Lovec a Lovkyně XIX. - Dluh minulosti

Anotace: Poslední část. Děkuji všem za přízeň, NEDO za kvalitní připomínky a po čase přidám další povídky.

(272 nového letopočtu)

V místnosti hořela jedna svíčka, ve vedlejší místnosti praskala kamna a Milora zaslechla i mírné vrzání, jak Magara, porodní bába, zavírala plechová vrátka od pece. Sledovala svojí dcerku, jak se lačně drží matčina prsu a saje tu jedinou potravu, jakou v tuto chvíli potřebuje. Magara nakoukla do Milořiny ložnice a s úsměvem naň pohlédla.
„Všechno v pořádku? Nemám třeba dojít pro další deky?“
„Kdepak, to nebude třeba. Jen se strachuji o Lorkase, kde může být?“
„Pegrof říkal, že potřebují společně něco vyřešit, něco prý s vaším chlapcem, že to může trvat mnohem déle, ale ať se nestrachujete.“
„Já vím, ale stejně. Tohle není normální.“
Miloru skutečně ovládla nepěkná předtucha, nechtěla to přisuzovat nějakému mateřskému šestému smyslu, ale skutečně se bála toho, že se něco s jejím synem, a potažmo i manželem, děje. Nechtěla se však zbytečně rozrušovat a hladila po hlavičce svojí dcerku.
Vtom někdo zaklepal jemně na dveře, Magara otevřela a dovnitř s úsměvem vstoupil Pegrof. „Dobrý večer, přeji.“ Pohlédl i na Miloru, ale vzápětí pohled taktně odvrátil, což matku i přes jemný strach o své bližní, rozesmálo.
„Už jsem se zahalila. Pověz mi, kde je Lorkas a Maskul?“
Pegrof nejdříve v klidu pobídl Magaru, že už může jít, že se o Miloru postará, než se Lorkas vrátí. Porodní bába poslechla, rozloučila se s Milorou i miminkem a odešla pryč. Pergof si k matce přisedl a pohlédl jí hluboko do očí.
„Lorkas a Maskul jsou u mně, nemáš se čeho bát. Dokonce mi Lorkas dal pro tebe i tuhle lahvičku,“ vyndal učitel z kapsy u kabátu malou flaštičku se světle modrou tekutinou, „která ti prý udělá dobře, budeš se cítit silnější a pro děťátko, to bude mít prý také blahodárné účinky.“
Milora se nejdříve divila, kde Lorkas tuhle mastičku sebral, ale s úsměvem tekutinu vypila. „Děkuji.“
Pegrof se pousmál a s vítězoslavným výrazem vzal dcerku z Milořiny náruči. „Ukaž, uložím jí do kolébky.“ Miminko bylo klidné, muž jej tedy uložil do postýlky a jemně jí zabalil do huňaté a teplé deky.
„Víš Miloro, my jsme se ve skutečnosti už setkali,“ začal muž s projevem, na který se dlouho těšil.
„Opravdu,“ podivila se Milora. Cítila se trochu unaveněji a přemýšlela, jestli to může být nějaký vedlejší účinek toho nápoje od Lorkase.
„Opravdu. Ale už je to dávno a navíc…tenkrát mi bylo nějakých třináct.“ Milora si stále nemohla vzpomenout, že by muže, kterého nyní považovala za přítele, už někdy potkala.
„Ale tenkrát jsi si říkala trochu jinak. Říkala jsi si Lovkyně a tvůj manžel byl Lovcem.“
Milora vytřeštila oči. Chtěla něco říct nebo se pohnout, ale nešlo to.
„Mám ještě chvíli čas, než úplně omdlíš.“ Muž se přesunul až k posteli a sedl si na ní. „Jmenuji se Karmed.“ Když viděl, že si Lovkyně vzpomněla, usmál se. „A ty určitě víš, proč jsem tady. Popravdě, když jsem sem prvně přijel a viděl Lovce před vaší chalupou, chtěl jsem ho zabít hned, ale poté mi došlo, počkat, na tuhle chvíli čekám už tolik let, co si to pořádně vychutnat. A tak jsem se vecpal do vaší přízně, nepoznali jste mě, to je jasné, ale já znal vás, celou dobu jsem věděl, co jste zač a celou dobu jsem vás hluboce nenáviděl za to, co jste mi udělali. A také Walderovi,“
Milora se při tom jméně lehce zatřásla, ale to byl jediný pohyb, jakého bylo její tělo schopno.
„Takže teď jsem tady. Maskul je u mě ve sklepě a Lorkas, ten spí na mé podlaze, omráčený a z prostřelenou nohou. Mohl jsem ho zabít už tam, ale byl bych raději, abyses mohla dívat, jak tvůj manžel zemře.“

Lorkas se probral díky obrovskému a nepříjemnému zápachu zalézajícímu až někam za nosní dutinu. Než si uvědomil kde je, cítil jen bolest hlavy a mírnou nevolnost. Poté se mu udělalo ještě hůře. Byl ve svém domě. Přivázán na židli, pevně a neschopen se pohnout. Židle byla naproti postele, kde spala Milora. A on seděl vedle ní.
„Tvého synka jsem nechal ve sklepě, nemusí se na tu hrůzu dívat. Víš, Lorkasi, teď mám situace pevně ve svých rukou. Můžu zabít tvojí ženu, tvoje děti a tebe nechat s výčitkami svědomí žít. Nebo můžu zabít tebe, před očima tvého syna a tvojí ženy. Kdybych ti dal vybrat, hrdinsky by jsi určitě vybral smrt pro tebe, jenomže já tě vybrati nenechám. Ještě si to rozmyslím.“
Karmed přistrčil k Milořině nosu zapáchající kapalinu a Milora se během chvíle probrala. Přes ústa, stejně jako Lorkas, měla roubík a k posteli byla zcela přivázaná. Manželé sledovali jeden druhého, Milora začala plakat.
„Před dvaceti lety, jsi Lorkasi zabil mého otce. A já ti to nikdy neodpustil. Ale co jsem ti také neodpustil byla skutečnost, že jsi se naprostým neprávem dostal z Walderova zajetí. Pomohli ti psi. Magičtí psi, vím o tom, protože mi to řekl Carus.“
Lorkas na Karmeda nevěřícně pohlédl.
„Ano, je to tak. To Carus mi řekl, kde vás najít a také mi prozradil, že ti tvoji psi už ti na pomoc nepřijdou, protože jsi je sám odvolal. To byla chyba.“
Temný elf nemohl uvěřit skutečnosti, že generál Carus, podle něj velmi odvážný a spravedlivý člověk řekl Karmedovi vše, o čem mu Lorkas vyprávěl v den, kdy ho generál přišel zabít.
„No ale, myslím, že řečí už bylo dost. Chci, abyste oba věděli, že tohle je pro mě velmi podstatná chvíle, protože jsem na ní čekal dlouhé roky a poslední dva jsem musel trpět ve vaší přítomnosti. V přítomnosti legendy, jako jste vy. Zamilovaní bandité, Lovec a Lovkyně. Myslím že je čas, udělat z tebe vdovu, Miloro,“ pronesl Karmed a Lovkyně skrze roubík zaječela.
„A aby to bylo symbolické, zabiju tě, Lorkasi, kuší, kterou jsi sám vyrobil, není to dobrý nápad?“ Karmed skutečně zvedl kuši, kterou přinesl společně s Lorkasem do domu a pomalu napnul jednu tětivu.

Carus hnal svého koně nocí a i přes rychlost, jakou zvíře běželo, si nebyl jistý, že na místo dorazí včas. Cestoval dlouhé měsíce, přes rok, a nemohl tušit, zda ještě má šanci Lorkasovi pomoct. Doufal, že v případě Lorkasovy smrti, by mu dal Firakus vědět. Ovšem mohl se mýlit.
Už zahlédl první nízké domky vesnice Slunná a kopec, na kterém stála Lorkasova chalupa. Kopl zvíře do slabin a i přes nepříjemně odřenou spodní stranu stehen nezpomalil, i když odření od sedla začalo krvácet. To ale nevnímal, věděl, že na tom nezáleží, že nyní se musí postavit muži, kterého mohl, kterého měl zastavit už tenkrát.

Miminko se rozplakalo. Karmed natáhl druhou tětivu a obdivoval důmyslnost zbraně. „To se ti vážně povedlo, Lorkasi. Ty jsi měl být vynálezce, ne loupežník. Možná by jsi se teď neklepal strachy a tvá žena by tě neviděla zemřít. Tak jo…“ pronesl Karmed definitivně, zamířil na Lorkasova bezmocně sedící tělo, svázaného a očima žádajícího, aby nevystřelil.

„Díváš se hezky, elfíku, ale já na rozdíl od Caruse nejsem slaboch.“
Dveře se otevřely, Karmed se lekl, ale vystřelil. Šipka se zarazila do Lorkasova ramene, elf zaskučel. Střelec pohlédl na nově příchozího, byl jím zpocený Carus, s mečem v ruce a s odhodlaným výrazem ve tváři. Karemd vystřelil znovu. Minul.
Vytáhl z pochvy meč a zakřičel. „To ne! Ty hajzle, co tady sakra děláš!“ ječel a zaútočil na Caruse. Ten se vyhnul a Karmed se tak dostal před chalupu, jak proletěl dveřmi. A tehdy započal souboj, který byl posledním, jaký Carus zažil a byl i poslední, jaký Karmed zažil. Carus bojoval za muže, které přísahal zabít, za muže, díky němuž přežil masakr v lese před dvaceti lety, za muže, kterého nenáviděl i obdivoval. A Karmed bojoval za svého otce, za lovce lidí Waldera, který mu pomohl zajmout Lorkase, za svojí pomstu.
Bitva se vlastně vedla o temného elfa, který bezmocně seděl svázaný na židli a který se díky svým činům dostal právě na toto místo. Díky jeho činům byl jeho syn uvězněn ve sklepě, vystrašený k smrti, jeho žena se strachem v očích plakala svázaná na posteli a jeho dcera plakala v kolébce. A kvůli němu se prali muži před jeho domem. Cinkaná oceli, vzdechy a výkřiky naznačovaly, že oba bojují do posledního dechu. Ani jeden z nich neměl co ztratit, ani jeden neměl co vyhrát. Nebojovali sami za sebe, bojovali za muže, který mohl za události, které mu připravily toto utrpení, vinit jen sám sebe. Nebýt jeho, nebýt toho, že se chtěl pomstít Keltodovi, nenarazil by nikdy na Miloru a nezničil by tak život i jí. Teď si to uvědomil naplno, díval se jí do očí a ona, jako by pochopila, na co myslí, prudce zavrtěla hlavou. Milovala ho a nemohla litovat chvíli, kdy se setkali, Lorkas byl jejím prvním a posledním mužem a milovala ho nade všechno na světě kromě svých dětí.
Venku zakřičel jeden z bojujících mužů. Chvíli bylo ticho, boj ustal, cinkání ocelí utichlo. Lorkasovi se téměř zastavilo srdce, když se dveře otevřely…byl to Carus.

Zakrvácel dřevěnou podlahu uvnitř domu, i zeď, o kterou se opíral při chůzi. Pomalým šouravým krokem se dopotácel k Lorkasovi a dýkou přeřízl provaz, který ho věznil na židli. Elf ihned přítele podržel a pomohl mu dosednout na židli. Krvácel z ruky, nohy a břicha, chyběl mu kousek pravého palce. Z očí mu mizel život a temný elf tomu chtěl zabránit. Vyběhl před dům a začal křičet ze všech sil, jako nikdy před tím:
„Firaku! Firaku! Prosím!“ křičel až začínal přicházet o hlas. Zevnitř domu však uslyšel generálův sten a proto se raději k Carusovi vrátil.
„Běž…zachránit svého syna. Na mě se vykašli.“
Lorkas přikývl, ale nevzdával se. Rychle odvázal svojí ženu, mohutně jí objal a políbil a řekl jí, ať se postará o dcerku a o Caruse, že musí běžet za Maskulem.

Vyběhl z chalupy, mrtvý Karmed ležel přímo na cestě a mrtvé tělo osvětlovalo ponuré měsíční světlo. Lorkas se tím pohledem ale nezdržoval a rozeběhl se s kopce dolů. Chtěl se co nejrychleji vrátit do chalupy za Carusem a svojí ženou a zachránit bývalého generála a ukončit tak hrůzu posledních dní. Litoval všech svých činů, svojí minulosti, toho, jak byl zalepen nenávistí a touhou po pomstě všem lidem. Teď utíkal noční vesnicí k domu člověka, kterého považoval za přítele.

Stále brečící Milora se snažila zároveň utěšit svojí dceru a zároveň pomoct generálovi. Položila ho do své postele nedbajíc na okamžité zakrvácení veškerého prádla. Svlékla ho a on několikrát zahekal a řekl, ať ho nechá být.
„V žádném případě, generále. Pomůžu vám, jako jste pomohl vy Lorkasovi a Wilkornovi.“
Carus zakašlal, z úst mu vytekl pramínek krve. „Jak to víte?“
„Před tím, než Lorgasa zemřela, sdělila mi, že jste jí zachránil. A ona zachránila Wilkorna, muže, do kterého jsem se zamilovala. Milovala jsem ho do té doby, než mě osud nesvedl dohromady opět s Lorkasem. Ani jednomu z nich jsem nikdy neřekla, že jsem do Wilkorna byla zamilovaná. A i když tomu tak bylo, před pěti roky jsem byla nucena ho zastřelit, protože jsem nechtěla přijít o Lorkase. Nejsem dobrá osoba, ani Lorkas ne. Napáchali jsme tolik škod a teď za ně platíme.“
Carus zvedl pomalu ruku a plačící Milora se jí chytila. „Ale litujete toho. A zasloužíte si spokojený život a…budete ho mít.“
„Děkuju, generála,“ pohlédla vděčně Milora na zraněného muže.
„Já už nejsem generál,“ pokusil se usmát Carus.
„Ale jste,“ zašeptala Milora. Poté se začala naplno věnovat generálovým zraněním.

Když Lorkas rozrazil dveře do Karmedova domu, zaskučel křikem tak hlasitým a nelidským, že vzbudil půlku Slunné. Naříkal a vzlykal a stále opakoval „Ne, ne, ne!“ plný vzteku, zloby a sebeobviňování. Jeho malý syn byl mrtvý, poznal to hned, jak viděl jeho tělo na zemi. Nemohl ten pohled vydržet a bál se, že z paměti nikdy nedostane ten obraz svého syna s proříznutým hrdlem a kaluží krve okolo něj. Lorkas se třásl, ležel na zemi a držel se za hlavu, plakal a nemohl se uklidnit, nemohl uvěřit tomu, co se stalo.

Jeho syn, který nemohl za nic z toho, co Lorkas Karmedovi udělal, jeho syn musel zemřít za činy, které Lovec a Lovkyně napáchali. Byl to ten největší trest, jaký si dokázal představit a to pravděpodobně věděl i Karmed a proto se ovládnut svojí pomatenou myslí, rozhodl, že pro jistotu popraví i samotného Maskula. Jakoby tušil, že se jeho pomsta nevydaří úplně podle jeho plánu.

Okolo zničeného Lorkase se začali scházet spoluobčané a šokováni scénou před sebou, snažili se zničeného temného elfa uklidit, ale on jako by své okolí nevnímal. Nyní se už netřásl, jen seděl, s bradou nad koleny a nepřítomným výrazem sledoval zem před sebou.

Synek byl pochován hned druhý den, Karmedovo tělo bylo spáleno daleko za městem. Celou vesnicí tragédie ovládla a nejvíc pochopitelně Milorou a Lorkasem. Carus, který přežil díky Milořině péči a díky Firakusovi, se snažil svým dvěma novým přátelům pomoci jak nejvíce sedalo, ale dobře věděl, že takovou bolest nemohou překonat nijak snadno.

Poté, co bylo Maskulovo tělíčko v rakvi položeny do vykopaného hrobu, přišel k plačícím rodičům.
„Omlouvám se. Já…měl jsem ho zastavit hned.“
„Kdepak, generále. Ty za to nemůžeš. To jen my jsme odpovědni za smrt našeho syna,“ promluvil zkroušeně Lorkas a chytil vzlykající Miloru okolo ramen a přitiskl k sobě. „Nikdo jiný. A musíme za to nést následky. Musíme se postarat o naší dcerku a na tuhle hrůznou skutečnosti brzy zapomenout.“

Lorkas a Milora překonávali bolest ze ztráty syna velmi dlouho a nebýt Caruse a ostatních přátel ve vesnici, možná by se jim to nikdy nepovedlo. Samozřejmě, nikdy úplně nezapomněli a stále si dávali za vinu jeho smrt, ale minulost změnit nemohli. Carus zemřel za dvanáct let poté, co zachránil Lorkasovi život. Rozloučila se s ním tenkrát celá vesnice a Lorkas měl nad jeho hrobem upřímný proslov, plný vděku a vyjmenování důležitých činů, které generál Carus vykonal v armádě i po ní.

Po dcerce se jim narodil další syn, který dal manželům novou naději na šťastný život a snažili se na největší tragédii svého života nemyslet. Obě děti byli zdravé a obě, jakmile dosáhli dospělosti, žili svůj vlastní život, nijak nepoznamenaný minulostí jejich rodičů.

První z páru zemřela Milora, když jí bylo osmdesát tři let, Lorkas jí následoval o dva měsíce později.