Enclave (The Ending)

Anotace: Konec z pohledu obyčejné sekretářky...

Musela jsem se hezky obléct. Pan prezident si přál přinést nějaké spisy z laboratoře a nemohla jsem se mu ukázat v tomhle hrozném oblečení. Přišla jsem do své kabiny, kde jsem měla všechny věci, postel, pár mých
obrázků a obrázků všelijakých vojáků, kteří mi občas dělali společnost, když jsem byla sama. Vzala jsem si na sebe hezké černé šaty, které mi sahaly až po stehna a měli celkem slušný výstřih. Ještě jsem se učesala a mohla jsem jít. Tahle ropná plošina už mě čím dál tím více nudila, ale když jsem si pomyslela, co je za těmi zdmi této plošiny a vůbec co se vyskytuje na pevnině Ameriky, říkala jsem si, že je lepší žít tady. Kdysi mi jeden technik, co přiletěl až z čerpací stanice z Navarra mi říkal, že na pevnině žije mnoho nebezpečných nestvůr zmutovaných radiací a že lidé už nejsou takoví, jako dřív. Nu, nechtěla bych to tam vidět.

Zrovna procházím se spisy kolem věznice, kde jsou za silovým polem drženi ti nově odchycení. Vypadají jako domorodci. Na chvíli jsem se pozastavila a podívala se z čiré zvědavosti, kdo že je to tam držený. Vypadalo to opravdu na nějaké primitivy, mezi nimi jsem tam viděla i opravdu starou ženu. Měla na sobě roztrhanou róbu a ve tváři velmi vyděšený výraz. No, možná ví, co se s jejími lidmi děje. Já jsem slyšela, že v laboratoři do jejich žil pýchají nějaký virus, který je pomalu nafukuje, mutuje a nakonec v lepším případě zemřou na udušení krví. Hmm…bohužel testy jsou testy. Na jednu stranu je mi jich líto, ale přeci jen jsou to primitivové a nechápou, že dělají službu Americe.

Na druhé straně byla druhá řada silových polí. Tady už byly věznění jiní lidé. Měli na sobě jakési overaly nějakého Vaultu. Ach ano, pan prezident zrovna mluvil o zajetí lidí z Vaultu 13! Ve spisech je psáno, že nejsou dotčeni radiací z pevniny. Hmm, to už dává smysl. Třeba ti, co už jsou radiací postiženi, tak ty má virus zabít nebo tak něco. No já nevím, nebudu nad tím přemýšlet. Když jsem skoro odešla z věznic, slyšela jsem někoho za silovým polem, jak říká „Hele, Drew, nějaký voják říkal, že na ropnou plošinu přijela nějaká loď! Snad prý tanker nebo tak něco!“. Když jsem to slyšela, zamyslela jsem se, co to může být. Že by k nám zase přijeli nějací mutanti z pevniny? Nevím, jdu raději odnést ty spisy.

Když jsem přišla do prezidentského patra, ještě jsem se skočila upravit k zrcadlu, abych nevypadala moc rozcuchaná a pokračovala jsem v cestě. Celou dobu jsem se usmívala, aby mi úsměv na tváři co nejvíce přirostl a psychicky jsem se připravovala na to, že uvidím zase pana prezidenta v křesle. Přišla jsem před hlavní dveře, naposledy jsem se upravila a vešla jsem. Pan prezident seděl v křesle, něco si mumlal pro sebe a když mě spatřil, tak se dokonce i trochu pousmál. To značilo, že se nic neděje a já si oddychla. Přistoupila jsem blíže a vyslovila jsem větu, kterou jsem si celou cestu nacvičovala „Tady máte vaše spisy které jste si přál, pane prezidente…mohu vám ještě s něčím pomoci?“. Skoro ani neotevřel pusu, jen zakroutil hlavou a ukázal ke dveřím.

Když jsem tedy odešla a přemýšlela, proč byl tak zaneprázdněný, usedla jsem si za stůl a zapnula jsem počítač. Moc se mi stýskalo po mém miláčkovi Jimovi, a tak jsem se s ním chtěla spojit. Nebral mi to, a dokonce mi to nebral ani hlavní technik. Byla jsem znepokojená, co se mohlo stát v Navarru, ale zachovala jsem klid a neřešila to. Náhle ke mně přišel viceprezident Bird a řekl, ať něco odnesu k hlavnímu laborantovi. Zrovna se tam zabývá nějakou atomovou bombou, tak doufám, že alespoň pracují opatrně. Zvedla jsem se tedy ještě z neohřáté židle a šla jsem odnést spisy, které jsem dostala. Když jsem přišla až do místnosti, kde měl hlavní laborant přebývat, viděla jsem tam nějakého vojáka v Energozbroji a za ním ten, koho jsem hledala.

Byl trochu rozrušený, nechápala jsem, co se děje. Ani jsme nestačila pozdravit, přišel ke mně, rozklepanýma rukama si vzal spisy a ukázal ke dveřím. Ten voják, co tam byl s ním, na mě celou dobu zíral, jak kdybych byla nějaký obtížný hmyz. Tsss, hlavně že tu pobíhám jak slepice. Ach jo, tady člověk nemá úctu. No nevadí, odešla jsem zase zpět a celou dobu přemýšlela nad tím, co mohlo způsobit takový rozruch.

Hmm, teď jsem si vzpomněla, musím si ještě skočit nahoru do kabiny pro šminky a nějaké věci, které musím ještě dát do počítače. Už mě docela z toho běhání bolely nohy, a tak jsem začala nadávat. Tedy nejdřív pro sebe, ale jak se stupňovala bolest v mých nohou, stupňovala se i hlasitost mého vzteku. Když jsem se konečně dosápala do druhého patra, slyšela jsem, jak se vězni za silovými poli modlí. Jen nechápavě jsem poslouchala, jak se ti primitivové modlí k nějakému svému Vyvolenému. To je divné, říkám si. Že by uctívali nějakého svého boha? Eh, není čas, musím jít. Nesnášela jsem tyhle cesty z patra do patra. Nejenom, že mě bolely nohy, ale pořád mě očumovali vojáci v energozbrojích a já měla pocit, jak když jsem na nějaké promenádě.

Najednou se rozezněli sirény!!! Co se děje? Běžím až k hlasovému modulu, kde nějaká žena volá „Varování! Do větracích šachet vpuštěn virus FEV!“. Ooo můj bože!! Musím rychle pryč!! Upustila jsem všechno, co jsem si s sebou nesla do kanceláře a rychle jsem utíkala do hlavní haly, kde větrací šachty nebyly. Po cestě jsem slyšela další varování „Varování! Hlavní počítač silně poškozen!“ No to snad není možné! Co se to tu děje! Najednou jsem viděla, jak za mnou běží ti otroci, kteří byly za silovými poli včetně těch, co měli na sobě overal Vaultu 13. Všichni vyběhli ven skoro bleskovou rychlostí a já stále nevěděla co se děje.

Najednou se v hale objevilo pár vojáků, kteří stáli ve vedlejší místnosti. Přez ty energozbroje jsem je nepoznala, ale stále jsem byla v hale a dívala se kolem, kam bych mohla utéct. Jakmile je poškozen hlavní počítač, je zle!!! A když se do větracích šachet vpustil virus….kdo ho tam mohl vpustit? Jaký blázen??? Vždyť tu všichni zemřeme!

Dveřmi, kterými vyběhli otroci ven z ropné plošiny, najednou vešel osobní bodyguard pana prezidenta, Frank Horrigan. Nebyl to vlastně ani člověk, ale monstrum vysoké asi 5 metrů, všude samé železo a napájení samými drogami. Byl to vlastně robot když se to tak vezme. Za ním se zavřel východ z ropné plošiny a vůbec celá hala byla najednou izolována. Schovala jsem se tedy do vedlejší místnůstky a čekala, co se bude dít. Při tomto zmatku se v hlasovém modulu začal odpočítávat výbuch. Opravdu jsem nevěděla, co si mám počít, a tak jsem trpěla ve zmatku a dívala se, co se bude dít.

Za mými zády najednou přiběhl další voják, ale nebyl sám. Za ním běžely dva nějací psy, kteří byly jen ze železa. Nějací robopsi či co. Pak hned za ním běželo nějaké velké zelené monstrum, které se na mě dokonce usmálo a neublížilo mi. Za tímto monstrem pak běžel nějaký primitiv s kostí v nose, nějakej chlápek, který už neměl na hlavě snad ani jeden vlas, další postava, která byla úplně zahalená v jakési róbě a která se pohybovala dosti zvláštně a jako poslední pak nějaké další monstrum, které bylo nějakým způsobem ošklivě popáleno a neslo s sebou lékárničku.

Tahle partička přiběhla až do hlavní haly. Ten voják přiběhl k halovému počítači, kde začal něco mačkat a v ruce měl prezidentský klíč. Nevěděla jsem, jak ho sehnal, ale na přemýšlení nebyl čas. Najednou se rotační věžičky, které byly v hale u zdi, zvedli do chodi a začli útočit

Na Franka Horrigena. K věžičkám se pak přidala i ta různorodá partička bytostí a Frank byl během dvou minut mrtvý. Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Frank Horrigan byl pro mě vždy nesmrtelný a nepřemožitelný. Nepochopila jsem to, ale na jednu stranu se mi ulevilo, protože po jeho smrti se dveře, na kterých bylo napsáno EXIT se otevřeli a východ z ropné plošiny byl volný. Než jsem se stačila zorientovat a říct si, co mám dělat, přišel ke mně nějaký voják a řekl „Za Ameriku, Cindy!“. Klekl si na zem, dal svojí pravici na srdce a díval se do předu a nic neříkal. Za ním se seřadily další vojáci a udělali naprosto to samé, co on.

Chvíli jsem nic nedělala. Jen stála a dívala se na to, jak zoufale vojáci klečí na zemi a čekají, až budou moci zemřít. Najednou jsem se ale probrala, když jsem slyšela venku loď, která byla připravená odplout. Z ropné plošiny za mnou přiběhla ta stařešina, kterou jsem viděla při cestě za prezidentem za silovým polem a zvolala „Pojď, mé dítě! V pekle se neumírá!“. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem se rozeběhla za stařešinou a bezhlavě jsem běžela za ní. Vyběhla jsem po lávce až na jakýsi tanker, který už odjížděl.
_______________________________________________________
Nikdo nemůže spatřit hvězdy, ani měsíc, ani čistou oblohu. Jen v dáli velký černý hřib, který otevírá volnost Americe, která měla být vládou do základu vyhubena. Když se po dlouhých letech prohledávali zbytky Enklávi, našlo se jen pár mrtvých těl, mezi kterými bylo to prezidentovo. Po lékařském průzkumu byla zjištěna nadměrná dávka použitých superstimpacků. Mezi těly se také našla plastická trhavina, která zřejmě odpálila hlavní počítač, a tak odpálila i Enklávu od samotného základu.