Má matka je smrt a já jsem její posel - IX.

Anotace: příště dám odpověd, copak se stalo s ... (přece neprozradim) a pokud to vyjde jedno malé překvapení, které se snad povede, ale uvidí se, co dokážou mé ruce a znalosti Jinak se už dopředu omlouvám Katce888, asi jí v budoucnu nepotěším

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Bratr Felix měl po střetu s míšencem bodnou ránu na břiše. Nebyla to jeho první podobné zranění. Sice věděl, že největší šanci na přežití by měl v klášteře pod zkušenýma rukama otylého mnicha, ale nenapadla jej žádná dobrá historka, za kterou by zranění schoval. Proto vyhledal v Tamiru ranhojiče, jehož služby poprvé využil, když se dostal do tohoto malého města. Nebyl sice nijak dobrý, navíc jeho alkoholový dech byl dezinfekcí sám o sobě, ale měl u něho alespoň jistotu, že si druhý den už na nic ani nevzpomene.
Ranhojiče nalezl bratr Felix v jeho rozbořené chatrči s velkou dírou ve střeše. Dům sám o sobě byl spíše jeden velký hnojník, než sterilní místo pro zraněné. Samotného ranhojiče nalezl na pozvracené posteli, od níž bylo o kousek dál na zemi i několik výkalů. Začal s léčitelem cloumat, i když při pohledu na jeho obydlí, stejně jako jeho samotného začal přemýšlet, zda by nebyla lepší smrt, než se mu svěřit do rukou. Přemohl se a profackoval ho. Odpovědí mu bylo jen zakňourání. Prošel se tedy po domě, kam na podlahu přidal i pár krvavých stop z otevřené rány. Nenašel však vodu jen nedopitou láhev kořalky. Napil se z ní, potom trochu vlil na ránu, až stiskl zuby bolestí a vrátil se k ranhojiči. Podržel mu hrdlo flašky pod nosem a ožrala se konečně trochu probral. Začal se sápat po pití, ale tvrdý hlas bratra Felixe ho zarazil: „Nejdřív práce, potom odměna.“
Léčitel, i když s třesoucíma se rukama se dal do práce. Jeho stehy byli hrozné, stejně tak nepříjemné, když je jehlou prováděl. Navíc ještě bratr Felix musel sám sterilizovat jehlu a nit nebo by jistě za několik dní po zákroku zemřel na tetanus, či kdovíjakou nemoc, která se uhnízdila v domě opileckého ranhojiče.
Když bylo po všem, hodil bratr Felix láhev léčiteli a sám se posadil na židli u stolu. Jediného nábytku, kromě postele, v domě. Zavřel oči a konečně usnul léčebným spánkem.
Vzbudil se až něco před polednem. Rána ho pálila a modlil se, aby v ní neměl infekci. Napadlo jej, že by si ze zásob bylin a léčivých nápojů v klášteře, vzal něco, co by mu pomohlo. A tak vyrazil na cestu.
Léčitel se s ním ani nerozloučil, neboť byl již znovu v hospodě, kde trávil většinu dní, kromě doby, kdy někdo potřeboval ošetřit bez zbytečných otázek.

Černovlasý chlapec sbíral na kus kůry smůlu z nedalekých jehličnanů, jak mu přikázal Jakub, aby měli čím utěsnit v lodi díry. Zrzavý mladík pak nožem, od bratra Jana, opracovával trup podivného člunu, vyrobeného z kmene trouchnivějícího stromu, k němuž byli přivázány dva kmínky, které pomáhaly plavidlo nadnášet.
Práce šla chlapcům rychle od ruky a nebezpečně vypadající člun se měnil v docela přijatelné plavidlo.
„Kamire, jsi tady. KAMIRE!“ zakřičel Jakub. Když se mu malý chlapec neozýval, vydal se ho hledat. Hoch ležet kousek od smrčku, z něhož dostával smůlu. Poklekl u něho a znovu spatřil jeho bledou tvář. „No tak, řekni něco,“ dožadoval se zrzavý mladík na chlapci slov.
„V klášteře …, bratr Jan,“ soukal ze sebe s obtížemi Kamir a pomalu se mu vracela zdravá barva do tváře.
„Pro dnešek jsme toho udělali dost. Pojď, vrátíme se,“ řekl Jakub a pomohl chlapci na nohy. Pro jistotu po celou cestu byl u jeho boku, aby ho včas mohl podepřít.
Bylo pomalu již poledne a oba chlapci měli klášter již na dohled, když si všimli vyzáblé postavy, jak přelézá zeď do zahrady. Přidali do kroku a ještě, než muž vstoupil do kláštera, zjistili, kdo se to vrátil domů.
Bratr Felix se opatrně proplížil zahradou do kuchyně a potom do svého pokoje, kde si oblékl novou sutanu. Nešikovně zašitou ránu si začal trochu omývat, když křik a děs ovládly klášter.
Bratr Ignác se o zákeřné vraždě bratra Jana dozvěděl, jako jeden z prvních. Okamžitě vyběhl do podkroví, kde se staral o vzdušné posly a svému nejmilejšímu holubovi přivázal na nohu zprávu pro velitele domobrany o mordu jednoho z mnichů. Druhému pak dal vzkaz pro současného velmistra tajného řádu a vyslal jej na cestu do hlavního města království, kde byla hlavní základna Mstitelů bílé růže.
Jakuba s Kamirem zastihla zpráva o vraždě nečekaně, jako lavina. Utíkali seč jim síly stačili na ošetřovnu, kde na jedné z postelí spatřili bílím prostěradlem přikryté, mohutné, tělo otylého mnicha. Zrzavý mladík se slzami v očích padl na kolena a tvář ukryl do dlaní, kam uvolnil všechen svůj žal v slzách.
Malý chlapec položil Jakubovi ruku na rameno a rozhlédl se po místnosti. Na Jedné z postelí uviděl dívku, jež zachránil a přistoupil k ní. Celá se třásla z hrůzného činu, jehož byla svědkem. A dar smrti v jejím nitru hrůzu a smutek nad mnichem ještě znásobily.
„Neboj se,“ promluvil k ní Kemir a když k němu pozvedla své zelené oči, zahleděl se do nich a okamžitě zjistil, co se tu stalo. V duchu pak přísahal, že vraha sám potrestá.

Rasmus dostal zprávu od bratra Ignáce, několik desítek minut po smrti bratra Jana. Věděl koho hledá a okamžitě se i se svými muži vydal do přístavu, odkud měla odplouvat šalupa do hlavního města. Dobře tušil, že pokud loď odpluje, vrah mu proklouzne přímo mezi prsty.
Míšenec kráčel po molu. Několik desítek metrů od něho byla lávka na loď, cesta na svobodu. V kapse přitom nervózně svíral v dlani amulet bratra Jana, jeho dar pro velmistra cechu vrahů. Navíc zabil i legendu mezi zabijáky, alespoň si to myslel, a i kdyby ne, tak jen pouhá zmínka o něm mu zajistí odpuštění a slušnou odměnu.
Blížila se druhá hodina a šalupa se chystala k plavbě. Všechno zboží již měla na palubě a posádka se připravovala odrazit od mola. Jen pár posledních cestujících přicházelo na poslední chvíli, ale jelikož kapitánovi dobře zaplatili, vydržel by na ně čekat i hodinu nebo dvě, než by zvedl kotvy.
Rasmus počítal minuty. Své muže rozmístil podle svého nejlepšího uvážení a ti jen čekali na jeho signál. Pak past sklapla a míšenec se v klidu vydal hrdou chůzí po molu k šalupě. Tvářil se přitom tak klidně, nenápadně, že by ho v davu nikdo nemohl podezírat.
Kerna dělilo od můstku pouhých patnáct kroků, když uviděl statného muže, jak k němu kráčí. Na opasku měl meč a na něm položenou ruku. V tu ránu se rozhlédl po okolí cvičeným zrakem a napočítal deset mužů v uniformě a barvách zdejšího knížete. Chtěl sáhnout po dýce v botě, ale vzpomněl si na svou osudovou chybu, když zbraň nechal v těle otylého mnicha. Teď byl neozbrojen, jen pár kroků ke svobodě a cestě k lepšímu postavení v cechu zabijáků. Možná dokonce ke čtvrté dýce.
Past sklapla a Rasmus dal povel svým mužům. Potom tasil meč a promluvil k míšenci: „Dělej! Dej mi důvod tě zabít. Udělej mi tu radost.“
Kern doufal v poslední záchranu: „Promiňte? Asi jste si mě s někým spletl,“ hrál překvapeného a v očích a chováním se snažil předstírat vystrašeného kupce. „Byl jsem tu obchodně a teď se chci vrátit do hlavního města. Prosím nezdržujte mě. Má loď právě odplouvá.“ Míšence už obklopili členové domobrany.
„Prohledejte ho,“ přikázal Rasmus a jeho muži začali Kernovi obracet kapsy naruby. Když pak rozevřeli zabijákovi násilně dlaň, zlatý medailon dopadl na zem a vrah přestal hrát divadlo a pokoušel se bojovat. Zranění způsobené bratrem Felixem ho však okamžitě odsoudila k prohře, když ho tři členové domobrany strhly na zem a začali mu svazovat ruce.