Magická puška: Dvě holky

Magická puška: Dvě holky

Anotace: Druhý díl z fantasy série, kde se mísí magie a technika. Tato část rozvíjí Rugardův charakter a představuje čtenáři jeho zázemí.

Vesnička Simnoga. Někteří jí nazývali městečkem, vsí, vesnicí. Ale Lakima měla ráda pojmenování vesnička. Měla ráda jedinou hlavní ulici, která se táhla celou Simnogou, obchůdky na ní a jeden hostinec na miniaturním náměstíčku, ležící kousek od hlavní ulice. Ona žila právě na náměstí, z okna kamenného domu se dívala přímo do středu prostranství, kde nechyběla majestátní socha v životní velikosti zakladatele města, malá fontánka i několik stánků nabízejících své zboží.

V krbu hořel oheň a stejně tak i kamna plotny. Uprostřed kuchyňky ze stropu visela malá žárovka osvětlující celou místnost, o vyhřívání obývacího pokoje se staral právě krb a o vyhřívání ložnice, umístěné o patro výš, komín. Malá koupelna byla rovněž umístěna ve druhém patře, což ani v tak malém městečku, jaké Simnoga byla, nečinilo žádný problém – odpadní trubky a kanalizace fungovaly bez problémů. S elektřinou to zde nebylo příliš slavné, náměstí sice oplývalo několika lampami, ale díky tomu, že celou vesničku poháněl jen jeden generátor, všichni s využitím energie museli šetřit.

Proto Lakima měla doma jen jednu žárovku. Sundala z plotny kastrol, ve kterém právě začala bublat hustá polévka a naběračkou si do dřevěného talíře nalila určité množství. Posadila se ke stolku v kuchyni a začala horkou polévku pojídat. Dívala se ven z okna a sledovala, že se obloha začíná zatahovat a schyluje se k dešti. Kde se teď asi trmácí její muž? Kdy se zas vrátí, kde přespí přes noc? A vyřešil to, za co si ho zaplatili? Samozřejmě že ano, okřikla se v duchu. Jemu se nemohlo nic stát. Na to byl příliš dobrý.

Kaila si stáhla dlouhé červené vlasy do culíku, který končil v prostředku téměř nahých zad. Úplnou nahotu kazil pásek podprsenky, která podpírala její vyspělá ňadra. Měla na sobě také kalhotky stejného vzoru a tmavě fialové barvy, na očních víčcích byly naneseny bledě modré stíny, zajímavý kontrast k jejím jasně zeleným očím.

Byla krásná. O tom rozhodně nebylo pochyb. Oblékl jsem si kalhoty a hodil na sebe i bílou halenu. Po koupeli a sexu s ní jsem měl vždycky skvělý pocit. Věřit na bohy, tak řeknu, že jedna z nich sestoupila právě sem, do tohoto nevěstince. Jenže na bohy teď věřili maximálně jen nějací fanatici.
Políbil jsem jí na krk a na stůl k zrcadlu položil deset zlatých. Usmála se, její taxa byla pouhých osm.
„Mám teď za sebou jeden zajímavý kšeft, ze kterého mi zbyla ještě spousta peněz. Proto tak vysoké dýško,“ usmál jsem se.
Chytila mě za ruku a přitáhla si mě k sobě. Její rty spočinuly na mých a já si opět uvědomil, že pro ní nejsem to samé jako ostatní zákazníci. Měla mě ráda, to mi bylo jasné, těšila se na mě, čekala na mě a udělala ze sebe ještě krásnější dívku, než byla normálně. Bylo jí devatenáct.
„Kdy zase přijdeš?“ zeptala se mně.
„Nevím. Doufám, že co nejdříve. Víš přece, že sem nemůžu chodit pořád, nerad bych, aby se rozkřiklo, že Rugard chodí do nevěstince.“
Přikývla. Chápala to, i když jí to evidentně trápilo. „Budu na tebe čekat,“ usmála se. Naposledy jsme se políbili a já odešel.

V Gordwilu jsem byl už druhý den, protože má klisna si potřebovala odpočinout a já koneckonců také. A s Kailou si odpočinu vždycky nejlépe. Gordwil byl necelý den vzdálený od mé rodné vesnice, pokud jste ovšem jeli na rychlém koni. A můj kůň rychlý rozhodně byl.

Lakima vyšla na malé náměstíčko a postupně obcházela veškeré obchody, které zde byly. Na delší dobu se ovšem zastavila u své přítelkyně Vanessy, která prodávala u jednoho ze stánků zeleninu.
„Lakimo!“ zavolala a zamávala, aby si jí kamarádka všimla. Žena tedy přišla ke stánku se zeleninou a pozorně si prohlížela čerstvé plody. Do toho vnímala ruch, jaký na náměstíčku byl, zpěv ptáků poletujících okolo a Vanessyno vyprávění.
„Takže Bernard teďkon dělá schody u samotnýho starosty!“ Lakima se usmívala a pozorovala přítelkyni před sebou. Měla ve zvyku kývat neustále hlavou a rozhazovat tak nepatrně své černé vlasy, hrubé a ledabyle poházené, než urovnané v nějakém účesu. Robustnější postavu zakrývala tmavě rudá halenka, dostatečně vzdušná, aby jí ani v takovém teplém dni, jaký panoval dnes, nebylo zbytečně horko. „Bude mít tak týden o práci postaráno. A co ten tvůj? Kam zase jel?“ zeptala se náhle Lakimy.
„Ani pořádně nevím. Ale měl by se už nějak vrátit, snad tenhle týden. Vezmu si támhlety dva pórky,“ ukázala na dostatečně tlusté a dlouhé kousky.
„Dobře. Tak ho ode mě i Bernarda pozdravuj.“
Lakima přikývla a s nakoupenou zeleninou a dalšími potřebnými věcmi se vrátila domů.

Cesta skutečně trvala necelý den. Doma jsem byl chvíli po poledni. Koně jsem uvázala vzadu na zahradě a v jedné ze světnic rozsvítil žárovku a pustil se do rutinní záležitosti – úpravy zbraní. Položil jsem na stůl jak chladné zbraně, tak i můj revolver. Odsunul jsem bubínek, na desce stolu zachrastilo pět tlustých těžkých nábojů – chybějící skončil v Hugově noze. Nebo jeho nohu jen škrtl? Až teď mi došlo, že jsem tuto skutečnost ani nezkontroloval. Teď už na tom nezáleželo, u postele mi ležela krabička s dostatečným počtem zlaťáků za práci, která byla odvedena. Dcera byla odvedena zpět matce, co se stalo poté mě nemuselo zajímat.

Bubínek jsem odejmul a nezapomněl jsem vysypat ani střelný prach z komory. Hlaveň potřebovala promazat olejem, který byl dostání v jednom z našich obchůdků. A já ho měl doma dostatek, takže zbraň byla náležitě ošetřena, včetně bubínku i pažby, která se teď leskla, jakoby revolver byl nový. Nechal jsem rozloženou pušku na hadříku a začal se věnovat leštění meče, dýky a prozkoušení tětivy kuše, kterou jsem ovšem při posledním úkolu nepoužil. Jenomže člověk nikdy neví, opravdu bylo lepší vše důkladně zkontrolovat, než se při té nejnevhodnější situaci divit tomu, že praskla tětiva, nebo se náboj zasekl v hlavni. Všechno muselo být připravené.
Ve vchodových dveřích něco zarachotilo. Ani jsem nezvednul hlavu a dál leštil čepel dýky. Bylo mi jasné, kdo přišel.
„Ahoj,“ pozdravila Lakima.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a pohlédl na svojí stárnoucí ženu. V bocích byla trochu širší, ale jinak se mi její postava i dál zamlouvala. A tvář také, takové laskavá, nevídaná. A navíc jí neustále opečovávala nějakými elfími mastmi a krémy.
„Kdy jsi se vrátil?“ zeptala se a položila plátěnou tašku s nějakým nákupem na stůl vedle mojí rozložené zbraně.
„Před chvílí. A dej tu tašku někam jinam, tady by mi překážela.“
Poslechla a položila jí na zem. Políbila mě na tvář. „Chceš něco k jídlu? Udělám polévku,“ zeptala se.
„To bys byla hodná,“ odpověděl jsem. „Jaká to bude?“
„Koupila jsem pórek a nějaké maso, takže nějaká takováhle,“ usmála se. Přikývl jsem.
„Mluvila jsem s Vanessou a Bernard prý dělá u starosty schody. Byla z toho nadšená. Mám tě od ní a od Bernarda pozdravovat.“
Odfrkl jsem a položil vyleštěnou dýku na hadr k revolveru. Bylo hotovo.
„Přinesl jsem skoro stovku zlatých. Něco jsem utratil cestou zpátky ze Skotlinportu, za jídlo a tak, ale zbylo tam takových dobrých sto zlatých. Možná si konečně můžu dovolit lepší pušku, než tenhle revolver. Ale kdybys potřebovala něco jiného, můžeš říct.“
Na chvíli byla zticha. Až poté vyřkla svoje přání. „Možná nové večerní šaty. Pořádné šaty. Protože když jsi byl pryč, tak konečně otevřeli tu novou restauraci na náměstí. Je tam i parket a budou tam zvát i muzikanty. Tam by se takové šaty hodily.“
Otočil jsem se na ní. Krájela pórek a přitom se dívala na mně. „A s kým by jsi tam jako chodila?“ zeptal jsem se.
„S tebou přece,“ odpověděla. Zasmál jsem se. „Neblázni, já nemám čas chodit na nějaké večere nebo tancovačky.“
„Proč ne?“
„Proč asi. Vždyť víš, že musím pořád někam jezdit.“
„To ano, ale myslela jsem, že když budeš doma…“
„Tak rozhodně nebudu mít náladu chodit někam mezi lidi!“ vykřikl jsem. Krájela pórek dál. Už byla zticha.
„Ale tak ty šaty bych ti koupit mohl, kdybys chtěla. Možná bychom tam někdy zajít mohli,“ dodal jsem.
„Dobrá. To bys byl hodný,“ řekla tiše a hodila nakrájený pórek do kastrolu s vodou. Teď se chystala upravit maso.
„Jdu se vykoupat.“ Odešel jsem do patra a spokojeně se usmál, když byl brutar nad kamny naplněný vodou. Lakima byla hodná a připravila mi na koupel všechno. I mýdlo a osušku.

V noci jsme se pomilovali. Kdepak, nebylo to jako s Kailou, ale to bylo jasné. Lakima byla o pětadvacet let starší. Asi by jí zlomilo, kdyby věděla, že chodím za šlapkou. Ale tak každý má nějaké to tajemství. Na úkol ve Skotlinportu se mě zeptala a já jí o něm řekl téměř všechno, kromě té drobnosti, že se druhý den stala v domě, kam jsem holčičku vrátil, naprosto morbidní vražda.
„Ten Hugo byl nějakej blázen. Možná, že jsem ho měl zabít,“ zauvažoval jsem nahlas.
„To raději ne. Je to mág, mohli by tě najít a zabít.“
„Máš asi pravdu. Víš co, půjdeme už spát, ano? A zítra, pokud chceš, ti koupím ty šaty.“

Moje žena si dobu na tržišti snažila užít co nejvíce, podlézající prodavačky kolem ní poskakovaly jako střelené a neustále jí nutily nové střihy a látky, neustále opakovaly, jak jí to sluší a jak vůbec nevypadá na svůj věk. Já v tom okamžiku přemýšlel o Kaile a o tom, jak teď musí šukat s nějakým špinavým a nechutným, zarostlým chlapem. Ale co, takový byl prostě život šlapky.
Lakima se na mně podívala v naprosto úchvatných rudých šatech a já zdvihl palec nahoru. Slušelo jí to. Ale Kaile by slušely více. Zaplatil jsem za ten kus látky pět zlatých. Pořád mi zbývalo dost na to, abych si koupil nějakou novou, lepší pušku. Revolver byla kvalitní zbraň, kvalitní puška, ale dneska se vyráběly pušky mnohem lepší, se zásobníky na více nábojů a bez neustálého strachu z toho, že se zbraň jednoho dne poničí anebo vám vybouchne do obličeje. Obchodů s puškami ale bylo málo. Ten na našem náměstí se zabýval jen doplňky a potřebnými součástkami. Nejbližší opravdový obchod s puškami byl v Gordwilu. Hned zítra se tam vydám.

„Skleničku nějakého sladkého červeného,“ poručila si žena. Slušelo jí to. Nejen díky těm červeným šatům, ale i díky nalíčení, které použila. A díky účesu, který si nechala zhotovit v místním kadeřnictvím.
„Černé pivo,“ řekl jsem já, číšník přikývl a odpochodoval pryč. Za mými zády na pódiu skutečně hrála čtyřčlenná kapela na loutnu, nějakou kytaru, píšťalku a na dvojici dutých dřevěných předmětů, ale já se raději díval směrem na usínající náměstí. Lampy už svítily a po ulicích se potulovalo jen pár lidí.
„Je to tu opravdu pěkné,“ přiznal jsem a rozhlédl se okolo. Veliká okna, úzké vonné svíčky s neagresivním aroma, umě umístěné žárovky, aby osvětlovaly celou místnost, kvalitní nábytek a číšníci oblečeni do světle hnědých halen a na hlavě nosili nízké čapky.
„Říkala jsem ti to.“
„Sluší ti to,“ řekl jsem nahlas, naklonil se přes stůl a ženu políbil.
„Promiňte,“ omluvil se číšník a položil na stůl námi objednané nápoje. Ještě jsme si poručili něco k jídlu a poté si připili.
„Na tvůj návrat,“ řekla Lakima. Přikývl jsem.
Pivo tu měli dobré. Dostatečně vychlazené a dostatečně hořkosladké.
„Zítra pojedu do Gordwilu,“ nadhodil jsem. „Pro novou pušku.“
Lakima přikývla. „Dobře. Takže se tam zdržíš přes noc?“
„Přesně tak. Přece jen, na tom koňském sedle je to vyčerpávající. Oddáchnu si tam v Rudém kohoutovi, tamní hostinský začal brát pivo odněkud ze severu a povím ti, takovou lahodu jsem ještě nepil.“
„Jak to víš?“ zeptala se Lakima zvláštním tónem.
„Spal jsem tam, když jsem jel sem. Jak říkám, proč se hnát, když člověk má na to, aby mohl přespat v hostinci.“
„To je pravda,“ uznala manžel. „Nepůjdeme si zatančit?“
Příliš se mi nechtělo, ale nakonec proč ne?

Muzika byla naštěstí ucházející a pomalá, takže jsme se jen vlnili na parketu a sem tam se políbili. Hotová romantika. Takových večerů jsme rozhodně nezažili mnoho. Vlastně to, že mě sem dotáhla, nepřekvapovalo pouze mně, ale určitě i jí. Nejsme typ na takovéhle večery.
Nakonec se povedlo i jídlo a dezert, celý večer by se tedy dal nazvat jako dokonalý. A opět jsme se milovali. Ale i když mě stále vzrušovala, nemohl jsem přestat myslet na dívku o čtvrtstoletí mladší. To ona mi působila tu pravou rozkoš, ona si se mnou dokázala pohrát a s jazykem a pusou dělala hotové divy. To Lakima byla konzervativnější. Sex s ní byl o romantice. Sex s Kailou byl o vášni, totální rozkoši a skrytých touhách.

Ani jsem jí druhý den nebudil, osedlal koně a vyrazil pryč ze Simnogy. Cesta uběhla poměrně rychle, bez nějakých nepříjemností a to bylo dobře, protože dnes jsem byl ozbrojen pouze mečem.
Před návštěvou obchodu s puškami jsem se ubytoval u Rudého kohouta, hostinskému neuniklo, že to není tak dlouho, co jsem se tu naposledy objevil.
„Černé pivo?“ odhadl.
„Ano. A pokoj, dneska se tu zase zdržím.“
„Dobrá pane. Představte si, že vás tu hledal nějaký muž.“
To mě zarazilo. Pohlédl jsem na vráskami znavenou tvář hostinského a pozvedl obočí. „Vážně?“
„Ano. Prý hledal chlapa s jizvou u přivřenýho oka, zarostlého a s puškou u pasu. Neuměl to přesně pojmenovat, řekl jen puška. A já si včera všiml, že máte u pasu revolver. Tak jsem mu řekl, že jste odjel pryč, protože nejste odtud. Ale nevěděl jsem kam, takže on si jen povzdechl a odešel.“
„Jak vypadal?“ zeptal jsem se.
„Vysokej. Docela mladej, i když oči se mi zdály unavený. A měl na sobě hnědej dlouhej plášť.“
Že by Hugo, napadlo mě. Anebo kdokoliv jiný.
„Děkuji za upozornění.“ Při placení piva jsem nechal hostinskému o peníz víc. Pokud to byl skutečně Hugo, tak celá záležitost se „Skotlinportským démonem“ ještě neskončila. Měl jsem ho tenkrát zabít.
A pokud to nebyl on, tak mě nenapadal nikdo jiný. Ale měl bych být obezřetný.

Obchůdek s puškami byl přesně takový, jaké takovéhle obchody bývají. Malá místnost, se spoustou polic, beden a hromad se součástkami, úhledně poskládané bedničky s náboji a na zdi pověšené ty nejkvalitnější a nejdražší kusy.
Prodavač seděl za pultem na malé stoličce a drbal se na plnovousem porostlé bradě. Četl si nějakou knihu, ale jakmile zaregistroval můj příchod, vazbu zaklapl a usmál se.
„Přejete si, pane?“
Nejdříve jsme se rozhlédl, ale na první pohled mě nic nezaujalo kromě kousku, na který jsem neměl dost peněz.
„Upřímně, nějakou pušku,“ zažertoval jsem.
„Tak to jste na tom správným místě. Kdybyste měl nějaký konkrétní přání, můžu vám poradit.“ Evidentně poznal, že nejsem jen jedním z čumilů, ale že se opravdu chystám koupit zbraň.
„Nechci revolver, ten už mám. Spíš nějakou lepší pušku, se zásobníkem třeba na deset ran, co nejméně problematickou a do pěti tisíc zlatých.“
Prodavač se zamyslel. Jistě, pro většinu lidí byla pět tisíc suma, o které se jim ani nesnilo. Nikdo z naší vesničky nevěděl, že disponuji tolika penězi – a jsem si jistý, že o tom s nikým nemluvila ani Lakima.
„Do pěti tisíc…měl bych tady jednu takovou. Je to dlouhá puška, na špičatý náboje, vejde se jich tam rovnou dvanáct. Má záklopku, takže po každým výstřelu musíte zatáhnout za páčku a otevřít záklopku, vypadne nábojnice a vy do hlavně zasunete tou samou páčkou další náboj.“
„Jasně, vím jak to funguje,“ ujistil jsem ho.
„Ano, ano. Já jen, že je to pomalejší než u revolveru, ale kapacita zásobníku je dvojnásobná. A vyrábí je trpaslíci z Guntradolu, nejlepší fabrika na pušky.“
„To já vím. Tak mi tu holku ukažte,“ pobídl jsem prodavače. S radostí k mému překvapení sundal právě jednu z vystavených krásek na zdi. Zkušeně jsem zamířil do nakresleného terčíku na zdi, mířidla se zdála bezchybná.
„Můžu si zkušebně vystřelit?“ Byla to spíše řečnická otázka.
„Samozřejmě, tady.“ V prodavačově ruce se zaleskl dlouhý špičatý náboj. Nabití zbraně mi nedělalo problém, přitáhnout páčku, vložit kulku a páčku zatlačit dopředu. Cvaklo to.
„Výhodou je, že nemusíte doplňovat střelný prach, protože to funguje i bez něj. U pažby jsou pružiny, který celej proces zvládnout i bez prachu. Ale samozřejmě, nemůžu vám zaručit, že se zbraň třeba nezasekne. I to se může stát.“
To mi bylo taky jasné. Vystřelil jsem. Ozvala se rána, ale žádný střelný prach, žádný kouř. Vlastně jen nepatrný z hlavně.
„Beru jí.“
Prodavač nadšeně přikývl a začal zbraň balit do hnědého hadru. Takže jsem si po deseti letech koupil další, druhou, pušku. Na stůl jsem položil truhličku se zlaťáky a opět zauvažoval o tom, že by mohli vymyslet něco, aby člověk s sebou nemusel tahat pět tisíc ve zlaťácích.
„Počkáte pane, než si to přepočítám? Ne, že bych vám nevěřil, ale…“
„Obchod je obchod – a v obchodě musí být pořádek,“ doplnil jsem chápavě prodavače a prohlížel si nový kousek.

Rovnou jsem si koupil i popruh, abych mohl nosit pušku na zádech. A samozřejmě krabičku padesáti nábojů. Mohl bych si jich klidně koupit víc, ale poté bych neměl záminku, proč jezdím Gordwilu. A já do něj jezdit potřeboval.

Kaila měla volno. Popadla mě za límec a zuřivě políbila. Ano, tohle se mi opravdu líbilo.

Lakima seděla u stolu pod svítící žárovkou a ujídala pečivo se sýrem. Venku už byla tma a ona sledovala Vanessu, jak sklízí svůj stánek. Vanessa a Bernard měli tak šťastné manželství. Kdežto ona a Rugard…
Někdo zaklepal na dveře. Došla tedy k nim a bez obligátního ptaní rovnou otevřela. Stál před nimi vysoký muž se zastřiženými vousy a vlasy nějaké tmavé barvy, díky tmě nedokázala Lakima určit jaké přesně.
„Dobrý večer madam. Nebydlí tu náhodou muž jménem Rugard?“ zeptal se.
„Ano. Co od něj potřebujete?“
„Musím s ním mluvit. Řekněte mu, že se jmenuji Hugo.“
„Hugo?“ Lakima vytřeštila oči. Ten mág, který unesl svojí vlastní dceru, o kterém jí Rugard vyprávěl.
„Není doma,“ řekla nervózně.
„Ale jděte,“ usmál se mág. „Jen s ním potřebuji mluvit.“
„Ale on tu opravdu není.“
„Pak na něj musím počkat,“ pokrčil rameny Hugo a chystal se vejít dál. Ale Laikma ho zastavila.
„To nejde. Ubytujte se v místním hostinci a…“
„Na to nemám náladu,“ řekl mile mág, natáhl ruku a Lakima náhle umlkla. „Jsem rád, že okolo sebe nemáte takovou technickou auru, jako váš muž,“ prohodil spokojeně Hugo a vešel do domu. Lakima spadla na zem. Hugo se zasmál revolveru rozloženém na hadru a posadil se ke stolu. Nabídl si pečiva a sýra a čekal na muže, který mohl za smrt jeho manželky.
Autor Walome, 28.01.2008
Přečteno 400x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Darwin, NEDO, Uriziler
ikonka Komentáře (5)
ikonka Komentujících (5)

Komentáře

moc pěkné. mám dojem, že píšeš čím dál líp. zvlášť některé místa v tom úseku, jak přijel domů a šli do té restaurace, na mě působily tak nějak přirozeně a samozřejmě, o kus víc než u Lovce a Lovkyně. nedokážu přesně říct, v čem je ten rozdíl, ale je to určitě lepší. (tím samozřejmě nechci říct, že L&L byli špatný:-))

07.02.2008 18:40:00 | Darwinreagovat

Zajímavý příběh, určitě si přečtu i dál. Jen maličké rýpnutí, tady ses asi lehce upsal: „Přinesl jsem skoro stovku zlatých. Něco jsem utratil cestou zpátky ze Skotlinportu, za jídlo a tak, ale zbylo tam takových dobrých sto zlatých."
Jinak ale velice dobré.

31.01.2008 13:40:00 | Deithwenreagovat

ahoj jsem ráda že píšeš zase fantasy.
zatím to vypadá slibně, tak se těším na další díly.
jenom někdy píšeš trochu blbyny ale to není poznat když to nepitváš(jako třeba:když bys chtěl dát do polívky maso tak rozhodně před pórkem...=) ale to není vůbec podstatný a není potřeba to řešit-já jen tak někdy moc přemýšlím..)

30.01.2008 18:11:00 | NEDOreagovat

Musím říct, že se příběh docela slibně rozvíjí, myslím, že už je jasné jak to doopravdy bylo s onou dívkou a její přeměnou v démona. Rozhodně se budu těšit, jak se to vyvine dál, takže se snaž, ať nečekám dlouho. :-)

28.01.2008 21:24:00 | Elwigreagovat

Vesnice nemají náměstí, ale návse.

28.01.2008 16:23:00 | Whoreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter