Neuvěřitelné dobrodružství - VIII. Štěstí nezměrné radosti

Anotace: Závěr předlouhé povídky.

VIII.
Štěstí nezměrné radosti

Štěstí, strašně šťastné štěstí.
Tak se dala nazvat situace, nastavší po pokoření Buzicarů, potažmo Stra’che Nny – strašlivé to vládkyně všeho zla, Yato n‘ Ebyla, odšmíráka vytschpulského, v to ani nepočítaje, neboť z něho nezbylo nic, co by se nedalo nahrnout na květináč či záhonek a poté doufat v bohatou úrodu. Všechno zlé bylo pryč a Buzicarové už jistě tloukli hlavami do podlahy u hanby, která na ně padla, neboť byli blbí.
Návrat do Babránu byl velkolepý. Lid stál v šestistupu, volal na oslavu, mával, skákal a dupal, bouřil jako radostná bouře slávy a nekonečného vděku. Mávání veliké propukalo v domech i ulicích, každý nám chtěl mocí mermo zamávat, i bezrucí. Ti mávali nohama. A ti, co třeba neměli ani nohy zase dalece plazili jazyky, slintajíce na ty před sebou. Matky mávaly dětmi a někdo zamával také vší dobrotou, kterou si lidé snesli, aby měli něco dobrého na zub, až jim vyhládne z toho mávání. Krátce řečeno – byla to idyla.
Tvářil jsem se hrdě, přimíchávajíc do toho vhodnou špetku srdečnosti, aby to nevypadalo, že si myslím, že všichni ostatní jsou lůza. Simsala-bim, oděná opět do svého obvyklého oděvu, čili skoro do ničeho, jela již také velebně, celá rozradostněná, až jí vlasy vlály.
A H’adry?
Och, drahý čtenáři, ten rek, ten hrdina ujížděl ve svém malém vozíčku, taženém pěti vzee-schup, mírnými zvířátky, vzdálenými příbuznými dobi, na nichž jezdívaly slabé děti, jako divý, no učiněný chmuľo. Na dobi jsme ho vysadit nemohli a nechtěli, jednak protože byl těžký a druhak protože by mohl spadnout, a potom by zase chtěl určitě vysadit. Ale hnal se v tom svém čerchmantském spřežení, na mou věru, jako bezstarostný chlapec, divoce křičíce a smějíce se na celé kolo, až mu čípek v krku vibroval, na nějž se zalíbením hleděla hejna bzccumbumtarára.
Navraceli jsme se vítězně a přinášeli všem blahobyt, nově dobytá území, dobré zprávy a také asi několik cizopasníků z Vytschpulu, protože mne něco svědilo pod sukénkou. Ani ale nevím, jak jsem se ten den dostal ve své plebejské komnatě do měkkého lože, neboť jsem byl tak unavený, že jsem usnul téměř ještě dřív, než jsem sestoupil ze svého zvířete. Padl jsem, to si ještě pamatuji, na kohosi, kdo mi přišel povědomý.
Ach, ano!
Byl to můj drahý starý známý Zval-chúj. Zalehl jsem ho, dobráka, až v něm kostičky zapraštěly. Snad si ještě vzpomínám, jak mne táhl, zbaběle hekaje, na zádech po chodbách odšmíráčina paláce, že tiše pokňourával o tom, že teď už tu šabličku snad ani nepotřebuji a že bych mu ji tedy mohl zase, pěkně prosí, vrátit, že? Vždyť k čemu mi bude, taková nepotřebná stará šable!
Dal jsem mu jednu kamarádskou za ucho a řekl svá poslední unavená slova:
„Jedeš, ty šelmo! Co se dá, to se z pekla nevydá, a navíc jsem ji tam někde dočista zapomněl, tak se víc prohni, hóó-hum!, protože mě tlačíš!“

Probudit se a vědět, že člověk nic nemusí a může se jenom flinkat, protože mu penízky nedává nějaký šmejd zaměstnavatel, špína špinavá potvora, blboun nejapná ošmajdaná, ale dav, jenž bez rozmyslu hltá vše, co mu od rukou v napsané formě odpadá – seznam na nákup nevyjímaje, to už jsem věděl. Ale pocit, že všichni Buzicarové jsou už naprosto fuč a já se můžu jenom flinkat a nemyslet na ně, ani na jejich smrduté zápachy, na líté boje s nimi a taky na to, abych musel furverk zachraňovat představitele babránské moci, to jsem ještě nezažil. Až do té chvíle, samozřejmě, proto jsem se v něm šmrdlal a ploucal, jako vepřik v kalíšťku a nemálo jsem si libentil. Libentil jsem si až do té chvíle, kdy kdosi zabušil na dveře a ukázalo se, že to není nikdo nuznější než sama odšmíráka Babránu, Simsala-bim. Její slavnostní odění zářilo jako slunce. Ano, dozajista ty náramky a náhrdelník musely být ze zlata, oděv další samozřejmě nestál téměř za řeč, protože kdyby jo, tak to bych se na to podíval. Tak dlouho se to tu loucá jenom tak, všem ukazuje všechno svý zbóží a teď, když už jsem tu já, tak by se to začalo nabalovat? Tak to bych nedovolil!
Očividně si mne mocná odšmíráka nechtěla pohněvat hned po ránu. Dokonce mi přinesla snídani, tedy trošku malou, ale… kdo by čekal, že ona, vládkyně, se bude tahat s dvoukolákem jídla, jako to bývalo obyčejně, že? Poté si sedla skromně stranou a mluvila tiše, rozumně, z čehož já jsem rozuměl každé třetí slovo, neboť jsem žvýkal, až mi praskalo v uších. Ostatně, kde to jako jsme, abych tady musel poslouchat nějaké babské žblebtání? Až při slově s’obaash jsem sebou trhl a nechal sousto téměř celé vypadnout na honosné povlečení, kde se rozteklo do podoby, v níž byla patrná svatební kytice.
Nebo useknutý zadek, naražený na berlu...
Už to bylo tady!
S’obaash, čili veselka!
Proklínal jsem kuchaře, že připravil takové čerstvé a křupavé jídlo, kvůli kterému jsem neslyšel, co odšmíráka přesně řekla. Za to mohl on, nikdo jiný, já přece vždycky byl z těch, co ženskejm popřejí sluchu. Chtěla si brát… ale koho nebo co jiného, než mne, ne? Přece kdo by okolo byl tak skvělá partie jako já, to je nad slunce jasnější!
Trá-ram-tará, trá-ram-tará, pobrukoval jsem si spokojeně, když jsem si stahoval sukénku. Prý už zítra budeme jako tento, taťka s mamkou.
Byl čas prověřit zbóží!
Otočil jsem se však, celý rozradostněný, nadchnut pro myšlenku spojení dvou mocných světů… tedy H’nusu a… Zadní ulice číslo 15., dvoupokojový byt ve třetím patře, patřící do společenstva vlastníků bytových jednotek, koupelna a wc osobní, prádelna a kanalizace v místě, a zjistil jsem, že odšmíráka už zase odešla. Začínala mne s tím už nemálo zlobit. Nejdřív je to vyzývavý, samý sexuální svatebnosti, a pak to prostě jde pryč! Brzo si zadělávala na posvatební bouři, žena jedna neblahá! V zuřivosti jsem vyhodil zbytek snídaně z okna a vysmrkal se do jemného prostěradla, rozmazávaje bubáka doširoka, potom jsem kopl do postele a pleskl nasupeně sandálkem o stěnu, až jsem přizdobil prastarou fresku ledvinovitým útvarem. Tento výlev vzteku mne uklidnil a tak jsem poté šel na hezkou procházku, kde jsem H’adrymu házel poplivaný klacíček, až byl ten rekovný jinoch celý uřícený a jazyk mu z huby dalece plandal.
„Pane, pane, panééé!“ vyrážel ze sebe, vzrušen dojista na nejvyšší možnou míru.
„Ano, H’adry? Co zase chceš?“ otázal jsem se přívětivě, neboť jsem měl dobrou náladu. „S čím mne zase hodláš obtěžovat a krást mi můj drahocenný čas?“
„Už zítra budeme jedna rodina!“
„No, to je pravda, ano, zajisté,“ pokývl jsem odměřeně, neboť jsem tušil, že si ten holomek teď bude chtít začít dovolovat. „A ty budeš, jen si to představ, i přesto můj kamarád,“ děl jsem neochvějně, „a stále mi můžeš říkat ‚pane‘.“
„A já se bál doufat!“ volal rozradostněný H’adry, když zvěděl, že ho budu mít stále stejně rád, i když bude už víceméně moje rodina.
Ne, dozajista nic to na mých vztazích k němu nezmění.
Jestli bude zlobit, dostane napleskáno, rarach jeden.
Pomalu přišel večer. A byl to poslední večer, kdy jsem měl být potupně sólo, protože zítra už nebudu sólo a navíc budu mít starou, která bude ještě ke všemu odšmíráka, což je nevýslovné blaho, neboť nebudu muset nic dělat a jen budu dobrým wu’l-ute’levi-ze, čili manželem.
Budu zlý, leč spravedlivý, estli nebudou knedlíčky jako peříčko, tak to se mnou bude mít milená Simsala-bim peklíčko, na to já si dám pozor. Nebylo mi sice jasné, z čeho budou ty knedlíčky udělány, neboť pozemské poživatiny, oj, to byla ozvěna vzdáleného posledního chrochtnutí pašíka o zabijačce… Nicméně jsem já snad hospodyňka? Nejsem, tudíž bylo na mé nastávající, aby to prostě udělala, jak ji napadne, a já si oddechl, neboť se mi ulevilo. Sedl jsem si na okraj fontánky ve své skromné ratejně, a padla na mne romantika, tak jsem své nohy romanticky ponořil do chladivé vody, zurčící, až bylo milo poslouchat. Sladký rytmus šplouchání konejšil až do snění, a já se usmíval spokojeným smáním a šklebotem, až dokud osvěžující šplouchot neutichl a do nohy mne neťuklo cosi nepatřičného.
Seznal jsem, že bublistroj ve fontánce nebyl.
Zanedlouho již jsem krmil hladový večer pod okny šlendriánskými rybičkami. Musely mít nějakou strašlivou infekci, protože chcíply, a některé se dokonce v bolestech a křečích, ubožačky malé, snažily snad i lézt z fontánky ven. Asi aby hledaly mou pomoc. Nechápal jsem toho, taková bolestná událost v tak slavnostní večer… Nuž, zamával jsem rybičkám a hbitě se schoval, neboť po nich dole někdo čvachtavě uklouzl a divoce zachroptěl, podle čehož jsem si svým bystrým mozkem dosadil, kdože to takhle v noci číhá pod mým oknem, kdyby mi třeba náhodou vypadla šavle, eventuálně jízdní dobi.
Překvapilo mne nemálo, že do mého pokoje vešla Simsala-bim. Naprosto úplně jako by jí to tam sakumprásk patřilo, nebo co!
Ale to jen tak na okraj.
Vešla, oblečena do svého obvyklého úboru, jenže tenhle byl asi míněn na spaní, protože neměla náramky ani nákotky, ba odložila dokonce i těžké šperky s ostrými hranami. Jinak to bylo tak prostě jako vždycky.
Ještě že H’nus měl tak teplé podnebí!
Odšmíráka tiše kráčela po dlaždicích a já ji sledoval nábožným pohledem. Jak jsem byl rád, že jsem ty rybky vyhodil z okna všechny! Co bych si jenom počal, kdyby se mi tu moje nastávající rozpleskla, jak dlouhá, tak široká, trýznivě křičíce bolestí a ještě se špinavou, zaslizenou a rybími střívky omotanou nohou? A Simsala-bim zatím velebně dokráčela až k loži, houpajíce přitom boky, že jsem si myslel, že dostanu mořskou nemoc, a nadto na mne koketně pohlédla a prstíkem přesladkým dala znamení, abych tedy jako naklusal.
Od začátku mi bylo jasné, kam to spěje.
Jo, to je tak, když baby člověka od pohledu svlíkají očima a chtivě hledí, přičemž jim hlavou táhnout nemravnosti!
Uááááá! Tak, Celestýne Hadrabo, ty jeden namakanej bejku! Do akcéééé!
Netuším, jak jsem překonal tu vzdálenost, jen vím, že mne brněla holeň, nicméně jsem z rozběhu ladně skočil a ladně přistál na posteli, až to plesklo. Vrhl jsem se na odšmíráku, nevěda, kam dříve položit ruce, abych si je více ohřál, dychtivě funíce touhou. Och, jak jsem byl šťasten. I mé spoďáry se poddaly! Za vzrušujícího zvuku „mlůůů“ jsem si připravil jazyčisko na tu nadcházející mlaskající serem… serne… takovou tu složitou muziku, co se hraje pod balkónem a lidi po vás házejí květináčem. Vysunul jsem jazyk a s vášnivou prudkostí jej rezolutně přehluboko zasunul, svůdně s ním poškubávajíc a vlníc…

Fuj!
Chutnalo to odporně, to musela má vyvolená asi večeřet něco nedobrého, co bylo dlouho mrtvé a ještě déle to smrdělo, až to bylo na pováženou. Blé… Jeden by se pobl-…
Ale zase měla moc hezky pevnou pusinku, a to by se určitě hodilo, kdyby…
Zapátral jsem jazykem a otevřel oči.
Díra v kanálním deklu svítila čistotou, jako nová, a já zatím olizoval plakáty, plandající ze zdi, jen abych dostal strašlivou pachuť z jazyka. Přitom jsem divoce valil oči, neboť jsem byl zděšen a nemile překvapen, kde to jsem.
Kde byla má vyvolená?
Och, kam jsem se to jen dostal?
Tak pitvorné místo, odporné, ohavné a smradlavé, pokřivené a paťaté, útočící na nejhorší vjemy lidské duše, ničící jakýkoliv záblesk štěstí a dobré nálady. Kolem všude jen špína, temnota, zmar, hniloba, mor, smrt a příšerné pekelné jsoucno, vlnící se jako šat mrtvoly, dlouho již naložené do rybníku k uzrání.
Byl jsem doma.
Jéjej…
Padl jsem na kolena a dlouho plakal a ronil slzy, protože to bolelo.
Večere prokletý, strašlivý a hrůzyplný, smutný a depresivní!
Ach!
Má kolenní jablíčka!
„Hele, to je Celer! Hueche, von tu leží, jak ten lazar, to je čurina!“ ozval se odporný, ba nechutný hlas, z něhož by se každému muselo udělat špatně tak, že by už nikdy nic nejedl, nepil, ani se nenadechl.
„Hm-phm… kchm… coemu? Hmhphm… pfů…“ děl druhý.
„Von je theba hfetovanej, né? Toho hou tejkon phný noviny! Hak tu heží, heue, dyk von he hejbá! Tak to ahi ehtě nejni hebohtík,“ ozvalo se, aby triáda byla kompletní.
Zvedl jsem krví a bezmocným žalostným vztekem podlité oči z asfaltu, hotov se bít na život a na smrt s celou armádou jenerála Čerchmanta a být tak krutý a bezcitný, až bych se sám sebe lekal a nechtěl se sebou jít v noci ani čůrat.
Co to jen mohlo být za strašné a nelidské zrůdy, co mne tu obklopily?
Netvoři a odporné, ohavné příšery, jaké si lidská mysl snad ani neumí před-…
„Teda, bando!“ vykřikl jsem vesele, neboť ten smrad, něco mezi chcíplým vorvaněm a shnilou plantáží mokvajících hub, to nebyly hnijící mrtvoly, ani sliz z hovnivára, to se na mě smál Beďa( r ) Mikuláš! „Kde se tu takhle najednou…?“
„Mhy dem koem.“
Vyskočil jsem do sedla a začal dobi kopat patami, aby rychle běžela, protože k ničemu jinému prostě nebyla dobrá, vypadala nějak přichcíple. Tloukl jsem ji po panožkách a ječel povzbudivým jekem, aby se sebrala a ještě nezdechávala. Zarazily mě až nadávky:
„Ho heáš, ty mahamute! Hee, neh hi to, jo?! Haua!“
Prohlédl jsem. A sesedl.
Vždyť to byl náš vzácný kamarád, Santusák Jeruzalémskej! Velký dojížděč a smrad-loudil, známý po všech koutech, kde bylo dost špíny!
„Santusáku smradlavá!“ vyjekl jsem radostí, překvapením a hubou. „A ty, Hamličko! Ty starej tlustoprde upocenej! Kdybys nebyl tak tlustej, ty ubožáku, tak bych tě vobjal, a kdyby ses tak nepotil, ty prase jedno smradlavý, dam ti hudlana! Jak jenom je to dlouho, co jsme se takhle viděli naposled…? To už musí být…“
„Hmchm… hmuuch… vod včerejška, kchů – kchů!“
Zarazil jsem se… Přece to nebyl jen sen! Jen blouznění po zásahu elektrickým proudem, kdy jsem se přidusil vlastními zvratky a přišel do kómatu, kde se mi to všechno v mozku nějak semlelo. A pak jsem z toho kómatu zase odešel a všechno takhle skončilo? Vždyť to bylo tak skutečné, mohl jsem si tak hezky žít a dobře se mít…
„Helé, poď s náma, ty čuriňáku uchechtaná!“
„Kam…?“ ptal jsem se s propastným smutkem obrovské ztráty na majetku i osobách.
„Do pavlačáku na rohu! Dneska je praní! Bertička pere! A všecko! I svoje trenyrky. Když přídem dost brzo, uvidíme, jak to tam nahoře na pavlači v tej svoji cajdrsukničce máchá!!! Jó, Bertička nám ukáže čertička!“ slintal skoro Mikuláš tabákové sliny do svých Chuang-che vousů.
„Jooo, hchm….“
„Ho buhe hekhy!“ zmítal se Santusák Jeruzalémskej u té radosti a vzrušení.
Jak jsem ale já byl smuten.
Kdyby tak ti mezuláni věděli, co já měl! To by se tu všichni v tu ránu roztrhli nahromaděným tím… tím hříšným lidr… libris… hybridem. Jak můžu být ještě někdy vůbec veselý? Jak mohu žít…? A jíst a pít…?
No, pít určitě…
Pomalu jsem plouhal za svými divoce uhánějícími pobratimy, majíce v hlavě černé myšlenky na to, co mě bude čekat, půjdu-li s nimi. Zírat masivní, zpocené padesátnici pod…
Hmmm, počkat, to už se nepočítá, protože překrásná Simsala-bim byla jen výplod mého mozku, zahlceného zvratky! Jen onanistická smyšlenka mého bystrého a obrazotvorného mozku. Mohu si dělat, co jen budu chtít, jsem znovu svobodný!
A počkat ještě jednou…!
Ach, ten příběh… všechny ty události! Vždyť já jsem přece úspěšný autor úspěšného braku, který, jak dnes bývá, nikdo nečte, ale všichni kupují! Když to vše popíšu podle pravdy (samozřejmě si musím přizdobit pár skutečností a zejména sebe, abych byl za hrdinu), tak, jak jsem to zažil, musím mít určitě vystaráno nejméně na rok, možná i na dva, třeba i na tři, když nebude Mikuláš smět chlastat na můj účet! Ani okenu ne!
Radostně jsem se rozutíkal za trojlístkem hospodských brachů, podivně se do všech směrů klátících podvečerním šerem, narážejících do předmětů v cestě a funících jako parní válec v kopci.
Náhle mne však cosi podivně skříplo a píchlo.
Vrazil jsem ruku do svých kalhot, prohrabal se skrze své staré dobré, pevné, silné, tučné a lepkavé spoďáry a… a nahmátl jsem tělo omatlatné, zdobené zlaté sošky, posázené drahokamy…

KONEC