Dítě zákonem: Bolest minulostí - čtvrtá část

Anotace: Tak sem dávám poslední část Dítěte zákonem. Jsem rád, že se vám tenhle příběh líbil a že jste ho dočetli až do konce. Malé varování: závěry mi nedjou ;-).

Bolest minulostí – čtvrtá část

„Tak co se stalo?“ ptala se má žena a já stále přemýšlel, jak jí mám vše sdělit. Bylo mi jasné, že jí to zároveň potěší, ale zároveň jí v hlavě vyvstanou dávno zapuzené vzpomínky. Na všechno, na všechno, co si Ochránci museli vytrpět.
Nadechl jsem se a usmál. „Zrušili zákon o netěhotných,“ začal jsem a sledoval překvapený výraz na její tváři. „Ti hlavouni, kteří se kvůli tomu sešli to odhlasovali. Už žádné schovávání netěhotných žen. Vše je u konce.“
Ještě chvíli jsem jí sledoval a poté si k ní přisedl a objal okolo ramen. Plakala.

*****

Seděl jsem ve velitelské místnosti a upíjel kávy. Nervózně jsem sledoval displej mobilu a čekal, až mi zavolá Evženie, která mi měla podat zprávu, jakmile by vyšla z laboratoří. Ale zatím nevolala.
Na dveře někdo zaklepal, já pokynul „dále“ a vešla Petra. Každým údem těla mi projela radost, že jí zase vidím. S dítětem v náručí, nevyspalá, na první pohled nešťastná. Houpala malým Václavem a sedla si naproti mně, ihned jsem jí nalil do sklenice vodu.
„Děkuju. Víš, mám starost o Karla,“ začala a já poslouchal. „Před chvílí odešel a před tím mluvil o tom, že se mnou chce někam utéct a že má pro nás Elixír a že o tom nesmí vědět žádný Ochránce.“
Věděl jsem, že se jednoho dne ukáže, že je to zmetek. Jenomže jsem neměl důkaz a dokonce jsem mu začínal i věřit. Světluška začala plakat. „Nevím, co chystá, ale mám strach, že se pokusí o něco nebezpečného. Už několikrát hodně riskoval a já bych ho nerada ztratila. Prosím, najdi ho a rozmluv mu to, moc tě prosím,“ žadonila. Já jí prostě nemohl takhle vidět. Kdyby ten kretén viděl, jak kvůli němu Světluška trpí. Ale stejně by mu to bylo jedno.

Ještě nebyl tak daleko, abych ho nemohl sledovat. Kdepak Karel, ten vždycky uměl mást lidem hlavu. Byl hajzl jako policajt a je hajzlem i teď, jediné jeho štěstí bylo, že mu Medvěd tenkrát uvěřil. Tak moudrý muž a nechal se dojmout životním příběhem Karla. Kdyby věděl, co se stalo.
Když vystoupil z tramvaje u Národního divadla a vešel do kavárny Slávie, vzpomněl jsem si na naše první setkání, jak jsem mu tenkrát chtěl pomoct. A nyní jsem se ho chystal načapat při zradě, nebo co to chystal, a potrestat. Vešel jsem do kavárny a všiml si, že vešel do salónku. Patrně měl s někým schůzku.
„Ahoj Mirku,“ pozdravil jsem jednoho z číšníků. Znal mě, chodil jsem sem docela často. Nevěděl však o mně, že jsem Ochránce. Nikdo z obyčejných lidí o mé totožnosti nevěděl.
„Kdopak je v tom salónku?“ zeptal jsem se jakoby nic.
„Samotnej ministr Beneš,“ zasmál se Mirek a já ustrnul. Nemohl jsem uvěřit tomu, co Karel udělal. I přes to všechno, co mu Beneš způsobil se s ním schází za našimi zády?
Mirek se chystal dělat espresso a já ho sledoval, jak strká hrneček pod kávovar a čeká, než se naplní kávou. Ten byl pro Beneše, věděl jsem, že Karel kávu nepije.
„Než se ti to naplní, přineseš mi prosím támhleten koláč?“ zeptal jsem se a ukázal na nedalekou vitrínu. S úsměvem přikývl a já měl dost času na to, abych vylil ampuli s jedem, která byla myšlena pro Karla, kdyby to bylo opravdu vážné, do hrnku s kávou.

Ujedl jsem asi půlku dortu, než jsem opatrně nahlédl do salonku. Ano, Beneš už ležel na stole a Karel netušil, co bude vlastně dělat.

Po našem rozhovoru jsem vystřelil jednou do ministra, protože jsem se musel ujistit o jeho smrti. Nejednou se stalo, že někdo, o kom jsem si myslel, že je po smrti, se přede mnou objevil.
„Pro jistotu,“ řekl jsem a namířil na Karla.
„Prosím ne,“ zašeptal, ale už Medvěd mu jasně řekl, že se zrádci nakládají Ochránci jasně. Nemohou nechat běhat takového člověka po naší zemi. Vystřelil jsem.
Mrtvému Benešovi jsem dal do ruky svojí pistoli a Karla posadil zpátky na židli, doufal jsem, že to vyšetřovatelé ohodnotí jako že chtěl Karel Beneše otrávit a on jeho stihnul zastřelit. Ale nebyla to má priorita, hlavně že jsou oba po smrti. Vyšel jsem nepozorovaně ze salonku a věnoval se svému dortu, poté rozloučil s Mirkem a vypařil se.

Zlomit srdce ženě, kterou jsem miloval nebylo vůbec jednoduché. A vysvětlit jí, že nás její manžel zradil a byl zastřelen ministrem Benešem, to bylo ze všeho nejhorší. Propukla v hysterický pláč, který mi rval srdce a dokonce mi nahlodal i svědomí, protože pořád opakovala, že to není možné, ale já si byl jistý, že to možné je.
„Je mi to líto. Prostě nás chtěl udat Benešovi, ale patrně se to nějak zvrtlo. Oba byli mrtví v kavárně a jeden z číšníků celou tu událost viděl.“
Musel jsem jí lhát. Kdyby věděla pravdu, nenáviděla by mě. Nevěřila by mi.

Vlk dal Světlušce nějaké prášky na uklidnění a já si s ním poté poseděl ve velitelské místnosti. Dal jsem si kávu s whisky, ale poté jsme společně pili jen tu whisky.
„Já mu věřil,“ řekl smutně Vlk. „Zabil mi Moniku a já mu i přesto důvěřoval. Jsem pitomec!“ nadával si.
„Ale to já taky. Všichni jsme mu věřili. I Medvěd, sakra. I on!“ prolil jsem hrdlem dalšího panáka a dolil sklenici.
„Světluška je na tom hodně špatně, musíme na ní dávat sakra pozor. A Dan na tom taky není nejlépe. Sakra co se to děje? Komu teď můžeme věřit? Všichni nás zrazují, nikdo nám nepomáhá, po smrti Beneše po nás půjde ještě více policajtů a pokud stačil Karel něco vyzradit, jsme na tom ještě hůř.“
Nevyřknul jsem to, co viselo ve vzduchu. Bál jsem se to říct nahlas, protože jsem věděl, že jakožto vůdce Ochránců to prostě říct nemůžu. Medvěd by to nikdy neudělal.
„Konec?“ zeptal se Vlk místo mně a probodl mě opilým pohledem. „Konec Ochránců?“
Pokrčil jsem rameny. „Já rozhodně,“ povzdechl jsem si. „Musím odvézt Světlušku někam pryč a postarat se o ní, než se postaví na nohy. Potřebuje denní světlo a vzduch, ten kluk taky, potřebují civilizaci a ne tohle podzemí. A já se o ně chci postarat. Vím, že jsem srab…“
„Nejsi,“ přerušil mě Vlk. „Nejsi. Děláš to, co by udělal Medvěd, kdyby byl ve tvé kůži. Postaráš se o to, co považuješ za důležité. Co je důležité pro všechny, aby měli naději. Sakra, kdybychom alespoň měli ten Elixír…“
Při téhle poznámce jsem raději mlčel. V žádném případě jsem nikomu nehodlal ukázat stříbrný kufřík, který jsem popadl u Vojtěchových nohou.
„Musíme počkat, až se vše uklidní, poté se zase budeme věnovat svému poslání, pokud to půjde. A pokud se do toho bude ještě někomu chtít.“

Svolal jsem si úplně všechny Ochránce. Obrovská místnost se naplnila stovkami hlav, protože všichni měli strach a všichni chtěli vědět co bude dál. Promlouval jsem dlouho a věcně, snažil jsem jim ukázat, že ještě existuje naděje na lepší svět, že byrokracie a vláda jednou prohraje a že se veřejnost dočká Elixíru. Tím pádem se bude moci zrušit zákon o povinnosti mít děti. Poslouchali mě a teprve poté jsem jim oznámil, že od nich odcházím.
Nikdo ani nedutal. Až poté se někdo odvážil vznést jasný dotaz. „A kdo nastoupí jako vůdce Ochránců?“

Zašel jsem za Petrou. Ležela v klidu na posteli, Vašek spal v kolébce. Vypadala tak klidně, když spala, skoro jsem se jí bál probudit, aby zas nezačala plakat.
„Světluško,“ zašeptal jsem a pohladil jí po rameni. „Světluško.“
Pomalu otevřela oči, chvíli jí trvalo, než se probudila. Překvapilo mě, že se usmála.
„Vstávej. Půjdeme pryč. Zařídil jsem pro tebe a Vašíčka bydlení, je to kousek za městem a je tam klid, budeš v bezpečí a nebudeš už muset žít tady.“
Petra se posadila a pohlédla na kolébku. „Přesně to mi říkal i Karel.“
Na chvíli jsem nevěděl, jak mám s touto informací naložit, ale nakonec jsem jí vypustil z hlavy. „Se vším ti pomůžu, oznámil jsem, že odcházím. Na mé místo si vůdce vyberou sami. Pojď.“
Otočila se ke mně a já jí hrozně toužil políbit. „Děkuji,“ řekla a začala se pomalu zvedat.

Vývoj událostí se mi vůbec nelíbil a já se trochu nenáviděl za radost, která se dostavila po Petřině souhlasu. Možná za to mohl šok, který prožila nebo možná skutečně chtěla od všeho pryč. Nijak jsem na ní nechtěl tlačit, jen jsem jí chtěl pomoct.
Procházel jsem se těmi chodbami a vzpomínal na naše minulé úkryty pod Václavským náměstím, které jsme také museli opustit kvůli zradě. Kdyby nebylo zrádců, Ochránci by byli mnohem silnější. Netušil jsem, jak na tom jsou ostatní Ochránci, když tedy pominu běžné zprávy, jakých si Ochránci po celém světě posílali desítky týdně. Netušil jsem, kdo koho zradil a jak, věděl jsem jen o zachráněných netěhotných, mrtvých Ochránců, politiků, policistů nebo nějaké vyjímečné události.

Ještě tu noc za mnou přišel Vlk. „Zvolili mě,“ řekl potichu.
„Gratuluju,“ podal jsem mu ruku.
„Není k čemu. Nehodím se na vůdcovství.“
„Ale hodíš,“ oponoval jsem. „Jsi jeden z nás, znal jsi Medvěda, víš, jak se má správný velitel chovat.“
Přikývl. „Budeš mi tady chybět. Ze staré party tu zbylo jenom pár lidí.“
„Já vím. Ale musíte bojovat dál. Právě za ty, kteří už tu s námi nejsou.“
Na chvíli jsme jen tak stáli, plní emocí a vzpomínek, až jsme se neubránili přátelskému obětí.
„Někdy si přeju, ať už je všemu konec,“ řekl.
„Jo. To já taky. Víš, nebude konec, dokud nezrušej ten pitomej zákon. Když jsme podnikali atentát na Beneše, myslel jsem, že by jeho smrt něčemu pomohla. Teď je mrtvý a nic se nezměnilo. Na jeho místo dosadí jiného a tak to půjde pořád dál.“
„No právě. Doufám, že se dožiju toho dne, kdy bude po všem.“
„To já taky.“
Podali jsme si ruku. „Tak sbohem, Vlkodave,“ pousmál se.
„Sbohem, Vlku. A myslím to vážně. Nemůžu už se nikdy stýkat s nikým z Ochránců. Vystavil bych nebezpečí Světlušku i Vaška.“
„Chápu.“
Popadl jsem kufřík s Elixírem a pomalu vyšel z velitelství. Bylo mi jasné, kolik Elixíru v kufříku je. Vojtěch byl sobec, myslel jen na sebe a svojí rodinu. Proto jsem nemohl Vlkovi nic dát, i když jsem moc chtěl.

*****

Petra plakala a já jí stále držel okolo ramen. Věděl jsem, na co musí právě myslet a chápal jsem ten pláč. Její manžel zradil její důvěru, zradil Ochránce, zradil všechny a všechno v co jsme věřili. Snažila se zapomenout a teď jí vše bylo připomenutu okamžikem, na který všichni Ochránci čekali.
„To snad není pravda,“ opakovala a já jí hladil po ruce. Otočila se ke mně a políbila mně. „Tak jsme se dočkali,“ řekla.
Ano. Dvacet let po opuštění Ochránců jsme se dočkali.

Den po celosvětovém zrušení zákona se na trh dostal Elixír. Na povrch se dostávaly neoficiální informace, že vlády všech zemí jeho existenci utajovaly, ale nikdo nevytáhl žádný důkaz. Ministr Bahník, který se chopil křesla po Benešovi, svojí dlouhověkost vysvětlovat zdravým životním stylem. Byl odvolán během pěti dnů, stejně tak jako všichni členové původních vlád ve všech zemích světa.
Až po roce se oficiálně potvrdilo, že Elixír byl testován na těhotných i netěhotných ženách ve skoro všech zemích světa. Nedocházelo však jen k těmto pokusům a na veřejnost se dostaly otřesné důkazy, jak se ženami zacházeli jako s laboratorními krysami. Já a Petra jsme to sledovali s naprostou hrůzou, protože jsme oba viděli čemu moje Světluška před lety utekla.
Nikdy jsem jí neřekl pravdu o smrti jejího prvního manžela. A nikdy jsem toho nelitoval. Žili jsme spolu šťastně, s Václavem, kterého jsem přijal za svého a s Monikou, kterou jsme měli společně.

A dokonce jsem spatřil i jednoho starého známého. Asi rok po zrušení zákona se rozezněl zvonek a já šel otevřít. Na prahu stál malý šedivý muž se stejným divokým výrazem v očích jako kdysi. Byl to Vlk.
S radostí jsem ho přivítal a několik dní jsem ho mořil otázkami o Ochráncích. Oba jsme věděli, že ačkoliv jsme neudělali nic, co by se významným dílem vepsalo do dějin, pomohli jsme světu mít naději a doufat, že se vše obrátí na správnou kolej.
Oba jsme seděli u mě v pokoji a pili whisky. Bylo už nějakou dobu ticho, než Vlk pronesl větu, na kterou jsme oba čekali.
„Je konec,“ řekl.
„Ano, to je“ potvrdil jsem.