Ledová klec.

Anotace: Katastrofická vize zániku našeho světa.

Ledová klec

Jdu po dlouhé písečné pláži. Moře šumí a já celým tělem vnímám sluneční paprsky. Je mi takové krásné teplo. Musím se zchladit v moři chladivé vody. Poslední krok a první vlna se dotkne mých nohou.
Najednou je idyla pryč.
Nepříjemný bzučák nouzového telefonu ukončil nádherný sen.
S vypětím všech sil otevřu oči. Vidím svojí kancelář i ložnici a obývací pokoj v jednom.
Nábytek, stěny i strop jsou potaženy jinovatkou. Venku musí být nejmíň dvacet pět stupňů pod nulou. Je třeba veškeré vůle k opuštění teplého spacáku, ale není vyhnutí , bzučák ne a ne přestat.
Ještě že se už dávno do postele nesvlékám. Stačí skočit do vysokých bot a jsem v plné pohotovosti.
Tři kroky ke stolu a pak se můžu konečně ohlásit: ,,Zde tábor číslo třináct u aparátu kapitán služby ochrany klimatu Karel Mrázek.“
Ze sluchátka se ozve nakvašený hlas: ,,Tady Kísrub co se tam člověče flákáte , volám Vám už celou věčnost!“
Pohled mi sklouzl na hodiny , bylo právě tři-čtvrtě na čtyři.
Takhle brzo ráno! A volá sám protektor ochrany klimatu v naší oblasti. Obávaný Martin Kísrub.
Byl to právě on kdo mi do tábora poslal všechny mé klienty. Stačí aby luskl prsty a já se stanu jedním z nich.
Snažím se koktavě omluvit svojí malou bdělost, ale nedal mi příležitost zformulovat omluvu a pokračoval: ,,Vyhlaste okamžitou pohotovost pro celý tábor a urychleně se vydejte ke Goliášovi. Došlo k totálnímu výpadku a naše náhradní zdroje vydrží maximálně dvanáct hodin. Pošlu Vám posily, ale ty nemohou dorazit včas , je to jen a jen na Vás. Po návratu do tábora hlaste splnění úkolu.“ Bez pozdravu zavěsil a já zůstal sám.
Jak mám, ale úkol splnit?
Zbylo mi tu šestnáct klientů a šest strážných a s tak málo muži se nedají dělat zázraky.
Sám to nevyřeším.
Stiskl jsme zvonek alarmu a do mluvítka řekl: ,,Strážní a prezident klientské samosprávy do kanceláře velitele. Klienti příprava na odchod do akce.“
Asi po pěti minutách se otevřeli dveře a vešlo sedm mužů. Přišli najednou, jak tady bylo zákonem. Bylo nemyslitelné otvírat dveře opakovaně a tím ztrácet drahocenné teplo. Pokud se to jen trochu dalo utvářeli se skupiny.
První šel můj zástupce, poručík Albert za ním akademik Pavel Štědrý prezident samosprávy a pak dalších pět důstojníků služby ochrany klimatu.
Usedli kam se dalo a jejich promodralé tváře byli naplněny jedinou otázkou ,,Co nás otravuješ?“ Dokonce i můj zástupce u kterého se dříve dalo najít alespoň zrnko nadšení pro naší službu, působil stejným dojmem.
Rychle jsem jim sdělil co mi vola Kísrub.
Po chvíli ticha promluvil poručík Albert: ,,No co s tím ale máme dělat my? Ke Goliášovi je to od tábora sedm kilometrů. Venku jsou asi tři metry sněhu. Museli bychom se tam proházet. A co pak? Vy umíte Goliáše opravit?“
Otázka byla položena, ale odpověď chyběla.
Slovo si vzal akademik Štědrý: ,,Zavolejte inženýra Berku ,pracoval v týmu, který tu stvůru postavil.“ Jeden ze strážných povolal jmenovaného s pomocí hlásiče.
Během chvilky vešel muž asi čtyřicetiletý a hned ve dveřích ironickým hlasem řekl: ,,Posral se Goliáš! Nebo se snad pletu?“
Několika větami jsem mu potvrdil, že se skutečně neplete. Během mých slov se opřel o stůl a se zamyšleným výrazem si popotahoval vousy.
Nakonec si urovnal myšlenky a spustil. ,,No jo! Goliáš. Životní dílo mého šéfa profesora Čejky. Já na něm dělal před dvaceti lety jako profesorův asistent. Bylo to fakt skvělé dílo a vrchol technologie. Teda té Vaší technologie. Té ekologické“
Po posledním slově si znechuceně odplivl na podlahu a začal přecházet po místnosti.
,,Pane inženýre pokuste se spolupracovat. Myslíte, že máme šanci poruchu najít a opravit?“ To bylo asi jediné co se dalo říci.
Po mých slovech se zastavil a odsekl: ,,A proč bych to dělal? Jako tábor převýchovy nemáme nárok na elektrický proud! A ti tam venku mi můžou být ukradení! Ať třeba chcípnou!“
Zlobný monolog utnul akademik Štědrý slovy: ,,No tak Mirku. Uklidni se. Máš právo se zlobit, ale tady velitel nic neudělal. A lidé ve městě to přece není jenom ten lotr Kísrub, ale i tisíce dalších nevinných lidí.“
Vztek pomalu ustupoval z tváře vědce a po chvíli usedl a řekl: ,,Takže Goliáš je plně automatizovaná větrná elektrárna. Všechny systémy jsou ztrojeny a 99% systémů je vybaveno zdvojeným systémem auto-servisního režimu. Je proto takřka nemožné aby něco selhalo. Pokud se tak stane, je oprava velmi obtížná. Hlavní tubus Goliáše je vysoký 450 metrů. Ve výšce 415 metrů je usazena hlavní turbína o výkonu 11 000 megawatt. Pohon zajišťuje třílistá vrtule o délce jednoho listu 375 metrů. Pokud se k elektrárně dostaneme a rotor bude v pohybu, sací efekt nás rozdrtí na kaši. K tubusu Goliáše se za provozu nikdo nedostane.“
Chvilku váhal, ale nakonec pokračoval: ,,Pokud se dostaneme živí k tubusu , pokusím se to opravit. Máte mé slovo.“
Je třeba vyrazit.
Vydal jsem rozkazy: ,,Nástup za patnáct minut. Výdej ručního nářadí zajistí poručík Albert. Do akce půjde celý tábor. Zůstane zde inženýr Berka.“
Když všichni odešli , mohl jsem nerušeně položit inženýrovi zásadní otázku: ,,Ale kde byla jistota, že bude foukat pořád vítr?“
Hořce se usmál a odpověděl: ,,Velikost rotoru a výška tubusu zaručovala 97,67 % větrného režimu. Ten zbylí čas byl překlenován vysokonapěťovými bateriemi v tubusu Goliáše. I když bylo vše zajištěno , trval náš šéf profesor Čejka a s ním celý tým na alternativním zdroji. Došlo k hádce s úřadem protektora ochrany klimatu. Jedinou alternativou a zálohou Goliáše byl buď atomový nebo uhelný reaktor. To však bylo ideologicky neprůchodné a protože profesor nemlčel byl protektorem obviněn z porušení dogmat ochrany klimatu. Spolu s Čejkou jsem byl obviněn i já a zbytek týmu. On raději zemřel v komoře, ale já nebyl tak siný a uznal jsem chybu. Zbytek už znáte pane veliteli.“
Vše bylo připraveno k odchodu , zbyl mi čas na poslední otázku: ,,Myslíte, že máme nějakou šanci splnit úkol?“
Opět ten divný výraz v jeho očích ,ale nakonec odpověděl: ,,Minimální pane veliteli, ale pořád jsme na tom daleko lépe než lidi ve městě. Ti jsou zcela bez šance. Buď se Goliáš roztoči nebo oni všichni zmrznou!“
Vyšli jsme před budovu.
Poslední pohled na venkovní teploměr. Ukazoval 27 stupňů pod nulou. Podél dřevěného baráku stálo šest strážných a šestnáct klientů , všichni zachumlaní do všeho co našli. Na ramennou měli lopaty, rýče a krumpáče. Nebylo rozdílu mezi vězni a jejich strážními. Teď budeme společně bojovat o život. Vzal jsem do ruky jednu z petrolejových svítilen , které osvětlovali prostor nástupu a vyrazil jako první z tábora.
Všude okolo bylo černočerná tma ještě znásobena hustou mlhou. Muži museli jít v bezprostřední blízkosti. Stačilo malé zaváhání a lidský řetěz by se rozpojil. Postup byl pomalý a velmi obtížný. Bezedné bariéry sněhu do nichž člověk neustále zapadal , tma a strašlivá zima , to byli naši průvodci. Když se konečně rozednilo , stál nám v cestě úplně zavátý průchod skalní rozsedlinou. Ke Goliášovi nám zbývali poslední dva kilometry, ale prvních sto metrů se musíme prokopat sněhovou bariérou. Nikdo nikoho nemusel pobízet.
Kdo neházel , ten mrznul.
Ve chvíli kdy skončilo dopoledne byla cesta volná.
Poté co trhlina byla za našimi zády přikročil ke mne poručík Albert se slovy: ,,Už se do tmy nestihneme vrátit. Všichni tady zmrzneme.“
Měl sice pravdu,ale na návrat bylo stejně pozdě. Musíme dojít k cíli a pak uvidíme.
Najednou se mlha rozpustila a já asi kilometr před námi uviděl Goliáše. Obrovský stožár a gigantický rotor. Jakoby se zapichoval do nebe. Všichni zastavili a sledovali tu podívanou .
Jen inženýr Berka popošel až na mou úroveň a řekl: ,,Rotor je celý namrzlý.Ta váha ledu je tak velká, že se nemůže hnout!“
,,Copak jste s tím nepočítali, že rotor v zimě namrzne?“ Vystřelil jsem rychlou otázku.
,,Samozřejmě ano“ Nakvašeně odsekl a pak klidným hlasem dodal: ,,Každý list má vnitřní vytápění. Vůbec nechápu co se mohlo stát.“
Vzhledem k tomu , že Goliáš byl naprosto nehybný dalo se dojít až k tubusu.
Zde se během čtvrt hodiny podařilo ze závěje vykopat vstupní dveře. Několik rak krumpáčem a jsme uvnitř.
Z tubusu dýchlo neuvěřitelné teplo. Jako jeden muž se klienti i strážní narovnali na schodiště vedoucí do nitra Goliáše. Příjemné klima svádělo k tomu abych také usedl, ale čas byl nemilosrdný.
Můj rozkaz zněl: ,,Inženýr Berka, poručík Albert jeden odborník na elektřinu a jeden na mechaniku půjdou se mnou nahoru. Ostatní odpočinek. Pokuste se uzavřít vstupní dveře tubusu bude nám tepleji“ Berka, Albert spolu s inženýry Paluskou a Weberem vyšli na plošinu v samém středu tubusu.
Berka řekl: ,,To teplo zde je od vysokonapěťových akumulátorů jejichž chlazení je vyvedeno do jádra tubusu. Velín je asi deset metrů pod strojovnou generátoru ve výšce 400 metrů.“
Musel vidět můj šokovaný pohled a tak rychle dodal: ,,Je tu pochopitelně výtah. Vyvezeme se tam za pár minut.“
Z plošiny nás vyvedl asi po čtyřiceti schodech na další odpočívadlo. Právě tady se nacházela spodní stanice výtahu. Kabina byla k dispozici a nic nám tedy nestálo v cestě nastoupit.
Inženýr stiskl tlačítko s nápisem velín a nic se nestalo. Jen na okamžik pohasli světla ,jak ve zdviži, tak na schodišti. Zopakoval to ještě jednou s úplně stejným výsledkem.
Jen se malinko ošil a řekl: ,,To je moc opravdu moc špatné. Musíme se dostat do velínu po schodech.“ Nikomu se sice moc nechtělo, ale nebylo zbytí. Schody vedli po obvodu a byli jich tisíce. Jen hlubina po pravé ruce a akumulátory po levé. Berka rukou zkoušel teplotu vzduchu z průduchu větrání baterií a tvářil se čím dál tím víc ustaraně. Říká se ,že vše jednou končí a tak skončil i tento výstup do nebe.
Přesně u horních dveří výtahu.
Od nich pak vedlo schodiště dál nahoru do turbínové místnosti, ale tam nepůjdeme , naše cesta vedla ke dveřím s nápisem velín.
Berka je otevřel a rozsvítil světla. Před námi byla místnost velká asi 4 x 4 metrů. Jejíž jedinou výbavou byli tři stoly s počítačovými terminály a tři křesla. Berka usedl a spustil program.
Začal nám stručně vysvětlovat co právě dělá: ,,Spustím záložní manuální ovládací program. Tak a jsme uvnitř. Teď sepnu rozmrazování rotoru. Pokud to vyjde za devadesát minut budou listy čisté.“ Najednou zničehonic zhasli světla a počítač se vypnul. Výpadek trval jen tři možná čtyři vteřiny a pak bylo zase světlo. Beze slova provedl úkony ještě jednou, ale výsledek byl na chlup shodný.
Chtěl se pokusit ještě jednou, ale elektroinženýr Weber ho zastavil slovy:,,Můžete zjistit napětí v bateriích.“
Berka jen přikývl a po několika pokynech zadaných prostřednictvím klávesnice se na obrazovce rozsvítilo číslo 0,16%.
Tento výsledek okomentoval slovy: ,,To nemůže být pravda!“
Začal pracovat a spíš sám k sobě než k nám drmolil: ,,Takhle se baterie nemohli vybít. To přece není možné!“ Vždyť ty články měli mít životnost sto let a jsou plně bezúdržbové.“
Zoufale bušil do klávesnice.,ale všechno bylo marné. Jen indikátor stavu napětí klesl z 0,16% na 0,15%.
Inženýr Weber ho zastavil otázkou: ,,Kolika procentní akumulátorovou kyselinu jste použili?“
Berka přestal pracovat , opřel se do křesla a odpověděl: ,,Tady se nedala použít běžná kyselina , tady okolo je přírodní rezervace. Ochránci zvířat a rostlin by to nikdy nedovolili. Ústav ekologických chemických technologií vyvinul pro nás speciální zelenou náplň do článků. Měla ideální vlastnosti a byla zcela ekologická.“
Inženýr Weber jen přikývl a smutně ukončil rozhovor slovy: ,,Ta Vaše ekologická náplň už po patnácti letech ztrácí svojí účinnost. V tuhle chvíli už články obsahují skoro jenom vodu.“
Paluska, který do této chvíle mlčel řekl:
,,Ekologická elektrárna, ekologické baterie, ekologická kyselina. Všechno je to na nic. Teď je všechno v hajzlu. My zmrzneme tady a oni zmrznou tam dole.“
Při posledním slově mávl rukou směrem kde tušil město.
Velín se pohroužil do ticha. Všichni jen mlčeli a čekali co řeknu.
Ano já musím rozhodnout jsem velitel, ale to už je teď k ničemu.
Můžeme se vrátit do tábora, ale všichni určitě nedojdou. Můžeme zůstat zde dokud baterie budou mít alespoň zbytek napětí, tak asi nezmrzneme, ale co tady budeme jíst?
Nebylo třeba s rozhodnutím pospíchat. Pokud půjdeme zpátky tak jako tak musíme počkat na ráno. V tuhle chvíli už bude venku skoro tma.
Najednou červené světlo na monitoru přerušilo mé slastné nic nedělání.
Inženýr Berka řekl: ,,Začíná se zvedat vítr.“
Naprosto lhostejně jsem mávl rukou co je nám nakonec po tom, ale on nemilosrdně pokračoval: ,,Tubus Goliáše nemůže odolat silnému větru, když se rotor neotáčí. Není na to stavěný. Pokud vítr ještě trochu zesílí a rotor se neuvolní tubus praskne“.
Nevím proč, ale byl jsem docela v klidu.
,,Dá se s tím něco dělat?“ To byla logická otázka, kterou položil můj zástupce.
Berka přikývl a odpověděl:,,Můžu se pokusit uvolnit listy rotoru. Ty odpadnou a tubus zůstane stát.“ Tak to je fakt dobrý.
Velitelství nás poslalo Goliáše opravit a mi ho rozebereme. Pokud zimu přežiji a přežije i někdo tam dole budu zavřený na tisíc let.
Ale je vůbec šance přežít tuto zimu. Začala už v září a mrzne pořád víc a víc. Je zbytečné se bát co bude na jaře , které možná vůbec nepřijde.
Žít musíme právě teď.
Rychle jsme zdolali schody mezi velínem a strojovnou. Po otevření dveří se nám naskytl úžasný obraz. Generátorová hala byla nejméně šedesát metrů dlouhá.
Ve slabém světle několika žárovek vynikla mohutnost zařízení.
Tak tady je to mrtvé srdce naší ekocivilizace. Jak čisté, ekologické, zbytečné a hloupé.
Lidi tam dole mrznou a umírají protože tady je vrchol jednoho lidského omylu. Najednou s námi zacloumal náraz. Celá hala se otřásla. Berka vyrazila po vysuté lávce až k samé stěně strojovny. S vypětím všech sil otevřel průlez a krutý vichr sebral veškerý dech z našich úst.
Vylezli jsme ven.
Ten pohled bral dech sám o sobě. Kraj byl zahalen do začínající noci. Bylo vidět na stovky kilometrů daleko. Nikde ani jediné světlo.
Čtyři sta padesát metrů nad zemí a svět pod námi je uvězněn v ledové cele.
Ještě jeden pohled a tu vidím světélko v temnotách u paty stožáru .
Jakoby na dosah ruky je stavení. Vypadá jako dětská hračka. Domeček jehož okna svítí do tmy.
Berka se ke mne naklonil a řval mi do ucha : ,,Pojďte dovnitř. Tady se nedá už nic dělat.“
Zabouchl dvířka průlezu a daleko klidněji pokračoval: ,,Je konec. Přes tu ledovou krustu se nedostanu k spínákům listu rotoru. Teď už nám není pomoci. Navíc vítr asi zesiluje. Goliáš to nemůže vydržet příliš dlouho.“
Další otřes potvrdil jeho slova.
Teď honem dolů. Schody, schody a zase schody. Jen krátká pauza ve velínu.
Stav baterií je 0,13% venkovní teplota -29 stupňů Celsia a síla větru 71 kilometrů v hodině.
Každým nervovým zakončením těla cítím jak se konstrukce napíná.Scházíme dolů, ale vibrace se zpočátku stupňují. Tubus zvučí jako struna. K mírnému uklidnění došlo až v poslední třetině našeho sestupu. Na spodní plošině zdviže vidíme naše druhy. Leží nebo sedí opřeni o stěny a i oni zde dobře vnímají že se s Goliášem něco děje.
Pohledy všech se otočili na mne, ale já raději mlčel.
Vše co ukrýval velín popsal našim druhům poručík Albert.
Co si teď, ale počneme?
Vyšel jsme ven , ale síla větru a strašlivý mráz mi odpověděli na otázku zda se pokusíme o záchranu teď hned?
Bylo to nemožné!
Sníh, vítr a mráz by zabili každého po pár stech metrech. Musíme počkat do rána.
Několika slovy se mi podařilo vysvětlit můj plán. ,, Teď všichni ulehnou. Počkáme do rána a pak se pokusíme vrátit do tábora . Snad to tady těch pár hodin vydrží.“
Nikdo neprotestoval nebyl ani důvod.Jiná varianta neexistovala.
Muži se narovnali rameno na rameno podél stěny. Klienti, strážní i velitel jako jeden muž.
Nebyl důvod dělat rozdíly.
Pokud se Goliáš zhroutí budeme ,tak jako tak všichni mrtví.
Po chvíli už bylo slyšet jen oddychování spících lidí.
Akademik Štědrý po mé levici a inženýr Weber po mé pravici spali spánkem spravedlivých , jen já ne a ne usnout.
Vracím se proti toku času ve svých vzpomínkách.
Opět sedím ve školní lavici.
Už od první třídy je hlavním předmětem ekologická výchova. Jakmile se dítě naučí číst musí se mu do těla dostat ekologická dogmata. Ta pro nás před devadesáti lety sestavil náš guru skoro bůh Al.- Gore. První bod z Alova desatera zní globální oteplování způsobuje člověk svojí činností.
Ve škole můžete diskutovat o čem chcete , ale o dogmatech Ala – Gora nikdy.
Dogma je neměnné a věčné.
Při prosazování ušlechtilých ideálů došlo snad k malým chybičkám ,ale ty nemůžou zvrátit naší víru. Asi největší bylo úplné zničení tropických pralesů, ale kde měli naši předchůdci pěstovat plodiny na výrobu náhražkových surovin pro pohon spalovacích motorů. Lány, řepky, plantáže palem, celá megapole cukrové třtiny naplnila nádrže aut a motocyklů.
Spalovaní fosilních paliv se stalo přežitkem ,ale živelné pohromy a následující hladomory se spíše stupňovali.
Co asi teď lidé udělají?
Já se vidím na střední škole. Ekologové našli příčinu a při tom vědecky rozvinuli učení Ala ,,Velikého“
Vina je na hospodářských zvířatech. Za všechnu hrůzu může kráva, prase , slepice a ovce.
Produkují metan.
Na zemi pro ně není místo.
Ale co to?
Výkyvy klimatu se stupňují a z hladomoru je hladový armagedon.
Lidé reptají a já už studuji vysokou školu.
Jakoby se víra v ekologické dogma vytratila , je třeba přitvrdit. Lidi musí být zachráněni i proti své vůli.
Demokracie je pod heslem ochrany lidské civilizace nahrazena zelenou diktaturou.
Každá oblast dostala svého protektora ochrany klimatu. My vysokoškolští studenti jdeme vzorem. Naše skupiny se rozptýlili po celé zemi.
Kdo nezná Alovo učení , musí být převychován.
Kdo s dogmaty polemizuje musí být napraven .
K nápravě zbloudilých lidí byla sestrojena instruktážní komora. Byla to hermetická koule s displeji, která ukazovala přesné složení vzduchu uvnitř. Každý kdo byl uvnitř zavřen se mohl na vlastní plíce přesvědčit o škodlivosti oxidu uhlíku.
Kdo to pochopil včas byl převezen do tábora k převýchově. Kdo ne ten se v komoře udusil a zemřel. Tak podle slov inženýra Berky skočil i jeho šéf autor Goliáše profesor Čejka.
Takhle zásadových lidí , ale moc nebylo a tak tábory potřebovali čím dál více strážných.
Ti co byli do táborů zavíráni nebyli pravými vězni.
O jejich vině nerozhodoval žádný soud, ale osobně protektor dané oblasti. Nikdy se také nestanovovala délka převýchovy a nikdo z táborů nebyl nikdy propuštěn.
Teď se vidím po skončení studií plný elánu. Nastupuji jako důstojnický čekatel ke službě ochrany klimatu.
Roky vzorné služby.
Pravidelné povyšování a funkční růst, ale něco se semnou začíná dít.
Klienti jak se převychovaným říká, jsou skoro bez výjimky slušní a vzdělaní lidé. Z osmdesáti procent vysokoškoláci, profesoři, inženýři, vědci a technici.
Čím dál víc se sám sebe ptám.
Je to všechno vůbec v pořádku?
Výkyvy počasí se vymykají kontrole, civilizaci skolili obrovské hladomory a neznámé choroby. Člověk se musí ptát kam nás dovedli ekologická dogmata Ala Gora?
Přichází nový protektor naší oblasti Martin Kísrub.
Je vševědoucí nemilosrdný.
Já který během let získal kredit vzorného důstojníka ztrácím svojí pozici.
Jakoby viděl do mého nitra.
Postup mám zastavený a má poslední štace je opuštěný tábor číslo třináct v zapomenutých horách.
No konec vzpomínání, za chvíli bude svítat.
Během noci se zdálo, že vítr zeslábnul, ale po rozednění nabral na síle.
Tubus se rozezvučel jako struna.
Najednou vibrace ustali.
Inženýr Berka vyskočil a křikl: ,,Všichni ven!“
Pak mi vše vysvětlil slovy: ,,Tubus někde prasknout. Tím se snížilo napětí v konstrukci ale ta už dlouho nevydrží.“
Co teď?
To mi znělo hlavou.
Do tábora nedojdeme!
Tady zůstat nemůžeme!
Co zkusit jít za tím světlem co jsem viděl z plošiny Goliáše.
Vypadalo to velmi blízko, ale kdo ví?
Všichni čekali jak rozhodnu.
Nebylo nač čekat.
Rozkaz zněl: ,,Chyťte se za ruce. Zástupem za mnou!“
Do minuty byl poslední muž venku.
Vítr a mráz . Mráz a vítr. Jdeme pomalu směrem , kde by snad mohlo být lidské sídlo.
Nebyl to jen zrakový klam?
Pohrávali si se mnou moje smysli?
Nevedu své lidi do náruče bílé smrti?
Já nevím!
Co krok to boj.
Po půl hodině zastavím budeme asi kilometr od Goliáše.
Ohlednu se a vidím něco neuvěřitelného.
Tubus je ve druhé třetině své výšky ohnutý a naklání se čím dál víc. Jeden z obrovských listů rotoru je celý ohnutý jak je silou větru tlačen do země. Ještě okamžik konstrukce vzdoruje a pak za strašlivého praskání padá k zemi.
Několik vteřin a je konec.
Goliáš tento Titan ekocilizace leží na zemi.
Je to konec všeho.
Má cenu jít dál za světlem, které možná ani neexistuje.
Jsme vyhnanci i vyděděnci rodu, který teď zaniká tam dole pod horami.
Ve chvíli zkázy si budeme všichni rovni.
Slyším sám sebe křičet: ,,Jdeme dál!“
Co krok to boj o přežití.
Najednou je před námi dům.
Něco jako venkovská usedlost.
Naděje nám dala sílu.
Už stojíme ve dvoře.
Otvírám první dveře.
Vidím stáj a v ní několik krav a telat.
Vždyť jsou zakázané , ničí naše klima. Pak se ale sám musím zasmát své myšlence.
Muži se natlačili dovnitř a polehali na slámu.
Jdu dál a vidím sýpku plnou obilí.
Proč ho neodvedli na výrobu pohonných hmot?
V další místnosti je stará žena.
Právě z pece vyndává obrovský bochník chleba. Zvedne svůj zrak od práce. Vidím leknutí, ale pak ukrajuje z bochníku a podává mi krajíc.
Je skvělý, ještě jsem nikdy chleba z obilí nejedl.
Oni nepotřebují obilí na palivo do aut, ale na chleba.
Mají pravdu!
Žena něco zavolala do chodby a objevil se starý muž , pár mladších lidí a čtyři děti.
Užasle si mne prohlíželi. Já jim stručně popsal co mě sem zaválo.
Nevěřícně kroutili hlavou, ale nakonec žena řekla: ,,No na mráz Vás nepošleme, ale jednoduché to tu nebude. Můžete nocovat v čeledníku, je prázdný , jíst taky budete mít co, ale nevím čím budete topit.“ Dřívější strážní a klienti teď už jen moji muži začali vyklízet to čemu paní domu říkala čeledník.
Velká místnost a obrovská kamna uprostřed, ale co do nich dáme?
Ekopalivo tvořené biomasou tady neseženeme.
Jeden z mužů sešel do sklepa a za malou chvilku zavolal. Stál u velké hromady něčeho černého a špinavého.
Vzal jeden kus do ruky a zeptal se: ,,Víte co to je?“
Ani nečekal na odpověď a řekl: ,,To je uhlí!“
Fosilní palivo podle dogmat , největší nepřítel lidstva.
Do sklepa vešel starý sedlák se slovy: ,,Tak co pane kapitáne služby ochrany klimatu , budete důsledný a raději zmrznete nebo si zatopíte uhlím? Můžete si vzít všechno , moje rodina topí dřevem.Tohle tu už leží moc a moc let. Teď se třeba využije.“
Nebylo co řešit.
Jeden z mích druhů shodou okolností , profesor jaderného inženýrství neuvěřitelně zručně zatopil. Jakoby celý život nedělal nic jiného.
Přišel večer.
Obyvatelé statku přinesli jídlo. Kamna příjemně vyhřála čeledník a já se mohl v klidu zamyslet.
Při teple které nám dávalo zapovězené uhlí jsme pili kravské mléko od zakázaných krav a jedli chléb z obilí, které mělo skončit v nádrži auta.
Jsme snad antiekologové?
Já vím ,že ne.
Neděláme nic špatného.
Chybou je lidi nutit do věcí které nechtějí. Svoboda je víc než jakékoliv ekologické ideály.
Teď už to vím.
Až přijde jaro a ono prostě musí přijít, pomůžeme sedlákovi a jeho rodině na farmě. Budeme mít ty nejvzdělanější zemědělské dělníky na Světě.
Já se dokázal zastavit včas, teď je řada na Vás!“