Magická puška: Démon ze Skotlinportu

Anotace: Konečně jsem napsal nějaký příběh ze světa, který jsem si vytvořil někdy v osmé či deváté třídě. Svět, kde exstije magie i technika v podobě pušek. Rugard je lovec a schopný stopař, přijíždí do přístavního města s na první pohled snadným úkolem...

Místní si už zvykli na pach rybiny, který se vznášel po celém prostoru města, ve všech uličkách, na náměstíčku i ve všech budovách. Cítili také sůl, mořskou sůl. Zvykli si i na hukot vln, narážejících do nedalekého útesy, zvykli si na cinkání řetězů, kterými byly připevněné lodě v docích, jak obchodní, tak i dopravní. Zvykli si na přímořské podnebí, kdy bylo buďto období dešťů a mlh nebo jen období mlh. Oni si možná zvykli, ale já ne.

Pach ryb mě praštil do nosu už asi půl míle od města, šplouchání jsem zaslechl z mnohem vzdálenějších míst. Naštěstí nebylo mojí povinností zdržovat se ve Skotlinportu dlouho. Kůň šel pomalým krokem vedle mně, poslední den jsme šli bok po boku, ani takový bezohledný ničema jako já není úplný necita a umí si představit, že po týdenní cestě může být to zvíře unavené. A i když by mi to mohlo být jedno, tak nebylo. Měl jsem koně rád. Radši než lidi. Nemluvili, nemohli vás podvést, nemohli proti vám intrikařit. Kdepak, jen poslouchali příkazy, jedli a pili a vyprazdňovali se. Nic jiného.

Podkovy zaklapaly po první dlažbě. Ano, zde oficiálně začínalo město. A i když se v hlavním městě vyráběli pušky a pistole a na ulicích svítili elektrické lampy, tady se nic podobného nedělo. Místní byli asi proti technice, která v posledních sto letech naprosto ovládla království Adiran a potažmo i ostatní státy. Ovládla i mně, za pasem se mi pohupoval revolver na šest nábojů s dlouhou a silnou hlavní, s ochranou proti kouzlům a s kvalitní, tuhým kovem nacpanou municí. Pro každý případ jsem doma nenechával ani meč, dýku, kterou jsem teď měl zasunutou v jedné z kožených a pevných bot, a také kuši. To vše se i přes výdobytky doby nepřestalo používat. Za prvé – pistole a pušky byly stále dost drahé a ne každý si takovou zbraň mohl dovolit. A za druhé – stále tu existovali lidé, elfové a další, kteří techniku odmítali z principu. Za ty roky se vytvořily desítky různých společenství, která bojovala proti technice, také zde byly spolky technikářů, kteří pro změnu bojovali proti magii. Ale to byly jen takové žabomyší války, žádná Velká válka mezi magií a technikou, jaká se odehrála téměř před sto lety.

Podle pergamenu, který jsem nedávno dostal, se mi podařilo najít cestu k domu, kde na mně čekala jedna žena. Koně jsme uvázal k jedné z loučí a pořádně si prohlédl čísla domů. Stály ve dvou řadách, mezi nimi úzká liduprázdná ulice, sem tam někdo přešel. Jistě, byla už tma, ale i tak bych čekal větší koncentraci občanů. Přeci jen, Skotlinport nebyl zas takový zapadákov.
Zaklepal jsem. Po chvíli mi otevřela starší žena, kůži na obličeji měla povislou, sledoval mně velmi světle pomněnkovýma očima, do očí mi zářila louč, kterou držela v roztřesené ruce. Vypadala na mnohem více, než jsem si představoval z dopisu, který mi poslala.
„Rugard k vaším službám,“ uklonil jsem se teatrálně. Nevím, možná jí vyděsil můj zjev, po týdnu na cestě, upocený, špinavý, neoholený. Sem tam nějaká jizva, levé oko trochu přivřené díky jedné dávné ráně… To všechno mohlo zapříčinit to, že ze sebe nevydala ani hlásku.
„Poslala jste mi tenhle dopis,“ připomněl jsem jí a ukázal kus pergamenu. Rychle přikývla, polkla a beze slova mě pozvala dál.
„Omlouvám se,“ řekla, když za sebou zavírala dveře. „Ale jsem hrozně vystrašená. Nevím, co mám dělat.“
Přikývl jsem. „Tak se někam posaďme a vy mi povíte detaily, proč tu jsem.“
Souhlasila a zavedla mě skrze malou předsíň do pokoje v levé části domu. Zde hořel oheň v krbu a vyhříval tak celou místnost a zejména pohovku před ním. Do té jsme se usadili a já si dál prohlížel zařízení pokoje. Několik stolků, almar, starý koberec a nehezky špinavé závěsy na neumytých oknech. Nic moc pěkného.
„Takže. Váš manžel unesl vaší dceru?“ zeptal jsem se na to, co už jsem věděl.
„Ano. A nevím kam. Musíte jí najít.“
Ta žena přede mnou byla zoufalá.
„A proč by to dělal. Nevíte?“
„Ne. Je to hodný člověk. A ona také! Nedělala žádné problémy, je jí deset let, je malá. Nevím kam jí vzal, ale jednoho dne byl prostě pryč a na stole ležel dopis, že musel Dorin odvést z města.“
„A jste si jistá, že je to jeho písmo?“ zeptal jsem se.
„Ano. Jeho písmo poznám.“
Inu, po tomto krátkém dialogu jsem se zvedl a nechal se zavést do Hugova pokoje. Respektive, do jeho pracovny. Byl to prý úředník zdejších doků, což nemusela být ta nejzábavnější práce ze všech, ale alespoň měl pevnou pracovní dobu a nemusel se trmácet přes půl země, aby vyřešil případ ztracené dcery a otce. Hned jsem si udělal obrázek o situaci. Buďto byl vyšinutý. Nebo úchylný. A nebo ho i jeho dceru někdo unesl, přiložil mu nůž na krk, přikázal, ať napíše dopis a vypadl z domu. Ale po nalezení deníku pana Huga jsem dostal podezření, že tenhle úkol bude opravdu jiný, než se zprvu zdálo.

Hugo byl mág. A podle stylu jeho psaní se mi zdálo, že je velmi schopný nebo přehnaně sebevědomý. Každopádně, po Velké válce se spousta mágů odebrala do ústraní, protože několik let po nejhorší válce v naší historii se stali trnem v oku snad všem lidem i jiným rasám v naší zemi. To oni tenkrát válku vyprovokovali, oni jí začali. A po ní se cítili jako vyhnanci, i když válka skončila mírem a tehdejší král dal jasně najevo, že mágové jsou stejně plnohodnotnými občany jako všichni ostatní. Technikáři se tenkrát bouřili, ale nakonec se ukázalo, že mágové jsou skutečně jen lidé a vše se postupně vracelo do normálu. Jenomže někteří mágové se neradi ukazovali na veřejnosti, aby na sebe zbytečně neukazovali – ještě spousta lidí mágy za dávnou válku nenáviděla. A Hugo byl právě jedním z těch, kteří svojí totožnost utajovali.
Podle zápisků z deníku ani jeho žena neměla nejmenší tušení, že je mág. A také se obával, že jeho dcera se každým dnem promění v nějakého tvora, snad v démona nebo něco podobného. Podle mého názoru byl ten člověk pomatený, protože o takové transformace se pokoušeli možná před tisíci lety nějací černí mágové, ale v dnešní civilizaci se už o to nikdo nezajímal. On ale popisoval transformaci přirozenou, nevyhnutelnou díky jejím předkům. Těžko říct, co tím myslel, každopádně svojí dceru odvedl pryč od Skotlinportu, aby po transformaci nikomu neublížila a pokusí se jí zachránit. Nebo přinejhorším vzniklého démona zabít.

Mágové byli pomatenci. Tohle byl jasný důkaz toho, že tomu tak skutečně je. Ujistil jsem Hugovu manželku, že Dorin najdu. Deník jsem vrátil zpátky do zásuvky Hugova pracovního stolu a zběžně ještě prozkoumal zbytek místnosti. Jak silný je to mág? Jaké tu má knihy, jaká kouzla umí ovládat? Na co se mám připravit? Tohle všechno mě zajímalo.
Ano, tipoval jsem to správně. Hugo byl hodně silný mág. Pomatený silný mág – to není dobrá kombinace.
„Dobrá, nemusíte se ničeho bát, vaší dceru najdu. Nyní se potřebuji vyspat, najdu si nějaký hostinec a přespím v něm.“
„Nepůjdete hledat hned?“ zeptala se překvapeně a možná i trochu vyděšeně.
„Ne. Je tma, jsem unavený a zítra se mi bude lépe stopovat. Nebojte se, pokud je vaše dcera v pořádku, jeden den na tom nic nezmění.“
Nevím, nakolik jí toto mé prohlášení uklidnilo, ale bylo mi to jedno. Placen jsem byl za splnění úkolu, ne za chlácholení vystrašených matek.

Hostinec. Místo kam zavítá snad každý cizinec v každém městě. A já si našel útulný malý domek téměř na kraji města, dál od moře. Šenk nebyl příliš prostorný, nacházelo se zde pár lavic a dlouhých stolů, v místnosti nebyl ani krb, samozřejmě elektřina už vůbec ne. Tohle nebylo město techniky. Také jsem ihned zpozoroval zvědavé pohledy několika návštěvníků. Když pokukovali po pažbě mého revolveru za pasem. Nevnímal jsem to a usadil se k jednomu z prázdných stolů. Hostinský přišel poměrně rychle. Jeho vzhled mě nepřekvapoval – tlustý, zarostlý chlap se zástěrou a volnými kalhotami.
„Můžu nabídnout?“ zeptal se.
„Jedno místní pivo. A možná…“ přemýšlel jsem, jestli se mám ptát na Huga. To že je mág pravděpodobně nevěděl nikdo a i kdyby byl hostinský a Hugo například nejlepší přátelé, krčmář by si tuto informaci zajisté nechal pro sebe. „…něco k snědku. Jen malého, ne příliš těžkého. A do stájí jsem zavedl svého koně, tamnímu mladíkovi jsem podstrčil peníz, ať se o ní postará. Je po cestě unavená. Takže kdybyste na to dohlédl…“ usmál jsem se jak to nejmileji šlo.
„Samozřejmě pane. Váš kůň bude mít naprosté pohodlí…já jen…kdybyste se tu moc neukazoval s tou zbraní. Tohle město je na techniku alergické.“
Pokrčil jsem rameny. „To je váš problém, já nikoho svojí zbraní obtěžovat nebudu, pokud nebude třeba.“
Hostinského odpověď zaskočila, ale nic nenamítal. Odvalil se vyřídit mojí objednávku a po jeho návratu jsem ještě poprosil o pokoj. Po dopití piva, které podle mého názoru chutnalo po rybách, a po snězení jídla, kterým byl dušený úhoř, jsem vyrazil na pokoj.
Kuši i meč jsem opřel o zeď, revolver si strčil pod polštář. To jen tak pro jistotu. Hugo možná nebyl v tomhle městě jediný mág, který to na sobě nedal znát.

Jenže přes noc mě nikdo nenavštívil a pokud ano, nic mi neukradl a musel by být velmi hbitý jedinec nebo velmi schopný čaroděj, abych ho neslyšel nebo necítil magické vibrace. Jakožto člověka používající techniku mě přítomnost magie většinou byla známá, pokud jí mág úmyslně neblokoval.
Po rychlé snídani a zkontrolování koně jsem vyrazil ze Skoltiportu pryč. Bylo lepší jít pěšky, lépe se mi sledovaly stopy. Hugo se nesnažil stopy nějak zamaskovat, nečekal asi, že si jeho žena na vystopování najde jednoho z nejlepších stopařů a bojovníků v Adiranu. Upřímně, také nevím, kde mohla taková paninka vzít tolik peněz, ale už záloha, kterou mi poslala s dopisem, by stačila na vraždu někoho bezvýznamného. A tohle byla pro mě hračka. Vystopovat silného mága, který sice kryje svůj magický potenciál, ale v trávě nechává takové stopy, že by ho mohl sledovat i začátečník. Jednou byly stopy příliš hluboké, takže svojí dceru nesl, jindy jsem zahlédl dvoje stopy, jedny patřily většímu člověku, jedny menšímu, tak desetiletému.
Mířil k lesu. Zde jsem se na stopy musel soustředit víc, ale když se slunce vyškrábalo až navrch oblohy, mezi stromy se přede mnou objevila jeskyně. Byla magicky zajištěná, ale nijak zvlášť. Alespoň tak jsem to cítil. Magii jsem nerozuměl, jen jsem o ní věděl, nebyl jsem mág, kdepak. Takže jsem nikdy nemohl plně rozeznat potenciál kouzla, takže kdyby mě při průchodu jeskyní rozsápalo nějaké kouzlo, nepoznal bych to do té doby, než by bylo pozdě.
Ale nic takového se nestalo. Byl blízko. Vytasil jsem revolver a postupoval temnou jeskyní. Už jsem zaslechl pláč. A nějaké mumlání. A náhle se všechno rozsvítilo, ta záře mě oslepila, přivřel jsem oči a zařval.
Něco mě praštilo, revolver jsem ale nepustil. Ba naopak – vystřelil jsem. Bubínek se pootočil, kohoutek praštil o náboj a kulka vyletěla z hlavně. Ozvala se rána, pach střelného prach, kopnutí zbraně. Záře polevila.
Klečel přede mnou, držel se za lýtko. Naskytl se mi pohled na malou místnost, jen hrubě opracovanou. U stěny klec s malou hnědovlasou holčičkou, která plakala. Bílé šaty měla celé ušmudlané, špinavé od hlíny i slz, ale nikde jsem nespatřil stopy krve.
Hugo zahekal.
„Ani se nehni!“ zakřičel jsem a namířil na jeho hlavu. Pohlédl na mě. Obličej klasického občana přímořského města. A klasického mága. Vypadal mladě, jen oči ho prozrazovaly. Na sobě temně modrou kutnu převázanou rudým tlustým lanem. Okolo sebe desítky knih, jen jeden stůl s pergameny a brkem a nádobkou inkoustu. Ani nepoužíval inkoustová pera. Klasický mág.
„Co tu děláš, technikáři?“ zeptal se. Byl to skutečně silný mág. Cítil jsem to.
„Přišel jsem zachránit tvojí dceru z tvých pomatených spárů. A zabiju tě, pokud budeš klást odpor.“
Mág zavrtěl hlavou. „To nemůžeš cizinče! Má dcera se každým dnem promění v bestii, která bude nebezpečnou pro celou naší společnost.“
Zasmál jsem se. „Takovéhle pohádky si nech pro sebe. Jsi pomatený mág, ty kouzla z vás vysávají rozum.“
„Ničemu nerozumíš! Myslíš si, že je pro mě jednoduché držet vlastní dceru pod zámkem?“
„Patrně ano,“ usoudil jsem.
„Ale kdepak!“ Brada pokrytá černými vousy se mu třásla, pohled vytřeštěný střídavě do mých očí a do hlavně mé zbraně. Holčička se krčila v kleci a tiše plakala.
„Změní se v démona! Je to už jasné a nic jí nezastaví. Musím jí tu držet, rozumíš? Jinak se po Adiranu bude potulovat monstrum, které nevstoupilo na tuto zem stovky let.“
Ach jo, člen nějakého z nesčetných řádů pomatenců, kteří věřili v magii světa a vůbec všeho.
„Takové bytosti už neexistují. Vy mágové si přejete, aby existovali – mohli byste tak zachraňovat svět tak jako tomu bylo před příchodem techniky. Ale tyhle monstra už pomřely. A tvá dcera nevypadá jako jedno z nich.“
„Posloucháš mě? Ona se promění v démona! V démona, který dokáže stejně dobře plavat jako létat. Démona, kterého nezastavíme ani ty se svojí puškou ani já se svojí magií.“
Chvíli jsem přemýšlel, zda mám mága zastřelit. Adiran nepotřebuje blázny, jako je on.
„Tati prosím,“ ozvala se malá Dorin. Zastřelit otce před jejíma očima? Nezdržuji se spousty špatností, ale něco takového udělat nemůžu.
„Uhni Hugo.“
Jenomže Hugo neuhnul. Postavil se a napřáhl ke mně ruce. Bubínek se posunul. Vystřelila další rána. Kulka ale mága nezasáhla. Rozplynula se někde na cestě k němu. Z jeho rukou se oprostil nějaký paprsek a zamířil ke mně, ale nic se nestalo. Chvíli jsme na sebe zůstali zírat, on zpocený a oddechující, já vyjevený, než mi došlo, co se stalo. Rovnováha. Mezi magií a technikou. Když na sebe zaútočí dobrý mág a dobrý technik, přestane fungovat obojí. Jak kouzla, tak pušky.
„Tak teď se ukáže, kdo je lepší bojovník,“ utrousil jsem a vyrazil proti němu. Kdepak, mág mě nemohl přeprat v boji muže proti muži. Bylo to téměř hloupé, když jsem ho udeřil pěstí do obličeje, on se jen zapotácel. Zatřepal hlavou.
„Nedělej to, cizinče. Mám svojí dceru rád, nechtěl bych jí ublížit, kdyby to nebylo nutné.“
„Dostal jsem zaplaceno za její záchranu. I kdyby se z ní ten démon nakonec stal, mě to může bejt ukradený.“
Vytřeštil oči.
„Nevíš co říkáš!“
„Ale vím.“ Praštil jsem ho do spánku. Omdlel. Svalil se na podlahu, při pádu shodil ze stolu několik pergamenů. Na nich bylo několik různých vyobrazených monster a démonů, ten chlápek byl skutečně blázen.
„Tak děvče, půjdeš se mnou, ano?“
Nic neříkala, jen mě sledovala úplně černýma očima. Byla to hezká malá holka. Havraní vlasy po otci a ty překrásné temné oči. Zvláštní. Nedivil jsem se, že jí její vyšinutý otec považuje za démona. Kdoví, jestli tahle stvoření někdy vůbec chodila po naší zemi.
„Dovedu tě k mámě, ano? A potom konečně vypadnu z toho města páchnoucího rybinou.“
Jen přikývla, pokradmu pohlédla na svého omráčeného otce a chytila mě za ruku.

Byl jsem svědkem matčiných slz radosti, i dceřiného vypísknutí po té, co matku spatřila. I přesto se mi zdálo, že se dívá někam dál, někam jinam. Její obličej byl skoro pořád stejný, i když se smála. Pořád stejný výraz v očích. Chladný. Bezcitný. Trochu podobný tomu mému, když se někdy podívám do zrcadla.
„Děkuji vám mockrát, pane Rugarde! Tady, zbytek peněz a moc vám děkuji. V našem městě budete vždycky vítán.“
„Víte, váš muž je omráčen, možná se pro dceru vrátí. Nemám tu raději počkat, kdyby se o to pokusil?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, to nebude třeba. O Dorin se postarám sama, teď už budu připravená.“
Vlastně mě to mohlo být jedno. Popadl jsem truhličku s penězi a naposledy pohlédl do očí té malé holce. Běhal mi z nich mráz po zádech.

Zavál vítr a do nosních dírek mi vnesl pach ryb a soli a odpadků, slyšel jsem vlny a vrzání lodí. Tohle místo rozhodně nebylo pro mě. Přespal jsem v Skotliportu ještě jednu noc, místní mě nechali na pokoji i tentokrát, i když jsem pořád čekal na odvážlivce, který se mě pokusí v noci přepadnout jen kvůli tomu, že za pasem nosím výdobytek techniky. Možná tímhle životem žiji příliš dlouho. Jsem paranoidní i v místech, kde to není nutné.

Ráno se v ulicích pohybovalo až podezřele mnoho lidí. Seděl jsem na své klisně a mířil pryč z města, když jsem pohlédl směrem k domku, do kterého jsem včera zavedl malou Dorin. Dveře byly dokořán, téměř vyrvané z pantů, před domem kaluž krve. Tak trochu ve mně hrklo. Kopyta mého koně pomalu klapala po dlažbě, lidé křičeli hrůzou, plakali a báli se. Nakoukl jsem do domu. Na podlaze ležela Dorinina matka, měla rozsápané břicho, bez horních končetin, po celé místnosti byla krev, potřísněné jí byly stěny i strop.
Dorin byla pryč.
Náhle mi ty peníze u pasu připadaly mnohem těžší. Nevěřil jsem na démony. Tohle mohl udělat stejně tak mág jako démon. A nedivil bych se, kdyby se Hugo vrátil a udělal tuhle hrůzu jen aby se potvrdilo, že měl pravdu. Ale nemohl jsem si být jistý. Jedním jsem si ale jistý byl. Že černé Dorininy oči mě budou nějaký ten týden strašit ve snech.