila je dohromady a vznikla jedna velká. A tu potom silou vůle mrštila po drakovi. Broderick měl konečně možnost si draka prohlédnout v jasném světle.
Byl obrovský, velký asi patnáct metrů, stál na čtyřech končetinách, zakončených ostrými drápy. Křídla měl složené jako netopýr, byla velká a rovněž pokrytá šupinami velkými jako lidská hlava, stejně jako zbytek jeho těla. Krk měl nejméně pětimetrový a na jeho konci byla obrovská hlava připomínající hadí. Až na oči, které zářili jedovatou žlutí a byla na nich znát známka nedávného hojení, a z tlamy, orámované obrovskými tesáky, planuly smrtonosné plameny. Drak byl celý černý. Ale jeho šupiny se rozpálily do ruda, když ho zasáhlo kněžčino kouzlo. Strašlivě zařval a v křečích se svalil na zem. Broderick si už myslel, že mají vyhráno, ale drak máchl ocasem a on a Mona byli odmrštěny do stromů. Ještě ve vzduchu se Broderick snažil přetočit, aby kněžka spadla do měkkého. Na něj. Dopadli s hlasitým křupnutím. Mona zaúpěla.
„Asi sem si zlomila ruku.“
„Tak si to sprav.“
„To nejde jen tak.“
„Poběžíme do tábora.“
„Co?“
„Všichni ostatní už tam běží.“
Everil s Devlinem podpírali kapitána Hamiltonovou a spěchali lesem k vojákům. Strom nad Broderickem vzplál v ohni. A dračí ocas přerazil kmen na dvě půlky.
„Běž!“
„Rozdělíme se! Ty vpravo!“ křikla Mona.
Broderick vystartoval a za běhu se snažil nasadit šíp do tětivy. Jen se ohlídnul, kde asi může být drak a naslepo vystřelil. Drak neuvěřitelně zařval. Broderickovi se zastavila krev v těle. Všechno jakoby ztichlo. Brode zastavil a pomalu se otočil. Drak řval a jednou tlapou si třel oko, ze kterého se mu řinula krev. Pak se jeho pohled zastavil na Broderickovi. Ten jen s vyděšeným výrazem sprintoval pryč. Ani se nemusel otáčet, aby zjistil, že je drak za ním. Slyšel, jak mávl křídly a vzlétl. Pak se za ním rudě rozzářila obloha a na zádech ucítil žár. Broderick snad takhle nikdy neběžel, plíce se mu nadouvaly a srdce bilo jako o život. Vlastně proč jako. V boku ho píchalo a cítil jak mu pomalu ochabují nohy. Přesto běžel jako hbitě jako jelen a ve světle zapadajícího slunce se vyhýbal všem překážkám. Ale žár za ním se blížil. Mávání křídel se zesilovalo a občas zaslechl jak drak narazil do nějakého stromu a zlomil ho jako suchou větev. A stále běžel a cítil, že už to dlouho nevydrží. Snažil se zase nasadit šíp, ale byl rád že vůbec dýchá. Na chvíli uhnul pohledem z cesty, a pak do něčeho narazil. Klopýtl a svalil se na zem. Okamžitě čekal smrt v plamenech, ale nepřicházela. Rozhlédl se a spatřil to, s čím se srazil. Byl to skřet. Zmateně klepal hlavou a pak překvapeně zazíral na Brodericka.
„Co?“
Brode okamžitě vyskočil na nohy a nechal skřeta jeho osudu. Rychlému osudu. Za okamžik naposledy zaječel v plamenech dračího hněvu. Broderick ale už viděl, jak se k němu blíží mýtina s jeho lidmi. Začal zběsile křičet. Proběhl mezi posledními stromy.
„PALTE! JE ZA MNOU!“
Ale na mýtině už stály připravení jeho muži. Všichni mířili luky nad něj a za nimi stál Oril s jakýmsi mohutným prakem. Přesekl lano a ostrý kolík se vymrštil. Přímo do draka. Jakmile se objevil nad stromy, střela ho zasáhla do břicha. Překvapeně zařval bolestí a ještě stačil několikrát mávnout křídly, než dopadl mezi stromy.
„JEDNA STŘELA NESTAČÍ! PALTE!“
Drak se napřímil a šípy mu zasáhly tlamu. Vychrlil prou plamenů ale ty se střetly s vodním kouzlem .Devlin byl tady. A Mona též. Z nezraněné ruky vymrštila další kouli Světla po nestvůře. Ale drak už věděl, co tihle lidé dokáží a vyhnul se jí. Šípům lučištníků se však nevyhnul. Mnoho se jich prostě odrazilo od šupin ale pár jich zasáhlo tlamu a dva uši. Pokud Broderick mohl říct, ten drak už toho měl dost. Vychrlil kolem sebe plameny, a pak se otočil k severu a táhle zařval. A neustále na něj dopadali šípy a kouzla. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se neobjevili skřeti. Broderick naprosto zapomněl, že se s jedním už potkal. Z lesa přilétly šípy. Dva muži padli k zemi připomínajíce jehelníček. Ale co bylo nejhorší, zničehonic se objevil blesk a zasáhl Brodericka. Bolest prostoupila celým jeho tělem a on si přál aby to přestalo. Aby zemřel. Místo toho ho obklopila zlatá záře a bolest lehce ustoupila. Zaslzenýma očima viděl jak se z lesa vynořuje nejméně stovka skřetů a v čele nich kráčí to, co kdysi bývalo Gavinem. V hlavě se mu rozezvučel strašlivý hlas. Znělo to jako by nějaký netvor zkoušel mluvit. Až na to, že mluvil naprosto přirozeně.
„Pros Ipralea, svého pána o život.“
„Drž hubu Gavine!“ odpověděl mu Broderick.
„Chyba, již nejsem více Gavinem, teď když jsou mé cíle jasné, mohu odhodit masku. Drak bude můj. A ty teď zemři.“
Ale drak dal znát, že s ním ještě musí počítat. Desítky skřetů byli spáleny na uhel a Iprael měl co dělat aby plamenům unikl. Bolest ustoupila a Broderick se rozhlédl. Jeho muži byli v obrané formaci obklíčeni skřety a bojovali o holý život. Drak řádil a rozséval zkázu. Naštěstí teď na skřetí straně. Vyzáblá vysoká postava, s plameny místo vlasů a děsivými nepřirozenými oči si něco mumlala a zřejmě se připravovala na kouzlo. Iprael vykřikl poslední slovo magické formule a země okolo něho zčernala. Stejně černý paprsek zamířil k drakovi. Jakmile ho zasáhl, Drak znehybněl a začal se celý třást. Ze všech tělesných otvorů mu začala téci jedovatě zelená tekutina. On mu nahrazuje krev něčím jiným, pomyslel si Broderick.
„ZASTAVTE HO!“ vykřikl a hledal očima Devlina nebo Monu, ale akorát na sebe upozornil skřety a byl nucen tasit meč a odrážet jejich útoky. Drak už padnul na kolena nedýchal. Iprael se naprosto soustředil na kouzlo a předpokládal, že ho nikdo nebude rušit. Ale celkem se mýlil. Obklopena zlatým světlem, se kapitán Lena Hamiltonová dostala až k němu a jednou z očarovaných zbraní ho sekla. Iprael zasyčel a podíval se na místo, kde by měl normálně mít pravou ruku. Ale díval se pouze na krvavý pahýl. Jeho ještě se pohybující ruka se válela na zemi. Kouzlo okamžitě přestalo působit, a drak začal opět dýchat. Iprael nevěřícně pohlédl na kapitána Hamiltonovou. Ta se ho snažila ještě zasáhnout, ale její zbraně už naráželi pouze do rudého štítu kterým byl démon obklopen. Démon zavrčel a vlna černě odhodila kapitána daleko do lesa. Broderick bojoval se skřety a snažil se dostat ke své družině. Všechno bylo naprosto zmatené. Vzduchem létala kouzla a šípy. A každou chvíli někdo padl mrtvý k zemi. Obklopila ho nejméně dvacetičlenná skupina skřetů a Brode se připravoval na heroickou smrt. Avšak dračí ocas skupinu rozprášil, jako by to byli jen figurky. Broderick se otočil a hleděl do dračí tlamy. Vyděšeně uskočil a obrovské zuby ho minuly jen o pár centimetrů. Brode se odkutálel na stranu a sekl mečem. Zasáhl blánu na dračím křídle a udělal do ní metrový šrám. Křídlo ho oplatou odhodilo stranou. Broderick se rozkutálel ale měl čas popadnou luk. Nasadil šíp do tětivy a zamířil na dračí tlamu. Teď věděl, že nemine. Přesnou ranou zasadil drakovi ránu do oka. Šíp tam zmizel celý. Drak vymrštil hlavu vpřed a rozevřel čelisti. Broderick už nemohl uskočit. Zíral na mordu příšery a spoustu šípů zaseklých v ní. Když už viděl až do krku poznal, že je konec.
„Tak to sem v hajzlu.“ řekl a drak ho sežral.
Mona se mezi kouzly podívala na draka a viděla, jak Broderick mizí v jeho útrobách. Zaječela hrůzou. Broderick padl. Padneme všichni, pomyslela si.
Ale i v té nejtemnější chvíli můžete nalézt jiskru naděje.
Brode se octl v dračí mordě a silné polknutí ho poslalo se všemi těmi šťávami do krku. Měl neskutečné štěstí, že ho drak rovnou polkl a nerozkousal. Jediné co se Broderickovi honilo hlavou, bylo, že se nesmí dostat do žaludku. Šťávy by ho rozežraly. S námahou vytáhl meč a zařízl ho do krční stěny. Drak zařval a začal se svíjet. Broderick se začal topit v krvi ale dále urputně sekal kam mohl. A najednou meč narazil do něčeho tvrdého. Šupiny. Přes ty se nikdy nedostanu, pomyslel si Brode a naděje ho začala opouštět. Ale v tu chvíli sebou drak praštil o zem. Broderick byl stlačený jako v lisu, a cítil jak v něm něco ruplo. Neustále byl omýván dračí krví a nic neviděl, ale náhle něco ucítil. Byla to vůně lesa. Borového dřeva a jehličí. Začal si stírat krev z obličeje a zjišťovat co se děje. V drakově krku se objevila škvíra. Jak sebou bouchl o zem, narazil se na Broderickův meč. Vytrhl meč z masa a začal sekat ještě víc. Drak řval bolestí a bouchal se tlapami do těla a kousat se do křídel Broderickovi se podařilo škvíru zvětšit. Natolik, aby mohl vylézt ven.
Byl to neskutečný pohled. Z drakova krku zela díra a chlístala z ní krev. Hektolitry krve. A z té díry se náhle vyplazil velitel 18. roty. Drak stále řval, ale bylo vidět, že mu docházejí síly. Klopýtl a pak se položil na zem do obrovské kaluže vlastní krve. Dech se mu ustálil a nakonec zavřel oči a odešel z tohoto světa.
Broderick ležel vedle něho a lapal po dechu, nemohl uvěřit, co se stalo, nevěřil už ničemu. V jeho zorném poli se objevila tvář. Oril. Vypadal naprosto překvapeně.
„Co si kruci myslíš, že děláš? Bereš nám všem slávu!“
„Promiň.“ odpověděl mu naprosto zmatený Brode. Pak si ale vzpomněl, že jsou v bitvě. Rozhlédl se a bylo vidět, že smrtí draka jsou obě stany zaskočeny. Broderickovi vojáci na něj nevěřícně zírali. Mona se zářivě usmála. Brode žije.
„BOJUJTE VY VOLOVÉ!“ zařval Broderick a popadl svůj meč. Jeho muži ihned začali plnit rozkaz. Morálka se jim zvedla, nadšení stoupalo. Skřeti naopak byli jakoby zaskočení, padali jeden za druhým.
Ale stále tu byl démon.
Odhazoval si skřety z cesty a dostával se blíž a blíž ke družině. Do cesty se mu postavil Devlin.
„Zrádče!“
„Hlupáku, mě nepřemůžeš. Zemři.“
Ipraelovi se zablýsklo v ruce a Devlina zasáhl blesk. Jeho však obklopovala jakási vodní aura.
„Budeš se muset více snažit, démone.“
Iprael zavrčel a rudým paprskem se snažil proděravět Devlinovu ochranu. Ten mu na oplátku z hole posílal paprsky vody. Byla to bitva dvou titánů a kdo ví jak by dopadla, kdyby nějaký skřet nezaječel strachy.
„DRÁÁÁK!“
Černý stín přelétl přes mýtinu.
„Jsou dva.“ zašeptal Broderick a všechno jako by bylo marné.
Oheň spálil několik skřetů na prach. Další zmizeli v zubaté tlamě. Mýtina se v podstatě vyklidila. A do středu toho všeho přistál druhý drak. Byl menší než první. Mladší. Hubenější. A taky hbitější a dravější. Sklonil hlavu k prvnímu drakovi a několikrát do něj šťouchnul, když se nedočkal odpovědi, strašlivě zařval a začal do vzduchu chrlit oheň. V očích mu plála pomsta. Opět se vznesl do vzduchu a plameny sežehl další tucet skřetů. Broderick nevěděl, co dříve. Ale Devlin zakřičel překvapením. Iprael zmizel.
„Bude ho chtít zase ovládnout!“
Drak zabíjel a skřetů značně ubylo. Brzo se začne věnovat i družině. Všichni se rozhlíželi a hledali démona. Ale ten jako by se vypařil.
„Něco zkusím.“ řekla Mona a zavřela oči.
„Co to děláš?“
Skřeti jakoby dostali tichý rozkaz a všichni se obrátili proti nim. Zatímco je drak pomalu pobíjel, oni se snažili zabít Brodericka a ostatní.
Ale v lese se ozval zvuk trubky a stovka šípů dopadla na skřetí šiky. Na mýtinu vjeli jezdci. Mnoho jezdců. Trubka se znovu ozvala a šípy začaly dopadat na draka. Lučištníci pálili po nestvůře, zatímco jejich koně drtili zbylé skřety. Posily přišly.
Lena Hamiltonová se prosekávala posledními skřety až k Broderickovi.
„Skřeti došli, pane veliteli. Tak už sundejte toho draka!“
Drak kroužil okolo a vypadal překvapeně. A v tom okamžiku ho obklopila černá mlha.
Zařval bolestí a jakoby zkameněl. Přesto se však dále vnášel ve vzduchu.
„Démon, najděte démona!“ křičel Devlin.
Z draka začala téci krev a zelená tekutina, která spálila všechno, na co dopadla. Koně řičely a plašily se. A najednou mlha opadla a drak zařval novým hlasem. Už nebyl tmavomodrý jako předtím, ale černý se zelenými fleky. Vychrlil žlutý oheň a zabil tucet jezdců. Oril opět vypálil ze svého praku, ale drak se obratně vyhnul a dále šířil zkázu.
„Mám tě!“ vykřikla Mona Harrisonová. Kolem celého jejího těla se objevil zlatý kruh světla. Zablikal a zmizel, ale okamžitě se objevil na druhé straně mýtiny. A v něm démon. Ten začal ječet a snažil se dostat ven. Ale světlo bylo čím dál tím jasnější. Iprael se ještě pokusil o nějaké kouzlo…a pak zaječel a roztekl se.
Drak se svíjel v křečích. Začal padat k zemi. Broderick zahlédl Everila, jak sedí na špičce stromu a pečlivě míří. Natáhl tětivu a v příhodný okamžik vystřelil. Rána byla absolutně přesná a neuvěřitelně silná. Proletěla drakovým levým okem, a vylétla pravým.
Drak dopadl na zem. Jeho šupiny se začaly měnit zpátky na tmavě modro. Svíjel se v bolestech, jak mu ze všech otvorů tekla zelená tekutina. Pohled na takového tvora, jak trpí, byl nesnesitelný.
„Nemůžeš to ukončit?“ zeptal se Broderick Devlina.
Devlin zvedl hůl a drakovu hlavu obklopila vodní koule. Ten několikrát cukl tlapami a pak prostě zůstal ležet. Broderickovi muži začaly tleskat. Mise skončila.

„Víš, že máš zlomená nejméně dvě žebra?“
Ráno vysvitlo zářivé slunce a prohřálo celou tu bezútěšnou oblast dračího řádění.
Mona zrovna ošetřovala Brodericka Todda. Tomu se po dlouhé době do mysli vrátilo světlo.
„Opravdu, ani sem si nevšimnul.“
„No jistě, velký hrdina, co vylezl z draka, necítí bolest.“
„Che, ale koukám, že tobě se ta zlomená ruka zahojila rychle.“
„Když víš jak na to.“
„Poslyš, napadlo mě, že cesta domů je dlouhá. Jestli nemáš doprovod, tak bych mohl…“
Ale přerušil ho Oril. Přišel k nim a pohrával si s dračím zubem.
„Až mi dojdou peníze, tak to prodám. Počítám, že mi to hodí pár peněz. Vojáci mají pár koní navíc, a tak si jednoho asi vypůjčím.“
„Takže odjíždíš?“
„Svět je plný příšer, to, že jsme zabili dva draky, neznamená, že někde jinde nepotřebují mou pomoc.“
„A ty jejich peníze.“
„Prohlédl si mě. Hodně štěstí, tobě i kněžce.“
Podal jim ruku a zazubil se. Vypadal i celkem přátelsky.
„Kdyby ti to s ním nevyšlo, krásko, tak já budu čekat?“
„Co?“
„On tě ještě nepozval na rande?“
„Zrovna sem se chystal, Orile. Vypadni už.“
„Třeba se ještě uvidíme. Přijdu na svatbu.“
S tím ji zamával a naskočil na koně. Ještě se pozdravil s Everilem a dalšími a zmizel mezi stromy.
„Co tím Oril myslel?“ zeptala se Mona.
„Buď chvíli zticha. Cesta domů je dlouhá. Předám velení dočasně Jimovi a budeme mít spoustu času se poznat.“
„To je nabídka?“
„Co ty na to?“
„Jen když mě nebudeš zdržovat. A teď mě omluv, jsou tu ještě ranění.“
Svět byl náhle mnohem hezčí. Všechno bylo před nimi. Broderick se posadil a napil se z čutory nějaké pálenky. Díval se na mraky a v hlavě se mu opět začaly tvořit verše.