Neuvěřitelné dobrodružství - VI. Trestná výprava do strašlivého nebezpečenství Vytschpulu

Anotace: Šestá část

VI.
Trestná výprava do strašlivého nebezpečenství Vytschpulu

Och, cesta to byla dlouhá, předlouhá a hrozně strašně moc namáhavá… Já si chudák vlastně nemohl ani trošičku, na pouhých osm hodin, zdřímnout. Vznášedlo pořád poskakovalo, škubalo sebou a chvílemi se dokonce jakoby pokoušelo o laškovný looping, což mě vždy vytrhlo z mého tichého rozjímání už po slabých pěti hodinách a musel jsem tedy, pamětliv toho, že hrdina neutíká z nedobojované bitvy, začít zase od začátku. A nakonec, když už se všechno zdálo být v pořádku, vyrušil mě sám můj mladý a notně nezkušený přítel H’adry.
„Pane, pane!“ syčel mi do obličeje jako smyslů zbavený, až mě docela probudil.
„Co tě pudí, nezvedenče, abys tu staršího takto znectil? Nemůže se tu jeden vy-… zamyslet, abys ho hned nebudil? Což nemám nárok na chviličku soukromí a klidu?“
„Snad bys dokázal sám pilotovat, můj pane…“
„Já? Jak bych mohl, za tak krátký čas! I když jsem nevídaně inteligentní, stále ještě nechápu, co se stane, když to velké kolo otočím doprava.“
„Pak vznášedlo stočí směr doprava.“
„A když doleva?“ vypravil jsem ze sebe stísněným hlasem, neboť taje a jemné nuance pilotáže naší aerodynamické a tiché létající hrobky mi stále zůstávaly z větší části neodhaleny. „Co kdybych to náhodou otočil doleva, aha?“
„Tak poletí stroj vlevo.“
„Cože…? Nejsem z bojácných, což víš, a kdybys nepřikývl, dám ti záhlavec, ale tohoto se neodvážím… Pilotáž je až příliš složitá, jen si zase hezky jdi sednout do křesílka!“
Krrrrc… Prsk!
Plesk, plesk!
To praskly dvě dřevěné tyčinky, jimiž měl snad z náboženských důvodů H’adry podepřená oční víčka, ač to vypadalo odporně. Avšak ihned si víčka znovu roztáhl prsty, aby nepohněval svého boha.
„Ach, pane můj… Vím, že jsem nedokonalý, vím, že nedokážu vydržet námahu a hned bych rád cítil tvou pomocnou ruku… Ale prosím tě, ač je to pouhých čtrnáct dní, rád bych si na okamžik odpočinul! Prosím, veď zatím naši loď, neboť dole je nebezpečná krajina, kde by na nás mohly kálet bzccumbumtarára, nebo bychom ušpinili podvozek!“
„Nemohu… nevidíš, jak jsem znaven?“ broukl jsem. „Hajdy do křesílka, jestli sprchlo, postříkali bychom si podvozek blátem, až by to nebyl hezký pohled.“
A H’adry si povzdechl a pod oči si zapřel dvě ocelové trubičky.
Já se vrátil k myšlenkám na svou krásku Simsala-bim. Nemohl jsem na ni nemyslet, když jsme se už jednou vydali na cestu po jejích stopách, abychom vypátrali její nehezký osud, jenž musel být nehezkým, neboť byla ohmataná od Buzicarů. Říkal jsem si, co udělám, až ji zase spatřím, a já ji spatřím za každou cenu! Tím jsem si byl jistý.
Uvidím vznešenou odšmíráku Babránu těmito svýma dvěmima očimami. A jednu jí vrazím zleva, zprava, a zařvu z plných plic: „Tak kvůli tomudle tys na mě byla jak na čokla, ty fuchtle jedna?!“ a potom kopnu do nebohého kvíkajícího Yato n’Ebyla a budu nad ním skákat a křičet na něho, že je ošklivý nemanželský syn, aby odšmíráka viděla, jak jsem krutý, když jsem nahněvaný. S hřejivou myšlenkou se mi sladce usínalo a já se usmíval jako andělíček. Poslední, co jsem slyšel byla tichá a velebná píseň, jíž zpíval můj mladý, nemotorný druh. Zněla zvláštně, tajemně, snad si ještě vzpomenu na slova…:
„N’ee-u-s’nuu… N’ee-u-s’nuu, yi-nak se v’oba z’aa-bi’j-em…“

„Jsi si jist, H’adry, že naše vznášedlo nikdo nemůže najít? Naše přistání bylo skutečně mistrovské… Nemohl to slyšet skoro nikdo!“
Otočil jsem se k nevzhledné hromadě ze slaměných rohoží a hromad došků a kusů krovů. Nikdo to nemohl slyšet, a ti, co to slyšeli, ještě nebyli vyproštěni zpod mocného a bohatýrského stroje. Jedna z maličkých osad se svými malebnými a prostými chýšemi si zkrátka dneska vyšlápla levou nohou do slavného jitra. Ale ti pod vznášedlem alespoň zatím mohli cídit podvozek.
„Nyní musíme do Vytschpulu, můj pane!“
„Juž kvačím!“
Na dohled v hustém hájku jakýchsi řasovitých příšerností, když už se před námi zdvihaly vysoké a nehostinné, ostré, hranaté, špičaté a paťaté hradby nepřívětivého města Vytschpul, jsme se přestrojili, abychom mohli nepozorovaně projít kolem stráží. Nikdo nás tu sice neznal a nikdy neviděl, do města proudilo asi tak tisíc osob každou minutu, ale zkušený a odhodlaný hrdina zkrátka nikdy nedá na náhodu, i kdyby byla možnost neúspěchu deset tisíc miliard šušmiliónů cucmiliónů skviliónů ziliónů miliónů tisíc a ještě stovka ku jedné. Přestrojili jsme se mazaně, já byl v kostýmu cvičitele zvířete, jež H’nusané nazývali B-r’um-b-r’um. Sestával z jediného skvostného kusu, a sice skrouceného vyschlého klacku. Jakmile jsem jej uchopil do ruky, byl jsem rázem někdo jiný. A H’adry se zatím vyválel v blátě a v suchých travinách, řasách a poté sebou pleskl do kaliště, zbyvším po divokých chlumšiplescích, co nikomu nepatřili a tak je nikdo nepojídal. Vypadal jako divé zvíře, obzvláště jak mu strašidelně svítila bělma uprostřed všeho toho neřádu, když se mu hluboko mezi půlky zadnice zapíchl zrádně ukrytý trn.
Byli jsme k nepoznání. Já ho hnal před sebou, nevybíravými slovy a kopanci, šťouchal jsem do něho klackem a křičel na něho: „Uuf-h’ek-sind’l!“ Což znamenalo „Ty mrcho jedna nevděčná!“ Vmísili jsme se do davu a najednou se všichni strážní dívali i přes naše dokonalé maskování jen na nás. Byla ve mně malá dušička, ale prošli jsme šťastně, i díky tomu, že se ozbrojenci s hrůzu nahánějícími zbraněmi a šatečkami dali do řeči. Znělo to, jako by říkali, že támhleti dva mezuláni jsou asi šílenci nebo sexuální devianti, ale netušil jsem, koho tím mohli myslet.
Vytschpul byl obrovský, velikánský hrozně moc, asi tááááákhle hrozně strašně hodně. Od jednoho okraje druhého nevidět. Možná také proto, že v cestě výhledu stály všechny ty baráky. Ale zarazil mne, jako zplozence dobra, do očí bijící rozdíl. Babrán byl město spravedlnosti a dobra, kde ani rodič, jenž na veřejnosti napleskal svému dítku, nezvedenému a rozpustilému, neušel halapartně biřiců, na níž ho pak za bujarého jásotu vynášeli za hradby, aby ho hodili do hnojiště. Leč Vytschpul, to bylo místo zkázy a zmaru.
Viděl jsem bazar, jeden krámek vedle druhého a u každého úlisný, nepřátelský, podmračený a pokrčený, potutelný, rozmarný, prolhaný, fikaný, pálený opálený šizuňk prodavač, před nímž si nebyl nikdo jistý, ani hospodyně, jež chce koupit k obědu tři páry chlumšiplesčích panožek, aby potěšila svého muže a vládce. Ale i taková zde byla zlá a panovačná a plivala kolem sebe zapáchající tabákové sliny, kterak nevšímavě kráčela po veřejném prostranství, činíce výtržnosti a perouce se se strážnými, kteří se zase prali s ní a spílali jí „pomýlených cácorek“, přičemž měli oči podlité krví a nohy pivem, jež jim ta ženština předtím zvrhla. Spatřil jsem, jak se dva lidé urputně, hrůzně a neústupně přímo na ulici pohlavkují, jiní se dloubou s hlasitými výkřiky do očí a tahají za vlasy, až slzy stříkají na metry kolem, a kolemstojící dav jen přihlížel, jásal a zvláště zdařilé útoky opakoval i mezi sebou, aby se nikdy nezapomnělo na rekovnost krutých mužů. Naposledy jsem, když jsem se otáčel jako na obrtlíku, spatřil dítě, malou holčičku, kterážto malým klacíčkem, v němž byl zaražen malý rezavý hřebíček, tloukla do hlavičky svoji panenku, až kolem poletovaly světlé vlásky a chlumšiplesčí vlna, jíž byla hračka vycpána. A dítě se smálo, až se dusilo chuchvalci vycpávky tak, že jí přihlížející strážný dal ze škodolibé útrpnosti herdu do zad ratištěm své hrozivé, strašlivé, nebezpečné, nesmlouvavé a vůbec ne příjemné halapartny.
„Hrozné město,“ zakroutil jsem hlavou.
„Brum-brum, to je pravda, pane! Strašlivé je město Vytschpul, já to vždycky říkal!“ pravil můj přítel H’adry cu Cky. „To je hotový semeniště nesváru a neřestností! Brum-brum!“
Přetáhl jsem ho klackem, až mu ze zadnice slezla vrstva maskování. „Musíme pryč z této hrůzy, kde je hrozné a strašné jenom být, protože bychom taky mohli jednu koupit.“
„Následuj mne, pane, mám zde věrného přítele!“
„Zkažený jinochu!“ další rána ho zpravila o mém názoru na kamarádšofty se zdejšími mezulány.
„Och, panééé! Výsk! Výsk!“ výskal můj přítel jako děcko. „Brum-brum,“ dodal, nalepujíce si zpět ono svinstvo, „on je jiný, než všichni ostatní!“
„Ach, tedy nezkažený muž? Statečný, stojící pevně a hrdě, jako pravý hrdina, proti útlaku a zlu, které zde panuje? Urputně bojující za svojí pravdu. Muž, jemuž se hnusí byť jen pomyšlení na cokoliv nečestného natolik, že by raději zemřel, než by povolil?“
„Nooo,“ protáhl můj nezkušený přítel, „víceméně… Pojídá ulovené děti, jež láká sladkými slůvky, a tudíž potom snižuje stavy těchto zlořádů.“
„Hrdina!“ vytřel jsem si slzu z oka, protože z toho zpropadeného klacku létaly třísky při každé povedenější ráně, po níž H’adry po zvířecku zaječel jako by ho na nože brali. „Veď mne!“
„Výýýsk!“
Že v onom městě zatracených, ošklivých, zlých a potutelných měli domy veliké, široké, vysoké, daleké a dlouhotrvající, to byla svatá pravda. Jednoho začaly bolet nožičky, než obešel jeden hloupý blok, a to ho ještě deset podobných čekalo. Všude kolem se to hemžilo lůzou a odpadky všeho druhu, přičemž kolem stály chatrče žebráků, poutníků, proutníků, jasnovidců a malomocných, z nichž se ozývala pravá kakofonie zvuků, šílenství, pošetilosti a bídy. Někdo tam bídně křičel, že musí bídně zhynout jestli na něho kvůli tomu bídákovy nezbýde. A to byla odvrácená tvář odvrácené tváře krásy H’nusu. V Babránu by se s takovými nuznými příbytky nikdo nesetkal. Všichni strážní měli na paměti, že neřádstvo patří hezky na smetisko.
Mezi nuznými baráčky, které byly přilepené mezi ohromnými stavbami pomocí řas, starých ponožek, použitých náplastí a pochoutky, jež se podobala naší pozemské žvýkačce, nemít příchuť ušního mazu, jsme našli jeden méně nuzný, neboť byl připevněn několika odpadky dřeva a dokonce dvěma rzivými hřebíky. Jakmile můj přítel H’adry zaklepal, což učinil nenápadně, aby to vypadalo, že se co divé zvíře drbe o výrůstky a nerovnosti dveří, veřeje zaskřípěly, zavrzaly, prohnuly se, poskočily a s kvílením se zkroutily, aby se vzápěti otevřely.
„To šou k nám hošti!“ ozvalo se ze tmy a já se poděsil, že to snad starý Vaňátko povstal ze svého velebného rovu, jenž mu zrobili zručně z papírové škatule za deset minut práce na našem psím záchůdku ve špinavém koutě parku, kde navíc toaletně zaváněla střemcha. A skutečně, kmet, jenž vyšel, šťárajíce se dětskou holenní kůstkou mezi předními zubisky, byl jakoby rodným bratrem mého dávného učitele, budiž mu psí epre.. experm… hovínka a čůránky lehké.
„Ach, příteli můj, Z’prd-loo Staree!“ vykřikl H’adry cu Cky a objal štítivě se odtahujícího staříka. „Což mne nepoznáváš?“
„Ehm, nejši ty ten tvoreček, kerýho mi pučil ten čvičitel, když já jšem mu pučil ty dvě dečka? A ráno mi je vrátil vošlintaný, že jšem je mušel puštit, protože byly e-e?“
„Ach, nebuď pomýlený, starý příteli!!! To jsem přece já, H’adry!“
„Neee…“ vydechl nábožně Z’prd-loo. „Můj kamarád… Čo my šme špolu prožili, čo? Vžpomínáš?“
„Jako by to bylo včera,“ přikývl nějak zvláštně H’adry a přitom si pokradmu pohladil prdýlku. Já si v tu chvíli řekl, že je ten muž, ten pojídač dorostu, skutečně jak rodný bratr starého Vaňátka.
„A kdo je todlečto?“ vypoulil čilý stařík oči mým směrem a odhodil dětskou kůstku.
„To je můj věrný pán přítel pán Celestýn Hadraba!“
„Takový čižokrajný méno! Tož vitajtě, vitajtě! Nechčete še něčeho napít? Nebo tu mám eňo-ňůňo hamání. Teda až ty malý šígry vyšťouchám žpoža toho kanape.“
„Ne, příteli,“ posmutněl H’adry nad tím, že nebude moci vysávat a ocucávat kostičky, „má sestra, odšmíráka Babránu, se ztratila, či spíše byla bez problémů unesena, protože ji nesli dva. Dva strašliví, zlí, odporní a nechvalně známí Buzicarové z Buzicaronu.“
„Jejdanánku!“ spráskl ruce Z’prd-loo, až to pláclo. „A čo š tim mám špolečnýho já?“
„Musíš nás pustit svou tajnou chodbou pod chatrčí, která čirou náhodou vede až přímo do odšmíráckého paláce pod dlaždičky na záchodě!“
„To já nemůžu. Našchledanou!“ pokrčil rameny stařík a už slintal nad vidinou dobrot, jen co přibouchne vetché dveře, které hlasitě skřípaly a notně páchly a bily do očí.
„Stůj, kletče!“ zařval jsem já a udeřil ho do žaludku. „Ještě slovo a ztrestám tě, bídníku! Jak si dovoluješ odporovat mému věrnému příteli, to bych ještě pochopil, ale jak si dovoluješ zpochybňovat moje přání, to fakt nechápu! Já ti ukážu, kdo jsem já!“
„Eeeeeeeeéééééééé!“ skučel hodný dědeček, když jsem mu šlapal po nohách. „Tak teda joooo! Poďte!“ povolil a belhal se před námi ztemnělou předsíňkou, kde visely po stěnách nábožné obrázky a vydělané kůžičky mezi žertovnými hlavičkami nemluvňat v roztomilých a veselých sestavičkách.
Jeho hlavní síň, hned vedle kuchyně, která by se dala nazvat černou, kdyby nebyla hlavně mastná, až podjížděly sandály, byla rozlehlá a veliká, plná rozličného polorozbořeného nábytku, ve kterém d’rewo-ha-mi, čili červotoči, zpívali nábožné písně a pořádali slavnostní přehlídky. U vetché stěny, kterou dovnitř foukalo a propadávaly bobky ze střechy, stálo ohromné kanape, tak veliké, že i ten největší kanapní ležák od nás, co si otevře dvanáctku a zavře dveře obýváku jen co dojde z práce a přiková ženu ke dřezu, by musel kleknout v nábožném dojetí a říci:
„Jejej… v tom pívu asi něco bylo…“
A za tímto majestátním kusem prastarého nábytku, notně již sešlého, oslizlého a propšoukaného, leč stále statného a nádherného, se ozývalo tiché chichotání. V mžiku do svého kanape čacký Z’prd-loo Staree uhodil smetákem a jal se pod ním šťouchat násadou.
„Vyležte, vy malí gauneři!“
„Chichichi.“
„Já váš štejně vyšťourám a pak to bude horší!“
„Chichichi…“
Nemohl jsem se na to dívat a poslouchat to. „No ták, ty blázne stará,“ začal jsem smířlivě, „koukej nám ukázat tu tajnou cestu, nebo ti budu muset šlápnout na krk,“ dodal jsem zvesela, aby viděl, že jsem bezstarostný.
„Je to támdle, ve vohništi, jenom vodšunete ten rendlík š kyšelym mlíkem a rožhrábnete tu hromádku p’lešk-pu’ch,“ mávl rukou náš hrdinný pomocník a my tak učinili, ačkoliv se H’adry přitom notně zaplácal, neboť p’lesk-pu’ch byly velice čerstvé, zřejmě připravené k sušení na otop.
Navždy si zapamatuji pohled, který jsem vrhl do síně starého bohatýra ještě než má hlava zmizela pod okrajem čpící díry, ze které to smrdělo, až H’adry bědoval, že mu slézá kůže na lýtkách a vlasy nad čelem. Musel jsem ještě jednou popatřit na zázračné místo. Viděl jsem, kterak můj nový přítel Z’prd-loo Staree klesá k zemi, podražen nějakou hůlčičkou, a jak ho cosi velebně táhne za kanape, zatímco on vesele koulí očima a drží se vetché podlahy, až mu žertovně praská ve stařeckých prstíčkách.
„Bum, lup, bum, čvacht!“
Kýval jsem si hlavou do taktu té veselé hudby, jíž se s námi loučil přívětivý příbytek.
„Bum, lup, bum, čvacht!“ udávala takt tlustá násada od… něčeho.
A já spatřil rozverného hošíka, kterak vystrkuje kučeravou hlavičku za opěradlem kanape a vysokými skoky se vznáší nad kus prohnilého velebného dřeva a pružně dopadá na obě nožky. Zřejmě se na poslední chvíli s čackým, starým a mrzáckým junákem skamarádili, protože každý výskok a dopad náš starý přítel vesele vítal přidušeným:
„Eeeee-heeeee… hýýýý, hýýýý!“
Smál se vesele a jeho „Hýýý, hýýýýýýýýýý!“ nás provázelo až daleko do chodeb, než konečně umlklo. A my si mohli oddychnout, že už nemusíme poslouchat to ubohé, trapné a vůbec ne drsňácké veselí. A navíc kolem začala být tma a tyhle zvuky zněly až moc strašidelně.
„Jéééé, já na něco šlápnul!“ vzkřikl jsem a přitom se mi hlas ani téměř nezlomil hrůzou. „Co to bylo? Co to byloooo?“
„To já, pane… ehehech…“ rovnal si H’adry zádíčka do téměř původní podoby. Něco kutil na zemi v bahýnku a prášku, a já neviděl co. Něčím tam chrastil, mlaskal a něčemu se tiše chichotal.
„Tý dobytku!“ pochopil jsem. „Kdyby tě takhle viděla tvoja stará mama, co?“
„Ona mě to sama naučila!“ vyjekl rozjařeně H’adry a chrastění a mlaskání zesílilo a zrychlilo.
„Nech toho, ty… to tu bude klouzat!“ rozkřikl jsem se, ale pak jsem uviděl, že chrastí a mlaská nějakou sklenicí, zřejmě zavařovačkou, v níž něco počíná pomalu rozsvěcovat. A než jsem ho mohl začít podezírat, co provedl a jak, uviděl jsem v zeleném světle mihotání nožiček, panožiček, křidélek a vrtulek. „Co to je?“ vydechl jsem po tichém říhnutí.
„Bli-k’brou-ci!“ pravil pyšně můj mladý a v tu chvíli téměř skoro inteligentní průvodce. „Když jim někdo zatřese zadečkem, tak se rozzlobí a pak začnou kakat, až to svítí.“
„Zesil to!“
„Musíme s nimi třásti, aby se jim třásly zadečky,“ pronesl rozhodně H’adry, ale já ho neposlouchal a vytrhl jsem mu libovolnou nádobu ze skla, křišťálu či cukrkandlu z ruky. On mi tu bude něco vyprávět! Ten samozvanej etyno… etno… eneto… sběrač a muckač brouků a jiný žoužele! Popadl jsem flanděru hezky do ruky, zašejkroval jsem s ní, až třasořitky uvnitř nevěděly, kde jim análek stojí, a pak jsem s lahví, jak jsem vídal v našich skvělých pozemských filmech (tam to dělali s takovými trubičkami dnes a denně) uhodil o stěnu. Zapomněl jsem však, že stěna je kamenná a nádoba asi skleněná…
Rázem bylo světla jako ve dne. A H’adry křičel:
„Jejejejéj! Shlédni na nás, Šmátrhňápe! Voni sou masožravííííí!“
Ale na něho žádný ze zlořečených řiťosvitů nešel. To můj mužný pot je přitahoval, má vůně chlapáka. Podezíral jsem H’adryho že svůj c-vak na nose, čili kolíček na prádlo, nosí proto, že mi závidí. Tak si na mě všichni Bli-k’brou-ci posedali a začali třást zadečky, jako smyslů zbavení.

Obrovská síň s obrovskou předsíní tonula ve světle, nádheře a česnekovém zápachu. Uprostřed seděla odšmíráka Babránu, tvářila se odmítavě, nepřístupně a jako průchod zakázán, dupala svými roztomilými podpatečky a plivala kolem páchnoucí močku z tabáku. Hrdinně, stoicky vzdorovala svým mukám z rukou, hrozivě svázaných tkaničkami od bot, a přitom se zmítala jako smyslů zbavená a divoce křičela, ječela a vřískala, až sebou třískala.
Vedle ní se zvedl stín. Rázem zakryl vše a pach česneku stejně tak.
„Kchmů, kchmuuuuuuůůůůůů!“ strašlivá ohromná a obrovská, nedozírná a žírná jak pastviny po stoleté válce, ubohá zajatkyně, co to jenom hrála, protože byla tlustá až hanba, povstala a rázem na všechny padl stín. Až někteří Buzicarové schovávali své široké a děs nahánějící chloupkaté papulky vychovaně za ohavné a hrbaté, mozolnaté, uzelnaté (a Radimnaté), šlachovité a sádelnaté tlapky s ostrými, zakřivenými, zlověstnými a špičatými drápky po manikůře, aby v bujarých hrdlech ztlumili smrtelné skřeky hrůzy a drželi uvnitř svých ohavných, nelidských naondulovaných tlam odpornou krmi, kterou hnusně pozřeli ke svačince. Někteří padli na svá špinavá kolena a dávili velká sousta, přičemž je tloukli pobratimové do zad pěstičkami, až vykřikovali válečný pokřik, jenž zněl tak barbarsky a nelidsky:
„Nee-hl’tei! Nee-hl’tei!!!“
„Tiše, bídní Vrrr-Ha’f!“ zakvičel pánovitě mocný a velebný hlas, nazývaje tak strašlivé bojovníky bandou smrdutých čoklisek. „Ještě slovo a spatříte, co jste ještě nespatřili!“ zakymácel se vzor všeho obrovitého a hrozivě popadl jedním paznehtíkem podolek svých bědujících šatisek.
Nejstarší válečnící Buzicarů, praví to ostřílení a hrdinní stařešinové, jejichž ohavnou srstí se táhly dlouhé a vystouplé natáčky z papíru, a jejichž těla pokrývala hustá síť… kterak se propadli leknutím ze svých ďábelských a strašlivých lehátek, na nichž bohapustě lenošili, vykřikli jedním strašlivým hlasem hrozné varování pro své válečníky, kteří by nechtěli uposlechnout:
„Huarhááá! Ek-ek huee, ku-k C’elu-li ti-da!“
Rázem zjednali pořádek vahou svého věku, když tloukli vzpurné válečníky po hlavách svým tlustým deníkem, psaným od útlého mládí a baleným ve strašlivých deskách, na nichž se oškubané skvěly květy kosatců a kopretinek. Zněle to bouchalo a zasažení hrdelně řvali: „Jéjej!“ Bylo na první pohled patrné, jakým trnem v oku je jim ďábelská Stra’che Nna, jak obrovským a ohromným, tlustým, těžkým, humpoláckým a nevídaným. Vše dělali ďábelští hrozní a nesnesitelní Purpuroví zlostníci jen ze strachu a obav a vůbec ne s radostí a úslužností, neboť pořád brblali a vůbec se neusmívali.
„Máme zde vzácnou návštěvu!“ ozval se znovu mocný halas z mocného laloku. „Babránskou odšmíráku, která nás poctila svou přítomností! Hleďme ji řádně přivítat!“
Ozval se sbor rozpačitého: „Ahoj“ a „Brý den.“ a „Vitaj, vitaj!“ a ještě víc odkašlávání a šoupání nohama, přičemž mordy Purpurových zlostníků poléval nach a červeň, což ale nebylo vidět, protože měli všude chlupy, a kouleli očima a luskali klouby a šťourali se v zubech a vykonávali malou potřebu, až se Simsala-bim svíjel trýzní a skřípala zuby, až létaly jiskry a zubní kámen všude kolem, až se odštipovaly kusy z těžkých kamenných dlaždic.
„Ne… Néééé!“ křičela hrůzou a zmítala se ve svém spoutání u strašlivé bolesti, když jeden z krutých Buzicarů předvedl krátké taneční číslo, jež se naučil na táboře. Další nabízel ukázat karetní čáry, přehršel jich zpívala a další přišli s vypočítavým mučením, kdy před trýzněnou předstoupili s pazoury za zády a pronesli strašlivým a hrdelně dunícím hlasem:
„Z který ruky chceš?“
A když nebožačka kývla k té či oné, ukázalo se že je prázdná a bojovníci se hromově chichotali jejímu křiku a nářku a šťouchali do sebe laškovně lokty a říkali si: „Ty mezuláne starej!“ Trápili ji a řehnili se tak, až jeden ze starších zvedl svou žilnatou ruku se znělým zapleskáním kožních záhybů a varovně vykřikl, ať teď všichni udělají místo jemu! Jen jemu jedinému! Protože jinak se prý už opravdu počůrá. A za strašlivé vřavy utíkal z temné a odporné komnaty, až doběhl na odporné a ohavné místo, které mělo na dveřích nakreslený nepochopitelný piktogram třínohého Buzicara. Uvnitř to krutě páchlo levandulí a byl hrozný pohled na všechnu zrůdnost, jež tam dlela. Kachličky nebyly sladěné s dlaždicemi na zemi! Barevně ani vzorkem konipásků… A zrovna tam, kde rozdíl bil nejvíce do očí, se zeď začínala propadat. A starší velitel zaťal bojovně zuby, aby ještě vydržel, a šel se zvědavě podívat, co se děje s hroznou komnatou strašné úlevy.
Nebudu tě napínat, milý čtenáři. Byli jsme to my! Já se tam potajmu děl! A… H’adry, samozřejmě, ale ten byl jen tak do počtu, aby si měl kdo pamatovat, co velkého se přihodilo. On nebyl cizinec v neznámém světě, kterému padají k nohám všichni vládcové a vládkyně, leč i hmyz a zvířátka, která nejsou dostatečně vysoko, aby unikla odéru.
„Hek?!“ vyhekl starší velitel, ale více nemohl, neboť po něm obětavě skočil H’adry, jehož jsem však musel popostrčit, srabíka, aby ukázal, co v něm dřímá. Skočil Buzicarovi po přátelském postrčení špičkou sandálku do zadničky málem až do náruče. Než se strašlivý válečník nadál, padl k zemi, ohmatávaje si hlavu jako smyslů zbavený. To mu můj mladý přítel, nezkušený to mrťafa, ale tohle se mu povedlo, provedl něco tak strašného, že se třesu jen při pomyšlení na to, že to píši. Viděl jsem, jak roztáhl všechny prsty, ale jen na rukou, do podoby dravčích spárů, nebo takových těch hrabiček na listí, a zaťal je do Purpurového zlostníka, do jeho tváře. Během zlomku vteřiny měl netvor tak zacuchané chlupy kolem hubiska, že nedokázal vydat zvuk, aby přivolal kohokoliv, kupříkladu holiče. Co jsme s ním vyvedli, zuřiví zlostí a nenávistí, šílenstvím jatí a už v té chvíli k němu předpojatí, soptící hněvem, skřípající zuby vztekem a trpící padoucnicí, to ti, čtenáři milý, snad ani nebudu popisovat…
Když jsme však odcházeli z místa hrůzy, bylo k nepoznání… Naše oběť sebou ještě bezmocně škubala na zemi. Snažila se pořád křičet, ale jen těžce v agónii chroptěla a chrčela. Vzduchem se nesly slábnoucí kletby, výhrůžky a prosby o toaletní papír.
Ale ten jsme všechen vyrolovali a nacpali do záchodu, jenž byl tím ucpán… Ano, už víš vše, zvědavý čtenáři, jen ať tě to nebudí ze spánku, když už to víš! Stačilo nám, když jsme dokonali dílo zkázy, ho jen lechtat pod paždíčky. Krutostí se v ten okamžik prokázal H’adry, krutostí nevídanou a neslýchanou, nehmatanou a necítěnou, když se na Buzicara vrhl zákeřně žertovným vyprávěním o svém stýčkovi, co se honil bujaře na zahrádce s dětmi, vběhl do husté houštiny, kde čněly tlusté zlomené kolíky, větve, větvice a násady od smetáků, přihoblované časem a ostrými dešti do špice, až to volalo o kruté smrti a vraždě a zamordování, urážce na cti a daních jako smyslů zbavené. A H’adryho strýček se lekl té podívané, děti mu už stejně utekly a schovaly se v hnojišti, a on v panice se jal prchat na opačnou stranu, když viděl, kterak k němu směřují smrtící špice, že stačí špatný krok, sklouznutí po dětské hračce, rozsypaných cu-k’r-dla-te’ch, zvláštním netvoru na malých kolečkách, jemuž se říká H’nusar, klubíčku motouzu, svazku drátů, vytrhaných zoubcích či zavánějícím dětském lejnu, a bude konec se vším a na věky věkův. Alelujá! Utíkal jako smyslů zbavený, prchal s rykotem, řičením, řinčením a jekem, proskakoval houštinami jako smyslů zbavený strašlivý a hotovej magor. Už se zdálo jeho zachránění hotovým, už viděl kterak houštiny končí, i vydal ze sebe vítězný poskřek, při němž se děti hrůzou zavrtaly do hnoje, až je pak museli odvézt na pole, odrazil se k poslednímu skoku a… zastřelila ho guma od spoďárů, kterou se chytil na poslední větvičce.
Když jsme odcházeli, naše sandálky zněle čvachtaly. A my, jak každý tušil, jsme směřovali neomylně jedním jediným směrem, kam nás táhla a vedla naše hrdost, ctnosti, mužnost, zmužilost, a bezstarostná dětinskost. Hledali jsme stánek s praženými oříšky a tureckým medem, protože H’adry pobrekával, že tam voooonííí!!! A tak jsme museli jít, protože on by jinak dupal a přitom by začal zvonit svým mužným kyrysem, přičemž by zburcoval celý Vytschpul a hrozilo by nám, že si přijdou stěžovat, že není klid, a jenž si hodlal zapatlat nedůstojnou pochoutkou. Čenichal, veda mne za ruku, a já neodporoval, protože bych ho jinak musel zmydlit, až by si nesedl, chmuľo jeden. A tak jsme došli až do místnosti, kde byla hrubá, ošklivá a nepovedené polička a v ní visely odpudivé a strašlivé, přestrašné a spermicidně hepatitické strážcovské sandálky, kolem nichž v houfech létaly a formace nacvičovaly bzccumbumtarára, bzučící slastí …
„Tady to vóóó-…“
„Nu, nyní na cestu k záchraně tvé sestry! Hybaj!“ pravil jsem potom pánovitě a ukázal prstem. A H’adry, ještě s plnými ústy, z nichž čněly ocumlané řemínky, přičinlivě upaloval chodbou kupředu, tasíce zbraň tak umně, že o ni ani nezakopl.
Nikdo by netušil, jak je těžké se najít, když se ztratíte v tak strašlivě hrozném vládcovském paláci, jako byl právě ten vytschpulský. Putovali jsme a putovali, z poutníčků, čili nás, se pot jen lil, mlčky jsme šlapali hnusným doupětem neřesti a plivali na zlaté koberce, přičemž už jsme si jeden druhého měřili, odkud začneme pojídat, až přijde čas svačiny, protože jsme s sebou neměli žádný proviant. A věděli jsme, že musíme žít… Nestačí se najíst třikrát denně… Vždyť už jsme skoro pět hodin neměli v ústech. H’adry už jistě připravoval dvě dřívka, jedno kratší, druhé delší, chtíc věc rozsoudit po mužsku. Jak si je tak starostlivě poměřoval, aby nedošlo k mýlce, já si zatím schoval za záda šikovnou, ač nehezkou a strašlivou, vázičku, kterou jsem si umínil, že ho vezmu za ucho. Přece jsem ho, milý čtenáři, nemohl stresovat tím ponižujícím losováním? Není to vůbec důležité, ale stejně by prohrál. Vždyť by ten chudák z toho onemocněl a dostal ouplavici nebo kurděje.
A pak by už neměl dobré masíčko.
Znovu a znovu další chodby, schodiště, brodění se po pás ve vysokých kobercích a zápas s ozdobnými šňůrami, které nás chtěly svázat, uškrtit a udusit a ještě oběsit, krkolomná, nebezpečná a nervy drásající cesta přes napastované parkety, kde to bylo o strach, a já už si říkal, že rozhodně musím žít dál. Já. Kvůli odšmíráce Babránu. Jsem jí tím povinován, zkrátka to musím udělat, i kdybych stokrát nechtěl.
Ale já jsem tisíckrát chtěl.
„Pane, co my jenom děláme špatně…?“ otázal se můj mladý skleslý druh malátně, plazíc jazyk až na náprsenku.
„…hlavně, aby byla dost pohromadě krkovička,“ vytrhl mne z hlubokých a smutných úvah. „Co jsi říkal? Jakou že to strašlivou a filosofickou otázku jsi vyslovil?“
„Něco musíme dělat špatně,“ stál si na svém H’adry.
„Podle čeho tak soudíš?!“ vypudil jsem z hlavy myšlenky na ovárek a promluvil mrazivě. „Co ti dává právo posuzovat, jak co děláme? Jak můžeš rozhodnout, co dobré je a není? Co děláme špatně a co děláme stupidně a jestli jsme oškliví a náš dědeček měl arterioskluberkulózu? Jsi mladý! Jak můžeš vědět, co je špatné, ňoumo?“mávl jsem dobrácky rukou.
„Vím to! Děláme něco špatně!“ skoro plakal H’adry a já si začal připravovat svou vázičku smrti a vyhlížet si ďolíček mezi jeho obočím, které vraštil a krabatil, až se mrskalo jako dvě housenky na cirkulárce.
„Podle čeho tak soudíš?“
„Podle toho,“ nadechl se zhluboka, až mu zaskočilo, „že jsme ještě nikam nedošli a jsme tady, kde není tam, kde chceme být, protože to je někde úplně jinde!“
Zarazila mě logika jeho slov. Nečekal jsem takový projev inteligence od pouhého bratra vládkyně největšího a nejnádhernějšího města, jaké jsem v životě viděl, který je k tomu ještě pouhým nejlepším válečníkem. Ale prostě přes všechno jeho trotlovství a mou vázičku, která mě pálila v ruce, jsem musel pokývat hlavou a uznat fakta…
Co bych vlastně, já kluk jeden unáhlený ušatá, jen dělal, až bych dojedl?
„A máš snad nějaký důmyslný a vychytralý plán, který nás vyvést z této pustiny, kde jinak musíme sejít strašnou smrtí,“ ukázal jsem rukou kolem, po dlouhých zlatem vykládaných chodbách se zurčícími fontánkami, plnými zlatých rybiček a řadami květináčů, ze kterých rostly všemožné ovocné stromy, keře a plevel, po záhonech pod takovými těmi cílenými ďourami ve střeše, co vypadají jako by je tam zedníci zapomněli o polední pauze. Z těch záhonů rostly květiny, jedlé kořínky, kejchavice a zelenina, co vypadala jako něco mezi tuřínem a zahradníkem.
„Ach… třeba to nikdy nedokážeme!“ zajíkl se chmuľo.
„Kušuj!“ praštil jsem ho vázičkou do brňavky, až vykřikl vztekem a náhlým pominutím smyslů. „Jestli chceš kdákat jako slepice kdákalka, tak kušuj, nebo tě majznu ještě hůř!“
„Jak jsi moudrý!“
„Tak co uděláme? Něco konstri-… konsteru-… prostě chytrýho, nebo bebí?“ otázal jsem se s ohledem na to, že on je jen mrzké inteligence a já že mám v ruce vůdcovský odznak čili v tom případě vázičku. Jenže situace byla hrozná, ne-li pak strašlivě hrozně příšerná, tak vyžadovala činy zoufalců, udatných, schopných všeho, dokonce i nemožného. Už jsem cítil, jak se mi začíná do svalů vkrádat chlad a to muselo být znamení samotné smrti, protože takováhle zima…
„Nefuň! A mysli!“ zpražil jsem svého přítele v plné zbroji, který mne ofukoval při všem tom samém uvažování, kdy mu tvář brunátněla a pysky se nadouvaly.
„Mám jistý plán, pane!“
„Sem s ním, asi bude hloupý, nepropracovaný, pitomý a hazardem zavánějící, ale i tak sem s ním!“ souhlasil jsem bez váhání.
„Nejsem odborník na tajná znamení a strašlivé jazyky temnoty a hrůzného strašidelna, ale třeba jsou zde nějaké takové, které dokáží v tomto bezútěšném labyrintu dovést znalého do bezpečí. Třeba je jen neumíme objevit,“ rozpřádal H’adry svůj plán.
Nutno podotknout, že samozřejmě to byl on, kdo je neuměl objevit. Já byl cizinec, kterého šlendrián domorodec špatně vede, jak jinak? A znamení tady? V takové pustině? Jaká nepodloženost. Kdo to kdy slyšel, aby v bezútěšném, pustém, dlouhém, rozlehlém, širokém a nekonečném labyrintu, plném zlata, odporné nádhery a ohavných rostlin a živočichů (zvlášť ty zlaté rybičky mi byly trnem v oku) byly nějaké značky? Pche!
„Jen se soustředit, upřít svou mysl jedním směrem, aby oči byly její prodloužené zakončení,“ blouznil už zřejmě H’adry, až mi těžkla vázička v ruce. „Pak něco musíme najít, když naše soustředění bude dokonalé a naše mysl a naše tělo bude jeden nedílný, pevný a pospolitý celek! Tehdy, až uvidíme, co jindy slyší naše uši, a uslyšíme, co jindy vidí naše oči, tehdy až můžeme přijít na zlovolná tajemství strašlivých znamení, jež užívá ta nečistá, ba špinavá čeládka, tehdy se nám otevřou brány černé zahrady jejich odporného myšlení, kde jako jedovatá žluč teče zelený hlen místo vody v potůčku a nad ním skřehotají ohavní tvorové, kteří vypadají jako smažená játra…!“
Tohle už by nevydržel ani svatý, já rozhodil ruce a první, co mi přišlo pod ruku, opsalo rozmáchlý oblouk zakončený hlasitým: „Bzoooing!“
H’adry, hrdinný a neohrožený jako vždy, svalnatý a krásný, ba rekovný, s křikem „Neviditelný mne udeřil! Uáááá!“ se už už rozbíhal aby hrdinně obhlédl situaci z větší vzdálenosti a dodal tak svému následnému útoku rozběhem na síle a průbojnosti, leč jeho oči se potom stočily, jako by byl od narození šilhavý, když ho matka udeřila omylem do hlavičky, při večerní lázni v z’ko-wu, čili železňáku od lógru.
„Ale tohle… Pane! Vidíš toto!“
„Co?“ nechápal jsem a mrzelo mě, že jsem ho asi udeřil moc, ale zase ne dost.
„Tuto, toto, a tonto!“ mával H’adry rukama jako smyslů zbavený. „Vždyť na té zlaté cedulce je symbol zla, písmo temnot a značka podpostelní bubákové tmy!“
„Ach!“ udělal jsem si, neboť to bylo divadelní a já jednou hrál muchomůrku na dětské besídce. „Na to bych stejně přišel sám!“
„Zajisté, že bys přišel!“ křičel H’adry freneticky. „Jen náhoda dovolila, aby se mně, nehodnému, poštěstilo cosi tak bohatýrského, co bys mohl dokázat snad jen ty!“
„No, vidíš to, že to uznáš,“ kýval jsem radostně. Konečně jsem v tomto světě začínal získávat autoritu. Každý z těch, co tu jsou, ať už je to kdokoliv, ať je jakkoliv statný, krásný, svalnatý, zjizvený, nadaný, sečtělý a zběhlý v umění aranžování květin, už by konečně mohl vidět, že já, neznámý cizinec, který už je tam ale dost dlouho na to, aby jim vyprášil kanduš, má vždycky pravdu, a kdo tvrdí něco jiného, ten je ze všech nejhorší!
„Třeba najdeš i další podobné symboly! Jsi tak zkušený! Tak vznosný a ladný!“
„Nooo, to je jasný… Hmm… takže, to máme, to máme… Hergot, H’adry! To musím dělat pořád všechno sám?! Nemrcouchu jeden! Čekáš, že to všechno vodřu, protože sem hrdina, jó? Tak koukej zvednout ten zadek a hezky friško, nebo…!“ učinil jsem přítrž jeho lenošení, při kterém si dovolil jen tak postávat a nic nedělat.
A líné ruce, dílna ďáblova!
Ukázalo se, že tajemných a strašlivých a nezemsky divých a odporně ohavných zlatých tabulek byla celá dlouhá řada. Jak byl ten H’adry pitomý, že si jich nevšiml! Chmuľo jeden! A tak jsem se chmuřil, zatímco on mě s nadšeným výskáním táhle podél té řady a o každou z tabulek neopomněl zazvonit svou mistrnou, strašlivou, nádhernou, propracovanou, podělanou, vydělanou a zručně zrobenou zbraní. Netrvalo dlouho a minuli jsme jich pěknou řádku (tu o níž jsem už mluvil, milý čtenáři, abys z toho nebyl moc zřádkovaný, nebo zlinkovaný), u každé mi H’adry uctivě meldoval, kam to asi jako vede. Už jsme přešli kolem hladomorny, žízňomorny, morny, mučírny, močírny a bučírny, hlavního uzávěru vody a plynu, dětského hřiště, zvěřince pro zvané, stánku s cukrdlátky a malé výletní restaurace, jak pravilo odporné a hrbaté písmo zla, doplněné o nevzhledné piktogramy. Jistě v té nevábné restauraci obsluhoval ohavný a nezemsky odpudivý vrchní, jenž bezostyšně kradl a šamonil a měl jistě špinavou náprsenku a na čele beďara!
Konečně jsme, ale hlavně já, v té řadě zmaru a odporných symbolů pitvornosti, potutelnosti a pošušňání objevili jeden, jenž nám říkal, že tímhle směrem, pokud se dáme, dojdeme dojista k trůnnímu sálu, nebo možná do kafilérie. Mohl to být taky zahradní altánek, sklad trusu, nebo výcvikové středisko pro kojence, ale přiklonili jsme se k té možnosti oba, protože já byl pán a H’adry prostě musel, protože jinak by viděl! Navíc se ozval křik, vzdálený, ale o to horší, a my přidali, až za námi zůstávaly prokopnuté fontánky, plné mrskající se zlaté žoužele, vyrýpané celé záhonky, kterak jsme se pokoušeli zabrat podrážkami našich sandálků a stěny omazané mazanicí a výkaly, protože piktogram pro u-uar’arg-h-ar pl’esk z’blun-ik, čili ulehčovnu a hajzlík, jsme nikde nenašli.

„Chyťte ji a uvrhněte do nejhlubší a nejtemnější žumpy, až bude celá špinavá a nikdo se na ni nebude chtít ani podívat!“ rozlehl se strašlivou prostornou, zděnou, kamennou, rustikální, strašlivými sousošími vyzdobenou a lacinými tapetami pokrytou síní hlas tak vůdcovský jako šrůtek špeku, jenž dopadne zněle na plechovou puklici vprostřed hladomoru.
„Ha-ha Herhááá Hej-hej! Uf-hek!“ vykřikli poslušně Purpuroví zlostníci a konec způsobila ladná nožka ladné odšmíráky, která jim ladně od sebe odtlačila… ehm… vajíčka do stran, až vypískli nadšením a museli je odvést. Leč to už se Simsala-bim chápaly další pracky a pracinky a pracny a šoupaly s ní do stran, houpaly ji nahoru a dolů, pohazovaly si s ní jako nemanželským dítětem a hlasy k nim připojené řvaly temnými hrdelními hlasy z páchnoucích hub, plných plandajících, slizkých a chlupatých jazyků:
„Ty mrško jedna! Tejkon uvidíš, zač je toho lokýtek!“
A nejstarší už hbitě odemykal žumpu, která stála hnedle před… trůnní velehorou, protože na tom trůně sedávala, drahocenný čtenáři, ta ošklivá tlustá, jak se kolébá na svých ladných křivých sloupech kousek nalevo, vidíš? Ta ošklivá, co páchne jako česnekové pole po povodni při hnilobě. Ta žumpa byla sto šmáter hluboká a dvě široká, kdyby třeba všemocná vládkyně chtěla pšouknout, aby nebyl smeten potutelný palác, buzicarská a vytschuplská to chlouba. I tak žumpa zněle čvachtala a smrděla, až to bylo o život, protože zrovna nedávno si Stra’che Nna špatně vytřela sedinku čistým prostěradlem a tak to týden shrabovali.
A už nebohou odšmíráku nesli, už ji táhli na svých ukoptěných, umolousaných a špinavých a štětinatých ramenou, která se ježila chlupy a srstí. Simsala-bim se svíjela a křičela, řvala z plných plic a šťouchala je sandálky za ucho, ale oni se jen smáli a pořád ji nesli, přičemž napodobovali tlamami dávný potvorný pokřik, jenž zněl na potupu všem nepřátelům, neseným v tom dlouhém hadovitém zástupu. Určitě strachy zešílíš, milý čtenáři, až ti ten strašný a nezemský pokřik jen popíšu. Tak poslouchej!
„Ššš-ššš-ššš-ššš Hůůůů! Ššš-ššš-ššš-ššš Hůůůů!“
A dlouhý nad, zajisté symbol pitvorného a strašlivého božstva, postupoval k žumpě a první bestie v řadě se smíchem rovnaly krok jedna podle druhé a potom zněle dupaly a volaly:
„A-l’evaa L‘evaa!“
Otevřený jícen strašné jámy výkalnice, dýchající jako kdosi, kdo pozřel smrdutou zdechlinu, jež byla dlouho mrtvá a předtím se ještě ani dlouho neumyla a jedla jen tvory, kteří byli dlouho mrtví až zaváněli a předtím nedodržovali osobní hygienu a neměnili si ponožky, přičemž ani nenosili prodyšnou obuv, a místo spodního prádla si brali igelitový pytlík. A Simsala-bim měla vyletět jako létadlo a zahučet, jak by padala, strašnou hrůzou tu děsnou vejšku, která byla hrozně strašně moc vysoká, takže by padala hrozně moc dlouho, asi tááááááááááááááááááááákhle a strašně nahlas by žbluňkla.
Vždyť tu šlo o holý život!
Dveře vylétly, jako by je panty znechuceně vyplivly a H’adry cu Cky vskočil dovnitř, křičíce zlobou a zamačkávajíce si nožíkem tu bouli na čele. Za ním jsem vběhl já a ihned pochopil situaci, přičemž jsem nepotřeboval déle, než několik desítek minut. Zde je má milovaná, ta mrcha, co se chtěla posobášit s Vytschpulským odšmírákem! A bude hnedle svržena do zápachu té páchnoucí otevřené díry! Musel jsem něco udělat, ale rychle, protože Buzicarové už si mou nebohou vyvolenou nadhazovali na ramenou a nespokojeně hrdelně hulákali, že z toho budou mít oubytě! Že už šup tam s ní!
Každý okamžik se v tu chvíli měl stát věčností, abych měl víc času, ale bohužel byly to pořád stejně krátké mrchy, jako obvykle, když kupříkladu potřebujete na toaletní hajzlík, už vám e-… experiment líže košili hnědým jazejčkem a vy hledáte klíč od bytu. Kdožs to poznal, milý čtenáři, upřímný posměch, a kdož jsi to nepoznal, tedy každý večer uléhej ve strachu, spi v hrůze a ve dnech kráčej v mrákotných obavách, zda tě to nepostihne!
Já se však nadechl do plic bohatýrských a vzkřikl jsem slova, strašná, přestrašlivá to byla slova, jež musela zajisté svou vahou a hrůzou zastavit i prokleté Purpurové zlostníky v celé jejich velikosti, zlovolnosti, zlomyslnosti, zlobě, hrůzyplnosti, ignoranci, momentální nesoustředěnosti a nedoslýchavosti, způsobené okopáváním jejich ušisek sandálky Simsala-bim:
„Hééééuuuuééééé!!! Ááááááárhááááá!!! Je tam B U B Á K!!!!!!!“
A tu Simsala-bim vyletěla ladným, vysokým obloukem a s melodickým ječením opsala křivku a pleskla sebou na dlaždice, protože jsem probudil v zástupech Buzicarů nefalšovanou a dvaceti čtyř karátovou hrůzu. Křičeli zmateně skrze řady svých zahnilých, špinavých, žlutých a polámaných tesáků „Nééééé, uáááá! Hrůůzáááá! Já tam nejdůůůů!“ a šlapali po sobě v zoufalé snaze být co nejdál od zejícího otvoru, jenž byl rejdištěm strašného příšeráka, jak jsem jim já řekl a oni mi uvěřili, protože já byl chytrý a oni hloupí a já na ně ještě ke všemu zapůsobil svým strašným hlasem, křičícím děsivě „Hééééuuuuééééé!“. Viděl jsem, jak jsou zmateni, jak podupávají na místě, chvějí se jako miska sulcu, tlučí se jako tlučený cukr a mají na krajíčku, jak nahoře, tak dole. Byl bych je otočil k útěku, kdyby mě nezačala zrádně bolet sanice, téměř vykloubená nelidským řevem, a také kdyby se proti mně nezvedla do té doby se povalující hora a nevzkřikla:
„Zabte toho nádherného, mužného a protivného krasavce! Heleďte, jak se vám posmívá!“ zavřeštěl mocný hlas, pádný to hlas vládců z dávných věků, kteří nešli pro nadávku daleko a každý pro ně byl „vobejda starej“. „Kupředu!!! Vrhněte se na něj! Vrhněte!“
„Ulééééé!“ vyplnil ihned rozkaz své paní ten, který se bál nejvíc, protože byl celý ježatý, jako štětka k vytírání nočníků v době levného masa.
„Bídáku zrádný!“ křikla potutelná velehora a strazila ho do strašlivé hloubky smradlavé jámy, odkud se ozvalo jen zachroptění a plesknutí. A pak už jen strašlivá píseň, buzicarský žalm příšerné a nevyhnutelné smrti:
„To-o s’sm-r’d-ee! B’udu-z wraa-c’et!“
Jak viděli osud svého druha, už v ostatních Buzicarech hrklo jako v pendlovkách, tak, až by zaplesalo srdce každého starého hodináře, než by ho sklátila mrtvice, klepla Pepka a vzaly oubytě. Už se jim začínaly zatínat zuby a pěsti, už se začali zase zuřivě štípat do tváří, aby dostaly strašidelný nachový nádech, začali se políčkovat a zase temně hrdelně (nechápu jak to mohli zvládat tak dlouho, milý čtenáři, a přitom se nepoblít jako Amrdol) řvát:
„Hráááááááááááááuuugh, tvůj táta je prevít!“
A druzí odpovídali po medvědím:
„Ghruáááhááá! Můj? Fakt?!“ A začali se propadat do bojového šílenství, koulet očima a metat kozelce přes vývraty, podupávat, plazit jazyk a smrkat přes prsty. Už byli zase připravení k boji, což zářilo z jejich tvrdých pohledů a posmrkaných pěstí, které se s vlhkých vrzáním zatínaly.
„Héééééééééééééuuuuuééééééééééééééééééééééé! Bubáááááák!“ uvedl jsem je zase v paniku a hrůzu nezměrnou, nebo jsem si to alespoň myslel, ale to z druhé strany už udělala několik pajdavých krůčků i Stra’che Nna a zvedla proti znovu se k útěku otáčejícím Purpurovým zlostníkům hlas a taktéž sukni, jíž mávla zuřivě ve vzduchu a páchlo to až praští a praštilo to každého Buzicara do hlavy, až se vzpamatoval z úleku, což bylo špatné, protože mně došel dech a navíc mi přišlo, že se již trestuhodně opakuji.
Viděl jsem, že je zle, a viděl to i můj věrný nohsled H’adry, protože si začal psát něco kus papíru, přičemž se mu obličej krabatil starostmi. Zajisté, že psal Ježíškovi či spíše v jazyce H’nusu „Wo-bei’dovi Co-no-see D’arky“! Přece nebude riskovat, že bude mít potlučené prstíky a dopis nebude moci napsat nejlepším krasopisem později!
„Na ně!“ křikla však v tu chvíli Stra’che Nna, a na to tata začala strašná, krutá a urputná mlata. Buzicarové křikli, hulákli a vycenili zuby. Začali k nám postupovat jako vlna zkázy a smrti a zmaru a jistých odřenin… Zdáli se tak hroziví, tak obrovští a zlovolní, jak kouleli očima, řvali a páchli, šlapali po motýlcích, trhali upomínky k zaplacení inkasa a tahali malé holčičky za copánky umolousanýma rukama, hlasitě se řehníc nepříjemnými a zlolajnými hlasy.
Má nenávist byla ohromná a tak nezměrná, že jsem musel popustit té nezlomné zlobě a střihnout H’adrymu aspoň pár pohlavků, aby mi bylo líp a aby on se dostal do stádia berserkerismu, kdy řve a křičí, zmítá se, plive tabákové sliny, mává šavlí, hází šavle a každému vyhrožuje, že to na něj poví. Už začal roztahovat ústa, ale tu se Buzicarové rozprostřeli do široké řady a my viděli, že jsme jenom dva, ačkoliv jsme do té chvíle neměli čas to spočítat. Přesila byla aspoň strašně moc hodněnásobná a naše vyhlídky nevypadaly dobře. Vždyť před námi se tyčila hora tuku a pod ní postupující štětinaté křovíčko taky na ladnosti panorámat nedodalo. H’adry už vytasil svou zbraň a výhrůžnými a životem zavánějícími pohyby ji leštil s rutinou starého fláterníka. Já tasil svou nádhernou mnohonásobněsečnou zbraň a stanul v šermířském postoji, mávajíce s ní nad hlavou a hlasitě provolávajíc slávu hrdinům, pokud to jsem já, hulákal jsem bojový pokřik a ještě jiné strašlivé věci, ale Buzicarové zahudrali sborem a tak přetrhli mé udatné volání:
„Nás nepodplatíš, klidně si toho troubu nech!“ Řvali jako zjednaní a postupovali jako by jim někdo něco postoupil. Ale všude kolem se to krásně rozlehlo, jako v kostele, nebo ve zděné prostorné senkruvně. A mne napadl mistrný taktický plán, zavánějící již mocně genialitou!
„Chceš žít, příteli H’adry?“
„Ach… obětuješ se?“ pozvedl chmuľo ustaraný obličejík. „Jak šlechetné od tebe! Jsi tak vzácný muž, hrdina a vzor nás všech nebožáků, otlučených, zjizvených, podupaných a pošťouchaných, žijících celý život jen obyčejným bojem… A nyní mne spasíš svou obětí!“
„Nikdy!“ odtušil jsem. „Mám lepší nápad! Použijeme bojovou lest, tak vychytralou a taktickou, že by si každý musel říct, že jsme dva hotoví géniové, nebo aspoň já! Bude se zpívat o tom hrdinství, zpívat v písních ještě za tisíc let… A o tobě třeba někdo složí žertovnou říkanku,“ podrbal jsem smířlivě svého nohsleda za uchem, až zapomněl, jaké nebezpečí na nás čeká. Zapomněl na všechno, i na svou sestru, která se stále placatila na kamenné podlaze a tiše a trýznivě nadávala. Teď byl čas boje a na ďoučata pak. Hbitě jsem svému statnému siláckému druhovi šeptal chvatné pokyny a rady, přičemž se jeho tvář střídavě chmuřila obavami, že to nepochopí, rozjasňovala nadějí, že to nebude tak zlé, a jeho ústa se roztahovala do nezemských úsměvů ve chvíli, kdy mu myšlenka bleskla hlavou a zasáhla některý neopatrný neuron přímo do prdýlky.
A hle, první řady nekonečných vojů Buzicarů se už přiblížily na doslech a na dociť, přičemž každému musily slzet oči z jejich řevu, křiku, jeku, výskání, zvykání, žvýkání, vydra, výr, hromování a hromového říhání a nevídaně útočného a agresivního vypouštění řevu a metanu z hrtanu, leč vlastně vůbec všemi otvory, počítaje v to snad i póry a pórky na kůži. A jinou zeleninu.
Tu jsme si jonácky poskočili, vzkřikli hrdinně v předtuše blízkého mydlení hlav nohou a všeho možného:
„Horumburrrumubruuumbrrrruburum!“
Strašlivý zvuk znovu vyvolal v dementních a primitivních, nevzpomínám ani jejich zaostalost, myslích strašlivých Buzicarů pravou smršť běsnící hrůzy, při které skákali jako smyslů zbavení, křičeli jako smyslů zbavení a omdlívali jako smyslů zbavení. Jejich srdnatější druhové to odnesli jen šokem a teď strašným a hrubiánským způsobem své druhy křísili. Ale ještě se jejich ohavné, uzlovité, šlachovité, mozolnaté a leprou ožužlané pazoury ani nezastavily v mávání růžovými kapesníčky, napuštěnými cizokrajnými voňavkami, nad nosisky téměř hrůzou umrlých druhů, když tu znovu hrůzný zvuk, jenž rozbíjel řady a voje Purpurových zlostníků na pardť a žalostnou kašovitou ubohost, která vůbec nebyla hezká, pružná, pevná, ani nevoněla:
„Hrrrrrmblembrrrrumbumbrrrrrlebrrrrlebum!“
Tupé oči otupělých Buzicarů vyjadřovaly jednu jedinou myšlenku, protože byli tak pitomí a hloupí. Kdyby byli bývali chytřejší, třeba by ta jejich čumidla dokázala vyjadřovat ty otázky i dvě:
„Ty být čaroděj! Nebo vy vobá!“
Trochu mě mrzelo, že toho, jenž si to očividně myslel nejvíc, kopl H’adry do citlivých partií s nebývalým gustem. Líbilo se mi, jak na mě bylo hleděno s hrůzou a obavami, což H’adryho sandálek uťal, ale byla radost vidět a slyšet, kterak mu babránský chmuľo trpělivě vysvětluje, že je špatný, ošklivý a hnusný, doprovázeje každý pádné slovo tučným záhlavcem. Zmatené voje, řady a zástupové nedozírní, které se na nás tlačily, už kolísaly jako úroveň hladiny kanalizace v době pandemie střevní chřipky a my je rozbíjeli svým strašlivě vychytralým způsobem. Proti němu se nemohli bránit, a jen tu a tam nějaký hrdinný, jakkoliv hovádko, Buzicar přišel blíže, aby se od nás nechal navždycky znetvořit, když jsme mu jediným hbitým úderem uťali vousy, načež on s křikem utíkal, potácel se jako šílený, až nakonec, otlučený od zdí, kterak si zakrýval oči nad tou ohromnou hanbou, spadl do otevřené senkruvny, z níž zněl zpěv již jako chór.
Naše tajná, zázračná a kouzelná zbraň fungovala na výbornou, nebylo proti ní obrany a před ní úniku. Strašliví Buzicarové se mohli jakkoliv ohánět zbraněmi, pazoury, nedotknutelností a vším, nač by jen připadli, ale této zbrani se nemohlo postavit do cesty nic a nikdo. Dozajista jsem vyvolal tvou zvědavost, nedočkavý čtenáři, že? Určitě už poposedáváš a brbláš si pod vousy: „Co to jenom bylo za tu úžasnou zbraň, co ten krásný, hrdinný, bezchybný, úžasný a chytrý muž, můj velký vzor a věčný idol (jehož duch bude odnynějška navždy žít v mém srdci, jako cíl mého životního snažení, třebaže nikdy nebudu tak dobrý) tak senzačně rychle vynašel a použil proti strašlivé přesile, proti které bych nikdy nechtěl stát, protože nejsem ani z desetiny takový chlap (ženám budiž prominuto) jako on!“
No neříkej, já vím, že jo!
Leč, ačkoliv lžeš jako když tiskne, tak já ti to řeknu, ty nevděčníku jeden!
Naše zbraň, naše úžasná zbraň, kterou jsem vymyslel právě, pouze a jen já, omluvme mého přítele H’adryho, protože byl dozajista rozrušen na nejvyšší míru a také byl mladý a nezkušený nejlepší válečník, šermíř a bojovník, byla zbraň matoucí! Dokonalá a dalekonosná, přesná a zhoubná jako hrobníkův dech po šnapsu.
My jsme dělali, že je nás hodně! Ano, tak to bylo! To byl vrchol geniality, že ve dvou jsme předstírali, že je nás o moc moc moc moc víc. Poskakovali jsme, mávali rukama ve vzduchu, plácali se dlaněmi do stehen a přitom jsme křičeli oběma koutky úst, až se to rozléhalo a odráželo jako hromování stovek tisíců milionů rozzuřených válečníků, kteří se řítí zuřivě, šílení zlostí, stěžovat si na kuchaře. A v tu chvíli jako by se rozběsnili všichni berserkové a vstoupili do nás, čili hloupoučtí a tupoučtí, strašliví a hrůzní Purpuroví zlostníci byli hrůzou jati tak, že jsme jen málo z nich museli podupat sandálky a vytahat za ušiska za křiku o nemanželských potomcích, kteří se musí stydět, protože takovou hanbu svět neviděl!
Jeden po druhém útočníci vzdávali své úsilí, často notně zbroceni H’adryho slinami k nepoznání, občas i zasaženi jeho šavlí naplocho, za ucho, nebo přes záda, až jim to odkapávalo na paty. Odhazovali své zbraně, zasahovali jimi své úpící pobratimy, kteří hrdelně řvali: „Ty nemotoro jeden! Ááách, má holeň!“, načež se všichni topornými poskoky vrhali do hloubi žumpy, odkud se ozývaly výkřiky radosti nad nenadálým shledáním, křik podupaných, žbluňkání něčeho ohavného a smrtelný chropot úzkosti těch, kteří kraulovali v té nadílce a docházely jim síly. Stalo se, že jsme zůstali na povrchu jen čtyři, či spíše dvacet.
Já, hrdina nezměrný, Simsala-bim, otřásající se ze šoku a prachu na podlaze, H’adry, nasucho polykající, kterak ho vysílil šavlový tanec, a Stra’che Nna, pošlapující na svých velenohách, tvářící se velezuřivě a třesoucí velepodbradkem.
„Chruuuuííííí!“ pravila vztekle, až se to rozlehlo.
„Používá ďábelskou řeč zla?“ ptal jsem se svých dvou kumpánů, či spíše kumpána a kumpánky. „Slyším, kterak modeluje hrůzné slovo, táhlé a zlé, které dozajista přivolá všechny démony hrůzy a příšerností, pitvornosti a zarostlých nehtů na palcích u nohou! Nemýlím se?“
„Rhááááá!“ zařvala v tu chvíli ale, jako hladomorem štípnutá, Stra’che Nna. „Ty ďáble zlý a strašný, ač hrdinný a pohledný ve tváři! Zničím tě! Protože jsi stanul svýma nectnýma, ač krásnýma a sošně rovnýma, nohama v mém plánu!“
„A ten je jako jakej, milostivá?“ pravil jsem jak se na reka, jenž ctí ženy, ať jsou třeba nepřátelské a hnusné, sluší a patří.
„Já to vím a ty si to zjisti!“ zahučel mohutný a mocný hlas, přičemž ruka jako svazek buřtíků na tlačence se mihla vzduchem a zapáčila tajnou páčku ve zdi, než jsem mohl cokoliv udělat, křičet, ať to nedělá, vyhrožovat, že jestli se hne, tak to dám advokátovi, nebo srazit prostě do cesty H’adryho a hbitě utíkat, došlapovat jen na špičičky a vznášet se jako metan nad střevním vývodem, přičemž táhnout samozřejmě mou vyvolenou za ručku, alespoň do chvíle, než bych byl unavený.
Nikomu bych nepřál slyšet ten hrozný zvuk, jenž se ozval. Mrazilo z něho až do morku kostí a bylo už předem jasné, že při jeho zaslechnutí se semele nějaká strašlivá hrůza, nebo ještě něco mnohem horšího. Velehorná vládkyně musela mít nějaké důmyslné zařízení, jež bylo napohled očím skryto, leč nemohli to být skřítkové, ani úlisný sluha, protože to by muselo být slyšet pleskání papučí. A znovu se ozval ten hrozný rachot a hlomoz. Na třetí „Cililililililink“ jsem už čekat nemínil, ale než jsem sebral svou vyvolenou z podlahy a křikl na H’adryho, ať upaluje, nebo bude vilváš, dostal jsem do zátylku něčím, co muselo být původu nelidského.
Útočná chlumšiplesčí šunka na pružném lanu!
A v tu chvíli se zjevil vedle mě, jako by ze země, celý nacpaný dusičnany, vyrostl, odšmírák Vytschpulu s příšerným šklebem v obličeji, sandálky pevně na nožkách a v ruce s taseným ohromným ocelovým majstrštykem všeho kovářstva, nad nímž muselo ronit slzy, krev, pot a moč, protože to muselo být hrozně moc těžké udělat. Všiml jsem si, že oba sourozenci se začali třást jako v zimnici a drželi se za ručičky, vyděšení hromovým kvikotem Stra’che Nny a pochichtáváním odšmíráka.
„A budliky budliky,“ přisadil jsem si ještě chvatně, protože mne pohled na tento trapas neskonale pobavil, kterak se moje stará (budoucí) klepe jak pinčl, jemuž je veliká zima na odstřeďující automatické pračce, a její brůdr – nejlepčí válečník je celý z toho upachtěný bezmeznou hrůzou. Jenže to už na mne útočil zlý vytchpulský odšmírák, tudíž mé kratochvíli byl učiněn nepříjemný a nespolečenský konec. Vždyť jsme se mohli srdečně zasmát oba!
Ale to již ve mně zase zakokot-… zaklokto-… zabublala jako při vaření nenávist. Tasil jsem s divokým pokřikem „Gruááááá!“ a plivl do odšmírákova obličeje nadávku, spolu s huňárem. Vypjatá chvíle vyžaduje vypjaté činy, to je hotovka. Odšmírák, vzteklý divokým běsněním, zahulákal jako turistická třída na Titaniku a popadl oběma rukama objekt, jenž mu zaslepoval a zalepoval výhled. Než to však vyškrábal, ošklivě se řízl svou… svým… eh… no, tím kusem oceli, co měl a to mu ještě dodalo. Oči měl podlité krví. Tak, že si ji nestačil kapesníčkem vytírat, pofňukávaje, že doma dostane. Tohle nečekal, mrťafa jeden! To koukal na jonáka, který se neváhá rozhoupat k akci, až jsem se celý nafoukl a naduřel a hrdinně jsem kynul dvojici svých věrných, přecházející z kvikotu hrůzy na frenetické skandování. Hodil jsem jim, pamětliv zásad showbussinesu, útržek své nařasené róbky, o nějž se okamžitě strhla pranice, ba přímo i vepřová Stra’che Nna chtivě sledovala útržek z otvorů v tuku.
Bylo vlastně již rozhodnuto na začátku, sakum-pikum. Vytschpulský odšmírák se samozřejmě snažil parírovat, kontrovat a kontrolovat, ale nekontroloval už ani sebe, natož své vylučování, čemuž jsem se smál, neboť to čvachtalo. Chvilku se mnou zápasil v medvědím objetí, tančíce jako hysterická prostitutka s hemeroidy, přeskakujíce hbitě z nožky na nožku. Pak jsme si vjeli do pačesů a pačesali jsme se tak udatně, že jsme oba vypadali na konci zběsile, strašlivě, hrůzně a nevyslovitelně odpudivě, no, asi jako pankáči, když vstávají po fetně proválené noci někde ve špinavém squatu, kde krysy dávají dobré ráno. Ocel řinčela, zvonila a poskakovala, kterak jsme ji tahali po dlaždicích. Poměřovali jsme si je a on měl delšího. Tak jsem se celý vztekl a vzpomněl si na lekce šermu, na historické nákresy, jež měl starý Vaňátko ukryté pod zavařeninami, protože byly na toaletním savém papíru. Cítil jsem, že potřebuji tu moudrost, rozvážnost a roztomilou krvelačnost starých mistrů fechtýřů, usilovně jsem přemýšlel, přemítaje přitom jako smyslů zbavený. Odšmírák vycítil, že už do boje nedávám všechno, protože značnou část krve mám v mozku, a už se cítil jako haur a dělal furóre, nafoukaně si poskakujíc. Odrážel jsem jeho útoky a výpady, nápady a západy, ruce mi mdlely tím, kterak byly odkrvené a plandavé, že bych si je mohl srolovat do podpaží, kdyby v nich nebyly kostečky.
Ano!
Už jsem to měl a byl bych se ťukl do čela, kdybych právě nedržel odšmíráka za krk, divě se ho snažíc rdousit a lechtat pod bradičkou, a tudíž bych se ošklivě bácnul o jeho helmičku.
Cvérg!
Tendle… trpajzlik! Toť byla ona finesa, ten výpad výpadů, na který nebude nikdy v životě, ani nikdy pak strašně moc dlouho žádná obrana. Ihned jsem přiskočil, abych vykonal spravedlnost a zároveň, abych nezapomněl, co jsem to vlastně chtěl.
„Na, na, náááááá!“ zařval jsem, aby věděl, že něco dostane.
„Cooooóó?“ rozšířily se odšmírákovy oči údivem a užaslým očekáváním.
A v tu chvíli jsem zapomněl, jak jsem měl švihnout svou dokonalou x-sečnou šabličkou, aby to jako byl ten cvérg, jestli zhora, zdola, ze strany, z malé, velké, šikmo nebo do vlnovky či hvězdičky, eventuálně šnečka… Jejda…
V tu chvíli však Vytschpul použil strašnou a ničivou zbraň, o níž jsem neměl ani nejmenšího tušení. V mých povzbuzovačích mělo hrknout jako ve starých pendlovkách, kdežto tlustokrása paprdelapá Stra’che Nna se měla zaradovat a dokonce si štěstím nezměrným poskočit z šunčičky na šunčičku, až ze stropu okrasné obložení padalo a tlouklo do hlav všechny, kdož neutekli, nebo neměli hlavu. Zlovolný a ďábelský odšmírák otevřel strašlivě své tlamiště a… užil nepopsatelně strašnou sonickou zbraň, která by na Zemi musela být zakázána Ženevskou konvencí a užívána hojně pak teroristy na všechny dobré lidi, kteří by se zrovna namanuli a měli čas. Přiblížím ti, čtenáři drahý, ten příšerný zvuk, ale moc se nelekni:
„Che-che-che jódlijóóó!!!“
„Arghaghchr…“ děl jsem s přesvědčením v hlase a začal jsem z toho šoku škytat. Bylo zle, neboť odšmírák znovu nabíral do plic vzduch ku dalšímu skulení hrůzy, které já bych už asi nevydržel, neboť to byla nepředstavitelná hrůza a já bych musel potom do cvokhausu. Probůh! Jak je jenom ten trpajzlik? Jak je ta strašlivě fikaná finesa, proti níž není obrany. Nebo tedy nemusí být…
Jak…?!
Jen jsem zahlédl, jak se mu nafukují oči vnitřním přetlakem, bylo mi to rázem jedno a měl jsem jasno. Poslal jsem staré fechtýře, ať si jdou mačkat bércové vředy a hřát se u teplé hromádky hnoje, a vyrazil nožkou v sandálku v povědomém úhlu.
Chvilku se zdálo, že zlému odšmírákovi oči musejí nutně vymlasknout z očnic a poletovat nad ním jako ohavné balónky na gangliích, ale potom ho to přešlo, neboť upustil přetlak v hlavě hubním otvorem. „Chrůůůůerghůůůůeeeeuiiiiiiiii…!!!“ pravil a sesul se na bobeček, až z něj byl trpajzlik (tak přece se mi to podařilo!). Mě bolela noha od toho upřímného kopance a Yato n‘ Ebyl vrkal a cvrlikal na podlaze, ruce vraženy až málem po lokty pod svou nařasenou tuniku, přičemž kolem hlavy mu téměř viditelně obletovaly hvězdičky. Přistoupil jsem k němu jako vítěz, mocně si popotáhl a pšoukl na znamení chlapského vítězství! Mé ego tančilo a zpívalo oslavné ódy, samé „alelujááá!“.
Ach, kterak jsem já statný a úžasný, zři mne H’nuse! Co by sis jen počal, ty světisko jedno pimprdlaté, kdybych já, statečný hrdina, nespadl rovnýma nohama přímo semdle, ale třeba někam úplně jinam? To by ti bylo líto, co? To bys plakal a ronil… naftu nebo něco.
„Tak, panáčku,“ začal jsem krutě, „nebo spíš panenko,“ dodal jsem ještě krutěji, až se sourozenci za mými zády sborově zachichotali a začali skládat na Vystchpula potupnou písničku. Zatím měli slibný začátek, jenž zněl asi takhle:
„Vytschpul, Vytschpul
hýhyhýhyhíííííííí…“
Zuřivě jsem švihl svou zbraní ve vzduchu, udělal osmičku, mlýnek, trojku, sedmdesát sedmičku a sluníčko. Yato n‘ Ebyl mne sledoval s tichou, nábožnou hrůzou, nicméně se usmíval, neboť mu odléhalo a jeho kuličky na sebe opět braly téměř kulatý tvar.
„Ty zlý a strašlivý ďáble! Jak jsi ve svém půvabu ohavný,“ pronesl. „Nenávidím tě tak hrozně neskonale a strašně moc, až mi praskají žilky ve vočích, hele!“
„Je konec, zlobo! Ty nezdobo, hanbo a vostudo!“ ztrýznil jsem ho krutě v jediném okamžení, až se sklátil na podlahu. „Ode dnešního dne bude Babrán a celý H’nus už lepším místem k žití. Cože…? Proč…? Protože to říkam, ty ňoumo! Zkrátka už to zabal a jdi někam shrabovat hnůj, nebo se dej k námořníkům jako palubní konkubín, to už je na tobě, ale estli tě tady eště jednou uvidim, tak… tak…!“
„Tak co?“ otázal se drze, myslíce si, že jsem takový ten mluvící hrdina, který se unaví zbytečnými kecy a potom si zlo udělá stejně to, co bude chtít. Byl čas odzbrojit ho načisto a dočista.
„Hrááááá!“ zahulákal jsem a má zbraň zasyčela jako popuzený čistič rour, když ho omylem zalijí žíravinou. Dva bleskurychlé údery a eklhaft tlama vytschpulského odšmíráka pleskla o dlaždice. Chroptěl trýzní a svíjel se, když zjistil, že jsem mu usekl šešuli (kde měl asi jediné pořádné vlasy) i s helmou a k tomu mu uťal jeho švihácké fousky.
„Ty nelidský, ač nevídaně krásný, zlý a zlobný mstiteli všeho bezpráví,“ kňučel lžiodšmírák. „To mi zaplatíš, za to dostanu tvou bídnou, leč pohlednou hlavu v ple-ty-plet’prout-ky čili koši.“
„Vono mu nestačí, jak jsem ho doživotně bez skrupulí a dalších infekcí znetvořil,“ nevěřil jsem vlastním uším a v duchu zaujímal nové, uznalejší stanovisko k mrzkému hmyzovi u mých nohou. A k Vytschpulovi taky. Naklonil jsem hlavu ke straně, aby bylo vidět, jak přemýšlím a těžkne mi z toho hlava. „Jsi sice hnusák a fujtajbl, bídný odšmíráku, nehodný čehokoliv, co by mne jen mohlo napadnout, ale jsi statečný. Jsi ouplnej nešika a naprosté kopyto a plavajzník, ale bil ses dobře, stará vojno! A to musím respektovat ze své pozice reka a hrdiny! Jsi dobrým, ač špatným, nepřítelem… Necítím k tobě nenávisti a nebudu ti již dále blížiti a ubližovati, protože jsem statný a půvabný hrdina.“
„Ech…“ ulevil si Yato n‘ Ebyl očividně.
„H’adry?“ kývl jsem pánovitě rukou, aby chmuľo nechal toho prozpěvování jako ze školičky, trulant jeden. „Nakopej mu koule. A řádně, ti pravím! Načež se mu na nich otoč podpatkem, a ať slyším to úlevné čvachtavé pochrupkávání!“ přál jsem si.
„Uuuing-hu-hu-hu-gráááááááááaaaueéééééééérghííííííííííííííííííííooooooooo!!!!!!“ projevil se odšmírák progresivně.
Že mám až takový vliv jsem ale opravdu nečekal. Ani ve snu mne nenapadlo, že jsem tak přitažlivý, mužně rozhodný a vonící, přesvědčivý a nutkavý. Když Stra-che N’na zašlápla Yato n‘ Ebyla, tak tak jsem ukryl obličej do loktů, abych nebyl postříkán. H’adry se na ni zle díval, neboť mu zabránila mi posloužit a tak kostka s’la’d-kee čili cukříček v mé tajné, potem impregnované kapsičce (takové té na slipech vepředu, která tam je bůhvíproč, neboť cancourek se tudy prostrkuje špatně) patřila právem jí. Zmaten okolnostmi jsem ji začal dolovat ven, což H’adry sledoval chtivým pohledem plným chmurné beznaděje nekonečné ztráty.
„Co tak hladově sísáš?“ optal jsem se ho hezky po válečnicku. „Utři si hubu! Ňami – ňami dostane ta hodná pani!“
„Hroáááá!“ ozvalo se hromově, až se hrůzyplné podbradky zavlnily, kterak se Stra’che Nna rozmáchla, až jí z mohutných podpaží unikly mohutné závany zkaženého a smrtonosného vzduchu, plného zelené mlhy. Horečně se slétaly hniložijné bzccumbumtarára, leč jen proto, aby našly pitvornou smrt, neboť jakmile se nadechly hnilobného vzduchu, jenž jim tak libě voněl, zatočil se s nimi H’nus, nebo spíše se zatočily ony, a potom se znělým bzučivým bědováním dopadly přímo na podlahu, až to lousklo. „Nech si ty mrzké… hmm… mlasky, mlasky, že ale vypadá chutně… pochutiny, ty tsch’erch-man-te (čili Veliký Budlik, cosi jako náš čertik). Vytschpul byl jen slaboch a zbabělec, hle, jak okapává!“
Musel jsem uznat, že okapává. Ale přišlo mi, že okapává statečně, nicméně to už se sudovitá noha opět postavila na ploské chodidlo a zachroustaly zatím ještě celistvé kostičky.
„Nojo, hošik, už to má za sebou a je na pravdě bóží. Nicméně já teď pravím, že už je konec! Konec toho všeho… strašlivého a vošklivýho, co se tu dělo, ať už to bylo cokoliv, já se o to nestarám, protože jsem hrdina. Tak!“ založil jsem si ruce na své hrdinské hrudi.
„Blázne!“ zakvičel tučný hlas. „Nic neskončilo, slyšíš mne? Nic neskončilo, protože to bych jinak musela říct, že je konec, a to jsem já ještě neudělala! Protože bych si to pamatovala! Není konec, nikdy nemůžeš zvítězit, neboť já jsem o tolik lepší a větší než ty!“
„Hlavně v oblasti prdelní,“ zahučel jsem, neboť už mě začala zlobit. „H’adry, ke mně! Tady paninka si chce zahrávat s jonákama, tak jí vokážeme, že takový umíme hezky trhnout mezi dveřma!“ pohodil jsem hrdinně kšticí.
„Ach, Celestýne Hadrabo, jen opatrně!“ vřískala Simsala-bim. „Netušíš, čeho všeho je schopna! Je strašné a příšerně zlé zlo!“
„Nojo, nojo,“ mávl jsem rukou, protože doma má mít hlavní slovo tatínek, „co muž řekne, to svatý zákon, co žena říká, to komáří bzučení, žabí kvákání a oslí prdy.“
Začali jsme obkličovat Stra’che Nnu. Byl to husarský kousek, když se v potaz vzal fakt, že bychom ji ani neobjali rukama, pokud bychom ji tedy z nějakého nepochybně velice zvráceného důvodu objímat chtěli. Ale zkrátka se nám dařilo a za chvilku už byla celá obklíčená. Stála u naplněné senkruvny, odkud Buzicarové už téměř přetékali. Pomyslel jsem si, že už je naprostý a finálně závěrečný konec, že už je prostě se zlou příšernou paní zla ámen. Nu, tedy, já si nejdříve pomyslel, jaká by byla legranda do ní nějak šťouchnout, aby se zřítila do sánkrubny, až by to čvachtalo a stříkalo, jako když se krájí viřtlíky – lupne to, stříkne a zavoní. Nicméně myšlenka o konci byla o něco malebnější a důstojnější, tudíž jsem jí dal přednost, neboť to hrdinové dělávají a bojují i sami se sebou, jakkoliv jsou jejich nápady švanda k popukání.
„Tak, H’adry,“ udával jsem takt jako správný dirigent svou zbraní, „až řeknu ‚Tejkon!‘, tak se jí vrhneš po kopýtkách a pevně se zachytíš, jasný?!“
„Já…?“ otázal se roztřeseně můj mladý přítel, v tu chvíli si jistý sám sebou asi jako batole v atomové elektrárně. „Myslíš opravdu mne, pane…?“
„No jistě! Koho jiného? Snad ne tvou nebohou sestru, co? Hele, jak je z toho všeho už zelená,“ byl jsem galantní. „A taky je rozcuchaná, zarudlá, zapáchá a je fujtajksl špinavá. To bys chtěl, aby snad ona, chuděra, něco takového zastala? Když vypadá tak blbě a hnusně?“
Simsala-bim se asi přitížilo, neboť jsem uslyšel její nářek a v duchu jsem si pro sebe strašlivě zlobně zavrčel, že kdo ji přivedl do takovéto trýzně, ten nechť zplešatí, olysá, zasmrádne, ošmajdá a ještě najde konec na konci mé zbraně. Na tom špičatém, přirozeně.
Obrovská velehorní vládkyně všeho zla držela před sebou své tučné ruce jako dobývací berany a odháněla H’adryho jako nepohodlný hmyz, plácajíce, aby ho dostala mezi dlaně a mohla z něho vyplesknout život, až by to stříkalo. Věděla už však, že je konec, to jí prostě muselo být jasné. Každému vládci zla kdekoliv ve vesmíru prostě musí být jasné, že jednou spadne klec a někdo mu přinese bačkory, aby si je obul a zaklepal s nimi. Navíc, když se na jeho světě objeví bezejmenný hrdina z nějakého jiného tajemného světa, válečník sličný, odvážný, odhodlaný a moudrý, prostě zrovínka jako já, tak už si může i vybrat místečko na hra’b’hleenu čili kérchově.
„Je konec, zlá vládkyně zla!“ vykřikl jsem na Stra’che Nnu. „A neříkej, že není, protože tady teď poroučím já! Dost bylo tvých nekalých rejdů, dost spolčování s Purpurovými zlostníky. A teď za to všechno zaplatíš a oni taky, všichni zaplatíte, až budete mourovatí. Zlo nikdy, nikdy, nikdy nezvítězí, to si pamatuj, ty perzóno non grálo!“ Ten konec se mi povedl, to mi bylo jasné. Tohle slovní spojení „perzóna non grála“, jak říkají na hranicích, se mi vždycky líbilo, ale nikdy jsem ho pořádně nemohl použít, ačkoliv bych okamžitě vypadal inteligentně. A hle! Taková příležitost, jaká se naskytla zde byla právě to pravé.
Zdálo se, že opravdu nic už nám nemůže vstoupit do cesty, aby to nebylo pošlapáno, až to bude plakat, jenže… jenže! Ono vždycky, když se tohle začne zdát, tak se ukáže, že se to ještě zdát nemělo, protože je to nerozum a pomatení smyslů. Už jsme se smáli, že bude mít Babrán čím svítit po pět generací, až Stra’che Nnu pěkně zmáčkneme, neboť se z ní v tu chvíli vyvalí všechen tuk, a bude ho taková záplava, že z toho budeme impregnovaní, mazaní a maštění. Nu, a pak to všecko sebereme a uděláme z toho olej do škr’t-blik-svit čili lampiček. Jenže proklatá vládkyně zla nám zhatila plány tak mistrně, až jsem musel čumět jako čumič. Poskočila si tak hbitě, že by to musel zaznamenat každý druhý seismograf, H’adry (protože zrovna jako na potvoru jsem v tu chvíli řekl „Tejkon!“) bojovně zajódloval a proplachtil mezi jejím sloupovím, pod skřípějící rudou megasuknicí. Když na druhé straně za chvilku zase vyletěl, měl vytřeštěné oči a jeho čupřina se na spáncích zbarvila do chlapského šeda.
Umínil jsem si, že mu ty kacířské vlasy vyškubám, protože si nebude dovolovat vypadat líp než já! Já už mu ukážu mužnost a oduševnělost, ale taky skromnost, panáčkovi!
Nezávisle na mých pomstychtivých myšlenkách však Stra’che Nna zvedla znovu vak své pahňápy a rozšířila do ovzduší mocný odér hnijícího česneku. Tam, nahoře ve skále, byla taková malá vypouklinka, která vlastně ani nebyla vypouklinka, ale dala se tak jako zmáčknout a nadto moc hezky, ba přímo lahodně cvakala.
Byl jsem očarován, magicky přitahován pohledem k tomu krásnému cvakátku… Jééé… jen si tak moci jednou – dvakrát cvaknout, to by byl svět ihned mnohem snesitelnější místo k žití… No a H’nus taky. Jak jsem ale byl očarován a lačen, vše kolem mne přestalo existovat. Dokonce jsem dal H’adrymu tučný záhlavec, když mne kamsi tlačil, ale to jsem si neuvědomoval, tak jsem za to nemohl být odpovědný a mohl jsem mu klidně střihnout dva.
Otevřela se země.
Já, zahleděn jsa neochvějně do krásného skalního tlačítka, od něhož jsem nemohl odtrhnout pohled, jsem to nevnímal, neboť hrdinové takové věci prostě abstrouhají. Tím si to u mě ten neznámý svět málem pohnojil. Takhle osnovat úklady pro někoho, kdo do něho zavítal, aby jej spasil, třebaže o tom od začátku ani nevěděl a myslel si, že má mámení a vlčí mhu ze zkaženého smažáku v bufáči Na růžku. Tedy on si to ten svět pohnojil, mrcha jedna nevídaná, ale alespoň se mi dostalo malé útěchy, neboť první letěl právě H’adry, jemuž pár pohlavků udělalo očividně tak dobře, že si jankovitě poskočil. A tedy já, snášeje se velebně, jak se na hrdinu a ochránce vládkyň sluší, jsem dopadl do měkkého.
„Ííííííííkr!!!“
Ohlédl jsem se, která nezemská nestvůra nás takto častuje hned z rozběhu, ale zahlédl jsem nad okrajem jen vlasatou a blonďatou a momentálně i očividně zděšenou hlavu odšmíráky Simsala-bim a v závanu hrdosti nad tím, kterak jsem si vyhlédl pořádné, fortelné a festovní ďouče, jsem si musel uvědomit i fakt, že doma prostě nesmí při hádkách otevřít hubu, protože by mi po jejím jeku slezlo masíčko z ruměných tvářiček. Ale přese všechno štěstí z mé dozajista nastávající, protože Vytschpul byl přece rozprostřen na tučné kopýtko a tudíž z kola venku, jsme byli ve strašlivé a hrůzyplné pasti, která vůbec nevypadala dobře.
Oh, ta nezměrná a strašlivá hrůza, která se do mne zahryzla, ožužlávala mi chrupavky a vylizovala morek z dlouhých kostí, až to mlaskalo!!! Ten nezměrný děs, jenž mi napřimoval chlupy na těle a kázal svěrači povolit, aby bylo tělo hnedle o něco lehčí k útěku. Nahoře zatím začala divá honba, neboť za prchající Simsala-bim vyhamstala Stra’che Nna, jejíž kroky duněly jako dělové salvy. Rozpřahovala se mohutnýma rukama a mávala po mé vyvolené, aby ji popadla a potom ji mohla celou sníst na posezení a tím si zajistit, že ona jediná bude neomezenou vládkyní celého H’nusu za pomoci Buzicarů z Buzicaronu, a ještě k tomu si nacpe nácka. Bylo to strašné pomyšlení, když jsem viděl ta uslintaná veleústa, připomínající silně hroší tlamu, nicméně musel jsem potřepat hlavou a vyhnat jakékoliv myšlenky na záchranu a pomoc své vyvolené někam pryč. Sám jsem ještě nevěděl, jak na tom jsem. Cožpak H’adry, tomu bylo hej, dělal, že je moje podnožka, ačkoliv to kazil tím, že se zmítal a pokoušel mne setřást, což hodná podnožka nedělá.
„Pane, panéééé!“
„Co zás?“ založil jsem si ruku v bok a sestoupil. „Nevidíš, že se snažím uvažovat? Proč mi pořád někdo hází klacky pod nohy, když se snažím zachránit váš nanicovatý svět?!“
„Není čas na úvahy, neboť nás čeká osud asi sto tisíc milionkrát horší než smrt,“ bědoval H’adry a mne už to jeho nadšení pro katastrofy začínalo notně unavovat.
„Ty nemrcouchu jeden, ty hanbo H’nusná, ty paťchale jeden upaťchaná,“ dodával jsem mu odvahy, aby bojoval, i když je ztracený a rozhodně umře, „jestli nechceš štulec pod žebra a buráka, tak se sakrafixheršoftcifixhimlbajz vzmuž!!!“
„Jen to néééé…!“ kvílel H’adry v odpověď a zaťal bojovně pěsti.
Světlo zakryl ohromný stín, tak strašlivý, že z něho záblo a mrazilo, neboť to byla opravdová a nefalšovaná příšera a bestie jako ze strašidelných pohádek pro bláznivé prychopaty, mnohonásobné delikventy. Ovanul nás žhavý dech. Země se chvěla pod ohromnými tlapami a její oči se leskly divým a šíleným leskem. A potom se její tlama doširoka a do daleka otevřela, přičemž se z ní draly zvuky, nahánějící husí kůži i nám (mně) hrdinům:
„Houšíci!“
„Ach, Šmátrhňápe, pomoz nám, nebohým! To je Hom’o’klád!!!“
To jméno mnou projelo jako rána bičem či levný rybí salát. Příšera z nejpříšernějších, děs všech děsů a velekněz fujtajflů. Ano, tato nestvůra se teď tyčila před námi. A má zbraň zůstala ležet nad prokletou dříve ukrytou skalní jámou! Upustil jsem ji věrolomně, jak jsem byl exaltován slastným cvakátkem a teď jsem toho nemálo litoval a přál si od Ježíška, abych ji zase měl v ruce. H’adry měl taky prázdné ruce, ale u něho mě to, upřímně řečeno, už nepřekvapovalo. Nekňuba válečnický! A Hom’o’klád se klátil proti nám na svých odulých, opuchlých a dunivých nohou, stál jako učiněná hora s plešatou a ušatou palicí, vysoký tak, že kdybych vyšplhal H’adrymu na ramena a stoupl si hezky rovně jako když jsme ve škole chtěli za odměnu mazat tabuli, stejně bych se mu nemohl podívat zpříma do očí, což bych vlastně ani nechtěl, takže mne to nemuselo trápit. Ale jeho vzrůst mne trápil dál. Stál a zíral na nás…
A potom vstal.
Jaksi podruhé.
„Mlask, mlask, tou bude něcou…“ hromově burácel svými falzetovými skřeky. „Už vás mám! A teď jste hezky mouji!“
To, co se k nám valilo skrze sukénku ze suchých listů a trávy kolem bambulatých beder se mi ani v nejmenším nelíbilo. H’adry byl zmražen hrůzou tak, že polít ho vodou, vznikne jeho ledový odlitek. Snad věděl, co s námi smýšlí ta zlá a příšerná bestie? Já neměl na rozdíl od něho ani tušení (a říkal jsem si, že za tohle má u mě aspoň měsíc utrum s mlsky). Dojista nás přece jen sežere, schlamstá a kostičky vyplivá, ne? Tak co tak šílí, jako baba na klestí, když hajný práská fousisky? Jako by o něco šlo, hysterik jeden!
„Vzpamatuj se!“ zařval jsem divoce a vlepil mu pár facek. Cítil jsem, že tato výchova nesmí mít dlouhého trvání, nebo si o svého mladšího druha utluču ruce. „Klepeš se tu jako stará klepna! To si říkáš chmuľo?“ Byl jsem bez sebe zlostí, že mi takhle tady dělá naschvály.
„Hihly, hihly, hihly!“ ozvalo se nám hrůzně za zády, to se obr děsivě smál příšerným smíchem, jenž zněl středním uchem až k tlustému střevu.
„Nevíš, co vím já, pane!“ ječel na mne H’adry taktéž divoce. „On nás… on nás…!“
„Co ‚On nás… on nás…!‘“ pitvořil jsem obličej, abych mu dokázal, jak jsem moudrý a on vylekaný pitomeček. „Coby? Sežere a bude, né? To už tu bylo mockrát,“ zachechtal jsem briskně s nezanedbatelnou hrdostí v hlase.
„Och, je to mnohem horší,“ zelenal již pomalu chmuľo, „to se nedá ani takhle říci, to ti musím jen a jen pošeptat…“
Sklonil jsem hlavu, žádaje příšeru posuňkem o strpění, a vyslechl jsem. Trochu mě to zmátlo…
„On… nám hbitě a zlobně vloží vel-kei-k’aar do našich nebohých ka-di’diur’ek a pak nám udělá wo’b-tah a bude s námi dlouze bod-hé’k-pich, až budeme ka-p’ut a z našich ka-di’diur’ek bude ja-ma’jak-stod-olee vra-ta…?“
Co tím jenom asi myslel…? Smysl mi unikal, ačkoliv jsem uměl jejich rodný jazyk mnohem lépe než oni sami, tím jsem si byl jistý, neboť jsem měl celé dlouhé dny na jeho učení. Nicméně představa, že to s námi chce, ať už je to u všech rohatých cokoliv, provádět právě nestvůrný netvor Hom’o’klád ve mně probudila nezemskou zuřivost. Můj vztek začínal vřít v mých žilách, obličej mi rudl a kolem uší se zvedaly dva obláčky páry. Proč jen už nemůže být klid? Proč stále musíme jen bojovat a konat hrdinské skutky? Vždyť si jeden ani neodpočine. Už jsem z toho byl unavený.
A když jsem unavený, tak jsem rozzlobený.
A když jsem rozzlobený, tak jsem zlý.
A když jsem zlý, tak jsem protivný.
A když jsem protivný, všechno se mi rozmaže a obvykle pak zvracím.
Vše předtím vypadalo, že se to ještě může v dobré obrátit, ale teď by jeden zaplakal hořké slzy, jak se to všechno hatilo a hroutilo. Před námi tu kývá ohavná zrůda svým… tím… prostě je nám tu vyhrožováno strašnou… zbraní vel-kei-k’aar, nahoře téměř po okraji obíhá skalnatou díru má vyvolená odšmíráka, zvedaje vysoko nožky, skákaje jako srnka, nicméně už propadající únavě, a za ní se valí temná masa zla a příšernosti, funíce již vidinou slastných hodů. Mávaje rukama, rozšiřuje kolem sebe prostor a zkázu spolu se zápachem, jenž je tak silný, že při probíhání jeho oblaky musí Simsala-bim mít dobře ucpaný nosík, neboť jinak by se sklátila v tom okamžení také do naší pasti a určitě by se šeredně bacila.
Nicméně, jak pravím já, moudrý a chytrý mudrc, ačkoliv spousta jiných by tvrdila, že ona to tvrdila první: „Nic není ztraceno, dokud naděje žije!“ Ale, aby si nikdo nemohl otevírat chlebárnu, že už to řekl on, musím říci něco stejně moudrého, ale mnohem lepšího: „Nic není v prdeli, dokud to není posraný!“
No, jestli tohle nebyla ta nejbohatýrštější myšlenka všech dob, myslil jsem si, tak ať mě na místě sklátí… no, to jsem teda ale nechtěl, tak jsem nechal toto rouhání bez konce. Ale nezáleželo na mém rouhačství či bezbožnosti, ale na tom, co se stalo a co naprosto vyřadilo můj odhad z činnosti, protože tohle jsem nečekal, nemohl čekat a byl jsem tím tak překvapen, že bych zapomněl zavřít ústa, nebýt hladového pohledu netvora, jenž by hnedle hledal, kde sek-tes’klaciky-i-klaady, čili tesař, nechal čer-nowe’vnit-ru, čili díru.
Naráz se totiž jako kouzlem kolem všude zjevili stateční, sošní a svalnatí válečníci z Babránu. Křičeli válečným pokřikem, jako když je na nože berou a vidličkami škrábají a mávali kolem hlav všemi směry těžkými zbraněmi. V tu ránu, jako z udělání, se však zjevili z tajných průchodů, skrytých dveří a drenážních rour také další zuřiví, hulákající a ukrutně páchnoucí Buzicarové.
Nastala urputná řež.
Všechno se to řezalo, až hrůza, řada těch, co se povalovali uraženě stranou a mlčeli jako zařezaní, rostla rychlostí téměř hanebnou. Nadto Hom’o’klád nevyhlížel ani trošku, jako by se lekl, ba právě naopak.
„Houšínečci!!!“ zahulákal jako upocená fanynka. „Ňam, ňam!“
Pro všechny bohy a jejich libovolné rodinné příslušníky! Cožpak ta zrůda byla nesmrtelná? Jiná už by padla do mdlob hrůzou z nenadálých sil dobra a poté by se pokojně zadávila zvratky, ale tento netvor? Ještě se bezbožně chechtá a tlemí!
A já jsem beze zbraně…!
Jen kdybych tu měl něco do ruky, já bych mu ukázal, vyskakovat si na babránské hrdiny, ze kterých jsem já ten největší! Jen něco mít v té ruce… a aby to bylo použitelné jako zbraň… třeba kus železa nebo… dřevo…
První rána buchla tak hlasitě, že se i ti nahoře přehnuli zvědavě přes okraj. Hom’o’klád trýznivě zavřeštěl, stejně jako H’adry Cu Cky, jenž odskočil od jeho těla jako potem uštknutý. Druhý úder z otočky a piruetky byl už poněkud lépe zasazený a chmuľo se hezky přilípl a obtočil, až to mlasklo. Sevřel jsem jeho kotník v dlani silněji, až zapraštěl, zaťal zuby a svěrače, a znovu se rozmáchl tak široce, jak to jenom šlo, až H’ardy výskal radostí jako děcko, jež jeho matka do vzduchu vyhazuje a zatím chytá. Rána za ranou pršela na strašlivého a příšerňáckého Hom’o’kláda, udeřujíc jej tu sem, tu zase jinde. Jeho vztyčená zbraň hromadného prznění polapila také několik šťavnatých ran, kroutíce se jako žížala, v moři svému osudu zanechaná. Jeho hrůzyplný vilný kvikot se okamžitě měnil ve výhrůžné bublání temné hrozby, jež já jsem však nebral v potaz, protože někdo na to prostě nemá! Viděl jsem jen jeho a má ruka křečovitě svírala sošný kotník mého mladšího druha a tloukla jím tak urputně, jak vyžadovala situace, kdy kolem nebyla žádná jiná zbraň, již bych mohl použít. Obr Hom’o’klád začal po obzvláště zdařilé ráně ustupovat a držel si ohavné a naduřelé a mohutné a strašně moc veliké tlapy v oblasti své trávové sukénky, nešťastně kroutíc obrovskýma očima v bambulaté a plešaté a šešulaté hlavě. Další rána – a hle, netvor již prolomil svou obranu srdceryvným výkřikem, jenž však zněl ještě dost hrůzně.
„Hruáááá, jááááu, to bóóóólííííííí!“ hulákal divoce a křepčil přede mnou těžkým tanečním krokem, kterak kolem něho H’adry vášnivě olíbával podlahu, mlaskaje přitom. A že jsem si dával záležet na tom, aby nebyla chvilka, kdy to pěkně zněle nemlaskne! Už jsem znovu byl hrdinou, neboť to vypadalo, že vítězství, ta bestie vrtkavá, se opět přiklání na tu správnou a pravou stranu, čili mojí.
Ale co situace nahoře…?
Jak jsem mohl v urputném boji o život a otloukání babránského chmuľa o podlahu zapomenout na naše nenadálé posily…? A na to, jak si stojí v hrůzné bitvě?
Nezklamali mne, kloučata!
Půlka už jich ležela a kroutila a svíjela se na zemi, pištíce v horečných klamech a mátožených bludech o smradu z tlamy mrtvého požírače aj-fu’puch (což je bylina velice podobná pozemskému česneku, jen s tím rozdílem, že má čtyři metry, jedovaté trny, kvičí jako zařezané podsvinče a dokáže na tři sáhy vyplivnout trn do lidské zadnice), jenž dozajista olizoval ka’diak, čili… to je fuk…, patřící hlu-bo-kaa-djumpa. Nad nimi se na svém sloupořadí pomalu pokyvovala Stra’che Nna a smála se, což bylo vidět až k nám dolů, neboť její ladné podbradky nabíraly podobu rozpoložení její tváře, zvětšujíce je do rozměrů, viditelných i na velmi mnoho metrů velmi špatným zrakem. Ostatní Babránci se zuřivě potýkali s Buzicary, šílenými bojovou zuřivostí, s níž smrkali na zem, aby po tom každý uklouzl. Ve volných chvilkách se tahali za chloupky za oušky, aby se hezky znovu rozzuřili a mohli pokračovat v řeži s hurónským smíchem a hlasitým funěním, mávajíce strašlivě svými ostrými zbraněmi, obalenými ostřicí a pokapanými ostrou omáčkou.
Vytřel jsem z oka slzu, pohodil na zemi H’adrym, aby se mi nezamotal, a pomyslel si, proč tu musí každý druhý být takový chudáček blbeček a proč si tu jeden, když to chce mít fakt dobře, musí udělat všechno sám. Jak jsem si ale vytíral tu slzu z toho oka, snad náhoda a snad osud tomu chtěl, že jsem spatřil hrůzné divadlo, nad kterým mi tuhla krev v žilách, že ohnout v tu chvíli ruku, tak mi z lokte čouhá červená hadička.
Spatřil jsem, kterak strašlivánská Stra’che Nna svírá v upocené dlani mou vyvolenou, která se divoce zmítá, kope, křičí, ječí, piští a vříská, ale není to nic platné, protože Stra’che Nna se už divoce směje a mlsně si olizuje líce a pysky, přičemž jí sliny tekou od úst, kterak si představuje, jak to hezky křoupne, panečku, to bude dobrota!
V tu chvíli se ve mně zastavil život, to jsem poznal.
Přestalo mi bublat v žaludku.
A upustil jsem H’adryho na podlahu, až zařinčel zlobou.