Láska není jen slovo 1/3

Láska není jen slovo 1/3

Anotace: Jak už název napovídá je to do soutěže. Bohužel však můj první návrh příběhu je moc dlouhý a pro soutěž nevhodný... Je to o muži který vede povstání a jeho podivném úkolu zkoumat deník největšího nepřítele.Doufám že se bude líbit a že mi ho zkritzujete:)

Držela se pevně zábradlí na schodišti a poslouchala křik, který se ozýval dole z kuchyně. Třásla se strachy při každém slově, které se tam proneslo. Viděla jak její sestřička stojí u schodiště a dívá se na rodiče, kteří se znovu hádají. Neměla by tam být a ona ostatně také ne. Zacpala si rukama uši jen ať ten křik už je pryč.
Někdo jí dal ruku okolo ramen, polekaně při tom škubla a podívala se na sestřičku, která si sedla vedle ní. Křik už nebyl slyšet. Objala jí a obě plakaly. Uslyšela jak se dveře domovních dveří zavírají a jak maminka v kuchyni pláče, ale ani jedna se nezvedla aby šla za ní.
„Kdy už to přestane?“ zeptala se jí.
„Já nevím“ odpověděla jí sestřička upřímně.
„Ale tohle to by tatínek neměl dělat Lilian“ řekla tvrdohlavě s obličejíčkem schovaným v dlaním. Sestřička jí jenom pohladila po vláskách a nic neřekla. I ona se přála aby to přestala, ale jak víc plynul čas uvědomovala si, že to nepřestane. Nechtěla však brát Aurélii naději.
Najednou se dveře znovuotevřeli a dovnitř vlítl opět rozzuřený a opilí otec, který před chvílí vyběhl jen aby se mohl vyzvracet. Běžel okamžitě do kuchyně kde byla jejich matka. Dívky se k sobě přitiskli když uslyšeli tupé rány, matčino prosení a otcův křik.
„Já chci pryč“ zašeptal Aurélie.

Promnul si oči. Vždy, když zkoumal její deník měl pocit jako by se do toho co se jí stalo přímo dostal. Jako by celou tu dobu přihlížel a přitom pociťoval stejné pocity jako ona. Když psala tyhle stránky bylo jí pět let a její sestře Lilian osm. Znovu si promnul oči a s ohromením zjistil, že mu po tváři sklouzla jedna slza.
Ozvalo se zaklepání. Rychle jí utřel a pozval dále návštěvníka. Byl to jeho bratr.
„Je rada“ připomněl mu a chladně se podíval po místnosti „Podle mě je zkoumání toho deníku zbytečnost“ řekl když se podíval na stůl na, kterém ležel její deník.
Raphael zavrtěl hlavou „Právě že je až moc důležité“ odpověděl mu a zvedl se ze židle. Přehodil přes sebe černý kožený kabát a vyšel s bratrem do radní haly.
Procházeli síněmi dávno zmizelého národa. Celý hrad, který byl vybudován ve skále byl nádherný a dokonalý. Zdi zdobily drahé fresky a vysoké stropy podpírali sloupy, které byli vytesány do podob podivných tytánů s dlouhými vousy, prý takto kdysi vypadali trpaslíci, kteří zde žili.
Prošli kolem sloupů a po schodech se dostali k železným dveřím zdobeným podivným písmem, kterému se kdysi říkalo runy, bohužel je ale už nikdo neuměl přeložit
Předtím než chtěli vejít ho bratr zadržel „Víš co je náš úkol, že ano?“ zeptal se ho.
Nechápavě se na něj podíval „Samozřejmě, že vím. Proč se ptáš?“
Virgil se mu zadíval do očí. Vždycky když tohle jeho mladší bratříček udělal viděl jak jsou od sebe odlišní. Virgil byl útlejší postavy s šedivýma očima, které každého propalovali a nedovolili nikomu nic zamlčet. Ale Raphael byl naopak robustnější s širokými rameny, oči měl světla modré, které se na všechny vždycky mile dívali pokud to nebyl nepřítel. Jediné co měli oba bratři společné byla černá barva vlasů se stříbrným pruhem u pravé strany obličeje – znak jejich dřívějšího postavení.
„Poslední dobou neděláš nic jiného než, že zkoumáš její deník. Víš co chceme udělat že?“ zeptal se ho.
„Virgile ty o mě pochybuješ?“ zeptal se ho a v očích mu zablesklo podráždění.
„Ty sám o sobě pochybuješ“ odpověděl mu bratr „Řekni mi co je naším cílem?“ zeptal se ho.
Raphael se na něj zamračil „Zničit uzurpátorskou čarodějnici, který zotročila všechen náš lid a vládne temnými silami“ odpověděl.
Jeho bratr zavrtěl hlavou „Zabít ženu, která sedí na našem trůnu a zabíjí děti. Ženu, která nenávidí všechno a nevidí nic než zlo. Zabít jí ať se v ní skrývá cokoli.“ V tu chvíli otevřel dveře do sálu kde na ně čekali zástupci národů a ras, které se chtěli vzepřít temné čarodějnici.
Raphael se nadechl – tohle bude těžké jednání.

Bylo ráno a ona rána milovala. Ráno jejich otec spal a v domě vládl klid. Ona i její sestra otevřeli dveře do krámu a čekali na první zákazníky.
„Venku je, ale krásně“ řekla Lilian a dívala se na slunce, které všechno halilo do nádherného zlatého oparu.
„Ráno je všechno krásné“ přikývla Aurélie.
„A zvlášť to dnešní že?“ zeptala se vesele Lilian a Aurélie trošku zčervenala „Chtěla jsem mít na narozeniny klid“ zašeptala. Lilian se znovu zasmála.
„Sestřičko tebe by měli prohlásit za géniuse. Škoda, že mě to někdy nenapadlo. Ale příště toho využiji taky“ řekla se zamyšlením.
Aurélie se podívala na svojí sestru „Ale nesmí se to přehánět pak vzniká závislost. A otec by nás zabil kdyby zjistil co mu dáváme do pití“ řekla potichu.
Dveře se otevřeli a v nich stála Jolana. Hned na prahu se na ně usmála „Tak kdepak máme oslavence?“ zeptala se s úsměvem a podívala se na Aurélii, které se rozzářil obličej, když jí spatřila. Jolana byla jejich sestřenice, která byla stejně stará jako Lilian. Za nimi se ozval strašliví křik. Všechny se otočili s hrůzou v očích. Slyšeli jenom řev jejich otce a křik matky.
Aurélie se okamžitě rozeběhla do kuchyně kde matka připravovala snídaní.
„Ještě jednou něco takového uděláš a přísahám, že ti tím poliju ten tvůj ksicht“ křičel její otec a v ruce držel pánvičku s vroucím omastkem.

Někdo s ním třásl. Udiveně zvedl hlavu a uviděl Virgila s ustaraným pohledem.
„Copak se děje?“ zeptal se Raphael a odložil deník.
Virgil si ho prohlížel s podivným a pro něj typickým výrazem „To bych se měl zeptat já tebe. Celé dny skoro nejíš a nepiješ. Nikam nechodíš a pořád zkoumáš jenom ten deník. Kdyby sem místo mě vešel špeh Královny měl by jednoduchou práci tě zabít.“
Raphael mlčel a díval se na deník. Až po chvíli se podíval na bratra „Nevím co se děje. Ale nejhorší je, že ani nevím o kom to čtu. Královna je krutá a sebejistá, ale já čtu o dívce, která se v noci choulí do klubíčka vedle sestry a obě pláčou. Ta dívka o které čtu nemá žádnou moc.“
Virgil si sedl naproti němu. „Co si myslíš o tom deníku?“ zeptal se ho.
„Jak jsem řekl ta dívka...“
zavrtěl hlavou „Já myslím co si myslíš o té knize ne o té dívce“ upřesnil svou myšlenku.
„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě bratra, který se mírně pousmál.
„Mám pocit, že svého velkého bratra budu muset tahat z průšvihu. Ten deník není obyčejný – nech někoho kdo aspoň trošku rozumí magii ať se na něj podívá“
„Ne. Nikdo kromě Královny už nerozumí magii. A víš, že nikomu s těch rádoby čarodějů nevěřím, jsou to jenom obyčejný podvodníci. Ani od jednoho jsem neviděl žádný pořádný kouzlo a jestli chceš slyšet tak myslím, že vím co je ten deník zač“ díval se z okna, když promlouval k bratrovi a jeho oči přestávaly být skelné.
Virgil se na něj zvědavě podíval a čekal.
„Myslím, že už v té době mohla kouzlit a měla v sobě nějakou moc. Píše, že když byla malá děli se kolem ní podivné věci a to že se naučila číst ve 4 letech k nim patří. Podle toho co jí později říkali se to ani učit nemusela, prostě jakoby to uměla odjakživa. Jednou v něm psala, že když do něj píše je to jakoby ze sebe shazovala tu hrůzu co prožívala. Myslím si, že nevědomky do deníku dávala přímo ty události aby na ně nemusela myslet nebo aspoň aby myšlení na ně omezila“ dokončil myšlenku a podíval se na bratra.
„V tom případě mi ten deník připadá ještě nebezpečnější – kdo ví co se té vražedkyni v tu dobou honilo hlavou? Ten deník by tě mohl ovládat a ani by si o tom nevěděl“ v jeho očích se probleskl strach o bratra.
„Ne. Akorát když to čtu stane se mi jako bych při tom byl. Jako bych cítil to co ona a vnímal to co ona. Jako by chtěla aby jí někdo pochopil“ znovu se podíval na deník před sebou. Vypadal tak obyčejně.
„To myslíš, že už v té době věděla co provede?.“
Zavrtěl hlavou „To zcela jistě ne. Ale musím ho dočíst až potom pochopím“ zamyšleně se opět podíval z okna.
Virgil potřásl hlavou „Mám o tebe strach“ přiznal.
Raphaelovi blesklo v očích pobavení „Ale můj mladší bratříček se něčeho bojí? Tedy kromě žen?“ zeptal se pobaveně.
Virgil se na něj chladně podíval a zvedl se ze židle. „Půjdu na večeři – půjdeš se mnou nebo ti mám nechat něco donést?“ zeptal se.
Raphael zavrtěl hlavou „Nech mi raději něco donést – čím dřív to budu mít dočtený tím lépe.“
Virgil potřásl hlavou a odešel.

Dívala se jak se jejich domov vzdaluje. Necítila lítost, jenom úlevu. Odjížděli pryč a jejich otec o ničem nevěděl. Jak ten by křičel kdyby se dozvěděl co se stalo. Pořád se jí ještě svíral žaludek při pomyšlení kdyby zjistil co udělali.
„Teď už to bude dobré“ uslyšela jak jim říká mamka a stejně jako její dcery se dívala na dům, kterým jim mizel z dohledu. Všichni doufali, že to je pravda a že to nejsou jen další prázdná slova. Ale co by je mohlo čekat horšího než to co zažili??

Protřel si oči – chtělo se mu strašlivě spát. Před ním pořád ještě ležel talíř netknuté večeře, ale na jídlo neměl ani pomyšlení. Podíval se na postel, ale oči se mu zase vrátili k deníku – je ještě brzo.

Seděla u stolu v kuchyni a dívala se ven jak lidé na ulici přechází. Čekala kdy se vrátí Lilian s matkou, ale ty pořád nešli. Bála se toho, že by jim mohla jít naproti – cítila se tu jako cizinec. Všichni jí pořád pozorovali, nebo jí to aspoň tak připadalo, jako by byla to nejhorší stvoření na světě. Ale proč se to musí dít pořád jenom jí? nechápala co po ní tenhle šediví svět chce – copak ona po něm něco chce?
Začala jí být zima. Přitáhla si potrhaný kabát blíž k tělu a šla přiložit do kamen. Cestou uviděla svůj odraz v zrcadla. Zděsila jak to vypadá. Pod očima velký kruhy, který zračili její nevyspalost a hlad. Na sobě měla staré šaty ze kterých už dávno vyrostla. Odtrhla obličej od zrcadla a znovu si sedla ke stolu. Dveře zavrzali a dovnitř vešla Lilian, která se na ní hned ve dveřích usmála „Mamka přijde za chvilku“ oznámila jí a rovnou se jí pochlubila novým kabátem. „No není krásný?“ zeptala se rozjařeně.
„To ano, ale kde si na něj vzala? Vždyť musel být hrozně drahý!“ zděsila se.
„Kamarád mi ho koupil“ řekla a kontrolovala se v zrcadle. Vypadala jako vždy dobře. Dokonce i starý šaty jí slušeli a čokoládové oči jí jenom zářily. „Je něco k večeři?“ zeptala se toužebně a šla se podívat k plotně.
„Něco jsem uvařila, ale není toho moc“ když pozorovala Lilian bylo jí smutno. Moc dobře věděla kdo je ten její „kamarád“.
„Aha“ řekla nenadšeně s pohledem do hrnce.

„Zvaž dobře svá slova – skoro to zní jako by ses jí zastával.“
Byly na radě a jako vždy řešili další nájezd na vesnici, ve kterých se schovávali někteří ze vzbouřenců. Ve vesnici neušetřila ani dítě a všichni kdo přežili prvotní útok byli mučeni a jejich mrtvoly pohozeny do kanálů, které se plnili krví.
Ztichl a pohledem prozkoumala všechny v radě. Jeho bratr ho bedlivě pozoroval a moc dobře věděl co znamená jeho pohled. Ne neměl to dělat, ale musel „Ano. Myslím si, že maga je prokletá a její prokletí se dá vyléčit“ Virgil při těch slovech zavřel oči – nechtěl věřit, že je Raphael doopravdy pronesl.
Autor Teassandra, 09.01.2008
Přečteno 206x
Tipy 5
Poslední tipující: Lavinie, Darwin, *Norlein*
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter