Zjevení

Zjevení

Anotace: Malý výlet za hranice krajského města. Nebo že by i kousek dál? Lze vzdálennost měřit jenom ujetými kilometry?

Od kol odskakovaly kamínky a bubnovaly staccato o podběhy. Jindy bych z toho šílel, ale dneska jsem byl docela rád. Odvádělo to totiž mojí pozornost od myšlenek na nejbližší dny a věřte mi, že proti jejich vidině bylo bubnování kamínků do podběhů rajskou hudbou. Jel jsem zrovna do zapadákova, kam i noviny musely chodit minimálně s denním zpožděním – já novinář.
Řídil jsem, protože fotograf Standa vedle mě vyspával včerejší opici. Docela jsem ho chápal a kdybych nevěděl, že se budu muset na tu pitomou cestu dneska vydat, asi bych na tom byl stejně. Zdá se mi, že buď na šéfa redakce hodně tlačí, nebo už začíná stárnout a senilnět. Zajímalo by mě, kdo si z chutí bude číst o nějakém bláznovy, co bydlí na samotě, tak daleko od lidí, že se tam i lišky bojí dávat dobrou noc. Národ chce senzace a náš region jakbysmet. Takže shrnuto a podtrženo vidím ten výlet jako zbytečnou vyjížďku. Jenže šéf i maminka se musí poslouchat. (To jsem někde slyšel, byť jsem svou matku nikdy neposlouchal, tak proč bych měl šéfa)? Koho v dnešním světě, plného drog, násilí a šílenství zajímá podivín ve středověkém kostýmu, co si říká léčitel? Možná dobré klišé pro časopis „Vy a vaše zdraví“ nebo „Proč se dál ničit, žijte zdravě“ ale pro náš bulvární plátek? K smíchu. Píšeme snad seriózní informace o matce Tereze nebo o Papeži? Nepíšeme, protože to od nás ani nečeká. Chtějí senzace i za cenu, že bychom si je měli vymyslet a my to občas velmi rádi děláme. Spokojenost čtenářů, náš prvořadý cíl.

„No co by“ Třel si vesnický hospodský právě nos. „Všichni to říkají, tak to asi bude pravda, ne?“ Byla v něm vidět absolutní nechuť volně konverzovat s kýmkoli, kdo se tu nenarodil, kdo pocházel odjinud a nedejbože snad z toho krajského mraveniště, které by jim nejraději sebralo všechny dotace. Jenže právě odtud jsem byl nejenom já, ale i fotograf Standa. A to jsme si slušně sedli ke stolu, který asi nebyl příliš atraktivní, byl zasunutý až vzadu, neosvětlený, takže asi nehrozilo, že zasedneme místo nějakým místním štamgastům. Přesto byl hostinský nepříjemně nevrlý. Těžko říct, jestli to měla být jenom póza před ostatními návštěvníky, aby nedělal na spolurodáky dojem, „že si tyká s těmi pásky z města“. Moc rád bych ho respektoval. Moc rád bych si na pivko vyrazil někam, kde jsou na zemi koberce, kde je teplo a hlavně kde funguje klimatizace. Neosobní dlažba na zemi, omlácené dřevěné obložení A-la nádražní bufet a hlavně průvan. Aby ne, když většina tu sedí jen tak ve vaťácích.
„Ale sám musíte vědět, právě vy by jste měl vědět, co všechno tak lidé říkají v hospodě a co z toho je pravda!“ Zkouším se do něj trošku opřít, jestli přece jenom něco nepustí. Jestli se alespoň nenaštve a nezačne být ve vzteku sdílnější. Nezačal.
„My tu nejsme žádní lháři, jako vy ve městě. Chlapi se ožerou, poperou, občas, ale jinak jsme tu na rozdíl od těch vašich prdelí, rozvalených s kožených křesel dříči! Co byste asi v těch svých kancelářích žrali, kdyby nebylo nás?“ Rozčílil se, jako by právě on celý den nedělal nic jiného, než pěstoval zeleninu, kuřata a ostatní havěť abychom my ve městech nemuseli strádat hlady. Jenže jak na něj? Byl jsem sice redaktor oblastního plátku, takže dalo by se říct bez zkušeností na pořádnou reportáž, a kdybych ji dokázal napsat, neživořil bych právě v novinách, jejichž většina je postavená na žvástech. Kdybych byl v pořádných novinách, nikdy bych tady nebyl. V zapadákově zvaném Jedohuby. Už jenom ten název! bez možnosti skočit si do prima restaurace na skvělou panenku v sýrové omáčce... Tady si můžu dát tak guláš se šesti, nebo s chlebem.
„Tak nám přineste ještě po fernetech. A nalijte i sobě, jestli máte chuť.“ Zakončuji rezignovaně a nemyslím si, že by jeden panák právě pro něj měl něco znamenat.
„No, nepiju Fernet, ale dám si vodku, jestli vám to nevadí! A nemyslete si že vám za toho panáka padnu kolem krku!“
„To si nemyslím!“ Odpovídám okamžitě a snažím se, aby přímo cítil, že té cti nevděčí za svou obtloustlou a arogantní postavu. „Já jen, že odpoledne jsme se byli ubytovat, viděl jsem kde budu spát a asi bych to střízlivej nezvládl. Potřebuju se opít. Alespoň na tu první noc! Třeba to zítra bude lepší!“ Zasmál se. Boha jeho on se konečně zasmál, na nás, křupany z města.
„No jo! Šmejkalová!“ A znova se podrbal na nose. „Je podnikavá, ale taky strašný prase.“
„Na fotkách to vypadalo docela obstojně, ale realita...“ Podotýkám rezignovaně.
„Jo. Ten fotograf, co to fotil, by zasloužil Pulitzerovu cenu.“ Pochybuji, že by mohl vědět, kdo to byl Pulitzer a proč se ta cena jmenuje právě po něm ale to bylo jedno. V tuto chvíli to bylo absolutně jedno. Odpor ve mně vzbuzoval jenom ten středověký statek a náš nový dvojpokojík zbudovaný, jak jsem byl náležitě poučen, z chlívků. Několik století tam stájili voly a teď, aby se to nepletlo nás dva. Vlastně, když to tak vezmu žádný rozdíl. Stejně jsem si pořád uvnitř připadal jako v jako v chlévě. Proč nemohl být náš „plátek“ alespoň o maličko bohatší, aby nám proplácel dojíždění? Tak daleko, aby to redakci zrujnovalo to určitě nebylo.
„Ale až chytnete nějakou infekci, tak vám na ní Pavlíček něco namíchá, nemusíte mít strach. Vlastně máte štěstí, že jste tu právě za ním.
„A když už jsme u Pavlíčka, mohl byste nám o něm něco říct?“ Ťal jsem do živého, když už tu byla chuť se trošičku bavit, Pravda, zatím jeho pojetí zábavy bylo dost zlomyslné. Velkopansky jsem to přecházel. Zase se podrbal na nose. Z toho se dalo snadno odvodit, že se na nose drbal vždycky, když se mu cokoliv nelíbilo, prostě mu nešlo pod kůži.
„Já myslím že bude nejlepší, když se vyptáte přímo jeho. Jste tu kvůli němu, tak si počkejte až k němu, ne?“ Jo to bylo sice šlechetné, nechtít nikoho pomlouvat, ale nic pro nás. Kdyby byl celý svět takový, mohli by jsme svoje řemeslo klidně zabalit.
„Ale no! Nám přece nejde o pomluvy. Kvůli tomu tady nejsme. Jen máme zpracovat, zmapovat co nejvěrohodněji reportáž právě o Pavlíčkovi a jeho věhlasu. Pokusit se podat širokospektrální a pokud možno nezmanipulované svědectví, a to se nám povede nejlépe jak?“ Lžu, ani se nečervenám. Kývl jsem hlavou proti němu, jako bych byl učitel a vyvolal nepozorného studenta. Zavrtěl hlavou a chtěl vyděšeně odejít. Takže raději rychle dokončuji.
„Když se nebudeme ptát jenom Pavlíčka ale všech v jeho okolí, kdo ho znají a přišli s ním do styku.“ Přikývl.
„No dobrá. Když se to tak vezme, je to strašnej podivín. A to neříkám proto, že nechodí sem a neutrácí ve výčepu. On je tak podivnej, že divnější mi nepřišlo ani to blbý řecký víno, co smrdělo borovičkou.“
„Proč?“ Jednoduchá otázka a moc doufám, přeji si, že na ni nepřijde příliš jednoduchá odpověď a hlavně doufám, že se i někdo trochu přidá. Sáhl jsem proto do kapsy a zapnul tlačítko diktafonu. Byla v něm 2Gb karta, která dokázala zaznamenat v nejhorší kvalitě spoustu hodin hlasu. Tedy pro reportážní účely v kvalitě více než dostatečné.
No protože si vyrábí skoro všechno sám, včetně másla a tvarohu. Má jednu krávu, taky nějakou tu ovci. Nechodí do práce, nepobírá žádný dávky a jak se zdá, asi ani nic nepotřebuje. Nemá elektřinu, nechce elektřinu a studnu má na dvoře. Bydlí na samotě, asi dva kilometry za vesnicí. Ten statek byl opravdu hodně dlouho opuštěnej. Říká se tomu tam „U třech oběšenců“, protože poslední tři majitelé – tedy ti před Pavlíčkem se oběsili. Potom to strašně dlouho chátralo, takže to za babku koupil a dává si to postupně dohromady. Dělá co může, ale moc na to nestačí. Dal bych celou dnešní tržbu za to, že tady nemá žádné kořeny. Nepřipadá mi jako místní, jestli mi rozumíte. Člověk může žít třeba 30 let v Chicagu, nebo tam být odmalička až do důchodu, ale když se vrátí, poznamená ho to a pozná se, že sem tak nějak patří. U něj nic takového nepozoruju. Jo, je možný, že je to jenom proto, že je takovej exot, tak to všechno ostatní přebíjí, ale jak říkám. Celou svou dnešní tržbu na TO VSADÍM...“
„Jó, chlapče celá tvoje dnešní tržba by nestačila ani na můj rozjezd v některém z oblíbených barů v dosahu bydliště“ pomyslel jsem si. Ale nahlas jsem neřekl nic. „Dojdu pro ty fernety a vodku!“ Řekl opravdu hodně hlasitě. Pár lidí ve výčepu zbystřilo, zvedli se přišli k našemu stolu.
„Jestli pánové dovolí, tak já bych si dal Rum!“ Pronesl jeden z nich nesměle.
„Hele Franto! Kolikrát ti mám říkat, že Rum je už dneska jenom fajnový a sakra drahý pití. To co chceš ty se jmenuje Tuzemák! A já ti dám Tuzemák a tvoje stará mi bude zase zejtra nadávat, že jsem tě tu zřídil se sebral ti všechny peníze! Znáš svojí starou!“
„No jo, je to čarodějnice, to je fakt. Ale když tady chlapci z města nabízejí pití, tak ty svoje peníze přece neutratím. A že se zřídím, když jdu do hospody, to přece ví! To je jí víc než jasný. Ona jen nechce abych propil prachy, kráva jedna lakomá!“
„Cožpak o to, na nějakém panáku nám nesejde, pokud za něj dostaneme alespoň nějakou informaci...“ Klidně a nezaujatě povídám.
„Mám mu tedy vzít ten tuzemák?“ Ptá se hostinský. „Pavlíčka tu zná každý a každý k němu má co říct!“ Uzavírá. Přikývnu. Odkvačí k pultu. Kývnu vyzývavě na nově příchozího Frantu. Nemá úplně jistý krok, ale jak se zdá, je na to zvyklý. Zdá se, že mu to myslí docela čerstvě.
„No, mě na něm nejvíc fascinujou ty hadry co nosí. Jako by sem vypadl z baráčnickýho bálu.“
„On nosí kroj?“ Ptám se překvapeně.
„No, to zrovna ne! Ale prostě je takovej, jak bych to tak řekl. Středověkej!“ Těžko si lze překvapit, že někdo může být víc středověký, než zdejší výčep, než Šmejkalové statek a pokoje z chlívů. Těžko domyslet, že je něco víc středověké, než celá ta vesnice.
„Jo! To je fakt!“ Křičí od výčepu hostinský a už se blíží i s tácem a různobarevným lesem na něm.
„Nakonec jsem tam vzal pro všechny – dovolil jsem si nalít i i tady pro Bohouše zelenou a tak vůbec pro ostatní chlapi. Uvidíte, že to nejsou vyhozený peníze!“ Ostatní, jak slyšeli o panácích a o rozbíhající se konverzaci u našeho stolu, zvedli se i ze židlemi a za hlomozu a halasu si přisedli.
„On sám tvrdí, že se prostě narodil ve špatný době a něco na tom je. Poslední takový jako on museli vymřít tak v sedumnáctým století.“
„Zajímavý je, že i když tu o něm ještě před deseti lety nikdo nevěděl, dneska sem prostě už patří. Jednou stranou nás sere, jak je jako-by povýšenej nad nás ostatní. Jak těm našim ženským občas řekne „Kdyby nechlastali v hospodě a radši zašli za mnou pro byliny...“
I když je fakt, že kvůli němu sem jezdí už lidi z hodně daleka. Tady Pepouš může být jen rád. Má tu i krámek, tak se mu tržby dobře rozjely. Možná by měl začít prodávat nějaký upomínkový předměty s Pavlíčkovo tématikou...“
„Nebo amulety! Třeba by mu do nich mohl Pavlíček nacpat nějaké to svoje smetí, nebo je vysvětit, nebo očarovat...“
To je jen několik střípků z hospodského hovoru. Zpočátku to bylo opravdu hodně realistické, ale to se s každým dalším panákem měnilo a to dost podstatně. Myslím si, že ke konci to nemělo daleko k tvrzení, že Pavlíček má vlastní flotilu UFO, která mu slouží a díky ní dokáže to co dokáže. Ledy se tedy nakonec prolomily a my jdeme na kutě u Šmejkalky něco po půlnoci. Nejsem moc vzdálen stavu jaký bych si přivodil v nějakém tom svém baru. Cítím se jako pírko,. lehoučký a asi se mnou vánek venku i pěkně cvičí. Je mi všechno jedno a nevadí mi ani hutný pach plísně, zatuchlina a kdovíco to všechno smrdí v mém novém pokojíku. Na kartě diktafonu je spousta záznamu. Bude peklo z těch opileckých řečí něco vytřídit, ale určitě se tam spousta perel najde. V jazyk našeho prostého lidu se vždycky perlami a diamanty hýřil.

Bolí mě hlava. Tak obrovsky a giganticky mě bolí hlava a měl bych snad po té včerejší smršti čekat něco jiného? Co můžu chtít jiného? No ovlivněn nějakou stupidní reklamou jsem si namlouval, že venkov, tam kde dávají lišky dobrou noc je tak poctivý a zdravý, že vás tam ani po opici nemůže bolet hlava. Navíc ten smrad zatuchliny, chce se mi zvracet a rozhodně to není jenom ze všech těch fernetů. Vyjdu na dvůr a je plný slepičinců, kdákání, kokrhání a vůbec jiných divných nemelodických pazvuků. Kdo by v tom randálu měl mít pěkné ráno?
„To je dost, že jste se probrali! Máte v kuchyni snídani a já tu nejsem kvůli tomu, abych vám celé dopoledne přihřívala kafe!“ Spustila na mě nerudně Šmejkalová. „Sakra bábo ještě tys mi to dnešní ráno chyběla. Bez tebe by to byla jenom bída, díky tobě je to totální beznaděj!“ Pomyslím si. Ale jdu pro Standu.
„Dělej!“ Zatřesu s ním. Ještě se neprobral z bezvědomí, šťastlivec. „Bába už vyšiluje, že ti odpařila všechnu vodu z kafe!“ Otevřel oči a já ho musím obdivovat, že ani na chvilku nezaváhá a je hned v realitě. Sakra, jak to jenom dělá?
„Kafe? Od ní můžu čekat tak leda pražený žaludy s utrejchem a ne žádný kafe! Kurva jak bych si dal opravdu dobrý presso!“ Soucitně se na něj podívám.
„Hlavně už vylez, nebo nás zabije dřív, než se stačíme znecitlivět tím utrejchem!“ Vyvalí se z těžkých duchen. Tak těžkých, že člověk má dojem, že přikrytý pytli s cementem.
Na dvoře si lačně zapálím. Ale plíce mě po včerejšku bolí a s každým nádechem a výdechem v nich hvízdá, jako ve střižně, když přetáčím svoje záznamy. Zlostně tedy cigaretu po pár krocích odhodím. Zapíchne se filtrem do jednoho ze slepičinců, téměř kolmo tyčí k obloze a vypadá skoro jako slavnostní vánoční svícen. „No, hlavně že jsi za noclehy nějakou tu korunu ušetřil“ Pronáším v mysli na adresu svého šéfa. „To už by bylo fakt moc objednat nám pokoj „U dvou Čápů“ ve Svinech. Je to tam slabých pět kilometrů.“ Ale neuvažuju o tom, jak by jsme se tam proboha po včerejšku dostali. Kdybychom měli čekat, než vystřízlivíme, asi bychom seděli ještě v hospodě. A pochybuju, že tady si může vzít člověk taxíka.
Po snídani, skládající se z buchet, velkých jako tvárnice a přetékajících domácími povidly a kafe, které odmítám hodnotit jdu otráveně zpátky do svého „chlívku“ S kocovinou a v míchajících se hlasech se mi zrovna nedaří něco ze včerejších hovorů vybrat. Zapnul jsem si laptop a po ploše s logem redakce koukám chvíli do čisté plochy textového procesoru. Zkouším několikrát napsat „A“, potom k němu i „B“, ale nakonec to celé (zase několikrát) smažu. Je mi zle. Hlava mě bolí, buší v ní permoníci, jako by narazili na zlatou žílu a díky tomu se nedokážu soustředit na nic jiného, než na tu bolest. Mezitím do místnosti vstoupil Standa. Byl už ověšen foťáky a brašnami s objektivy, jako by se chystal dělat umění a ne pár fotek podivína, který se oblíká, jako by žil v 15-tém století a Kterému k životu stačí ovčí sýr a domácí máslo.
„Vem si klidně dirkovou komoru a bude ti stačit!“ Směju se standovi. „Navíc to bude stylové. Chceš středověkého blázna fotit výkřikem digitální technologie? Až ta fotka vyjde na titulce, bude z ní stejně barevný, rozpitý flek. Jako bys neznal kvalitu našeho poválečného ofsetu!“
„No jo! Den z šílencem, co vyléčí každou nemoc. Ale třeba bude mít něco i na kocovinu!“

x x x

Cesta k jeho samotě byla jako z Hitchcockova hororu. Ač delší dobu nepršelo, je měkká, poddajná, jako bychom jeli přes rašeliniště nebo bažinu. „Kurva když nás chtěji posílat do takový prdele, měli by nakoupit alespoň ty Xtraily! Nebo prostě auta do terénu!“ Naštvaně sděluji Standovi, zatímco se pokouším přinutit maličká kolečka našeho Renaultu Thalia neprotáčet se, ale stále posunovat automobil vpřed. Na cestě rozbité a rozbahněné, že by se tam bál i šofér s Tatrovkou. Na cestě, kde by musel mít problémy i lesní traktor.
„Jak se to jednou zastaví, nikdy se to už nepohne!“ Prohodil - podle mě celkem zbytečně - Standa. Radši mu přikývnu, aby si nemusel vymýšlet další důvody jak mě ještě víc znervóznět.

Když se tam konečně dohrabeme, Pavlíček nás čeká venku. Stojí si tam, jako nějakej blbej vévoda, co vyhlíží družinu. Zajímalo by mě, jak může vědět, že přijedeme. Pochybuju, že člověk, kterej je na petrolejce, bude mít doma telefon. No nejspíš tu ráno byl někdo z vesnice. Napadá mě vzápětí nejlogičtější vysvětlení.
„Tohle si vezměte!“ Říká nám místo pozdravu a cpe mi do ruky šálek s něčím horkým, ale docela odporným už podle vůně, jakmile vkročíme dovnitř. „Je to moje speciální směs pro rána, jako jsou ta vaše. Míchal jsem ji a zalíval tak před čtvrt hodinou, jak to má být. Pomůže vám to!“
„Jak jste věděl že přijedeme?“ Ptám se. „Někdo už tu byl?“ Usmál se, ve své zelené sametové kamizole a hedvábné košili vypadal, jako by si odskočil v kostýmu z rozehrané premiéry v divadle.
„Pánové, bolí vás hlava a není vám dobře. Všem pomůže, když se nejdřív dáte dohromady, prosím!“ Řekl a sepjal ruce, jako by se chystal odmodlit dvacet otčenášů za náš lepší zdravotní stav. „Hoďte to do sebe, co nejrychleji, potom si udělejte pohodlí a pokuste se pár minut na nic nemyslet. Bude se nám hovořit o moc uvolněněji a lépe. Nervozita není příliš dobrý rádce pro dialog a spěch už vůbec ne. Věci prostě potřebují svůj čas.“ A odešel za ven. S poslední hláskou, jako bychom tu nebyli, jako by nás odmítal brát dál na vědomí. Takže jsme osaměli zase ze svými čaji. „No co, jestli to má pomoct, tak šup s tím do sebe! Stejně mám sucho v puse, že bych mohl dechem grilovat kuřata, nebo smažit hamburgery..“ Říkám nahlas a zvedám hrnek proti Standovu. Klasickým gestem naznačuji přípitek. Chuť je naštěstí o moc příznivější, než ta vůně.
Když se Pavlíček vrátil zpátky, byli jsme opravdu v pohodě, jako bychom večer nic nepopíjeli, jako bychom neponocovali, hergot ten chlap věděl jak na kocovinu. Asi bych si od něj měl koupit alespoň pytlík té zázračné směsi. I když, mám podivný život, takže bych toho při svých zvyklostech potřeboval nejméně vagon. Ptám se ho na to. Ptám se ho, jestli by mi tu směs neprodal.
„Rád bych.“ Usměje se na mě a mě se zdá, že se směje dost drze. „Některé byliny se mohou míchat a mohou být namíchané, libovolně dlouho, ale některé se nesnesou. Jako lidé. Někteří jsou si navzájem příjemní, doplňují se. Jiní se sice občas vidí rádi, ale po nějaké době se spolu hádají, nudí, vyhledávají rozepře no a některé, rychle namíchat, spořit horkou vodou a vypít. a to je právě tenhle případ.“ Mluvil zaujatě. Ne příliš odborně, ale zaujatě. Jako profesor chemie na gymplu, ten taky býval přesně tak zaujatý svým oborem, až činil dojem, že je silně „cáklý“
„Takže vám můžu maximálně tak napsat seznam a vy si musíte ty byliny opatřit a přesně namíchat až před spařením, jinak to nemá smysl. Jo, můžu vám prodat jednotlivé ingredience ale musíte se je naučit pečlivě odměřit, namíchat a hned spařit. Ale daleko jednodušší je pro vás naučit se žít tak, aby jste tu směs nepotřeboval. Bylo by vám o moc líp. Měl by jste po starostech s tlakem a taky by vám určitě klesnul krevní cukr.“ Ještě že se mi nesnaží namluvit, že všechny ty byliny musím nasbírat o půlnoci na palouku o úplňku a sušit v troubě postavené směrem na sever, nebo jinou blbost. Myslím si, že s kocovinou je pro mě složité i dojít si na záchod, nebo vyčistit si zuby, natož si hrát na chemika a odvažovat a míchat směsi. Zvládnul bych tak tak uvařit vodu a přelít si to s ní. Takže to nechávám plavat. Kašlu na kocovinu. Pár desetiletí spolu skoro pravidelně rána trávíme, tak to jistě dotáhneme k nějaké symbióze.
„Víte proč jsem tu, Proč jsme oba tady?“ Opravuji se vzápětí. Přikývl.
„Kdybych to nevěděl, nevyhlížel bych vás, přece. Vím i to, jak jste mě včera propírali v hospodě. Taky proto vám bylo tak zle, ne?“ Vypadal opravdu jako Prorok.
„Vám nevadilo, že vás tak v hospodě probírali?“ Znovu se usmál. Teď vypadal poněkud nesměle. Nemám rád „nesmělce.“
„Ani ne. Tady je jiný rytmus. Oni přes den dřou a v hospodě to ze sebe sundávají. Opijí to, možná se někdy poperou, ale ráno jim je líp.“ Asi se mi snažil namluvit, že tady chodili do hospody místo k psychologovi. I když já taky radši do baru než k doktorovi. Dobrá barmanka, ta je za víc jak půl doktora.
„Že jim připadám jako podivín? To z jejich pohledu jistě jsem. Stejně jako z vašeho, tak proč by mě to mělo urážet?“ Mluvil jako některý z šlechticů, snad nějaký český král, který se v historickém eposu snaží vyjádřit pochopení pro své poddané.
„Nějakej tuším Franta se snažil vyjádřit myšlenku, že jste se jenom narodil ve špatné době.“ Sedl si teď přesně naproti mně. No co, alespoň diktafon všechno zachytí co nejčistěji a nebudu muset bojovat se šumem mezi hláskami, měnícími slova na blábolení, které většinou není k vyluštění. Tvářil se úplně vážně. Vážněji se nemohl tvářit ani Napoleon, před tažením, nebo Adolf Hitler, když mluvil k německému národu.
„František dost pije a potom hodně věcí pomotá a splete. Nic nedokáže citovat přesně. Já totiž netvrdím, že jsem se narodil ve špatné době, ale že ŽIJU VE ŠPATNÉ DOBĚ!“ Nevím, kdo z nás dvou byl větší blázen, ale já bych vsázel Pavlíčka, protože jsem v té jeho zásadní opravě žádný podstatný rozdíl neviděl.
„Člověk se narodí a potom žije. Odžívá svůj čas od porodu až ke smrti, takže nevím, v čem je zásadně odlišná definice, „Narodil jsem se ve špatné době!“ od „Žiji ve špatné době“. Podíval se na mě, jako bych byl nejvýš sedmileté dítě, které se podivuje nad tím, že může existovat něco jako matematická rovnice.
„No to je právě to, co si myslíte vy, celá ta vaše civilizace a co berete jako definitivní. Jste spoutáni těmi svými problémy, energiemi a čím vším já nevím... A důsledek? Odkopli jste všechno, co nám bylo tolik vlastní a normální. Co nemůžete osahat, dokázat, vypočítat, to pro vás prostě neexistuje. Stejně jako bůh. Já netvrdím že je bůh, ale věřím v něj. Věřím v něj, jako v bytost vyšší, která dává tomu abstraktnímu, nesmyslném u hemžení občas řád. Nemůžu dokázat že je, ale chci v něj věřit, protože s ním je život o moc příjemnější. Jenže vy?“
„Hmm, tak už je to tady.“ Napadlo mě, protože od samého začátku muselo být jasné, že mě nemůžou minout tyhle metafizický žvásty. Co jiného by si tu večerech u petrolejky vymýšlel. On nemůže svou energii vymrštit proti televizní obrazovce a nechat si vymýt mozek nějakým nekonečným a přihlouplým seriálem, jako my všichni. Zkoušel jsem si vytvořit vlastní miniloterii a vsadit si proti sobě na to, kolik kapacity karty zaberou řeči o důkazu boží existence a hlavně „jak důležité je i v dnešním světě věřit“ Ale naštěstí to není tak strašné, jak očekávám Sázku jsem prohrál.
„Nebojte se! Nejsem rozhodně z těch, kteří by chtěli někomu svou víru vnucovat a obracet svět. Z takových se mi popravdě obrací žaludek. Člověk, jako jednotlivec, by měl žít svobodně i co se těchto otázek týká. To já jen aby jste měl představu. Chtěl jsem tím jenom říct, že vy to prostě vidíte tak jak jste definoval. Jenže co když to tak není? Dokážete připustit, že něco, co neznáte funguje?“ Krucinál dělal jsem interview já s ním nebo on se mnou?“ Jenom jsem lehce přikývl. A ještě snad pro jistou dodal.
„Naopak! Tak to dělám většinou. Já nemám moc času a taky ani moc sil něco zkoumat. Nejsem typ průzkumníka. Většinou se spokojím s tím, že něco funguje, aniž bych musel znát podstatu a u spousty věcí po té podstatě popravdě ani netoužím. Jsem obyčejný konzument. Svět je už tak složitý, takže bych na to jako jednotlivec asi nestačil. Nemohl stačit.“ Dodávám skoro omluvně nakonec.
„No, on svět zase tak strašně složitý není, je to jen úhel pohledu, rovna tak jako v té definici. Vy v tom co řekl František a já zásadní rozdíl nevidíte, jenže pro mě je tam hlubší, než rozdíl mezi dnem a nocí. Pokusím se vám to vysvětlit. Vy tvrdíte, člověk se narodí, a potom žije, takže není rozdíl jestli se narodil ve špatné době a nebo žije ve špatné době. Teď si představte čas, jako území, světadíl, nebo jenom město či vesnici. A když v kontextu k tomu řeknu, „narodil jsem se v Praze“, říkám tím zároveň, že musím „žít v Praze a zemřít v Praze“? Já myslím že ne. Daleko trefnější je potom dodat, „žiji v Praze, nelíbí se mi to ale z nějakého důvodu musím...“
„No jo, jenže čas není ani město, ani vesnice a světe div se ani, ani světadíl.“ Skočil jsem mu neslušně do řeči, ale nemohl jsem to už vydržet. „A víte proč? Protože zatím žádná cestovka neprodává zájezdy do minulýho čtvrtka, třeba, nebo v lednu do loňskýho července. Proto.“ Zase se usmál tím svým čistým, až bezelstným způsobem, který na mě dělal dojem drzosti.
„Jejich chyba. Určitě by zbohatli!“
Takže je to jenom úplně normální magor. Za chvilku mě odvede ven do stodoly a bude mi hrdě ukazovat nejspíš stroj času, co tu po večerech vyrobil. Asi bude vydlabaný ze dřeva a s jeho vztahem k energiím šlapací. Doufám, že mě nebude nutit na něm šlapat.
„Bez ohledu na to, co o mě chcete napsat, chcete se o mě něco dozvědět? něco podstatného dozvědět?“ Zaútočil najednou a to byla výzva. Asi byl šílenej, ale na šílenostech je bulvár stejně postavenej, tak nakonec proč ne? Přikývl jsem mu.
„Co když vám řeknu že, že jsem z jiného času, že umím cestovat časem, stejně jako vy prostorem? Že je to pro mě stejně těžké, jako pro vás dojet sem z krajského města a že jsem se opravdu nenarodil tady, ale že tu bohužel budu muset asi zemřít?“
„Jo a teď mě odvedete do stodoly, abych viděl tu vaší šílenost z modřínovýho dřeva a budete chtít abych se opřel do pedálů, nebo točil nějakou blbou klikou...“
„Prosím?“ Povytáhl na mě obočí.
„Ale nic.“ Mávnul jsem ledabyle rukou. V pravdě jsem ani nečekal, že můj fór ocení.
„To vy potřebujete stroje a důkazy. Říkáte sice že ne, ale vzápětí postavíte nesmyslnost cestování časem na tvrzení, že cestovky neprodávají zájezdy do minulosti, tak proto neexistuje. Neberete fakta jako fakta.“ Snad mě nebude trápit příliš dlouho. A Standu taky ne. I když ten to poslouchat nemusel. On z toho nic psát nebude. Bleskne se ještě párkrát bleskem a potom se z toho namátkou něco vybere.
„Vy asi nebudete chtít přijmout, jako fakt, že k cestování časem stačí pár bylin a silná vůle. Víte, vy tvrdíte, že středověk vyl nerozvinutý, zaostalý. Ale sami jste zaostalí. Sto let za opicemi, řekl bych. Já dřív cestoval i víc, dneska jsem už unavený a chtěl bych jenom domů, do svého času. Dožít tam se svými známými, ale to jediné nemůžu.“ Byla to magořina, ale zajímalo mě proč. Koho by nezajímalo, jakou dohru můžou mít vlastní představy, jež se u někoho tak silně prolnou do reality?
„Protože mě honí inkvizice. Svět se nezměnil, ani trošku nezměnil. Jako tenkrát, stejně dnes. Stejná hradba nedůvěry a nepochopení. Mě se věří jenom tehdy, když vás bezvěrce něco bolí. Zlomíte si nohu, vyvrknete kotník, kopne vás kráva, nebo máte chřipku, zápal plic, obyčejný hlavobol, tak to ke mně spěcháte, div že si při tom nezlomíte i tu druhou nohu. To je pro vás věřit mi výhodné. Ale jinak? Nejradši by jste mě upálil, jako kacíře, stejně jako ti u nás. Vy to naštěstí nemůžete udělat, tak musím být tady.“
Nedalo se to vydržet. Vím, jak moc to je neprofesionální, ale musel jsem se smát. Kdyby jste viděli jeho zápal, se kterým to vyprávěl! Pro něj to prostě byla realita, pro něj to bylo skutečné. Jestli z toho dám dohromady reportáž a nikoho ze zúčastněných na to konto nezavřou do blázince, bude zázrak. Zastavil ho asi můj smích. Jenže ticho při rozhovoru, to je to nejhorší. Zkusil jsem si proto do něj rýpnout.
„To si ale opravdu říká o nějaký důkaz! To by chtělo nějaký důkaz, pane Coperfielde!“
Rysy ve tváři mu po mojí uštěpačné žádosti ztvrdly, jako by měl obličej z kamene. Asi ho to jak si z něj dělám drze srandu naštvalo.
„Proč ne? Chcete důkaz, říkáte, ale opravu ho chcete? SKUTEČNĚ JSTE PŘESVĚDČENI, ŽE POŽADUJETE DŮKAZ?“ Zajíkám se smíchy a tak jenom přikývnu.
„Není to problém. Směs jste vypili. Ten výluh pomáhá nejenom na kocovinu! Stoupne si proti nám a upaží ruce dlaněmi vzhůru. Má je pokrčené v lokti a tváří se, jako by na každé ležela těžká činka. Asi už blbnu, ale zdá se mi, že se nad dlaněmi zablesklo. Nepřestávám se smát, ani když pokoj zmizel.

x x x

Otevřu oči a je mi skvěle. Jsem úplně a docela prázdný, bez jakýchkoli problémů. Cítím se vyrovnaně, odpočatě. Slyším zpívat ptáky a vidím modré nebe prosvítat skrze větve košaté lípy. Užívám si ten pocit, dokud mi nedojde, že je asi něco špatně. Vzpomínám si na pana Pavlíčka a na jeho rozpřažené ruce. Snad i na ten záblesk a hlavně na všechno, co mi říkal. Kam se sakra poděla ta jeho samota? Kde jsem?
Vedle mě se vzbudil i Standa a vypadá stejně překvapeně. Já se mezitím posadil a v mžiku i postavil. Přehlížím okolí. Podle všeho jsem na Jedohubské návsi, i když vypadá značně jinak. Není tu ani hospoda, ani spousta nových domů s břízolitovou omítkou. Jenom prašná cesta a taky několik lidí.
„Lidi! Lidi! Zjevení!“ Ukazuje na nás jakýsi chlapec a couvá vystrašeně dál. Nejdřív mi není jasné, proč bychom měli vypadat tak podivně, ale asi za to může oblečení. Ne, že bych byl metrosexuál, který utrácí horentní sumy za poslední výkřiky módy, ale ani tak se k místním moje Columbia bunda s gora-texovou membránou, Denimky rifle a Croccodille boty, nějak nehodí. Oni na sobě mají jednoduché venkovské oblečení – tedy jednoduché a běžné tak pro několik století zpět, abych byl přesný. Něco podobného znám jenom z obrazů.
„Nejsme žádný zjevení. Jsme jenom novináři! Přijeli jsme sem dělat rozhovor! To si nás ze včerejška kurva nepamatujete?!“ Vylepšil to Standa a možná právě on obohatil náš jazyk o jeden v pozdější době oblíbený vulgarismus. Natáhl jsem se k němu.
„Oni si nás nemůžou pamatovat!“ Snažím se na něj šeptat. „Oni tu včera nebyli!“ Nechápavě se na mě kouká.
„Ty vole, tak si je prohlídni! Tohle jsou praví a nefalšovaní obrozenci! Možná pod tou lípou čekali v létě na F.L.Věka a ten byl historie i pro Jiráska! Proč mám něco takovýho vysvětlovat právě tobě, člověku kterej musí mít velkou vizuální paměť? To ti fakt není divný, jak jsou ohozený?“
„Mě to celý už od včerejška přijde spíš pěkně uhozený!“ Opáčil taky šeptem. Komu by nepřišlo. A potom ještě rychle dodal. „Já myslel, že třeba Masopust...“ Blbec. Masopust teď. V září.
Chlapcův hlas ostatní na návsi vytáhl z vlastní zaujatosti a všichni nás začali sledovat. Měl jsem čas si je prohlédnout. Nebylo tu příliš nacpáno. Pár žen, dětí a potom převážně starců. Pomalu vykročím proti nim a zdá se mi víc než trhlé začít pronášet věty stylu „Jsme vaši přátelé a nechceme vám ublížit!“ Proto svůj projev smrsknu do věty „Našli bychom tu někde Pavlíčka?“
„Jistě. Ne přímo tady!“ Odpovídá ustrašeně jedna z žen. Je poměrně mladá, ale nepříliš upravená a působí udřeným dojmem. „Ale je to kus cesty. Jestli chcete, tady náš Kuba vás k němu odvede!“ Chlapec, na kterého ukázala ale vypadá, jako by ho posílali právě do hořícího domu „Kurva my jsme asi fakt ve středověku!“ Procedí mezi zuby na Standa. Jsem rád, že už je v reálu. Ze spánku po opici se budí zázračně rychle a stejně tak rovná s realitou. Bez chlastu mu to jde evidentně hůř. „chápeš to už konečně? Nář Renault, redakce v Budějovicích, nic z toho zatím neexistuje!“

Cesta je nudná a hlavně fakt dlouhá. Byla zlá i tím Renaultem, natož pěšky. Nejsem zvyklý chodit už kamkoliv pěšky. I když jdu pít za roh, volám si pravidelně taxíka! Už abychom tam byli!
Pavlíček nás přivítal, jako by na nás čekal několik století.
„Že vám to ale trvalo!“ Povídá a já nevím, jestli má na mysli cestu sem z vesnice, nebo tak celkově. Dal nám zase napít, podle vůně bych řekl že je to stejná směs. Nebráním se, protože tak nějak podvědomě chápu, že ta nás může dostat domů. Doufám a vroucně si přeji, aby nás mohla dostat zpátky domů. Jenže to je prozatím všechno. Žádné rozpřažené ruce, žádné jiskření.
„No tak co se děje?“ Zkouším ho popíchnout. Jako důkaz mi to stačí. Teď bych šel rád domů a pomalu si to utřídil. Diktafon pořád jemně přede v kapse. Cítím to, jak se jemňounce občas zachvěje, když je zvukový signál, který má zaznamenat příliš silný. Z praxe vím, že to potom bude znít jenom jako zachrčení. Přesto, autentický středověký záznam, to je něco. Digitální záznam zvuku z doby, kde neznali ani voskové válečky. Jen mi dělá starosti, jak to dokážu. Jak dokážu, že je to autentický zvukový záznam, abych to mohl alespoň zpeněžit, když už to celé musím absolvovat.
„Jsem rád, že vám to jako důkaz stačí, ale mě tedy rozhodně ne! Řekne ale Pavlíček. „A i kdyby, jsem vyčerpaný. Časem se nedá courat sem a tam jenom tak bez únavy!“ Možná že nepoužil přesně tahle slova, ale smysl to mělo tentýž.
„A proč tedy ty byliny? Proč znovu ten výluh Já myslel...“ Ale nenechal mě domluvit.
„Všeobecná tragédie je, že nejvíce obyčejně myslí ten, který toho nejméně zná... Ten čaj je jenom pro uklidnění a všeobecné ztišení. Je v tom vynikající a vím, jak pomáhá celkovému zklidnění. Na paradox takových cest je proto nezástupný.“ Už to chápu. Funguje asi stejně, jako žvýkačka či bombon v rychlovýtahu, nebo letadle. Tak asi proto. Ale radši mlčím. Zvlášť, když se na mě Pavlíček znovu usmál. Usmál se, ale jeho smích mě pálil jako horká polévka vylitá do rozkroku.
„Paradoxem je, pánové, že právě kvůli vám, mě začne honit ta inkvizice a právě kvůli vám, skončím ve vaší době. Právě kvůli vám, budu žít ve špatném čase, i když jsem se v něm nenarodil! Proto jsem vás čekal a proto vím, že se tohle všechno muselo stát. Z toho nebylo úniku, ani pro mě, ani pro vás.
„Je to vážně jen a jen kvůli nám?“ Ptám se vylekaně a opravdu z toho nemám radost. Je mi, jako bych si v noci, v zákopu zapálil cigaretu a kamaráda vedle mě zastřelili jenom proto, že ostřelovač zahlédl plamínek mého zapalovače.“
„No, v pravdě je to skutečně jen a jen důsledek vašeho příchodu. Ale když se to tak vezme, dřív nebo později by mě stejně dostali. Leží jim v žaludku, že chudí lidé nechodí to málo co mají odevzdat jim, když jim není dobře, když onemocní, ale radši jdou ke mně a hlavně jim vadí, že moje léčba je účinnější, než jejich pouštění žilou a odpustky a vyhánění ďábla. I když, možná škoda že s tím přestali. Kdyby jen tušili, jak se ve vašem věku ďábel zabydlel...“
„No dobrá, ale co máme dělat my! Co tu sakra máme dělat my!“ Nenechám ho dovést do konce svoje žerty. Pro něj je to jednoduché, ale co my?
„Karty jsou rozdané, tak nezbývá, než dohrát hru!“ Odpověděl svým podivně pokřiveným humorem Pavlíček. Jestli to má znamenat, že nebudu dneska spát u Šmejkalky, tak je to horší, než jsem si dovedl představit. Zatím. A to jsem si ještě včera odpoledne namlouval, že nic horšího, než noc právě u ní mě v životě potkat nemůže. Jak je ten život relativní a jak dokáže být osud zvrácený. Vyslovíte myšlenku, že to horší být nemůže, najednou se může přetrhnout, aby vám dokázal opak... Debil osud!

Zabušení na dveře bylo víc než výrazné. Nevím, ale takhle netluče člověk, který potřebuje pomoc. Byl to agresivní buchot dobyvatelů. Ale proč mě to vlastně napadlo? Mám asi nervy na pochodu z toho dnešního dne. Jako by mi nestačilo být jenom v zapadákově. Jako bych postě rovnou musel být ve středověkém zapadákově. Asi ano, když jsem se tak vehementně dožadoval důkazu. Standa i já jsme byli značně nervózní, zato Pavlíček, všechna čest, z toho stále zářila pohoda a klid.
„Co se děje! Vykřikl jsem polekaně a ještě dodal „DOPRDELE KDO TO SEM LEZE?!“ Vlastně to nebyl dotaz. Bylo mi jasné, že je to něco nepříjemného. Opravdu po zkušenostech s důkazy jsem chtěl od Pavlíčka odpověď? Opravdu jsem potřeboval znát tak rychle pravdivou odpověď? Ať jsem to chtěl nebo ne, přišla.
„To je svatá Inkvizice. Za chviličku budete mít možnost se seznámit...“
Ten chlap je snad nakreslenej. Když si matně vzpomenu na dějepis, dochází mi, že asi nepřišli na odpolední doušek kávy a trochu té nezávazné konverzace. A to jistě ne pro to, že káva v této době co-by nápoj je možná rozšířená v Polynésii, ale rozhodně ne tady, ve střední Evropě.
„Neměli by jsme vzít nohy na ramena a utéct? Do lesa je to kousek, tam by jsme se snad mohli schovat. Třeba je tam nějaká jeskyně, nebo skála, nebo prostě něco, kde bychom se mohli zamaskovat houštím a hrát si na poustevníky, než se situace uklidní?“ Ptám se, zatímco můj mozek ovládá divoká improvizace na téma Hollywoodských akčně historických trháků. Proč tam se hrdinovi vždycky povede utéct? No Pavlíček stejně jenom zavrtí hlavou.
„Jednak by to bylo zbytečné, protože jak jsem podotknul, tohle všechno se už stalo. O tomhle dni například existují záznamy které se vašem čase dají dohledat. A za druhé? chtít utíkat inkvizici je stejné, jako chtít utíkat nemoci. Když je vám souzená dostihne vás. Myslíte si, že by tu bušili, kdybychom nebyli obklíčeni?“ Taktně přecházím mlčením, jeho kecy o marném útěku, když vím že utekl k nám. Tak nějak mě to trošku uklidňuje. Když utekl on, snad nás stačí vzít sebou. Doufám – vlastně vehementně celou silou svojí doposud nepříliš výrazné vůle, aby tohle bylo jenom součást mého důkazu.

Utíkat se spoutanýma rukama za koněm, je strašné. Neumím to. Tohle mě nikdy nenaučili. Nenaučili mě ani utíkat. Mám vysoký tlak, cukrovku, tak bych se měl šetřit. Sice tělesný pohyb, jak mi zdůrazňovala doktorka pro mě je prospěšný, ale hlavně bych měl dbát na postupné zvyšování zátěže. „Nejškodlivější pro vás je, když to budete chtít jeden den strhnout, potom budete týden ležet a lízat si rány, po týdnu vás začne pronásledovat svědomí a vy se do toho opřete. Nemusíte se omezovat, jen postupně.“ Jako bych jí slyšel. Snad proto jsem se rozhodl nepřepínat se, a nechal se jenom tak vláčet. Fungoval bych jako skvělé sáňky. Proklínám každý vyšší drn nebo kamínek. Cítím se sytý. Není nad to posvačit nějaké to kilo cestního prachu a písku.

Uvítal bych trochu odpočinku. Trochu klidu a času, dát se dohromady. Trochu vody, když už ne vanu, tak alespoň umyvadlo a čistou žínku, abych si vymyl všechny svoje odřeniny. Ani se je nepokouším spočítat. Obávám se, že tak velká čísla jsem nikdy nepotřeboval znát. V duchu vzdávám hold svojí extra pevně pevné bundě. Bez ní by jich bylo mnohem víc. Uvítal bych i vlhkou celu se slámou a krysami, jenom kdybych měl nějakou tu hodinu klid a mohl se prospat. Jenže nás nahnaly rovnou do mučírny. všechny. Na mě padaly deprese v mučírně i v naší době, když jsem tam byl na exkurzi. Natož teď, když o exkurzi očividně nešlo.
„Bratr Inocenc bude zapisovat a výslech povedu já! Já totiž hovořím s naším pánem! Já jsem byl osvícen! Ďábel musí být zlikvidován, ač je to nelidské a i kdyby jste u toho měli zemřít!“
To neznělo příliš povzbudivě.
„Asi se jedná jenom o omyl!“ Zkouším to jemně. „Jsme obyčejní lidé a nejsme zasažení žádným Ďáblem“!
„PADNI NA KOLENA PŘED PRAVÝM SLUHOU BOŽÍM ty jedno pekelné nedochůdče! Vyjde ale z úst toho vedoucího a šlehne mě bičem. Klidně, přes tvář a já cítím, jak se zalila krví, jak mi stéká do úst a taky cítím její železito-sladkou příchuť.
„Pokud jsi obyčejný věřící, jak tvrdíš, proč máš na sobě to roucho pekelné a nač tohle všechno potřebuješ?!“ A rukou ukázal na předměty na stole. Na Standův fotoaparát, objektivy i na můj diktafon! Pravý věřící nepotřebuje to nepotřebuje. Domluví se se svým pánem i bez takových čertovin! Bůh je totiž na rozdíl od tvého pána, který jen stále bojuje o jeho moc, dokonalý!“
Přicházím z jiných časů, milosti.“ Zkouším to. „Z časů, kde to všechno je normální a běžné!“
Potom takové časy nestojí za nic a netřeba se jich dožít!“ Jo, možná měl pravdu. Ale každopádně jsem za to nechtěl položit svůj nanicovatý život.
Mezitím došel zapisovatel a vzal si ze stolu foťák. Chvíli ho otáčel a prohlížel. Koukal se zaujatým výrazem do objektivu, zatímco ohmatával jeho ergonomicky tvarované tělo. Byl to profi Cannon v matně černém provedení. Najednou vyšel záblesk. On s hrůzou v očích a výkřikem foťák odhodil. Ten se rozlítl na spoustu kousků. Viděl jsem jak Standa v poutech přikován ke zdi skoro pláče. Asi tohle pro něj bylo mučení horší než to co mělo nastat. Škoda že paměťovou kartu nebudeme mít příležitost najít a vzít sebou. Inocencův vyděšený autoportrét by mohl být velmi zajímavým příspěvkem. Potom přišel na řadu můj diktafon.
„Bude pro vás štěstí, když zemřete ve svatých rukách!“ Zahřímal inkvizitor. „Bude pro vás štěstí, když zemřete ve svatých rukách!“ Zaskřehotal do toho jako ozvěna jeho hlas zkreslený špatnou kvalitou záznamu a špatnou akustikou v mučírně. Stejný scénář, jako z foťákem. I diktafon se za chvilku válel na dlažbě. „Takže z povídání v hospodě, z rozhovoru s Pavlíčkem, i z reálné středověké atmosféry zbylo hovno!“ Pomyslím si. Taky uvažuju že asi těžko vymyslí mučení, které by mohlo být horší. A ještě ke všemu, jestli se vrátíme domů, tak šéf nám teprve předvede řádění inkvizice. Foťák i diktafon v …. a žádný záznam.
„Myslím si, že by měli shořet ještě dneska!“ Zahřímal. Všichni tři!“
„Dovoluji si vás upozornit, že to není tak jednoduché. Víte dobře, že jsme tu i přes svou svatou povinnost a přes církevní podporu spíš trpění jako obtížný letní hmyz!Místní pán nám moc nefandí, ale je dobře zapsán u krále a král zase ovládá církev.“
„K čertu s Králem! Stejně naši zemi jenom drancuje a neovládá. My, služebníci boží jsme jejími pravými králi! Budeme čekat a ďábel tu bude mezitím rozpínat svá křídla!“ Zaklel.
Mohu zaprotokolovat i tu vaši kletbu, milosti?“ Zeptal se zapisovatel Inocenc, ale podle tónu hlasu bylo zřejmé, že mu je vlastně fuk, co bude protokolovat. Hrál jenom o čas a každý kdo hrál o čas, byl jejich přítel. Teď, v této situaci rozhodně. Ať už měl na sobě cokoliv.
„Zaprotokoluji tedy váš názor zároveň s poznámkou že jste moudře rozhodl výslech provést až zítra v přítomnosti správce panství i osvíceného Pána Petra Voka. Víte jak na vás koukají skrz prsty za vaši spravedlivou a nebojácnou povahu. Seberete jim vítr z plachet!“ Zahrál na strunu Inkvizitorovi ješitnosti. „Jeho Milost“ se pýřila jako páv.
„Ano, máte pravdu! Bude to tak nejrozumnější. Konečně s takovými důkazy! Kobka je dost izolovaná. Asi opravdu nic neriskujeme! Důležité je, že jsou pod zámkem. Očistný oheň dnes nebo zítra!“ Ulevilo se mi a podle všeho nejen mě. I Standovi. Jenom výraz ve tváři Pavlíčkově byl neměnný, jako by scénář už dávno znal. Jestli jsi to ty parchante věděl a neudělal nic proti těm mým odřeninám několikakilometrovému poklusu a nervákům, máš to u mě schované!
„Odveďte je do cely!“ Vydal jednoduchý příkaz vyšetřovatel a měl se k odchodu. Mezitím je kat odvázal od řetězů a spoutal je. Mohli chodit, ale utéct by si asi rozhodně netroufli.

V cele jsem se zhroutil na zatuchlou slámu. Smrděla tisíckrát hůř než místnost u Šmejkalky, byla vlhká a slehlá, ale mě připadala, jako prachová peřina. Na jeden den bylo zážitků opravdu víc než dost.
„Zajímalo by mě, proč nám šel tak na ruku ten zapisovatel. Že by ctil novináře, jako podobné řemeslo?“ Ale Pavlíček mě okamžitě vyvedl z podobných úvah.
„Nezapomeňte, že Gutenberg se ještě nenarodil. On neví co je novinář a nesnaží se ani tak pomoci vám, jako mě. Loni v zimě si škaredě zlomil nohu. Jeho „bratři“ se sice modlili a zaříkávali, i žilou mu pouštěli, což všechno mělo za následek celkové oslabení, zánět a skoro smrt. Měl štěstí, že nedostal sněť, a že jsem ho mohl vykurýrovat. Myslím si, že se mi cítí za to zavázán!“ Nebylo to sice tak prima jako namýšlet si, že moje maličkost někomu tolik imponovala, ale důležité bylo, že se nám pomoci rozhodl.
„Je třeba se připravit.“ Najednou řekl Pavlíček. Sice jim odejdeme i s těmi pouty, ale až budeme zpátky, tak asi nebude problém se jich zbavit. V kůlně mám pilu na železo.“
„Teď hned a po tom všem?“ Ozval se unaveně Standa. „Potřeboval bych asi trošku relaxu. Maličko se dát dohromady!“
„Jo! A možná by nebylo špatné počkat i na zítřejší táborák a zazpívat si společně nějaké trampské písně!“ Dodávám ironicky. „Jsem taky víc než na doraz, ale radši si tedy odpočinu až doma. Netoužím po ničem jiném, že odtud zmizet. Rychle zmizet!“
„Jo! Moje Řeč!“ Přidá se na mou stranu překvapivě Pavlíček. „Jen vás chci upozornit. Nebude to příjemné. Nemám sebou ani hrstičku bylin a i kdyby, stejně by je nebylo kde uvařit. Bez nich to bude dost nepříjemné. Uvidíte!“
„Cokoliv je lepší než vyhlídka táboráku, u kterého jsme my tři hlavní grilovací atrakcí!“ Slyším jenom mumlání a zahlédnu záblesk. Připadám si, jako by mě právě něco semlelo. Jako bych se dostal mezi mlýnské kameny, které mou tělesnou schránku rozemlely na prach a ten vzápětí vítr roznesl po okolí. Takže jakmile se kolem mě z mlhy zmaterializuje Pavlíčkova světnice, důkladně se prohlížím, jestli jsou opravdu nohy dole a hlava na krku, jak to má být, jestli někdo mou postavu nepřekopal a končetiny nepřeházel. Zdá se ale, že je vše v pořádku. Jsem šťastný, že je tu alespoň ta světnice a nemusím zase někam chodit, nebo běžet.

x x x

Dočetl jsem všechno, co se k události zjevení v Jehohubech roku 1572 napsalo a dochovalo. Štvalo mě, že nás nepokládali třeba za anděle. Sakra proč jsme zrovna museli spadnout do bytostí pekelných? Podle jakého klíče to třídili?
„Tak, a teď je důležité, co uděláme s tím vším.“ Zeptal se Pavlíček a tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil. „Netoužím po tom, mít tady nastěhovanou bandu novodobých inkvizitorů, kteří mě sice nezabijí, ale budou mi dlouho otravovat život.“ Jeho hlas zněl zlověstně. Pojal jsem podezření, že se asi chystá věci vyřešit dost radikálním způsobem.
„Piště si o mě co chcete. Třeba že jsem magor, urážky snáším poměrně dobře. Ale o tomhle prožitku se nikdo a nikdy nedozví. Jinak...!“ Nedokončil, ale asi si oba dovedeme představit, co je schované za slovem „jinak“. Prašné cesty, žádná elektřina, žádné neony, žádné bary a hlavně žádná bulvární redakce. Těžko odhadnout, jestli je to opravdu potencionální trest.
„Nemusíte mít strach. Ona zase ta naše společnost tak osvícená, jak vypadá není.“ Povídám zcela klidně Pavlíčkovi. „Kdybych s tím co jsem prožil kdekoliv vyrukoval, zavřeli by mě. Jako šílence, blázna. Tlumili by mě sedativy a dožil bych jako troska v některém z ústavů. Děkuji, po tom opravdu netoužím. Myslím si, že pro všechny bude lepší, když zážitek poneseme jenom sami v sobě.“ Vlastně je to opravdu jediné východisko. Objevujeme sice úplně všechno. Tváříme se, že rozumíme všemu a dokážeme všechno, ale zkuste někomu říct, že znáte chlápka, co silou vůle přicestoval časem...
Autor risik, 19.11.2007
Přečteno 250x
Tipy 1
Poslední tipující: Darwin
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter